U Tolkiena je představivost spojující pojem, který postihuje jak jeho myšlení, tak jeho dílo. To samé platí o jeho příteli C. S. Lewisovi a Georgi MacDonaldovi - autorovi z devatenáctého století, jehož názory na představivost předjímají ty Tolkienovy a Lewisovy. Základy k mnohým Tolkienovým názorům položil romantický autor a myslitel Samuel Taylor Coleridge.
1. Základem v Coleridgeově převratném pohledu na představivost je důležitost přirovnání a "vnímání podobnosti v nepodobnosti". Představivost se nejlépe a nejpřirozeněji vyjadřuje jazykem. Přirovnání je jednající představivost.
Jak věřil Coleridge, mysl působí při dávání významu světu. Mysl se sama vkládá do skutečnosti, utváří ji. Představivost má tedy klíčový vliv na vědění, neboť ho tvaruje a přizpůsobuje. Básník je ztělesněním tohoto postupu - používá "syntetické a magické síly", které Coleridge nazývá představivost.
Představivost je "esemplastická", sjednocující a tvarující. Její podstatu, ostře se odhalující v básnictví, vysvětluje Coleridge:
Tato síla, zprvu uvedená do činnosti vůlí a rozumem a držená pod jejich nepromíjejícím pohledem, přece převezme vládu... ukazujíc se v rovnováze či smíru protikladných či nesouladých vlastností: stejnosti a různosti; obecného a jednotlivého; představy a podoby; zvláštního a obvyklého; smyslu pro novinky a svěžesti starých známých věcí; neobvyklého vzrušení citů s neobvyklým ztišením; rychlých soudů a stálé sebekontroly s nadšením a pocitem důkladnosti nebo horlivosti; míšení a uvádění v soulad přírodního a umělého, které - dokud to jde - stále podřizuje umění přírodě; stylu s obsahem; a našeho obdivu k básníkům se zalíbením v básních.
Stejně jako Tolkien zkouší Coleridge rozlišit mezi prvotní a druhotnou představivostí. Prvotní představivost se týká prvotního nebo "obvyklého" světa a pracuje v něm. Druhotná představivost využívající jazyk a přirovnání předělává a přetváří tento prvotní nebo obvyklý svět. Spíše než viditelné roviny skutečnosti se zmocňuje jejího vnitřního smyslu. Tolkien nejvíce vyzdvihoval funkci představivosti v druhotném tvoření v jazykové podobě, které- je-li úspěšné - vytváří druhotný svět.
2. Coleridgeho myšlenka je mnohozahrnující a pronikavá. Přestože nebyl George MacDonald tak dobrým myslitelem jako Coleridge, rozpracoval toto pojetí představivosti do veliké hloubky, zvláště v úvahách 'Představivost: její činnost a její pěstování' (1867) a 'Podivuhodná představivost' (1882). Jeho pohled pozoruhodně předjímá názory Tolkiena a Lewise a je tvořivě zapracován v jeho dílech. Například v The Princess and Curdie (1882) vytvořil přesvědčivý druhotný svět - je to vidět zvláště na městě Gwyntystorm, které má zvláštní atmosféru, a rozmanitých oblastech země, která leží mezi ním a starobylým královniným hradem. Rovněž ve Phantastes lze najít pohádkovou říši.
MacDonald nespojuje představivost s jazykem jako Tolkien a Coleridge, ale stejně jako Tolkien vidí základ pro její pochopení ve vztahu mezi Bohem a jeho výtvorem. Ačkoliv MacDonald nepoužívá tohoto slova, zdá se, že vidí výsledek lidské představivosti v 'přitváření'. "Lidská představivost je učiněna jako obraz Boží představivosti. Všechno lidské muselo být nejprve Božské." MacDonald vidí lidskou představivost jako žijící, pohybující se a mající svůj počátek v představivosti Boží.
