Muž běžel. Mladý ani starý, ve své plné síle se jevil jako jeden z dávných králů. Jeho vlasy, tmavé a nespoutané na vysokém čele, za ním vlály ve větru jeho rychlosti, chvílemi padaly na jeho široká ramena, chvílemi odhozené vzad trhnutím hlavy ukázaly jeho oči šedé jako moře, vždy na stráži. S rozložitým tělem a vysoký téměř jako kopí, které nesl, taková byla jeho krása, že až tančil skrze podrost, tu obcházeje rozkvetlý hloh, tam přeskakuje spadlou jeřabinu, dotýkaje se větviček osik jen něžně a plaše, skoro jako dva milenci. Jeho pas se zlehka ohnul, jako by se ukláněl zdviženým větvím, pružnější než ony, když je odstrkoval z cesty.
Pohyboval se tak obratně, že i přes jeho rychlost byl jeho pohyb takřka neslyšný. Jeho uši prohledávaly i ta místa, kde mu oči ukazovaly jen matné nespojité záblesky mezi stromy. Šelest několika desítek běžců, jako byl on, přehlušoval hlasitější praskot těžších a méně opatrných nohou kdesi vzadu. Jak se dupot vzdaloval, muž zpomalil a prohlížel si okolí, jako by něco hledal.
Před ním se otevřela světlinka, kde skalnaté podloží ve svahu neumožňovalo kořenům se uchytit. Muž rychle hvízdl. Z lesa okolo se vynořili muži po jednom a po dvou. Za několik okamžiků se okolo něj ve velkém kruhu shromáždilo asi třicet mužů. Posledních několik byli muži světlejšího zevnějšku a křehčí postavy, než ostatní; na mužovu tvář vnesli lehké zamračení.
"Vy tam, mužové Rohanu. Vzmužte se, než se na nás sesypou všichni skřetové Mordorští. Teď mě poslouchejte. Podle mne je za námi pět desítek skřetů, možná i více. Pohybují se rychle a za pár minut tu budou. Jsou již daleko od Minas Morgul a v neznámém prostředí. Hned před námi je roklina, která ústí do planiny pod námi. Tam je musíme zastavit. Nezdaří-li se nám to, už nic nestojí mezi nimi a našimi poli a městy. Rozdělíme naše síly a obsadíme kopce na obou stranách rokliny. Až budou skřeti procházet, napadneme je z obou stran. Buďte ve střehu. Tito skřeti již prokázali velkou znalost lesa, když prošli tak daleko, a někteří čenichají jako psi. Ale máme výhodu místa a překvapení. Jděte a zvítězte."
Muži zmizeli zpět mezi stromy stejně rychle, jako přišli, pohybujíce se k určeným stanovištím. Ale někteří ze světlovlasých mužů Rohanu stále vypadali zmateně, hovoříce mezi sebou ve svém vlastním jazyku. Pobočník po velitelově boku netrpělivě procedil mezi zuby:
"U Kamene, kapitáne, tihle cizinci jsou nenapravitelní. Eru ví, že potřebujeme všechny muže, které dokážeme shromáždit, ale Jezdci nejsou pro tento způsob boje vycvičení."
"To říkáš, Gonithile, po celé ty roky, kdy společně bojujeme. Ale skutečností zůstává, že Správce, můj otec, dovoluje každému, kdo si to přeje, prokázat se v boji. Našich spojenců není tolik, abychom je mohli mávnutím ruky zahazovat. Přesto máš pravdu. Znepokojují mne před tímto bojem. Alespoň tobě, Gonithile, mohu důvěřovat. Tentokrát jdi s nimi a ukaž jim, jak bojují muži Gondoru."
"Dobře, kapitáne." Několika ostrými slovy shromáždil Gonithil zbylé vojáky a zmizel na sever. Po chvilce, kdy naslouchal a zkoumal vzduch, kapitán rychle odešel k vyhlídce a ukryl se. Zvuky praskajících větviček, dupajících nohou v těžkých botách a šeptaných hrozeb v mrazivém a skřípavém jazyce sílily. Objevila se přední hlídka skřetího oddílu.
