Petr Strossa
Zalistujeme-li Dodatkem D k Pánu prstenů, vidíme, že elfové i ve Středozemi (tedy nejen v Amanu, kde snad čas vůbec plynul trochu jinak) používali mimo jiné šestidenní týden (enquie), jehož dny byly zasvěceny tomu, čeho si Hvězdný lid velmi vážil, a to v tomto pořadí:
(Ještě se připomíná, že poslední den v tomto týdnu byl "hlavním dnem" - tedy svátkem.) Númenorejci, kteří toto schéma převzali od Eldar, si "přáli mít sedmý den" (!), a protože "byli velcí námořníci, vložili za den nebes" (nepochybně proto, aby den Valar jako svátek zůstal na konci) den zasvěcený moři. Kromě toho změnili den Dvou stromů na den Stromu, protože jen potomek Bílého stromu, Nimloth, stále rostl v Númenoru. Pokud nyní provedeme rovnou posun, který JRRT provedl až s hobitími překlady, a začneme dnem měsíce jako pondělkem (Monday, Montag, lundi, dies Lunae), dostáváme posloupnost:
V originále zmíněného Dodatku D je samozřejmě také naznačeno, jak transformací hobitích překladů původních jmen dní do "angloidní" podoby získáme jedno z možných vysvětlení původu jejich dnešních anglických jmen:
Možná by někoho v této souvislosti mohlo zajímat (stejně jako to už párkrát zaujalo mne), jak to vlastně je se ctěním sedmidenního týdne v různých starých kulturách této planety - ať už Eldar při předávání této hodnoty lidem v různých končinách sehráli jakoukoli úlohu...
Podle encyklopedie antiky [LS] se sedmidenní týden objevil poprvé v Babylónu, ale odedávna existovala místa, kde se čas měřil jinak. Např. "v mnoha řeckých městech byl měsíc rozdělen na tři dekády. U Římanů byl pak zaveden rytmus osmidenní, neboť každého devátého dne se konal trh (poznámka mé maličkosti jako redaktora). Nicméně ani v tomto, ani v onom rozdělení nebyl žádný pevně stanovený den klidu. Den odpočinku převzalo křesťanství zároveň se sedmidenním týdnem od Židů." [LS] Staří Mayové používali k určení dne kombinaci paralelně běžícího třináctidenního a dvacetidenního (!) cyklu, přičemž dny toho dvacetidenního (!) měly jména, v třináctidenním se jen číslovalo [Se] [Th]. Stejný systém používali i Aztékové [Va]. V souvislosti s žádnou historickou lidskou civilizací jsem zatím nenarazil na šestidenní týden - nepočítám-li japonský horoskopický cyklus rokujó, který se používá prakticky výhradně k určení šťastných a nešťastných dní pro určité činnosti, a navíc neběží zcela nezávisle přes hranice měsíců [Ja].
Selešnikov [Se] uvádí jeden zajímavý možný důvod obliby sedmidenního týdne u starých Babylóňanů. Ze svého 29 a půl denního oběhu kolem Země je Měsíc právě asi půldruhého dne neviditelný; zbývá 28 dní, kdy se nám ukazuje na obloze ve své první, druhé, třetí a čtvrté čtvrti - a to jsou právě čtyři sedmidenní týdny...
Staří Babylóňané, pokládaní také za původce pojmenování 7 dní ve většině jazyků, dospěli sami k tomuto pojmenování docela kuriózním způsobem. Číslo 7, které obecně velmi uctívali, vyjadřovalo mimo jiné počet "obíhajících hvězd" (planet) tehdy známých astronomům. Byly to: Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, Venuše, Merkur, Měsíc. V tomto pořadí byly hvězdy považovány za ochránce po sobě jdoucích hodin (kterých již tehdy bylo 24 za den a noc), a to počínaje 1. hodinou dne, kterému dnes říkáme sobota. (Uvedené kanonické pořadí planet na první pohled nepůsobí příliš jasně. Když si ovšem všimneme, že postupuje zvnějšku Sluneční soustavy dovnitř, přičemž Slunce je na místě, kde by měla být Země, ale Měsíc až na konci, a když se na to podíváme z hlediska geocentrické astronomie, můžeme dojít k závěru, že nebeská tělesa jsou zřejmě seřazena podle klesající "periody oběhu kolem Země".) Protože čísla 7 (počet planet) a 24 (počet hodin) nemají společného dělitele, první hodina každého dne je pod ochranou jiné "hvězdy". Když "hvězdě první hodiny" zasvětíme den jako celek, máme týden tak, jak ho znali staří Babylóňané, a po nich Římané:
Z tohoto starobylého latinského schématu vycházejí dodnes jména dní v týdnu ve všech románských jazycích (italštině, francouzštině, španělštině atd., dokonce i v rumunštině, která se po staletí vyvíjela dost izolovaně uprostřed řecko-slovanské pravoslavné kulturní oblasti). Jediná změna nastala ve jménech soboty a neděle, které se v křesťanské latině nazývají sabbatum nebo sabbata (podle hebrejského starozákonního dne klidu) a (dies) dominica (den Páně). Úplně podle římského vzoru mají dny týdne dodnes pojmenované velšané: Dydd Llun, Dydd Mawrth, Dydd Mercher, Dydd Iau, Dydd Gwener, Dydd Sadwrn, Dydd Sul [Rh]. Ze starých latinských jmen dní ovšem většina neoznačuje jenom nebeská tělesa, ale zároveň bohy, kteří byli s nimi spojováni. Když se s tímto systémem poprvé setkali