Lekce 22: Tengwar
Systém zápisování mluvené Quenya zavedl Rúmil; dále jej pak vylepšil Feänor. Feänorovo písmo (neboli tengwar) není v evropském slova smyslu abecedou, tj. řadou libovolných znaků, jejichž podoba nijak nesouvisí s tím, jaké hlásky označují, ale spíše tabulkou znaků, jejichž tvar vyjadřuje místo v systému i vzájemné vztahy. Teoreticky mohou tengwar představovat jakýkoli systém hlásek, v němž se opakují rozdíly a vztahy stejného druhu, ve skutečnosti se jich však užívá k zapisování souhlásek. Přiřazení jednotlivých tengwar konkrétním hláskám se liší podle toho, jaký jazyk je jimi zapisován - podobně jako se stejná písmena naší abecedy čtou v různých evropských jazycích různě (např. j v češtině, angličtině a španělštině).
V tabulce jsou uvedeny názvy jednotlivých tengwar a hlásky, které tato písmena představují při zápisu Quenya. Jako písmena slouží běžně užívaná slova, která označovanou hláskou začínají nebo ji alespoň obsahují, nemůže-li stát na začátku slova (v češtině by tomu odpovídala slova "auto, babička, cukr atd.").
Tengwar se píšou stejně jako latinka zleva doprava a na stránce shora dolů. Nerozlišují se malá a velká písmena, ale počáteční tengwa může být, tak jako ve středověkých rukopisech, větší nebo ozdobné.
Prvních dvacet čtyři tengwar z tabulky (prvotní, základní písmena) je uspořádáno do čtyř sloupců (témar "sady") a šesti řad (tyeller "stupňů"; všimněte si, že podst.jm. tyellë, mn.č. tyeller je nepravidelné). Typické tengwa se skládá ze stonku (telco "stonek, nožička, kmen) a obloučku (lúva "oblouk"). Protažení stonku pod řádku znamená, že jde o závěrovou souhlásku (tj. souhlásku, při jejímž vyslovení je nutno překonat "závěr" stojící v cestě vydechovanému vzduchu, např. t, p), tengwar se zdiženým stonkem označují spiranty (neboli frikativy, užinové souhlásky, např. f, v). Otevřený oblouček naznačuje, že se příslušná souhláska tvoří s otevřenými rty (t, k); souhlásky tvořené zavřením nebo přivřením rtů (bilabiály neboli retnice, např. p, a labioveláry, např. q) mají oblouček naopak zavřený. Zdvojení obloučku vyjadřuje, že jde o souhlásku znělou (b, v).
První sada se užívá pro zubnice (dentály, quen. tincotéma; souhlásky tvořené opřením jazyku o zuby: t, nd, th, nt, n, r), druhá označuje retnice (bilabiály, quen. parmatéma: p, mb, f, mp, m, v) , třetí souhlásky zadopatrové (veláry, quen. calmatéma; jsou to souhlásky tvořené zadní částí jazyka na měkkém patře: k (c), ng, kh (tj. naše ch), nk, n, an) a čvrtou se zapisují labioveláry (quen. quessetéma: kw (q), ngw, khw (chw), nkw, nw, w).
