Daniel Soukup
"Vidíš stromy, a "stromy" říkáš jim, (vždyť strom je "strom" a růst je "rašení") jdeš zvolna, krokem vážným nadmíru po jednom z mnoha glóbů vesmíru, je hvězdou hvězda, jen nějaký míč v zajetí vzorců matematických a kolem chladné nic, kde atomy jsou sudbou každé chvíle vražděny." (1)
Takto oslovuje v Tolkienově básni Mythopoeia Filomythos ("milovník mýtů") Misomytha ("odpůrce mýtů") a my, přes veškerou hořkou ohnivost jeho slov, jsme spíše nakloněni dát zapravdu jeho protivníkovi. Vždyť čím jiným by měla být hvězda než hvězdou? Čím jiným je Země než jednou z nesčetných planet nekonečného vesmíru? Kde ještě v rozumově uchopeném světě je místo pro příběhy a pro poetické představy?
Nevím, zda na tyto otázky uspokojivě odpovím, a ani to vlastně v tomto eseji není mým cílem. Půjde mi spíše o to, abych několika neškolenými tahy načrtl rysy postoje ke zkušenosti a ke skutečnosti, který se nazývá mýtický či mytopoetický - postoj, který chápe jak náš život, tak celý svět jako příběh.
Aby mi bylo porozuměno, chci hned na počátku zdůraznit, že v tomto eseji se nebudu zaobírat "mytopoetickou školou" ani "mytopoetickým systémem", protože, pokud je mi známo, žádná taková škola ani žádný takový systém ne-existuje. (Je dokonce dobře možné, že ti, jejichž myšlenky tu s odvážnou libovůlí spojuji, by s mnoha mými postupy zásadně nesouhlasili.) Životy těch, kdo přistupují ke světu jako k příběhu, mají totiž tu podivuhodnou vlastnost, že samy bývají strhujícími příběhy. Proto pak i svou filozofii podávají spíše jako vyprávění než jako systém, jako třeba G. K. Chesterton ve své Ortodoxii.
Rád přiznávám, že podobným způsobem jsem postupoval při přípravě na tento esej (přípravě, která v širším smyslu probíhala asi pět let, od mého prvního setkání s Tolkienovým Pánem prstenů): nesbíral jsem systematicky podněty, poznatky a poznámky (což vlastně v tomto případě ani nebylo možné, vzhledem k tomu, že, jak jsem již uvedl, ucelený "myto-poetický systém" neexistuje), ale prostě jsem se nechal vést svým příběhem.
Rozhodně bych se však ohradil proti výtce, že takovýto přístup povede k na-hodilosti a nekonzistenci. Naopak, považuji ho za velmi ucelený a zákonitý, ovšem ve smyslu narativní logiky:
"Příběh nelze vysvětlit, jelikož nelze odhlédnout od jeho časovosti - tím by se vytratil jeho smysl. Příběhu však lze porozumět pomocí vyprávění. A přestože vyprávění není racionální výklad, má nicméně svá pravidla, svůj řád, svou 'narativní logiku'." (2)
K výrazu "narativní logika" se ještě v pravý čas vrátím, nyní však již přistoupím k naplňování vlastního obsahu tohoto eseje - k náčrtu mytopoetického pohledu na svět.
Odkud mám přistoupit? Všichni víme, že každý dobrý příběh začíná na začátku. Kde však najít začátek u mýtu jako takového?
I ten, kdo pevně věří, že pohádky by měly číst jen děti (a snad ani ony raději ne), bude asi souhlasit, že to, co nám pohádky a podobná vyprávění poskytují především, je úžas. Každý soudný člověk užasne, když uslyší, že Popelka rozlouskla oříšek a našla vevnitř plesové šaty (alespoň když to uslyší poprvé), vždyť to je zázrak. A užasl by ještě víc, kdyby se něco takového přihodilo přímo jemu.
Ale opravdu se nám něco takového nestává?
