Lekce 20: Etymologie: fonetika
Předchozí lekce Další lekce (lekce 18/19 zatím chybí)
Jazyky a nářečí se vyvíjejí díky tomu, že lidé vyslovují slova různým způsobem. Někdy existují různé typy výslovnosti: u jedné skupiny může dojít např. k vypuštění h, u jiné k prodloužení samohlásek. Studium změn pozorovaných a změn, o nichž je známo, že nastaly, umožnilo vědcům rekonstruovat hypotetický indoevropský jazyk, který je pokládán za předchůdce mnoha evropských jazyků. Stejný princip použil i Tolkien při vytváření elfštiny. Sledujeme-li změny, k nimž došlo při vývoji Quenya a Sindarin z prvotní elfštiny, můžeme z ekvivalentu v Sindarin odhadnout podobu chybějícího slova v Quenya. Předtím než začala vycházet Historie Středozemě, byla kvůli omezenosti naší slovní zásoby znalost srovnávací etymologie nezbytná. Nyní máme mnohem obsáhlejší slovní zásobu a víme, že jazyková situace je mnohem složitější, pochopení základních vztahů mezi podobami Quenya a Sindarin, které nacházíme v Pánovi prstenů a v Silmarillionu, však může být i přesto užitečné. V této lekci se budeme zabývat fonetikou - tím, jaké hlásky si vzájemně odpovídají v prvotní elfštině, Quenya a Sindarin, v lekci následující pak tvořením slov.
Hlásky nevyslovujeme izolovaně: tím, jak mluvidla mění svoje uspořádání z pozice potřebné pro vyslovení jedné hlásky do pozice pro hlásku druhou, je výslovnost každé hlásky ovlivňována hláskou předcházející a následující. Pro souhlásky je obzvlásť důležitá poloha - zda stojí na začátku, uprostřed nebo na konci slova, pro samohlásky pak to, jak silný přízvuk připadá na slabiku, v níž leží.
Souhlásky: Souhlásky můžeme roztřídit do skupin podle způsobu tvoření. Znělé souhlásky, jako d, b, g, jsou tvořeny chvěním hlasivek. Při vyslovování souhlásek neznělých, jako jsou t, p, k, k takovému chvění nedochází. Nosovky (nasály), jako m, n, jsou tvořeny průchodem vzduchu nosní dutinou. Vyslovujeme-li frikativy neboli spiranty (souhlásky úžinové), jako jsou f, v, th, s, z, je cesta vydechovaného vzduchu zúžena překážkou tvořenou jazykem nebo rty. Aspiráty, jako h, se tvoří pomocí přídechu.
Prvotní elfština měla široký hláskový repertoár. Quenya uživala méně hlásek - převažovaly v ní neznělé souhlásky a nosovky, ostatní hlásky se změnily tak, aby do systému zapadaly. Hláskový repertoár Sindarin byl rovněž široký, ale přednost byla dávána znělým souhláskám a spirantám. Také zde docházelo k přizpůsobování hlásek.
Prvotně elfské neznělé souhlásky t, p, k(c), kw(q), zůstaly v Quenya beze změny. V Sindarin se neměnily na začátku slova (viz dodatek o ztrátě napjatosti); usprostřed a na konci se z nich stalo d/th, b, g/ch, ph. (Viz tabulku.)
Prvotně elfské znělé souhlásky se v Quenya neobjevují. Na začátku slova se změnily na l, v, -, w (počáteční g bylo vypuštěno), uprostřed na l/nd, b/mb, -/ng, w/ngw. V Sindarin se d, b, g, gw uchovaly nezměněny; d se mohlo na konci slova změnit na dh.
Ze znělých nosovek nd, mb, ng, ngw se v Quenya stalo na začátku slova n, m, n, nw, uprostřed n/nd, m/mb, n/ng, w/ngw. V Sindarin se nd, mb, ng, ngw změnily na začátku slova na znělé souhlásky d, b, g, gw, uprostřed a na konci na d/nd, b/mb, g/ng, gw/ngw. Koncové nd a mb, užívané v Prvním věku, měly tendenci krátit se na nn a mm, do konce Třetího věku pak na n a m. Zvlášť dobře patrné je to u místních jmen, např. Rochand > Rohan.
