Helena Soukupová
Tato práce byla původně napsána pro potřeby semináře ze staročeské literatury, možná však, že osloví i některé tolkienisty.
Předmluva
Hrdinská i rytířská epika zaujímá v evropské středověké literatuře význačné místo. Oba poetické žánry mají některé rysy společné - například těsné sepětí se životem a zájmy (či spíše zálibami) vládnoucí feudální třídy nebo postulace určitého ideálního charakteru a následně i celého morálního kodexu. Jelikož je však poezie tohoto druhu pevně spjata s konkrétní historickou situací, a to jak vytvářením určitého modelu chování, tak příležitostným odrazem reálného světa při tvorbě postav a prostředí, dochází u rytířské poezie, která je mladším žánrem, k jistému posunu výběru témat a jejich ztvárnění ve srovnání se žánrem vývojově starším - s hrdinskou poezií. Tato práce si klade za cíl postihnout dobu a prostředí, v němž hrdinské a rytířské epické skladby vznikaly, všimnout si proměn mravního ideálu v obou žánrech a srovnáním textových ukázek z konkrétních básnických děl zjistit odrazy onoho mravního ideálu a případnou podobnost básnické dikce.
Teoretická část věnovaná výkladu hrdinské epiky bude zaměřena především na literaturu germánskou; výklad epiky rytířské se zaměří i na literaturu vznikající ve francouzské oblasti. Důvodem je fakt, že v českém prostředí vzniká hrdinská epika ve srovnání s ostatními literaturami nepoměrně později, a to ještě ne v klasické podobě, a rytířské skladby, přicházející ve srovnání s jinými evropskými literaturami také poněkud opožděně, vycházejí z cizích, zejména německých předloh. Citace konkrétních pramenů se budou opírat o hrdinské básně staroanglické a o českou rytířskou skladbu Jetřich Berúnský.
Hrdinská germánská epika
V germánských hrdinskoepických památkách se velmi často - bez ohledu na geografickou oblast vzniku památky - objevuje v různých obměnách společný tematický materiál vycházející z pověstí odrážejících dobu stěhování germánských kmenů ve 4.- 6. století n.l., dobu ohraničenou hunskými vpády a smrtí Ermanarikovou v roce 375 na straně jedné a dobytím Itálie Langobardy pod vedením Alboina v roce 568. V pověstech ovšem nejsou historické osobnosti spojovány s přesnými letopočty, přestože dnes je můžeme celkem spolehlivě historicky zařadit. Minulost je pojímána jako směs skutečné historie a fantazie, takže se stává, že postavy jako Ermanaric (panovník Ostrogótů, zemřel v r.375), Guthhere (též Gundaharius, burgundský panovník zabitý Huny kolem r. 437), Attila (hunský panovník, zemřel v r. 453) a Theodoric (ostrogótský vládce Itálie, zemřel v r. 526) vystupují jako současníci a občas i jako příbuzní.
Příběhy germánských hrdinů, jako byli Ermanaric, Theodoric nebo Ingeld, přežívaly zpočátku v ústním podání. V anglosaské oblasti pochází první písemný doklad o existenci zpěvů, v nichž figuruje postava germánského legendárního panovníka, z roku 797. Jedná se o Alcuinův dopis představenému jednoho anglického kláštera; v onom dopise kárá Alcuin mnichy, že při společném jídle naslouchají raději harfě a pohanským hrdinským zpěvům než náboženským promluvám. "Co má Ingeld společného s Kristem?" táže se Alcuin rozhorleně. "Dům je úzký; není v něm místa pro oba; Nebeský král nemá ani to nejmenší společného s takzvanými králi, kteří jsou pohani a zatracenci; neboť Jediný král vládne věčně na nebesích, zatímco ten druhý, pohan, je zatracen a sténá v pekle."
Zmínky o písních ve starogermánském germánském prostředí však najdeme například již v Tacitově Germanii (počátek 1. stol. n.l.), dále u Procopia, Řehoře Velikého, Bedy Ctihodného a dalších. V současnosti se badatelé shodují v názoru, že nejdůležitějším prostředkem předávání staré germánské poezie byly krátké výpravné písně či zpěvy. Tyto původní zpěvy samozřejmě v dnešní době již neznáme, ale v nejasných narážkách a v útržcích vyprávění byly zakomponovány do pozdějších skladeb, jež ovlivnily nebo přímo inspirovaly. Zápisy některých z těchto mladších skladeb, byť často fragmentární, se dochovaly. Nejde přitom přímo jen o hrdinskou epiku (například staroanglické skladby Beowulf, Boj na Finnově hradě a Waldere, starohornoněmecká, pravděpodobně neúplná skladba Hildebrandslied a latinská skladba Waltharius z pozdní doby vlády Karlovců), ale i o texty elegické (staroanglický Deor) nebo případně o kronikářské zápisy (anglosaské genealogie, drobné odkazy roztroušené v německých a latinských pramenech, parafráze latinského Waltharia v italské kronice z 11. století).