Zvykli jsme si brát přírodu jako samozřejmost, nutnost podřízenou neměnným zákonům. Poslechněme si však, co o tom říká pan Chesterton:
"Jsou určité následnosti, které jsou v pravém slova smyslu nutné. Jestliže zlé sestry jsou starší než Popelka, pak je (v pevném a strašném slova smyslu) nutné, že Popelka je mladší než zlé sestry. Jestliže Kuba je mlynářův syn, pak mlynář je Kubův otec. Chladný rozum to přikazuje ze svého přísného trůnu, a my se podřizujeme.
Všiml jsem si však, že učení muži v brýlích mluví o skutečných věcech, které se stávají - jako svítání, smrt a podobně - jako kdyby ony byly racionální a nevyhnutelné. Mluvili, jako by fakt, že stromy dávají ovoce, byl tak nutný, jako fakt, že dva stromy a jeden strom dělají tři. Jenže on není. V těchto faktech ohromný rozdíl, když je vystavíme zkoušce říše pohádek, zkoušce představivosti. Nemůžete si představit, že by dvě a jedna nedělaly tři. Ale můžete si snadno představit, že by na stromech rostlo něco jiného než ovoce, třeba zlaté svícny nebo tygři visící za ocas." (3)
A jinde:
"Vědec říká: 'Uřízněte stopku a jablko spadne,' ale říká to klidně, jako by jedna představa přímo vedla ke druhé. Čarodějnice v pohádce říká: 'Zaduj na roh a obrův hrad se zřítí,' ale neříká to tak, jako by následek zjevně vyplýval z příčiny. Jistě už takto poradila mnoha hrdinům a viděla mnoho hradů se zřítit, ale neztrácí ani úžas, ani rozum. Neláme si hlavu, aby objevila nutný mentální vztah mezi rohem a padajícím hradem. Ale vědci si hlavy lámou, až vymyslí nutný mentální vztah mezi jablkem padajícím ze stromu a jablkem dopadajícím na zem." (3)
Zřetelně před námi vystupuje další rys narativní logiky: to, co je představitelné, je i možné. Neexistují žádné zákony, které by omezovaly bohatství dějů, které mohou nastat, a bohatství věcí, které mohou vzniknout. Podle Neubauera se dobrý příběh pozná mimo jiné tak, že "v každém jeho okamžiku si můžeme představit, že by mohl vypadat jinak, a jak." (4)
Vím, že mnohým je tato myšlenka cizí. Není mým úmyslem ji široce kriticky rozebírat, chtěl bych jen poukázat na to, že takový nebo podobný přístup vedl i ve vědě k převratným objevům. Třeba ke slavnému objevu benzenového jádra přispěl sen plný hadů, z nichž každý byl zakousnut do svého ocasu. Tento sen přišel jako zázračné osvícení, protože benzenové jádro je navzdory všem tehdejším předpokladům cyklické. Bylo tedy třeba si strukturu benzenu nejdřív představit - i když tato představa působila šíleně - a až potom bylo možno ji poznat a pochopit.
Tento postoj, pokud ho dovedeme do důsledků - a my chceme být důslední - zásadně změní naše vnímání světa. Jelikož si můžeme představit, že by voda tekla směrem vzhůru, nebo že by Slunce bylo modré, znamená to, že to skutečně možné je. Vesmír tak není bezchybně fungující stroj, ale strhující příběh, "divoké, podivuhodné a krásné místo, které by mohlo vypadat jinak." [3] To, že se mnoho dějů neustále opakuje a mnoho věcí a bytostí se navzájem podobá, záhadu nevysvětluje; naopak. To, že jeden slon má chobot, říká Chesterton, je podivné. Ale že ho mají všichni, to už vypadá jako spiknutí. Stejně tak, říká Chesterton, je pochybený předpoklad, že neustálé opakování dějů ve vesmíru dokazuje, že vesmír je mrtvá hmota. Naopak: je možné, že to dokládá nadmíru života v něm. Neboť ten, kdo se unaví, změní činnost, ne ten, kdo je stále plný života. To vidíme třeba v dětských hrách, které se opakují (pro dospělého) až do úmoru.