Nosovky n a m zůstaly v obou jazycích beze změny. Nosovka zapisovaná jako n, ng nebo n (ng z anglického sing, n z českého banka) a její protějšek nw ( ngw, nw) se zachovaly ve starší Quenya na začátku slova; v pozdější Quenya se změnily na n a nw. V Sindarin se z nich stalo g a gw/g.
Spiranty f/ph, th, s se v obou jazycích zachovaly beze změny. V pozdější Quenya mělo th tendenci měnit se na začátku slova na s, uprostřed na st/s. Prvotně elfské z v obou jazycích brzy zmizelo. V se v prvotní elfštině nevyskytovalo.
Aspiráty h, hw se původně vyslovovaly kh, khw (tj. jako k a q s přídechem - podobně jako např. počáteční k v angličtině a němčině: king, könig - pozn. překl.). V Quenya se kh měkčilo na h, nejdříve uprostřed slova, pak i na začátku, nakonec se hláska kh dochovala pouze před t (ačkoli Tolkien sám tuto skupinu zapisoval jako ht) a v některých složeninách (Tarkil). Totéž se stalo s khw. I v Sindarin se kh a khw změnily na h a hw: kombinace ht je zastoupena v iht. Obyvatelé Gondoru měkčili kh a ch na h: tak se z Rochand stalo Rohan.
Dyšné h se objevuje ve starší Quenya na začátku slova (hl, hr), v pozdější Quenya zmizelo (l, r). V Sindarin mu odpovídají skupiny lh, rh.
Prvotně elfské w (bilabiální, zaokrouhlené w, jako např. v anglickém well - pozn. překl.) mělo v Quenya tendenci měnit se na v. V Sindarin zůstalo beze změny, občas před ním stojí g (gw).
Prvotně elfské l, r se v obou jazycích zachovaly beze změny. V Sindarin se před l někdy objevuje g (gl). Skupině ld, rd z Quenya v Sindarin odpovídá l..dh, r..dh.
Prvotně elfské y (=souhláska j - pozn. překl.) zůstalo v Quenya nezměněno, v Sindarin se z něj na začátku slova stalo i, uprostřed -/i. Hlásce hy z Quenya odpovídá v Sindarin h, hlásce ty někdy (ale ne vždy) t. Slovo "stříbro", v Quenya tyelpë a v Sindarin celeb, pochází z prvotně elfského KYELEP.
Samohlásky: samohlásky byly vystaveny méně změnám než souhlásky. V Sindarin došlo u samohlásek k mírnému otevření. Délka samohlásek se v obou jazycích může měnit podle polohy přízvuku: v Sindarin se dokonce může ve výrazně přízvučném jednoslabičném slově objevit odlišná samohláska nebo samohlásková skupina. V Sindarin může rovněž v mn.č. stát jiná samohláska než v j.č. (viz dodatek).
V prvotní elfštině často končila slova dlouhou samohláskou. V Quenya se tato samohláska zkrátila, v Sindarin byla zcela vypuštěna. V Quenya byla slova často zkrácena vynecháním samohlásky v předposlední slabice: této a dalším změnám stavby slov se budeme věnovat v následující lekci.
Prvotně elfské a: dlouhé á (na začátku a uprostřed slova) se v Quenya zachovalo. V Sindarin se v jednoslabičných slovech často změnilo na au, ve slovech víceslabičných se z á obvykle stalo o či ó.
Krátké a se v Quenya zachovalo, v Sindarin mu na začátku slova obvykle odpovídalo také a, ale uprostřed slova, zvláště v nepřízvučných slabikách se mohlo změnit na o. Příklady: NAR (PE) "oheň", nár (Q), naur (S); anar (Q) "slunce", anor (S).
Prvotně elfské o, krátké i dlouhé se v Quenya (na začátku a uprostřed slova) nezměnilo, v Sindarin mu někdy odpovídá o, někdy krátké či dlouhé u. Příklady: NGOL (PE) "moudrost, vědění", nólë (Q), gol (S) "vědění"; gul (S) "čarodějnictví" (v Silmarillionu (S 308), v Etymologiích v Lost Road (LR 377) psáno s dlouhým ú - pozn. překl.).