První stupeň (tincotyellë) představuje neznělé závěrové souhlásky (t, p, k, kw (q)), třetí stupeň (thúletyellë) neznělé spiranty (th, f, kh (ch), khw (chw)) a pátý stupeň (númentyellë) nasály (nosovky: n, m, n, nw). Kdyby měla být striktně dodržena fonetická pravidla systému, druhý stupeň by musel označovat znělé závěrové souhlásky (d, b), čtvrtý stupeň znělé spiranty (dh, gh) a šestý stupeň neznělé nasály (nh, mh). Protože se však takové hlásky v Quenya nevyskytovaly, užívalo se těchto stupňů jinak: druhý stupeň (andotyellë) označoval nasalizované znělé závěrové souhlásky (tj. znělé závěrové souhlásky s nosovým zabarvením; nd, mb, ng, ngw), čvrtý stupeň (antotyellë) nasalizované neznělé závěrové souhlásky (nt, mp, nk, nkw (nq)) a šestý stupeň (óretyellë) polosamohlásky (drnčivé r, v, an, w). (Původně obsahoval feänorský systém ještě další sadu (mezi třetí a čtvrtou) pro palatály (ty (tj. naše ť), ky (tj. měkké k'; předopatrové souhlásky, tvořené hřbetem jazyka proti přední části patra - tvrdému patru, např. české ť, ď, ň, j - pozn. překl.) a další stupeň (mezi čtvrtým a pátým) pro aspiráty (th, kh; hlásky vyslovované "s přídechem", např. německé p, t, k nebo anglické p, t, k před přízvučnou samohláskou: king, könig - pozn. překl.); ve Třetím věku se jich však neužívalo - příslušné hlásky mohou být vyjádřeny i pomocí jiných tengwar. Podrobnější popis těchto tengwar lze najít ve Vinya Tengwar č.8).
Přídatnými tengwar stojícími mimo tabulku se označují hrčivé r (tj. takové r, jaké máme v češtině - pozn. překl.), rd, l, ld, s, z, hy, yanta (druhá část i-ových dvojhlásek), úrë (druhá část u-ových dvojhlásek a neznělé h (např. h ve slově hlóke). Z zapisované pomocí tengwa ázë se ve výslovnosti časem změnilo na r, k jehož vyjádření zcela stačila stávající dvě tengwar, a tak toto písmeno často označovalo ss (v takovém případě bylo ale nazýváno essë (III 376) - pozn. překl.). Neznělé h (halla) se ve Třetím věku neužívalo. Tengwar pro s (silmë) a ss (essë) měla i "převrácenou variantu (silmë nuquerna = "obrácené s", essë nuquerna), které se používaly tam, kde to bylo výhodnější než psaní základních variant (např. mělo-li nad nimi stát nějaké tehta (III 373) - pozn. překl.). Dolů směřující háček pod tengwa znamená, že následuje s (... otso); vlnka pod tengwa vyjadřuje zdvojení a dvě tečky pod tengwa označují, že následuje y (tj., že se příslušná souhláska změkčuje - pozn. překl.:...;j{Y - tyellë).
Samohlásky se ve feänorském systému nezapisují pomocí tengwar, nýbrž tzv. "značkami" (tehtar), připomínajícími naše nabodeníčka. Tehta pro a jsou tři tečky uspořádané "ve tvaru stanu" nebo cirkumflex (= stříška ^ ); e se označuje naší čárkou, i tečkou, o kudrlinkou otevřenou doprava a u kudrlinkou otevřenou doleva. V Quenya se tehta píše vždy nad předcházející tengwa. Není-li k dispozici žádné vhodné tengwa, např. pokud slovo samohláskou začíná nebo stojí-li dvě samohlásky vedle sebe, klade se tehta na "nosiče". Nosič pro krátkou samohlásku vypadá jako i bez tečky, nosič pro dlouhou samohlásku jako j bez tečky. Délku samohlásky je možné vyjádřit dvojím způsobem: buď užitím "dlouhého nosiče" nebo zdvojením tehta. Zdvojovat lze ovšem pouze tehtar pro e, o a u; při zápisu dlouhého á a í musíme použít "dlouhý nosič" (dvě tečky pro í by se příliš podobaly značce pro a a šest teček pro á by bylo příliš mnoho). Je ironií, že nejčastější samohláska v Quenya - a - se zapisuje nejsložitějším tehta. Někdy se a při psaní vynechávalo, protože se dalo předpokládat, že čtenáři jsou s jazykem dobře obeznámeni a poznají slova i bez této samohlásky. (V tomto způsobu psaní je ... zápisem slova calma).
