Devatero černých vozů Půlnočního lunaparku jakoby se na denním světle zmenšilo, už vůbec nevypadaly děsivě, jen křehce a pomíjivě jako opadané listí. Závěsy zmizely. Povozy nyní zdobily truchlivé černé praporce vykrájené z houní a roztřepené černé fábory komíhající se ve větru. Vozba byla podivně rozestavěna na jalovém poli – uvnitř pentagramu pojízdných klecí další tři tvořily trojúhelník a uprostřed se tyčil vůz Mamá Fortuny. Pouze na něm bylo ponecháno černé sukno, aby skrývalo, co mělo zůstat skryto. Mamá Fortuna nebyla nikde v dohledu.
Muž zvaný Rukh zvolna vodil rozcouraný zástup vesničanů od klece ke kleci a jednotlivé exponáty provázel chmurným výkladem: „Toto je mantikora. Hlava lidská, tělo lví, ocas škorpiona. Lapena o půlnoci. Pojídá vlkodlaky, aby si osvěžila dech. Tvorové noci vyjeveni na světle. Toto je drak. Tu a tam dští plameny – obvykle na lidi, kteří do něj šťouchají, chlapečku. Uvnitř vře pekelný plamen, kůži však má mrazivou, až to pálí. Drak mluví nevalně sedmnácti jazyky a trpí pakostnicí. Satyr. Prosím ctěné dámy, ať se drží dál. Dělá problémy. Lapen za zvláštních okolností, jež můžeme vyjeviti toliko pánům po prohlídce, za dobrovolný příspěvek. Tvorové noci."
Vysoký mág stojící u klece jednorožky, která tvořila jednu ze stran trojúhelníka, pohledem provázel procesí obcházející pentagram. „Nemám tu co pohledávat," oslovil ji. „Stará mě varovala, abych se od tebe držel dál." S potěšením se zasmál. „Utahuje si ze mě ode dne, co jsem se k ní přidal, ale přitom je ze mě pořád nervózní."
Jednorožka ho stěží zaslechla. Bez ustání se točila ve svém vězení a jímal ji nezvladatelný třas z blízkosti železných mříží. Každému tvoru lidské noci se protiví cítit v chřípí pach chladného železa. Zatímco se snažila ten vražedný puch snést, měla pocit, že se jí kosti v těle obracejí v písek a krev v déšť. Na mřížích klece jistě lpělo nějaké kouzlo, neboť si mezi sebou bez ustání zle šeptaly pichlavými brebentivými hlásky. Těžký zámek se chichotal a skučel jako šílená opice.
„Pověz mi, co vidíš," položil jí mág otázku, kterou před nedávnem zaslechl od Mamá Fortuny. „Pohleď na své druhy z legend a pověz mi, co vidíš."
Rukhův železný hlas se nesl kalným odpolednem: „Strážce podsvětní brány. Tři hlavy a huňatý kožich z hadů, jak račte vidět. Naposledy viděn na povrchu zemském v časech Herkulových, kdy ho silák vynesl v podpaží. Ale my jej opět vylákali na světlo příslibem lepšího života. Kerberos. Pohleďte do těch šesti ošizených rudých očí. Jednoho dne do nich můžete hledět znova. Tudy k Midgaardskému hadu. Tudy."
Jednorožka se skrze mříže zahleděla na zvíře v kleci. Oči se jí rozšířily údivem. „Vždyť je to pes," zašeptala. „Hladový, nešťastný pes s jen jednou hlavou a sotva nějakým kožichem, ubožák. Jak ho mohou považovat za Kerbera? Cožpak jsou slepí?"
„Dívej se dál," řekl mág.
„A satyr," pokračovala, „satyr je opice, stará opice s vyvrknutou nohou. Drak je krokodýl, který vydechne spíš duši nežli nějaký plamen. A velká mantikora je lev – pořádný lev, jen co je pravda, ale o nic nestvůrnější než ostatní. Nerozumím tomu."
„Svírá celý svět ve svých smyčkách," drmolil Rukh. A mág opět řekl: „Znova se podívej."
Tu, když jednorožčin zrak přivykl temnotě, povšimla si v každé kleci přítomnosti druhé siluety. Zjevení zcela překrývala zajatce Půlnočního lunaparku a přece s nimi byla nerozlučně spjata; bouřlivé sny vzešlé ze zrnka pravdy. Stála tam mantikora – očima hladově slídila po kořisti, slintala, ryčela a smrtonosným ocasem kmitala za zády a nad hlavou, až se kapka jedu klinkající na špičce uvolnila a přistála jí za uchem – a stál tam rovněž lev, droboučký a směšný v porovnání s ní. A přece to byla stejná stvoření. Jednorožka dupla údivem.
