J.R.R.Tolkien
Největší pozornost na letošní Oslavě zničení Prstenu vzbudilo uvedení ojedinělého Tolkienova díla The Homecoming of Beorhtnoth. Zásluhu na něm měla především Daniela Binderová, která se postarala nejen o velmi zdařilý překlad, ale i převod původně dramatizovaného dialogu do podoby scénáře a v neposlední řadě i o režii celého představení. K provedení je třeba uvést jen tolik, že z nedostatku času nezvládli dva hlavní protagonisté, Tída a Totta, své party zpaměti a byli tedy odkázáni na části textu roztroušené po scéně. Čtenář zajisté pochopí s tím související režijní poznámky. Ukázka, kterou vám předkládáme, je částí publikace, která vyjde v nejbližší době a nabídne zájemcům nejen kompletní scénář, ale i překlad autorovy předmluvy a doslovu.
Ale i když si zmíněnou brožurku neobjednáte, hodí se uvést několik vět k námětu tohoto díla. V dubnu roku 991 stanul poblíž Maldonu v anglickém Essexu vévoda Beorhtnoth syn Beorhthelmův v čele svých poddaných proti přesile vikinských dobyvatelů vedených jistým Anlafem, kteří se vylodili na ostrůvku v ústí řeky Blackwater. Mezi nimi se ale nacházel úzký chodník, který mohli útočníci přejít jen za cenu velkých ztrát. Dánové (ve skutečnosti převážně Norové) tedy požádali o volný přechod, aby na pevnině mohli svést spravedlivou bitvu. Vévoda tuto výzvu své rytířskosti neodmítl. Přílišná hrdost však v nastálém boji stála život nejen jeho, ale i většinu jeho druhů. Drtivá porážka, ale i hrdinný boj členů vévodovy družiny bránící mrtvolou svého pána, je vylíčena v rozsáhlém fragmentu staroanglické básně nazývané Bitva u Maldonu.
Po vzoru tohoto díla zvolil i Tolkien pro svou hru aliterační verš (jeho pravidla byla podrobně popsána v Thorinovi 1/95), který se s úspěchem podařilo zachovat i v českém překladu. Námětem mu však byla událost, která následovala až po bitvě. Na pole poseté mrtvými bojovníky jsou večer posláni dva vesničané, Tídwald a Torhthelm, aby přivezli vévodovo tělo do opatsví v Ely. Náš úryvek je zastihuje uprostřed hledání...
Tí: Prokletá lampa i oči mé osleplé! Ostatně řekl bych padli při obraně pána, který bude blízko. Ber je šetrně! Zatímco Tídwald mluví, Torhthelm ho dohání a bere si text od mrtvoly. To: Chrabří chlapci! Chybují muži, co se štítem na zádech zmizí z bitvy, peláší jak laň a pohané rudí sráží jim syny. Sešlete nebesa záhubu zbabělcům co zemřít je nechali!!! Ostuda Anglie! Hle Aelfwin tu též, bradu ochmýřenou; jeho boj skončil. Hrabe se v mrtvolách. Tí: To je zlé, Totto, takové odvážné pány mu podobné potřebujeme: po vzoru staré skutá zbraň nová ostrý jak ocel, jak oheň žhavý, upřímný jak Offa; občas až příliš. To: Ach Offa, už mlčí. Málokdo ho měl rád. Nedali mu pokoj, nechal-li je pán. "Srabi na sněmu směle krákají, ale srdce maj slepičí," já slyšel ho říkat na poradě pánů. V písních se zpívá: "Co přislíbíš poránu při medovině, učiň bez okolků, sic jak opilec hned všechno vyzvrátíš." Vadnou však písně a svět bledne. Kéž bych tu byl též a nemusel strážit sám nevolníky, kuchaře a kurtizány! Kruci, Tído, já měl ho rád ne méně než mnozí, co byli s ním. A obvykle se ukáže, že obyčejný voják vydrží víc, než vznešená hrabata, co původ svých předků počítají od Wodena. Tí: