S novým ročníkem Thorina otevíráme také nový seriál o runovém písmu. Dosti podrobně bude pojednáno o vzniku, vývoji a rozšíření run, budou vyloženy rozdíly mezi různými futharky, vysvětleny názvy jednotlivých znaků, popsány nejstarší runové památky a pokusy o jejich rozluštění. Značná pozornost bude věnována runám anglosaským a vikinským a na závěr bude řečeno něco o skandinávských runách na britských ostrovech a v Severní Americe. Seriál byl přepsán, přeložen a zkrácen podle knihy R. I. Page Runes z edice Britského muzea.
Budete-li cestovat po Švédsku, jistě si podél cest, poblíž říčních brodů či na volných prostranstvích povšimnete vztyčených monolitů s nápisy v poněkud zvláštním hranatém písmu, zkrátka slavných runových kamenů. Navšívíte-li velká muzea a kostely Dánska a Norska, také nepochybně narazíte na více či méně zdobené kameny, kromě nich objevíte i menší památky a nápisy vyryté v tomto písmu. Podobné objekty se nalézají nejen po celé severozápadní Evropě, ale dokonce ještě dále.
Většina z takových zachovalých nápisů pochází ze středověku, ale historie tohoto písma kráčí zpět až k dobám římského impéria. Na pomezí římské říše (a často v nepříliš dobrých vztazích s ní) žila řada barbarských kmenů: Gótové, Vandalové, Lombarďané, Frankové, Frísové, Teutoni, Anglové, Saxové, Jutové a Skandinávci. Všechny tyto národy hovořily dialekty germánštiny. Germánštinou rozumíme předchůdce dnešních moderních jazyků, kterými se mluví v Německu, Rakousku, Švýcarsku, některých částech Nizozemska, Norsku, Švédsku, Dánsku a také (i když zde se jazyk vyvíjel také pod vlivem francouzštiny) v Anglii, skotské Nížině a anglicky hovořící Americe. Germánština obsahovala určité charakteristické rysy struktury a výslovnosti, které můžeme vysledovat i u jejích následovníků. Lidé, kteří hovořili germánštinou, měli zřejmě určitý stupeň národního cítění, a proto je zde nadále budeme (s určitou nadsázkou) nazývat Germány.
Obvykle se uvádí, že germánské národy až do příchodu křesťanství písmo neznaly, že je přinesla až církev společně s učením křesťanského Říma a naučila Germány jak číst a psát, tak hřešit a kát se. Tento názor, jakkoli svým způsobem pravdivý, je poněkud zjednodušující. Některé germánské národy používaly svůj vlastní způsob psaní, vlastní neobvyklou abecedu, skládající se z jednotlivých písmen - run. Je známo, že runy se používaly mezi Góty, Dány, Švédy, Nory, Angly, Frísy, Franky a dalšími kmeny centrální Germánie a možná ovlivnily i další národy, aniž by se o tom zachovaly důkazy. Nejstarší s jistotou určené runy pocházejí z archeologických nálezů z druhého století n.l. Písmo pak bylo používáno dále během středověku až do rané moderní doby.
Runy ovšem nebyly určeny k psaní v našem smyslu slova. Staroanglický ekvivalent slovesa (psát", writan, znamená (označit, vepsat, vyrýt" a slova příbuzná k dnešnímu číst, staroanglické raedan a staroseverské ráđa, znamenají mimo jiné (použít, interpretovat" zapsaný text. Nejstarší germánské představy o psaní a čtení přímo vyžadovaly vyřezávaná písmena. Runové písmo bylo vytvořeno pro vyrývání do dřeva a od této vlastnosti se odvozuje celý jeho charakter.