V dalších klecích to bylo totéž. Stínový drak rozevřel tlamu a vychrlil záplavu neškodných plamenů, až z toho divákům vstávaly vlasy na hlavě a choulili se, zatímco pekelný strážný pes se srstí z hadů svolával trojnásobný zmar a zkázu na zrádce, a satyr se kulhaje opíral o mříže a lákal děvčata, aby s ním zakusila nevídané slasti přímo před publikem. Krokodýl, opice i smutný pes se zatím zvolna ztrácely v těch divotvorných přízracích, až z nich i pro jednorožčiny neomylné oči zbyly jen stíny. „Podivná magie," pronesla tiše. „Vyžaduje více chtění než samu magii."
Mág se zasmál s potěšením a velkou úlevou. „Vskutku dobře řečeno, velmi dobře řečeno. Věděl jsem, že tebe ta babizna svými šestákovými kouzly neoblafne." Hlas mu ztvrdl a nabyl na tajemnosti. „Už se dopustila své třetí chyby a to je nejmíň o dvě víc, než si může taková stará unavená dryáčnice dovolit. Čas se zvolna naplňuje."
„Čas se zvolna naplňuje," vykládal obecenstvu Rukh, jako by naslouchal mágovi. „Ragnarok. Toho dne, kdy padnou bohové, plivne Midgaardský had na samotného velkého Thora takové mračno jedu, že se v něm ten mocný bůh utopí jako moucha v pivu. Zatím zde čeká na Soudný den a sní o své velké chvíli. Kdy ta přijde, říci nemohu. Tvorové noci vyjeveni na světle."
Hada byla plná klec. Chyběly ocas i hlava – v přítmí nebylo nic než vzdouvající se vlny skvrnité temnoty, které se přelévaly z jednoho konce klece na druhý, takže kolem nezbývalo místo na nic než na tvorův vlastní hromový dech. Jen jednorožka viděla v koutě stočeného hrozivého hroznýše, snad snícího, jak Půlnočnímu lunaparku přichystá vlastní soudný den. Byl však ve stínu Hada nezřetelný a vybledlý jako červí duch.
Nějaký vesnický mudrlant zvedl ruku a dožadoval se od Rukha vysvětlení: „Když teda řikáte, že se ten had ovíjí kolem celýho světa, jak to přijde, že ho máte kus v kleci? Když dokáže rozbouřit moře jen tím, že se otřese, co mu brání, aby se i s celým tím vaším cirkusem odplazil jako s náhrdelníkem?" Ozvalo se souhlasné mručení a někteří z pochybovačů se rychle klidili z dosahu klece.
„Jsem rád, že jste se na to zeptal, příteli," Rukh poslal tazateli chmurný pohled. „Ve skutečnosti Midgaardský had existuje v jiném prostoru, než je náš, v jiné dimenzi. Normálně tedy bývá neviditelný, ale vytažen na náš svět – jak ho jednou přivlekl Thor – objevuje se rychle jako blesk, jež nás jak známo také navštěvuje odjinud, kde snad vypadá úplně jinak. Samozřejmě by ho asi notně dopálilo, kdyby se dověděl, že kousek jeho podbřišku je k vidění denně i o nedělích v Půlnočním lunaparku Mamá Fortuny. Jenže to neví. Má na starosti jinačí věci, než co se děje s jeho posledním knoflíčkem u vesty a my máme tu čest využívat – stejně jako i vy – jeho poklidného setrvávání." Poslední slovo žvýkal a táhl jako med, až se posluchači opatrně zasmáli.
„Kouzla zdání," řekla jednorožka. „Ona nedokáže tvořit věci."
„Ani je pořádně proměnit," přisadil si mág. „Celé to její sprosté umění má kořen v přetvářce. A ani tak by ho nezvládla, nebýt dychtivosti těch buranů, těch tupců, co jí sedají na lep a věří tomu, čemu lze nejsnáz uvěřit. Neproměnila by ani smetanu na máslo, ale umí dát lvu zdání mantikory pro oči, které chtějí vidět mantikoru – oči, které by skutečnou mantikoru pokládaly za lva, draka za ještěra a Midgaardského hada za zemětřesení. A jednorožce za bílou klisnu."
