Toto je "Přehled jazyků", který v pozdějších dnech na Tol Eressëi sepsal Pengolod Gondolinský používaje práce Rúmila, mudrce z Túny. Tento přehled viděl Aelfwine, když přijel na Západ.
O valarských jazycích a jejich potomstvu
Valar měli řeč od počátku a poté, co přišli do světa, uzpůsobili svůj jazyk pro pojmenovávání a velebení všech věcí v něm. V pozdějších věcích se v určeném čase nedaleko Kuiviénenu, Vod probuzení, pod hvězdami ve středu Středozemě probudili Qendi (totiž Elfové).
Tam je nalezl Oromë, Pán lesů, a od něj se svými schopnostmi naučili řeči Valar, a všechny jazyky z ní odvozené proto nazýváme oromijské nebo quendijské. Řeč Valar se mění málo, neboť Valar neumírají; a než vyšlo Slunce a Měsíc, věk od věku ve Valinoru nepodléhala změnám. Ale když se jí elfové učili, změnili ji a změkčili její zvuky a podle své vůle a chuti k ní už od počátku přidávali mnoho slov. Elfové totiž milují tvoření slov, a to byl také vždy hlavní důvod změny a různosti jejich jazyků.
Už ve své první domovině se elfové dělili do tří čeledí, jejichž valinorská jména jsou: Lindar (sliční), Noldor (moudří) a Teleri (poslední, neboť ti se probudili jako poslední). Lindar žili nejvíce na západ, Noldor byli nejpočetnější a Teleri, kteří žili nejvíce na východ, byli roztroušeni po lesích, neboť již od svého probuzení se toulali a milovali svobodu. Když Oromë vedl zástupy elfů na jejich pochodu na západ, někteří zůstali pozadu a nechtěli jít nebo neslyšeli volání do Valinoru. Ti se nazývají Lembi, Ti, kteří otáleli, a povětšinou patřili k telerijské rase. Oromë nazval elfy Eldar, hvězdný lid, a toto jméno později nosili všichni, kdo jej následovali, Avari, Ti, kteří odešli a opustili Středozemi, stejně jako ti, kdo nakonec zůstali pozadu. Ale ne všichni Eldar přišli do Valinoru a města elfů v zemi Bohů na hoře Kór. Totiž kromě Lembi, kteří na západ Bližších zemí přišli až po mnoha věcích, tu byl také telerijský lid, který zůstal v Beleriandu, jak se později praví, a noldorský lid, který na pochodu bloudil a také přišel na východ Beleriandu později. To jsou Ilkorindi, jenž se počítají mezi Eldar, ale kteří nepřišli za Velké moře do Kóru, když Dva stromy kvetly. Tak nastalo první dělení jazyků elfů, na eldarské a lembijské, neboť Eldar a Lembi se nesetkali po mnoho věků; a tehdy se jejich jazyky již zcela odcizily.
Při pochodu na Západ šli Lindar první a mezi nimi předním domem byl dům Ingwëho, velekrále Eldalië a nejstaršího z elfů, neboť on se probudil jako první. Jeho dům a lid se nazývá Ingwelindar nebo také Ingwi. Elfové se na pochod vydali, když v Bližších zemích žili asi po třicet valarských let, a dalších deset uběhlo, než první skupiny Lindar dosáhly Falassë, totiž západního pobřeží Bližších zemí, kde v dávných dobách ležel Beleriand. Každý valarský rok za dnů stromů byl tolik, co deset let je nyní, ale než bylo uděláno Slunce a Měsíc, změna a růst všech věcí byly pomalé, i v Bližších zemích. Malé byly proto zatím rozdíly v řečech tří čeledí Eldalië. Ve valarském roce 1950 se Qendi probudili, v roce 1980 se vydali na pochod a v roce 1990 vešli Lindar přes hory do Beleriandu a v roce Bohů 2000 přešli Lindar a Noldor přes moře do Valinoru na západě světa a žili ve světle Stromů. Ale Teleri na pochodu meškali a přišli později a po deset valarských let zůstali v Beleriandu a žili ve Falassë a zamilovali si moře nade vše jiné. A potom, jak se praví v Quentě, žili, díky činům Ossëho, jeden věk, což je 100 let Valar, na Tol Eressëi, Osamělém ostrově, v zátoce Faerie, než konečně dopluli ve svých labutích lodích ke břehům Valinoru. Jazyk Teleri se proto poněkud vzdálil od jazyků Noldor a Lindar a vždy zůstával oddělen, ač příbuzný.
