Tento text vznikl na objednávku – původně byl osnovou mé přednášky na Čaroconu, později se stal základem internetové debaty a nakonec na prosbu Jirky Grunta a Filipa Münze jsem se pokusil nesouvisející materiály a úvahy sjednotit do ucelenější podoby. Mnohokrát jsem přepisoval, ale stále nejsem spokojen. Mluvit zasvěceně o pohádkách je skoro tak těžké jako pohádky vyprávět, a ani jedno mi pořádně nejde. Pokud se budete cítit ošizeni, že povídání je moc obecné a vlastně nic neříká, tak se omlouvám, ale lépe to zkrátka neumím.
Řada lidí se domnívá, že mám strašně rád pohádky. Skutečnost je trochu jiná. Spíše bych řekl, že mám velmi rád dobré příběhy, což je pojem, který asi stojí za bližší vysvětlení.
Pokud člověk připustí, že zcela nerozumí všem svým pohnutkám, jistě mu nemůže být zcela cizí ani myšlenka, že existují věci, které ho uchvátí, aniž je mu zcela jasné, proč. Východ slunce nad horami, odraz vážky v lesní tůni, nebo třeba jenom dobrý oběd nebo pohodlná židle, a nebo třeba modrá barva tapet.
Nutně nemusí jít o vzácné nebo prchavé věci, okamžiky, na které člověk dlouho čekal, nebo nečekané náhody. Uchvátit vás může každý den, i když třeba prší a v přeplněném autobuse vám šlápne na nohu zrovna ten nejtlustší a nejšpinavější chlap, který s vámi jede. Přes to všechno může mít člověk těžko zachytitelný a vyjádřitelný pocit uspokojení, které se nevztahuje k něčemu konkrétnímu, ale prostě tady je.
A podobně je to s dobrými příběhy. Jen těžko se dá říci, proč člověk poslouchá nebo čte s takovou chutí a nemá čas sledovat okolní svět, proč si tolikrát zkouší vzpomenout na pocit, který zakusil, když se s příběhem poprvé setkal.
Každý, kdo zná nějaký dobrý příběh, dobře ví, jak těžké je vysvětlit ostatním, že je ten příběh opravdu dobrým příběhem a ne jen jeho nápodobou. Příběhy totiž, podobně jako celý svět kolem nich, nevydrží dobré stále a pro každého. Jsou lidé, kteří jsou mrzutí i při pohledu na největší divy světa, a jiným plesá srdce i při pohledu na panelák skrápěný kyselým deštěm nebo zvracejícího opilce ve špinavé nádražní budově. Ti první lidé většinou nevědí, že existují dobré příběhy, pro ně jsou některé příběhy dobré a některé špatné. Ale ti, kteří v sobě mají nějakou podivnou strunu, chybějící prvním lidem, rozlišují na dobré a dobré příběhy.
Ale ani to není všechno. Hranice mezi dobrým a dobrým není tak ostrá, jak by se mohlo zdát. Někdy je v dobrém i kousek toho opravdu, kurzívou, dobrého, a někdy se vám po pár letech zdá, že jste se mýlili a věci dobré se staly dobrými. Nebo naopak, a to je velké štěstí. Jinak by totiž svět za chvíli přišel o své kouzlo.
V zájmu objektivity je nutno říci, že asi existují i špatné věci. Ale bude lépe, když na ně raději nebudeme moc myslet.
Mám rád dobré příběhy. Možná, že jsem jejich fanatickým obdivovatelem. Nevím, proč právě ty příběhy, které obdivuji, mne tak přitahují. Zda je to obsahem, jazykem nebo formou, charakterem hrdinů nebo prostředím, ve kterém se odehrávají. Vím ale, že jsem se na to v jednom období svého života pokoušel přijít, a jediným výsledkem bylo, že jsem začal pochybovat, zda jsou to opravdu dobré příběhy a zda vůbec nějaké dobré příběhy existují. A tak jsem toho rychle nechal, protože si myslím, že než mít zevrubný přehled o tom, co je krásné, je lepší nechat na sebe pomalu působit krásu okolního světa.
