V roce 1409 vyšlo z Angmaru veliké vojsko, překročilo řeku, vstoupilo do Cardolanu a obklopilo Větrov...
J.R.R. Tolkien - Pán prstenů, Dodatky
Celý den bylo tak mizerné počasí, že se z toho Urlúkovi zatočila hlava a udělalo špatně. Slunce protivně svítilo a na obloze nebyl ani mráček, který by tomu zabránil. Tráva se zelenala tak strašně, že ji museli zapálit. Oheň se ale rozšířil špatným směrem a podpálil obléhací věž. Velitel jim vynadal a Aburgovi, tak se jmenoval ten nešťastník, co oheň založil, dal useknout obě ruce a obě nohy a pak ho prakem vystřelil do pevnosti. Celý den pak dřeli jako mezci, takže tu do večera stála věž nová.
Celý den vůbec nestál za nic. V poledne, právě když Slunce stálo na obloze nejvýše, podnikli obléhaní výpad. A zrovna na jejich úsek! Stálo je to šedesát chlapíků a do boje museli zasáhnout i skuruti a jezdci na vlcích, než je zatlačili zpět. Urlúk dostal další dva chlápky - jeden byl statný a vysoký a měl hnědé vlasy, ale ten druhý byl drobnější a hlavně bez vlasů, takže mu nemohl vzít skalp. Tak mu aspoň uřízl ucho.
Celkem měl Urlúk patnáct skalpů a pět uší, velitel sarku se o něm zmínil v rozkaze a po válce měl slíbenu jednu porci koňského masa navíc. Urlúk měl rád koňské maso. Dalo by se dokonce říci, že ho miloval, kdyby nebylo slovo milovat povoleno jen ve slovních spojeních milovat válku či milovat boj.
Pokud věděl, tak z jejich trarku měl slíbenu porci navíc jen on. Dvacet jistě zabitých, to bylo dost i na skuruta či na skalního obra (o horalech ani nemluvě) a díky tomu měly tyto rasy k němu respekt. Kdepak Urlúk, říkaly, to je zabiják. A on taky byl.
Byl sice nízký, ale zato široký v ramenou s dlouhýma, svalnatýma rukama. Slámové vlasy si vyholil a na holou lebku si od Aroga nechal vytetovat znak jejich sarku - vlčí spár drtící lidskou lebku.
Oblečený byl do kožené kazajky vyztužené na prsou ocelovým plátem a kalhot z dobré koňské kůže s ozdobami z žíní. Na řemeni přes rameno k pasu nosil své válečné trofeje - skalpy a uši. Okolo pasu měl na opasku zavěšenou láhev s kořalkou, pouzdro na nůž, pochvu na šavli a váčky s rostlinným jedem, kterým si natíral ostří své šavle.
Přilbici nenosil, chtěl, aby kresba na jeho hlavě vynikla. Obutý byl do okovaných bot, se kterými tak rád kopal do žaludku či podbřišku. Šavle byla sice běžné armádní produkce, ale rychle působící a zaručeně smrtící jed na jejím ostří ji dodával dostatečnou účinnost.
Jako další zbraň používal dýku se zubatým ostřím; krásně se s ní skalpovalo a také způsobená bolest byla větší. Na začátku války měl i kopí, ale o to přišel, když ho zabodl do jednoho elfa a ten mu s ním utekl. Urlúk se ho potom snažil na bitevním poli najít, ale marně. Elf přitom určitě neběžel daleko, kopí bylo otrávené a Urlúk ho zabodl do jater, ale zbraň se ztratila a to bylo smutné. Buď v tom bylo nějaké divné kouzlo, nebo mu ho někdo ukradl a teď ho třeba nosí. Možná nějaký elf! Tfuj, Urlúk si odplivl, jen na to pomyslel.
Kromě toho měl dřevěný štít, potažený lidskou kůží s nakresleným znakem sarku a krvavým nápisem Urlúk - mistrovská Arogova práce, kterou mu leckdo záviděl. Však ho také stála tři měďáky a koňské stehno.
