Helena Soukupová
Následující článek představuje písemnou podobu přednášky o farmáři Gilesovi a Beowulfovi proslovené česky na loňském Draconu a anglicky na letošní Oslavě zničení prstenu; děkuji tímto Filipu Münzovi, bez jehož téměř soustavného nátlaku bych se asi nedokopala dopsat těch posledních pár stránek, které doposud existovaly v jen velice heslovité podobě. Beztak toho na zpracování zbývá ještě dost (Plní Garm úlohu scopa? Proč se Gilesův obr bojí bažin, když Grendel žije v jezeře? Jakou roli hrají denní doby v obou dílech? atd.), ale to až někdy příště.
Beowulf, hlavní postava stejnojmenného staroanglického eposu, legendární - a tragický - hrdina dávných Geatů [čti "jeatů"], a farmář Giles, mírně zkarikovaný zemitý obyvatel anglické vesnice v blíže nespecifikovaném období středověku. Čím si ti mohou být podobní? Co ti mohou mít společného, pokud vůbec něco?
Oba je spojuje především postava J.R.R.Tolkiena. Bez něj by byla anglosaxonistika chudší o význačnou beowulfovskou esej Beowulf: netvoři a kritikové i o další práce, a farmář Giles vděčí jedině Tolkienovi za svou existenci.
Takové spojení dvou postav díky autorovi, který si náhodou vyvzpomene se oběma zabývat, často ale samozřejmě nestačí na jejich smysluplný společný rozbor, srovnání a podobně. Beowulf a Giles mají však kromě osoby badatele navíc něco, co vzhledem k nebetyčné nesourodosti jejich postav spíše provokuje než těší. Je to jejich příběh, jehož struktura vykazuje v obou případech značnou podobnost.
Všimneme-li si Tolkienova zacházení s motivy i celými scénami z Beowulfa při tvorbě Gilese, zjistíme, že nezvolil jednolitý přístup. Zpracování některých motivů se VELICE NÁPADNĚ shoduje (na to, o jak diametrálně odlišné postavy a prostředí se jedná), v jiných, které by se nemusely zas tak lišit, naopak bije do očí, jak byly zpřevraceny téměř k nepoznání.
Po stručné rekapitulaci obsahu obou děl se zaměříme právě na výše zmíněné shody a podobnosti i na ty pasáže, které svou rozdílností vytvářejí určité významotvorné napětí. Čtenáři nechť to prosím chápou jako jednotlivé postřehy a ne jako celkové zpracování naznačeného tématu - to přijde třeba časem. Ale nejdřív ty slíbené rekapitulace.
Beowulf, mladý příbuzný geatského (jihošvédského) krále Hygelaka, přijíždí se svou družinou na dvůr dánského krále Hrothgara, neboť mu chce pomoci od lidožravého jezerního obra Grendela, který Dány již dlouho krutě sužuje - často v noci přepadá hodovní síň Heorot a pobíjí bojovníky, kteří tam spí zmoženi medovinou. Dánové jsou bezmocní, neboť Grendelovi neublíží žádná zbraň. Po hostině, pořádané na Beowulfovu počest, se mladý hrdina uloží se svými Geaty v Heorotu a všichni až na Beowulfa usnou. Zanedlouho se dveře rozlétnou, do Heorotu vpadne Grendel (podle středozemského bestiáře podobný rozhodně víc Balrogovi než zlobrům) a nakrmí se jedním spícím Geatem. Když však sáhne po Beowulfovi, ten mu stiskne paži svou třicetinásobnou silou a oba začnou v krutém sevření bojovat. Beowulfovi se nakonec podaří vyrvat Grendelovi ruku z ramene a obluda, smrtelně zraněná, prchá do svého jezerního obydlí. Po další oslavné hostině se v Heorotu uloží pro změnu Dánové. Nepočítali však s Grendelovou matkou, která odplatou za smrt svého syna odvleče Hrothgarova oblíbeného rádce. Po krvavé stopě dojedou Dánové i Geati k jezeru netvorů. Beowulf skočí do vody a na dně jezera bojuje s Grendelovou matkou, "vlčicí hlubin". Od jisté smrti ho zachrání jedině prastarý kouzelný meč dávných obrů, který Beowulf spatří viset na zdi. Pak už je pro něj hračkou nestvůru zabít a mrtvému Grendelovi, na kterého náhodou narazí při průzkumu jezerního obydlí, useknout hlavu. Po tom všem - světe, div se - čepel meče roztaje. Beowulf se vrátí do Geatlandu, po čase se stane králem a vládne šťastně po mnoho let. Všechno je dobré, DOKUD NEPŘIJDE DRAK, který řádí v Beowulfově království, jak už to tak rozzuření draci dělávají. Tento drak je rozzuřený vysoko nad průměr, neboť