Jednotlivé germánské kmeny sice měly i zpočátku určité povědomí o ostatních kmenech, ale nějaký zásadnější pocit příbuznosti a společného původu chyběl; například ještě v 7. století byl ostrogótskému Theodorikovi připisován makedonský původ, jindy byli Gótové pokládáni za potomky Skythů. Tento přístup se změnil až po roce 800, s rozmachem říše Franků za vlády Karla Velikého. Pro mnoho panovníků se náhle stal módou "goticismus", tedy snaha najít pokrevní spřízněnost s Germány doby Ermanarikovy a Theodorikovy. Sám Karel Veliký navštívil po své korunovaci v Římě v roce 801 Ravennu a odvezl si odtud do Cách jezdeckou sochu, o níž věřil, že představuje Theodorika Ostrogóta. Příběh Theodorikova vyhnanství se brzy poté poprvé objevuje písemně v německé Hildebrandslied; z 9. století pochází i další zmínka o Theodorikovi, tentokrát nalezená na runovém kameni ve švédském Östergotlandu. Ze staroanglických skladeb se o něm zmiňují Deor a Widsith. Zájem o Góty a jejich jazyk v průběhu let 805 až 860 stále rostl: neprve se označení theodisca lingua ("germánský jazyk") rozšířilo z franštiny i na starou angličtinu a langobardštinu, v roce 805 už zahrnoval i gótštinu; kolem roku 830 se již uvažovalo o společném skandinávském původu všech nationes theotiscae ("germánských národů"), a přibližně v roce 860 již bylo možno hovořit o gens teudisca, o společenství germánsky hovořícího národa. Toto zaujetí pro gótský jazyk, pověsti i předky patrně pramenilo z kulturní různorodosti v říši Karla Velikého a jeho následovníků. Kromě franského centra vznikaly zpěvy s obdobnou tematikou také u germánských národů sídlících okolo Severního a Baltského moře a v Británii. Historická autenticita postav dávných germánských panovníků se mísila s jejich vstupem do pověstí, a tak nebylo neobvyklé najít jména týchž postav současně v královských genealogiích i v básnických skladbách. Bohatým pramenem jmen legendárních postav je například staroanglická báseň Widsith, v níž fiktivní scop (staroanglický pěvec) recituje - podle některých badatelů prý tradiční - seznamy dávných králů, kmenů, jimž vládli, a význačných hrdinů. Jména jsou často seskupena podle toho, jak se postavy spolu vyskytují v pověstech. Příběhy samotné zde rozvedeny nejsou, ale předpokládá se, že jejich znalost tehdy patřila ke "kulturnímu minimu" vzdělaných posluchačů (nebo čtenářů), kteří nacházeli hodnotu skladby právě v onom pleasure of recognition ("potěšení ze známého").
Rytířská epika
Rytířské mravy výrazně ovlivňovaly život šlechty asi od 12. století, ale počátky rytířstva se datují do doby daleko dřívější. U kolébky jeho zrodu stála opět říše franská a její armáda. V době největších franských expanzí byla sice jádrem franského vojska ještě pěchota, chráněná drátěnými košilemi a používající kopí, mečů, seker, luků i samostřílů, a jízda byla pouhou další složkou armády, ale postupem času se začala osvědčovat natolik, že panovníci sami vytvářeli podmínky pro její další vývoj. Povinnost držitelů půdy sloužit v jízdě těžkooděnců zavedl Karel Martell (717-741); již za jeho vlády se jízda vedle pěchoty výrazně přičinila o porážku Arabů v bitvě u Poitiers v roce 732. Karel Veliký (768-741) dále upřesnil povinnost sloužit v jízdě pro držitele čtyř až pěti lánů, a položil tak základy vynikajícího franského jezdectva. Od těch dob rostl význam jízdy ve všech evropských středověkých armádách; se svými přednostmi se důrazně prosadila například v bitvě u Hastingsu v roce 1066, kdy dopomohla normanskému vévodovi Vilému Dobyvateli k vítězství nad anglickým králem Haroldem.
Tak vznikala již v raném středověku skupina profesionálních jízdních válečníků, vyzbrojených kopím, mečem a štítem a zakutých v těžké zbroji. Protože rytíři tvořili jádro vojska raně feudálních států, stali se významným politickým činitelem jako nejvýznamnější opora panovníka. Jejich prestiž stále rostla; v 11. století došlo ke stabilizaci jejich nejdůležitějších znaků a rituálů, zejména souvisejících s přijímáním do rytířského stavu a upravujících vztahy mezi rytíři. Přijetí mezi rytíře zprvu nebylo dědičné, ale právo pasovat druhou osobu na rytíře měl zpočátku každý rytíř, nejen králové a knížata. Již ve 12. století se však prosadila různá omezující nařízení týkající se především přijímání do rytířského stavu v závislosti na urozeném původu a postupem doby se rytířstvo stalo uzavřeným šlechtickým stavem.