Prvotně elfské e, i, u (na začátku a na konci slova) se v obou jazycích zachovaly beze změny.
Dvojhlásky: některé dvojhlásky podléhaly celkem pravidelným změnám, jiné se měnily dosti různě. Z prvotně elfského ay se v Quenya stalo ai, v Sindarin ae/ai. Prvotně elfské oy se v Quenya změnilo na oi, v Sindarin na ui. Prvotně elfské uy/ui zůstalo v obou jazycích beze změny. Výsledky vývoje dvojhlásky ey jsou různé.
Prvotně elfské aw se v Quenya změnilo na au/ó, v Sindarin v jednoslabičných slovech na au, ve slovech víceslabičných na ó/o. Z prvotně elfského ew, iw vzniklo v Sindarin y; ostatní výsledky vývoje ew, iw a ow jsou různé.
2) Každá z následujících dvojic obsahuje společný prvek (vyznačený podtržením). Uveďte, jaká hláska by mu odpovídala v daném jazyce. Rammas Echor (S), Andram (S), (Q)=?; Voronwë (Q), Boromir (S+Q), (PE)=?; Oiolossë (Q), Amon Uilos (S), (PE)=?; Wilwarin (Q), Vilya (Q), (S)=?; mista (Q), mith (S), (PE)=?; Berhael (S), Perhael (S), (Q)=?; iaur (S), Iorwen (S), (Q)=?; Alatáriel (Q), Galadriel (S), (PE)=?; Hildórien (Q), Eluchil (S), (PE)=?; Noldo (Q), Golodh (S), (PE)=?;
3) Přeložte do češtiny: Turukáno túvë muiuna tumbo mí corma aikalion. Ambonna tumbossë i Eldalië tanner marenta. Melkar rambar, hallë minasi, vanimë mardi, ehteleli, ar i anhalla mindon, i-mar aran Turukáno. I tië tana marenna ter-autanë otso andor, taurinë, ondo, angaine, malinë ar mírië. Ondolindë, i-mar otso ession.
V Etymologiích se kořeny píšou vždy velkými písmeny a s pomlčkou (NDU-); v jiných dílech Tolkien vynechává pomlčku nebo dokonce užívá malých písmen. Já jsem se rozhodla pro velká písmena bez pomlčky.
(pozn. překl.: Napjatost (resp. nenapjatost) souhlásky je dána intenzitou svalové činnosti mluvidel při jejím vyslovení. Projevuje se větší silou zvuku a poněkud delším "trváním" souhlásky. Rozdíl v napjatosti je důležitý např. v němčině, kde dokonce hraje výzmanější roli než rozdíl znělosti: německé p, t, k, s jsou napjaté, b, d, g, z nenapjaté. V češtině nejsou podobné rozdíly příliš výrazné).
Na raném vyobrazení brány Morie (později bylo zamítnuto), otištěném v Carpentrově Životopise (fotografie č.21), zní nápis v tengwar takto: "Ennyn Dhurin Aran Voria". Gondorští oslovovali Pipina "Ernil i Pheriannath", ačkoli jinde je nazýván "perian". V dopisech píše Tolkien "morghul" místo "morgul". Tyto pravopisné varianty představují příklady ztráty napjatosti.
"Ztráta napjatosti", v pravém slova smyslu vlastně souhlásková změna, spočívá v tom, že souhlásky za určitých fonetických či gramatických okolností podléhají jistému druhu změn. Vyskytuje se v keltských jazycích (včetně velštiny). Tolkien sám tvrdil, že se velštinou při tvoření Sindarin inspiroval. Většina Američanů toho o velštině mnoho neví, takže setkají-li se se ztrátou napjatosti, nepoznají ji. (Ruth Noel ji v Jazycích Středozemě [Languages of Middle-earth] nerozeznala.)
