Snad každému, kdo se zajímá o Profesorovy práce, je známo, že publikovaná verze Silmarillionu je jen vyvrcholením a shrnutím jeho celoživotního díla. V pozadí každé věty či formulace leží přesná představa popisovaného a zmiňovaného, něco mnohem hlubšího a vzdálenějšího, jako za Cynewulfovými verši. Silmarillion se mi vždy líbil a četl jsem jej několikrát, co mě však okouzlilo nejvíce, je "amanská" část příběhů (proto si také v quenijštině říkám Amandil). Připravil jsem proto několik překladů Profesorových prací a úryvků z jeho děl zaměřených na "amanskou" problematiku. První z nich, z Příběhu o budování Valinoru, přináší popis jejich sídel a domů (tedy těch Valar a s těmi funkcemi, které měli ve Ztracených příbězích), druhý pak (z Příběhu o svázání Melka) popis jejich povozů.
M.N.
Díky jasu stromů měl nyní Aulë dostatek světla pro své práce a počal mnohá díla a Tulkas mu byl v mnohém nápomocen a Palúrien, jeho matka, jej v mnohém podporovala. Nejdříve vyzdvihli pro Manwëho na Taniquetilu velký příbytek a strážní věž. Odtud vysílá své rychlé sokoly a přijímá je, když se vracejí, a odtud v pozdějších dnech často odlétal Sorontur, král orlů, jemuž dal Manwë velkou moc a moudrost.
Ten dům byl vystavěn z bílého a modrého mramoru a stál v polích sněhu a jeho střechy byly udělány z látky modrého vzduchu, jenž leží nad bílým a šedým. Ušil ji Aulë se svou ženou a Varda na ní vyšila hvězdy a Manwë pod ní bydlel, ale na pláni v plné záři stromů byl jakoby hrozen příbytků podoben krásnému a smějícímu se městu, a to město se jmenovalo Valmar. Při stavbě jeho domů se nešetřilo žádným kovem ani kamenem, ani dřevem vzrostlých stromů. Jejich střechy byly ze zlata, podlahy ze stříbra a dveře z leštěného bronzu, byly naplněny kouzly a jejich kameny byly kouzlem spojeny. Stranou a na hranici otevřeného údolí stál velký dvůr, a to byl Aulëho dům a byl plný magických látek utkaných ze světla Laurelinu a jasu Silpionu a třpytu hvězd, ale byly tu i jiné, utkané ze zlatých a stříbrných nití a železa a bronzu tepaného do tloušťky pavoučího vlákna, a všechny byly krásou spleteny do příběhů o hudbě Ainur zobrazujíc všechny věci, jež byly a budou, nebo takové, jež byly pouze ve slávě Ilúvatarovy mysli.
V tomto dvoře bylo také ode všech stromů, jež později rostly na Zemi a mezi nimi stála nádrž průzračné vody. Tam, na trávu na jejích krajích, po celý den jemně dopadaly plody všech stromů a Palúrieninny panny je sbíraly pro její a pánův stůl.
Ossë měl také veliký dům a dlel v něm, kdykoliv se Valar radili nebo když jej unavil hluk vln v jeho mořích. Ónen a Oarni snesli tisíce perel pro jeho stavbu a jeho podlahy byly z mořské vody a čalounění ze stříbrné kůže ryb; a byl zastřešen pěnou. Ulmo ve Valmaru nebydlel a jakmile byl dostavěn, odešel zpět do Vnějšího moře, a bylo-li jej kdy třeba ve Valinoru, býval hostem v síních Manwëho; ale to nebylo často.