Rytířské zvyky a obřady se v průběhu staletí neustále obohacovaly o další prvky. Z určitého hlediska k tomu přispěly i křižácké výpravy, odehrávající se převážně v 11. a 12. století, které přinesly spojení rytířstva s církví. Církevní představitelé se tak později účastnili například obřadů pasování na rytíře, které se stávaly stále složitějšími. Také nejstarší rytířské řády, do nichž se rytíři začali brzy sdružovat, byly organizovány po vzoru řádů mnišských a podléhaly zprvu pravomoci biskupské, později samému papežovi. Členové jednotlivých řádů, duchovních i světských, měli své znaky, které byly většinou odvozené od tvaru kříže. Různé obrazové symboly se objevovaly také na praporcích křižáckých oddílů i na štítech jednotlivých bojovníků.
Ve 12. století došlo k velkým změnám v životě rytířstva. Změnil se samotný způsob bydlení; nově vznikající hrady, tvrze i honosné dvory zámožných šlechticů se stávaly centry nových kratochvílí - honů, slavností, turnajů. Rytířská móda, ovlivňující nejen rytíře jako takové, ale šlechtu vůbec, se rychle šířila po všech oblastech Evropy. Rytířské turnaje měly sice alespoň zpočátku, kdy přispívaly k výcviku bitevních dovedností rytíře, charakter vojenských cvičení, ale brzy se staly pouze pestrou zábavnou podívanou. Užívání erbů, inspirované původními označeními na praporcích a štítech v dobách křižáckých válek, nyní mělo především rozlišovací funkci, neboť módní turnajové odění dokonale zahalovalo jak rytíře, tak jeho koně. Taková situace dala vzniknout heraldice - nauce o erbech. Profesionální znalci erbů se nazývali herolti; ti zjišťovali před každým turnajem erby i původ jednotlivých účastníků. Kromě erbů se rytíř při turnajích zdobil také stuhou, darovanou mu dámou jeho srdce, jejíž přízeň si dle rytířských zvyků získal.
Vítaným zpestřením slavností na panovnických i šlechtických dvorech bylo vystoupení truvérů či minnesängrů - básníků, tvůrců rytířské poezie opěvající panovníka, rytířské ideály a lásku k dámě. Ve vývoji rytířsko-kurtoazní poezie v evropské literatuře můžeme podle charakteru hrdiny rozlišit tři hlavní fáze, charakterizované i typem básnických skladeb: na počátku jsou to chansons de geste s hlavním hrdinou Rolandem, u něhož je dominantní vlastností statečnost, další fázi reprezentuje occitánská lyrika s trobadorsky jemným a oddaným milencem, a konečně jakousi syntézou koncepce hrdinství a kurtoazie je francouzský dvorský román, jehož typickým hrdinou je artušovský rytíř Lancelot v podání Chrétiena de Troyes. Takový vývoj literatury je spojen s vývojem společnosti, zejména pak s chápáním společenské role urozené ženy. Nejranější rytířská epika se ještě zaměřuje především na oslavu hrdinství a služby panovníkovi, tedy na témata dobře známá ze staré hrdinské epiky; změnou zde ovšem je důsledně křesťanské vidění světa, které se u germánského hrdinského eposu chybí objevuje ještě nejednoznačně. Ženské postavy stojí ve skladbách této vývojové fáze rytířské epiky, stejně jako u epiky hrdinské, ještě na okraji děje. Do centra příběhu se dostávají až společně s prosazením dvorské koncepce literatury a s rozvojem dvorského života, kdy se služba milované dámě stala společenským závazkem s přesně vymezenými pravidly, a kdy byly skutečné války alespoň dočasně nahrazeny nádhernými turnaji.
Ranější a pozdní fáze vývoje rytířské epiky se od sebe liší nejen charakterem hlavního hrdiny a určitým posunem ideálu od chrabrého bojovníka oddaného panovníkovi k milujícímu bojovníkovi oddanému své dámě, ale i vztahem k historické skutečnosti. U starších skladeb, oslavujících především hrdinství a nezřídka didakticko-moralisticky zaměřených, převažovala přímá inspirace historickou skutečností a realističtější způsob zobrazení. Tím vykazoval tento typ rytířské poezie ještě vazby na starou hrdinskou epiku; ta také často líčila skutky národních hrdinů (národních alespoň v širším pojetí, například v kontextu velikého germánského národa), kteří jako historické postavy kdysi skutečně existovali, a při opěvání ideálu statečného a věrného bojovníka se v hrdinské poezii nezřídka objevovaly naučné vsuvky ve smyslu: "Tak má každý muž činiti." Rytířská epika dvorského typu byla naopak zaměřená zábavně, s cílem upoutat posluchače zajímavým příběhem, čemuž odpovídala volba časově i geograficky exotičtějších témat a velký počet zcela fantastických motivů. Právě pro svou zábavnost a fantastičnost byla dvorská rytířská epika dlouho hodnocena moderními vědci níže než epika s moralisticko- didaktickým zaměřením, ale tímto přístupem by byl rámec "kvalitní" středověké literatury neopodstatněně připraven o díla sice lehčího a zábavného rázu, ale o díla schopná upoutat a pobavit nejen středověkého čtenáře.