"Zráta napjatosti" se při popisu velštiny a Sindarin někdy užívá jako obecný termín pro souhláskovou změnu, k níž v těchto jazycích dochází na začátku slov. Jsou tři druhy této změny: ztráta napjatosti ("změkčování"), nazalizace a spirantizace. Změny, ke kterým dochází v Sindarin, se velmi podobají změnám velšským. Ne všechny souhlásky se však mohou měnit; ty, které změně podléhají, jsou uvedeny v tabulce. Původní, nezměněná podoba souhlásky se označuje jako "kořenová". Je-li slovo užito samostaně, začíná kořenovou souhláskou; ke změně dochází, tvoří-li slovo druhou část složeniny, popř. za určitých gramatických okolností. Pokud srovnáváme Sindarin s Quenya nebo s prvotní elfštinou, měli bychom užívat kořenové podoby souhlásek. Pravidla určující, kdy ke změně dochází, se v Sindarin a ve velštině liší (Pravidla pro Sindarin jsou částečně vysvětlena v dopise č. 347, L 426). Tolkien ale ztrátu napjatosti uplatňoval v konceptech Pána Prstenů na více místech než v otištěné verzi a v některých z konceptů dodržoval velšská pravidla přesněji. Vezměme si např. nápis na bráně Morie - není těžké si představit Smíška (a čtenáře), jak se ptá "Proč 'Voria'?", načež se Gandalf pouští do lingvistické rozpravy. Snad právě snaha pravidla pro čtenáře zjednodušit vedla Tolkiena k tomu, že je změnil. Přesto však někde ztrátu napjatosti ponechal - ve složeninách a v některých spojeních.
Ve složeninách může docházet ke změně počáteční souhlásky druhého nebo následujícího slova. U složených podst. jm. (obvykle se skládají z podst. a příd. jm.) je nejčastější změnou ztráta napjatosti v užším slova smyslu, mohou však nastat i změny dalších dvou typů (ve slovech začínajících na s a h dochází ke spirantizaci). Pozor na ztrátu napjatosti v místních jménech, zvláště u těch, které se skládají z názvu místa a jeho popisu, jako např. Pinnath Gelin (v kořenové podobě celin, "zelené" mn.č.), nebo Nanduhirion (kořenová podoba sir, "proud"). Ke ztrátě znělosti dochází i ve jménech králů a náčelníků Arnoru, která začínají na skupinu Ar- (Aravir, kořen mir, "klenot"). Ztrátu napjatosti však nenajdeme všude, kde bychom ji očekávali. Existuje velmi mnoho důvodů, proč k ní nedochází - jedním z nich může být to, že nejde o slovo čistě sindarské - např. jménu Boromir je částečně sindarské a částečně quenijské. Ke změnám b>v a m>v dochází méně často než ke změnám ostatním.
Změny nastávají i ve druhé části složených sloves tvořených příslovcem a slovesem. Objevují se i u sloves, před nimiž stojí záporka. Např.: palan-diriel (kořenová podoba tiriel), "daleko hledící" nebo ú-chebin "nenechala jsem si..." (kořenová podoba pravděpodobně cebin). Tolkien říká, že palan-diriel by mělo správně znít palan-thiriel, ale ke spirantizaci (on sám zde užívá termínu nazalizace) a ke změně m na v docházelo u sloves jen zřídka. Vyjímku tvoří případy, kdy bylo třeba zabránit záměně s jiným slovesným kmenem. V těch několika málo dokladech, které máme, se setkáváme buď se spirantizací nebo ztrátou napjatosti v užším slova smyslu.
Chceme-li zjistit, zda došlo ke změně, musíme vždy podrobně prozkoumat druhé slovo složeniny. Existuje podobné slovo s týmž významem v kořenové podobě a existuje-li, začíná stejnou souhláskou? (Např.: Calenardhon (kořenová podoba), Ard Galen (se ztrátou napjatosti) - obojí znamená "zelená krajina".) Existuje ekvivalent v Quenya a pokud ano, jaká souhláska odpovídá té, kterou zkoumané? (Celebrimbor "stříbrná pěst"; kořenové podobě b odpovídá v Quenya v, nenapjaté b vzniklo z napjatého p, jemuž v Quenya odpovídá q. Překlad slova "pěst" zní v Quenya quárë (LR 357); u -bor tedy došlo ke ztrátě napjatosti. Takže bor ze slova "Borgil", které stojí v kořenové pozici nemůže být totéž slovo; jeho význam musí být jiný (a také je: znamená "žhavá, rudá hvězda", L 427).
