O zákonech a zvycích Eldar, které se týkají manželství
a o dalších záležitostech s ním souvisejících,
včetně pojednání o vztahu Finwë a Míriel
a rozhovoru Valar o jeho uspořádání
Aelfwinova preambule:
Eldar dospívali tělesně pomaleji než lidé, ale duševně rychleji. Do jednoho roku věku se naučili mluvit a zároveň se naučili chodit a tančit, protože jejich vůle se brzy ujímala vlády nad jejich tělem. Nicméně se oba rody, elfové a lidé, v raném mládí příliš nelišili, a člověk, který by byl pozoroval elfí děti při hře, by si byl mohl pomyslet, že jsou to děti lidské, z nějakého krásného a šťastného lidu. Neboť v raném mládí se elfí děti ještě radovaly ze světa, který je obklopoval, oheň jejich duše je ještě nestravoval a břemeno paměti na ně doléhalo jen málo.
Onen pozorovatel by se byl jistě podivil nad drobnými končetinami a vzrůstem těchto dětí, neboť by odhadoval jejich věk podle jejich vyjadřovací schopnosti a podle ladnosti pohybu. Na konci třetího roku života totiž děti smrtelníků začaly předhánět elfy, dorůstajíce rychle plného vzrůstu, zatímco elfové stále setrvávali v prvním rozpuku dětství. V době, kdy děti lidí dosahovaly plného vzrůstu, Eldar stejného věku měli stále ještě tělo, které mívají smrtelníci ve věku ne více než sedmi let. Ne dříve než v padesátém roce dosáhli Eldar vzrůstu a vzhledu, ve kterém přežívali po celý zbytek svého života, a zhruba sto let trvalo, než zcela dorostli.
***
Eldar vstupovali do manželství ponejvíce ve svém mládí brzy po padesátém roce věku. Mívali málo dětí, ale velmi je milovali. Jejich rodiny či rody držely pospolu láskou a hlubokým smyslem pro příbuzenství těla i duše; a děti potřebovaly jen málo učení nebo výchovy. Zřídka bývaly v jednom domě více než čtyři děti, a tento počet se zmenšoval, jak roky míjely. Ale dokonce i ve starých dobách, kdy bylo Eldar ještě málo a toužili rozmnožit svůj rod, se proslavil Fëanor tím, že byl otcem sedmi synů, a dějiny nezaznamenaly nikoho, kdo by ho byl překonal.
Eldar vstupovali do manželství pouze jednou za život, z lásky nebo alespoň ze svobodné vůle obou zúčastněných stran. Dokonce i v příbězích z pozdějších dob, kdy, jak odhalují dějiny, bylo mnoho Eldar ve Středozemi zkaženo a jejich srdce potemněla stínem, který leží na Ardě, se zřídka vypráví o činech způsobených chtíčem.
Manželství, kromě nepříliš častých nešťastných náhod a zvláštních osudů, bylo přirozenou součástí běhu života všech Eldar. Uzavíralo se takto: Ti, kdo později uzavřeli manželství, si mohli partnera vybrat už v raném mládí, dokonce ještě jako děti (a opravdu se to často stávalo ve dnech míru), zásnuby však vyžadovaly souhlas rodičů obou stran, ledaže snoubenci zatoužili po brzkém manželství a byli už ve vhodném věku. Ve vhodný čas byly zásnuby ohlášeny na shromáždění členů obou zúčastněných rodů a snoubenci si vyměnili stříbrné prsteny. Podle zákonů Eldar je tyto zásnuby zavazovaly vyčkat s manželstvím alespoň jeden rok, často však trvaly déle. Během tohoto času mohly být zrušeny veřejným navrácením prstenů, prsteny pak byly roztaveny a již nikdy nebyly užity k zásnubám. Tak zněl zákon; ale právo na zrušení zásnub bylo využíváno zřídka, protože Eldar při takové volbě nechybují často. Nedají se lehce oklamat svým vlastním rodem. Jejich duše ovládají jejich těla a nejsou zmítány přízemními tělesnými touhami, naopak jsou od přirozenosti stálé a vytrvalé.