Urlúkovi bylo jednadvacet, tedy poměrně dost na skřeta, ale tohle byla jeho první válka. Ze Sídla jich odvedli celkem šestasedmdesát, teď jich zbývalo už jen devět, ale skoro všichni byli poddůstojníci. Nejdál to dotáhl Gurag, byl druhým zástupcem sark--halega, ale Urlúkova hodnost velitele oddílu také stála za to. Přinejmenším tu bylo deset až patnáct skřetů, na které si mohl otevřít hubu bez rizika, že se mu to z horních pozic vrátí.
Bylo to už šest měsíců, co oblehli Věž. Za tu dobu dobyli všechny valy, pět hradeb a sedm menších věží, odrazili pět velkých pokusů o vyproštění z vnějšku a sedmadvacet zevnitř. Teď už obránci moc neútočili (dnešní útok byl spíše vyjímkou), protože jim síly docházely a jejich počet se tenčil.
Ne, že by obléhatelé ztráty neměli - Urlúkův sark byl momentálně na třetině předválečného stavu, ale přicházely jim denně posily. Včera v noci a dnes ráno například velký zástup skřetů z Mlžných hor a několik sarků z hor Železných a Gundabadu a podle toho Urlúk poznal, že se chystá velký útok. Konal se vždy, když došly větší posily, a nebyl důvod, proč by tomu mělo být jinak.
Takový velký útok je ovšem vážná a důležitá věc a Urlúk v ní chtěl mít jasno. Nečekal proto, až k němu zpráva dorazí a vydal se jí naproti ke Guragovi. Určil hlídky, nechal u svého zástupce vzkaz o tom, kde bude, a velkým podzemním tunelem zamířil k velitelství.
Na cestě potkal nováčky, přesouvající se do předních pozic. Unaveně škobrtali, udiveně se rozhlíželi a skuruti, kterým se ještě neodvážili vynadat, je biči hnali vpřed.
U třetí křižovatky zahnul Urlúk doprava a po několika krocích spatřil Guragovu noru. Ten seděl na jakési bedně, kousal koňské stehno a nadával nějakému podřízenému.
"Buď zdráv, Guragu," pozdravil ho Urlúk. Druhý zástupce sark-halega se na něj překvapeně otočil.
"Ať tě elfí hnáta kopne, Urlúku, co tady děláš?"
"Du náhodou vokolo, tak si řeknu, kouknu se na starýho kámoše, co dělá, jak se má a tak ..."
"Jak vidíš, mám se docela dobře a měl bych se ještě líp, kdyby nebylo tady toho kreténa," ukázal Gurag na podřízeného, stále ještě stojícího v pozoru, "představ si, co udělal - pošlu ho pro hlt kořalky na trojku a von se vrátí bez ní. Že prej ho potkali tři skuruti a na rozkaz velitele všechno sebrali. Houby rozkaz velitele, chtěli si zkrátka zachlastat, tak ji sebrali prvnímu blbci, kterej jim na to skočil. A ten blbec byl zrovna z našeho trarku. Vypadni, kreténe!"
Gurag vstal a kopnul nešťastníka do zadnice. Ten vyrazil jako kalená střela.
"Nevim, čim to je," zašklebil se Gurag, "ale vždycky, když někoho seřvu, tak se mi zvedne chuť k jídlu. Ale co si chtěl, Urlúku?"
"Zaslech sem, že se prej chystá velkej útok. Je to pravda?"
"Je to tak," přikývl Gurag, "a taky se řiká, že prej bude poslední. Poslední hradba a konec."
"Jen aby. To se řiká vždycky. A zatim byly jen další a další hradby."
"Rozdávam tak, jak sem koupil," pokrčil Gurag rameny.
"Hmm," přejel si Urlúk tetování, "a jak budeme útočit? Na věži?"
"Ne ne. Náš sark prej zaútočí na žebříkách. V první vlně."
"Už zase!" vybuchl Urlúk, "Na každou hradbu dycky útočíme v první vlně a na žebříkách. Proč ne nikdy na věži?"
"Vždyť víš, jak to s věžma je. Buď je dostanou skuruti nebo rhudaurští. A zbytek teprve my. Věží je zatraceně málo, zvlášť, když si je pálíme sami. Kromě toho máme dobrý výsledky - vždycky, když nás v první vlně poslali, tak sme hradbu dostali. To se vo jinejch sarkách říct nedá."