V určitých slovních spojeních (za určitých gramatických okolností) také nastávají změny. Podst. jm. v mn.č. po členu rovněž podléhají změnám - nejčastěji spirantizaci (i thiw "(tyto) znaky" na bráně Morie - v kořenové podobě tiw). U podst. jm. v j.č. i mn.č. může po e(n), mn.č. i(n) "z" docházet ke spirantizaci či nazalizaci. (Nazalizace nastává obvykle u slov, která v prvotní elfštině začínala nd, mb, ng - dalo by se říci, že se "vracejí" do původní podoby.) (Příklady: Ernil i Pheriannath, "kníže půlčíků", kořenová podoba periannath; ered e-mbar nin "hory mého domova", kořenová podoba bar.) Druhé nebo následující jméno v oslovení či vzývání, stojící za "a" se také mění (Daur a Berhael "Frodo a Samvěd", kořenová podoba Perhael). Všimněte si jiného "a" - a.
Existují i další výskyty souhláskové změny, zvláště v ranějších konceptech. Doufám však, že tento stručný úvod čtenáři naznačil, co má hledat.
Množné číslo v Sindarin
V Sindarin se tvoří mn.č. podst. jm. a příd. jm. (když rozvíjejí podst. jm. v mn.č.) změnou samohlásky (jako např. anglické "man, men"). K této změně dochází jak v poslední, tak i předposlední slabice, i když v každé se samohláska mění jinak. Skládá-li se slovo ze tří nebo více slabik, podléhají změně jen poslední dvě. V poslední slabice nastávají silnější změny než ve slabice předposlední. Mění se i jednoslabičná slova; změny jsou často (ale ne vždy) stejné jako v poslední slabice slova víceslabičného. Dvojhlásky se nemění, jsou stejné v j.č. i v mn.č.
Mn.č. se v Sindarin může tvořit i pomocí přípon.
Samohláska a se u jednoslabičných slov v mn.č. mění na e, ai nebo ei (sarn mn.č. sern "kamínek"; bar mn.č. bair "domov"; alph mn.č. eilph "labuť"). V poslední slabice se z ní stává ai nebo ei, v předposlední e (aran mn.č. erain nebo erein "král").
Ze samohlásky e se u jednoslabičných slov stává i (nen mn.č. nin "voda"). V poslední slabice se mění na i, v předposlední zůstává e (edhel mn.č. edhil "elf").
Samohláska i změnám nepodléhá.
Samohláska o se v jednoslabičných slovech mění na e nebo oe (nog mn.č. noeg "trpaslík"). V poslední slabice se z ní stává y nebo e, v předposlední e nebo méně často oe (onod mn.č. enyd "ent"; orod mn.č. ered "hora"; nogoth mn.č. noegyth "trpaslík").
Ze samohlásky u se v jednoslabičných slovech stává y nebo ui (tur mn.č. tyrn "mohyla"; dur mn.č. duir "temný"). Víceslabičná slova s u v poslední nebo předposlední slabice nejsou doložena.
Z učebnice
Basic Quenya
překládá Barbora Krylová
1) Orod Wathren, Nen-en-Alph, Golodh. an + certhas, Fanui + dol, dan i gaurhoth, Parth Calen.
2) (Q)=mb, (PE)=b, (PE)=uy, (S)=w nebo gw, (PE)=th, (Q)=q, (Q)=á, (PE)=gal, (PE)=kh, (PE)=ng.
3) Turgon našel skryté (tajné) údolí v kruhu vrcholků. Na pahorku v údolí vybudovali (dosl.) vytvořili elfové (elfí lid) své město (domov). Mohutné hradby, vysoké věže, krásné síně, mnoho fontán a nejvyšší věž, sídlo (domov) krále Turgona. Cesta do onoho města procházela sedmi branami ze dřeva, kamene, železa, zlata a drahokamů. Ondolinde (Gondolin, "kamenná píseň", dosl. kámen-píseň): město sedmi jmen.