Nicméně ani mezi Eldar, dokonce ani v Amanu, nebyla touha po manželství vždy naplněna. Láska nebyla vždy opětována, a po manželství s určitou osobou mohlo toužit více jedinců. Co se týče původu této jediné příčiny, kvůli níž zármutek vstupoval do blaženosti Amanu, byli Valar na pochybách. Někteří se domnívali, že pochází ze zkažení Ardy a ze Stínu, pod kterým Eldar procitli, neboť pouze ten, říkali, působí smutek a nesoulad. Někteří se však domnívali, že pochází z lásky samé a ze svobody každé fëa, a že je tajemstvím samotné podstaty Dětí Eruových.
Když uplynul alespoň jeden rok od zásnub, bylo úkolem snoubenců určit svatební den. Pak se při slavnosti, opět za účasti obou rodů, slavila svatba. Na konci slavnosti snoubenci předstoupili a matka nevěsty a otec ženicha jim spojili ruce a požehnali jim. Pro požehnání byla ustanovena slavnostní formule, ale žádný smrtelník ji nikdy neslyšel. Eldar však říkají, že matka brala za svědka Vardu a otec Manweho a dokonce že padlo i jméno Erua (což se stávalo zřídka v jakémkoli jiném případě). Snoubenci si pak navzájem vrátili své stříbrné prsteny (a uschovali je) a místo nich si vyměnili tenké prstýnky ze zlata, které se nosily na ukazováčku pravé ruky.
U Noldor bývalo navíc zvykem, že matka nevěsty dávala ženichovi jako dar klenot na řetízku nebo brož a ženichův otec měl dát podobný dar nevěstě. Někdy se tyto dary dávaly už před slavností. (Proto byl dar Galadriel Aragornovi, neboť ona zastupovala Arweninu matku, částečně i svatebním darem a příslibem manželství, které se později uskutečnilo.)
Ale tyto obřady nebyly k uzavření manželství nezbytné. Byl to pouze slavnostní způsob, který vyjadřoval lásku mezi partnery a jímž byla utvořena jednota, která spojila nejen snoubence, ale i oba jejich rody. A byl to teprve akt tělesné jednoty, který dokonal manželství, a po kterém vzniklo nezrušitelné pouto. Ve dnech štěstí a v dobách míru se považovalo za nezdvořilé a přezíravé vůči příbuzným, zřekli-li se snoubenci obřadů, přesto však měli ve všech dobách všichni Eldar, byli-li oba svobodní, právo sezdat se ze svobodné vůle bez obřadů a beze svědků (kromě vzájemného požehnání a vyslovení Jména). Jednota takto uzavřená byla stejně nerozlučná. Ve starých časech, v dobách strastí, na útěku, ve vyhnanství a na cestách se manželství často uzavírala právě tímto způsobem.
Co se týče plození a rození dětí, zplození a zrození elfího dítěte odděluje zhruba jeden rok, takže obě výročí padnou obvykle na týž nebo skoro tentýž den; a bývá to den zplození, který se každoročně připomíná. Tyto dny obvykle nastávají na jaře. Někdo by mohl předpokládat, že Eldar (jak se lidé domnívají) tělesně nestárnou a mohou proto přivést na svět děti v kterémkoli období svého života. Ale není tomu tak. Eldar totiž skutečně stárnou, přestože pomalu: čas jejich života je vymezen životem Ardy, který, ač z pohledu lidí nezměrný, není nekonečný, stejně jako věky. Kromě toho nejsou jejich těla a duše oddělené, ale těsně spolu souvisí. Tak, jak doléhá na duše Eldar tíha let, během nichž se postupně mění jejich touhy a běh myšlenek, tak se mění také hnutí jejich mysli a zaměření těla. To mají Eldar na mysli, když mluví o tom, že je jejich duše stravují. A říkají, že dříve, než Arda skončí, se stanou všichni Eldalië na zemi duchy neviditelnými pro oči smrtelníka, a bude je moci uvidět jen ten člověk, kterého si vyberou a do jehož mysli vstoupí přímou cestou.