Komunikace a tvorba záznamů prostřednictvím tohoto písma byla jednoduchá, levná a praktická. Každý germánský muž měl na opasku nůž. Kousek dřeva bylo možno ulomit kdekoliv. A co bylo snadnějšího, než ho oříznout tak, aby vzniklo několik plochých hran, na něž lze vyrýt vzkaz? Oč jednodušší je tento postup, než křesťanská metoda, která vyžaduje stáhnout z kůže ovci nebo krávu, kůži usušit a připravit, rozřezat ji na kousky, vyrobit si pero z ptačího brku, připravit inkoust ze solí a žluči nebo ze sazí míšených s lepem a konečně napsat text? Jistě, nevýhodou runového sdělení je jeho omezená délka. Bylo by značně nepraktické psát na dřívka celou knihu a patrně by se vyskytly problémy s jejím skladováním a katalogizací. Ale pro zasílání krátkých vzkazů bylo runové písmo ideální. Pokud jste se při rytí spletli, stačilo chybné písmeno odškrábnout a vepsat nové. A až vzkaz splnil své poslání, posloužil jako tříska na podpal(
Taková runová dřívka se v nejstarších nálezech a v Anglii nevyskytují, neboť dřevo velmi rychle podléhá zkáze, avšak v Bergenu v západním Norsku bylo nalezeno velmi mnoho dřevěných předmětů s runovými značkami z dvanáctého století. Některé jsou značkami majitele, byly použity na balících zboží. Jiné jsou běžnými nápisy, vyjadřujícími náhodné poznámky. Některé jsou nicméně vcelku dlouhými dopisy, například jeden, žádající loď pro službu králi: (Sigurđr Lavarđr zasílá boží a své pozdravení. Král by rád měl tvoji loď. Ohledně vybavení [zde část vzkazu chybí] kopí z ?osmnácti loktů železa, které jsem ti poslal po Johanu Ore. Žádám tě nyní, abys byl v této záležitosti poslušný. Pokud učiníš, oč žádám, slibuji ti za odměnu naše věrné přátelství, nyní i navěky."
Vzhledem k tomu, že runy byly vytvořeny pro vyřezávání do dřeva, postrádají tvary jednotlivých písmen hladké křivky, které by se do zrnitého povrchu nesnadno vyrývaly. Písmena se skládala ze svislých čar, rytých do pravého úhlu vůči žilkování dřeva, a šikmých linií, zřetelně od svislých odlišených. Vodorovné linky, které by mohly splynout s žilkováním, se téměř nevyskytují. Většina run obsahuje vertikální linii (několik run má dvě) plné výšky a několik kratších šikmých čar, občas tvořících trojúhelník, po jedné nebo obou stranách. Několik run nedosahuje plné výšky. Už nejstarší příklady runových nápisů však dokazují, že tvar písmen se různil a že není možné určit standardní podobu germánské runové abecedy. Tabulka č. 1 je přibližnou rekonstrukcí.
Tab. 1 Germánský řádek run neboli futhark. Spojitost s písmeny latinky je pouze přibližná. Několik symbolů potřebuje vysvětlení. Runa č. 3, ..., reprezentuje zvuk th jako v anglickém "think". Runa č. 13, ..., je nejistá samohláska podobná i. Runa č. 15 původně zněla jako souhláska z, ale později na severu byla užívána jako palatalizované r, které přepisujeme jako R. Runa č. 22 sloužila patrně pro oba zvuky, které my zapisujeme jako ng: n jako v "sing" a ng jako ve "finger". Dále v runových nápisech symbol j, runa č. 12, vyjadřuje konsonantní y, jako v "year".
Abeceda měla 24 písmen a byla "uspořádána" do určitého pořádku, podle kterého se nazývá futhark (podle prvních šesti znaků). Zde je zapsána zleva doprava, ale běžné bylo i psát zprava doleva nebo dokonce v formě tzv. boustrophedon, čili každý řádek jiným směrem. Občas jsou dokonce invertována pouze jednotlivá písmena. Povšimněte si, že nejsou známy žádné rozdíly mezi malými a velkými písmeny. Pro přepis kontinentálních a skandinávských textů do latinky se dnes obvykle používá polotučný řez.
Naznačil jsem přibližné latinkové ekvivalenty jednotlivých písmen, ale je třeba mít na paměti, že zvuky rané germánštiny nejsou totožné s dnešní angličtinou. Už z letmého pohledu na sadu znaků, které futhark používá, je vidět, že se liší od latinské abecedy. Runové písmo má, například, zvláštní znak pro spirantu, kterou zapisujeme dnes dvěma písmeny: th. Obsahuje samohlásky, které podle konvence přepisujeme jako i a e (č. 11 a 19), ale je tu také runa č. 13, která snad odpovídá zvuku mezi i a e, a kterou zde zapisujeme jako i. Runová abeceda také rozlišuje mezi konsonantní skupinou n + g (č. 10 a č. 7) jako v angl. "ungrateful" a nasální koncovkou (č. 22), kterou my také zapisujeme ng (jako v "sing").
Některé tvary runových písmen jsou nepochybně odvozeny z písmen latinky, např. r, i, b. Jiné mohou být adaptacemi jako f, u (obrácené latinské V), k (latinské C), h, s, t, l (obrácené latinské L). Další runy jsou však zcela odlišné od svých latinských protějšků: g, w, j, p.