I-ové dvojhlásky (ai, ei, oi, ui) se zapisovaly jako tehta příslušné samohlásky (a, e, o, u) nad písmenem yanta ("i"), dvojhlásky u-ové samohláskovou značkou (a, e, o) umístěnou nad úre ("u"). (Ve vydání nakladatelství Ballantine se vinou tiskové chyby píše místo úrë "úr" a místo ngwalmë "ywalmë".)
Některá tengwar přepisujeme do latinky více písmeny, v Quenya to však jsou písmena jednoduchá! Je proto dobré považovat ng nikoli za "en, gé", ale za "eng"; anga se tedy skládá z "a, eng, a", Elendil z "e, el, e, end, i, el". Naopak naše x se v Quenya píše dvěma písmeny - ks (calma + následuje s).
Mnoho tengwar si je navzájem podobných, proto je při psaní třeba pečlivě odlišovat stonek nad a pod řádkou, otevřený a zavřený oblouček, krátký a dlouhý nosič i tečku pro i a čárku pro e.
U některých tengwar jsou v tabulce uvedeny dvě hlásky - thulë/súlë, harma/aha, oldo/Noldo, nwalmë/nwalmë, wilya/vilya, ázë/árë. Je to důsledek změn výslovnosti, ke kterým došlo v pozdější Quenya oproti původnímu stavu. Původní výslovnosti je užívá tam, kde je to nutné: tj. th se zapisuje pomocí thúlë. Jak ale postupovat v případě, kdy se pozdější výslovnost shoduje s výslovností nějakého jiného tengwa, jako u súlë/silmë? Má se při psaní přihlížet k historii jazyka a psát slova tak, jak to odpovídá jejich původní podobě (podobně jako v angličtině)? V Tolkienově přepisu Nářku Galadriel, což je jediný doklad, který máme k dispozici, se Vala užívá pro všechna v a silmë pro všechna s bez ohledu na jejich původ.
Pravopis: Existuje jediný doklad textu v Quenya psaného pomocí tengwar, a sice Tolkienův přepis Nářku Galadriel v The Road Goes Ever On, str. 57. Počáteční y se píše jako ... (anna + následuje y), rómen se užívá pro r, které stojí na začátku slova nebo slabiky (Rómello, airë), za dlouhou samohláskou nebo kterým končí přízvučná slabika (ómaryo, oromardi); órë pro r jako příponu mn.č., a to jak u podst.jm., tak u sloves (lantar, yuldar), pro r, které stojí na konci nepřízvučné slabiky (Valimar) a ve slově ar "a". Z obou těchto "pravidel" je ovšem několik výjimek. Říká se také, že elfové užívali kombinaci ... (lambë + umbar) pro zápis lv (III 373).
Interpunkce: Elfové nerozlišovali tak jemné rozdíly v interpunkci jako my. Kratší či delší pauzu obyčejně označovali jednou či více tečkami. V Nářku znamená jedna tečka čárku nebo konec verše; dvě (tečky nad sebou (jako naše dvojtečka) delší pauzu (dvojtečku, středník a tečku) a čtyři tečky (jako dvě dvojtečky za sebou) velmi dlouhou přestávku v řeči nebo konec odstavce. Vykřičník se píše svislou vlnkou, otazník vypadá jako naše velké B s dlouhým stonkem. Pomlčky v textu nejsou. Píše se až ke kraji stránky a pokračuje se o řádku níž; slovo lze rozdělit kdekoli (tj. ne nutně jen na konci slabiky). Nový verš začíná tam, kde končí verš předcházející - proto se také mezi verši píše tečka. Konec verše a konec odstavce se vyznačuje příslušným znaménkem i za vykřičníkem a otazníkem.