O jazycích elfů ve Valinoru
Po devět věků, kteréžto jsou devět set valarských let, žili Lindar a Noldor ve Valinoru, než nastalo jeho zatmění, a po osm z oněch věků žili Teleri blízko nich, a přece odděleně, na pobřeží a okolo přístavů země Bohů, zatímco Morgoth byl zajatcem a vazalem Valar. Jejich jazyky se proto v pomalém běhu let změnily, i ve Valinoru, neboť elfové nejsou jako Bohové, ale jsou dětmi Země. Ale změnily se méně, než se může v onom dlouhém čase zdát, neboť elfové ve Valinoru neumírali a v oněch dnech Stromy stále kvetly a vrtkavý Měsíc ještě nebyl udělán a byl mír a blaženost.
Nicméně elfové dosti změnili jazyk Valar, a každá z čeledí jinak. Nejkrásnější a nejméně změněný byl z oněch řečí jazyk Lindar a především jazyk domu a lidu Ingwëho. Lindar mluvili měkce a elfskou řeč ponejprv změnili více než ostatní národy tím, že změkčili a zjemnili její zvuky, hlavně souhlásky, ale jejich slova, jak se praví, byla změněna nejméně ze všech a jejich gramatika a zásoba slov zůstaly starobylejší než kteréhokoliv elfského lidu.
Stalo se proto zvykem ve Valinoru, v dobách, kdy tam elfové pobývali teprve krátce, že Bohové používali této řeči při rozmluvách s elfy a stejně tak elfové různých čeledí mezi sebou a po dlouhou dobu byl tento jazyk hojně užíván pro nápisy a zapisování moudrostí či básní. Starobylá forma lindarské řeči se proto brzy ustálila, až na několik pozdějších výpůjček slov a jmen z jiných nářečí, jako jazyk vznešené řeči a písma a jako společný jazyk všech elfů; a lid Valinoru se mu učil a znal jej. Bohové a elfové jej nazývali "elfským jazykem", tedy Qenyou, a tak se nyní také většinou nazývá, i když jej elfové zvou také Ingwiqenya, hlavě její nejčistší a nejvznešenější formu, a také tarquesta, vznešená řeč, a parmalambë, jazyk knih. Je to elfská latina a stále jí zůstává a všichni elfové ji znají, i ti, kteří se stále toulají po Bližších zemích. Ale jazykem běžné mluvy mezi Lindar nezůstala Qenya, nýbrž jazyk z ní vzešlý, i když se od ní lišil méně než noldorština či dokonce telerijština od svých starobylých předchůdců za dnů Stromů.
Ve dnech svého vyhnanství přinesli Noldor znalost elfské latiny do Beleriandu a tu také, i když lidi ji nikdy neučili, začali používat všichni Ilkorindi. Jména Bohů všichni Eldar zachovávali a nejčastěji vyslovovali pouze v qenijštině, i když mnozí Valar měli tituly a přídomky, různé v různých jazycích, kterými byla v běžné mluvě nahrazována jejich vznešená jména, jež zřídka bylo slyšet jinde, než ve slavnostních přísahách a hymnech. Právě Noldor v raných dnech svého pobytu ve Valinoru vynalezli písmena a umění rýt je do kamene nebo dřeva, či je kreslit štětcem nebo perem, neboť jakkoliv bohatá je paměť elfů, nejsou jako Valar, kteří, ač nepsali, nezapomínají. Ale ještě dlouho trvalo, než Noldor počali psát knihy ve svém vlastním jazyce; ačkoliv totiž v oněch dnech mnohé vyryli do pomníků a zapsali do listin, jazyk, který používali, byla Qenya, a to až do dnů Feanorovy pýchy.