Kdy a kde byly runy vynalezeny, dnes nevíme. Určitá podobnost s latinskou abecedou vedla dřívější badatele k domněnce, že písmo vzniklo mezi Germány, kteří měli blízko k římské říši; že runové písmo vzniklo jako adaptace podstatně prestižnějšího písma latinského pro barbarské účely. Nálezy runami popsaných objektů ve východní Evropě - v Pietroasse v Rumunsku, Dahmsdorfu ve středním Německu a Kowelu v Rusku - ukazují na to, že runy vznikly někde v této oblasti, možná mezi Góty na Dunaji nebo Visle. Tuto domněnku podporuje i fakt, že některé runy jsou podobné jedné nebo druhé řecké abecedě, b betě a s sigmě. Ve dvacátých letech našeho století byla vyslovena další hypotéza, založená na podobnosti raného futharku a nápisů v alpských údolích jižního Švýcarska a severní Itálie. Vynález run je touto úvahou přisuzován romanizovaným Germánům této oblasti. Ještě později vlivný dánský vědec Erik Moltke vyslovil patriotickou teorii, že runy byly vymyšleny germánskými kmeny v Dánsku, možná v jižním Jutsku, kde Skandinávie nejblíže sousedila s Římem. Faktem zůstává, že mnoho z nejranějších nápisů pochází právě z této oblasti a i další objevy z jiných částí Dánska činí tuto teorii jednou z nejzajímavějších. Nicméně celá záležitost zatím zůstává neuzavřena.
Nejstarší runové nápisy pochází patrně z druhého století n.l. Už tyto výrobky ukazují dobré zvládnutí písma a různé druhy záznamových technik, použito je dřevo i kov. Písmo je natolik vyzrálé, že lze předpokládat jeho alespoň stoleté dřívější používaní. To by ukazovalo na počátek runového písma shodný zhruba se začátkem křesťanské éry, což je nejpřesnější údaj, ke kterému lze zatím dospět.
Ať už runy vznikly kdekoliv a kdykoliv, rozšířily se postupně po celém germánském světě. Kolem roku 500 n.l. je nacházíme v Dánsku, Švédsku, Norsku, Anglii, Německu, Polsku, Rusku a Maďarsku. Zaznamenávájí různé germánské jazyky a jsou vyřezávané, ražené, vykládané nebo vtlačené do kovu, kosti, dřeva a kamene.
Rané nápisy lze jen stěží rozluštit a někdy je nesnadné je vůbec jako runové nápisy rozpoznat. Obvykle jsou krátké, často kratší než tucet znaků. Poněvadž neexistuje žádný standardní futhark, je obtížné identifikovat jednotlivá písmena. Není také jisté, kterým směrem je potřeba nápis nebo jednotlivé písmeno číst. Jazyk nápisu je archaický a může obsahovat slova, která vůbec neznáme. Často také chybí dělení na jednotlivá slova. Navíc se vynořuje problém kontextu. Pokud nalezneme text napsaný na broži, sponě, prstenu, jehlici nebo pochvě, musíme se ptát: co by patrně raný Germán napsal na předmět takového druhu? A nemáme, kromě nápisu samotného, nic, co by upřesnilo naši úvahu. V případě, že se jedná o jediné slovo, bude odpovědí zřejmě osobní jméno - vlastníka, výrobce, dárce nebo někoho takového. Pokud to ovšem není osobní jméno, co dalšího se může objevit?
Uveďme příklad z naší doby, ne tak docela lehkovážný, abychom tento problém ilustrovali. Některé rohožky před koupelnou nesou nápis "koupelna" (bathmat), na některých rohožkách přede dveřmi je napsáno "vítejte" (welcome). Konfrontován s těmito dvěma skutečnostmi (a s dalšími informacemi o jazyce dvacátého století) může začít vědec z daleké budoucnosti začít spekulovat o tom, jaký druh nápisu lze očekávat na kusu tkaniny, která pokrývá podlahu. Bude to spíše sloveso nebo podstatné jméno? Spíše příkaz nebo popis? Slovo každodenního použití (za jaké považuji "vítejte") nebo něco zastaralého z formálnějšího jazyka? Není naznačeno žádné dělení slov; jde tedy o jednotlivá slova (bathmat, welcome) nebo ne (bath mat, wel(l) come)? A pokud ano, jaký je vztah mezi dvěma elementy každého nápisu?