Proto se možná budete divit, jak málo vám toho řeknu o pohádkách. Ale možná, že je to dobře. Nerad bych jim ublížil, na to je mám příliš rád. Třeba nejsou žádné dobré příběhy, a pohádky jsou opravdu staré tlachy pro malé děti, které nesnesou kritické srovnání se soudobou literaturou. Pak bych o tom ale rád mlčel a nenápadně si je nechal vyprávět za dlouhých zimních večerů, abych je jednou mohl vyprávět na oplátku zase já.
Mám pohádky rád, protože se mezi nimi najde pozoruhodně mnoho opravdu skvělých příběhů. Jsou v nich pasáže, které poslouchám se zatajeným dechem, a než si vzpomenu, že vlastně vím, jak to dopadne, dávno mne pohltí děj a strhne mne s sebou.
Kdysi, v dávných dobách, kdy ještě Gutenberg nebyl na světě a knihy se musely pracně opisovat, si lidé museli příběhy vyprávět. Mělo to řadu výhod a řadu nevýhod, protože tak už to na světě chodí.
Dnes, když skvělý spisovatel napíše příběh (a napíše ho dobře), si může kdokoli, kdekoli na celém světě za pár měsíců koupit knihu, přečíst ji, schovat do knihovny a kdykoli ji číst znovu a znovu. Bude pořád stejně skvělá. Když ve středověku vyprávěl příběh skvělý vypravěč, měli všichni jeho posluchači štěstí. Ale když ho chtěli vyprávět dál, sami, někomu dalšímu, stalo se, že už si nevzpomněli na všechny podrobnosti, nenapodobili tak skvěle dialog, snad trochu zašmodrchali celý děj. A jejich posluchači byli tedy ošizeni. „Jejich" příběh už tak skvělý nebyl. A to byla škoda.
A když ten původní, výborný vypravěč umřel, jen těžko se našel druhý tak dobrý. A příběh se deformoval, kazil, umíral také.
Lidé tehdy nevěděli, že jim jednou velký Johann vynalezne knihtisk a umožní jim příběhy schovávat do skříní. Museli si tedy pomoci jinak. Trápilo je jistě, že dobré příběhy umírají. I začali se je učit nazpaměť, snažili se zlepšit si paměť a nevynechat jedinou podrobnost. Ale stejně, ač ten samý příběh vyprávěli na chlup, na slovíčko tak, jak jejich velký vzor, starý vypravěč, něco tomu chybělo. Nálada, kterou dokázal dát vyprávění, teď chyběla.
Možná je škoda, že vyprávění nejsou vždy skvělá. Ale uvědomte si, že se zase jednou narodí někdo, kdo bude umět vyprávět tak, že se vám zalijí oči slzami, že vám bude bušit srdce úzkostí a s úlevou si oddechnete, když hrdina překoná všechny překážky a dosáhne zaslouženého vítězství. Ten někdo bude nový velký vypravěč. Ze střípků příběhů, které zaslechne od ostatních, si stvoří svůj nový příběh. A oni jen vydechnou úžasem, protože on změní jen pár slůvek, jen důraz ve větě – a zrodí se nové velké dílo.
A proto to může být někdy i výhoda, když příběhy nejsou zavřené ve skříni, ale vyprávějí si je lidé mezi sebou. Pokaždé, když uslyšíte velkého vypravěče, bude to nové, bude to pro vás velký svátek. A kniha, která je stále stejná, vás pak už neuspokojí, bude vám připadat prázdná a šedá, protože živé vyprávění je jako život sám, to, co bylo včera překrásné, je dnes šedé, a musí se to změnit, aby zase rozkvetla krása.
