J. R. R. Tolkien
Miliony čtenářů na celém světě si spojují jméno profesora Tolkiena v první řadě s Hobitem či Pánem prstenů. Proti nim se hrstka filologů, kteří je znají v souvislosti s jeho skutečnou profesí, zdá zcela zanedbatelná. Přesto je jisté, že jeho práce (zejména na oxfordské univerzitě) by nezapadla, ani kdyby se neodvážil vydat na nejistou spisovatelskou dráhu. Zásluhu by na tom měly především jeho dosti vyhraněné názory i úvahy a eseje, ve kterých je obhajoval. Vydavatelé včetně Christophera Tolkiena získali tedy zaslouženě dojem, že právě tyto střípky z Tolkienova neliterárního díla by mohly kromě odborníků, kterým byly původně určeny, zaujmout i mnoho těch z jeho čtenářů, kteří rádi pátrají nad souvislostmi legend, příběhů a jazyka.
A tak vznikla sbírka sedmi pojednání, která, podle úvodního z nich, nese název Příšery a kritikové. Českému čtenáři z nich však je (a na dlouhou dobu asi také zůstane), dostupná pouze esej O pohádkách. Na nás tedy leží úkol, abychom alespoň čtenářům Thorina poskytli obrázek toho, jaké myšlenky a představy JRRT zastával. Nebude to nic snadného. Zvláště pak u první trojice, které se chceme věnovat tentokrát, jejíž námět se opírá o dvě základní díla staro- a středoanglické literatury. Profesor Tolkien zcela přirozeně předpokládal u svých posluchačů jejich dostatečnou znalost. To lze však těžko u našeho běžného čtenáře, byť mírně poučeného některými předchozími příspěvky narážejícími na literaturu anglického středověku. Máte-li stále zájem dozvědět se, jak se Tolkienovy názory vyjímají na pozadí starých příběhů i jejich moderních, často pochybných interpretací, pak čtěte dále.
Protože děj této staroanglické básně byl dostatečně vylíčen ve článku Heleny Soukupové v jednom z minulých čísel, nebudeme se tentokráte zdržovat jeho popisem (pro samotný obsah eseje vlastně ani není tak důležitý). Zájemce o hlubší studium můžeme odkázat na různé průvodce anglickou literaturou nebo četné prozaické i veršované překlady do novoangličtiny (český překlad bohužel dosud nebyl vydán).
Epos o Beowulfovi, jedna z nejvýznamnějších ukázek staroanglické hrdinské poezie, čítá přes tři tisíce veršů, které se nám zachovaly podivuhodně kompletní. Ještě více ale ohromí hory rozborů a pojednání sepsané za pár století od Beowulfova znovuobjevení stovkami kritiků, úkaz, který nemá zřejmě obdoby u žádného jiného díla anglické literatury. Nalezeného dítěte se vřele ujaly spolu s Historií i Filologie, Mytologie a Archeologie. Jen jedna sudička zůstávala jaksi stranou - Poezie. Zdálo se to být po právu, vždyť Beowulf byl považován především za historický dokument, a ne dílo básníka. Bohužel, jako takový byl shledán dosti nevyhovujícím.
Výčet atributů, které byly Beowulfovi přisuzovány v tomto pojetí i zásluhou ostatních sudiček, je ovšem mnohem delší. Severská Summa Theologica, ztracený mýtus, dějiny Germánie v kostce. Završují jej slova W. P. Kera (kterého si, mimochodem, Tolkien velice vážil), jenž ač uznává Beowulfův nepopiratelný význam, uvádí jako zásadní závadu "disproporci, se kterou dává nepodstatné věci doprostřed a závažné na okraj (1). Zdá se zvláštní, proč si tento geniální autor pro své dílo zvolil tak nízký námět, který v souhrnu zbaven formy je divoký či triviální či typický." Avšak každý příběh spadne ve své nahotě (tedy zbaven formy) do jedné z těchto tří přihrádek.
