Petr Strossa
J.R.R. Tolkien byl od dětství fascinován pohledem na Velké Západní Moře, ve stříbřité majestátnosti narážející na pobřeží jihozápadní Británie. Právě to byl určitě jeden z momentů, které předurčily konečnou formu všech pověstí o Atalantë - Pádu, jehož jméno je vlastně poetickou transformací slov Atlantis, Atlanticus, slov označujících buď Západní oceán samotný, nebo zemi, která snad kdysi bývala za ním.
Když jsem dočetl knihu Louise Charpentiera, napadlo mě, že tento pán musel zažít podobnou fascinaci někde na západním pobřeží Francie. Toto malé (a samo o sobě dost šílené) srovnání se mi přímo vnucuje na úvod, přestože není zdaleka jediným důvodem, proč chci psát o této knize na stránkách věnovaných Tolkienovi, pohádkám, mytologii a světu fantazie vůbec.
Na obálce knihy, vydavatelem zařazené do škatulky "spekulativní", je její autor charakterizován jako francouzský literární příbuzný Dänikena. S tím rozdílem, že "pro své originální konstrukce nepotřebuje asistenci světle zelených E.T." (poněkud neuctivé k Dänikenovi, řekl bych). Charpentier totiž předkládá a dokládá tezi, že celá naše civilizace může mít své prapočátky na Západě - v zemi, kterou antika pojmenovala Atlantis. Po přečtení knihy se mi zdá, že uvedený "rozdíl" je nejen nepodstatný, ale v konečném důsledku nejistý (!): autor sám argumentuje (dost přesvědčivě), že např. říci "zemědělská kultura přišla z východu" znamená jen odsunutí, nikoli vyřešení otázky skutečného původu; zajímavé však je, že jakmile se dostane "na dohled" ke stejné formulaci, ve které je slovo "východ" nahrazeno slovem "západ", už mu to jako odsunutí otázky nepřipadá... Dokazuje, že žádní obyvatelé Středomoří v době kamenné prostě nemohli sami vyřešit problém domestikace zvířat a kultivace plodin, a dokládá, že potřebné znalosti mohli získat od dědiců Atlantidy, po velké katastrofě rozptýlených po celém Středomoří. Jak ovšem k těm znalostem dokázali přijít oni, to už neřeší. To všechno ale nakonec neshledávám tak důležitým. Hodnotu samu o sobě a samu pro sebe podle mě představuje hromada zajímavých myšlenek o původu mýtů, o původu megalitů, o původu místních jmen ve Francii i jinde a o dalších věcech, které Charpentier posbíral či vymyslel. Že je shromažďuje právě tak, aby podporovaly jeho základní tezi, toho si koneckonců můžeme třeba taky nevšímat. Vždyť spekulativní literatura je tu od toho, aby říkala: "Hele, a nemohlo to všechno být třeba taky takhle? Ne? No když ne, tak ne. Ale v tom případě bude třeba vymyslet něco jiného." (Za "to všechno" a "takhle" dosaď podle libosti.)
Hned první dvě kapitoly obsahují snad to nejzajímavější, co lze v knize najít, zajímáme-li se specificky o mytologii. Cituje se zde starořecký sběratel mýtů Euhémeros, který již ve 4. století před naším letopočtem tvrdil, že bohové byli původně lidmi. Myšlenkový směr, nazvaný po něm euhémerismus, vykrystalizoval nakonec do přesvědčení zjednodušeně vyjádřitelného takto: "Veškerá mytologie je transpozicí historických událostí, v níž jména bohů označují národy, jejich spory války a sňatky splynutí." V tomto světle pak Charpentier rozebírá jednu z nejstarších řeckých pověstí - o Héraklovi. (Mimořádné stáří této pověsti by mělo být viditelné z toho, že v ní Héraklés ani jeho protivník Antaios, na rozdíl od toho, co je v řeckých bájích běžné, ve svém souboji nepoužívají žádné kovové zbraně - jde tedy o příběh, jehož jádro sahá až někam do mladší doby kamenné.)