Jednorožka ustala ve svém svém pomalém zoufalém kroužení klecí a poprvé si uvědomila, že jí mág rozumí. Usmál se a ona spatřila, že má na dospělého muže hrozně mladou tvář – neponičenou časem, nepoznamenanou smutkem ani moudrostí. „Vím, kdo jsi," řekl.
Mříže si mezi sebou zuřivě šeptaly. Rukh už vedl dav k vnitřním klecím.
„A kdo jsi ty?" zeptala se vysokého muže.
„Říkají mi Mág Šmendrik," odvětil. „Určitě jsi o mně neslyšela."
Jednorožka se už už pouštěla do vysvětlování, že dost dobře nemohla zaslechnout nic o žádném mágovi, ale cosi smutného a statečného v jeho hlase ji odradilo. „Uvádím věštce, když se chystají k výstupu. Miniaturní magie, ruční triky – měním květiny ve kvedlačky a kvedlačky v knedlíky, to celé za doprovodu vemlouvavého tlachání a náznaků, že bych se zmohl na mnohem větší divy, kdybych chtěl. Není to dvakrát povznášející práce, ale dělal jsem horší a jednoho dne se zmůžu na lepší. Ještě není konec."
Jenže tón jeho hlasu v ní vyvolal pocit, že je lapena navždy a tak znovu začala obcházet klecí, za každou cenu se pohybovat, aby zabránila srdci puknout nesvobodou. Rukh stanul před klecí, která skrývala jen hnědého pavoučka tkajícího mezi mřížemi ibyčejnou pavučinu. „Arachne z Lydie," obrátil se k obecenstvu, „tutově nejlepší tkadlena na světě – její osud to dokládá. Měla tu smůlu, že při klání ve tkaní porazila samu bohyni Athénu. Athény se prohra citelně dotkla a od té doby je Arachné pavoukem, tvořícím na zvláštní smlouvu výhradně pro Půlnoční lunapark Mamá Fortuny. Vzor sestává ze sněhu a ohnivé příze a nikdy se neopakuje. Arachné."
Pavučina napjatá na stavu železných mříží byla velmi prostá a téměř bezbarvá vyjma občasného duhového záchvěvu, když po ní pavouk přeběhl, aby tu a tam poopravil vzor. Avšak přitahovala zraky přihlížejících – a stejně tak i oči jednorožky – sem, tam a stále hlouběji, až se jim zdálo, že hledí dolů do obrovských rozsedlin světa, černých puklin, které se nelítostně rozevíraly a přece se nerozpadly na kusy, dokud Arachnina pavučina držela svět pohromadě. Jednorožka se vymanila z mámení a znovu viděla jen obyčejnou pavučinu. Byla velmi prostá a téměř bezbarvá.
„Ta není jako ostatní," řekla.
„To není," přitakal Šmendrik posměšně. „Ale na tom nemá Mamá Fortuna sebemenší zásluhu. Víš, ten pavouk tomu věří. Sám vidí ty složité obrazce a myslí si, že jsou jeho dílem. Víra je úhelným kamenem Fortuniny magie. Kdyby ten dav mudrlantů polkl svůj údiv, nezbylo by z celého jejího velkého čarování nic pláč naříkajícího pavouka. A nikdo by ho neslyšel."
Jednorožka už nechtěla znovu pohlížet do pavučiny. Obrátila tedy zrak k nejbližší kleci a náhle cítila, jak v ní dech tuhne na chladné železo. Na dubovém hřadě tam seděla bytost s tělem velikého bronzového ptáka a tváří babice, zaťatou a smrtící jako pařáty, jimiž svírala dřevo. Měla kulaté huňaté uši jako medvěd, ale níže po šupinatých ramenou se jí smíšeny s jasnými noži peří vlnily vlasy barvy úplňku, husté a mladistvé kolem nenávistné člověčí tváře. Leskla se, ale pohled na ni přinášel pocit, že se ztratilo světlo z oblohy. Když zachytila jednorožčin pohled, vydala podivný zvuk připomínající současně sykot i smích.
Jednorožka tiše řekla: „Ta je pravá. Je to harpie Celaeno."