"Přál bych těm podělanejm skurutům zažít jednou žebříkovej útok. Není to vůbec sranda šplhat takovou vejšku, když na tebe házej šutry, lejou smolu a žebříky shazujou hákem. Dostanem ňáký skalníky?"
"Velitel řiká, že vobrů je dost. Ke každýmu žebříku aspoň jeden."
"Aspoň tak," vzdychl Urlúk. Vstal. "No nic. Já už zase půjdu. Musim se připravit, natřít zbraň a tak..."
"No jo, to musíš," uznal Gurag, "tak se teda uvidíme při útoku. Ať dostaneš co nejvíc podělanejch nepřátel. Hlavně ňákýho Dúnadana!"
"Dúnadana už mám," zašklebil se Urlúk, "trpaslíka sem eště žádnýho nedostal."
Otočil se, jakoby náhodou upustil měďák a zmizel v tunelu. Skřetů mezitím přibylo. Byli tu velcí a silní vojáci ze severu, stopaři z jihu, lučištníci z horských údolí, mohutní skuruti z Angmaru, skupinky černých horských obrů z Obroviště a velcí šedí vlci se svými mlčenlivými jezdci ze Severní spouště. Urlúkova nora byla plná - na místě, kde byl dříve jeden oddíl, se jich teď tísnilo pět.
"Byl tady turog, šéfe," hlásil mu zástupce, "ptal se po vás. Povídal, že prej bude dneska večer útok. Je to pravda?"
"Ne, ty idiote," obořil se na něj Urlúk. "Ty všichni chlapi tady se budou šťourat v nose a ten žebřík si vrazíme do prdele!"
"Takže je to přeci jen pravda," zakroutil zástupce hlavou. "A budeme útočit na žebříku!" sprásknul ruce. "No to je nadělení!"
Urlúk ho nechal lamentovat a zašel za turogem. Ten mu předal útočné heslo "Vlčí spár", prozradil znamení k útoku - třetí zatroubení polnice - a přidělil skalního obra.
Když se vrátil do nory, byla už tak plná, že v ní nebylo k hnutí. Navíc tam kdosi přidělil skupinu hudebníků a ti teď s nadávkami protahovali návalem své nástroje. Urlúk si probil cestu pěstí ke svým a vykoukl ven.
Slunce už zapadalo. Skřet se podíval na velké bílé zdi Hradby a masu Věže za nimi. Cimbuří se rychle naplňovalo lidmi a naježilo se dlouhými kopími a háky. Obráncům neunikly zástupy příchozích skřetů a tušili, co je v noci čeká.
Urlúk se zašklebil. Noc tu bude co nevidět, s ní přijde útok a možná konec války. Pak dostane svůj příděl koniny, chce to jen přežít dnešní noc. Podle starého skřetího přísloví přežije jen ten, kdo zabije. A aby skřet zabil co nejvíce, musí se připravit. Urlúk vytáhl šavli a pečlivě potřel čepel jedem. Dnes nešetřil, vymačkal celkem tři jedové váčky! Nabrousil dýku, lokl si trochu kořalky a pak překontroloval výstroj svého oddílu.
Pořádně a s chutí je přitom seřval. Aby se mu nálada zlepšila ještě více, vynadal sousedním oddílům, že se roztahují. Současně však musel vydržet nadávky jiných velitelů a jedině vědomí, že jed na šavli bude potřebovat proti nepříteli, způsobilo, že ji nepoužil už teď.
Nervozita před útokem stoupala. Nadávky se šířily, byly čím dál častější a argumenty, které je doprovázely, silnější. Pár chlapů se servalo a kdosi vytáhl nůž. Museli zasáhnout velitelé a všudepřítomní skuruti, aby rvačku ukončili. Jeden ze skřetů zůstal ležet na zemi. Vyhodili ho ven.
Slunce konečně zmizelo a na Větrov padla noc. Praky z pozic na třetím valu poslaly pevnosti pár ohnivých pozdravů. Pak se přidaly praky z druhého a prvního a katapulty ze čtvrtého valu. Zanedlouho už mířil k pevnosti nepřetržitý proud ohnivých střel. Noční oblohu prozářily záblesky požárů.