Již v oddíle věnovaném hrdinské epice padla zmínka o zpracování starších látek do novějších podob. Tento rys je charakteristický pro literaturu celého středověku. V té době se na otázku původnosti námětu hledělo v jistém smyslu opačně než dnes. Středověké publikum nejenže neodsuzovalo básníka za použití cizího námětu, ale naopak oceňovalo jeho znalost starších látek, projevující se v dílčích aluzích nebo v nových převyprávěních celých příběhů, patřičně aktualizovaných. Nejrůznější staré náměty, některé až z antické doby, obletěly doslova celou Evropu - známe například několik zpracování trojské války, mnoho skladeb inspirovaných pověstmi o rytířích Kruhového stolu nebo nesmrtelným příběhem Tristana a Isoldy.
Dobovou aktualizaci námětů a změnu způsobu jejich zpracování v závislosti na dobových literárních trendech lze názorně ilustrovat na proměně postavy Theodorika Ostrogóta, zmíněného již v první kapitole. Theodoric (též Theodoricus de Verona, Dietrich von Bern; 452-526) byl historicky doložený ostrogótský král, syn Thiudimera z rodu Amalů. Mládí strávil především v bojích na Balkáně, v letech 489 až 497 se postupně zmocnil Itálie a její správa mu byla posléze oficiálně svěřena byzantským císařem. Původně ostrogótská pověst o jeho životě se rozšířila mezi ostatní germánské kmeny; v německé Hildebrandslied z 9. století, líčící Theodorikův příchod do Itálie, najdeme již značné odchylky od historické skutečnosti. Dále se Dietrich von Bern objevuje i v Písni o Nibelunzích i v pozdějších německých pověstech (jedna z nich, zřejmě v bavorsko-rakouském zpracování, posloužila jako předloha k českému zpracování látky), a jako Jetřich Berúnský i v české Dalimilově kronice a ve stejnojmenné rytířské skladbě dvorského typu ze 14. století. Zde již má titulní hrdina s původní historickou skutečností společné jen jméno, a to ještě počeštěné. I tak křivolakými cestami se mohly brát úpravy původních příběhů.
Ideál germánského hrdinského života najdeme poprvé popsaný v Tacitově spisu Germania z 1. století n.l. Tacitus sice nacházel u barbarských Germánů především ty pozitivní hodnoty, které postrádal u svých římských současníků, ale jeho vyobrazení germánského způsobu života a žebříčku hodnot se do velké míry shoduje i s reflexemi v pozdější hrdinské poezii. Autor hovoří o velkorysosti vládců, o veselí v hodovních síních, o krevní mstě a ceně krve, o odvaze, která sluší náčelníkovi i jeho bojovníkům. Náčelník vede své bojovníky příkladem, ne rozkazy, a dbá na to, aby ho žádný z jeho mužů nepředčil v hrdinství. Pro bojovníka je největší hanbou přežít svého pána v bitvě. Bohužel, Germanii je třeba číst spíše jako spis morálně politický než jako etnograficky přesnou studii o životě germánských kmenů v Tacitově době.
Životní hodnoty, odrážené v pozdější době ve starých hrdinských skladbách, vyplývají ze společenských vztahů tehdy obvyklých mezi příslušníky urozených vrstev společnosti. Centrem společenského i politického dění - jak se to jeví alespoň v germánské hrdinské epice - byl panovník a jeho družina. Vzájemný vztah pána a družiníka určoval všechna základní pravidla chování. Nejvýše ceněnou a zavazující vlastností byla oboustranná věrnost: v ideálním fungujícím vztahu pán družiníky obdarovával statky i poklady, družiníci ho chránili a stáli mu po boku v čase války. Vyhnanství z družiny a ztráta pána představovala pro tehdejšího válečníka ten nejtěžší osud: bez pána a bez příslušnosti k družině se jedinec stával naprosto bezvýznamnou osobou, nehledě na to, že bojovník bez pána byl ostatními lidmi v podezření, že se dopustil nějakého nečestného činu a vyvržením byl za něj potrestán.