S tímto pocitem úžasu, pocitem, jenž intuitivně chápe svět jako zázrak a magii, je pro Chestertona zcela přirozeně spojen pocit vděčnosti, vděčnosti nad tím, že se věci mají tak, jak se mají. "Děti jsou vděčné, když jim Mikuláš naděluje do ponožek hračky a sladkosti. Jak jsem mohl nebýt vděčný, když mi nadělil do ponožek dvě zázračné nohy?" (3) Z tohoto pocitu vyvozuje své "pravidlo podmíněné radosti": "Můžeš bydlet v paláci ze zlata a safírů, jen když neproneseš slovo 'kráva'." Za všechnu nádheru a zázračnost světa se musíme odvděčit tím, že se podřídíme omezením, která jsou sice v porovnání s dary, jichž se nám dostává, nepatrná, ale přesto jsou nepochopitelná. Chesterton je připraven kdykoli se vzbouřit proti špatným zákonům, ale necítí, že by se měl bouřit proti nějakému zákonu jen proto, že je nepochopitelný. "To, že muž má mít jen jednu ženu, je malá cena za byť jen spatření ženy." (3)
Chesterton ovšem neprobírá původ těchto omezení. Jako nám v pohádce může něco přikázat buď opravdová víla, nebo víla falešná, tak i v našem světě přece musí existovat nepochopitelné příkazy, které jsou zbytečné či dokonce špatné. Otázkou, jak je rozpoznat, se Chesterton nezabývá.
Na to, abychom mohli vyprávět příběh, potřebujeme dar řeči. Je tedy zřejmé, že jazyk bude v mýtickém chápání světa hrát důležitou roli.
A skutečně - největší potíž s těmi, kdo nazírají svět jako příběh, je ta, že před mnohým rozumovým argumentem uklouznou tajemnou pěšinkou poetického jazyka. Jenže právě tady je skryt osten smyslu. Tito lidé (mezi něž počítám i sám sebe) nenazírají jazyk jako něco vytrženého z kontextu, samostatnou skutečnost nebo odskutečněný, neosobní prostředek nezaujatého popisu nebo pojmově přesné komunikace. Pro ně - pro nás - jazyk žije. Úplně chápu, že astronomovi omezenému na jeho obor přijde pošetilé a dětinské mluvit o hvězdách jako o "živoucím stříbře". Jenže mně spíš přijde pošetilé o nich takto nemluvit.
Dnes většinou přistupujeme k jazyku jako ke kladivu, kterým tlučeme, jak se nám zlíbí - padni, kam padni. Staří však brali jazyk jako tajemný, podivuhodný nástroj, snad i nadaný zázračnými schopnostmi, který zdědili od svých předků, a podle toho s ním zacházeli. Zdá se mi, že v hlavním proudu západní filozofie posledních staletí došlo k velkému rozchodu obsahu a formy, myšlenky a slova, kdy filozofie dala výhost filo-logii, pěstování lásky k logu. Možná, že mytopoetický přístup by mohl tuto jednotu obnovit.
Příběh, na rozdíl od dogmat a teorií všeho druhu, je výsostně diachronní, je čiré plynutí. Na příběhu není nic synchronního, nic, co by bylo možno srovnávat a zkoumat v jednom jediném bodě v čase. Příběh je tedy jednak neopakovatelný, jednak zcela pomíjivý - "velké věci nezanechávají architektonických stop." (4) Vyprávění není výklad a snahou vypravěče není vyložit svět, učinit jej zjevným. Naproti tomu věda jako svou pracovní metodu předstírá stálost a danost skutečnosti: ač se vědecká paradigmata stále mění a vyvíjejí, každé z nich se tváří jako celistvý, uzavřený výklad světa. Naproti tomu v mýtu ani tolik nejde o podchycení zákonů univerza či o pevné vytýčení etických nebo jakýchkoli jiných zásad. Člověk spíš má brát příběh svého života jako cestu či koleje, mít v něj důvěru a věřit, že jej tam (ať už to je kde-koli) dovede.