A potom se ozvalo první zatroubení polnice, které velitelé rozvedli v systém povelů, příkazů a rozkazů. Z nor se vynořily sarky lučištníků, rozvinuly se proti hradbám do početných zástupů a ze svých malých rohovinových luků zasypaly obránce mračny černých šípů. Elfí lučištníci se pokusili odpovědět, ale těch několik šípů, které vyslali z hradeb, zaniklo v přívalu mířícím vzhůru. Polnice zatroubila podruhé. To byl signál pro hudebníky, kteří vyšli ven. Stovky a tisíce bubeníků, pištců a trubačů pak spustilo v šílené melodii válečnou skřetí píseň, která potěší každého skřeta, ale soudným lidem trhá uši:
Velký byly říše elfů,
a přece je skřet vyvrátil,
pevný byly říše trpaslíků,
a skřet je přeci rozmlátil,
mocný byly říše lidí,
a skřet si s nima stejně poradil.
Se všema velkejma říšema velkej skřet skoncoval!
Skřet je machr a tark je sráč,
elfoun je slaboch a skřet je rváč!
Nejmocnější z bohů byl Morgoth -
a byl to skřetů kámoš.
Nejmocnější z Maiar byl Sauron -
a byl to skřetů kámoš.
Nejmocnější z lidí je Devítka -
a každej z nich je skřetů kámoš.
Všichni mocní tohodle světa jsou velcí kámoši skřetů!
Skřet je chytrej a elfoun blb,
skřet zná všechno a elfoun prd!
Daleko dostřelí luk chromýho elfa,
ale skřetí luk je lepší.
Těžká je sekera pajdavýho trpajzlíka,
ale pádnější je skřetí šavle.
Nebezpečný je kopí arnorskýho válečníka,
jenže kam se hrabe na skřetí zbraň!
Nejlepší zbraně na světě sou skvělý zbraně skřetů!
Skřet je silnej a umí se rvát,
do čela útoku musí se drát!
Skvělá je tahle píseň,
protože je vo skřetech,
který sou jeden velkej národ,
nejlepší na světě.
A taky je dobrá,
protože ji složil velkej hudebník Targ,
aby děsila nepřítele a vlila radost do skřetích duší!
Disharmonické, kakofonické zvuky písně se rozlézaly temnotou a narážely do bílé hradby, kde drásaly nervy a budily strach, odrážely se zpět a vnikaly do nor, kde v skřetích hlavách budily válečné šílenství. Začali se třást vzteky, z úst jim kapaly sliny a pak se jeden za druhým přidávali, síla písně se násobila a rostla, vracela se k bílým zdem, kde vrhala i statečné bojovníky na kolena.
Když byla píseň v polovině, začal Černokněžný král čarovat. A najednou tu byla mlha, těžká a temná, valící se ze zadních pozic směrem k hradbám a zakrývající mužům i ten poslední srpek měsíce, který ještě svítil.
Urlúk sledoval, jak se chuchvalce mlhy valí přes jeho noru, zakrývají hudebníky i lukostřelce, lezou k úpatí hradby a pomalu, ale jistě stoupají vzhůru.
A pak bylo ticho, přerušované jen syčením mlhy a svistotem šípů, temné a přízračné ticho, v jediném okamžiku náhle přerušené dlouhým zavytím polnice. Zaduněly velké bubny, zatroubily válečné rohy a tisíce velitelů v jediném okamžiku zařvalo povel k útoku a bojové heslo. Útok začal.
"Do toho chlapi!" křikl Urlúk a vydrápal se z nory ven. "Vlčí spár! Vlčí spár!"
Společně s ním vylezli i skřeti nesoucí žebřík, když tu přirázoval oddíl horských obrů, chopil se ho a vyrazil s ním k hradbám. Jako z mraveniště se ze země hrnuly tisíce skřetů a běžely k bílým zdem. Vzduch se chvěl nadávkami vůdců. Někde po Urlúkově pravici se se skřípotem hnula černá obléhací věž, až po nejvyšší patro naplněna řvoucími skuruty.
"Za mnou, srabové!" zvolal Urlúk, "Držte se mě! Kdo se ztratí, dostane ráno přes hubu!"