Jen si mluv, Totto, tvůj čas teprv přijde, stěží tak skvělý, jak slibují písně. Ocelové ostří odporně chutná, surové a studené, setkáš-li se s ním. Pletou-li se písně, pak pomáhej ti Bůh! Když klesneš na kolena kruté je volit hanbu či hrob. Honem, pomoz mi. Obrací mrtvolu. Zde, zdvihni ho - zdechlina psí, zatracený pohan. To: (odskočí od mrtvoly směrem ke třetímu stanovišti) Prosím tě, zakryj ho. Zhasni, dělej! Dívá se na mě; kruté má oči, odporné a kalné, jako měl Grendel. Tí: Je to zjev hrozivý, však dávno dokonal. Mě Dánové neděsí, snad jen se sekerou; ať smějí se či mračí propadnou peklu. Pojď, vezmem dalšího. Odchází k třetímu stanovišti a bere si text od Beorhtnothe. To: Hele, ten hnát hrozně dlouhý, jak tři stehna tlustý. Třese nohou mrtvoly. Tí: Teď mi to došlo! Skloň svou hlavu a [s]tichni, Totto, nakonec jsme našli našeho pána. Na chvíli ztichnou. Dobrá; toť on, či co dalo nám nebe: nejdelší nohy na naší zemi. To: Hlavou převýšil helmy pohanských králů i s korunou; krásnou měl duši, srdce čistší než čepel meče, jež blyští se a blýská. Byl nám dražší než zářivé zlato. Zanechal žití, vládce náš vznešený, ve válce i míru stejně i soudce slitování plný, jak vzácní velmoži ve vzdálených dobách. Teď bytuje u Boha Beorhtnoth milý, co slávu hledal. Tí: Směle's promluvil! Přece jen vznešené věty potěší [s]trápená srdce. Stále však nás čeká před pohřbem práce. Torhthelm mezitím prohledává okolí mrtvoly. To: Podívej, Tído! Mám jeho meč! Moh' bych přísahat. Ten zlatý jílec znám! Tí: Zvlášť tohle těší mě. Je zázrak, že zůstal mu, sám zohaven je krutě. Zřetelných znamení zbylo jen pár; málo nám nechali z našeho pána. To: Běda, toť bolestné. Bezbožní pohané hlavu mu sekerou sťali; tělo pak rozsekli na kusy. Jak krutá vražda, jak bídný boj!!! Tí: Bitva je stejná dnes jako v dávných dobách z písní, kdy padl Finn a Fróda byl zabit. Sténal svět tehdy stejně jak dnes; poslouchej: v hudbě harf skryt je pláč. Pojď a ohni se, odnesem pryč ten chladný trup. Chyť ho za nohy! Zdvihej - jemně! Zdvihej! Hej rup! Ohýbají se, berou tělo a odchází s ním na čtvrté stanoviště. Tam ho položí. To: Milováno přec mrtvé to tělo zůstane, ač zrůdně zhyzdili ho. Bědujte, Anglové od břehů moře po západní hvozd! Zdi se hroutí, lidé lkají, lesy hoří, požáry planou, jak pochodně stráží. Mohutnou mohylu pro meč i kosti postavte; podobně pro přilbu jeho, do země zakopán zlatý pancíř, překrásný plášť prsteny třpytné, veškerý majetek milovaného. Mezi mocnými muži první, přátelům v nouzi nápomocen, laskavý otec lidu svého. Miloval slávu, v slávě vytrvá hrob zelený; zbude-li země či moře, slovo či strázeň v světě jediná. Tí: Dobře's to řekl drahý Totto! Čile ses činil v čase nočním a skládal; mezitím moudří spali. Však myšlenky mučící mysl opusťme, kříž je těžký i v křesťanských časech: Beorhtnoth, ne Beowulf břemenem je naším. Místo mohyly jen malý hrob a zlato dostane dobrý opat Ať mniši zaň modlí se a mše se slouží. Domů ho dovezou, donesem-li jim ho. Proč je to tělo tak příšerně těžké??? Poponášejí tělo a smýkají jím. To: Mrtví zemi milují. Zastav, zlobí mě záda a zradil mě dech. Tí: Mluv radši míň, mnohem líp to půjde, vydrž, už vidím vozík, je blízko. Opět zvedají tělo...