Runy

Část 2. Jména run a futharky

V minulém Thorinovi jste si mohli přečíst úvodní pasáž rozsáhlého textu o germánských runách. Dnešní pokračování je zaměřeno na problematiku názvů jednotlivých run a na rozdíly mezi různými futharky.

Každá runa měla jméno, které bylo smysluplným slovem. Předpokládáme, že tato jména existovala od počátku používání run, ačkoliv zaznamenána jsou samozřejmě podstatně později, když se objevují zápisy o písmu samotném. V anglosaské oblasti nacházíme rukopisy z devátého a pozdějších století, ve kterých jsou nakreslena runová písmena s popisy jejich místních jmen. Norská runová jména jsou pozdější, z doby, kdy bylo ve Skandinávii používáno už pouze 16 run, takže kompletní seznam jmen run této oblasti nemáme. Názvy, které runám daly jiné germánské národy, neznáme vůbec (ačkoliv některá písmena gótské abecedy mají k jménům run jistý vztah). Z 16 přeživších norských run jich většina odpovídá jejim anglosaským protějškům; a tuto podmnožinu považujeme za runy nejstarší, pocházející z dávných germánských dob.

Jméno runy obvykle začínalo hláskou, kterou písmeno reprezentovalo. Například první písmeno futharku, značící f, má staroanglické jméno feoh, norské fé. Obojí znamená 'peníze, vlastnictví'. Runa i (č. 11), je staroanglické is, staronorské íss, obojí značící 'ice', 'led'. Vážou se ke gótskému písmenu iiz. Občas mají anglická a norská forma podobné jméno, ale s jiným významem. Runa u (č. 2) se jmenuje v obou případech ur, ale v angličtině znamená 'divoký býk', v nor-štině 'škvára' a v islandštině 'mrholení'. Jindy se anglická a norská jména liší. Třetí runa futharku, th, zní jako anglické th, kteréžto hlásce se (stejně jako této runě) říká ţorn, 'trn'; v norštině však má jméno ţurs, 'obr, příšera, démon'. (Dnešní zastaralé anglické thurse, 'goblin', je výpůjčka z norštiny do SZ angličtiny.) Dnes už nerozhodneme, zda následníkem původního germánského jména je první či druhý název.

Část run představuje zvuky, které se v germánštině nikdy neobjevují na začátku slova. Zde si ovšem dávní runmistři museli pomoci, jak uměli. Například žádné slovo nezačína na ng (č. 22). Norské jméno této runy neznáme. Anglické, které může být shodné s původním germánským, zní Ing, jméno boha či spíše hrdiny germánské mytologie.

Na tomto základu můžeme postavit přibližný seznam jmen jednotlivých run, ač nejistě a s určitými mezerami. Následující tabulka rekonstruuje původní germánské formy (které, samozřejmě, nejsou nikde přímo zachyceny). V podání jiných odborníků se tato tabulka může poněkud lišit. Otazník znamená právě takovou nejasnost a hvězdička, podle běžných jazykovědných zvyklostí, označuje rekonstruovanou formu slova.

Runologové s fantazií pohlížejí na tento seznam se zalíbením. Vysvětlují, že jména run - magického či kultovního písma - jsou svázány s pojmy pohanského náboženství Germánů; předpokládají, že zaznamenávají klíčové rysy germánského pohledu na svět a řeknou nám něco o povaze rané společnosti a jejího myšlení. Při tomto úkolu je příhodné pomoci si tím, že dáme některým runám rozšířená jména. Tak se runa u (divoký býk) stává symbolem mužské plodivé síly; jméno runy l, v anglické i norské tradici shodně vysvětlované jako 'voda' je upřesňováno z *lagus na *laukaz, výraz, který je používán na amuletech a souvisí s rostlinnou plodností (srovnej dnešní 'leek', pórek). Společně pak u a l definují dva typy plodnosti, sílu muže a sílu pole, na kterých germánský svět závisel… Pojímat jazykovědný výzkum takto je zajisté pěkná hra; přinejmenším pro ty, které to baví.