Dovolte mi zde ocitovat jeden nádherný alegorický příběh, kterým se Tolkien pokusil celou situaci charakterizovat:
Muž zdědil pole, na kterém se nacházelo mnoho kamenů, část staré síně. Něco z nich již bylo ve skutečnosti použito na stavbu domu, ve kterém žil nedaleko od obydlí svých rodičů. Vzal některé ze zbývajících kamenů a postavil věž. Ale když přišli jeho přátelé, zjistili, že tyto kameny dříve patřily k mnohem starší budově. A tak s nemalou námahou rozbořili věž, aby hledali skryté rytiny a nápisy nebo objevili, odkud jeho vzdálení předkové vzali svůj stavební materiál. Někteří se předpokládajíce, že naleznou pod zemí uhlí, pustili do kopání a zapomněli i na kameny. Všichni říkali: "Ta věž je velice zajímavá." Ale dodávali (poté, co ji rozbořili): "Jaký je v tom zmatek!" A dokonce i potomci tohoto muže, kteří by snad mohli pochopit, o co mu šlo, se zdáli namítat: "Je to tak zvláštní chlapík. Představte si, že staví z těch kamenů nesmyslnou věž. Proč neobnovil starou síň? Nemá smysl pro proporce." Ale z vršku té věže mohl onen muž pohlížet na moře.
Ukazuje se, že to byli kritikové a ne autor, kteří dávali nepodstatnosti do středu a důležité věci na okraj. A tyto věci představovaly nade vší pochybnost příšery.
***
Příšery v Beowulfovi (pomineme-li některé epizodní) jsou dvě. Obrovitá postava Grendelova nejasně vystupuje z mlhavé dánské noci, až je z ní vyrvána (alespoň její ruka) v zápase s hlavním hrdinou, zatímco konec básně ovládne ohnivý drak, který se nakonec stane Beowulfovou zhoubou. Kritikové se nemohli smířit s tím, proč autor básně věnuje tolik prostoru "divokým" netvorům, kteří tvoří jen "prosté" dekorace, zatímco závažná psychologická a morální témata nechává stranou. Nechápou, že právě příšery tvoří základní kameny celého díla a jejich jedinou chybou může být, jak říká Tolkien, že nejsou dost skutečné. Ale aby bylo možné jejich úlohu přiblížit více, je třeba udělat malou odbočku.
Autor básně, jak plyne z mnoha jasných náznaků v textu, byl křesťan. Avšak její námět (který zjevně není původní) je pohanský. Došlo zde k neobyčejnému spojení. Anglosaský učenec nechtěl použít starou pověst coby podklad pro historickou báseň; jeho záměr je daleko odvážnější - poskytnout obraz pohanského hrdiny z hlediska nové víry, spojit současný pohled s minulým i s patřičným komentářem.
Obě příšery (a zejména ta první) jsou v textu nazývány božími protivníky. Je ale třeba mít na paměti, že v pohanském světě severského mýtu (narozdíl např. od antické mytologie) byly příšery protivníky bohů, zatímco lidé jejich spojenci. V ragnaroku, závěrečném střetnutí sil dobra a zla, však čeká zkáza jak bohy, tak lidi - jejich boj, odvaha i celý život postrádá naději. Autor pochopitelně vynechává pohanské bohy (přestože se nezdráhá velmi pečlivě vylíčit pohanské rituály, včetně Beowulfova pohřbu), neboť jména bohů měla v té době zřejmě ještě značnou váhu i přisuzované magické schopnosti. Jejich místo v příběhu zaujímá jediný Bůh nebo Vládce. Namísto konečné porážky tak přináší křesťanství, co pohanskému světu chybělo - naději. A básník chce vystihnout tragédii, kterou je život pohanského hrdiny jako takový, bez psychologických a morálních zápletek, které by zde kritikové rádi našli (2).