Řeči Lindar a Noldor se oddělily takto: I když žasli nad blažeností a světlem Valinoru a vzhlíželi k němu, elfové nezapomněli na Středozemi a hvězdný svit v krajích, odkud přišli a občas zatoužili pohledět na hvězdy a chvíli se procházet ve stínu. Proto Bohové udělali v hradbě hor rozsedlinu, jež se nazývá Kalakilya, Světelný průsmyk. Tam elfové navršili zelenou horu Kór a na ní postavili město Túnu, již bohové nazývají Eldamar, a nejvyšší ve městě Túna byla bílá věž Ingwëho. Myšlenka na kraje země byla nejhlubší v srdcích Noldor, kteří se tam později vrátili, a ti bydleli na místě, z něhož bylo vidět vnější stíny, a jejich domov byl v údolích a horách blízko Kalakilye. Ale Lindar počali brzy milovat spíše zahrady Bohů, osvětlené stromy, a širé a úrodné pláně a opustili Túnu a bydleli daleko a vraceli se zřídka; a i když Ingwë byl vždy velekrálem všech Eldar a nikdo neužíval jeho bílou věž, jen ti, kteří udržovali oheň věčné lampy, jež tam hořela, Noldor vládl Finwë, a ti se stali odděleným lidem, zaujatým prací na mnoha věcech, a setkávali se se svými příbuznými jen při cestě do Valinoru na slavnost či pro poradu. Stýkali se spíše s Teleri, svými sousedy na pobřeží, než s Lindar, a jazyky Teleri a Noldor se v oněch dnech poněkud sblížily.
Jak ubíhaly věky a Noldor přibývalo a rostlo jejich umění a pýcha, počali v písmu a knihách kromě Qenyi používat svého vlastního jazyka a jeho podoba, která byla nejdříve zapsána a uchována, byla starobylá noldorština nebo kornoldorština, jež pochází z dob, kdy Fëanor, syn Finwëho, vyráběl klenoty. Ale tato noldorština se nikdy neustálila tak jako Qenya a používali ji pouze Noldor a její psaná forma se v průběhu let měnila tak, jak se měnila řeč a různé způsoby zapisování Gnómů. Neboť tuto starou noldorštinu, korolambë (jazyk Kóru) či kornoldorštinu mnoho změnila, kromě ubíhajícího času, nová slova a prostředky jazyka nevalarského původu, nespolečné všem elfům; vynalezli je totiž Noldor. Totéž platí pro všechny jazyky Qendi, ale ve vynálezech jazyka byli Noldor nejpřednější a jejich duch nežádal odpočinku ani před tím, než mezi nimi chodil Morgoth, i když mnohem více poté; a byli měnliví ve vynalézání. A plody jejich ducha byla mnohá díla kromobyčejné krásy, ale také bolesti a velikého žalu.
Tak se ve Valinoru, než skončily Dny blaženosti, používala elfská latina, psaná i mluvená Qenya, již vytvořili Lindar, ačkoliv to není ten jazyk, jímž běžně mluví, neboť tím je lindarština, jazyk Lindar; dále tu byla noldorština, jazyk Noldor, psaný i mluvený [jehož starobylá forma se nazývá korolambë či kornoldorština], a také jazyk Teleri. A nade všemi stála Valya, valarština, starodávná řeč Bohů, jež se s ubíhajícími věky nemění. Ale toho jazyka užívali zřídka, jen mezi sebou a na svých vznešených poradách, a nezapisovali jej ani nevyrývali a smrtelní lidé jej neznají.
O jazycích elfů ve Středozemi a o noldorštině, která se tam vrátila
Jinde se praví, jak se Sindo, bratr Elwëho, vládce Teleri, ztratil svému lidu a Melian jej v Beleriandu očarovala, takže nikdy nedošel do Valinoru, a později jej nazývali Thingolem a byl králem v Beleriandu a vládl těm Teleri, kteří neodpluli s Ulmem do Valinoru, ale zůstali ve Falassë, a jiným, již neodpluli, neboť se zdrželi, hledajíce Thingola v lesích. Jejich počet rostl, ale zpočátku byli stále značně roztroušeni mezi Eredlindon a mořem, neboť beleriandská země je rozlehlá a svět byl tehdy stále ještě temný. Jak ubíhaly věky, beleriandské jazyky a nářečí se úplně odcizily jazykům a nářečím ostatních Eldar ve Valinoru, i když původně povstaly z telerijštiny, jak poznají učení v oné vědě. Toto byly ilkorinské řeči Beleriandu, jež se liší také od jazyků Lembi, kteří tam nikdy nedošli.
V pozdějších dnech byl hlavním jazykem Beleriandu jazyk Doriathu a lidu Thingolova. Jemu příbuzná byla řeč západních přístavů Brithombar a Eglorest, což je falasština, a řeči dalších roztroušených společenství Ilkorindi, kteří putovali po zemi, ale ti všichni zahynuli, neboť za dnů Morgotha přežili jen ti z Ilkorindi, kteří se shromáždili pod Melianinou ochranou v Doriathu. Doriathskou řečí mluvívali v pozdějších dnech Noldor a také Ilkorindi a u ústí Sirionu jí mluvili ti, kteří přežili, neboť jejich královna Elwing a mnozí z jejich lidu přišli z Doriathu.