Runolog bez fantazie - například já - nachází na jménech run prozaičtější zajímavosti. Je jisté, že jména a zvuky run jsou blízce svázána. Tak může být runa použita pro vyjádření ne pouze jedné hlásky, ale celého názvu runy. Pokud chcete, kupříkladu, napsat 'muž', je rychlejší vyrýt pouze runu m. Rukopisy tuto zkratkovitost dokládají na mnoha místech. Například v anglosaské poémě Ruin, hovořící o zničeném římském městě, básník lituje konce meodoheall monig, mondreama full, 'many a mead-hall, full of human pleasures', čili 'mnoha pijáckých síní, oplývajících potěšením'. Místo psaní mon- (muž, lidská bytost) autor píše runu m. V jiné básni, Salomon and Saturn, autor stále neopakuje celé jméno hrdiny; píše salo a runu m. Poznámky z desátého století k latinské knize Durham Ritual používají runy m a d ve významu muž a den.

Ne vždy je snadné detekovat použití této praktiky, ale další klasický příklad nacházíme na runovém kameni ze sedmého století v Stentoftenu ve Švédsku (který ve středověku patřil k Dánsku). Nápis na kameni je dlouhý a zmatený. Zdá se odkazovat k panovníku jménem Hathuwulf, který přinesl krajině prosperitu, což je reflexe známé víry, že dobrý král může ovlivnit šťastný život svých poddaných a obzvláště úrodnost polí a plodnost dobytka ve své zemi. Část nápisu praví haţuwolAfRgAfj, což dělíme na haţuwolAfR gAf j. První dvě slova jsou vcelku jasná, Hathuwulf gave (Hathuwulf dal), ale co? Zdá se, že objekt představuje runa j, jejíž jméno *jéra znamená 'úrodný rok, plodnost' a tedy prosperitu.

Méně jasný je případ náhrdelníku v Pietroasse s jeho legendou gutaniowihailag. Prvních šest písmen je obecně přijímáno jako 'patřící Góthům' a posledních osm tvoří dvě slova wi(h) a hailag, 'holy, inviolate'. Prostřední o může být čteno jako jméno runy *oţala-, 'hereditary possesion', což celému textu dává význam 'dědictví Gótů, svaté a nedotknutelné'.

Další efekt vazby mezi runou a jejím jménem je souvislost s fenoménem změny zvuku. V žádném jazyce nezůstává výslovnost po dlouhou dobu neměnná. Jednotlivá slova se postupně mění a jejich výslovnost se stává odlišnou, často podle přibližných zvukových zákonů. Nevíme, proč se to děje, ani tyto děje nejsme schopni předpovědět, i když je většinou umíme "vysvětlit", když už k nim dojde. Například spelling moderní angličtiny odráží výslovnost, která je dávno mrtvá. Pokud taková zvuková změna postihla počátek jména runy, mohla vést ke změně zvuku, který runa označovala. Například *jéra, dvanáctá runa futharku, původně označovala j (anglické y). Ve staronorštině se z ní stalo *jára. Oko-lo 600 AD počáteční j z jazyka zmizelo a z runy se stalo *ára, staronorsky ár, 'year'. Poněvadž runa i jméno úzce souvisely, ztratila runa význam j a začala znamenat a. Přepisujeme ji A, abychom ji odlišili od dřívější runy a (č. 4). Nějaký čas měl skandinávský futhark dva znaky pro a, potom se začalo lišit jejich používání. Ze jména starého a, *ansuz se vyvinulo ąss s počáteční nasální samohláskou a později něco jako óss, vyslovováno s kulatými rty. A runa č. 4 se začala používat pro o.

Tento princip, že se změnou jména runy se změní i její zvuk, se objevuje v celých dějinách písma. Další příklad nás zavede do anglosaské Anglie. Zde se jméno runy č. 23 *oţila měnilo na oeţil nebo eţel podle času a dialektu. Tato zvuková změna se nazývá i-ová přehláska, kdy i ve druhé slabice ovlivní počáteční samohlásku slova tak, že se vyslovuje v přední části úst, až je blíže e než o. Většina anglických nápisů obsahujících runu č. 23 představuje právě tento přední zvuk.