Ztráta cti znamenala tu nejhorší pohanu, neboť kdo ztratil čest, nemohl dosáhnout posmrtné slávy. Válečník volil raději smrt než život v pohaně. O čest přišel zrádce, který opustil svého pána v bitvě, zbabělec, který se při pitce v hodovní síni zavázal vykonat statečný čin a závazek nedodržel, i váhavec, který otálel s pomstou za padlého druha či pána, ale také příbuzného, neboť pokrevní příbuzenské svazky hrály v utváření mezilidských vztahů ve světě hrdinské doby také nesmírně důležitou úlohu, odrážejíce tak pozůstatky starého rodového zřízení. Občas docházelo k tragickému a krvavému vyústění situace, kdy oddanost panovníkovi a oddanost příbuzným stály v konfliktu. Na to pamatoval i zákoník krále Alfréda, stavící jednoznačně nejvýš povinnost k panovníkovi.
Nejvytouženější cíl bojovníka představovalo dosažení posmrtné slávy. Smrtí končil válečníkův život na této zemi; sláva, pokud jí dosáhl, bylo to jediné, co jej mohlo přetrvat. Skutečnou proslulost mohl válečník získat, jen pokud dával v sázku život, a hrdinská smrt v boji se cenila stejně vysoce jako dovršený hrdinský čin. Zemřít ve slávě znamenalo výhru - kdo si nečestně dopomohl k přežití a "vyhandloval" tak několik dalších let života za trvalou slávu, prohrál.
Dosáhl-li bojovník proslulosti, šířil jeho slávu pěvec, který za doprovodu malé harfy recitoval hrdinské verše při slavnostech v hodovních síních. Tyto slavnosti měly velký význam pro sociální interakci pána a družiníků, neboť při nich probíhalo rozdávání darů a bojovníci se hrdými promluvami zavazovali k dalším hrdinským skutkům a k neselhávající věrnosti pánovi. Řeč pronesená v hodovní síni se pokládala za stejně závaznou jako přísaha. Pěvcovo umění samozřejmě značně přispívalo k lesku takové hostiny, a tak se vládci snažili získat pro svůj dům pěvce co nejlepšího, zejména pak ti, kteří toužili po tom, být oslaveni v jeho písni.
Ideál rytíře a rytířského života tak, jak se odráží v rytířském eposu, se formoval na dvorech jižní Francie ve 12. století. Rytíř měl zasvětit svůj život službě panovníkovi a církvi, bojovat za duchovní hodnoty, chránit slabé a nemohoucí. K dalším význačným vlastnostem pravého rytíře se řadila samozřejmě i odvaha - tu ovšem rytíř často neprokazoval ve skutečném boji, ale na turnajovém kolbišti, i když často si užil obého, a to nejen v literatuře, ale i ve skutečnosti: vzpomeňme jen "perlu rytířstva" Jana Lucemburského, jenž si získal proslulost v turnajových kláních i skutečném válčení, aby nakonec tragicky zahynul u Crécy.
S rozvojem dvorské kultury se k povinnostem rytíře přidala snad nejtypičtější, nejrytířštější povinnost - dvorná služba ženě ve jménu lásky. Láska pochopitelně umocňovala i rozvoj dalších rytířských ctností, a tak si rytíři dávali záležet na honosném oblečení i zjemnělých mravech. Doba rytířská je dobou ceremoniálních pravidel, která upravovala všechny základní činnosti rytířova života, ať už šlo o organizaci rytířských řádů, přijímání mezi rytíře, pořad turnaje či průběh dvoření milované ženě. Tato obřadnost pak nevyhnutelně proniká v reflexích i do literatury.
(se zaměřením na případné podobnosti se starší hrdinskou epikou)
Česká skladba O Jetřichovi Berúnském ze 14. století vychází z některé z německých verzí pověsti o růžové zahradě, kterážto látka byla v němčině opakovaně zpracována v průběhu 12. - 15. století. (O historickém vzoru hlavního hrdiny a jeho proměnách byla řeč již dříve). Způsobem vidění skutečnosti a výběrem určitých motivů představuje Jetřich Berúnský rytířskou prózu ranějšího typu. Jediná ženská postava, Krinhulta, stojí jen na okraji příběhu, spíše jako dekorace Lavrinova sídla než jako příčina děje, přestože dílčí rozvoj děje je zapříčiněn jejím příbuzenstvím s Dětlebem. Jetřich také vyráží do Lavrinova sídla především proto, aby dokázal svou odvahu, a ne aby vysvobodil Krinhultu (o té zpočátku nikdo z Jetřichovy družiny ani neví). Odvážné skutky konali již bojovníci na stránkách hrdinské poezie, ale motivace i provedení se liší. Například Beowulf, hrdina stejnojmenného staroanglického eposu, bojuje s obrem Grendelem proto, aby pomohl dánskému králi Hrothgarovi, jehož dvůr Grendel po mnoho let pustošil. Byla to tedy nepřátelská bytost, která narušila sídlo lidí a byla za to potrestána. Stejně tak při boji s drakem jde Beowulfovi především o to, aby ochránil svůj lid před zhoubou, a ne o nějaké samoúčelné dobrodružství. Naproti tomu ve zmíněné rytířské skladbě se narušitelem stává Jetřich, který vyhledává nepřátelského krále skřítků v jeho sídle v touze po dobrodružství. Hilbrant sice připouští, že Lavrin "často z hory vytieká / zabil jesti nejednoho reka", ale všimněme si, že řeč je tu o recích, a ne o trýzněných prostých obyvatelích okolní krajiny. Lavrin tedy zřejmě nepředstavoval osudovou hrozbu pro nikoho, kdo s ním nechtěl mít nic do činění.