Eldar také říkají, že zplození a ještě více zrození dítěte je stojí jejich bytí, mysli i těla mnohem více sil, než kolik je jich třeba pro vývin dětí smrtelníků. Z těchto důvodů se stávalo, že Eldar mívali jen několik málo dětí, a to během svého mládí nebo v ranném období života, pokud ovšem na ně nedolehl nějaký podivný a zlý osud. Ale ať už uzavírali manželství v kterémkoli věku, jejich děti se rodily v krátkém období několika let po svatbě. Ani ve věci plození nejsou totiž u Eldar síla a vůle v protikladu. Nepochybně by si mohli uchovat plodnou sílu po mnoho věků, kdyby vůle a touha nebyly uspokojeny; ale pokud je síla užita, touha brzy ustupuje a mysl se obrací k jiným věcem. Jednota lásky jim skýtá opravdové potěšení a radost a "dny dětí", jak je nazývají, zůstávají v jejich paměti těmi nejšťastnějšími v životě. Kromě toho však mají i mnoho dalších potřeb těla i ducha, které jejich přirozenost žádá uspokojit.
Proto, ačkoliv manželé zůstávají manželi navždy, nepobývají nebo nebydlí nutně spolu po všechny časy. Neboť, i když pomineme možná odloučení ve zlých dobách, i v ostatních případech zůstávají manžel a manželka, jakkoliv jednotni, svébytnými osobnostmi, lišícími se dary ducha a těla. Přesto by kdokoli z Eldar považoval za smutnou záležitost, kdyby byl manželský pár rozdělen během těhotenství nebo během prvních let života jejich potomka. Proto Eldar, pokud mohou, přivádějí na svět děti pouze ve dnech štěstí a míru.
***
Ve všech věcech, které se netýkají rození dětí, si jsou neri a nissi (tj. muži a ženy) Eldar rovni - snad kromě toho (jak sami říkají), že různé nápady a zlepšení uskutečňují obvykle neri, jelikož u nissi se touha po vytváření nových věcí naplňuje během vývinu jejich dětí. Nicméně nejsou takové činnosti, které by u Eldar mohl promýšlet a provádět pouze nér, nebo jiné, které by zajímaly pouze nís. Jsou samozřejmě určité rozdíly mezi přirozenými zájmy neri a nissi a další rozdíly jsou ustanovené zvyklostmi (které se liší podle místa a času a podle rodů Eldar). Například léčitelským uměním a péčí o tělo se u Eldar zabývaly především nissi, kdežto elfí muži naopak pozvedali v případě potřeby zbraně. Eldar se domnívali, že usmrcování, dokonce i po právu nebo z nutnosti, umenšuje léčivou sílu, a že schopnosti nissi v této oblasti se projevují spíše díky jejich neúčasti na lovu a ve válce, než nějakou zvláštní silou plynoucí z jejich ženství. V opravdu velké tísni a při beznadějné obraně bojovaly nissi statečně a elfí muž se od ženy, která ještě nerodila, lišil silou a rychlostí mnohem méně, než jak to bývá u smrtelníků. Naopak mnozí elfí muži byli velcí léčitelé, s vynikajícími znalostmi těl živých tvorů, takoví muži se však neúčastnili lovu a do války chodili jen v případě krajní nouze.