Číslice: Feänorské číslovky uveřejnil Christopher Tolkien v časopise Quettar č.13 z února 1982, v prosinci 1984 byly přetištěny v Beyond Bree. Jsou uvedeny v tabulce. Jsou to, stejně jako u arabských číslic, znaky pro čísla od nuly do devíti, přičemž čísla větší se zapisují jejich kombincí. Pořadí zápisu je ale opačné než naše - čísla se píšou zprava doleva, tj. číselné řády jsou seřazeny vzestupně: zápis 01 znamená tedy totéž jako naše 10. Pro snadnější rozlišení číslic od tengwar se nad jednoduchými číslicemi píše tečka a nad složenými vodorovná čárka.
K počítaní od jedné do dvaceti čtyř lze také používat základní tengwar (jako naše a, b, c, d atd.); v takovém případě se obvykle také označují tečkou nebo čárkou, aby je bylo možné rozlišit od ostatních tengwar.
cirya "soutěska"
cuivië "probuzení"
findë "kadeř vlasů"
huinë "šero, tma"
lúmë (1) "čas" (LR 370); (2) "tma" (M 215, 222)
mando "vězení, žalář"
men "cest; místo, kraj"
tildë, til- "horský vrchol, štít"
aina "svatý"
cuivëa "budící"
ilfirin "nesmrtelný"melda "milovaný, drahý"
nan "ale"
esta- "jmenovat, pojmenovávat"
ista- "znát, vědět" (min. čas sintë)
lasta- "naslouchat, poslouchat"
lendë "šel, odešel, odjel" (minulý čas patřící k několika různým slovesům podobného významu)
mel- "mít rád, milovat (jako přítele)"
*nut- "svázat, vázat, spojovat"
pel- "obíhat, otáčet se, obcházet, vracet se"
S věrnými čtenáři se loučí
Barbora Krylová
Protože Sindarin měla rozsáhlejší hláskový repertoár než Quenya, museli si Šedí elfové pro zápis své řeči tengwar upravit. Druhý a čvrtý stupeň nemají v Sindarin nosové zabarvení - druhý stupeň označuje znělé závěrové souhlásky (d, b, g, gw), čtvrtý znělé spiranty (dh, v, gh, ghw). Nasalizaci vyjadřuje vodorovná vlnka podobná španělskému tilde, která se klade nad příslušné tengwa. Harma a hwesta (kh, khw) přestavují silně aspirované hlásky (harma se čte jako ch). Pro zápis hlásky hw bylo zavedeno nové tengwa - hwesta Sindarinwa (hw Šedých elfů) připomínající harma s ocáskem. Alda a arda označují hlásky lh a rh; hyarmen se čte jako h a velké silmë nuquerna představuje samohlásku y. Samohlásková tehtar užívaná při krátkém psaní se píší nad následující tengwa. (Př.: tir (Q) ..., (S) ....)
Sindarin měla i vlastní písmo, cirth, v němž se jak souhlásky tak samohlásky zapisují runami. Vedeni tímto systémem, zavedli Sindar "dlouhé" neboli "plné psaní" i pro tengwar (pomocí tengwar se v něm zapisovaly i samohlásky).
V plném psaní se a označovalo samostatným obloučkem, e pomocí yanta, i krátkým nosičem (bez tečky či čárky), o je pozměněnou podobou anna, u je úrë a y se píše jako silmë nuquerna. Délka se označuje (stejně jako v češtině - pozn. překl.) čárkou (andaith) nad příslušným tengwa, i-ové dvojhlásky se zapisují jako dvě tečky nad samohláskou, dvohlásky u-ové vlnovkou nad samohláskou. K jistým změnám došlo i v zápisu souhlásek. V beleriandském plném psaní (které najdeme na nápisu na Bráně Morie) se píše hláska n písmenem órë, nn písmenem númen; m jako vala, mm jako malta a r jako rómen.