V Anglii a Frísku došlo k několika dalším zvukovým změnám, které nám nyní pomáhají dialekty této oblasti v nápisech snadno rozpoznat. Okolo Severního moře, odkud angličtina a frýština pochází, se objevila řada jazykových změn, které definují tzv. severomořskou germánštinu. Některé tyto změny postihly i ru-ny. V *ansuz zmizelo n, a počáteční samohláska se protáhla, nasalizovala a zaokrouhlila; z runy se stalo os. Podle výše popsaného principu by runa a nyní měla začít znamenat o, ale to se nestalo. Runa pro a byla stále potřebná, neboť v jiných kontextech a zůstalo a pokud se měnilo, tak spíše na ć (dnešní 'hat'). Původní a bylo nahrazeno třemi runami. Jedna znamenala novou nasální a zaokrouhlenou samohlásku (z *ans-), jedna vznikla pro novou hlásku ć a jedna pro staré a. Anglo-fríští runoví mistři zvolili toto řešení: Jméno os zůstalo na pozici č. 4 ve futharku, nyní tedy futhorku, ale pro runu samotnou vznikl nový znak A. Staré a, a přežilo, ale vyslovovalo se ć a dostalo jméno ćsc, 'ashtree' (jasan). Pro zvuk a byla odvozena runa nová, x, která dostala jméno ac, 'oak-tree' (dub). Tyto nové runy nacházíme pouze v Anglii a Frísii a nazýváme je anglo-fríské. Místní futhork se tak rozrostl na 26 znaků. V Anglii se navíc objevily další úpravy, které pokrývaly jiné nové jazykové potřeby.

Dosud jsme se zmiňovali o futharku, pořádku run, jako by byl znám od nejstarších časů. To ovšem nebyl. První futhark datujeme kolem pátého století a už tehdy jsou v něm lokální rozdíly, o kterých jsme hovořili v první části. Nejstarší příklad nacházíme na kamenné desce, která je částí pohřební komory v Kylveru na Gotlandu. Patrně neměl být běžně vidět a vzhledem k tomu, že je následován podivným obrázkem vánočního stromečku, který nemá žádný známý význam (? tudíž je magický) a také palindromem sueus, také nesmyslným (? tudíž magic-kým), bylo možná úkolem futharku soustředit sílu run a magicky ochránit hrob a tělo v něm. Písmena jdou zleva doprava, avšak některá z nich (a a b určitě, další možná) jsou obrácená. První znak je zničen a poslední dva jsou d a o místo o a d, ale jinak kylverský futhark docela dobře odpovídá rekonstruované formě z tabulky 1. v minulé části. Známe asi půl tuctu raných futharků, více či méně pečlivě vytesaných, více či méně úplných. Na obrázku níže je možno vidět tři příklady futharků z různých dob, míst a objektů k porovnání s Kylverským.

Futhark z Vadsteny v Ostergötlandu ve Švédsku, se nachází na náhrdelníku, přesněji na tenkém zlatém disku, obvykle užívaném jako ozdoba a datovaném asi 450-550 n.l. Písmena se zde čtou zleva doprava a jsou rozdělena tečkou do tří skupin po osmi. Jugoslávský příklad z Brezy je vyryt do kusu mramoru, který byl součástí chrámu. Jeho poslední runy se nedochovaly. Ačkoliv předpokládáme, že je z dosti rané doby, přesné datování není známo. Poslední futhark se nachází na zadní straně brože ze 6. století z pole hrobů v Charnay ve Francii. Na předmětu nebylo dost místa pro celý futhark a autor tedy poslední runy vynechal.

Tyto futharky ukazují, jak se abeceda postupně vyvíjela. Mnohé odchylky jsou nevýznamné, závislé na péči runmistra, velikosti nápisu a materiálu; jako například kulaté či trojúhelníkové obloučky, významo-tvornost zrcadlových forem jako Y a I pro ń (č. 13). Jiné zvláštnosti jsou důležitější, neboť vedou k odlišným tvarům run. Například runa p (č. 14) se vyskytuje v těchto čtyřech abecedách ve čtyřech různých, ač spřízněných formách. Kylver má verzi, která je patrně nejběžnější a nejranější, p. Ve Vadsteně se runa začíná podobat spíše b a v důsledku toho je b (č. 18) zaokrouhleno, aby zůstalo odlišné. Breza a Charnay ukazují další možné varianty. Boční linie u runy č. 15, z, mohou být obráceny dolů nebo nahoru. Charnay je má dvojité. Runa s se nachází ve třech podobách, vyjímečně ve čtyřech.