Povyk, který vydávali, se vůbec nehodil k jejich postavě. Nebyli větší než děti, ale děti nějaké šílené noční můry. Hořící oči vykukovaly zpod ocelových přileb. Hlavy jako groteskní melouny seděly na hrbatých ramenou a zádech. V porovnání s nimi vypadaly dlouhé paže a křivé nohy jen jako stébla, ale kapitán věděl, jakou ukrývají neuvěřitelnou sílu. Skřeti snad mohou být zabiti nebo odvráceni na útěk, ale nikdy žádný nepřestal bojovat proto, že by mu došly síly. Oblečeni byli v tlusté kůži a těžkých zbrojích. Jejich okované boty bušily do země. Zvědové obrovskými nosy očichávali zem i stromy okolo, jako by necítili svůj vlastní zápach. Kapitán se znechuceně otočil a vytratil se.
Jeho muži byli na svých místech na jižním kopci. Když skřeti vešli do rokliny, zpomalili a shlukli se. Řada po řadě procházela okolo, dokud, když přešly poslední rozptýlené skupinky, nevydal kapitán konečně signál. Zvuk kopí proběhl posledními řadami, vnášeje mezi skřety zmatek a strach. Třicet hlasů vykřiklo jako jeden a třicet mečů se zablyštělo smrtícím ohněm, když muži Gondoru seskočili dolů a zakousli se do protivníka.
Hluk tohoto nepředvídaného útoku dosáhl uší skřetích velitelů vpředu. Zaváhali, nejisti, přilévajíce tak do vlastních řad zmatku, zatímco se meče tlačily stále více dopředu. Nebylo místo otočit se, bojovat nebo utéci. Skřeti bojují jako krysy, když jsou zahnáni do rohu. V zoufalství a vzteku se otočili nazpět a začali bojovat proti špatně viditelnému nepříteli. Skřeti svými opičími pažemi dosáhli dále než normální lidé a jen pouhé škrábnutí jejich jedovatých a krutě zahnutých šavlí mohlo zabíjet.
Kapitán sklátil jednoho nepřítele rychlou ranou a uskočil za keř, aby se kryl. Ještě než zmizel, další skřetí válečník se nečekaně objevil z jiné strany. A pak ještě jeden muž seskočil z větve, sekl a rychle zmizel nezraněn. Když se kapitán znovu objevil, aby se utkal s dalším skřetem, nechal zaznít nový signál: fanfáru na roh, který nesl na svém boku.
Ze severní strany rokle zaslechl bitevní pokřik "Gondor! Gondor!", jak zálohy sbíhaly dolů na nepřítele. Znovu zaútočil.
Skřeti, nyní úplně zmateni, se snažili už jen zachránit holé životy. Neposlouchajíce rozkazy a útočíce na cokoliv v cestě utíkali zpět, odkud přišli. Boj skončil. Neutekl ani jeden z dvaceti.
Muži Gondoru se opět shromáždili. Kapitán šel od muže k muži a sčítal ztráty. Poslední přišli opět muži Rohanu, obtíženi tělem. Když položili Gonithila na zem, kapitán přiskočil k jeho boku, vzal jej za ruku a pomalu sklonil hlavu v zármutku. Jeden z Rohirrim promluvil:
"Vznešený Denethore, odpusť nám. V náporu na nepřítele nás předešel a sesypala se jich na něj přesila. Dostali jsme se k němu příliš pozdě."
Denethor zaslzel. Tiše zašeptal: "Ukaž jim, jak bojují muži Gondoru."
***
Místnost byla stejná jako tisíce dalších v Citadele. Postavena u vnější zdi byla především určena pro obranu. Dvě vysoká okna, či spíše střílny pro lukostřelce, byla vysoko ve zdi. Lučištník stojící na nízké kamenné zídce okolo zdi mohl střílet na široké území šestého kruhu a dokonce i část pátého a přitom odkrýval pro zásah zvenčí snad jen ruce. Že by se ale snad nepřítel mohl dostat až tak daleko, tomu by se oba obyvatelé místnosti vysmáli, kdyby je ta myšlenka i jen napadla.