Zmiňme se ještě o struktuře díla, které je v Tolkienově eseji také věnován značný prostor. Máme mnoho důvodů usuzovat, že se v případě Beowulfa nejedná o hrdinskou píseň zpívanou scopem (chcete-li minstrelem) u některého vznešeného dvora. Mnohem spíše se jedná o dílo uvážlivě propracované; pro srovnání s antikou by bylo vhodnější slovo elegie než epika. Proto jsou jaksi mimo poznámky kritiků, že básni "schází rovnoměrný postup".-Smyslem díla není postupovat, ale vyvažovat. V básni narážíme na sáhodlouhé popisy, které sice zdržují příběh, ale přitom jsou zdaleka nejpůsobivější. Základní dělení díla lze vést v několika místech, v podstatě jde ale o totéž - Beowulfovo mládí a úspěšný boj s Grendelem versus jeho stáří a tragický konec s drakem. Kritikové se mnohdy ptali, zda by nestačila jedna příšera. Jenže právě v tom případě by příběh ztratil svou vyváženost obou protipólů. Příšery příběhu neubírají na závažnosti, naopak přinášejí prvek, který převádí příběh do obecnější roviny - hrdina nebojuje se svými osobními soky, ale s nepřáteli všeho lidstva. Příběh, který nám básník předkládá, byl částí mýtické minulosti již v jeho době - jeho zásluhou nás oslovuje dodnes.
Ve srovnání s ostatními je tato esej docela krátká. Liší se také tím, že jako jediná nebyla určena k přednášení, nýbrž coby souhrn dobrých rad a návodů pro dosti omezené publikum. Určena je totiž především těm, kteří se teoreticky nebo prakticky zabývali překládáním středověké anglické poezie. V tomto konkrétním případě jde o převod z anglosaštiny do moderní angličtiny, ale řada problémů, které jsou zde zmiňovány, má širší platnost.
První část pojednání se týká překládání slov. Co se otázek jejich významu a původu týče, stěží naleznete odborníka povolanějšího než byl profesor Tolkien. Na nemnoha stránkách zde pochopitelně nelze probrat celý obsah glosáře, ale přesto je tu zde dost místa pro ty záludnější případy. Autor zde nejen probírá, které z možných ekvivalentů jsou vhodné v tom kterém případě, ale podle svých důkladných znalostí soudobého vnímání jazyka se dobírá i toho, jak nezvykle či běžně se dané slovo mohlo jevit tehdejšímu posluchači. Zvláštní pasáž je věnována kenningům, poetickým slovním spojením či opisům jako "dům kostí" = "vězení srdce" = tělo či "strážce chleba" = pán [etym. hláfweard > hlaford > lord], která se v severské poezii objevují velice často.
Druhá část se věnuje metru. Tedy jednak metru jako takovému, struktuře veršů a přízvučné rytmice, jednak aliteraci (té se mimo jiné týkal článek Daniely Binderové v prvním loňském Thorinovi, který ze značné části čerpal právě z této eseje). Aliterační forma je totiž hojně používaná nejen v historických básních, ale i v Tolkienových vlastní textech. Proto zaujal-li vás zmíněný článek, zaujme vás nejspíš i toto pojednání, byť se třeba nehodláte zabývat překládáním Beowulfa.
Již při prvních setkáních s dílem JRRT (tak tomu alespoň bylo v mém případě) narazí český čtenář na záložce Společenstva Prstenu na tento podivný titul. Je zajímavé, že naši editoři objevili a připomenuli zrovna tuto středověkou báseň - vzhledem k pozornosti, kterou ji profesor Tolkien věnoval, je zde však nepochybně oprávněně. Už v roce 1936 vydal spolu s E. V. Gordonem její původní středoanglický text (zájemci si jej mohou objednat coby tiskovinu, bohužel bez potřebných poznámek a glosáře). Tolkienovo zaujetí pro toto dílo jej však vedlo k další mnohaleté práci na překladu do moderní angličtiny, v němž chtěl "zachovat původní metrum a aliteraci, bez kterých by byl překlad dobrý jen na taháky, a předvést v moderní srozumitelné podobě vznešenost a dvornost básně, pro jejíhož autora 'dvornost' tolik znamenala." V prosinci roku 1953 tento překlad dokonce vysílala BBC a krátce předtím, při příležitosti Memoriálu W. P. Kera, přednesl Tolkien tuto esej. Pro čtenáře, který nezná děj tohoto příběhu z okruhu artušovských legend, poskytuje kromě četných úryvků i dostatečný přehled o celém díle. Využijme této služby i my.
Je mnoho otázek, které v souvislosti se Sirem Gawainem mohou napadnout čtenáře a podnítit kritiky k mnohastránkovým úvahám. Tolkien zvolil tu, která podle něj představovala ústřední prvek celého příběhu i pro samotného autora. Dokladem může být délka třetího zpřevu, jenž je tomuto tématu věnován, přesahuje přes polovinu součtu ostatních tří zpěvů. Než však na tuto otázku, která může zásadně ovlivnit čtenářův pohled na celou báseň, narazíme, musí náš hrdina projít dlouhou a nebezpečnou cestu.