Lidské bytí není tvořivé v prvotním smyslu. "Vskutku, člověk je spíš myšlen než myslí, když v jeho mysli povstává nová myšlenka... Nevytváří ji." Rovněž podoby, v kterých člověk ukazuje svoje myšlenky, nevytváří v prvotním smyslu - náleží k podstatě.
MacDonald byl vědecky vzdělán a je pozoruhodně novodobý, když poukazuje na důležitost představivosti ve vědě. Rovněž jako Tolkien a Lewis vysoce hodnotí přirovnání: "Všechna slova... náležící do vnitřního světa naší mysli jsou z představivosti, jsou původně básnická." O obojím, umění i vědě, tvrdí, že představivost je klíčová pro vědění: "Od pravé, dětské, skromné představivosti můžeme vyžadovat takovou vnitřní jednotu se zákony vesmíru, že v sobě bude obsahovat vhled do hluboké podstaty věcí."
Klíčovou činností představivosti je (myšlenka pochází od C. S. Lewise) získání smyslu. Toto získání je přísně podřízeno prvotnímu významu vloženému do stvořené skutečnosti Bohem. Nicméně "v novém uspořádání myšlenek a obrazů... je obsažen nový význam, který nebyl nikdy předtím přítomen." Napsal:
Každé nové ztělesnění známé pravdy musí být novým a širším zjevením. Žádný člověk není schopný spatřit sám cele nějakou pravdu: potřebuje, aby se mu ozývala nazpět od každé duše ve vesmíru; a přesto je její střed stále skrytý u Původce Světla.
Působení představivosti viděl jako vybírání, shromažďování a oživující spojování látky nového zjevení.
Taková vysvětlení nejsou výsledkem lidského záměru nebo působením jeho uvědomělé podstaty. Cítí, že jsou mu dána; že se náhle objevují z ohromného neznáma, kde není čas ani prostor, jasně napsaná na stěně jeho vědomí.
To, že v uměleckém díle je vždy více, než výrobce sám vnímal, když ho vytvářel, se MacDonaldovi zdá jako silný důvod "přisoudit mu větší původ než jedině lidský - říci nakonec, že vdechnutí Všemohoucího vytváří výsledek." Trochu podobné myšlenky lze najít u Tolkiena.
MacDonaldův pohled na představivost je přímo založen na názoru, že všechny významy jsou vloženy do skutečnosti jejím prvotním tvůrcem, Bohem. Všechny významy k němu odkazují; a tedy jsou objektivní spíše než subjektivní. Tento názor vyjádřil výmluvně v následujícím úryvku, předjímaje Tolkiena a C. S. Lewise:
Jeden rozdíl mezi Božím a lidským dílem je, že Boží dílo nemůže znamenat více, než Bůh zamýšlel, zatímco lidské musí znamenat více, než člověk zamýšlel. Pro všechno, co Bůh vytvořil, je zde vrstva nad vrstou s rostoucí důležitosti; vyjadřuje rovněž tu samou myšlenku stále mocnějším způsobem: to jsou Boží záležitosti, jeho ztělesněné myšlenky, které člověk jedině může používat, upravovat a přizpůsobovat pro své vlastní záměry, pro vyjádření svých myšlenek. Proto nemůže zabránit, aby se neskládaly v myslích ostatních způsobem, který nepředvídal - tolik je myšlenek spojených s každou jinou myšlenkou, tolik je vztahů zaplétajících se do každého obrazu, tolik je náznaků skutečnosti obsažených v každém symbolu. Člověk může sám snadno odhalit pravdu v tom, co napsal; celý čas totiž zacházel s věcmi, které pocházejí z myšlenek přesahujících jeho vlastní.