V této chvíli však byla lukostřelecká zídka využívána k rozhodně méně válečným účelům. Muž a žena, kteří tam seděli, neměli ani pomyšlení na okna nad nimi, snad kromě potěšení z chladného večerního vánku, který lehce vanul v horké místnosti. Zaznívala slůvka náklonnosti, možná otřelá, ale svěží a nadčasová, tak jako city, o nichž hovoří. Ruka držela a laskala ruku, hladivý smích se mísil s tichými slovy. I mlčení zde mělo svůj význam, když oči a těla hovořily o věcech, o nichž jinak jazyk smrtelníků mluvit neumí.
Po dlouhé chvíli se žena odtáhla a vstala, líce jí hořely. Přešla místností k železem okovaným dveřím, kde se do chodby šeravě osvětlené loučí plápolající na zdi otevíralo okénko. Přetáhla přes okénko záclonu, otočila se a přiložila polínko do ohně, který zkomíral v malém ohništi. Štípavá vůně hořícího dřeva se mísila s vůní jablek a koření, která se linula z malého kotlíku pověšeného nad ohněm. Žena ze stolku vzala způli plný dřevěný džbánek a nalila dovnitř něco horkého moštu, zahřívajíc tak zapomenuté zbytky. Její pohyby byly vláčné a vznešené, ale mírný uspěchanost prozrazovala vnitřní napětí.
Muž se zády opřel o zeď, díval se, oceňoval. Žena byla vyšší než většina v Gondoru, a také trochu štíhlejší. Měla na sobě roucho z jemné vlny, které sahalo až na zem, jak to bylo v Minas Tirith zvykem, opásané vysokým pruhem jemně zdobené kůže. Její vlasy jí padaly v jemných vlnách na ramena. Byly tak tmavé, že se zdály černé, ale občasné záblesky hnědi prozrazovaly jejich skutečnou barvu. Její rysy měly elfí krásu, ale v mihotavém světle plamenů bylo vidět, že jsou spíše snědé Sluncem než bledé Měsícem.
"Finduilas, má lásko, to už mě máš tak brzy dost?"
Usmála se a podala mu mošt. "Můj pán Denethor nezná své vlastní síly. Omdlévám u tvých nohou. Nedal by snad každý muž rád na tvůj příkaz svůj život? Já nemohu udělat méně. Ale raději bych žila, abych ti dále sloužila. A abych ti dala dar." Oči jí zajiskřily, když si od ní bral číši.
"Myslel jsem, že už jsem tento dar dostal. Ale asi mluvíš o něčem jiném."
"Můj pán je doma dosti zřídka, takže se z mých darů může opravdu těšit. Ale zle by se můj otec tvářil, kdyby se dozvěděl, že můj manžel volí raději společnost Mordorských skřetů než společnost jeho dcery. Když tě vidím jednu noc do měsíce, je to zázrak."
"Syn Správce a kapitán Východní hranice má mnoho povinností. Ale nechci, aby se říkalo, že zanedbávám své povinnosti manželské. Mohu s tím něco udělat?"
"Můj pán je moudrý a vznešený a já nejsem více než nevděčné dítě. Ale teď bez žertování, bylo by možné, abych se vrátila do Dol Amrothu, do svého domova? Minas Tirith je velká a krásná, ale osamělá a vzdálená od moře. Ach, jak mi chybí křik racků a ukolébavka vln na pobřeží! Copak bys nemohl přesvědčit svého otce, aby tě místo toho udělal kapitánem Jižní hranice?"