Okolo roku Valar 2700 a téměř 300 let před návratem Gnómů, když svět byl stále ještě temný, přišli do východního Beleriandu také Zelení elfové, ve vlastním jazyce zvaní Danas, následovníci Dana, a žili pod západními svahy Eredlindon v kraji zvaném Ossiriand, země Sedmi řek. Tento lid byl na počátku noldorské rasy, ale není počítán mezi Eldar, a přece ani mezi Lembi. Zpočátku totiž následovali Oromëho, ale opustili Finwëho zástup dříve, než velká pouť došla daleko, a zamířili na jih. Ale když nalezli země temné a pusté - v nejstarších dobách totiž žádný z Valar Jih nikdy nenavštívil a obloha tam byla hvězdami chudá - obrátili se opět k severu. Jejich prvním vůdcem byl Dan, jehož synem byl Denethor; a Denethor z nich nakonec mnohé za dnů Thingola odvedl přes Modré hory. Ačkoliv se totiž obrátili nazpět, Zelení elfové přesto slyšeli volání na Západ a stále tam byli v časech neklidu a nepokojnosti přitahováni, a pro to se nepočítají mezi Lembi. Ani jejich jazyk nebyl jako jazyky Lembi, ale byl jiného druhu, odlišný od jazyků Valinoru i Lembi, nejvíce podobný doriathskému, a přece nebyl stejný.
Ale jazyk Zelených elfů se v Ossiriandu poněkud odcizil jazyku jejich příbuzných, kteří zůstali východně od Eredlindon, neboť jej velmi ovlivnil jazyk Thingolova lidu. Zůstali ale odděleni od telerijských Ilkorindi a stále pamatovali na své rodné za horami, s nimiž se stále občas stýkali a nazývali se stejně jako oni Danas. Ale ostatní Zelení elfové je nazývali Laiqendi, neboť milovali zelené lesy a zelené země s křišťálovými vodami; a Denethorův dům miloval zelenou nade vše barvy a buk nade všechny stromy. Dokud se na Sever nevrátil Melkor, byli Thingolovými spojenci, ale ne jeho poddanými; když byl pak Denethor zabit, mnozí u Thingola hledali ochranu. Ale mnozí bydleli stále v Beleriandu, až do konečné zkázy, a drželi se vlastního jazyka a byli bez krále, dokud mezi ně nepřišel Beren a oni jej nepřijali za vládce. Ale jejich řeči již na zemi není, tak, jako již není Berena a Lúthien. Jejich jazyk byl však zapsán v Gondolinu a není úplně zapomenut, neboť jej znali Elwing a Eärendil. Z těch, kteří žili stále východně od hor, málo vešlo do historie Beleriandu, po rozbití Západu ve velké válce zůstali v Bližších zemích a od těch dob uvadají, nebo splynuli s Lembi. Ale na svržení Morgotha se i oni podíleli, neboť v odpověď na výzvu Fionwëho poslali mnoho bojovníků.
O jazycích Lembi není z raných dnů nic známo, neboť tito Temní elfové nepsali a zachovali málo; a nyní již uvadli. A jazyky těch, kteří se stále toulají po Bližších zemích si jsou málo v čem podobné, snad jen, že se všechny liší od eldarských jazyků, ať už od jazyků Valinoru a Kóru nebo ztraceného Beleriandu. Ale z lembijských jazyků, jak se praví později, vznikly rozmanitými způsoby nesčetné jazyky lidí, až na jazyky nejstarších lidí Západu.
Nyní mluvme opět o Noldor, neboť ti se vrátili z Valinoru a žili v Beleriandu po čtyři sta let Slunce. Celkem uplynulo asi pět set let našeho času od zatmění Valinoru a krádeže silmarilů do záchrany zbytku Noldor ve vyhnanství a svržení Morgotha syny Bohů. Téměř 10 valarských let (což je 100 let našeho času) totiž trval útěk Noldor, pět, než byly spáleny lodě a Fëanor se vylodil, a pět dalších, než se Fingolfin a synové Fëanorovi znovu spojili; a potom následovalo téměř 400 let válčení s Morgothem. Ale přišli do Bližších zemí, jež dříve ležely pod nehybnými hvězdami, neznajíce noc ani den, avšak nyní, po východu Slunce a Měsíce, tam již plynul měřený čas a růst a změna byly rychlé pro všechny živé věci, nejvíce mimo Valinor a nejvíce ze všeho v prvních letech Slunce. Běžná řeč Noldor se proto v Beleriandu mnoho změnila, neboť tam byla smrt a zkáza, žal a zmatenost a míšení lidí; a jazyk Gnómů také mnoho ovlivnil jazyk Ilkorindi z Beleriandu a trochu také jazyky nejstarších lidů Západu a také, ač nepatrně, řeč Angbandu a skřetů.