Šmendrikova tvář nabyla moučné barvy. „Stařena ji polapila náhodou," zašeptal. „Ve spánku, stejně jako tebe. Ale byl to pěkný pech a obě to moc dobře vědí. Fortunino umění tak tak postačuje, aby bestii udrželo na uzdě, ale sama její přítomnost tak prodírá veškerá zaklínadla, že bába za chvíli svou mocí neusmaží ani vajíčko. Neměla to dělat, nikdy si neměla zahrávat s pravou harpyjí a pravým jednorožcem. Před pravdou její magie taje, a přece nemohla odolat pokušení, aby ji nepoužila. Jenomže tentokrát–"
„Sestra duhy, věřte tomu nebo ne," slyšeli, jak Rukh ryčně vyřvává na poděšené diváky. „Její jméno znamená Temná lítice. Ta, jejíž křídla zatmí oblohu před bouří. Se svými dvěma sestřičkami málem umořila hladem krále Phinea, když mu neustále kradly jídlo nebo do něj kálely. Ale synové Severního větru jim dali co proto, nemám pravdu, krasavice?" Harpyje ani nemukla a Rukh se zazubil.
„Rvala se divočeji než všichni ostatní dohromady," pokračoval. „Bylo to jako snažit se spoutat celé peklo jediným vláskem, ale moc Mamá Fortuny i na to stačí. Tvorové noci vyjeveni na světle. Dáš si cukříček, Lóro?" Několik diváků se zasmálo. Harpyje sevřela pařáty kolem hřadu, až dřevo zaúpělo.
„Až se vysvobodí, musíš být volná," pronesl naléhavě mág. „Nesmí tě zastihnout v kleci."
„Neodvážím se dotknout železa," odvětila jednorožka. „Rohem bych mohla otevřít zámek, ale nedosáhnu naň. Neuniknu." Chvěla se hrůzou z harpyje, ale hlas měla klidný.
Mág Šmendrik se povytáhl o několik coulů výše, než měla za možné. „Jen žádný strach," prohlásil sebejistě, „Vzdor mému tajemnému vzezření mám měkké srdce." Byl však přerušen příchodem Rukha a návštěvníků, již podstatně tišších, než když dováděli u mantikory. Vzal nohy na ramena a ještě tiše zavolal: „Neboj se, Šmendrik je s tebou. Sama nic nepodnikej, dokud ti neřeknu!" Jeho hlas se od ní vzdaloval, tak tichý a osamělý, že si ani nebyla jista, zda ho opravdu slyšela nebo jen cítila, jak o ni zavadil.
Stmívalo se. Dav stanul před její klecí a hleděl na ni s podivnou plachostí. Rukh řekl: „Jednorožec." a ustoupil stranou.
Slyšela tlukot srdcí, prolévání slz i zatajený dech, avšak nikdo ani nehlesl. Podle smutku, ztráty a něhy v jejich tvářích věděla, že ji poznali a přijala jejich hlad jako svůj hold. Vzpomněla si na lovcovu prabábu a napadlo ji, jaké to asi je, zestárnout a plakat.
Po delší době Rukh pokračoval: „Většina prohlídek by končila zde, neboť co je možno předvést po nefalšovaném jednorožci? Leč Půlnoční lunapark Mamá Fortuny skrývá ještě jedno překvapení – démona drakoničtějšího nežli drak, majestátnějšího nežli mantikora, hnusnějšího než harpyje a rozhodně méně jedinečného než jednorožec." Mávl rukou k poslednímu vozu a černé závěsy se samy od sebe rozhrnuly. „Pohleďte na ni!" vykřičel. „Pohleďte na poslední, na Sám Konec! Hle Elli!"
Uvnitř klece šero houstlo oproti okolnímu soumraku a chlad se mezi mřížemi převaloval jako živý tvor. Cosi se v šeru pohnulo a jednorožka spatřila Elli – starou, kostnatou ženu oděnou v cárech, jež se krčila a hřála u neexistujícího ohýnku. Vypadala tak křehce, že ji hrozila rozdrtit sama tíha doléhající tmy, a tak bezmocně a osaměle, že se přihlížející zdáli pohnuti a chtěli ji osvobodit. Namísto toho však počali tiše ustupovat vzad, neboť to Elli je pronásledovala celým světem. Přitom na ně ani nepohlédla. Seděla potmě a broukala si písničku hlasem vrzavým jako pila hlodající strom a jako strom klesající se k zemi.
„Co otrháno je znovu vyroste, Co zabito je ožije, Co uloupeno je zůstane, Co je pryč je pryč."
