Park byl nepopsatelně obrovský. Kdo vešel vchodem jako malé dítě, vymotal se na druhé straně parku východem jako starý člověk. Jeden stařec se zmýlil, nesprávně vstoupil východem a park z něj udělal maličkého kluka. Bývalý stařec vesele odjel zeleným městským autobusem a průvodčí mu beze všeho prodal dětskou jízdenku. Děti vyprávěly, že viděly v hlubinách parku živého tygra. Nebo slona jak žere listí. Jednou zde zabloudila lodní dechová hudba. Nacvičovali slavnostní přehlídkovou skladbu a nedávali si pozor na cestu. Ještě po letech občas přinesl závan větru několik taktů hudby. Pořád ještě hráli!
Nikoho neudivilo, když se tady jednoho dne objevil opravdový anděl. Byl to už stařík, rychle zabloudil jako všichni ostatní. Lidé od něho zpočátku očekávali nějaký zázrak, když je anděl, nepočínal si však nijak mimořádně. Přespával v koruně stromu, jedl s veverkami, povídal si těmi, co zabloudili. Hrál si s dětmi, které by si jinak neměly s kým hrát. "Není to spíš nějaký blázen?" začali říkat lidé. "Proč pořád chodí v té nemožně ušmudlané noční košili? Proč má na zádech opelichaná husí křídla?" Anděl se rozpačitě usmíval vybledlýma modrýma očima. Ze zvyku občas rozpínal paže, jakoby se ještě pokoušel létat. Nevěděl už, pročto dělá, zapomněl, proč jej Pán andělů poslal do parku. Dokonce zapomněl nadobro i to, že je vůbec anděl. "Je to nějaký penzista, který na čerstvém vzduchu vykonává dechová cvičení," říkali lidé.
Jednoho dne vyšla z hlubin parku strašlivě smutná žena. Pořád plakala. Slzy jí tekly proudem z očí přes tváře, blůzu a sukni dolů do trávy. Možná, že to byla vůbec nejsmutnější žena na světě. Lidé k ní zvědavě přistupovali. Vyptávali se, proč tak hrozně pláče. Žena neodpovídala. Lidé jí radili, aby přestala plakat. "Pláčem se nic nespraví!" pravila moudře zahradnice. Ani potom však žena nepřestala plakat. Lidé si řekli, že jí není pomoci a odešli. Když nejsmutnější žena světa zůstala zase sama na lavičce pod stromy, přicoural se mokrou trávou starý anděl. "Nazdárek," řekl anděl tiše. Žena pořád plakala. Teď bych jí mělříci něco hrozně hezkého, aby nebyla smutná. Ale co? myslel si anděl. Chvíli čekal, zda jej něco nenapadne. Nenapadlo jej vůbec nic, tak ji aspoň pohladil po tváři.
"Jen se hezky vyplačte, zlatíčko!" řekl anděl.
Smutná žena se koukla na anděla. Jenom trochu. Viděla, že má modré oči. Úplně jako nebe, podivila se. Cítila teď veliké, nadpozemské blaho. Rozplakala se ještě víc a plakala opravdu strašně dlouho. Anděl ji celou dobu držel za ruku. Potom najednou žena poznala, že její trápení už odešlo. "Pane!" řekla ženaa dojatě se vysmrkala do velikého kostkovaného kapesníku. "Dyť vy jste úplnej anděl!" Trochu se usmála. "No jo!" ťukl se starý anděl do hlavy. "To teda vlastně jsem!" Teď už zase anděl všechno věděl. Vzpomněl si dokonce, proč jej kdysi Pán andělů poslal do parku. Také on se teď usmál. Usmáli se jeden na druhého a odešli z parku někam pryč. Kam šli? Nemůžeme vědět!
Lidé si šuškali, že ti dva spolu odletěli do nebe. Kdosi mluvil o velikém zázraku, který starý anděl nakonec přece jen vykonal. Jiní tomu odporovali. "Mají nahoře ve městě hezký malý byt s výhledem na zátoku!" tvrdil jeden bývalý listonoš. Nějaký malý pán si dokonce vylezl na pařízek, aby ho všichni viděli. Vyprávěl, že o nějakém zázraku nemůže být ani řeč. Chybí k tomu jakýkoli důvod! "Andělé už dávno nejsou!" vysvětloval pobaveně maličký pán. "Byl to úplně normální člověk jako my. Jenomže měl křídla, a to je prostě všechno, žádné zázraky! Potkal jsem je ve městě. Prodávají čistící prostředky po domech. Také sirky. Docela obyčejné sirky!" "Nebyl to třeba někdo jiný?" vyptávali se lidé opatrně. Maličký pán se hrozně urazil. "Ovšemže to byli oni!" prohlásil. "Nemohu se mýlit. Pořád ještě se drželi za ruce!"
Protože nejsem přítelem životopisných údajů, nebudu zdlouhavě vypisovat všechno, co by jste měli vědět o panu Chudožilovovi. Pokud vás to zajímá, přečtěte si jeho novou knihu, Bitva o fusekli, která, ač není přímo životopisná, napoví o autorovi hodně. A nebo zkuste číst Reflex, protože pan Chudožilov do něj občas přispívá hrozně milými fejetony.
Knihu Na velrybě, ze které je vybrána naše povídka, as hned tak neseženete, ale je zamčená v mé pohádkové skříni, takže pokud budete mít zájem, mohu vám ji na chviličku půjčit - ale ne na dlouho, protože Petře by vadilo, že jí z ní před spaním nečtu.
No, ještě bych měl říct jednu věc, která navazuje na moje povídání o pohádkách. Osobně si myslím, že umělé pohádky psát nejde. Ale vysvětlete mi potom, kde je tedy pan Chudožilov bere?