Héraklés je héros - syn boha Dia, který ho zplodil přestrojen za vojevůdce Amfitryóna... Héraklés slouží mykénskému králi Eurystheovi. Héraklés totiž představuje předchůdce Řeků, kteří zatím nemají žádný stát, proto musí sloužit jiným. To jen tak na okraj. Mezi řadou hrdinských činů, kterými jej pověřil Eurystheus, Héraklés v Élidě změní tok dvou řek, a tím vyčistí stáje krále Augiáše. Prostě kmen byl najat na práci při regulaci toků, a tím se zřejmě vysušily bažiny. (!) Héraklés zbaví Krétu zuřivého býka. Býk je prokazatelně symbolem starého (předřeckého) krétského náboženství. (Na tom přece staví i autoři historických próz - znáte např. román Býk přichází z moře od Mary Renaultové? Tam sice místo Hérakla zaujímá Théseus, král athénský, ale i tam je evidentní, že jeho osoba symbolizuje jakési širší vítězství Řeků - či Achájů - nad dosavadním pořádkem, podle kterého museli v posvátné úctě poslouchat Kréťany.) Héraklés vítězí nad Amazonkami. Tuto notoricky známou událost (která má svou obdobu v naší pověsti o Dívčí válce a nejspíš v podobných pověstech všech národů) už Charpentier sám ani nekomentuje, asi proto, že problém vyrovnání se se zavilými zastánci matriarchátu se jeho atlantické koncepce původu civilizace netýká. Přejděme proto k těm částem Héraklovského mýtu, které jsou pro něj naopak nejvýznamnější.
Héraklés uloupí stádo býků obru Géryonovi na ostrově Erythei - jehož polohu pověst určuje někde v Atlantickém oceánu naproti Španělsku. Poté jde vykrást zlatá jablka ze zahrady Hesperidek. Tato "zahrada" je údajně (podle zmínek v řecké pověsti i podle dalších pramenů, mimo jiné i v souladu s místními tradicemi) dodnes jednoznačně lokalizovatelná poblíž města Larache na atlantickém pobřeží dnešního Maroka. Při této cestě H. svede dlouhý zápas s obrem Antaiem, synem Poseidóna, boha moře, a Gaie (Země). Nakonec ho porazí, zahradu Hesperidek vykrade a cestou zpátky oddělí Evropu od Afriky - na tom místě po něm zůstanou Héraklovy sloupy neboli Gibraltarský průliv. Celá tato část pověsti podle Charpentiera euhémericky pojednává o tom, jak předchůdci Řeků ještě kdysi v době kamenné, sami na zcela barbarské úrovni vývoje, uspořádali loupežnou výpravu do západního Středomoří. Tam se setkali s národem, jejž Hérodotos nazýval (v českém překladu Oldřicha Kalfiřta z francouzského překladu Louise Charpentiera) Atlanťany. Tito obyvatelé krajů kolem pohoří Atlas (ke kterému se, jak známo, váže jiná řecká pověst o stejnojmenném obru) mohli být ve skutečnosti kolonisté ze země za oceánem, kterou ještě později Platón nazve Atlantis. V každém případě ovládali umění chovu (Géryonovo stádo) a pěstování plodin (zlatá jablka Hesperidek). Divocí kočovníci, zosobnění Héraklem, od nich tato umění přejali - což se samozřejmě neobešlo bez krutých bojů. Který národ kdy v dějinách byl ochotný jen tak dát jiným lidem svoje know-how? A na druhé straně, kteří divocí kočovníci se kdy v dějinách spokojili s tím, že se od usedlých sousedů něco naučí, aniž by jim toužili ukázat, kdo je silnější? Antaios, syn boha moře a matky Země, tedy představuje potomky mořského národa a místních usedlíků, tak či onak kladoucí odpor postupujícím Řekům. A nyní pozor: to vše se odehrávalo na stále ještě spojeném prakontinentu, kde na místě dnešního Gibraltaru byla šíje! Právě v době popisovaných bojů však došlo k přírodní katastrofě. Hledání jejího důvodu a dalších souvislostí je zase úplně jiným tématem, v knize jen naznačeným; v každém případě tu šlo o velké třesení země a přelévání vody, jehož jedním důsledkem byl vznik Gibraltarského průlivu, druhým (a zdaleka ne posledním) pak mohlo být potopení Atlantidy.