„Nevypadá na to, což?" nadhodil Rukh. „Ale žádný hrdina se před ní neobstál, žádný bůh ji nepoložil na lopatky, žádná kouzla ji neodvrátí – ani nevyvedou, neboť Elli není naším vězněm. I v této chvíli, kdy na ni hledíte, obchází mezi vámi, dotýká se a bere. Neboť Elli je Stáří."
Chlad z klece dolehl k jednorožce. Když se jí dotkl, náhle pocítila, že ji nohy nenesou, a celá se chvěje. Vnímala, jak chřadne, slábne a s každým dechem její krása pomíjí. Ohyzdnost jí pročísla hřívu, svěsila hlavu, vypelichala ocas, vyzábla tělo, vyžrala srst a zpustošila její mysl vzpomínkou na to, co bývala kdysi. Kdesi blízko vydala harpyje hluboký lačný skřek, ale jednorožka by se ochotně skryla ve stínu bronzových křídel před oním posledním démonem. Ellina píseň se jí zahryzla do srdce jako pila.
„Co se v moři zrodí, umírá na zemi, Je třeba měkce našlapovat, Co je dáno pálí dlaně – Co je pryč je pryč."
Představení bylo u konce. Dav se kradl pryč, nikdo nešel sám, odcházeli kradmo ve dvojicích, hloučcích, ve skupinkách, cizí lidé se vzájemně drželi za ruce a všichni se často ohlíželi, zda je Elli nenásleduje. Rukh tklivě volal: „To si pánové ani neposlechnou tu historku se satyrem?" A poslal za nimi na ten pozvolný útěk kničivé zavytí smíchu: „Tvorové noci vyjeveni na světle!" Stále rychleji spěchali chladnoucím ovzduším, kolem jednorožčiny klece a pryč do dáli. Domů je hnalo Rukhovo rozesmáté ňafání a Ellin neustávající zpěv.
Je to iluze, přesvědčovala se jednorožka. Pouhá iluze – a s vypětím všech sil dokázala zvednout hlavu ztěžklou smrtí, aby pohlédla do hloubi temnoty poslední klece a spatřila tam nikoli Stáří, nýbrž samu Mamá Fortunu, která se protahovala, prskala a se svou podivuhodnou stařeckou mrštností se drápala z klece. A jednorožka pochopila, že se nestala smrtelnou ani ošklivou, ale vzdor tomu se již necítila krásná. Snad i to byla iluze, pomyslela si malátně.
„Tohle miluju," hekla Mamá Fortuna. „Nikdy mě to nepřestane bavit. Asi jsem v duchu vždycky toužila jít k divadlu."
„Měla byste se radši podívat na tu zatracenou harpyji," opáčil Rukh. „Tentokrát jsem přímo cítil, jak se vyprošťuje. Připadal jsem si, jako bych byl provaz, který ji poutá, a ona mne rozplétala." Zachvěl se a ztišil hlas: „Zbavte se ji," naléhal chraplavě, „ než nás roznese po obloze v krvavých mračnech. Myslí na to celou dobu. Cítím, jak na to myslí."
„Drž hubu, hlupáku!" I čarodějčin hlas se zostřil strachem. „Jestli uteče, proměním ji ve vítr, ve sníh, nebo třeba ve stupnici not. Ale jsem rozhodnuta si ji ponechat. Žádná jiná bába čarodějnice na celém světě nechová vlastní harpyji a žádná ji mít nebude. Nechám si ji, i kdybych ji každý den měla krmit kouskem tvých jater."
„To je mi pěkné," ošil se Rukh a pak se od babice odtáhl: „A co kdyby dostala zálusk na vaše játra?" nadhodil. „No, co byste pak dělala?"
„Stejně bych jí předhodila tvoje," zahudrala bába. „Žádný rozdíl by nepoznala. Harpyje nejsou bystré."
Stařena v měsíční záři osaměle klouzala od klece ke kleci, lomcovala zámky a zkusmo dráždila svá kouzla, jako když hospodyně na trhu mačká melouny. Když došla ke kleci harpyje, ta vydala zvuk ostrý jako meč a rozepjala křídla v celé děsivé nádheře. Jednorožce se na okamžik zdálo, že se mřížoví začíná kroutit a padat jako déšť, ale Mamá Fortuna jen luskla kostnatými prsty a mříže byly rázem železné a harpyje usedla čekajíc na svůj hřad.