Lórien bydlel také daleko a jeho síně byly veliké a matně osvětlené a měly obrovské zahrady. Své obydlí nazýval Murmuran a Aulë jej udělal z mlhy, již nasbíral za Arvalinem nad Stínovými moři. Nalézalo se na jihu u paty valinorských hor na hranicích říše, ale jeho zahrady se rozprostíraly v nádheře do daleka, vinouce se až k patě Silpionu, jehož záře je podivuhodně osvětlovala. Byly plné labyrintů a bludišť, neboť Palúrien dala Lórienovi bohatství tisů a cedrů a borovic, jež za soumraku vydávaly omamné vůně a rostly nad hlubokými tůněmi. Světlušky poletovaly nad jejich břehy a jejich hlubiny naplnila Varda pro potěšení Lóriena hvězdami a v zahradách překrásně zpívali jeho duchové a vůně květin a zpěv slavíků je naplňoval velkou krásou. Tam také rostly máky, rudě žhoucí za soumraku, a Bohové je nazvali fumellar - květy spánku - a Lórien je často používal při svém kouzlení. Uprostřed všech těchto potěšení ležela v kruhu vysokých cypřišů a v jejich stínu hluboká nádrž Silidrin. Její dno bylo z perel a její nepohnutá hladina zářila záblesky stříbrného světla a ležel na ní stín stromů a štíty valinorských Hor se v ní odrážely jako v zrcadle. Hledíc na ni, Lórien viděl mnohé zázračné vize a nestrpěl, aby ji kdokoliv zčeřil, jen Silmo mohl neslyšně přijít se stříbrnou konvicí a nabrat doušek jejích chladivých třpytivých vod, aby svlažil kořeny Silpionu dříve, než zlatý strom počne žhnout.
Jinak smýšlel Tulkas, a žil proto v samém středu Valmaru. Je nejmladší v povaze a silný v zápase a boji, a proto je nazýván Poldórea, milující hry a řinčení luků a box a zápas, běh a skok a písně, co neznají prázdný pohár. Avšak nevyvolává hádky ani neprovokován nerozdává rány, jako to dělá Makar, i když nejsou takoví Valar nebo Úvanimor (což jsou obludy, obři a zlobři), kteří by se nebáli síly jeho rukou a rány jeho železně oděné pěsti, má-li důvod k hněvu. Jeho byl dům veselí a radovánek a vyrůstal vysoko do vzduchu v mnoha patrech a měl věž z bronzu a podloubí s měděnými pilíři. Na jeho dvoře mezi sebou muži bojovali v chrabrých činech a tam také někdy sličná panna Nessa, Tulkasova žena, přinášela mezi zápasníky číše nejlepšího vína a osvěžující nápoje. Ale nejraději odpočívala na jemných trávnících, které Oromë, její bratr, sesbíral z nejhustších ze svých lesních mýtin a Palúrien je osadila kouzly, takže byly stále zelené a měkké. Tam tančila mezi svými pannami, dokud Laurelin zářil, a není snad v tanci větší než samotná Vána?
Ve Valmaru bydlel také Noldorin, známý před dlouhými věky jako Salmar, a hrával tu na své harfy a lyry, tu, sedíc pod Laurelinem, sladkou hudbu pro smyčce. Tam Amillo radostně zpíval k jeho hře, Amillo zvaný Ómar, jehož hlas je nejlepší ze všech hlasů, jenž zná všechny písně ve všech řečech; ale když nedoprovázel bratrovu harfu, trylkoval v Oromëho zahradách, kde Nielíqui, mladičká panna, tancovala v lesích.