Výhodou je, že vypravěč mluví k lidem, vidí jim do očí, zalichotí mu napjaté výrazy ve tvářích, zvědavé oči, zatajený dech jeho posluchačů. A snaží se jim říci svůj příběh co nejlépe. A snaží se ho říci právě svým posluchačům, lidem, které zná, kterým nemusí nic vysvětlovat, zdlouhavě popisovat, kterým stačí naznačit něco ze společných zážitků, z jejich bezprostřeního okolí, z věcí, které všichni znají. Dokáže jim nejlépe dát představu věcí. Vždyť kolik místa v psané literatuře zabírají popisy krajů a lidí, a vypravěči stačí říci: „Byl vysoký jako tuhle Jirka, a vlasy měl hnědé jako Petr," a všichni vědí, o co jde.
Pohádka je takovým vyprávěným příběhem, a proto je sdílena vypravěčem a jeho posluchači, všichni tvoří ten příběh, všichni jej mají před očima.
Zkuste si někdy místo detektivky večer rozsvítit místo elektrické lampy svíčky, sednout si do kruhu (třeba rodina, třeba i soused, který zaskočil pro karí, nebo pár přátel, co jednou mimořádně nešlo na pivo), a pak si pomalu, tiše, zkuste chvíli navzájem vyprávět. Ne najednou, to není vyprávění, to se jmenuje diskuse. Postupně, každý zvlášť, třeba se zakoktávejte, vymýšlejte si, pokuste se okolí pobavit, ohromit a zaujmout. A pak lépe než z popisu a úvah pochopíte, jak vzniká a čím je pohádka.
Ale ty příběhy, které jsou běžně označované jako pohádky (a později se snad ještě dostanu i k vymezení několika základních rysů), vznikly už dosti dávno. Doba jejich vzniku je opředena mlhami dávných časů, kdy nejenže nikdo neslyšel o Gutenbergovi, ale jen málokdo uměl psát. A pohádky odrážejí mentalitu tehdejších lidí (nesrozumitelně a odborně řečeno, jsou reflexí konkrétní sociokulturní reality).
Uvědomme si, že se jen těžko můžeme do duše těchto lidí vcítit. Neznáme prostředí, v němž žili. Neumíme si je ani pořádně představit. Ani pořádně nevíme, co je v pohádce „skutečné" (čili podobné realitě v době vzniku příběhu) a co „vymyšlené" – tedy to, co vlastně dělá pohádku pohádkou. A příznačné je, že řadu věcí zcela skutečných řada lidí považuje samy o sobě za pohádkové – rytíře na koních, princezny, zlaté zámky a poklady v horách. Hloubkou staletí se z možného stalo nemožné.
Pohled našich předků na svět byl snad trochu podobný pohledu dětí, tedy přirozenější, primitivnější – bez emocionálního významu tohoto slova jako něčeho špatného. Prostě lidé uvažovali jednodušeji než dnes, těžko říci, zda ke své škodě a nebo štěstí. A tato jednoduchost vytvářela něco jako „pohádkové podhoubí". Toto podhoubí ještě není příběhem. Je jen možností, náznakem, ze kterého může příběh vzniknout. Aby to bylo trochu jasnější: pokud budou lidé věřit, že ve vodě žijí vodníci, ale nikdy nikdo žádného neuvidí, bude existovat určitá pochybnost, že opravdu jsou. A tato pochybnost bude vytvářet určité napětí. A z tohoto napětí snad může jednou vzniknout vyprávění, jak Franta mlynářovic jednoho dne spadl do náhonu a vodník ho stáhl pod kolo, ale neutopil ho, zahrál si s ním lízaný mariáš a vystrčil ho zase do našeho světa, nad vodu.
Je jasné, že jádrem příběhu bude skutečná událost. Franta spadl do náhonu. Ne-pohádkový pohled jasně říká, že si máme po Frantově vyprávění o mariášku poklepat na čelo, protože ho asi mlýnské kolo pořádně praštilo do hlavy. Ale v případě myšlení pohádkového snad dojde k rezonanci. A posluchač sice vrtí hlavou, ale svým způsobem uvěří. Uvěří proto, že představa vodnického mariáše s klapáním mlýna nad hlavou je poetická. A líbí se mu víc, než že Franta má v hlavě o kolečko (vlastně pořádné, mlýnské kolo) víc. A snad jednou bude ten příběh vyprávět dále, a pro jistotu, aby se někdo nešel Franty zeptat, jak to vlastně bylo, řekne, že se to stalo jednomu chasníkovi za devatero horami a devatero řekami. A máme tu pohádku jako vyšitou.