Co se týče jiných záležitostí, můžeme něco říci o zvyklostech Noldor (které jsou ve Středozemi známy nejvíce ze všech). Zdá se, že u Noldor je pečení chleba převážně ženská záležitost; a výroba lembasu je podle starobylého práva jejich výsadou. Přesto je vaření a příprava ostatních jídel převážně úkolem a zábavou mužů. Nissi jsou obvykle zručnější v péči o pole a zahrady, v hraní na hudební nástroje, ve tkaní, pletení, šití oděvů a zdobení látek a šatů. Ze všech znalostí nejvíce milují dějiny Eldar a rodu Noldor; a udržují v paměti všechny příbuzenské a následnické vztahy. Neri jsou však zručnější kováři a tesaři, řezbáři nebo kameníci a zlatníci. To převážně oni skládají hudbu, vyrábějí nástroje a vymýšlejí nové; nalezneme mezi nimi většinu básníků, znalců jazyků a tvůrců slov. Mnozí s potěšením zkoumají les a divočinu; a vyhledávají přátelství všech, kdo v ní rostou či žijí svobodně. Všechny tyto věci i ostatní druhy práce a zábavy, jakož i hlubší znalosti podstaty bytí a života Světa, však mohou v různých dobách zajímat kohokoli z Noldor, jak z neri, tak z nissi.
Noldor pojmenovávali své děti následujícím způsobem:
Dítě dostalo jméno krátce po narození. Pravomoc stanovit první jméno dítěte měl otec a byl to on, kdo toto jméno oznamoval příbuzným dítěte, a to z obou rodů. Toto jméno se proto nazývalo "otcovské" a uvádělo se na prvním místě, pokud byla později připojena i jiná jména. Neměnilo se (1), protože nezáviselo na volbě osoby, kterou označovalo.
Kromě toho však měly děti Noldor (v kterémžto bodě se nejspíš lišily od ostatních Eldar) také právo pojmenovat samy sebe. Slavnost, na které se oznamovalo otcovské jméno, se nazývala Essecarmë neboli "Vytvoření jména". Další slavnost se nazývala Essecilmë neboli "Volba jména". Nebylo přesně stanoveno, za jak dlouho po Essecarme má následovat, ale nemohla se konat dříve, než bylo shledáno, že je dítě připravené a způsobilé k lámatyávë, jak to Noldor nazývali; to jest, že je schopné vlastního zaujetí pro zvuky a vytváření slov. Noldor nejrychleji ze všech Eldar získávali vládu nad slovy; ale dokonce i mezi nimi se zřídka našel někdo, kdo by si byl dříve, než dospěl do sedmého roku věku, zcela vědom svého vlastního lámatyávë nebo by dosáhl úplné vlády nad zděděným jazykem a jeho stavbou tak, aby byl schopen vyjadřovat toto tyávë obratně v rámci hranic daných jazykem. Essecilmë mělo umožnit vyjádření této osobní charakteristiky (2), a konalo se proto obvykle na konci desátého roku věku.
Ve starších dobách bývalo zvolené jméno, nebo také druhé jméno, vytvářeno zcela nově a ačkoliv bývalo složeno z prvků a podle pravidel soudobého jazyka, často nemělo předchozí význam. V pozdějších dobách, když byl velký nadbytek jmen již existujících, bývalo jméno vybíráno častěji z jmen již známých. Přesto mohlo občas ke změně starého jména dojít.
Obě zmíněná jména, otcovské a zvolené, byla "pravá jména", ne přezdívky; ale otcovské jméno bylo veřejné, kdežto zvolené jméno bylo soukromé, zvlášť bylo-li užíváno samostatně. Bylo soukromé, ne tajné. Zvolená jména pokládali Noldor za část svého osobního vlastnictví, jako např. své prsteny, číše a nože nebo jiný majetek, který mohli někomu zapůjčit nebo sdílet se svým rodem a s přáteli, ale který si nikdo nemohl vzít bez dovolení. Užívání zvoleného jména se vyhrazovalo pouze členům téhož rodu (rodičům, sestrám a bratrům), jinak bylo takové svolení znamením osobní důvěrnosti nebo lásky. Bylo proto opovážlivé a urážlivé užívat ho bez dovolení.
Eldar byli sice od přirozenosti nesmrtelní uvnitř hranic Ardy, ale v žádném případě nebyli neměnní. Proto mohl po čase některý z Eldar zatoužit po novém jménu (3). Pak si mohl vytvořit nové zvolené jméno. To však nezrušilo platnost jména předchozího, které zůstávalo součástí "plného titulu" kohokoliv z Noldor - to je posloupnost všech jmen, která získal v průběhu svého života.