Oromë měl rozlehlé panství, jež miloval; a ne méně Palúrien, jeho matka. Hle! háje stromů, jež zasadili na valinorské pláni a až na úpatí hor, nemají na Zemi sobě rovných. Zvířata si v nich libovala, vysoká se proháněla mezi stromy a stáda krav se pásla na jejich paloucích a širých mýtinách, byli tam bizoni a koně pobíhali bez postrojů, ale žádný se nezatoulal do zahrad Bohů, žili totiž v klidu a beze strachu, neboť mezi nimi nebylo dravců a Oromë nejezdil na lov do Valinoru. Vskutku, velice miluje tyto kraje, ale velmi často jezdí na lov do vnějšího světa, dokonce častěji než Osse, a stejně často jako Palúrien, a tehdy je největším z lovců. Ve Valmaru jsou jeho síně široké a nízké a kůže a trofeje veliké ceny jsou rozesety bez konce po podlaze nebo visí po stěnách, a kopí a luky a nože též. Uprostřed každého pokoje a síně roste živý strom a podpírá střechu a jeho kmen je ověnčen trofejemi a parožím. Tam se schází všechen Oromëho lid oděn v zelenou a hnědou a je slyšet hluk bouřlivého veselí a pán lesů pronáší hlasité přípitky; ale Vána, jeho žena, se odtud, jak často jen může, vykrádá ven. Její zahrady leží daleko od hlučných dvorů onoho domu oddělené od ostatních zemí vysokými keři hlohu, jenž kvete jako věčný sníh. Její nejniternější samota je ohrazena růžemi a to je místo nejvíce milované tou sličnou paní Jara. Do středu tohoto místa plného vonného vzduchu Aulë před dávnými věky zasadil onen kotel Kulullin, vždy naplněný září Laurelinu jako svítící vodou; a z ní vyrobil fontány, takže celá zahrada kypěla zdravím a radovala se z jejího ryzího světla. Ptáci tam po celý rok zpívali hrdlem plným jara a květiny rostly do bouře květů slavného života. A ani kapka té nádhery nebyla z nádrže rozlita, jen když Vániny panny vedené Urwen opustily zahradu při dorůstání Silpionu, aby svlažily kořeny plamenného stromu, ale u fontány bylo vždy světlo jakoby z jantaru, neboť včely bzučely okolo růží a Vána se tam ladně procházela, zatímco skřivani zpívali nad její zlatou hlavou.
Tak krásné byly tyto příbytky a tak velká nádhera valinorských stromů, že Vefántur a Fui, jeho plačtivá žena, mezi nimi nedokázali dlouho pobývat a odjeli daleko na sever oněch krajů a prosili Aulëho, aby jim tam, pod kořeny nejchladnějších a nejsevernějších z valinorských hor, jež tam dosahují téměř takové výše jako u Arvalinu, vyhloubil síně. A protože všichni Bohové mají bydlet podle svého zalíbení, Aulë jim vyhověl a oni a všechen jejich stinný lid mu pomáhal. Rozlehlé byly tyto sluje a táhly se dokonce až pod Stínová moře a jsou plné sklíčenosti a ozvěn; a celý tento příbytek je znám Bohům a elfům jako Mandos. Tam v pochmurné síni seděl Vefántur a měl pro ni vlastní jméno, Vé. Byla osvětlena jedinou lampou umístěnou ve středu a uvnitř bylo pár zářících kapek bledé rosy Silpionu; byla pokryta černým dýmem a její podlahy a sloupy byly z černého jantaru. Tam v pozdějších dnech odcházeli elfové všech rodů, kteří byli zabiti zbraní nebo zemřeli žalem pro ty, jenž byli zabiti - a jen tak mohou elfové zemřít; a i tak jen na chvíli. Tam je Mandos soudil a tam čekali v temnotě a snili o svých minulých skutcích, až do doby, již Mandos určil, a pak se znovu zrodili svým dětem, aby mohli znovu chodit po světě, smát se a zpívat. Do Vé Fui nechodila často, neboť raději pracovala na destilaci slané vlhkosti, z níž pocházejí slzy a splétala černé mraky a vypouštěla je vzhůru, až je zachytil vítr, a ony poletovaly světem a jejich bezsvětelné sítě bez ustání dopadaly na ty, kdož v něm bydleli. Byly utkány ze zoufalství a beznadějného nářku, trápení a bolestivého žalu. Síň, kterou měla ze všech nejraději, byla ještě větší a temnější než Vé a také jí dala jméno, a to své, totiž Fui. Tam před její černou stolicí hořel mihotavým plamenem jediný uhlík a střecha byla z netopýřích křídel a pilíře, jež ji podpíraly, a okolní stěny byly z čediče.
[překlad ze stejnojmenného příběhu; BoLT I, 73.3-77.1]
Hle! Aulë nyní shromáždil šest kovů: měď, stříbro, cín, olovo, železo a zlato, vzal díl každého a kouzlem vyrobil sedmý, jenž proto nazval tilkal (1); a měl všechny vlastnosti těch šesti a mnoho svých vlastních. Jeho barva byla v různém světle buď jasně zelená nebo červená a nešlo jej zlomit; a jediný Aulë jej mohl kovat. Potom kouzly slil všech sedm kovů a vznikla látka největší tvrdosti, lesku a hladkosti a z ní ukoval mocný řetěz. Tilkalu však neměl dostatek, a proto přidal jen trošku do každého článku. Přesto ale jen z tilkalu ukoval dvě pouta a čtyři okovy (2). Ten řetěz nazval Angaino, Utiskovatel, pouta Vorotemnar, jež navždy svazují, a okovy Ilterindi, neboť nemohou být upilovány ani rozštěpeny.