když spal ve své mohyle, kdosi mu ukradl - co jiného než krásný pohár. Beowulf je již starý (asi osmdesátiletý), ale jako jediný ze své říše má zkušenost z boje s podobnými netvory. Síla ho sice ještě neopustila, jako dobrý král také ctí povinnost hájit svůj lid, ale ví, že boj s drakem nepřežije. Když drak vyleze ze své mohyly a dští kouř a plameny, Beowulfovi družiníci se v hrůze rozprchnou. Zůstane jen jeho mladý příbuzný Wiglaf, který chvíli přihlíží lítému boji, pak proběhne kouřem, postaví se Beowulfovi po boku a společně draka zabijí. Drak je mrtev, jeho poklad náleží Geatům, ale Beowulf umírá na otrávené dračí kousnutí. Geaté ho pohřbí i se zlatem, které jim vybojoval, protože zlato jim stejně nemůže vyvážit ztrátu jejich mocného pána a ochránce. Celá báseň končí chmurnou předpovědí tragického osudu Geatlandu - jeho dobytí cizími nájezdníky.
Farmář Giles žije se svou ženou a psem Garmem obyčejným venkovským životem někde uprostřed středověké Británie. Poklidný život však jednou rozvíří příchod hloupého zabloudivšího obra, který si velmi libuje v tamním mírném podnebí a hojnosti bezbranné potravy. Farmář Giles není sice žádný hrdina, ale "majetek je majetek", a tak když mu obr rozšlápne krávu, vystřelí po něm Giles ze starodávné muškety (blunderbuss) - jenom náhodou a bez míření, ale kupodivu trefí. Obr sice Gilese vůbec nezaregistruje a zásah považuje za štípnutí hmyzem, nicméně účelu bylo dosaženo, neboť obr odchází. Vesničané jásají, Giles s několika přáteli popíjí na oslavu v kuchyni, a jeho sláva se den za dnem šíří dál a dál, až se pověst o farmářově skutku donese až ke králi, který pošle Gilesovi pochvalný dopis a starý meč - ten ležel nepoužíván v králově zbrojnici jako nemoderní harampádí, ale právě proto se hodil jako dárek pro vesničana. Giles září štěstím a pýchou, všichni ho obdivují a všechno je dobré, DOKUD NEPŘIJDE DRAK. Přivedl ho sice hlad a ne pomsta, škoda, kterou páchá, však není o mnoho menší. Všichni mají za to, že záležitost vyřeší královi rytíři, už pro to, že na královském dvoře se o vánocích tradičně jídává dračí ocas, i když kvůli nedostatku draků již po mnoho let cukrový. Teď nadchází příležitost získat pro královskou tabuli zase jednou ocas opravdový, nicméně rytíři namítají, že kuchař již ten cukrový beztak upekl a že se mimo to chystá velký vánoční turnaj a oni nehodlají plýtvat silami na nějakého draka. Giles, po dobrodružství s obrem ověnčený hrdinskou aurou, zpočátku odolává nátlaku svého okolí, aby se na draka vypravil. Když však farář zjistí, že Gilesův meč je Caudimordax, slavná zbraň legendárního drakobijce Bellomaria, a když drak postupuje stále blíž, vesničané s pomocí škarohlídského kováře připraví Gilesovi jakousi primitivní kroužkovou zbroj a farmář je nucen vyrazit. Caudimordax vykoná své i v nezkušených rukou, a Giles přižene draka se zchromlým křídlem do vesnice, kde si drak vyžebrá své propuštění za slib, že se za určitou dobu vrátí se štědrým výkupným. Celá záležitost se opět donese králi, který přijede s početným doprovodem do vesnice a čeká tam, až Chrysophylax přinese slíbené výkupné, na něž si král dělá nárok. Ve smluvený den se však vychytralý drak nedostaví a král nato uspořádá proti drakovi trestnou výpravu, k níž se podle králova rozkazu připojí i Giles. Chrysophylax napadne rytíře nečekaně, zčásti je pobije a zčásti rozpráší. Na místě zůstává jen Giles, který díky své klisně, předstírající kulhání, naštěstí nejel v prvním sledu. Giles přiměje draka vydat slíbené poklady i s úroky, ale velkomyslně mu jich část ponechá, čímž si získá drakovu vděčnost, takže ten Gilesovi odnese poklady domů (Giles ho dává pro jistotu střežit), pomůže mu je bránit proti králi a jeho rytířům, kteří chtějí získat zlato pro královskou pokladnici, a na dlouhá léta zůstane u Gilese. Giles, nesmírně bohatý a milovaný lidmi z okolí, se nakonec stává králem v Malém království, zpívá se o něm mnoho písní a on žije ve štěstí a poklidu až do smrti.