„Ještě ne," zasyčela čarodějka. „Ještě ne." Pohlédly na sebe stejnýma očima. „Jsi moje," řekla Mamá Fortuna, „i kdybys mě život měla stát, jsi moje." Harpyje se nepohnula, ale měsíc zakryl mrak.
„Ještě ne," zopakovala Mamá Fortuna a pak se otočila ke kleci jednorožky. „Nu," řekla sladkým kouřmým hlasem. „Na chvilku jsem ti nahnala pěkný strach, což?" zasmála se, jako když se hadi plazí bahnem a pak se přišourala blíž.
„Ať si tvůj přítelíček mág říká co chce," pokračovala, „musí ve mně být špetka umění. Omámit jednorožce, aby se cítil starý a ošklivý, vyžaduje jistou dávku umu, co říkáš, maličká? A že by mou temnou zajatkyni drželo šestákové kouzlo, to bych také–"
„Moc se neholedbej, ženo," přerušila ji jednorožka, „smrt sedí v kleci za tebou a naslouchá ti."
„Vím," přisvědčila Mamá Fortuna chladně. „Ale já alespoň vím, kde ji mám. Ty bloudíš po cestách a vlastní smrt hledáš." Znovu se zasmála. „A já vím i to, kde na tebe čeká. Ale ušetřila jsem tě nutnosti hledat ji a měla bys mi za to být vděčná."
Jednorožka zapomněla, kde je, a opřela se do mříží. Bolelo to, ale neucouvla. „Rudý býk," řekla, „kde najdu Rudého býka?"
Mamá Fortuna se přitočila ke kleci. „Rudý býk krále Haggarda," zamumlala. „Takže už jsi o něm slyšela." Vycenila dva ze svých zubů. „Nedostane tě. Náležíš mně."
Jednorožka zavrtěla hlavou. „Sama víš, jak to je." odvětila jemně. „Propusť harpyji, dokud je čas, a dej svobodu i mně. Ponech si své ubohé stíny, chceš-li, ale nech nás jít."
Čarodějčiny zamželé oči zářily tak divoce, že zpitomělá společnost nočních můr, jež právě vyrazila na noční flám, do nich vlétla a obrátila se na sněžný popel. „To dřív nechám práce v show byznysu," zavrčela. „Víš, jaké to je, trmácet se celou věčnost a vychvalovat své hrůzy spíchnuté na koleně? Myslíš, že o tomhle jsem snila, když jsem byla mladá a zlá? Myslíš, že jsem si sama vybrala tuhletu hubenou magii, ten výlupek vší stupidity, jelikož jsem nikdy nepoznala pravé čarodějnictví? Dělám triky se psy a opicemi, protože se nemohu dotknout podstaty, ale to lepší ještě poznám. A ty teď po mně žádáš, abych se vzdala pohledu na tebe a přítomnosti tvé síly. Řekla jsem Rukhovi, že nakrmím harpyji jeho játry, jestli budu muset a udělám to. A abych si udržela tebe, klidně vezmu tvého přítele Šmendrika a-" přešla do tichého drmolení a nakonec utichla.
„Co se týče jater," odvětila jednorožka, „skutečnou magii nelze získat nabízením cizích jater. Musíš si vyrvat vlastní a nepočítat s vrácením. Pravé čarodějnice tohle vědí."
Po líci Mamá Fortuny skanulo několik zrn písku. Všechny čarodějnice takhle pláčí. Otočila se a ztuha zamířila zpátky ke svému vozu. Náhle se však otočila a poslala jí svůj oškubaný úsměv. „A přece jsem tě dvakrát napálila. Vážně myslíš, že by tě ti zevlouni poznali sami od sebe bez mojí pomoci? Kdepak, má milá, musela jsem tě kvůli nim obdařit srozumitelným vzhledem a viditelným rohem. V nynějších časech potřebuješ levný cirkus, aby lidé poznali pravého jednorožce. Vážně bys udělala lépe, kdybys zůstala se mnou a byla falešná, jelikož na celičkém světě už tě na první pohled pozná jenom Rudý býk." Zmizela ve voze a harpyje propustila měsíc.
Z anglického originálu přeložil Michael Bronec
P.S. Ti, co znají alespoň filmové zpracování, zajisté pochopí, proč musí být titulní postava ženského rodu. V knize je to na mnoha místech ještě patrnější.