Zatímco Aulë koval, Bohové se oděli do brnění, jež měli od Makara3, a Makar se radoval, když je viděl brát si zbraně a jít do války, i když byl jejich hněv namířen proti Melkovi. A když byli velcí Bohové a všechen jejich lid ozbrojeni, Manwë vystoupil na svůj modrý vůz (4), jehož tři koně byli ti nejbělejší, jací se kdy toulali v Oromëho panství, a v ruce svíral bílý luk, jenž střílí šípy jako poryv větru nad nejširšími moři. Fionwë, jeho syn, stál za ním a Nornorë, Manwëho herold, běžel vpředu, ale Oromë jel sám na hnědákovi a měl kopí a Tulkas mocně kráčel vedle jeho třmenu oblečen v tuniku z kůže přepásán mosazným opaskem a neměl žádnou zbraň, jen železnou rukavici na pravé ruce. Telimektar, jeho syn, válečník malý co do vzrůstu, Tulkasovi po ramena, byl opásán stříbrným opaskem, na němž se houpal dlouhý meč. Fánturi jeli na černém voze a na Mandosově straně byl černý kůň a na Lórienově grošovaný a Salmar s Ómarem za nimi utíkali, a Aulë, jenž se příliš zdržel ve své kovárně, přišel poslední a nebyl ozbrojen, ale jak ji opouštěl, sebral své obrovské kladivo a spěchal ke břehům Stínového moře a sáhy jeho řetězu nesli čtyři z jeho kovářského lidu. Na březích je potkal Falman-Ossë oděný do třpytivého brnění; seděl na obrovském voru, a na tom také přepluli moře, a Ulmo Vailimo hřměl daleko vpředu ve svém hlubinném voze (5) a hněvivě troubil na svůj roh z mušlí. Tak se Valar přeplavili přes moře a ostrovy a přistáli u širých zemí a s velkou mocí a hněvem pochodovali stále k severu.
[překlad z Příběhu o svázání Melka, BoLT I, 100.3 a 101.2]
Hledě nyní se zármutkem z vysokého Taniquetilu na všechny ty věci, jež byly udělány, poslal Manwë pro Lóriena a Oromëho, maje je za méně zatvrzelé než ostatní. A když přišli, vážně s nimi mluvil, nechtěl však, by práce Bohů byla zničena, neb věřil, že není veskrze špatná, nýbrž přemluvil ony dva, by poslechli jeho rozkazu v jistých věcech. Tak se také stalo, neboť Lórien spletl stezku jemných kouzel, jež vedla nejtajnějšími klikatými cestami z východních zemí a vší té velké divočiny světa až k hradbám Kóru a míjela Domek dětí Země a odtud běžela dál alejí "šeptajících jilmů", až dosáhla moře.
Skličující moře a všechny schody však přemosťovala tenkými mosty spočívajícími na vzduchu a šedě zářícími, jako by byly z jemných mlh ozářených jen srpkem Měsíce či z perlivých par; vedle Valar a elfů ji však lidské oko nikdy nespatřilo, jen ve sladkých chvílích spánku za dnů své mladosti. Je nejdelší z cest a málo je těch, kteří kdy došli jejího konce, tolik zemí a podivuhodných míst plných lákavých svodů a líbezných věcí míjí, než dojde Elfie, noze je však příjemná, a kdo jde onou cestou, nikdy se neunaví.
Taková, pravila pak Vairë, byla a stále je Olórë Mallë, Pěšina snů; zcela jiného druhu však byla práce Oromëho, jenž, slyše Manwëho slova, spěchal za Vánou, svou ženou, a prosil ji o kadeř jejích dlouhých zlatých vlasů. Vlasy Vány Sličné byly nyní ještě delší a zářivější, než za dnů, kdy je nabízela Aulëmu, a dala Oromëmu z jejich zlatých pramenů. Pak je smočil v záři Kulullínu a Vána je umně spletla v předlouhou žílu a s ní Oromë rychle kráčel na Manwëho shromáždění na Hoře.