Taková je povaha otázek, které je nutno si klást nad každým raným nápisem a odpovědi jsou bohužel často značně nejisté. Ukažme si příklad. V roce 1837 byl v Pietroasse v Rumunsku v nálezu velkého pokladu objeven také masivní zlatý nákrčník s runovým textem gutaniowihailag. První část, gutani, jasně obsahuje původní název barbarského kmene, pod kterým byli znám Gótové (srovnej latinské Gutones). Poslední část, hailag, souvisí s dnešním holy (svatý), ačkoliv vyjadřuje spíše "nedotknutelný". Ale jaké je spojení mezi těmito dvěma slovy? Co znamenají písmena uprostřed textu? A jaké důsledky to má pro celý význam nápisu? Jeden přijatelný překlad zní "majetek gótského lidu, svatý, nedotknutelný", ale ačkoliv je to řešení věrohodné, nemáme žádnou záruku, že je správné. Pokud ano, dostává se pietroasský poklad do souvislosti s náboženstvím, o kterém jinak nic nevíme.
Tím jsme poněkud osvětlili těžkosti při studiu runových nápisů, jež vedly D. M. Wilsona k formulování prvního zákona runové dynamiky: (Pro každý nápis se objeví nejméně tolik různých interpretací, kolik na něm bude pracovat učenců." A na této poučce se zdá být alespoň tolik pravdy, aby se runologové cítili nepohodlně.
Další problém představuje otázka: Proč byly runy vymyšleny? K čemu je staří Germáni potřebovali? Objevují se dva druhy odpovědí. Někteří odborníci, jejichž názor však dnes považujeme za poněkud zastaralý, se domnívají, že sociální struktura germánského národa byla natolik jednoduchá a jejich politický a obchodní život tak omezený, že žádné písmo pro zaznamenávání údajů, posílání zpráv, označování vlastnictví a další účely nepotřebovali. K těmto potřebám byla v době mluvené kultury dostačující pouhá lidská paměť. Tudíž jediným důvodem pro použití takového typu písma, jakým byly runy, zůstávájí úkony náboženské, rituální nebo magické. Mohlo by se zdát, že nápis jako gutaniowihailag, jehož poslední část odpovídá slovu "holy", potvrzuje tuto teorii; navíc některé další záznamy na památkách obsahují skupiny písmen, které mají patrně podobný význam. Některé objekty z rané doby nesou skupinu alu, jiné laukaR. Tyto sekvence, z nichž první souvisí s ochranou a druhá s plodností, považujeme za magická slova, jejichž působení měnilo předměty, které zdobila, na amulety. Navíc, etymologie slova (runa" (staroanglické run znamená "tajemství, záhada") nás také vede k souvislostem s magií a jevy okultními. Tyto skutečnosti podporují názor, že runy byly zásadně nebo alespoň původně magickou či kultovní sadou znaků, že runové nápisy měly (působením síly jejich písma) kouzelné schopnosti, a že mistři run - lidé, kteří dovedli tuto abecedu používat - vládli nadpřirozenými schopnostmi nebo byli schopni takové síly použitím run řídit či vyvolat. V představách pozdně středověké Skandinávie bylo používání magických formulí samozřejmostí. Víra, že runy mají kouzelnou moc, přitahovala volnomyšlenkáře i v moderní době (připomeňme teutonický mysticismus raného nacismu ve 30. letech). Dnešek prokazuje vůbec politováníhodný odklon od reality, selského rozumu a praktičnosti k světům fantazie a zájem o runy je součástí tohoto trendu. Pro moderního autora je jistě možné vidět hodnotu run "v produchovění dneška" a popsat je jako "zrcadlo magičnosti našeho neznámého já" a "nástroj k proniknutí do naší vlastní moudrosti".
Z pohledu mnoha runologů je však tento přístup k runám zastaralý a nesmyslný. Řada vynikajících skandinávských odborníků zastává nyní názor, že germánské národy používaly runové písmo jako by užívaly kterékoliv jiné (kdyby je znaly), pro praktické každodenní účely. Pokud chtěli zaznamenat nějaký náboženský či magický text, použili samozřejmě runy také, stejně jako by kouzelník dnešní použil pro své zápisy latinku; to ovšem nedeklaruje runy jako magické písmo.