Příklady plného psaní Sindarin najdeme na Bráně Morie a v Tolkienově přepisu Písně pro Elbereth v The Road Goes Ever On, str.62. (Tehtar jsou zde tištěny červeně; v mém vydání je červený tisk posunut, takže se zdá, jako by patřily k předcházejícímu řádku - pozn. autorky). Co se týče interpunkce, na Bráně Morie označují dvě tečky začátek a konec řádky a pauzu uprostřed ní (středník); v Písni pro Elbereth znamenají dvě tečky vykřičník a jedna tečka buď čárku nebo konec verše.
Při psaní Sindarin, zvláště užíváme-li plné psaní, je třeba dát si pozor na to, abychom všechny obloučky spojovali s jejich stonky (nedbale psané o mívá často oddělený oblouček, takže se pak zdá, jakoby stonek patřil k následujícímu tengwa) a abychom rozlišovali hyarmen (h) a yanta (e). Tengwar pro zápis angličtiny
Angličtina má mnoho hlásek, které se nevyskytovaly v žádném z elfích jazyků, a proto je pro její potřeby opět nutné systém tengwar pozměnit. Způsob zápisu angličtiny (kterou se v Pánovi Prstenů překládá obecná řeč) vychází ze systému pro Sindarin, v němž jsou však provedeny následující změny: Třetí sada představuje anglické afrikáty (ch "church", j, sh, zh; tj. ve výslovnosti [č, dž, š, ž]) a sada čvrtá souhlásky k-ové (k, c, g, kh, gh, ng "sing"; tj. [k, g, ch, gh]). Tengwar númen a malta se používají pro zápis n a m, ázë pro z, nwalmë pro ng (tj. hlásku objevující se např. v sing, doing), thúlë pro neznělé th "thin", anto pro znělé th (dh) "these", následuje s pro s, pomocí kterého se tvoří mn.č. "songs" a calma + následuje s označuje x. Redukované e se zapisuje pomocí tečky pod tengwa. Navíc se užívají tyto zkratky: ... "the", ... "of", ... "of the", ... "and" a ... neurčitý člen.
I pro angličtinu lze užívat jak krátkého, tak plného psaní. Při krátkém psaní se tehtar, stejně jako v Sindarin, píší nad následující tengwa. Někdy se mezi sebou zaměňují tehtar pro e a i, tj. e se značí tečkou a i čárkou. Příklad krátkého psaní angličtiny lze najít na titulní stránce Pána Prstenů i všech ostatních Tolkienových knih. Nosové zabarvení je zde vyjadřováno krátkou vodorovnou čárkou a dlouhé í se píše .... Jsou užívány dvě tengwar pro r - órë a rómen; rómen označuje drnčivé r, tj. r stojící na začátku slova nebo slabiky (Ronald, history) nebo silné r (there), zatímco órë představuje r nedrnčivé - slabé r, která následuje po samohláskách nebo stojí na konci slabiky (march, war). Tento rozdíl bude možná těžko představitelný pro ty, v jejichž nářečí či jazyku se všude vyslovuje silné r (jako např. v češtině), v tom případě si órë představujte jako "ah". Příkladem plného psaní angličtiny, užité jako překlad obecné řeči, je Tolkienovy stránky z Knihy Mazarbul, jejichž obrázek je otištěn v Pictures by JRR Tolkien, obr.23. Pro a se užívá tengwa wilya, pro e yanta, pro i krátký nosič, pro o pozměněná podoba písmene anna a pro u Vala. Všimněte si, že a a u se píší jinak než v Sindarin. Slabě vyslovované a němé e se značí tečkou pod příslušným tengwa (Silverlodë), Koncové y ("many") se zapisuje pomocí dlouhého nosiče s tečkou, zdvojené o (např. ve slově look) jako anna s kudrlinkou vespod. Všechna r se vyjadřují písmenem órë, tengwa alda lze číst jak ld nebo ll, w se zapisuje buď pomocí Vala ("we") nebo pomocí rómen (!) ("went").