Že by pohádky opravdu vznikaly takto, se nikomu chytrému a vzdělanému (tedy ani mně) vlastně věřit nechce. Ale když ono samo to zní tak pěkně!
Ale uvažte, že není třeba, aby Franta skutečně spadl do náhonu. Jenom tam ten chlapík denodenně projde. Stokrát mu uklouzne noha. Nikdy tam samosebou nespadne, neboť si dává pozor. Ale někdo si všimne, že by tam spadnout mohl. A v připuštění té možnosti je i představa příběhu. To je vlastně jádrem pohádkového myšlení. Představit si, že věci jsou jinak, než je vidíme, a nebo že by jinými mohly být – v příběhu, jehož náznak jsme právě spatřili.
Protože ten, kdo v hlavě začne příběh skládat, musí zvážit řadu možností. Má vyprávět, jak se Franta strašlivě zmáchal? No, to by bylo na příběh trochu málo. Že Frantu kolo rozdrtilo na prášek? To už je lepší, Franta by si aspoň dával pozor. Jenomže Franta si stejně dává pozor. A navíc, Franta sedí mezi námi, to by ten příběh musel být o někom jiném. Ale to by zase nikoho nezajímalo, že ten kdosi neznámý byl rozdrcen na prášek. Ledaže by ten někdo jiný byl zrovínka jako tady Franta.
Ale to už není ono. Něčím to zpestřit, tak se na to musí. Že Franta viděl toho vodníka, co žije v náhonu? Ale to není žádné povídání. Stará mlynářova maminka ho viděla, zrovna když při měsíčku kouřil fajfku na zastaveném kole. A děti ho občas vidí, když hážou do náhonu oblázek, aby skákal žabky.
Ale co kdyby Franta s tím vodníkem mluvil? A co třeba hrál i karty (protože je to třeba proslavený karbaník)? To už by byla jiná – vodník po něm třeba sáhl a podrazil mu nohu, do vody sám ho stáhl, aby si s tak vyhlášeným hráčem mohl dát partičku. Kdo ví, co vlastně vodník celé dny dělá pod hladinou...
Příběh je skoro hotový. Stačí promyslet, co si pod tou vodou řekli, kdo vlastně vyhrál a co za to dostal, vyměnit Frantu za mlynářského pacholka odněkud ze země za devatero řekami a máme pohádku.
Příznačným rysem tehdejšího pohledu na svět byla víra v oživenou přírodu, animismus – názor, který chápe zvířata, stromy, ale i skály, bouři, oheň atd. jako osoby a přisuzuje jim znaky a vlastnosti, jaké mají lidé. To je velmi známý a obvyklý prvek pohádek, takže se o něm nebudu dále šířit, ale odkáži na O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Marja Morevna nebo O hadím princi.
Dalším důležitým celkem představ byla víra v živoucí duchy zemřelých – tzv. manismus. Konkrétně v českých pohádkách jsou prvky tohoto charakteru přebity, pohlceny křesťansky laděným pojetím posmrtného života; například zakletá osoba je osvobozena tím, že jí někdo utne hlavu, a z krku vylétne bílá holubička, zakrouží a začiřiká a odlétne do nebíčka (O třech ohařích, Janíček s voničkou, O obřím vrchu atp.).
V jiném kulturním okruhu však tito duchové mohou oživovat kupříkladu snop slámy, zvířata, stromy – ruská verze Popelky je dobrým dokladem. U nás je též častější, že se mrtvý vrátí, aby odplatil někomu pomoc nebo naopak pomstil křivdu (ovšem tyto pohádky mají většinou germánskou předlohu nebo původ).
Zda tito duchové budou zlí nebo dobří, nezávisí zcela na tom, jací byli za života – typicky v indických pohádkách jsou skoro všichni duchové zlí, i kdyby šlo o původně dobré lidi.