Nyní přejděme k vlastnímu rozvedení některých postřehů o odrazu Beowulfa ve Farmáři Gilesovi.
V obou dílech je důležité odstupňování nebezpečenství, s nimiž se hrdinové musejí potýkat. U Beowulfa je to dvojí setkání s humanoidními netvory a jednou s drakem, Giles se setkává s obrem jednou a s drakem dvakrát. O trojím boji v Beowulfovi se zmiňují různé studie, shodující se v jednom: zápas s Grendelem byl zcela v rámci Beowulfových možností, při zápase s Grendelovou matkou už šlo Beowulfovi o život a v boji s drakem potřeboval pomoc Wiglafa a stejně podlehl. V Gilesově případě je obtížnost tří zápasů také odstupňována: obr šel zahnat velmi lehce, první setkání s drakem, přes převážně slovní potýkání, vyžadovalo nakonec použití meče, a konečně při dalším setkání u drakova doupěte byl drak hájící svůj poklad podstatně nebezpečnější než předtím za humny Gilesovy vesnice. Všechno se zde však odehrává v daleko menším měřítku - Gilesovi nejde v žádném okamžiku nějak dramaticky o život; sežrány jsou pouhé epizodní postavy: lidé z cizích vesnic a několik rytířů. Další odlišení od anglosaské předlohy spočívá v tom, že přes vzrůstající nebezpečnost protivníků Gilesovy zásluhy a odvaha spíše stoupají, na rozdíl od Beowulfa, který sice zůstává pořád stejně chrabrý, ale při druhém boji potřebuje kouzelný meč a při třetím pomoc jiné osoby. První Gilesův "souboj" nemá daleko do frašky: obr ho totiž vůbec nevidí (je oslněný měsíčním světlem) ani neslyší (byl prý silně nahluchlý) a Giles je přes své odhodlání bránit si majetek tak vyděšený, že zmáčkne kohoutek muškety náhodou, když sebou strachy škubne. Pikantní je přitom srovnání zápasu Beowulfa s Grendelem, kde se oba soupeři díky zvolenému způsobu boje ocitají v maximálním vzájemném kontaktu, a způsobu, jakým se s obrem vypořádává Giles - ten je díky své mušketě tak daleko od svého soupeře, jak to jen jde. Při setkání s drakem se Giles chová činoroděj i alespoň natolik, že ve snaze draka vyplašit máchá zmateně rukama, což postačuje na aktivaci Caudimordaxu. A do třetice má farmář situaci dosti pod kontrolou (i když z jisté čáti díky duchapřítomnosti šedé klisny). Tento navzájem odlišný vývoj podílu obou hrdinů na tvobě děje hraje důležitou významotvornou roli tím, že předznamenává konečné a logické vyústění obou příběhů: Beowulf, ztrácející postupem času svou auru neporazitelnosti, na konci definitivně podléhá (ač ne vlastní vinou) - Giles se naopak postupně vypracovává a nakonec dosahuje překvapivě vysokých cílů.