Že tato myšlenka je možná prastará, ukazuje následující postřeh svámího Vivekánandy (bohužel jsem opomněl zapsat si pramen):
"Buddha je jediný prorok, který řekl: 'Nezajímají mě všechny vaše teorie o Bohu. K čemu jsou diskuse o všech těch rafinovaných doktrínách o pravdě? Konejte dobro a buďte dobří. To vás dovede ke svobodě a k pravdě, ať už je to cokoli."
Přesto, že snad o to ani neusiluje, je ale narativní logika obecně platná, zatímco čistě synchronní přístup obhlédne vždy jen ten který bod v čase, jakousi myšlenou (ne skutečnou) nehybnost, a je tak vlastně odvozený a umělý. Ale skutečné poznání získáváme jen z příběhů - ve zvláštním poznáváme obecné. Každý obecný poznatek se zrcadlí ve všech (dobrých) příbězích. Tak například pomíjivost všeho pozemského poznáme z historické geologie stejně jako z dějin umění.
Napsal jsem, že příběh je neopakovatelný, což je a není pravda: příběh se opakuje, neboť dobrý příběh se vypráví stále znovu. Křesťanství se právě tehdy odtrhlo od svých kořenů, když začalo dogmaticky trvat na přísně lineární představě času. Věda se odcizila, když začala prosazovat pokrok jako ideál, nepozorujíc, že opisuje kruh. Nikoli ovšem bludný kruh, ale kruh, který je přirozeným řádem vesmíru, kruh života. Nebo, spíše než kruh, spirálu či řeku: vše se stále vrací, a přece se nic neopakuje: tolik lidí již přede mnou studovalo dějiny filozofie, a přece je jejich studium pro mě objevem a dobrodružstvím. "To, co se děje nyní, mění minulé, mění jeho smysl - protože vše, co se až doposud stalo, vedlo právě k tomuto okamžiku." (4) Svět je tedy hra archetypů, jež zůstávajíce totožné, vracejí se v nekonečných proměnách. To je odpověď na otázku, zda pohádky a mýty jsou skutečné - ano. "To královské a rytířské, princezny a hrdinové jsou archetypy - jsou v nás. Probouzejme je v sobě." (4)
Tím jsem se dostal možná k hlavnímu bodu kritiky mytopoetického postoje: lidé často pociťují, že tento postoj není přece jen "skutečný", že je založen na "vymýšlení". Toto je vskutku nejobtížněji pochopitelný rys mýtického porozumění skutečnosti. Nejvýstižněji ho asi vyjádřil Zdeněk Neubauer: "Hranice mezi skutečným a neskutečným - existuje-li - nevede mezi vymyšleným a tím, co se skutečně stalo." (4)
Není cílem tohoto eseje soustavně se zaobírat kritikou myto-poetic-kého postoje, a proto i k této námitce se vyjádřím vlastně jen krátkou poznámkou: Lidé věří, že rozdíl mezi "historií" a "mytologií" je ten, že "histo-rie" je skutečnější v tom smyslu, že je "skutečná" - skutečně se udála. Ale oč skutečnější je dnes Vilém Dobyvatel než král Artuš? Vliv na přítomnost mají rozhodně oba.
I tak se však může stále neodbytně zdát, že tento postoj je přese všechno poněkud dětinský. Nepopírám. Začal jsem tento esej u úžasu, a u úžasu také skončím: mýtický pohled na svět je totiž pohled neodvozený, podobný třeba užaslému pohledu novorozence. Kdykoli spatříme hvězdnou oblohu nebo chrám nebo strom, můžeme si jej osvěžit. Bez určité (zdravé?) míry dětinskosti se tu asi neobejdeme.
"... nevidí hvězdy ten, kdo je nevidí ponejprv stvořené z živoucího stříbra, jež náhle vzplálo jako květy pod prastarou písní..." (2) x
Všechny překlady z angličtiny jsou moje vlastní. Kromě těchto děl, z nichž jsem ve své eseji použil citáty, jsem mnoho inspirace a myšlenek čerpal i z dalších knih těchto autorů. Jim všem patří moje vděčnost.