Animismus a manismus zásadním způsobem ovlivňují obsah a děj pohádkových příběhů. Dalším významným světonázorovým prvkem v období vzniku pohádek byla víra v kouzelnou moc slova. Ta působila trošku jinak než předchozí prvky. Jednak se totiž její vliv odrazil v obsahu příběhů (kouzelníci, čarovná zaklínadla, kouzelná jména tajemných bytostí), ale také ve formě vyprávění jako takového. Existují názory, že vyprávění pohádky má mystický, rituální smysl, je součástí pravěkých magických obřadů (Lang, Tylor).
Vyjmenovat všechny příklady oživených slov by bylo nad mé síly, snad v každé pohádce je můžeme nalézt, od nejjednodušších náznaků až k nejpropracovanějším, kdy je hledání pravého slova hlavním motivem příběhu (Sluha Ach nebo starší verze O třech přadlenách).
O formálních změnách také není pochyb – trojnásobné opakování části děje kupříkladu je velmi obvyklé. Opakování samo o sobě slouží ke gradaci děje ve vypjatém místě, ke zvyšování zájmu posluchače, a v neposlední řadě také k lepšímu zapamatování vývoje příběhu, kterým si vypravěč usnadňuje svou úlohu. Není však patrně náhodou, že se opakuje právě třikrát (trojka, jak známo, je mocné číslo). Obdobně je snad příznakem jisté ritualizace příběhu i ponechávání archaismů nebo krajových či slangových výrazů, i když jsou hůře srozumitelné a ztěžují porozumění.
Určitým zobecněním pohádkového myšlení je i pohádková logika, zákonitosti pohádek. Je to víra v principy fungování světa, nebo příběhu, podle toho, jak to vidíte. Často se říká, že pohádky končí dobře. Ano, české (a evropské ve valné většině také) skutečně končí dobře. Ale obecněji jde o to, že zlo je odplaceno zlem, dobro dobrem. Jde o to, že nikdo nesmí porušit dané slovo, i kdyby byl sebehorší, protože to by popřelo víru ve slovo jako kouzlo. A že hra, nebo sázka, je posvátná (jak vy všichni jistě dobře víte z Hobita). A také o to, že porušení zákazu je potrestáno (otevření třinácté komnaty), i když tu zápověď neznáme (spálení kůže žabky carevny). Ale takovéto principy jsou utajené, nejasné, zakryté mlhou let, které nás dělí od myšlení dávných lidí. V On the Fairy Stories JRRT některé logické prvky a zákony pohádek nachází, ale místy cítíme, jak křehké jsou jeho úvahy, a jak moc vychází z anglické reality jeho doby.
Snad by stačilo říci, že v pohádkách se zhusta objevují náznaky nějakých principů světa, na které si musíme dávat pozor. A snad se tak pohádky snaží vysvětlovat i morální zásady, vychovávat člověka tak, aby svět „neurážel" a podobně. A možná právě z toho se později z některých rádoby pohádkových příběhů (jako třeba Andersenových) stala mravopoučná povídání pro děti. A možná taky ne.
Ale začínám se dostávat někam, kde už mi nestačí ani slova, ale ani pocity, a jenom vím, že při vyprávění zase budu vědět, proč matka sedmera krkavců musela za svou zbrklou větu tak trpět, proč Erbenova polednice zabije dítě a tak dále. Vy to víte také. Ale teď raději zase něco úplně jiného, jak říká Hynek Med.
Námětové prvky, které tvoří celek pohádky, ale jsou jen jednoduchými stavebními prvky celého příběhu (jako mariáš s vodníkem), jsou velmi rozmanité a mnohotvárné. Jejich počet v pohádkách je odhadován na řádově desetitisíce. Látkových osnov, které jsou složeny z těchto motivů, tedy celých příběhů, je však mnohem méně, desítky, snad stovky. Vědci předpokládají, že pohádkové motivy vznikají volně v „lidovém povědomí" – což je něco jako moje pohádkové podhoubí, ale pohádkové osnovy vyžadují ke svému zrození velkého vypravěče, neboť obyčejný člověk sice může opakovat to, co slyšel, ale nedokáže uvést v život nový dobrý příběh. Tyto osnovy pak putují po světě, jsou k nim lepeny další motivy, ale osa příběhu zůstává nezměněna. Ve starších dobách se díky rigiditě formy patrně motivy příliš neměnily.