Denethor vstal a položil jí ruce na ramena. Stroze řekl: "Ať je má láska k tobě sebevětší, tohle bych nikdy nemohl udělat. Mou hlavní zodpovědností je Minas Tirith, protože Gondor stojí i padá s Minas Tirith. Skřeti jsou stále troufalejší a z Minas Morgul podnikají výpady až k Velké řece. Musíme je nyní rozdrtit a Minas Morgul též."
Finduilas zavrávorala. "Můj pane! Na výpad proti Minas Morgul nemůžeš ani pomyslet! Ani poslednímu Králi Eärnurovi se to nezdařilo."
"Král Eärnur přijal výzvu k souboji s prokletým Černokněžným králem a byl ztracen. My jej můžeme napadnout s plnou silou a zvítězit! Nemůžeme je již déle nechat napadat naši zemi, loupit a rabovat. Skřeti musejí být zastaveni u zdroje."
"Můj pane! Můj pane! Nezkoušej takovou věc! Hledáš-li slávu, cožpak nejsou i jiní nepřátelé, které je třeba porazit? Korzáři útočí proti celému pobřeží a muži z Dol Amrothu mají těžký úkol, aby udrželi moře pro Gondorské lodi bezpečné. Nejsou snad stejně nebezpeční?"
"Tak argumentoval Thorongil na radě." Finduilas rychle vzhlédla. Denethor si toho nevšiml a pokračoval: "Thorongil je velký kapitán, ale není z Gondoru a nechápe, že Minas Tirith je srdce Gondoru a musí být za každou cenu chráněna. Kdyby bylo po jeho, polovina mých mužů by byla stažena na bezcennou výpravu proti Korzárům. Zůstali bychom tu bezbranní!"
"Možná Thorongil jasněji než ty vidí důležitost všech částí Gondoru a nejen jeho srdce. K čemu je srdce, když nemá tělo? Korzáři jsou jen lidé a mohou být poraženi. Minas Morgul je černokněžnictví; zaútočit na ni by byla sebevražda. Thorongil je možná cizinec, ale přemýšlí o Gondoru jako o své zemi. Řekl mi..."
Finduilas se zarazila. Na Denethorově tváři se objevil nový rys - ostražitost.
"Pokračuj. Co říkal?"
"Řekl mi, že Gondor byl jednou mnohem větší; rozprostíral se všude na západ od Velké řeky. Řekl mi, že muži Gondoru stále ještě žijí na dalekém severozápadě a zadržují nepřátele, kteří by nám jinak vpadli do nechráněného týlu a zničili nás. Není to cizinec, Denethore, je to jeden z nás."
"Tak proč před námi skrývá svůj původ? Nikdo se tu ani nedohadoval toho, cos mi právě řekla. Nemluví o své minulosti ani před Správcem. Jak to, že ti ji jen tak najednou přišel vyprávět?"
Finduilas zrudla. "Mluvili jsme spolu, můj pane. V mnoha ohledech je stejný jako ty, velký vůdce, král mezi muži. Když jsi byl pryč, nabídl mi své přátelství a společnost. Chápe moji osamělost v Minas Tirith, a možná ji i částečně sdílí. Občas, když se na mě podívá, cítím, že vidí někoho jiného, někde daleko a velmi dávno."
Denethor jí zíral do tváře. Otevřel ústa, aby položil otázku, ale zarazil se a rozmyslel si to. Finduilas před ním poklekla a uchopila jej za ruku. "Můj pane, řekla jsem, že mám pro tebe dar. Nosím pod srdcem tvé dítě. Syna. Pro něj, když už ne pro mne, prosím, nech Minas Morgul na pokoji."
***
Denethor stál na Rammas Echor a hleděl na jih. Zarudlé Slunce mizelo na západě a první obláčky mlhy se zdvihaly nad Velkou řekou, která ubíhala k moři. Mírumilovný duch ležel na vzdálených polích a městečkách, jak rolníci a řemeslníci končili svoji celodenní práci a chystali se k večernímu jídlu. Rybářské loďky se stahovaly k molům a rybáři vykládali své úlovky. Hlídky posílaly výkřik "Vše v pořádku!" podél řetězu strážných věží. Pokřik se zvedal zdola zpod Denethorových nohou, došel k mužům vedle něj a pokračoval dále do soumraku, který již přikryl zdi města.