O mistrech run samotných nevíme téměř nic. Nevíme, jak byla znalost run rozšířena mezi lidmi, ani jaké bylo postavení těch, kteří jim rozuměli. Nevíme, kde se mistr run učil, ani za jakých okolností byl zaměstnáván. A jaký byl jeho vztah k vytvářenému textu? Skládal jeho znění sám, nebo jednoduše převedl do run text, který mu připravil zadavatel práce? Nevíme, kolik práce mu nápis zabral, kolik nápisů mohl během života připravit. Nedávno belgický runolog René Deloréz sloučil tyto naše neznalosti a formuloval zajímavou úvahu: Pokud, říká, by v celém germánském světě existovalo jen deset mistrů run, kteří by pracovali ve stejné době a každý z nich vyryl deset nápisů ročně, vzniklo by mezi lety 100 až 400 n.l. kolem 40 000 nápisů. Známe jich asi osmdesát. Delorézovy výpočty jsou samozřejmě pouhé nepřesné spekulace, ale nezdají se být přehnané. Do dnešní doby přežil jen zlomek z původního množství runových nápisů a nemůžeme si být ani jisti, že je to vzorek reprezentativní. Běžný typ nápisů, zaznamenaných na dřevě, kosti či jiných materiálech podléhajících zkáze jí podlehly. Na nápisy na kovech, především na železe, působí koroze; i pokud se zachovaly mohou být nečitelné. Nápisy na drahých kovech, stříbře a zvláště zlatě se často zachovaly výborně, ačkoliv takové předměty jsou náchylné k roztavení kvůli jejich finanční hodnotě; ovšem texty na těchto předmětech přísluší k bohaté skupině společnosti a mohou být pro běžné použití run netypické. Nápisy v kameni jsou do roku 400 neobvyklé (možná spíše nedochované). Zkrátka v raných dobách použití run se pohybujeme v temnotě. Navzdory tomu existuje malá ale důležitá kolekce starých runových textů, kterým je natolik rozumět, aby byly jedinečným vodítkem pro prvotní formy mnoha archaických germánských jazyků.
Runy byly používány po mnoho století a v mnoha zemích. Na své cestě časem a prostorem se znaky samozřejmě měnily. Objevovaly se lokální odlišnosti, které často slouží k určení místa původu. Malá runa k, <, se protáhla na plnou výšku, ale různými způsoby. Na severu se z ní stala ..., na jihu a západě .... Východní a severní h mělo jedinou prostřední linku ..., na západě dvě .... V oblastech osídlených Anglosasy a Frísy byly vynalezena nová písmena a futhark se rozšířil na dvacet osm i více znaků. Naproti tomu ve Skandinávii mistři run snížili počet znaků z dvaceti čtyř na šestnáct, navzdory obtížím, které to přineslo při reprezentaci některých zvuků. Formy mnoha norských run se značně pozměnily a v jednotlivých částech Skandinávie vznikly i lokální odchylky. V důsledku toho např. vikinské runy vypadají úplně jinak než soudobé runy anglosaské; vikinské nápisy lze rozeznat od anglických na první pohled, navzdory tomu, že nerozumíte jedinému slovu z jejich jazyků.
Při úvahách o runách tedy nemůžeme brát v potaz jedinou sadu písmen ani jediný jazyk. Je potřeba umět rozpoznat sadu příbuzných písem, která byla široce používána pro nejrůznější jazyky a účely. Celkový počet známých runových nápisů se pohybuje kolem 5000, z toho většina se nachází ve Švédsku, jak si může povšimnout kdokoliv, kdo bude cestovat přes oblast runových kamenů v Upplandu. Norsko má 1000 nápisů, Dánsko asi 700; Island kolem šedesáti, všechny relativně mladé, a známe také runové nápisy z Grónska a Faerských ostrovů. Vzhledem k této převaze skandinávských textů jsou runy všeobecně považovány za severskou záležitost, obzvláště když řada mimoskandinávských nápisů na ostrově Manu, Orknejích, Shetlandách, v Irsku a na západních ostrovech jsou dílem výbojných vikingů. Mimo severské oblasti jsou nápisy poměrně řídké, přesto však například anglosaská Anglie má, mimo několika mincí s runovými texty, asi 70 popsaných objektů; Německo šedesát, Frísko kolem šestnácti a další runy lze nalézt i jinde.
Runy mimo Skandinávii jsou poměrně rané. V Anglii písmo zmizelo, vytlačeno Římany, asi v jedenáctém století, v Německu a přilehlých oblastech ještě dříve. Naproti tomu ve Skandinávii a jejích koloniích se runy udržely až do středověku a dokonce, ovšem v omezeném množství a pro starožitné účely, až do moderní doby. Tyto pozdní runy považujeme ovšem za podstatně méně zajímavé, neboť o jazycích a sociálních poměrech, které zaznamenávají, máme mnoho jiných údajů. Mnohem důležitější jsou pro jazykovědce a historiky runy rané, neboť ty hovoří o dobách, o kterých jinak nevíme téměř nic.
Příště: Futharky a jména run
Z angličtiny přeložila Mirka Misáková