Přes to, co se o vývoji aktivity obou hrdinů tvrdí v předchozím odstavci, nesmíme však zapomínat na jeden moment, který do schématu nezapadá. Ten moment je neobyčejně důležitý - kdoví, jestli právě on nejzásadněji nepředznamenává životní poutě bojovníka i farmáře. Jedná se o možnost volby před prvním zápasem. Beowulf se zápasu musí zúčastnit (ať už pasívně nebo aktivně), i kdyby nechtěl, protože Grendel na něj nepěkně dotírá pařáty; navíc je Beowulf bojovníkem hrdinské éry, a tedy se od něj čeká, že se bude zaměstnávat bojem s netvory. Beowulf tedy koná činnost, která je pro něj běžná; jeho jediné rozhodování, pokud se vůbec rozhodoval, proběhlo ještě doma v Geatlandu - má jet pomoci Hrothgarovi, anebo mu stačí netvoři na domácí půdě? Rutina; kdyby se choval jinak, kdyby se netvorům vyhýbal, druhové by se mu vysmáli. Gilese však nic naléhavého (tj. není ohrožen přímo jeho život) nenutí vzít mušketu a vyběhnout na obra. Obr, jak už jsme říkali, si ho vůbec nevšímá, a navíc je pravděpodobné, že časem se přesune jinam i bez Gilesova přispění. Farmář tedy jistou možnost volby má, a volí boj - poněkud překvapivě vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života. (To, že si při boji zpočátku počíná směšně, není způsobeno ani tak nedostatkem odhodlání jako spíš nedostatkem praxe, což lze napravit.) Gilesovo rozhodnutí a následný čin, hodnoceny měřítky jeho prostředí, představují tedy z určitého hlediska cosi daleko mimořádnějšího, než ve své době znamenalo Beowulfovo vítězství nad Grendelem.
U otázky rozdílných měřítek teď chvilku setrvám, a to ve vztahu k nestvůrám a k míře jejich strašlivosti. Jeden ze zásadních rozdílů je třeba spatřovat v tom, že Tolkienovi netvoři většinou mluví. To je podstatně zlidšťuje a ubírá jim na schopnosti vyvolávat onen ochromující strach, který v nás vzbuzují věci a bytosti beze jména, bez tváře či ty, které komunikují způsobem nám vzdáleným, popřípadě nekomunikují vůbec. Chrysophylax není jediným Tolkienovým drakem, který si libuje v diskusích. Vzpomeňme si na Šmaka a na jeho povídání s Bilbem. Celkový obraz Šmaka ani Chrysophylaxe sice nenechává nikoho na pochybách, co se týče destrukční kapacity obou draků, Tolkien sám varuje před nebezpečím kouzla dračí řeči, nicméně jejich konverzační výstupy snižují napětí a vzbuzují ve čtenáři i v dalších zúčastněných postavách myšlenky typu: "Však ono to nějak dopadne - vždyť se s ním dá mluvit!" Zdůrazňuji, že to nemá co dělat s konečným výsledkem jednání s nestvůrou; jde pouze o pocit, jaký máme v průběhu jednání. Gilesův obr také mluví, sice ne přímo s Gilesem, ale dost na to, aby si o něm čtenář udělal odpovídající obrázek, mluví i skřeti, Glum a prstenové přízraky. V posledních třech případech už dochází různými způsoby k mrzačení jazyka: skřetí řeč zní ostatním postavám nelibě pro samu svou hláskovou strukturu i pro to, jak hrubě se ozývá ze skřetích krků, Glum šišlá (v originále spíš syčí, což zní znatelně výhružněji), a podivný hlas prstenových přízraků, přestože ve srozumitelném jazyce, mrazí do morku kostí. Nejde však z prstenových přízraků větší hrůza ve chvílích, kdy nemluví, ale jen syčí a čenichají? Kdo u Tolkiena nemluví vůbec, je například balrog - a z toho již čiší čirý děs. Máme-li proto výše zmíněný význam používaní řeči jakožto prostředku snižování hrůzy stále na zřeteli, pochopíme, oč hrozivější atmosféra vládne v Beowulfovi, kde se netvoři sice projevují jakýmisi zvuky, ale žádný z nich nepronese souvislé slovo. S Grendelem, jeho matkou ani drakem se hovořit nedá - s nimi lze pouze bojovat, a to ve vlastním zájmu vítězně.