Pod Denethorem zeď končila na kraji útesu. Stál na vrcholku úzkého schodiště, které se vinulo tam a sem, až po několika stovkách stupňů ústilo do zátočiny s moly, k nimž mohly připlouvat lodi s nižším kýlem. Přístaviště bylo i přes příkré schody oblíbeno rybáři od severu až po Ústí Anduiny, protože bylo na dlouhé míle nejblíže k Minas Tirith a jejím tržištím.
Denethor si rybářských loděk příliš nevšímal. Jeho pozornost byla spíše zaměřena na větší loď, dost velkou, aby mohla plout po moři, s nízkým kýlem, aby mohla křižovat po řece, nyní připoutanou u jednoho mola. Přístavní dělníci nosili na palubu množství beden, žoků a sudů. Poblíž stála skupina mužů seřazená v šiku. I v rostoucí temnotě mohlo Denethorovo zkušené oko rozpoznat jejich zbraně - luky, kopí a meče. Zvuk hlasu jejich kapitána, který jim cosi říkal, slabě doléhal až k Denethorovi.
Denethor počkal, až byla loď naložena. Pak rychle seběhl schodiště a dostal se dolů, právě když se poslední voják nalodil. Kapitán propouštěl přístavní dělníky se slovy díků a chystal se k odplutí. Denethor na něj zavolal: "Thorongile!"
Thorongil se otočil a přišel k němu. Sevřel Denethorovu ruku. Jeho hlas byl přátelský. "Denethore! Přeci jen jsi se přišel s námi rozloučit, ty, který jsi byl tak moc proti této výpravě?"
Denethor se chladně podíval do Thorongilových očí. V Thorongilově chování nemohl najít žádné známky nepřátelství. Někomu stojícímu poblíž by připadali jako loučící se bratři, jejich vlasy se stejným tmavým odstínem hnědi, jejich oči stejně šedé, na jejich tvářích tatáž hluboká, pronikavá úcta. Thorongil mohl být o kousek větší, ale Denethor byl o totéž mohutnější v ramenou.
"Nevyhrál bys, kdyby tě Mithrandir nepodpořil. A ani tak jsi vlastně nevyhrál. Místo armády máš s sebou jen tuto malou skupinu, ne víc než pět desítek mužů. Minas Tirith zůstane chráněna."
"Nikdy mým přáním nebylo ohrozit Minas Tirith. Ale nemůžeme se bránit na všech frontách stejně. Musíme udeřit na jihu, dokud je na Východě relativní klid. Máš totiž pravdu, Denethore, moc Minas Morgul a Mordoru narůstá. A až přijde čas se s ní měřit, budeme potřebovat celou naši sílu. Moře musí střežit náš jižní bok, a to může jen tehdy, rozdrtíme-li Korzáry."
Denethor ta slova zvažoval. Byla hezky řečena, ale vypadalo to, že se za nimi skrývá více, než prozrazovala. "A co západ, a co sever? Věnoval jsi jim též svou myšlenku?"
"Nepřišel jsem snad do Gondoru před mnoha lety právě ze Zlaté síně v Meduseldu? Rohirrim, naši spojenci, střeží tuto hranici. Ale budeme potřebovat i jejich pomoc, takže bychom udělali dobře, kdybychom získali i vzdálenější spojence. Radil bych vyslat posly do Zlatého lesa a ještě dále, k trpaslíkům do Ereboru."
Denethor se pohrdavě zasmál. "Rohirrim! Jsou to dobří lidé a dobří spojenci, ale ve své armádě pro ně nemám použití. Raději ať zůstanou v Rohanu a brání nás odtud. Ještě méně věřím elfům či trpaslíkům. Starají se snad o Minas Tirith a Gondor?"