Výklad v těchto kapitolách je doprovázen řadou map a dalších literárních svědectví, která zde nemohu podrobně citovat, protože to už bych opisoval celý text knihy. Třetí kapitola se věnuje samotné existenci Atlantidy, na pozadí Platónova dialogu Kritiás. Podle tohoto pramene se údajně kdysi Solón doslechl od egyptského kněze v Saís (který zase odkazoval na staré spisy svého chrámu): "Tenkrát totiž (asi o devět tisíc let dříve) bylo možné se dostati přes ono moře (Atlantický oceán), neboť mělo před svým ústím, které vy jmenujete ve své řeči Héraklovými sloupy, ostrov; ten byl větší než Libye (rozuměj tehdy známá severní část Afriky) a Asie (rozuměj Malá Asie) dohromady a tehdejší cestovatelé mohli se z něho dostati na ostatní ostrovy a z těchto ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela úzkým vchodem; ale tamto jest vskutku moře a zemi, která je obklopuje, vším právem by bylo možno zváti pevninou v pravém slova smyslu." (Citováno z českého překladu Platóna od V. Novotného, takže to snad nemůže být překroucené.) Není to opravdu pozoruhodné, jak přesně tady staroegyptský kněz popisuje cestu do Ameriky? To si snad nikdo nemohl vymyslet! A když to není vymyšlené celé, proč by měl být vymyšlený ten ostrov uprostřed, s celou svou civilizací, mimochodem v některých detailech zmiňovaných Platónem překvapivě připomínající věci, které antická civilizace později znovu objeví u Keltů?
Nutno přiznat, že dál kniha postupně nabývá na šílenosti, jak se autor snaží ukázat, co všechno (alespoň potenciálně) dosvědčuje přítomnost diaspory Atlanťanů v západní Evropě (ale dost možná i jinde po celém světě) po katastrofě, která je zbavila původního domova. V Charpentierových představách se Atlanťané (resp. jejich potomci) všude jevili jako lidé nadprůměrného vzrůstu (obři) a zdatní kameníci - ano, oni to byli, po kom nám po většině Evropy (ale dokonce snad i v Indii a v Koreji!) zůstaly menhiry, kromlechy a dolmeny. V této souvislosti se můžeme dočíst řadu zajímavostí o těchto megalitických stavbách. Např. že horní desky dolmenů (často o hmotnosti několika desítek tun) bývají uloženy na podstavných blocích prakticky bodově, nejspíš proto, aby mohly dobře rezonovat (s čím, to si Atlanťané odnesli do svých hrobů, někdy bezpochyby umístěných právě pod těmito deskami). Nebo že četné menhiry by možná (jen Atlanťané, a od nich snad ještě druidové věděli proč) mohly fungovat jako jakási akupunktura na těle Země! Charpentier ovšem rozvíjí souvislosti dál a dál, a nachází potenciální pokračovatele v předávání zbytků tajných vědění Atlanťanů, šifrovaných do kamene (aby je snad jednou lidé znovu pochopili v jejich mystickém celku, až se znovu dostanou na úroveň dávných Atlanťanů) - nachází je v architektech pyramid i staroindických chrámů (to jen v okrajových poznámkách), stejně jako ve středověkém tovaryšstvu stavitelů katedrály v Chartres (to je téma celé jeho další knihy). Je zajímavé pozorovat, jak zatímco v prvních kapitolách autorova stanoviska vypadají materialisticky, čím dále se do tématu hrouží, tím více se z něho stává jakýsi panteistický mystik. Ale i jinak je to zajímavé čtení: nelze popřít, že různé věci se dějí, nebo prostě jsou, a jejich vysvětlení je těžké. Hypotetické fungování, ale i sama existence všech velkých kamenných staveb k nim nepochybně patří.