Proběhli okolo hudebníků, nyní ze všech sil bušících do svých nástrojů, minuli lučištníky, stále ještě šípy zasypávající obránce, a už byli u úpatí. Tady stály žebříky, zaháknuté za horní okraj hradeb, se zavěšenými skalníky, přetahujícími se tak s obránci, kteří se je snažili strhnout háky.
Shora přilétlo několik šípů a pár útočníků padlo. Urlúk pracně přelezl tělo mrtvého obra s trojicí bílých šípů v hrdle. Pěstí zahrozil vzhůru: "Těšte se elfouni, za chvíli jsem u vás!" K žebříku dorazil jako jeden z prvních. "Tak lezem nahoru, srabíci!" plácl po zádech pár skřetů. Pak se otočil k torogovi, tupě visícímu na špryclích: "Drž nás dobře, vole! Jinak si tě najdu a poškádlim ti játra." Vlezl na něj jako třetí. Rychle šplhal vzhůru, nepřetržitě přitom sleduje sousední úseky. Na jedné straně se obráncům povedlo žebřík srazit háky a ten se teď hroutil k zemi, přetížen hrozny skřetích těl.
"Co se tak loudáte?" volal na nahoru lezoucí bojovníky, "přidejte, nebo nás budou po kusech sbírat ze země!"
Pak ucítil, jak se i jeho žebř vzdaluje od stěny. Tempo lezců, už tak dost vysoké, se ještě zrychlilo a žebř se připlácl ke stěně. Jenže pak nahoře zapojili další hák a stěna se opět vzdálila.
"Dělejte, fakani, dělejte!" řval Urlúk, stejně jako ostatní velitelé. Proud skřetů, hrnoucích se k žebříkům ještě zesílil a těžiště se pomalu přesouvalo vzhůru. Na vedlejším žebříku zůstal viset úplně vyčerpaný skřet. Kamarádi ho svrhli dolů, nebylo myslitelné, aby je zrovna teď někdo zdržoval.
Žebřík se konečně převážil a definitivně přirazil ke stěně. Na jeden z žebřů svrhli obránci obrovský balvan, který si teď klestil cestu dolů, ničíce příčky, ruce, nohy i lebky jako vaječné skořápky.
"Kryjte si makovice, volové!" zakřičel Urlúk a zakryl si hlavu štítem.
Jinde zase lili na útočníky rozžhavenou smolu a měnili tak zasažené skřety ve řvoucí živé pochodně. Jenže to už byli skoro nahoře. Ještě pár stop a budou na cimbuří...
V tom přes Urlúkovu hlavu přeletěl jeden z vojáků, lezoucích nad ním. Druhý před ním se zastavil.
"Co je? Co se děje?" zakřičel na něj Urlúk.
"Maj tam kopí, bodaj do nás kopím," odpověděl vyděšený skřet.
"Seš podělanej až za ušima," dal mu Urlúk herdu do zad. "Lez nebo ti pomůžu!"
Skřet vyšplhal o pár příček vzhůru a vynořil se na cimbuří. Vzápětí zařval bolestí, kopí hluboko v břiše.
"Makej!" zvolal Urlúk a pěstí ho přirazil na zbraň. Zatlačil ještě více, až se ze skřetích zad vynořila špice. Na tu se zavěsil. Cítil, jak mu ostře nabroušená špička drásá ruce, stále ještě žijící skřet řval bolestí, když tu páka začala působit, vytrhla obránci zbraň z rukou a ta se i se skřetem zřítila dolů. Pár skoků a než se ti nahoře vzpamatovali, stál Urlúk na hradbě.
"Tak co je s váma, srabíci?" zahulákal na svůj oddíl šplhající vzhůru. "Jak dlouho myslíte, že tu vydržím?" Uhnul výpadu jednoho z obránců a přitom mu šavlí rozťal břicho. Jed začal působit a muž se šílenou bolestí zhroutil z podsebití.
"Zatracená smůla," rozesmutněl se Urlúk. "Kde já si teď vezmu skalp?"
Pak si ale všiml oddílu trpasličích žoldněřů, hrnoucích se na hradby a s výkřikem: "Konečně trpajzlíci!" se v čele svých skřetů vrhl vpřed.
Generál Velien se z oken Amon Sulu smutně díval na poslední hradbu, pomalu se zaplňující útočníky.