3. MacDonald se jasnozřivě zabýval důležitostí smyslu. Otázka po smyslu (jazyka i skutečnosti samé) se stala ve dvacátém století ústřední. Je to klíčový námět procházející díly C. S. Lewise, který byl ovlivněn Tolkienovými myšlenkami a měl s ním mnoho společného. Pro Lewise byl smysl úzce svázán jak s úlohou představivosti, tak se skutečností, že celý vesmír je závislým Božím výtvorem. Chápal úsudek jako nástroj pravdy a představivost jako nástroj smyslu. Úsudek i představivost mají každý svoji vlastní jednotu. Dával zvláštní důraz na závislost i toho nejčistšího myšlení na představivosti.
C. S. Lewis věřil stejně jako Tolkien, že výsledek představivosti v umění může být v nějakém významu pravdivý. Mýtus se může stát skutečností. Při psaní děl jako Letopisy Narnie nebo Hobit cítili, že objevují nevyhnutelné skutečnosti, které nebyly výsledkem nauky o vědomém myšlení (i když se nezříkali rozumové kontroly při vytváření dobrých příběhů). Byl to tento postoj, který povzbuzoval oba muže k vytváření soudržných druhotných světů - duhotné tvoření - jako je Středozemě nebo Pelarandra. Představivost byla pro C. S. Lewise získáváním smyslu. Odrážela větší Boží tvořivost, která počala a ustavila jeho vesmír i nás samotné. Smysl je v jádru všech pravých věcí a událostí. Předměty přírody nejsou pouhé skutečnosti. Lidské bytí není pouze osobní majetek. Věci, události a lidé jsou natolik skutečné, nakolik jsou ve vztahu k ostatním věcem, událostem a lidem - a v posledku ve vztahu k Bohu. U osob znamená vztah k Bohu, jejich stvořiteli, více než u věcí; zahrnuje osobní příznaky jako je možnost volby. Spletitá pavučina vztahů je puncem skutečnosti, který propůjčuje věcem, událostem a lidem smysl. Samy o sobě neznamenají nic: odkazují někam k svému smyslu.
Podstatu Lewisova křesťanského pohledu na smysl zachycuje dánský křesťanský filosof Herman Dooyeweerd:
Smysl je způsob bytí všeho, co je stvořeno. Tento jednotný rys odkazování a vyjadřování, který je vlastní celému našemu stvořenému vesmíru, označuje stvořenou skutečnost za smysl, v souhlasu s její závislou nesoběstačnou podstatou. Smysl je bytím všeho, co bylo stvořeno a rovněž podstatou naší osobitosti. Má náboženský základ a Božský původ.
Zdá se, že podobný názor zastával skvělý myslitel Michael Polanyi, aspoň o rovnosti smyslu a bytí jako důsledku teistického pohledu na svět.
Na vztahu mezi pojmem a smyslem a myšlením a představivostí zakládá C. S. Lewis svůj nejvýznačnější příspěvek k pochopení představivosti. Tvrdí, že dobrá představivost je stejně zásadní jako dobré myšlení a že jedno je nezlepšitelné bez druhého.
C. S. Lewis vysvětlil ve své úvaze z knihy Rehabilitation některé klíčové myšlenky, za které vděčí svému příteli Owenu Barfieldovi:
Nesmíte se domnívat, že nějakým způsobem navrhuji představivost jako nástroj pravdy. Nemluvíme o pravdě, ale o smyslu: smysl je podmínka předcházející pravdě i lživosti a jeho opak není omyl, ale nevýznam... Pro mne je úsudek přirozeným nástrojem pravdy; ale představivost je nástrojem smyslu. Představivost, která plodí nová nebo oživuje stará přirovnání, není příčinou pravdivosti, ale její podmínkou. Je, uznávám, nesporné, že z takového názoru nepřímo vyplývá druh pravdy nebo správnosti představivosti samé... Pravda [získaná] z přirovnání nemůže být větší než pravda přirovnání samotného; a... všechna naše pravda - nebo aspoň těch několik úlomků - je získaná z přirovnání. A tedy uznávám, z toho, že je-li naše myšlení vždy pravdivé, plyne, že přirovnání, ve kterých myslíme, musejí být dobrá přirovnání. Pokud tyto původní rovnosti, mezi dobrem a světlem nebo mezi zlem a tmou, mezi dechem a duší a všechno ostatní, jsou od začátku svévolné a přeludné - pokud ve skutečnosti není ve vesmíru jakási souběžnost mezi duševním a tělesným (1) (nebo něco více) - platí, že je všechno naše myšlení nesmyslné. Ale nemůžeme bez rozporu věřit, že je nesmyslné. A tak připouštím, názor, který jsem přijal, má metafyzické důsledky. Ale ty má každý názor.
