Bronzová socha se pomalu zvedala ze země. Ruce táhly za provazy. Naga se šklebil, jak mu hrubé konopné lano rozdíralo maso na dlaních. Skřípění rumpálu se mísilo s chroptěním jeho společníků, taky otroků. Občas bylo slyšet ostrý příkaz či prásknutí biče, když se lano příliš uvolnilo nebo napjalo. Meč třímaný sochou se zdvíhal do úrovně hřebenů střech a otroci na křivých nohách chvátali podepřít sochu z druhé strany. Konečně byla socha na svém místě a kameníci šplhali na podstavec ji upevnit. Otroci si s úlevou vydechli a seskočili na zem. Mnoho si jich chránilo oči spálené jasným sluncem. Nagovi to příliš nevadilo. Ačkoliv byl ještě mladý, přizpůsobil se už nějak světu svých pánů, světu bez temných chvil.
Svobodní občané pozorovali sochu s hrdostí, aniž by otrokům věnovali byť i jen letmý pohled. Vojáci začali shánět tlupu dohromady. Naga měl žízeň a odbelhal se k vodotrysku. Ale když se jeho ruce přiblížily k vodě, udeřila ho přes prsty rána bičem.
"Dej ty svý špinavý pracky pryč od té vody, ty holoto! Jak se opovažuješ otravovat vodu požehnanou samotným Bílým Stromem. V barácích je pro tebe vody víc než dost."
Říkají tomu voda. Naga se otřásl a žízeň ho přešla, když si vzpomněl na bahnitou tekutinu ve vědrech od splašků. Veden bičem dovrávoral do řady směřující k ubikacím. Lidé se jim vyhýbali, jako by byli prašiví. Naga na ně unaveně koukal. Pak si všiml mladé dívky, na něj hledící. Na chvíli si myslel, že zahlédl v dívčiných očích záblesk soucitu. Ale to nemůže být, musí se mýlit. Nikdo by neplýtval soucitem na zbytek staré rasy ve Městě Králů.
Stráže si držely kapesníky u úst, když průvod dorazil k barákům. Otroci už byli tak zvyklí na zápach výkalů a potu, že ho ani nevnímali. Naga ulehl na svou pryčnu a okusoval suchý kus chleba, co uchránil z denního přídělu jídla. Chleba byl upečen z mouky z Černé Země: páni říkali, že je správné a vhodné, když otroci jedí to samé, co jedli jejich otcové. Jako jeden z otroků narozených ve městě nevěděl skoro nic o oněch dobách. Jeho rasa se dožívala mnohem vyššího stáří než krátkověcí lidé a většina jeho společníků se narodila před začátkem věku lidí. Spustil nohy na slámou vystlanou podlahu a chytil si veš ve vlasech. Otroci kolem něj hráli s kostkami z kostí nebo se hádali o zbytky jídla. Věk velikosti, tak byly nazývány tehdejší roky. Staří vykládali, že jejich lid se rozpínal od jihu všemi cestmi k lesům na severu a k horám na západě. Lidé byli jejich otroky a Lesní Národ jejich potravou. A pak se časy změnily. Ten, který byl zván Pánem, byl poražen zrádným spiknutím Lidí a starý lid bojovníků by zahnán do děr v horách a zotročen. A konečně, Lidé měli své důvody být nelítostní. Naga přemýšlel nad tím, proč byli utlačováni a v otroctví. Často ho napadaly podobné myšlenky. Proč se tyto dvě rasy tak prudce nenávidí? Naga si povzdechl a znovu ulehl. Zatímco hluk kolem něj utichal a on upadal do spánku, snil o krásné dívce se soucitem v očích.
"Když bylo Severní Království znovu sjednoceno s naší jižní mocí v době Jednoho Prstenu, Panství Lidí dosáhlo svého zlatého věku. Starý lid se navrátil do lesů nebo splynul s kameny v zemi. Náboženství našich předků, ono uctívání Pánů Západu - odpusťme jim jejich nevědomost - bylo opuštěno. V Bílém Městě, v Minas Ithil i v dvojměstí na Velké Řece byly zbudovány chrámy k poctě našeho svatého ochránce, krále Elessara, který sám porazil Nepřítele..."