Hrdina starých časů se však nezabýval jen bojem. Druhou, stejně tak podstatnou složkou jeho života byly hostiny v hodovních síních jeho pána, hostiny, k nimž patřily pivo a medovina, hlas pěvce doprovázejícího se na harfu, a chvástání bojovníků. Všechny tyto momenty v Beowulfovi samozřejmě najdeme, ale najdeme je i ve Farmáři Gilesovi, mistrovsky upravené tak, aby sice bylo poznat, kam původně patřily, ale aby působily přirozeně v prostředí vesnice, zalidněné neurozenými ceorly. Tak například velkolepý Heorot, kde Beowulf se svými družiníky přijímá číše medoviny z rukou Hrothgarovy královny, se mění na kuchyň v Gilesově chalupě, kde farmář popíjí silné pivo se svými přáteli; posměvačný zbabělec Unferth, který štiplavými poznámkami zpochybňuje Beowulfovy předchozí statečné skutky, i když později mu pro boj v jezeře zapůjčí vlastní meč, se mění na kováře - pesimistu, který pod nátlakem vybaví Gilese obrněným kabátcem. (Jen tak mezi řečí, přezdívka Sam Sluníčko je sice ironická, ale nijak zlá; Unferth by se do češtiny doby přemyslovské mohlo překládat zhruba jako Nemysl, tedy volně řečeno Trouba).
Chvástání, další zvyk pěstovaný na hostinách starogermánských válečníků, se tehdy pokládalo za společenskou povinnost. Byla to jakási předehra vlastního hrdinského činu: pronesením chlubné řeči se bojovník oficiálně zavazoval k vykonání určitého odvážného skutku. Vykonal-li ho, zasluhoval slávu, o jejíž šíření se staral scop prostřednictvím oslavné písně. Padl-li bojovník takříkajíc v akci, bylo také dobře - hrdinská smrt se cenila vysoko. Pokud však svému slovu nedostál, ztratil čest a tím pádem i možnost dobýt si slávy. Beowulf byl v tomto směru hrdinou příkladně kladným - básník proto po završení nějaké Beowulfovy akce zhusta nezapomíná podotknout, že Beowulf splnil, čím se chvástal. Dnes se již nedozvíme, jak to opravdu vypadalo na hostinách starých Germánů, nicmémě podle většiny pramenů můžeme učinit závěr, že silné pití sice mohlo sehrát při chvástavých řečích jistou úlohu, že však hlavním motivem takového jednání bojovníků byla přece jen spíše poslušnost závazků hrdinského kodexu. (O slávu totiž přicházeli nejenom ti, kdo nedostáli svému chlubení, ale i ti, kdo dřepěli jako pecky a nechlubili se pro jistotu vůbec; dávný básník prozrazuje, že i sám Beowulf tak zamlada sedával, až to jeho příbuznému a pánu Hygelakovi dělalo těžkou hlavu).
Giles se v této oblasti neprojevuje jednoznačně, jeho chování v mnohém připomíná Bilbo Pytlíka a jeho vnitřní vztah k dobrodružství, vstřícný i odmítavý zároveň. To se velmi výrazně projeví ve scéně, kdy se ke Gilesovi dostaví farář s mlynářem, jednak mu zvěstovat nové informace o meči a jednak ho požádat, aby vytáhl proti drakovi. (Giles sice není na rozdíl od Beowulfa králem a bránit své okolí není tudíž jeho povinností, ale stejně jako Beowulf ve své říši, i Giles je ve svém okolí jediný, kdo má nějakou zkušenost v boji s podobnými nestvůrami). Za normálních okolností by Giles asi odmítl - není důvod nevěřit mlynářovu očekávání, že se tak skutečně stane, vždyť po takové době sousedského soužití v jedné vesnici mlynář Gilese jistě dobře poznal. Je však ve svém očekávání zklamán, neboť Giles je náhodou právě povzbuzen svým silným pivem - a střet s obrem ho možná také nějak poznamenal. Obrázek farmáře, zrudlého od popíjení a nadechujícího se k siláckým projevům, si ještě nemusí získat naše sympatie, neboť cítíme, že případná Gilesova promluva bude připomínat spíš to, co slýcháme a říkáme po krčmách my dnes, než slavnostní chlubnou řeč hrdiny beowulfovského typu. Vzápětí se však postava Gilese ocitá v jiných dimenzích, protože