Pak, hlasitě volaje, by Manwë i Varda i všechen jejich lid vyšel, podržel před jejich očima svou zlatou žílu, a oni neznali její účel. Oromë jim však kázal, by spočinuli zrakem na oné hoře, jež se Kalormë nazývá a tyčí se v obrovitosti v zemích nejvzdálenějších Valinoru a po Taniquetilu za nejvyšší je považována, však viděna odtamtud jen jako nejasná věc mizející v dáli. Zatímco přihlíželi, Oromë ustoupil a vynakládaje veškerou svou dovednost a sílu, mocně se rozpřáhl a hodil a ono zlaté lano spěchalo obloukem nebesy, až se jeho smyčka zachytila nejvyššího vrcholku Kalormë. A kouzlem, jímž bylo uděláno, a dovedností Oromëho rukou, zůstalo stát jako zářivý zlatý oblouk a nikde nepadalo, ni se neprohýbalo a Oromë uvázal jeho bližší konec ke sloupu na Manwëho dvoře a obraceje se k těm, kdož se na něj upřeně dívali, pravil: "Kdož by se rád procházel po Velkých zemích, následuj mne!" a domluviv, vkročil na svou žílu a jako vítr spěchal přes záliv až ke Kalormë, zatímco na Taniquetilu vše strnulo v úžasu. Oromë uvolnil smyčku z vrcholku Kalormë a běžel zpět, jak rychle jen mohl, a přicházeje ji smotával, až znovu stanul před Manwëm. Pak pravil: "Hle! Súlimo, Vládče větrů, cestu jsem vytvořil, jíž každý z Valar dobrého srdce může jít, kamkoliv se jemu zlíbí do Velkých zemí, neboť kamkoliv si bude přát, vrhnu svůj úzký most a jeho bližší konec budeš ty bezpečně opatrovat." A z tohoto díla Oromëho vzešel onen velký zázrak nebes, k němuž všichni lidé vzhlíží a nad nímž žasnou a někteří se jej velmi bojí, nevědouce, co zvěstuje, avšak onen most má v různých časech a v rozličných krajích Země různý vzhled a zřídka je viditelný lidem a elfům. A nejpodivuhodněji se třpytí v paprscích nízkého slunce, a když jej nebeský déšť zvlhčí, září v nich nejkouzelněji a zlaté světlo se na jeho kapajících provazcích láme do mnoha odstínů purpurové, zelené a červené, proto jej lidé nejčastěji nazývají Duhou, ale vymysleli pro něj také mnoho jiných jmen; a skřítkové jej nazývali Ilweran, Most nebes.
Živí lidé nemohou vkročit na houpající se prameny Ilweranu a málokteří z Eldar se odhodlají, jiných cest, jimiž by elfové či lidé mohli dojít do Valinoru, však od oněch dnů není, až na jednu jedinou a ta je temná, avšak velmi krátká, nejkratší a nejrychlejší ze všech cest, a je příliš hrubá, neboť ji udělal Mandos a vybrala Fui. Je zvána Qalvanda, Cesta mrtvých, a vede jen k síním Mandose a Fui. Je rozdělená a jednou částí chodí elfové a druhou duše lidí a nikdy se nemísí.
[překlad z Příběhu o ukrytí Valinoru, BoLT I, 211.2 - 213.2]
Tak se stalo, že se Bohové odvážili k velkému činu, největšímu ze všech jejich děl, neboť s Ulmovou pomocí udělali celé loďstvo magických vorů a korábů - a jinak by žádný z nich nesnesl plavbu po vodách Vai - a přeplavili se k Hradbě věcí a tam udělali Dveře noci, Moritarnon, či Tarn Fui, jak je Eldar nazývají ve svých jazycích. Stále tam stojí, obrovské a cele černé, proti tmavě modrým Hradbám. Jejich pilíře jsou z nejtvrdšího čediče a římsy taktéž a jsou na nich z černého kamene vytesaní draci a mlhavý kouř se pomalu line z jejich tlam. Jejich veřeje nelze rozbít a nikdo neví jak byly udělány a vyzdviženy, neboť Eldar nebylo dovoleno být u onoho strašného díla a je to poslední tajemství Bohů, a ani celý svět by nepohnul těmi Dveřmi, jež se otevírají jen kouzelným slůvkem. To slovo zná jen Urwendi a Manwë, jenž jí je pověděl, neboť za Dveřmi noci je Vnější temnota a ten, kdo jimi projde, unikne světu a smrti a uslyší věci, jež ti, kdož bydlí na Zemi, ještě nemají slyšet; a tak se nemá stát.