Z dvaceti čtyř písmen germánského futharku má dvacet tři plnou výšku. Výjimkou je runa k, j a ng. Často byli runmistři znechuceni touto nekonzistencí a experimentovali s úpravou run, aby lépe odpovídaly běžné výšce. K tak nabývalo podob c, -, -, -, q, Q, germánské j, y se vyvinulo na y a - a -, k, ], ng býval malý čtvereček různě umístěný, z něhož se vyvinulo i .

Jeden ze dvou zlatých rohů nalezených v Gallehusu, Jylland, nyní ztracen a uchován pouze ve starém nákresu.
Tento nese kolem okraje formuli svého tvůrce.

Tento futhark, tzv. starší futhark, se ve Skandinávii používal až do počátku osmého století. Příbuzná verze s charakteristickým dvojitým H se používala na jihu. Ve Frísku a obzvláště v Anglii vznikl futhork s dvěma novými anglo-frískými runami. Navíc používal dvojité h a jinou formu ng. Anglosaský futhark, jak se s ním setkáváme na nápisech, vypadá takto:

Pro popis nápisů ve futhorku se neužívá bold, ale prokládané písmo. Objevuje se také nový symbol, použitý pro runu I.

Prvních dvacet šest písmen odpovídá 24 runám futharku plus dvěma anglo-fríským odvozeninám. Následují místní vynálezy: runa y (č. 27) je výsledkem i-mu-tace. Podobně jako změna oţila v eţel i hláska u se přiblížila francouzskému u, německému ü. Ve staroanglických rukopisech tomu odpovídá znak y a nová runa dostala jméno yr, patrně 'oblouk, luk.' Číslo 28 je poněkud kuriózní, neboť zavádí dvojhlásku, kterou je možné zapsat pomocí jednotlivých komponent. Její jméno je ear, patrně 'earth', země či 'grave', hrob.

Runy 29-31 se objevují pouze lokálně na severu a severozápadě. Vznikly pod vlivem změn ve výslovnosti hlásek k/c a g. V některých kontextech, např. před i, e, se vyslovovaly jako ch a y, zatímco před a o jako k a g. Zpočátku runy 6 a 7 sloužily k vyjádření obou možností, ale kolem roku 700 se severní runoví mistři rozhodli zvuky odlišit. Vznikly dvě nové runy 30 calc a 29 gar, které znamenaly k a g. Runa č. 31 s neznámým jménem se našla pouze v Ruthwellu, Dumfries a Galloway a znamená k.

Tak angličtí runmistři rozšířili svůj futhork na 31 znaků plus několik dalších, které známe z raných rukopisů a zřejmě nikdy nebyly použity k vyrývaní. Zcela jinak se starší futhark vyvinul ve Skandinávii. Kolem sedmého století se runy zjednodušují, upravují a některé během vývoje do 9. století mizí. Výsledkem bylo zmenšení počtu znaků na 16 a změna jejich tvarů. Tak vznikly tzv. mladší futharky; už od počátku se vyskytovaly ve dvou odlišných typech, tradičně nazývaných dánské (či běžné) runy a švédsko-norské (či short twig) runy. Zeměpisné názvy jsou zavádějící, neboť futharky nebyly omezeny na tyto oblasti, dokonce se na určitých místech překrývaly a míchaly.

Dánské runy:

Runy švédsko-norské jsou jednodušší a někteří runologové se domnívají, že byly zamýšleny jako zběžný, rychle použitelný typ písma. Ačkoliv přežily především na monumentech, nebyl to jejich primární účel. Byly vyvinuty pro každodenní použití, pro vzkazy na dřevěných kolících. Norský runolog Aslak Liestől prohlašuje, že "většina skandinávců vikinské doby - přinejmenším ti, kteří měli nějakou reputaci a mohli sami rozhodovat o svém způsobu života - uměli číst a psát", a myslí tím, samozřejmě, číst a psát runy. Tento kursívní futhark vypadá takto:

V obou futharcích nacházíme, jak je vidět, nějaké odlišnosti. Navíc některé nápisy písma míchají, např. vikingové na ostrově Man obvykle používali švédsko-norské runy, ale runu m psali takto Z.

Redukce počtu run na 16 přinesla samozřejmě problémy. Výběr zbylých šestnácti nedává dnešnímu čtenáři příliš smysl: chybí p, d, či g a také e nebo o. Zato jsou zde dva druhy a (a, ą) a dvě r (r, R). Následkem toho je vikinský spelling velmi nejistý.