Sám boj s Lavrinem, zejména první potyčky, je veden v silně ceremoniálním duchu, a evokuje spíše představu turnaje než skutečné bitvy, přestože na konci jde již také o život. K obřadnosti značně přispívají výstupy Jetřichova "mistra" Hilbranta, který řídí souboje jako zkušený pořadatel turnaje, a ještě stačí volat na Jetřicha strategické rady. Čtenář zde najde i další charakteristický rys rytířské poezie, a to užití fantastických motivů. Když se Jetřich rozlítí při boji, sálá z něj oheň silný "jako z výhně od kováře" (J 800). Lavrin zas používá mnoho kouzelných rekvizit jako pás, dávající sílu dvanácti mužů nebo prsten, umožňující vidět neviditelné.
Celkově lze protiklad hrdinského a rytířského přístupu k věci ilustrovat půvabným srovnáním povelu k útoku v Lagamonově eposu Brut (který již sice částečně vykazuje znaky rytířské epiky, ale jehož hrdinové mají svým chováním daleko blíž k zuřivým válečníkům doby hrdinské) na straně jedné a obdobného povelu v Jetřichovi Berúnském. Lagamonův keltský král Artuš vyzývá své válečníky k boji proti germánským "pohanským psům" slovy:
"Nu heom to! Heom to!" "Teď na ně! Na ně!"
kdežto Hilbrant podněcuje Jetřichovy přátele k boji výzvou:
"Račte na Dětleba téci." (J 1025)
Přestože svět rytířský je v porovnání se světem heroickým daleko více svázán pravidly "dobrého chování" a jeho hrdinové hovoří vybraněji a oblékají se s honosnější nádherou, některé jeho hodnoty, a to i ve své básnické podobě motivů a jejich formálních ztvárnění, se příliš nevzdalují životním hodnotám a básnickým obrazům doby hrdinské. Podívejme se v krátkosti alespoň na některé z nich. Jako velmi vděčný básnický prostředek se odnepaměti osvědčovala zvířecí přirovnání. V hrdinské epice vystupují zvířata nejčastěji jako "beasts of battle" (divá zvěř, věštící svým objevením bitvu a požírající padlé), a to téměř bez výjimky zastoupená triádou havran - orel - vlk. Vlastní přirovnání bojovníků (vlastních i nepřátelských) ke zvířatům, poměrně řídká, se zpravidla omezují na vlka a kance. V Jetřichovi Berúnském najdeme podstatně bohatší bestiář než ve skladbách hrdinských. Srážka Jetřicha s králem trpaslíků Lavrinem je líčena takto:
Tak druh proti druhu hnasta jako dva nerovná rarohy, jeden malý, druhý mnohý. (J 538-540)
Když později v trpasličí hoře skočí Dětleb v bitevní vřavě mezi trpaslíky, básník o něm říká, že
učini široký okol, jako v malých ptácích sokol. (J 1767-1768)
O několik veršů poté popisuje básník odvetnou akci Lavrina (stojí za povšimnutí, že ve všech i dříve zmíněných přirovnáních se přihlíží k rozdílné tělesné konstituci lidí a trpaslíků):
Lavrin uzře, že lidé zbiti, ihned se na Dětleba říti, jako malý pták na tura, anebo myš na kocúra. (J 1776-1779)
Následující přirovnání vztažené k raněnému Dětlebovi vyznívá téměř neuctivě, zejména uvážíme-li, že se statečně bil s obrovskou přesilou:
Tehdy krev převelmi juž jako z brava teče, hlúpé tváři, jižto zakolí masaři. (J 1785-1787)
Poněkud důstojněji nakládá básník se samotným Jetřichem, užívaje na krátkém úseku hned dvou obrazů dravých zvířat:
Radostně mu srdce zplésa jakožto koli prostřed lesa mezi malými zvěři lvovi. Ihned se říti k Lavrinovi. Tepruv Jetřich poče svádu, jako lačný vlk běže k stádu, něco uloviti chtějíce. (J 1880-1887)