V bádání po stopách Atlanťanů Charpentier přirozeně dochází také k pozoruhodným etymologickým úvahám. Tak např. si všímá, že v příliš mnoha francouzských místních jménech se vyskytuje prvek Jean - česky Jan. Nezbývá než s ním souhlasit, že např. ve jménu řeky Jean-Varenne to vypadá dost podivně. A vůbec, že by celá dávná Francie byla plná jen samých Honzů? Úplně jinak to ovšem začne vypadat, když si uvědomíme, že Jean se čte [žán] - skoro stejně jako Géant [žeán] - Obr! Co když alespoň část těch všelijakých "Janovic" a podobných lokalit ve Francii jsou ve skutečnosti původně "Obroviště"?! Tedy původní kultovní místa Atlanťanů, na Jeníky degradovaných lidovou etymologií s tichou podporou křesťanské církve po celý středověk. A jak je autorovi zřejmě vlastní, když už s něčím začal, musí jít ještě o kousek dál. V tomto případě pozoruje ve francouzském slově géant (obr) potenciální prazáklad ANT - stejný jako ve jménu Antaios (Anteus), ale také Andalusie, Andy (!), v portugalském slově anta označujícím dolmen, ve jménu Gargantua, což se dá vyložit jako "obr od kamene", a kdo ví kde ještě... Že se jinak slovo géant vykládá z řeckého gigas (gigantos), nezamlčuje, ale navrhuje, že by to mohla být prostě shoda, ať už náhodná nebo zákonitá. (Musím říci, že i na takových přístupech osobně něco nacházím. Jednou jsem sám - nechtěně - několik účastníků tolkienistické schůzky přesvědčil, že růže se tak nazývá, protože má růžky čili ostny, což mě zrovna napadlo. V okamžiku, kdy se kolem začalo ozývat: "no jó, to je zajímavé," jsem si uvědomil, že nepochybně starší latinské rosa (čti róza), od čehož je evidentně jen krůček ke staročeskému ruoža, těžko může souviset s praslovanským rog. Přesto se od té doby nedokážu zbavit dojmu, že v jakémsi "kolektivním českém podvědomí" opravdu růže má růžky, a to jí potvrzuje právo na její jméno. Což mi připomíná ještě jednu knihu, které jsme v tomto čísle chtěli věnovat pár slov - Abecedu stvoření pana D. Ž. Bora. Ten by možná to, co jsem právě předvedl, stejně jako to, co předvádí Louis Charpentier, nazval ukázkou mýtoetymologického myšlení.)
Přestože jsem se stále ještě nezmínil ani o všech oblastech možných úvah, které kniha Tajemný pravěk Evropy (mimochodem v originále nazvaná Les Géants ou le Mystęre des Origines, čili doslova Obři aneb tajemství původu) nabízí, myslím, že jsem toho napsal dost, aby si to pomalu zasloužilo nějaký závěr. Tedy: musím říci, že - na rozdíl např. od knihy Immanuela Velikovského Světy v kolizi, po jejímž přečtení jsem byl takřka přesvědčen, že Země během několika posledních tisíciletí zažila vesmírnou katastrofu, při které se východ ocitl na západě - Louis Charpentier mě o své "atlantické koncepci" jako celku nijak zvlášť nepřesvědčil. Ani přesto, že jako všichni spekulacionisti zásadně uvádí jen argumenty podporující jeho teorie. Zřejmě je na mě příliš šílený. Přesto ale ta kniha rozhodně stála za přečtení. Případným zájemcům pak mohu ještě sdělit, že ač je už 4 roky stará, stále je vidět v obchodech; dost možná někde i se slevou.