"Neboť z tohoto příběhu opět neexistuje výstupní místo, a to východ pro cosi smysluplného" Daniela Trávníčková: Pohádky
Když se mi dostala do ruky první dvě letošní čísla Thorina a začetla jsem se do diplomové práce Daniely Trávníčkové, myslela jsem si v první chvíli, že je to nejnovější dílko některé akční skupiny, která si brousí svůj důvtip na zrádných zákoutích pseudojazyka. Byla jsem však ujištěna, že tomu tak není a že držím v ruce skutečně úryvek vysokoškolské práce oboru literární věda.
V prvé řadě mě zarazil jazyk, který autorka užívá (o to víc, že nejspíš studuje bohemistiku!) Takhle totiž obvykle vypadá koncept překladu z nějakého cizího jazyka, psaný ve spěchu a pod vlivem menšího množství alkoholu, který vyžaduje několikeré následné cizelování. Pro názornost uvedu několik příkladů:
"pokušitel psavství" (ve smyslu "ten, který se pokouší psát")
"zadat si v sobě skutečnosti"
"rozcestí předkládá nutnost rozhodnout se"
"vybrán z pomsty dárků k dědečkovi"
Kromě toho ovšem pokládala autorka za nutné zaštítit svou práci přemírou výrazů, ba celých vět, které nemají obsah buď žádný, nebo ryze banální (Ráda bych v oné souvislosti připomenula onen případ s pejskem, kočičkou a nestravitelným dortem). Dovolím si opět ocitovat některé obzvlášť potrhlé věty, aby takto, vytrženy ze svého kontextu, zazářily ve své skutečné nejapnosti:
"Aby snaha o uchopení pohádek nezůstala v nesrozumitelně čtivém textu."
"Na základě věčného sváru mezi originálem a překladem ... [jsem si] vyzkoušela přímý kontakt s anglickým textem."
"Přestože už sama předchozí věta zní strašlivě, její položení je vlastně malým zázrakem" (1)
"I když předcházející řádky znějí pateticky, není jejich potvrzení nesnadnou záležitostí."
"Nimral je se svou odpornou cestou od počátku smířen, a to opět nedodává zvláštního lesku jeho tolik potřebné, ale nevyskytující se tvrdohlavosti."
"Právě tato nikdy nekolísající odevzdanost v tušení nechtěného nevyžaduje pevnou vůli rozměrů, o jakých se tvrdohlavcům ani nesnilo."
Obsah je na tom ještě hůř. Pokoušet se najít nějakou jednotící myšlenku (nebo vůbec nějakou rozumnou myšlenku) je zdá se práce zbytečná. Útržky nedomrlých nápadů se navzájem hystericky překřikují a přetlačují, aniž dbají o to, vztahují-li se ke správnému literárnímu dílu. Mezi nimi bezhlavě pobíhají nepochopení a špatné interpretace (2) a cestou zakopávají o povalující se banality. Tu a tam projde kolem důstojným krokem Citát ze Slavného Díla, aniž si všimne, kudy kráčí a kdo jsou jeho společníci. Celkově vzato, nenapadá mě jiné označení než intelektuální kýč.
To všechno, o čem jsem se až doposud zmínila, nestojí ani řeč a nezasluhovala by si víc než čtenářův shovívavý úsměv, kdyby...
Kdyby ovšem nenastala chvíle, kdy se čtenář prokouše až ke kapitole Nimralův list - a vylezou mu údivem oči z důlků. Neboť se dozví věci, které by ho ani ve snu nenapadly. Např.:
Nimral je v zajetí libovůle nadřízených bytostí, a nehodlá o lepší obraz (!!!) své přítomnosti nikterak bojovat, Farník zneužívá jeho slabosti a Nimral (proto?) žije vcelku marně.
