Laskavostí pana překladatele Jana Kantůrka (a také díky jeho příteli a našemu zasloužilému nečlenu Michaelu Broncovi) se nám podařilo získat úryvek z chystaného zeměplošského titulu Čarodějky na cestách. Nyní se můžete přesvědčit i vy, kterým uniklo čtení této pasáže na loňském Draconu, že o patřičnosti této ukázky na stránkách Thorina nemůže být pochyb.
"Víte," ozvala se Stařenka, která stále ještě pátrala v hlubinách košíku, "kdykoliv mám co do činění s trpaslíky, nemůžu se ubránit, aby se mi v hlavě neobjevil výraz "pidižvík".
"Jsou to nebezpeční ďáblíci. Měli jste vidět, kolik mně chtěli účtovat, když jsem si u nich kdysi nechala opravit koště!" prohlásila Bábi.
"Jo, ale vy jste jim stejně nezaplatila, že?" podívala se na ni Magráta.
"O to přece nejde," zvýšila Bábi popuzeně hlas. "Nemělo by se jim hlavně dovolit, aby lidem účtovali takové peníze. To je prostě obyčejná zlodějna."
"Já jenom nevím, jak to může být zlodějna, když jim nakonec stejně nezaplatíte," trvala na svém Magráta.
"Já nikdy za nic neplatím," prohlásila Bábi. "Mě lidi nikdy platit nenechají. Nemůžu přece za to, že mi lidi pořád něco dávají, co? Jdu jen tak po ulici a z domů vybíhají lidi s čerstvě pečenými koláči a mladým pivem nebo starými šaty, které vypadají jako by je ani nikdo neměl na sobě. 'Ale paní Zlopočasná, vezměte si prosím tenhle košík vajec', říkají. Lidi jsou strašně hodní. Chovej se k lidem slušně a oni se budou chovat slušně k tobě. Budou k tobě uctiví. Být čarodějkou," prohlásila na závěr s neochvějnou jistotou, "to znamená, že člověk nemusí za nic platit."
"Koukněme se, co to tady máme?" ozvala se Stařenka a vytáhla malý balíček. Rozbalila ho a zjistila, že je v něm několik tvrdých hnědých koleček.
"A hele," prohlásila Bábi Zlopočasná, "to abych se jim omluvila. To je ten proslulý trpasličí chleba, na to vezmi jed. A ten oni nedají jen tak někomu!"
Stařenka uhodila hnědým kotoučem o bok člunu. Ozval se zvuk podobný tomu, který se ozve, když položíte dřevěné pravítko na okraj lavice a brnknete na něj - takové duté boioiong.
"Říká se, že nikdy neoschne, i když ho budeš skladovat celé roky," sdělovala jim Bábi.
"Dodá ti dost energie na celé dny a noci chůze," dodávala Stařenka.
Magráta se natáhla dopředu, vzala jednu hnědou placku do ruky a pokusila se z ní kousek ulomit. Rychle se vzdala.
"A tohle má být k jídlu?" zeptala se.
"Ó, já si nemyslím, že by byl k jídlu," vysvětlovala jí Stařenka. "On je spíš tak nějak k tomu, aby tě..."
"...udržoval v pohybu," doplnila ji Bábi. "Říká se, že -"
Umlkla.
Zřetelně slyšely, že se teď do tichého bublání řeky, rušeného jen občasným dopadem vodních kapek padajících z kamenné klenby, vmísilo pravidelné šplouch, šplouch, jakéhosi jiného plavidla, které se k nim přibližovalo.
"Někdo nás sleduje!" sykla Magráta.
Na okraji světelného kruhu vrhaného lucernou se objevily dvě nevelké, zeleně světélkující polokoule. Jak se vzápětí ukázalo, byly to oči malého šedého stvoření, vzdáleně připomínajícího žábu. Tvor seděl obkročmo na kusu dřeva, pádloval rukama a blížil se k čarodějkám.
Doplul až k loďce. Dlouhé, vyzáblé a jakoby lepkavé prsty se sevřely na dřevěném bortu a truchlivý obličej se zvedal, až byl stejně vysoko, jako tvář Bábi Zlopočasné.
"Naždárek," zahuhlalo stvoření, "já mám dneška naroženiny."
Všechny tři na něj chvíli v němém úžasu zíraly. Pak Bábi Zlopočasná uchopila jedno veslo a pevnou rukou udeřila obludku do hlavy. Ozvalo se hlasité šplouchnutí, následované řadou vzdalujících se kleteb.
"Odporný malý hnusák," prohlásila Bábi, když se vydaly na další cestu. "Zdálo se mi, že by mohl dělat potíže."
"Určitě," přikývla Stařenka Oggová. "Vždycky jsou to tihle mrňaví slizouni, na který si člověk musí dávat největší pozor."
"Jenom by mě zajímalo, co po nás vlastně chtěl?" zamyslela se Magráta.