Vyskytuje se zde množství podnětných myšlenek, mnohé z nich Lewis rozvinul a vytříbil v pozdějších letech veden svojí konečnou výpovědí o literatuře An Experiment in Criticism. Některé ze základních myšlenek jsou následující: a) Je rozdíl mezi úsudkem a představivostí, co se týče úlohy - úsudek má co dělat s čistými pravdami, představivost má co dělat se smyslem. b) Pro představivost jsou měřítka správnosti zachovávaná tiše a jednotně všemi lidskými bytostmi. c) Smysl je podmínka rámující pravdivost; nuzný smysl znamená nuznou myšlenku. d) Předpoklad zarámování pravdivosti je nezbytný pro využití přirovnání, které zajišťuje představivost. Jazyk a myšlení se nezbytně opírají o přirovnání.
Jedním z nejspornějších a nejobtížnějších míst je, že smysl je nějak podmínkou myšlení. Způsob této podmínky je samozřejmě odlišný od toho, jakým je podmínkou mozek. Poznámka pod čarou v Poetic Diction Owena Barfielda na toto místo vrhá světlo, obzvláště když výraz 'básník' nahradíme výrazem 'představivost': "Logické soudy mohou ze své podstaty pouze ozřejmit nějakou část pravdy, která již byla zahrnuta v jejich pojmech. Ale básník vytváří samotné pojmy. Pročež nečiní soudy; on je pouze činí možné - a pouze on je činí možné." Představivost vytváří smysl, vymezuje navržené pojmy a jako taková je podmínkou pravdivosti.
Místo přirovnání v myšlení bylo klíčové pro názory C. S. Lewise. Stejně jako Tolkien hluboce chápal lidský jazyk a moc slova. Ve své knize Miracles ukazuje, že potřebujeme obrazné vyjadřování, abychom mohli mluvit o čemkoliv za vjemy našich pěti smyslů; a to stejně dobře na poli psychologie, ekonomie, filosofie a politiky jako na poli náboženství a básnictví. K hovoru o nadsmyslových věcech, tvrdí, je nevyhnutelné mluvit jako kdyby je bylo vidět, kdyby se jich dalo dotknout, kdyby byly slyšet (například se musí hovořit o 'složitosti' a 'potlačování', jako kdyby touhy mohly být skutečně svázány do rance nebo zastrčeny zpět; o 'vzniku' a 'vývinu', jako kdyby společnosti mohly skutečně růst jako stromy nebo se otevírat jako květiny; o 'uvolněné' energii, jako kdyby to bylo zvíře utržené z řetězu).
4. Tolkienův názor na představivost se soustředí okolo jeho myšlenky 'druhotné tvoření'. Ta je velmi jasně vyložena v jeho slavné úvaze O pohádkách a ukazuje jeho spřízněnost s myšlenkami Coleridgeho, MacDonalda a Lewise. Hovoří v ní o vytváření druhotných světů s 'vnitřní soudržností skutečnosti' a o vztahu mezi dílem představivosti a pravdivostí. Rovněž zdůrazňuje klíčový význam lidského jazyka. Bylo mu vlastní napsat při jiné příležitosti podobným způsobem: "Jazyk jak posiluje představivost, tak je jí zároveň osvobozován."
Podle hesla Imagination z knihy
The Tolkien and Middle-Earth Handbook
přeložil Jirka Grunt