I Vítek Vilantóv a Vzteklý Volfart nakonec v poslední bitce bojují udatně:
když se jako sokol péře, co dosiehne, to vše béře. (J 2032-2033)
Jiné motivy se blíží hrdinské epice ještě více. Dětleb se například musí vyrovnat přímo s učebnicovou podobou konfliktu závazků k příbuzným a k druhům ve zbrani poté, co se ukáže, že se Lavrin oženil s jeho sestrou Krinhultou. Zpočátku Dětleb Lavrina brání, ale když ten zrádně uvězní zbytek družiny ve sklepení, je to nakonec Dětleb, kdo se první vrhne do boje s Lavrinovými mužíky a s Krinhultinou pomocí opatří svým druhům zbraně. Oddanost k přátelům tedy zvítězí nad příbuzenskými pouty, a Dětleb sám to výslovně potvrzuje, když nedbá na sestřino varování před velikou silou Lavrinovou:
Nehroz mi tiem, sestro, nic, bez tovařišóvť nepójdu pryč. Aneb vesele odsud pôjdem, aneb veliké práce dojdem. (J 1702-1704)
Snad ještě větší odpovědnost za svého druha a touhu zachovat si čest vyjadřuje Jetřich po první srážce s Lavrinem, když prosí krále trpaslíků, aby ušetřil Vítka Vilantova, kterého on, Jetřich, k celému dobrodružství podnítil:
Vítek jest mój tovařiš, kto koli chce, ten to slyš. A se mnú jest vyjel ven. Byl-li by mu vzat základ ten a já ztratil tovařiše toho, měl bych pro to hanby mnoho. Všichni by mi za zlé měli, kto by na mě to zvěděli, na Jetřicha Berúnského, že dal osekati tovařiše svého. (J 569-578)
V silně hrdinském duchu pak vyznívají ty pasáže, kterými skrz turnajovou nádheru a pohádkovost prostředí probleskuje připomínka možné smrti. Tu si Jetřichovi druhové uvědomují před vstupem do Lavrinovy hory, ale touha po dobrodružství a strach před hanbou je silnější než strach ze smrti. První na toto téma promlouvá Hilbrant:
Všichni by námi klamali, a řkúc: "Tam pro strach nesměli." Kdež by na ny to zvěděli, toho bychme hanbu měli. Lépe tam životy dáti, nežli pro strach nedbati. (J 1263-1268)
Hilbrantovi přizvukují podobnými slovy postupně i Jetřich, Vítek a Volfart. Velmi obdobnou scénu lze nalézt ve staroanglické skladbě Bitva u Maldonu z konce 10. století, opěvající statečnost anglosaských bojovníků v historicky doložené bitvě u Maldonu (odehrála se v roce 991 a pro Anglosasy skončila tragickou porážkou). I zde hrdinové, ovšem v poněkud zoufalejší životní situaci, promlouvají jeden po druhém a vyslovují svou touhu položit život při pomstě za jejich pána a vůdce Byrhtnotha, zabitého vikingskými nájezdníky. Jejich jednotlivé řeči jsou podstatně propracovanější než v Jetřichovi Berúnském - liší se délkou podle urozenosti mluvčího a s pečlivou diferenciací si všímají různých aspektů celé situace (bitevně strategický, citový, morální atd). Přesto je možno shrnout hlavní téma jejich promluv do autorského dvojverší:
"hi woldon ţa ealle oţer twega, lif forlćtan oţţe leofne gewrecan." Ti všichni chtěli jedno nebo druhé, život položit nebo drahého pána pomstít. (Mald 207-208)
Důvod zařazení reakcí všech zúčastněných je v první i druhé skladbě nasnadě - v tehdejším světě, alespoň ve světě poezie, se od reka očekávala nejen obratnost v boji, ale v určitých případech také výřečnost. Slovo skutečně dělalo muže - a zavázání se k odvážnému činu toho bylo klasickým příkladem. Pěvec či básník tak musel bedlivě zachytit nejen bitevní úspěchy, ale i řečnická vystoupení všech, jimž chtěl zajistit slávu.