Na titulní stránce Pána Prstenů se konec věty značí dvěma tečkami a vodorovnou čárkou (podobnou pomlčce), v Knize Mazarbul se kratší pomlka zapisuje jednou tečkou a delší pauza dvěma.
Máme ještě jeden doklad angličiny zapsané v tengwar, a to Tolkienovy přepisy básně Pouť (Errantry) a Tom Bombadil. Jsou přetištěny v Pictures by JRR Tolkien, obr.48, i jinde. Tolkien v nich kombinuje užití samohláskových tengwar z plného psaní z tehtar, čímž vytváří sedmnáct různých samohláskových kombinací. Hwesta Sindarinwa se píše s jakýmsi výstupkem na stonku a tengwa připomínající velkou číslici 2 označuje w.
Základní problém zápisu angličtiny pomocí tengwar spočívá v tom, že tengwar jsou písmo fonetické, zatímco anglický pravopis fonetický není. Jak tedy mají vypadat přepisy do tengwar? Jakýkoli pokus zachytit všechny jemné odstíny anglické výslovnoti je nutně příliš složitý a navíc je ovlivněn nářečím pisatele. Americký čtenář v Pouti snadno rozpozná Tolkienův britský přízvuk a naopak britský čtenář bude schopen odhadnout, z jaké části USA pochází americký pisatel. Právě tak, jako si lidé mluvící odlišnými nářečími někdy nerozumějí, když spolu hovoří, nebudou si vždy rozumět ani při psaní tengwar... Na druhou stranu by nemělo smysl přepisovat písmeno po písmenu podivnosti typu "knight" či "through". Nápis na titulní stránce Pána Prstenů ukazuje polofonetický způsob přepisu: "history", "war" a "is" jsou přepsány jako historí, wor a iz, ale slova jako "herein", "Reuel" nebo "seen" se píší stejnými písmeny jako v latince. Volba pravopisu zaleží zcela na vůli konkrétního pisatele.
Tengwar pro zápis černé řeči, doložené nápisem na Prstenu, jsou v jistých ohledech podobné systému a tengwar pro angličtinu. Čvrtá sada označuje k-ové hlásky. Afrikáty gh a sh [š] se zapisují pomocí tengwar unquë (anglické gh) a harma (anglické sh, české š) se stonkem nad i pod řádkou. Hlásku z představuje tengwa ázë. Órë se užívá pro r následující po samohlásce (durbatulúk), rómen pro r stojící před samohláskou (thrakatulúk). Tilda je značkou nasalizace. Nápis na Prstenu byl napsán krátkým psaním. Tehtar se píší nad následující tengwa. A představují tři tečky, prodloužené na tři krátké svislé čárky, i jedna svislá čárka, e není zastoupeno, o je kudrlinka otevřená doleva, u doprava; dlouhé ú se píše jako dvě kudrlinky otevřené doprava. (Tehtar pro o a u jsou oproti Quenya přehozené proto, že u se v černé řeči vyskytovalo mnohem častěji - III 374). Tečka znamená pauzu nebo čárku, začátek a konec řádky je vyznačen dvěma prohnutými vodorovnými čárkami. V původním vydání nakladatelství Ballantine byl nápis na Prstenu vytištěn shora dolů. Diplomové cvičení: Přeložte báseň o Prstenech do Quenya a překlad napište v tengwar.
Skloňování podstatných jmen v Quenya <
Toto je část dopisu, který J.R.R. Tolkien napsal přibližně v letech 1966-67 Dicku Plotzovi, zakladateli americké Tolkienovské společnosti. Tolkien zřejmě slíbil, že se zmíní jak o podstatných jménech, tak i o slovesech, poslal však pouze skloňování podst. jmen. To pak bylo spolu se strojovým přepisem, který pořídil Chris Gilson, a s komentářem Jima Allana vydáno v Tolkien Language Notes 2 (vydal Jim Allan r. 1974), což byly pracovní podklady pro lidi, kteří připravovali An Introdution to Elvish. Ještě předtím než byla tabulka v březnu 1989 částečně publikována v časopise Beyond Bree, dostala se neoficiálními cestami ke značně velkému okruhu zájemců, kteří se pak o ní diplomaticky zmiňovali jako o "dopisu Dicku Plotzovi", "knižní Quenya", " nepublikovaných materiálech" apod., málokdy ji však citovali přímo, protože se báli, aby tím neporušili autorská práva. Od té doby byla vydána ještě jednou, v kompletnější podobě v červenci 1989 ve Vinyar Tengwar č.6.