Strom je zmetek, kterému chybí ideální Kmen, Kůra a Větve, setrvává v roli fetiše, zůstává v mezaninu a v jisté chvíli se "odděluje od mýtického jasanu". (3)
Andělé vystupují pod podstatnými jmény konatelskými, coby nadřízený orgán vykonávají dozor, později se setkáváme s božstvem v pravém a moderním (nepersonifikovaném) Boha (nebo Boha a Ďábla, chcete-li)" a to všechno v rámci čtyř "časoprostorových mýtických kotoučů", které jsou "silně znervózňujícím prvkem pro čtenářovu mysl".
Na závěr hodnotí autorka Nimralův list jako "plynutí bez významu, které ani nespěje k něčemu novému, co by snad význam mít mohlo."
***
Dost však ironie - to všechno se dá vyjádřit jedinou větou. Autorka prostě vůbec nic nepochopila - bohužel. Nenašla ten správný úhel, z nějž je třeba se podívat, aby vyprávění dostalo smysl a celistvost.
Přiznávám, že se mi moc nechce tento příběh vysvětlovat a už vůbec ne převyprávět. Přesto cítím jistou povinnost (a také nutkání) se k celé věci vyjádřit - snad mi odpustí ti, kteří to považují za zbytečné. Pokusím se říct jen to nejnutnější.
Ať už se to někomu líbí nebo ne, je Nimralův list (do jisté míry) opravdu alegorie, ať už Tolkien o alegoriích prohlašoval cokoli. Alegorie, která vyrostla ze strachu o to, bude-li někdy dokončen Pán Prstenů.
Dovolím si ocitovat pár dopisů. Dopis č. 199 (24. 6. 1957) pro Caroline Everettovou:
"Nimralův list vznikl náhle a prakticky celý najednou. Napsal jsem ho skoro na posezení a skoro v té podobě, ve které byl vydán. Když se na něj dívám z odstupu, měl bych říci, že vznikl v době, kdy jsem byl zabrán do práce na Pánu Prstenů, vědom si toho, že buď bude dokončen velmi podrobně nebo vůbec."
Dopis č. 241 (8.-9. 9. 1962) pro Jane Neavovou:
"A samozřejmě jsem měl strach o můj vlastní vnitřní Strom, Pána Prstenů."
Pro úplnost ještě dodávám, že v dopise č. 153 (září 1954) pro Petera Hastingse v souvislosti s diskusí o hříchu a svobodné vůli označuje Nimralův list za "očistcový příběh".
Kromě toho (a tady se už pouštím na tenký led) vzniklo toto vyprávění ještě z jednoho strachu - z obavy, zda a jak bude Strom (a spolu s ním vůbec celý Les) přijat. A to nejen lidmi - je to příběh o oprávněnosti podílu na stvoření, a o ceně, která má být za to zaplacena.
Ten podíl je totiž právo, které nelze zneužívat, a je těžké jej užít a nezanedbávat přitom věci jiné. Přece však je to jen prohřešek menšího významu - vždyť Nimral byl nakonec přece jen shledán "hodným Laskavého zacházení" poté, co přestal přikládat stromu přílišný význam. A hle - v tu chvíli byl jeho Strom přijat a dokonán. To, co žilo jen v Nimralově fantazii, se stalo skutečností. Ale ani zde příběh nekončí - Nimral už prošel velký kus cesty a nakonec se dobrovolně celé své země vzdává, neboť ví, že je to jen nepatrné písečné zrnko proti Horám, které odpradávna čekají na obzoru na všechny, kdo jsou připraveni vstoupit.
Kdykoli čtu tento příběh, vždy znovu a znovu mě dojímá onen závěrečný rozhovor Prvního a Druhého hlasu. Opětovně mě ujišťuje, že přece jen snad jdeme po správné cestě.
"Zdá se to velice prospěšné," řekl druhý hlas. "Skutečně se to osvědčuje, jako odpočinek i jako rekonvalescence; a nejen to, pro mnohé je to ta nejlepší pozvánka do Hor. V některých případech to dělá divy. Posíláme jich tam stále víc a víc. A málokdy se vracejí."