to, co se dozví o meči, v něm jednak probudí jakési "bralovské dědictví", jednak ho na významové rovině spojí s postavami doby heroické, a to jednak motivem prastarého meče s kouzelnými vlastnostmi, jednak samotnou připomínkou legendárního hrdiny. Příběhy o slavných skutcích z doby dávno minulé totiž měl rád nejen farmář Giles nebo Bilbo Pytlík, ale i válečníci z doby Beowulfovy. Scop, hrající na počest Beowulfova vítězství nad Grendelem, nezná lepší způsob, jak oslavit mladého hrdinu, než zpívat o Sigemundu drakobijci a jeho vítězství; tímto způsobem vyzdvihuje statečného Geata na stejnou úroveň s oním slavným bájným hrdinou. Připomínka hrdinného Bellomaria ve scéně z Farmáře Gilese tedy navozuje podobnou atmosféru, půda již je perfektně připravena pro Gilesovu řeč - teď už nikoli žvanění opilce, ale chvástání následovníka Bellomariova, milovníkům hrdinské poezie vlhnou oči - a co Giles udělá? Povolá na pomoc celou svou přízemní vesnickou zchytralost a snaží se vytáčet! Tak se ovšem opět elegantním obloukem přenášíme z hodovní síně zpátky do Gilesovy kuchyně.
Přestože Tolkien hovoří jen o případném podvědomém vlivu, jsem toho názoru, že při psaní Farmáře Gilese vycházel z Beowulfa stejně tak vědomě, jako vycházel ze staroanglické poezie při psaní některých veršů v Pánovi prstenů. Jenomže zatímco elegické zpěvy vložené do Pána prstenů se od originálů liší převážně jen tím, že jsou psány v nové angličtině (ale zachovávají nejpodstatnější rysy anglosaské poezie, jako je například aliterace, motivická skladba, celková elegická atmosféra textu a podobně), v případě Farmáře Gilese došlo k obrovskému posunu duchovní roviny díla - od tragického eposu o ušlechtilém a vznešeném hrdinovi k úsměvnému příběhu o nehrdinském a mírně vychytralém sedlákovi.
Co asi Tolkiena vedlo k tomu, že přetvořil originál právě tímto způsobem? Na prvním místě můžeme rozhodně vyloučit nedostatek úcty k původnímu dílu nebo z něj pramenící případné snahy o satiru. K takovému závěru nás opravňuje jednak Tolkienův esej o Beowulfovi, prozrazující hluboké, téměř subjektivní zaujetí, jaké by jistě nedával najevo někdo, kdo by o díle neměl vysoké mínění, jednak to, že satira a břitké vtipkování do Tolkienova výrazového rejstříku zrovna nepatří - kolikrát jste se při četbě některé z jeho knížek smáli - opravdu, nahlas a od srdce smáli? Tolkienův humor je spíše laskavý, hojně využívající konverzační komiky - a vzhledem k rozsahu Tolkienova celého díla relativně řídký. Můžeme také vyloučit pokus o prostou nápodobu díla, neboť celková atmosféra obou příběhů se přes jejich podobnou dějovou a motivickou strukturu značně liší. Přihlédneme-li k tomu, jak věrně dokáže Tolkien napodobit staroanglickou básnickou dikci v elegických kratších básních, je nanejvýš pravděpodobné, že by takto věrně dokázal zachovat původní atmosféru i ve své nápodobě Beowulfa, pokud by se pro ni rozhodl.
Čím je tedy Farmář Giles ve vztahu k Beowulfovi? V tomto případě se jedná o přenesení starého příběhu do nového prostředí, ovšem takovým způsobem, aby veškerá původní krása zůstala zachována, aby však v nových podmínkách nevyzníval příběh příliš nepravděpodobně - proto došlo ke změně některých rekvizit. U Tolkiena nepřekvapí, že si za dějiště svého příběhu vybral právě anglický venkov, který tak miloval a který mu posloužil i jako předloha pro Kraj. Gilesovi sousedé a hobiti mají opravdu hodně společného - vždyť i sám celý příběh o Gilesovi zní trochu jako hobití převyprávění dávné legendy, která k nim doputovala ze světa velkých lidí, ze které však i po tak dlouhém čase září oslava odvážných činů a statečných srdcí.