[Elfy zahlédl jako první z Taniquetilu Manwë a Varda proto začala vyrábět hvězdy. Jako první se ale s elfy setkal Oromë a spěchá to oznámit do Valinoru.]
A zatímco Varda konala své veliké dílo, hle! Oromë se řítí přes pláň a zastavuje koně, hlasitě volá, tak, aby jej každý ve Valmaru slyšel: "Tulielto! Tulielto! Přišli, přišli!" Pak se staví mezi Dva stromy a troubí na svůj roh a brány Valmaru se otevírají a Vali se shromažďují na pláni, očekávajíce zázračné noviny. Pak Oromë pravil: "Hle! lesy Velkých zemí a ponejvíce Palisor, kraj ve středu světa, kde bory bez ustání šumí ve větru, jsou plné divných zvuků. Tam jsem putoval a hle! bylo to, jakoby lid časně povstal pod pozdními hvězdami. Zahlédl jsem pohyb mezi vzdálenými stromy a slova byla náhle vyřčena a slyšel jsem krok nohou. Tehdy jsem si řekl: "Co je to za skutek, jenž Palúrien, má matka, v tajnosti uchystala?" vyhledal jsem ji a ptal se jí a ona odpověděla: To není má práce, ale rukou toho, jenž je mnohem větší než my. Ilúvatar probudil své děti - spěchej domů do Valinoru a řekni Bohům, že Eldar vskutku přišli!"
Pak všechen valinorský lid zvolal: "I Eldar tulier - Eldar přišli" - a teprve v tu hodinu Bohové poznali, že jejich dřívější radost v sobě nesla vadu nebo že nenasytně čekali, až bude naplněna, ale nyní již věděli, že svět byl prázdným místem sklíčeným samotou nemaje svých vlastních dětí.
[překlad z Příběhu o příchodu elfů, BoLT I, 114.3 - 4]
Až bude svět starý a Mocnosti unaveny, tehdy se Morgoth, vida, že stráže spí, vrátí Dveřmi noci z bezčasého Prázdna a zničí Slunce a Měsíc, ale Eärendil se objeví jako bílý a spalující plamen a svrhne jej z nebes. Tehdy dojde na pláních Valinoru k poslední bitvě. Toho dne bude Tulkas zápasit s Melkorem a po jeho pravici bude stát Eönwe (7) a po jeho levici Túrin Turambar, syn Húrinův, jenž se vrátí ze síní Mandosu. A bude to černý meč Túrinův, jenž zabije Melkora a přivodí jeho konečný pád; a tak budou děti Húrina a všichni lidé pomstěni.
Poté bude Země rozbita a přetvořena a silmarily opět shromážděny - z moře, země a vzduchu, neboť Eärendil sestoupí a vzdá se plamene, jenž mu byl svěřen. Pak Fëanor vezme Tři a odnese je Yavanně a ona je otevře a jejich světlem oživí Dva stromy; a veliká záře zaplane a hory Valinoru budou sníženy, světlo vyjde a ozáří celý svět. V tomto světle Valar omládnou a elfové procitnou a všichni jejich mrtví povstanou; a záměr, který s nimi měl Ilúvatar, bude naplněn. Ale o tom, co se toho dne bude dít s lidmi, proroctví nemluví, a žádného člověka nezmiňuje, jen Túrina, a tomu je dáno místo mezi lidem Valar. (8)
Z výše uvedených pramenů vybral, přeložil
a úvodním slovem opatřil Michal Novák