"Tak to je konec, Vaše Výsosti," řekl, "Poslední hradbu už neudržíme. Prorazili nejméně na šesti místech a naše síly jsou už vyčerpané."
"A můj syn?" zeptal se král.
"Už asi nepřijde. Pravděpodobně se vzdal naděje po pádu třetí hradby."
"Samozřejmě," přikývl král, "zachoval bych se stejně. Někdo musí pokračovat v dynastii. Je osudem Elendilových dědiců padnout v boji."
Podíval se ven. Chabé síly obránců se hroutily pod náporem příliš početných útočníků. Smutně vzdechl.
"Co navrhujete, generále?"
"Mohli bychom se opevnit ve Věži. Vydrželi bychom nejméně týden, možná ještě o něco déle..."
"To nemá význam, Veliene," řekl Arveleg, "nijak netoužím, aby nás vykouřili jako krtky. Vzpomínáte na Minas Sul?"
Velien přikývl. Minas Sul byla věž v obranném systému druhé hradby. Držela se ještě, když padla čtvrtá. Horalé okolo ní navršili chrastí a pak ho zapálili. Oheň přiživovali pět dní a nocí. Každý den vyzývali obránce, aby se vzdali. Nevzdali se - udusili se do jednoho.
"Ve skutečnosti máme jenom jedno východisko, generále," řekl král.
"Myslíte poslední útok?"
Arveleg přikývl.
Srážka s trpaslíky byla krátká a krvavá. Skřeti měli nejméně čtyřnásobnou převahu, ale i tak Urlúk obohatil svoji sbírku o dva skalpy. Teď už se brodil mezi krvavými hrozny mrtvol ke schodišti na nádvoří. Obrana hradeb se úplně zhroutila. Skupiny osamělých obránců se bránily přívalu útočníků - skřetů, skurutů i horalů. Nahoru vyšplhali i skalní obři, kteří teď masakrovali elfí lučištníky na jedné z věžiček.
"Vlčí spár!" volal Urlúk. "Vlčí spár!"
Skuruti na opačné straně, prorážející ke stejnému schodišti skrz několik Cardolanů, mu odpovídali: "Angmar je nejlepší! Angmar je vítěz!"
Ale Urlúk byl rychlejší. Dostal se ke schodišti, seběhl schody, cestou srazil dalšího obránce a dostal se na nádvoří. Rychle se rozhlédl.
Spatřil zastavěnou bránu, kterou právě několik obránců uvolňovalo, opuštěnou strážnici, několik hořících hospodářských budov, kasárna, z kterých vybíhali poslední vojáci, a pak Věž - velkou a majestátní, z bílého mramoru se stříbrnými okny a se zlatou bránou.
"Věž!" zakřičel Urlúk. "Kašlem na všechno, útočíme na Věž!"
Jenže rozhlížení ho příliš zdrželo, pět nebo šest oddílů ho předešlo a běželo před ním. Nejméně stovka skřetů se pak vrhla na kasárna.
První skřety dělilo od zlaté brány jen několik kroků, když ta se náhle rozevřela, odněkud zazněl zvuk válečných trub a zevnitř se ozval čísi hlas:
"Hej, muži Arnoru! Elfové, slyšíte? Kdo v čele našich vojsk? Koho to vidíte?" A muži odpověděli: "To je náš král! To je náš král!" A jiný hlas zpíval: "Když Arda se bouřila a pádu vlasti nastal čas, kdo v lodích čtrnácti na východ vedl nás?" A muži zpívali: "Byl to náš král! Byl to náš král!" A první pěvec pěl: "Hej, muži Arnoru! Elfové slyšíte? Čí je to korouhev? Koho to vidíte?" A muži buráceli: "To je náš král! To je náš král!" A druhý pěvec zpíval: "Když válka vypukla a Sauron svolal svůj temný voj, kdo zdvihl korouhev a elfy, muže vedl v boj?" A muži volali: "Byl to náš král! Byl to náš král!" A pak to šlo dál: "Hej, muži Arnoru! Elfové slyšíte? Kdo hvězdu má na čele, koho to vidíte?" "To je náš král! To je náš král!" "Když vojska se srazila a začala seč, kdo v čele armády tasil svůj meč?" "Byl to náš král! Byl to náš král!" "Hej, muži Arnoru! Elfové slyšíte? Kdo noc v den promění, koho to vidíte?" "To je náš král! To je náš král!" "Když bitva skončila a Sauron svou odhalil tvář? Kdo se mu postavil a v Mordor Pravdy přines zář?" "Byl to náš král! Byl to náš král!" "Hej, muži Arnoru! Elfové slyšíte? Kdo stvůry zažene, koho to vidíte?" "To je náš král! To je náš král!"