Tak také vznikly rozdíly mezi řečmi Noldor a známe jich pět, i když se nikdy příliš neodcizily: řeč Mithrimu a Fingolfinova lidu, řeč Gondolinu a lidu Turgona, řeč Nargothrondu a domu a lidu Felagunda a jeho bratrů, řeč Himringu a synů Feanorových a zkažená řeč Gnómů-nevolníků, držených v zajetí v Angbandu nebo přinucených ke službě Morgothovi a skřetům. Většina z těchto řečí vymizela za Válek severu, a než skončily, zůstala pouze mólanoldorština, jazyk otroků, a jazyk Gondolinu, kde starobylou mluvu zachovali v nejčistší podobě. Ale lid Maidrose, Fëanorova syna, přežil, ač jich zůstala jen hrstka, až téměř do konce a jejich řeč se smísila se všemi ostatními, i ossiriandštinou a lidskými jazyky.
Noldorština, která dodnes přežívá, pochází z největší části z řeči Gondolinu. Tam zachovali starobylou řeč, neboť od založení oné pevnosti až do jejího pádu v roce Slunce 307 uběhlo 250 let, a po většinu z toho času se její lid málo stýkal s lidmi či elfy a žil v míru. Dokonce i po jeho pádu se z knih a tradic něco zachovalo a přežilo do dnešního dne a ve své nejstarobylejší formě se nazývá gondolštinou (Gondolindren) či střední noldorštinou. Ale tento jazyk byl u ústí Sirionu řečí těch, kdo přežili pád Gondolinu, a stal se řečí zbytku svobodných elfů v Beleriandu a těch, kteří se připojili k mstícím se zástupům Fionwëho. A proto se do něj po pádu Gondolinu přimísily prvky falasštiny a nejvíce doriathštiny (neboť tam byla Elwing s uprchlíky z Menegrothu) a také ossiriandštiny, neboť Dior, otec Elwing, byl posledním vládcem Danas z Ossiriandu.
Noldorština je proto řečí těch, kdo přežili války Beleriandu a vrátili se s Fionwëm znovu na Západ a bylo jim dovoleno žít na Tol Eressëi. Ale v Bližších zemích Západu stále zůstávají vadnoucí zbytky Noldor a Teleri a v tajnosti se drží vlastních jazyků; byli totiž takoví, kteří nechtěli opustit Středozemi a společnost lidí, ale přijali Mandosovu sudbu, že mají vadnout, zatímco mladší Ilúvatarovy děti porostou, a zůstali ve světě a jsou nyní, tak jako všichni z quendijské rasy, slabí a je jich málo.
O jiných jazycích než oromijských, které k nim však přesto mají jistý vztah, se zde praví málo. Orquin, čili orkština, jazyk skřetů, vojáků a výtvorů Morgotha, byl také částečně valarského původu, neboť byl odvozen od Valy Morgotha. Ale řeči, které učil, záměrně zvrátil ke zlu, jako to dělal se všemi věcmi, a jazyk skřetů byl ohyzdný a nečistý a vůbec se nepodobal jazykům Qendi. Morgoth sám ale mluvil všemi jazyky s mocí a krásou, kdykoliv si přál.
O řeči trpaslíků víme málo, snad jen, že její původ je temný jako původ trpasličí rasy samotné; a jejich jazyky nejsou s jinými příbuzné, ale jsou jim zcela cizí a jsou hrubé a složité a málokteří se jim pokusil naučit. (Tak praví Rúmil ve svých spisech, ale já, Pengolod, jsem některé slyšel říkat, že trpaslíky udělal Aulë, jenž toužil po příchodu elfů a lidí a někom, koho by mohl učit svým řemeslům a moudrosti. A ve svém srdci myslel, že může předejít Ilúvatara. Ale v trpaslících nepřebývá žádný duch jako v elfech či lidech, Ilúvatarových dětech, a Valar jej nemohou dát. Proto jsou trpaslíci zruční a znají řemesla, ale nemají umění a nepíší básně. Aulë pro ně vytvořil úplně novou řeč, vynalézání je totiž jeho potěchou, a není proto ani trochu příbuzná ostatním, a jak jí trpaslíci mluvili, stala se hrubou. Jejich jazyky jsou proto aulijské a přežívají s trpaslíky stále v těch málo místech Středozemě a částečně jsou z nich odvozeny jazyky lidí.)