Diriel zírala z okna ven, kde zářilo slunce a ptáci prolétávali vzduchem ke svým hnízdům. Réva šplhala po mramorové zdi na parapet a z jejích bílých květů se do třídy šířila jemná vůně. Učitel přecházel sem a tam před třídou, ruce mu vířily vzduchem. Črtal do vzduchu obrazy bitev, které vedli jejich otcové s oddíly Nepřítele. Zbytek třídy naslouchal s jiskřícíma očima, ale Diriel, dcera Turinova, vzdychla a toužebně se upřeně dívala na jasný letní den venku. Bílé střechy se blyštěly ve slunci a nejvyššímu bodu Citadely vévodila socha Prvního Krále, socha, která byla včera zdvižena. Musí být opravdu těžká. Vzpomněla si, jak se otroci dřeli se vztyčením. Malý otrok se chtěl napít z fontány, ale strážný ho praštil. Bez otroků by socha nemohla být postavena, tak proč by nemohli dostat alespoň trochu vody? Její otec, velitel Městské Stráže, říkal, že otroci musí splácet hrozný dluh za svou minulost. Museli spáchat skutečně hrozné činy, když si vysloužili takový osud. Ale i s černými lidmi z Haradu, které si Gondor také podmanil, se zacházelo mnohem lépe.
"Diriel, dcero Turinova, měla bys věnovat větší pozornost minulosti naší vlasti než její přítomnosti, neboť jak řekl náš věhlasný filozof Beregond Třetí: 'Dnešek je pouze souhrnem včerejšků, souhrnem, který sami děláme.' A to nás přivádí k dalšímu tématu..."
Diriel si povzdechla. Tohle nebyl souhrn, který by ona udělala. Přes to, co říkal učitel, to co viděla v unavených skřetích očích nebyla krutost, ale bezedný smutek.
Pot kapal Nagovi do očí. Sluneční dívka se mu vysmívala z nebe, pražíc mu od očí. Bylo jen málo stinných chvil, jen krátké okamžiky odpočinku na pryčně v baráku. Možná, že někdy zcela uvykne světlu, ale teď byl napůl oslepen jako mnoho jeho přátel. Prach se zvedal ze země a jeho motyka udeřila o kámen. Snaga, lopotící se vedle něj, padl vyčerpáním. Naga ho zvedl a chrstl mu do tváře trochu vody ze svého měchu.
"Hej, otroku! Ty víš, že sme ti řikali, abys neplejtval svojí vodu. Nech ho bejt, chcíplotiny sou nám k ničemu. Vypij si svojí vodu a vrať se zpátky do práce nebo tě popoženu bičem!"
"Obejdu se bez vody."
Strážný si odfrkl a práskl bičem. Naga pomohl příteli vzhůru, ale Snaga spadl zpět na kolena. Otroci kolem začali reptat a jeden ze starých křikl na strážného:
"Hej, ty bastarde! Přišli jste o dalšího!"
"Zavři zobák, ty šeredná chlupatino!"
Jeho bič zasvištěl, ale skřet byl rychlejší. Strážný nemohl uvěřit svým očím, když spočinuly na motyce hluboko zaražené do jeho břicha. Ve chvilce na jeho tělo naskákali otroci a začali je rvát na kusy. Přibíhaly další stráže a dlouhé meče se chtivě zakusovaly do masa otroků. Naga si zakryl oči před vzájemným vražděním Lidí a Skřetů. Hořká slza mu skanula na tvář. Jeden z jeho přátel upadl po ráně do nohy a strážný napřáhl meč k smrtícímu úderu. Naga popošel o pár kroků.
"Nechoď tam. Jen bys zbytečně zahynul."
Naga se otočil a spatřil před sebou dívčí obličej. Dívka byla oblečena jako bohatá šlechtična, ale v její tváři nebyly rysy krutosti, které byl zvyklý vídat u lidí z Bílého Města. A... plakala. Nagu překvapilo, proč by měl člověk plakat pro jeho lid. Otevřel ústa, aby se zeptal, a vtom dostal ránu zezadu a svět zmizel.
"Ty huso!"
Těžká facka dopadla na Dirielinu tvář. Upadla na stůl a křišťálová váza se roztříštila o podlahu. Otec ji srazil na zem. Šaty měla potrhané, jak s ní cloumal za ramena a bolestí jí vhrkly slzy do očí.