Začátek děje je zasazen na dvůr krále Artuše uprostřed novoročního veselí. V nejlepší zábavě do hodovní síně v Camelotu vjíždí obrovitý zelený jezdec na zeleném koni a ptá se, zda se mu někdo z přítomných odváží zasadit ránu. Zavazuje se zdržet jakéhokoli odporu, ovšem pod podmínkou, že do roka a dne ho vyhledá v jeho Zelené kapli a dovolí mu ránu oplatit. Zaskočení rytíři neví, zda mají co činit s bláznem nebo s nadpřirozeným zjevením. V sázce je však jejich pověst a čest samotného krále, který nerozvážně slíbil cizinci splnit každé jeho přání. Jako vzor dvorních ctností ozve se nakonec Artušův synovec Gawain a přijme rytířovy podmínky, quat-so bifallez after, cokoli bude následovat. Chopí se cizincovy zelené sekery a jedním rázným úderem mu srazí hlavu. Ten se však ani v nejmenším nezdá být mrtev - uchopí odpadlou část svého těla, která ještě připomene Gawainovi jeho slib, vsedne na koně a odjede neznámo kam.
Jakkoli se dala tušit magie, všichni jsou touto scénou ohromeni; slib daný rytířem však nelze zrušit. Na sklonku dalšího roku tedy Gawain opouští Camelot a vydává se hledat svůj konec v Zelené kapli. Při svém úmorném putování podzimní slotou nese na štítě neobvyklý znak - pentagram - symbol dokonalé morálky. Beznadějné pátrání trvá až do předvečera Vánoc a osamělý Gawain prosí Pannu Marii, aby alespoň mši mohl strávit v křesťanské společnosti. V odpověď na modlitbu se objevuje nádherný hrad, jehož pán vzápětí zve znaveného rytíře, aby přijal jeho pohostinství. Gawain s díky přijímá a slibuje setrvat po dobu svátků, Zelená kaple je prý již nedaleko. Strastiplná cesta končí, otevírá se však kapitola nová, která po právu leží ve středu Tolkienova a snad i autorova zájmu - Gawainovo pokušení a doznání.
Gawainovi se zamlouvá místní atmosféra, která si v ničem nezadá s Camelotem. Svou dvorností a veselostí si získá oblibu celé společnosti. V zájmu o hosta vyniká hradní paní, kterou nám básník hned zkraje představuje...
Pak ze šatny vyšla se štíhlými dívkami. Krásnější byla ve tváři, její kůže i tělo, ostatní předčila postojem, tvary i pletí, vábněji než Guinevra ke Gawainovi vzhlížela... (39.942-5)
Lord Bertilac, pán hradu, naléhá na rytíře, aby setrval ještě tři dny po svátcích. Ve své dvornosti a snaze nemyslet na svůj blízký konec Gawain slibuje podřídit se hostitelově vůli. Ten toho využívá a navrhuje absurdní dohodu: každý večer si vymění to, co přes den získají - jeden na lovu a druhý ve hradě. Přestože se zdála být tato úmluva pro hosta výhodná (co může ulovit při odpočinku), již zanedlouho jí měl hořce litovat.
Zatímco se hradní pán oddává divokému lovu, náš hrdina je vystaven mnohem důmyslnějším nástrahám. Lady Bertilacová hned první den vyjeví své city k mladému rytíři a očekává, vzhledem k jeho jemnosti a zdvořilosti, že budou opětovány. Artušův synovec však dostatečně dbá svých morálních zásad a tak večer, když mu jeho hostitel přinese jelena, dává na oplátku jen jeden polibek. Vázán svým slibem musí Gawain setrvat i druhý den a navečer výměnou za kance vrací polibky dva. Třetí den již hradní paní nenechává nic náhodě. Hned po ránu vstoupí do ložnice své oběti, otevře okno a hlasitě hosta budí. Překvapen i potěšen se hotoví k odpovědi, ale kráska je rychlejší...