Na zvláštní stránce Tolkien píše:
"Tyto tvary patří do "klasické" neboli "knižní" Quenya. Užívalo se jich, alespoň pokud bylo známo lidem - tj. númenorejským učencům a těm z nich, kteří ve Třetím věku přežili v Gondoru, v psaném projevu. Pro lidi Quenya nebyla nikdy "živým jazykem". Mezi elfy, zvl. mezi elfy noldorského původu se udržela jako "druhý jazyk" (ve Třetím věku v Roklince a v Lórienu), zachovaný pouze ve starobylých učených knihách z dávných časů.
Předtím než mluvená Quenya přestala být jazykem rodným a stala se "druhým jazykem", kterému bylo nutno se v mládí naučit, doznala mezi Noldor jistých změn. Touto hovorovou podobou Quenya pak mluvili elfové noldorského původu i nadále, byla však již uchráněna dalších změn, protože se ji každá generace znovu učila podle zapsaných textů.
Mezi MQ [mluvenou Quenya] a KQ [knižní Quenya] byly následující rozdíly: všechny dlouhé samohlásky stojící na konci dvou- nebo víceslabičných slov nebo před jejich koncovou souhláskou se zkrátily, např. kiryá acc. > kirya (kiryó > kiryo); dvojhláska ai se zredukovala na ć > é > e a zanikl rozdíl mezi tvarem nominativu a akuzativu, protože ze slovosledu bylo dostatečně zřejmé, o který z těchto pádů se jedná. V mluvené Quenya tedy byl NA kirya, mn.č. kiryar, kiryali."
Z tabulky lze odvodit dosti mnoho. Existují dvě skupiny podst.jm., z nichž jedna tvoří mn.č. na -r a druhá na -i. Tato podst. jm. mají čtyři čísla - j.č. ("S" = singulár), dvě mn.č. ("Pl. 1", "2" = plurál) a "Duál" - a deset pádů, které lze rozdělit do tří skupin. První skupina "(a)" obsahuje čtyři pády: "N" (nominativ), "A" (akuzativ), "G" (genitiv) a "I" (instrumentál). Allan si všiml, že tyto čtyři pády se vyskytují i ve staré angličtině a nazývá je "pády mající co do činění se souvislostí". Pády druhé skupiny "(b)" (patří sem tři hlavní a dva vedlejší pády) mají místní význam - kam, kde, odkud; jsou to "All." (allativ), nepojmenovaný vedlejší pád uvedený v závorce, "Loc." (lokativ), další nepojmenovaný vedlejší pád a "Abl." (ablativ). Z Cirionovy přísahy (UT angl. 305, 317; česky 328, 340) víme, že nepojmenovaný pád pod allativem (který vypadá jako jeho zkrácená verze) je dativ (pád vyjadřující nepřímý předmět, náš 3. pád). Jakému pádu odpovídá "zkrácená verze" pod lokativem? Nezbývá než říci, že nevíme.
Třetí skupinu "(c)" tvoří jediný pád, u něhož rovněž není uveden název. Na rozdíl od ostatních má pouze dvě čísla - j.č. a "Plurál 2.".
Seriál Základy Quenya jsme převzali se svolením autorky ze stejnojmenné publikace vydané časopisem Beyond Bree v Sherman Oaks, CA, 1992