Vědci rozdělují typicky pohádky na tři základní typy (viz jakákoli rozumná encyklopedie, díval jsem se do čtyř a je to pořád stejné). Toto dělení je dosti vágní a podle mého názoru nepostihuje podstatu pohádky. Podle tohoto členění jsou
Pro pohádky kouzelné platí v plné míře to, co jsem dosud napsal. Ze zmíněných tří typů jsou nejstarší, nejvýrazněji dodržují formální zákonitosti, které jsem trošičku naznačil výše.
Zato pohádky zvířecí jsou takový podivný hybrid mezi bajkou a pohádkou – jsou mnohem mladší, vznikaly účelově a to, že v nich vystupují převážně zvířata, má upřesnit, „jak je možné, že se to všechno stalo". Totiž zvířata v těchto příbězích mluví a jednají jako lidé, což může býti symbolem (a pak jde o bajku – pohádka symboly neužívá, a pokud máte dojem, že ano, tak si je do ní vsouvá vaše vlastní mysl. Pohádka je vyprávění. Symboly jsou literatura), anebo odkazem na svět, kde se všechny bytosti mohou vyjadřovat, „výraz pravěké touhy po komunikaci s okolním světem", jak říká JRRT. V zásadě člověk předpokládá, že obsah zvířecích příběhů je symbolický, a proto zcela abstrahuje od skutečnosti, že zvířata mluví – v pohádkách kouzelných si mluvícího koně nebo psa každý všimne. Tento fakt ovšem jistou pohádkovou hodnotu zvířecích příběhů značně snižuje. JRRT tyto příběhy dosti rozebírá.
Za zmínku snad stojí ještě fakt, že tyto příběhy dosti důsledně přebírají formální znaky kouzelných pohádek.
Třetím typem příběhů jsou novelistické pohádky. Ty jsou nejmladší a pokud se mě osobně týče, nevidím v nich nic pohádkového. Pro upřesnění, jde o takové hříčky jako O chytré horákyni, Jak chalupník napálil drába a podobně. Tyto příběhy si vypůjčují kulisy pohádek, ale ve skutečnosti jde o vesnické povídky, hříčky a vyprávěnky, popisující všední realitu, zpestřenou „drobnou sociální revoltou", což je obrat, kterým bych si před pár lety jistě pěkně šplhl. Tato odrůda pohádek se vyznačuje vlastní aktivitou hrdinů – ztrácí se jistá předurčenost, typická pro kouzelné pohádky. Zde je cílem ukázat, že člověk s dokáže poradit, a samostatně řešit své problémy. Také nástrahy, jimž hrdinové čelí, jsou většinou velmi všedního rázu – páni, drábové, faráři atp. Hrdina kouzelné pohádky čelí zosobněnému zlu, nebo se potýká s principy světa. Proto je zřejmé, že to nedokáže sám, a posluchač je uklidňován tím, že pomoc přijde, že stačí chtít a nějaká pomocná ruka se ze tmy natáhne.
Zvláštním rysem novelistické pohádky je humor. V kouzelné pohádce, jejíž děj je spíše vážný až chmurný, se humor omezuje na výsměch nástrahám zlé moci ve stylu „my se tě čerte nebojíme, my se ti s dětmi vysmějeme," a bác, polekaný pekelník zmizí v oblaku sirného puchu a čmoudu. Tento výsměch je v novelistické pohádce namířen proti výše zmíněným záporným hrdinům, a protože samotný smích by působil trapně, musí se k němu přidat humorná složka, bez které by v této ne tak zásadní situaci zdál dosti křečovitý.