Tu paní přišla v překrásném obleku sladce se smějíc sklonila se k políbení. On vítal ji štědře, šťasten, že vidí osobu tak sličnou a skvěle oděnou, zjev její zdaleka byl závad tak prost, že do srdcí rázem radost jim stoupala. Jejich úsměv a vlídnost se ve veselí obrátily... (70.1758-64)
Po noci plné vidin tragického konce je takovéto probuzení pro Gawaina skutečně nadmíru příjemné. Nebezpečí však vrcholí: rytíř nakonec musí odmítnout svou pokušitelku násilím, nemá-li se dopustit v této situaci smrtelného hříchu. Je ochoten však na usmířenou přijmout od ní darem zelený pás, který by ho svou kouzelnou mocí mohl ochránit před násilnou smrtí. Navíc slibuje, že o tomto daru nikomu nepoví. To je ovšem v rozporu s předchozí úmluvou a tento pás také před lordem Bertilacem zatají. Zda to udělal z věrnosti paní, která spoléhala na jeho diskrétnost, nebo v naději na zlomení zítřejšího ortelu, není jasné; tento prohřešek však zůstal jediným, kterého se v tomto dlouhém zápase mezi morálkou a dvorností dopustil. Lze tedy předpokládat, že zpověď, kterou učinil ještě ten den, byla úplná ("jakoby měl přijít zítra soudný den") a jeho veselost při večerní zábavě nezkažená ani špatným svědomím, ani obavami ze zítřejšího konce.
Zítřejšího dne jej průvodce dovede k Zelené kapli, která je spíše jeskyní, a v ní se opět setká s oním obrovským mužem v zeleném. Smířen se vším pokleká a odhaluje svoji šíji. Podvakráte zasviští sekera vzduchem a podvakráte se jen dotkne rytířova krku. Gawain s nelibostí nese, jak jsou jeho útrapy protahovány. Obr tedy tne potřetí a na Gawainově kůži zanechá malý šrám. Poté odloží sekeru řka, že odplata je vykonána - jen tolik si zaslouží ctnostný rytíř za malý prohřešek, kterým je pás od jeho ženy kolem pasu. Gawain teď pochopí, že tento muž a hradní pán jsou jedna osoba a dnešní rozsudek tak završil zkoušku, které byl vystaven. Znechucen vlastní zbabělostí, kvůli které se rozhodl použít pás (i když to vlastně nebylo proti původní dohodě se Zeleným rytířem), strhává symbol svého poklesku a háže jej svému protivníkovi k nohám. Zahanbeně se vrací na Camelot a zelený pás chce nosit na znamení, že neobstál ve zkoušce cti. Ovšem to, co porušil, nebyly zásady morálky, ale pouze dobré způsoby, které v nouzi musily ustoupit vyšším zákonům. Artušův dvůr to také oceňuje tím, že zelený pás je zde nošen rytíři coby památka na tento čin.
Gawain je tedy nakonec svým nejpřísnějším soudcem. Ale právě díky tomu, že do tohoto vysoce morálního příběhu vstoupily principy kouzel a pohádek, není soudcem jediným. Nikdo nepochybuje, že pokud by podlehl svodům hradní paní, za což by ho v našem světě pronásledovalo jen špatné svědomí, Zelený rytíř by svůj ortel vykonal. A ač si hrdina této zkoušky není vědom, dbá svého přesvědčení, že žádný jeho poklesek nezůstane zapomenut. V tomto příběhu, který nám neznámý mistr předkládá, se pouze jejich hodnocení odehrává dříve, než je dnes běžné.
Profesor Tolkien nás utvrzuje v přesvědčení, že v případě Sira Gawaina nejde jen o epický příběh z oblíbeného okruhu artušovských legend, ale o vysoce morální báseň, jejíž autor na pozadí nadpřirozených událostí vyhrocuje konflikty v mysli svého hrdiny. Pohádkové prostředí zde není pohou nepravděpodobnou kulisou ke zvýšení zajímavosti vyprávění, ale naopak základním kamenem, na kterém stojí důvěryhodnost skutečného nebezpečí, kterému je Gawain vystaven. A zdá se, že středověký čtenář to chápal alespoň tak dobře, jako my dnes.
Podle anglického originálu vykládal Filip Münz