Poslední rozebíraný motiv se týká psychologického významu účasti v boji. Pravý rek pokládal boj nikoliv za nebezpečnou nevyhnutelnost, nýbrž za nejušlechtilejší způsob trávení času. Nemohl-li z nějakého důvodu bojovat, trpělo jeho mužné srdce; naopak dařilo-li se mu v bitvě, pociťoval radost a uspokojení z dobře vykonané práce. Významný motiv radosti z boje se objevuje již v epice hrdinské. Beowulf, vynořující se z tajemného jezera s uťatou hlavou netvora Grendela, se cítí následovně:
"Sćlace gefeah, mćgenbyrţenne ţara ţe he mid him hćfde." Z mořské kořisti se radoval, z mohutného břemene, jež s sebou bral. (Beow 1624b-1625)
Podobný stav mysli zažívají i Ćţelstan a Eadmund, královští bratři z Wessexu, v roce 937 při návratu z bitvy u Brunanburhu (o tom vypráví stejnojmenná báseň), kde rozprášili spojené vojsko Skotů a vikingů:
"Swilce ţa gebroţor begen ćtsamne, cyning and ćţeling, cyţţe sohton, Westseaxna land, wiges hremige." Tak oba bratří pospolu, král a kníže, vlast svou vyhledali, zemi Západních Sasů, rozjásaní z boje. (Brun 57-59)
Také Byrhtnoth, již zmíněný hrdina Bitvy u Maldonu, dokáže najít potěšení v dobré ráně uštědřené nepříteli. Protože k jeho ctnostem patří již nejen udatnost, ale také hluboce křesťanské smýšlení, nezapomíná slovně projevit díky také Bohu (poté, co mistrnými dvěma ranami oštěpem proklál jednomu vikingovi hrdlo a druhému srdce):
"Se eorl wćs ţe bliţra: hloh ţa modi man, sćde Metode ţanc ţćs dćgweorces ţe him Drihten forgeaf." Kníže se zaradoval ještě víc: zasmál se, mocný muž, vyslovil Bohu vděk za dobré dílo, jež mu Pán dopřál. (Mald 146-148)
Protagonisté skladby Jetřich Berúnský se ovšem nacházejí ve svízelné situaci, co se týče potěšení z boje, poněvadž jim v úspěšné bitevní aktivitě zprvu brání fakt, že Lavrinovi trpaslíci jsou chráněni kouzlem neviditelnosti. Hrdinům se tedy dostane mnoha ran, aniž by je mohli splácet, nehledě na to, že boj s neviditelným protivníkem jaksi nezapadá do rytířského turnajového řádu. Naštěstí postupem doby všichni hrdinové získají různé magické předměty, umožňující kouzelné vidění, a díky tomu se jeden po druhém až dojemně rozjaří (v tónu jejich řeči skutečně převažuje radost z možnosti účastnit se boje, a ne úleva, že teď konečně uvidí, kdo a odkud na ně útočí). Ukázky jsou seřazeny chronologicky a opatřeny jmény postav, kterých se pasáž týká.
Dětleb: "Poče velmi vesel býti, že mužíky všecky vidieše." (J 1665-1666) Jetřich: "Vesele se poče jmieti, že mu mužíky viděti." (J 1878-1879) Hilbrant: "Hilbrant poče vesel býti a řka: 'Již jej také mohu bíti,' neb vidieše každého mužíka." (J 1947-1949) Vítek: "Tuť tepruv vesela biešta, a Volfart kdyžto mužíky vidiešta." (J 2018-2019)
U Vítka a Volfarta si zaslouží citaci ještě další básníkův komentář, odrážející jejich dychtivé prahnutí po boji:
"Každý z nich pospiecháše, neb se jim zdáše, by již všechno zmeškali." (J 2026-2028)
A tak, ač svázáni okázalou obřadností rytířského věku, hrdinové rytířské poezie si v sobě stále uchovávají cosi z ryzí mužnosti doby, kdy se ženy hodily jen k roznášení pohárů při hostinách a jako dočasné prostředky smiřování znepřátelených rodů pomocí sňatků, kdy se netvoři neskrývali na utajených místech, jež bylo nutno hledat, ale přicházeli sami jako hrůzní návštěvníci do lidských příbytků, a kdy se bojovníci nehalili do drahocenných rouch zdobených erby, ale stačila jim kroužková zbroj, pevný štít - a dobrý meč.
Prameny
The Battle of Brunanburh (Brun) viz Poetry and Prose of the Anglo-Saxons, ed. by Martin Lehnert, Berlin, VEB Deutscher Verlag der Wissenschaften, 1955.
The Battle of Maldon (Mald) vydal D.G.Scragg, Manchester, Manchester University Press 1984.
Beowulf (Beow) viz Beowulf and the Fight at Finnsburg, ed. Frederick Klaeber, Boston-New York-Chicago, D.C.Heath & Co., 1922.
O Jetřichovi Berúnském (J) viz Rytířské srdce majíce, Odeon, Praha 1984.
(Staroanglické citace přeložila do češtiny autorka).
Sekundární literatura
Roberta FRANK: "Germanic Legend in Old English Literature", in The Cambridge Companion to Old English Literature, ed. Malcolm Godden - Michael Lapidge, Cambridge University Press, 1985:88-107.
Jan LEHÁR: Nejstarší česká epika, Vyšehrad, Praha 1983.
Katherine O'BRIEN O'KEEFFE: ">Heroic Values and Christian Ethics", in The Cambridge Companion to Old English Literature, ed. Malcolm Godden - Michael Lapidge, Cambridge University Press, 1985:107-126.
Rytířské srdce majíce, Odeon, Praha 1984 (teoretické kapitoly)