Mihl se v Thorongilově pohledu náznak výtky? "Možná ti to připadá již dávno, kdy Elendil a Gil-galad společně bojovali u Černé brány Mordoru. Hranice Gondoru se od té doby sice zmenšily, ale s elfy máme stále společný jazyk Númenoru. Oni si pamatují Gondor, jak vypadal zastara. Králové stále ještě žijí v jejich paměti. A Král možná znovu přijde do Minas Tirith."
Denethor řekl: "Nemyslím, že to uvidím. V Minas Tirith vládnou Správci a lid je jim věrný. Budu Správcem po svém otci, a můj syn bude Správcem po mně. Mým úkolem je chránit životy lidí před falešnými nároky na trůn stejně jako před Mordorem. Nejsem hlupák. Vím, že Isildurův syn Valandil vládl v Severním království, ale to už není. Jeho potomci se možná toulají na severu, ale již nejsou králové."
"Potomek králů se může stát znovu králem, pokud si to lidé přejí. Je jen zapotřebí prokázat původ."
"Inu, přinejmenším ty nejsi žádný král, ať si má žena říká, co chce. Vy cizinci jste všichni stejní. Správce ti nabídl tu nejlepší budoucnost, v jakou jsi mohl jako muž Gondoru doufat, ale ty nevidíš za své kořeny. Jeho snaha selhala."
Thorongil potřásl hlavou. "Osud světa leží na všech svobodných národech, nejen na Gondoru. Ale nemohu se teď s tebou hádat. Volají mě mé povinnosti." Otočil se k odchodu.
Denethor za ním zavolal: "A až se vrátíš, nepřibližuj se k mé ženě. Nemusíš pečovat o její stesk po domově. Jejím domovem je nyní Minas Tirith."
Thorongil se otočil zpět. "Denethore, starej se o Finduilas. Bojím se, že se jí v Minas Tirith nedaří dobře. Jsou to už dva roky, co jsi ji sem z Dol Amrothu přivedl, ale její myšlenky stále patří jejímu domovu u moře. Kvůli tobě zůstane v Minas Tirith, ale je to pro ni těžké, když jsi pryč. Snažil jsem se jí pomoci, jak jsem jen mohl. Dítě jí přinese na nějakou dobu radost, ale jen když u toho bude i otec."
Denethora pozvolna začínala ovládat zlost. "Stále nespokojen s přednáškami o vládnutí a vojenských záležitostech, musíš mi dávat ještě rady do manželství? Co ví tulák jako jsi ty o rodinných záležitostech? Žádné žena by tě nechtěla, to se vsadím. Muž bez minulosti nemá ani žádnou budoucnost. Nemluv o věcech, kterým nerozumíš."
Thorongil odpověděl, dotčen do hloubi srdce. "Některé ženy by daly přednost tulákovi po ruce než manželovi, který je pořád někde pryč. Znám srdce Finduilas lépe, než si myslíš. A syn, jehož otec je pryč, musí hledat otce, kde může."
Denethor popadl jílec meče, který mu visel po boku. Jeho klouby byly bílé, ale jeho hlas byl studený. V očích mu hrála zuřivost. "Syn Finduilas je MŮJ syn a dítě Minas Tirith. Jdi raději rychle na svou bláznivou výpravu. Bylo by pro tebe lepší, abys padl v boji, protože jestli se vrátíš do Minas Tirith, přísahám, že tě vlastní rukou zabiji!"
Thorongil neodpověděl, ale obrátil se a vyšel po můstku na loď. Kotevní lana byla odhozena a loď pomalu vyplula z doku. Vítr nadouval plachty, nyní již rozvinuté, a loď se stále rychleji pohybovala přes široké vody Velké řeky osvětlené hvězdami směrem k oceánu.
Denethor stál jako vytesaný z kamene a zíral do tmy dlouho poté, co mu loď v soumraku zmizela z očí. Ale jestli temnota byla venku nebo uvnitř jeho mysli, to už nepoznával.
Z anglického originálu dostupného na síti Internet přeložil Petr Novotný. Původně otištěno v Dechu draka 3/1994.