Například pro vzpomínku na krále, staronorsky konungr, by bylo nutno použít kunukr nebo kunukR. Slovo drótinn (princ, pán) by znělo trutin. Muž jménem Ófeigr ufaikR. Byl-li kdosi zabit v Uppsale, nesl jeho náhrobek ubsalum.

Je obecně známo, že cizinci lépe píší než vyslovují, ale vikingům trvalo několik století, než se rozhodli svůj pravopis vylepšit - pomohla jedna zvuková změna: z jména runy áss se stalo oss, takže runa č. 4 nyní znamenala o. Byly vytvořeny dvě nové runy pro samohlásky,-i-ć a-i-e. Pak se objevily i souhláskové runy, p, d a g, přidáním teček k existujícím runám. Tečkované k znamenalo g, t bylo d a obrácené b dalo p. V této době se poprvé ve Skandinávii objevila latinka, konkrétně v Dánsku na mincích krále Sveinna Vidlího vouse, který vládl 985-1014. Runy se stále více dostávaly pod vliv latinky. Objevovaly se nové zna-ky, které odpovídaly latinkovým písmenům, které v runovém písmu nebyly, neboť stará norština je nepotřebovala. Tak vznikly runy q, x, z a pořádek znaků ve futharku byl nahrazen pořádkem abecedním. Ale to už se vlastně schylovalo k soumraku run.

I pokud známe významy jednotlivých znaků futharku daného období, zůstávají okolo písma věci, které potřebují vysvětlení. Runy mohou být například svázány do slitků. Dvě, tři či více písmen jsou zkombinována do jediného znaku, možná za účelem šetření místem nebo kvůli vzhledu celého textu. Takové slitky čili ligatury nazýváme "vázané runy". Místo rytí ga runmistr mohl použít -, což přepisujeme ga. Místo aR použil -, aR. Anglický runmistr mohl při psaní slova 'help' začít Ht, HEL.

Dále je potřeba zvládnout zvláštnosti pravopisu. Opakující se písmeno (nebo dokonce skupina písmen) se nemusela psát znovu. Například zdvojené souhlásky jsou často nahrazeny jedinou a totéž platí i pro situaci, kdy slovo končí stejnou hláskou, jakou začíná následující. Na pietroasském náhrdelníku jsme viděli wihailag, což bývá dnes nejčastěji interpretováno jako wih hailag. Jasnější je příklad vikinského kamene poblíž Vasby ve Švédsku, kde majitel objednal nápis alit raisa stain ţin oftiR sik sialfan hon toknuts kialt anklanti. Rozvineme-li použité zkratky, dostáváme Ali lit raisa stain thin oftiR sik sialfan. Hon tok Knuts kialt a Anklanti, 'Ćli had this stone put up in his own honour. He took Knútr's payment of danegeld in England' (Ćli postavil tento kámen ke své vlastní slávě. Vzal Knutrovu platbu danegeldu v Anglii). Vidíme zde tři příklady zjednodušeného použití opakujících se run.

Další zvláštnost se týká souhlásek n a m. Tyto mohou být vypuštěny, následuje-li po nich homorgánní plozíva (závěrová souhláska) - ve praxi to znamená, že m zmizí před p nebo b, a n před t, d, k, g. Čili kabu znamená *kambu, 'comb' (hřeben), a jméno *WiduhundaR se zapisuje widuhudaR.

Závěrem je třeba poznamenat, že ne vždy runové písmo zaznamenává rozdělení na slova. Tak může být záhadný nápis na náhrdelníku ekfakaRf, vypadající nesmyslně, rozdělen (a doplněn podle vzorů nalezených jinde), ek FakaR f(ahido), "Já, FakaR, vytesal jsem (tohle)." Jiný výrobcův podpis nalézáme zřetelně rozdělen hagiradaR:tawide, "HagiradaR udělal (tohle)", další, bidawarijaRtalgidai, "BidawarijaR vyryl (tento nápis)" dělení nemá.

Čímž jsme přežili vyjímečně odbornou a nezáživnou pasáž runologie, která nám dala řadu informací pro luštění. A se všemi těmito fakty na paměti se konečně můžeme podívat na některé rané nápisy.

Příště: Rané runové nápisy

Z angličtiny překládá Mirka Misáková

Zlatý solidus nalezený v Harlingenu, Frísko, s runovým nápisem zmiňujícím muže jménem Hada.