Byla to stará, velice stará píseň, složená záhy po bitvě u Dagorladu, původně jasná a prostá jako klapot kopyt, postupně však rostoucí tak, jak přibýval čas a množily se války. Teď už měla devětadevadesát slok a její rýmy, prosté snad z hlediska básníka, varující a mocné však z pohledu válečníka, zesílené stovkou zpívajících mužských hrdel, srážely protivníka na kolena. To se stalo i teď.
První řady útočníků už po úvodních tónech ucukly a jejich příval se zastavil. A pak se z útrob věže vynořila jízda na bílých koních - nevelká počtem, ale mohutná a majestátní ve svém vzhledu.
Byli tu elfí válečnící z Imladris a Lindonu, v zelených šatech s modrými pásy a čelenkami z dubových listů, s dlouhými kopí a luky, rytíři z Cardolanu a Arthedainu ve stříbrné zbroji a s kopími se zlatými hroty, byli tu Dúnadani z celého Arnoru v mitrilové zbroji s nádhernými zbraněmi od nejzručnějších kovářů a uprostřed nich, s nejlepší zbrojí i zbraněmi, s hvězdou Elendilovou na čele sám král Arveleg. Všichni planuli v bílé záři, která prosvítila noční temnotu a obnovila den.
V plné rychlosti narazili do armády Angmaru a jejich kopí ztěžkla skřetími těly. Urlúk němě hleděl na strašnou sílu úderu a nebyl schopen se hnout. Byl přesvědčen, že nepřítele zná, že už ho nemůže ničím překvapit, ale tohle bylo ohromující. Zíral na blížící se špice kopí a strach ho přibil k zemi.
Jeden z elfů k němu obrátil svého koně a Urlúk vyděšeně vzhlédl. Spatřil krásnou zpívající tvář, dlouhé vlasy sepnuté listovím, útlé, takřka dívčí tělo a ruce svírající zbraň s dlouhou špicí pokrytou runami. Runami. RUNAMI!!!
A v té chvíli Urlúk vstal, zaječel a se šavlí v ruce se vrhl kupředu. Síla jeho hlasu narazila na hradbu písně, prorazila ji, zkreslila její slova, dala jí úplně jiný význam a kouzlo v ní skryté pominulo. Nejprve Urlúkův oddíl, potom sousední skřeti, skuruti a nakonec i horští obři se vzpamatovali, vrhli se vpřed a zaplavili nepřítele jako černá smrtící lavina.
Bylo už po bitvě, když za Urlúkem zašel Gurag. To už byl Urlúk sark-halegem (povýšen byl hned po skončení bitvy) a dostal jednoho koně jako válečnou kořist.
Urlúk zářil. U pasu mu visely tři další skalpy (dva elfí a jeden dúnadanský), pochutnával si na koňském mase a seřvával každého, kdo se mu ocitl v dohledu.
"Buď zdráv, Urlúku," pozdravil ho Gurag.
"Ať tě elfí pařát klepne, Guragu, co tady děláš?"
"Du náhodou vokolo a tak si řeknu, kouknu se na hrdinu, jak se má, co dělá..."
"Jak vidíš," zašklebil se Urlúk, "sem celkem v richtiku. Mám koninu, řád i funkci a je mi dobře."
"Jojo," zabrumlal Gurag, "to sem rád, to sem rád."
"Sem rád, že si rád. Eště něco?"
Gurag se podrbal pod přilbou.
"Víš," lezlo z něj pomalu, "na tom nádvoří sem byl taky. Nemoh sem se ani hnout, ať se dělo, co se dělo. Řekni mi, hele, jak to, že si moh vstát a pustit se do nich?"
"Je to tajemství, ale tobě to řeknu," mrkl Urlúk na Guraga. "Koukej," vytáhl zpod koně kopí, "ten elfí bastard měl moji zbraň!"