Ale trpaslíci na Západě a v Beleriandu používali, pokud se ji mohli naučit, při svém jednání s elfy elfštinu a nejvíce jazyk Ossiriandu, jenž byl nejbližší jejich domovům v horách; elfové se totiž neučili trpasličí řeči.
Řeči lidí byly od počátku různé a rozmanité, ale ponejvíce byly vzdáleně odvozeny od jazyka Valar. Temní elfové, rozličné národy Lembi, se totiž v různých dobách a na různých místech v nejstarších časech spřátelili s putujícími lidmi a naučili je věcem, které znali. Ale jiní lidé se učili vše nebo jen něco od skřetů a trpaslíků, zatímco na Západě se vznešené domy prvních lidí učily od Danas, Zelených elfů, než přišly do Beleriandu. Ale z nejstarších řečí lidí se nezachovalo nic, jen jazyk lidu Beora a Haleth a Hádora. Jazyk tohoto lidu velmi ovlivnili Zelení elfové a v dávných dobách se nazýval Taliska a tento jazyk znal ještě Tuor, syn Huora, syna Gumlina, syna Hádora a zčásti jej zapsali moudří mužové z Gondolinu, kde Tuor chvíli přebýval. Ale Tuor sám již tohoto jazyka neužíval, neboť již za Gumlinových dnů lidé v Beleriandu upustili od běžného používání svého jazyka a mluvili jazykem Gnómů; a dokonce v něm dávali jména svým dětem. Ale jiní lidé, kteří zůstali východně od Eredlindon, jak se zdá, mluvili dále svou řečí, a z ní, řeči velmi blízké Talisce, se později, po mnoha věcích změn, vyvinuly jazyky, jež stále přetrvávají na severu Země. Ale ztemnělý lid Bora a Uldora Prokletého nepocházel z této rasy a jejich řeč byla odlišná, je však ztracena a zaznamenána je pouze ve jménech oněch mužů.
Od Velké války a svržení Morgotha Fionwëm a zkázy Beleriandu, jež připadá na rok Slunce 397, uběhlo již velmi mnoho věků a jazyky vadnoucích elfů se v různých zemích změnily tak, že jejich vzájemnou příbuznost již nelze poznat, ani jejich příbuznost k jazykům Valinoru, snad jen, že mezi nimi moudří stále používají Qenyu, elfskou latinu, jejíž znalost mezi nimi zůstává a jíž se také stále občas domlouvají s posly Západu. Neboť mnoho tisíc let uběhlo od pádu Gondolinu. Ale na Tol Eressëi je mocí Valar a jejich milostí staré uchováno od vadnutí a stále tam zní noldorština a pamatují si jazyk Doriathu a Ossiriandu a ve Valinoru stále kvetou vznešené jazyky Lindar a Teleri; ale Noldor, kteří se vrátili a nešli do války a utrpení světa, již nejsou oddělený lid a mluví jako Lindar. A v Kóru a na Tol Eressëi se stále vypráví a čte o skutcích a příbězích, jež se staly za dnů Stromů a Silmarilů, než se ztratily.
Jména všech Gnómů v Quentě jsou v noldorském tvaru užívaném v Beleriandu, až na Finwëho, otce Noldor, jehož jméno zůstává ve starobylém tvaru. Podobně, všechna jména Beleriandu a přilehlých krajů (a mnohé z nich jako první pojmenovali Gnómové), jež se týkají příběhů, jsou v noldorském tvaru. Mnohá však nejsou noldorská v původu a jsou jen přizpůsobená tomu jazyku, protože pocházejí z beleriandštiny nebo z ossiriandštiny či z jazyků lidí. Tak z beleriandštiny pochází jméno Balar a Beleriand a jména Brithombar, Eglorest, Doriath a většina jmen jezer a řek.
Z knihy The Lost Road
přeložil Michal Novák