"Moje dcera se stýká se špinavým skřetem! Moje, kapitána stráže! Dokážeš si představit, co si pomyslí lidé, ty náno?" Její matka plakala ve dveřích s hlavou v dlaních. Otec ji znovu uhodil až jí začala téct krev z nosu. Její vzlykot vystřídal kašel, jak se bolestivě udeřila o zem. Otec se nad ní tyčil a těžce oddychoval. Matčin pláč ranil Dirielino srdce, věděla, že matka pláče kvůli sobě a ne pro Diriel.
"Připravovali jsme ti skvělou budoucnost a ty nám takhle odplácíš! Upřímně doufám, že lidé na tohle všechno zapomenou, než si najdeš manžela mezi mladými šlechtici. Ale u Elessara, po všem co se stalo se vsadím, že se tě ani nejposlednější pasák vepřů nedotkne ani desetistopou* tyčí!"
Dveře práskly a Diriel zůstala sama ve svém pokoji. Šaty měla potrhané a na tváři se jí mísila krev tekoucí z nosu se slzami. Dlouho jen ležela na podlaze a vzlykala, než se konečně posadila. Studenou vodou si smyla z obličeje stopy slz a krve. Pak zkusila dveře, ale otec ji zamkl. Z kuchyně mohla zaslechnout tlumený hovor a vzlyky. Rodiče oplakávali svou ztracenou čest, styděli se za svou dceru. Ale co provedla? Pouze pocítila soucit ke skřetovi, který plakal, když se jeho přátelé a stráže zabíjeli. Naštvala se při vzpomínce na otcova slova: "Opravdoví Gondořané nikdy nepláčou!" Otec neplakal ani když umřela jeho vlastní matka. Ve zlosti kopla do dveří. Lidé nejsou lepší než skřeti, jsou horší!
Bez rozmýšlení otevřela okno a vylezla ven. Naštěstí byla hubená holka, pergoly by nemusely unést váhu dospělého. Děkovala své šťastné hvězdě, že zdi jejich domu nejsou obrostlé popínavými růžemi, ale přesto byly její šaty v cárech, než se dostala na zem. Slunce už zapadalo a ulice byly prázdné. Mířila přímo na kraj města. V době míru nebyly hradby pečlivě hlídány, takže bylo snadné vyklouznout z města. Brzy už běžela přes Pelennorská pole pod dohledem bdělého měsíce. Kdyby ji viděl nějaký osamělý poutník, mohl by se domnívat, že to divoká dryáda tančí svůj měsíční tanec v polích. Ale jen černé nebe bylo svědkem jejího zmizení v temném lese.
Štěkot psů Nagu vytrvale pronásledoval. Stráže se svolávaly, když psi chytili stopu prchajícího otroka. Poprvé proklínal svůj silný zápach, obvykle mezi skřety pokládaný za důvod k hrdosti. Větve ho šlehaly přímo do tváře, ale nezpomalil. Štěkot se blížil.
Konečně dorazil ke břehu řeky. Bez nejmenšího zaváhání se potopil do proudící vody. Ač byla řeka malá, skřetovi, který neuměl plavat, připadala jako sama velká Anduina. Spršky vody mu stříkaly nad hlavou, ale vydržel nevykřiknout. Proti proudu se u vody zastavili psi a slyšel klející hlídku. Proud ho nesl pryč a jeho chrapot se změnil ve smích. Tak byl uchvácen omamným pocitem svobody získané právě ve chvíli, kdy byl blízko smrti utonutím. Nějak se mu podařilo dostat se na břeh a zalehnout s oddychováním v rákosí.
Bitka byla pro skřety poslední kapkou. Když stráže odváděly přeživší v poutech do baráků, začali plánovat odplatu. Kdosi vypáčil ukradeným hřebíkem zámek svých okovů a osvobodil své druhy. Skládaly se přísahy, osnovali plány, ostřily dřevěné nože vynořivší se po letech ukrývání. Vprostřed shonu se Naga potichu odplížil pryč. Nechtěl žádné násilí a stějně si myslel, že snahy otroků jsou marné. Teď byl nezávislý jak na lidech, tak na své vlastní rase.