Tyto změny zvoleného jména bývaly dobře uvážené, nebyly však časté. Rozmanitosti ve jménech Eldar vznikaly i z jiných příčin; a mohou se nám zdát zmatené, když o nich čteme v historických záznamech. Jsou to tzv. anessi - udělená nebo přidaná jména. Z nich byla nejdůležitější tzv. "mateřská jména". Matky často dávaly svým dětem zvláštní jména podle svého vlastního výběru. Nejvýznamější z nich byla jména "vhledová", essi tercenyë nebo "předtuchová", apacenyë. V hodině zrození dítěte nebo v jiném náhlém okamžiku mohla dát matka svému dítěti jméno, vyjadřující nějaký převládající rys jeho povahy, jak si ho povšimla, nebo na základě předtuchy, předpovídající jeho zvláštní osud. Tato jména byla plnoprávná, a pokud byla udělena slavnostně, pokládala se za pravá jména. A byla to jména veřejná, ne soukromá, pokud byla uváděna, jak se to občas dělalo, hned za otcovským jménem.
Všechna ostatní udělená jména nebyla pravými jmény a nemusela být uznána osobou, kterou označovala, pokud nebyla skutečně přijata nebo si je nositel nedal sám. Jména nebo přezdívky tohoto druhu mohl udělit kdokoliv, ne nutně členové téhož domu nebo rodu, např. na památku nějakého činu nebo události nebo na znamení nějakého zjevného tělesného znaku nebo povahového rysu. Zřídka byla zahrnována do plného titulu, ale pokud byla, zvláště kvůli všeobecné rozšířenosti a věhlasu, byla kladena na konec v podobě jako: "některými zvaný Telcontar" (to jest Chodec) nebo "kdysi známý jako Mormacil" (to znamená Černý meč).
Amilessi tercenyë, mateřská jména "vhledová", měla významné postavení a v běžném užívání občas nahrazovala - nejen uvnitř rodinného kruhu, ale i vně - otcovské jméno, případně zvolené jméno, ačkoliv otcovské (a zvolené u těch Eldar, kteří měli zvyk essecilmë) zůstávalo vždy pravým a prvotním jménem, a byla to nezbytná součást jakéhokoli "plného titulu". Vhledová jména se častěji dávala v raných dobách Eldar; a v těch časech přecházela mnohem častěji do veřejného užívání, protože tehdy bývalo zvykem, že otcovské jméno vybrané pro syna mělo podobu odvozenou od otcova jména (jako Finwë a Curufinwë ) nebo byla patronymická (jako Finwion, "syn Finwë"). Otcovské jméno vybrané pro dceru bylo často podobným způsobem odvozeno od jména matky.
Známé příklady těchto zvyklostí se nalézají v dávných historických záznamech. Tak Finwë, první pán Noldor, pojmenoval svého syna nejprve Finwion; ale později, když se jeho vlohy projevily, změnil jméno na Curufinwë. Ale jeho vhledové jméno, které mu dala matka Míriel v hodině jeho zrození, bylo Fëanáro, "Ohnivý duch" (4); a pod tímto jménem byl znám všem a je tak nazýván i v historických záznamech. (Říká se, že přijal toto jméno také za své zvolené, na počest své matky, kterou nikdy nespatřil.) Elwë, pán Teleri, se proslavil pod svým anessë neboli uděleným jménem Sindicollo, "Šedý plášť", a proto byl později v pozměněné podobě v sindarském jazyce zván Elu Thingol. Thingol byla forma, kterou ho opravdu nejčastěji označovali ostatní; Elu nebo Elu-thingol přesto zůstalo jeho pravým titulem v jeho vlastním království.
příště: O smrti a oddělení fëa a hrondo
Z desátého dílu Historie Středozemě Morgothův prsten
přeložila Daniela Binderová