Na závěr snad ještě drobný a zcela útržkovitý přehled charakteristik pohádek několika oblastí bez nároku na úplnost nebo výstižnost:
Pavel Houser by určitě mohl vyprávět také o sibiřských (loni vyšla tenká knížečka evenckých pohádek, jsou úplně trhlé, rozhodně si ji zkuste půjčit nebo koupit). Chybí tady zmínka o afrických pohádkách, které jsou ale většinou převzaté nebo zcela nesrozumitelné. A tak dále.
Ale ještě na úplný závěr bych se chtěl dotknout pohádek umělých. Nejsem si přesně jist, zda vůbec jsou, i když Čapkovo Devatero pohádek, Putování za švestkovou vůní (Ludvík Aškenázy) nebo povídky pana Chudožilova mne o tom skoro přesvědčují. Ale pak se podívám a řeknu si, je to dobrý příběh, což o to, u srdce mne pálí i mrazí, ale pohádka to vlastně není.
A to je ten lepší případ. Většinou jsou umělé pohádky děsné. A to smrtelně vážně. A nejpohádkovější jsou příběhy, které vznikly beze snahy pohádkou být. Tragedií pohádky je totiž její umíněné spojování s dětmi a tedy neustálé výchovné tendence, předkládané jako příběh. Ale o tom velmi pěkně mluví JRRT.
Já chci zmínit jiný nešvar. V posledních letech vyšlo několik (a možná i několik desítek) velmi pěkně vypadajících knih, tvářících se jako pohádky. Ve skutečnosti jsou to však přepisy pohádek pro (patrně) zcela dementní děti, které by je nepochopily tak, jak jsou. Celý příběh je shrnut na samotné jádro, zbaven košatosti jazyka, dialogů a vlastně sebe sama. Zbývá jen poměrně trapná zápletka, pointa několikrát vysvětlená a velikánský barevný obrázek. A cena svazku pár set korun.
Přátelé, to je zločin na pohádce. Až zjistím, koho a za co žalovat, učiním tak.
Nemenším zločinem však byly i tzv. pohádky, které jsem musel sledovat jako malé dítě v TV (tedy vlastně nemusel, ale jako dítě zvídavé mne k nim táhla zvědavost). Televize nebo film jako médium pohádce příliš nepřejí, ale když se to povede, stojí to za to. Ony obecně film či divadlo nejsou pro příběh příliš přínosné, protože fixní formou svazují ruce naší fantazii a ženou ji do koryta reality. Vyprávění nebo kniha dávají lepší možnosti. Ale to je zase jiná diskuse.
V každém případě, zhruba před deseti lety byly v TV v oblibě pohádky řekněme experimentálně sociologické. Zchudlí králové se radovali ze své chudoby, marnotratné princezny se vdávaly za chytré zahradníky a hodní draci požírali lívance. V celku se tam nic nestalo, kulis nepočítaně (a mizerných) a celkový pocit ulpělá pachuť na patře. Soudím, že tyto paskvily představovaly novou formu satirické pohádky, která měla definovat socialisticky pohádkové prostředí nebo něco podobně zvrhlého. I když zcela odhlédnu od jakýchkoli politických souvislostí, předpokládám, že právě bídná úroveň těchto nešťastných pokusů přivedla dnešní mladé lidi k představě, že pohádka je něco trapně pitomého, co se tváří, že to mají děti rády.
Tak. Doufám, že k těmto lidem nepatříte a s chutí si přečtete jak čertovskou pohádku z Lotyšska, tak povídko-pohádku pana Chudožilova. O společensky stabilizujícím a národnostním a psychosomatickém a dalších významech pohádek budu snad vyprávět ještě někdy, pokud o to bude zájem. A pokud ne, zkuste raději někde přesvědčit Helenu Soukupovou, aby vám vyprávěla Stojšu a Mladena v úpravě Vuka Karadžiče. Je to lepší než teoretické žvásty. A do některého z příštích Thorinů možná napíšu, kam šel jezevec a co dělal celý týden, proč se ještěři nemohou přepít mléka nebo proč tuleni neradi ryby.
Ale ještě jednu věc k následující pohádce. Pokud jí náhodou někdo porozumíte, buďte, prosím, tak hodní a napište mi, oč v ní jde. Docela by mne to zajímalo...