Vstal a vypravil se hlouběji do lesa. Štěkot psů utichl v dáli a noc vyplňovaly zvuky lesa. Tohle byla Nagovi dříve neznámá temnota. Nebyla to upocená, dusná temnota baráků, ale zcela nový noční svět. Listí mu šustilo pod nohama a větve šuměly svou mírnou, lenivou hudbou. V srdci lesa byl skryt před tváří měsíce, tváří, která leká děti noci. Po chvíli chůze došel Naga na malou mýtinu. Jeho oči, uvyklé tmě, zaznamenaly pod stromy malou ležící postavu. Opatrně se připlížil blíže k ní. Pod větvemi vrb spala mladá lidská dívka. Naga zabručel a sedl si dívce po boku. Něco mu připomínala, ale v mysli měl jen nejasné vzpomínky. Opřel se o kmen stromu a prvně v životě usnul klidným spánkem.
Když se Diriel vzbudila, uviděla stonožku zírající do její tváře z vrcholku stébla trávy. Stvoření zakývalo tělem, chvíli dívku pozorovalo a pak pokračovalo v jídle. Diriel měla také hlad, posadila se. Celé tělo ji bolelo po noci strávené v trávě zmáčené rosou, ale ranní vzduch sladce voněl... pečeným masem?
Otočila se a uviděla na zemi za sebou pečeného králíka. Byl neuměle naservírován na velkém listu a vedle něj ležela hromádka bobulí. Rozhlédla se kolem, ale nikoho nebylo vidět. Brzy hlad přemohl obezřetnost a pustila se do jídla. "Ten králík by byl rád, kdyby věděl, že ho jíš ty."
Náhle se před ní objevil skřet. Diriel poplašeně bez přemýšlení vyskočila, sotva si vybavila hrozné skazky o skřetech v lesích. Napůl snědený králík spadl na zem a skřetova tvář se protáhla zklamáním, když chraptivým hlasem řekl:
"Stejně ti nechutná."
Diriel v rozpacích sebrala králíka. Pokusila se ho očistit a přispět něčím do rozhovoru. Ze zvyku se napřímila, jak k tomu byly gondorské ženy vedeny, a začala si upravovat špinavé a zle potrhané šaty. Pak si všimla, že druhý má na sobě jen bederní roušku a nervosně řekla:
"Ne, bylo to dobré... děkuju."
Otevřela ústa, aby promluvila, ale roztřásla se jí hlava a zhroutila se. Dlouho zadržované slzy konečně vytryskly. Naga spráskl ruce a přistoupil k ní. Neobratně jí položil své chlupaté ruce na ramena. Diriel se stáhla a do Nagovy tváře se vrátil sklíčený výraz.
"Promiň, nemyslela jsem to tak."
Chvíli zůstali potichu. Pak Diriel položila svou chvějící se ruku na skřetovo rameno.
"Plakal jsi, když byli tví kamarádi zabíjeni."
"A tys plakala, když zabíjeli můj lid."
Stromy v lese mlčky přihlížely, jak se děti dvou světů navzájem drží. Když padl večer, stále ještě si navzájem vyprávěli příběhy svých vlastních světů a litovali rozdílů mezi sebou. Naga vyprávěl o přátelsví ve smradu baráků pro otroky a o snech o minulých dobách, děsivých časech, které on sám nikdy neuznal za vlastní. Skřet potichu naslouchal, když mu Diriel vyprávěla o lásce, kterou k sobě cítí lidé z Minas Tirith a o lhostejnosti, kterou mají pro ostatní. Skřet zavrtěl hlavou:
"Zajímalo by mě, zda to tak bylo vždycky."
"Bohové to tak uspořádali."
Naga a Diriel vyskočili a otočili se k tváři toho, kdo promluvil. Před nimi stál bledý tvor, vzdáleně připomínající lidskou bytost. Byl vysoký jako lidé z Haradu na jihu, bledý jako ledoví lidé ze severu, ale jeho postava postrádala statnost lidí. Nejpodivnějším rysem však byly jeho oči, pro věk, které se v nich zračil. Byl dávnější než příběhy starců Nagovy rasy, dávnější než bílé zdi Dirielina města. Vzpomněla si na slova svého učitele a vzkřikla:
"Vy jste ze Starého Lidu!"
"Jsem překvapen, že si to dosud pamatujete. Zdá se, že Lidé a Skřeti ještě nezapomněli na vše. Vskutku podivný pohled. Člověk a skřet nejlepšími přáteli - těžko říci, kdo by měl větší radost, zda Morgoth, nebo Manw. Ačkoliv pochybuji, že by se o to vůbec starali: potom, co si užili zábavy s vašimi národy a unavili se tím, těžko by na vás mrhali i jen chvilkovým pomyšlením!"
Naga a Diriel na sebe pohlédli. Ani jeden neměl nejmenší zdání, o čem to cizinec mluvil. Přesto se jeho slova dotkla něčeho hluboko v jejich srdcích, jako by se jim v myslích pohnula slabá vzpomínka.
"Čtvrtý Věk, skutečně Věk Lidí. Vy hlupáci! Bohové vám dali moc řídit své osudy a vy se zabýváte jen starými nesváry. Žádná rasa není lepší než druhá. Vy skřetové pronásledujete nás, své vlastní předky, od chvíle, kdy jste se zrodili a vy lidé jste nám ukradli náš svět a nazvali ho svým vlastním. Bohové na nás čekají, abychom se k nim připojili i když poslední z Šedých Lodí odplula před věky. Jen čistí a čestní mohli vstoupit do jejich říše Naděje. Uhořte ve svých vlastních plamenech, nedokážete-li se obejít bez takovýchto tupců!"
Odešel stejně rychle, jako přišel. Bylo to jako když ustane vánek, když se znovu ztratil mezi stromy a splynul s tím, co jeho starý národ tak miloval. Jeden ze Starého Lidu, unavené dítě elfího rodu se vrátilo do svého původního domova. Za sebou nechal dvě vylekané děti nového světa, děti, které se ve svém strachu tiskly jeden k druhému a pokoušely se pochopit. Naga se svraštělým čelem sledoval, jak elf mizí.
"Zajímalo by mě, jestli má pravdu. Mohli bychom se přestat navzájem nenávidět? Tak málo tomu rozumím." Naga vzdychl a opřel se o kůru stromu. Diriel mu poklepala na čelo.
"Myslím, že chápeš mnohem víc než lidé v Bílém Městě."
"Mohli by také pochopit, kdybychom k nim promluvili?"
"Ne. Nenávist je příliš hluboko v našich lidech. Pojďme pryč, někam daleko, kde nejsou žádná města, otroci ani páni." Skrz větve starých vrb na ně dopadalo měsíční světlo. Děti světla a tmy ulehly v příšeří a pokojně usnuly.
Hravý paprsek slunce vzbudil Diriel. Tráva sladce voněla a ranní rosa ji lechtala. Naga nebyl nikde vidět, určitě někde lovil dalšího králíka. Diriel se líně, s rozkoší protáhla. Pokoušela se uhladit si vlasy a upravit šaty, když jí oči padly na pár slov hrubě vyrytých do kůry stromu: ZKUSÍM TO, ONI POCHOPÍ. Strachem jí poskočilo srdce. Nesmí v tom Nagu nechat. Hnala se k řece tekoucí z města. Větve ji zraňovaly ve tváři a její bílé nohy byly rozškrábány. Zahrozila pěstí k nebi, kde si myslela, že sídlí Bohové:
"Proč, ach proč nám musíte tohle dělat?"
Hradby Bílého Města se na ni šlebily, když běžela u konce s dechem k bráně. Při každém kroku se bála, že by se mohla zpozdit. Když probíhala branou, vrátný na ni zběžně pohlédl, pokrčil rameny a ke svým přátelům utrousil cosi o hlídkách užívajících si trochu zábavy s vesnickými holkami. Diriel běžela bez cíle, dokud ji nohy nedonesly na náměstí. Tady dav házel kamením po hromádce ležící pod bílým stromem. Viděla šlechtu, stráže, rolníky a stejně tak i skřetí otroky jak sbírají se země kameny. Každý mlátil do kupky a přes hulákání davu bylo slyšet sténání. Přiběhla a poklekla vedle otřásající se postavy, ve které jen stěží poznala Nagu. Do hlavy ji uhodil kámen a svět zčernal.
A Věk Lidí pokračoval.
S laskavým svolením Finské TS převzato z Legolasu #3,
původně otištěno pod názvem "Neljäs Aika".
Z finštiny do angličtiny přeložil Marjo Hamari,
z anglické verze v Greenleafu přeložil Petr Macháček
* 10 ft = 304,8 cm