Germáni, připadali jim zřejmě bohové pochopitelnější než planety. Starogermánští bohové byli již v té době příležitostně ztotožňováni s římskými (jak bylo obecně zvykem při kontaktech antických kultur), v tomto případě ovšem poněkud zvláštními způsoby, často na základě atributů, které dnes buď považujeme za podružné, nebo vůbec nedokážeme najít. Tak se stalo, že za protějšek Marta, římského boha války, byl ze záhadných důvodů považován severský Týr, nejstarší z Ásů (snad proto, že i Mars byl jedním z nejstarších italských bohů?), a za protějšek Merkura byl považován Odin (protože oba byli mimo jiné průvodci mrtvých [Br], ale snad i proto, že oba byli v jistém smyslu bohy lstivosti, a to je oba spojovalo s obchodníky). Jupiterovi jako vládci hromu přirozeně odpovídal Thor, a Venuši Freya - vládkyně plodnosti a vlastně nejznámější severská bohyně. Nejvíc problémů měli zřejmě Germáni se Saturnem, proto většina z nich jeho jméno v názvu soboty vůbec nepřekládala. Dnešní anglická jména dní v týdnu přesně odpovídají původním latinským ve smyslu zde naznačeném:
Podle stejného schématu, jen s drobnými odchylkami, pojmenovávají dny v týdnu skoro všichni Germáni. V Německu se středa nazývá Mittwoch (střed týdne) následkem střetu mezi křesťanstvím a v jisté době ještě příliš živou vzpomínkou na kult boha Wotana (Odina); mimochodem to také ukazuje, že tam, kde toto pojmenování vzniklo, chápali jako začátek týdne neděli (jinak by středa nebyla uprostřed). Německé slovo Samstag pro sobotu pochází z latinského sabbatum; dolnoněmecky se ale říká saterdag a holandsky zaterdag, tedy podle stejného vzoru jako anglicky [We]. Skandinávské jazyky vymyslely pro sobotu ještě jiné jméno: švédsky lördag, dánsky lordag, islandsky laugardagur. Z čeho toto jméno pochází, nevím. Podle stejných sedmi nebeských těles, ve stejném pořadí, jako u Babylóňanů a Římanů, se označují dny v týdnu i v některých dnešních asijských jazycích, např. v hindštině [Se]...
Uniformní nenápaditost slovanských názvů dní v týdnu (sobota je termín biblický, neděle je den, kdy se slaví, a tudíž nedělá, a všechny ostatní dny se jmenují podle svého místa v posloupnosti) působí dojmem, že všichni Slované přijali sedmidenní týden až spolu s křesťanstvím, jehož představitelé rozhodně neměli zájem, aby v kalendáři zůstávala jména, která někde ještě připomínala pohanské obřady [LS]. Ostatně i samo slovo týden svědčí o dost pozdním přijetí do života - protože jeho etymologie je zcela průhledná: určení x týdnů naznačuje, že se za tu dobu x-krát vrátil týž den. Např. anglické slovo week, německé Woche atd. jsou mnohem starobylejší: vidí se, že vycházejí z nějakého pragermánského základu, ale o původu tohoto základu lze jen hádat; snad původně znamenal střídání [We]. Všeslovanská posloupnost "úterý - středa - čtvrtek" navíc (to jen tak na okraj) jeví totální schizofrenii ohledně otázky, kterým dnem týden začíná: podle pozice středy jako středu by to měla být neděle (viz už výše), ale podle úterka (druhého dne), čtvrtka a pátku je to pondělí. Velmi podobně jako u Slovanů vypadá situace v novořečtině [ČN] - většina dní se nazývá podle pořadí (ovšem počítaného důsledně od neděle). Zajímavé je, že také Islanďané, na rozdíl od většiny Germánů, nazývají dnes úterý, středu, čtvrtek a pátek jmény, která v překladu znamenají třetí, prostřední, pátý a postní den [Gl]. Zřejmě byla v islandštině v době přijetí křesťanství jména všech starých germánských bohů příliš živá...
Celá léta jsem nevěděl, co všechno vlastně mám doma - než jsem jednoho dne při náhodném listování japonským slovníkem [Kr] zjistil, že je v něm taky tabulka dní v týdnu! A ejhle, ta slova byla v čínských znacích, ne moc dlouhá - vůbec to tedy nevypadalo, že by se do japonštiny dostala někdy nedávno. A tak jsem se pustil do hledání v druhém japonském slovníku [Ks], co že vlastně ty znaky původně znamenají. (Tu práci jsem si mohl odpustit: v jiné knize [Ja] bych to byl našel rovnou česky. Ale tak už to bývá. A teď se s vámi zato můžu podělit o docela pěkně ucelenou řádku dalších "objevů".) Když jsem si to ujasnil v japonštině, byl jsem celý nesvůj, jestli tytéž znaky označují dny v týdnu i čínsky. (To by totiž znamenalo, že asi jde o dost starý úzus.) Závěr: ano i ne [DC] [Úv]. (!) No a protože jsem měl po ruce ještě jeden slovník česko-korejský [Pu], proběhl jsem názvy dní i tam. Takže už vás nebudu napínat a prozradím, co jsem se dočetl. Nejprve musím říci, že čínština zná dva termíny pro týden [Úv]. Běžnější z nich, sing-čchi (), by se dal volně přeložit jako "hvězdná perioda". Druhý, li-paj (), kdyby se interpretoval po jednotlivých znacích, dá něco jako "obřadně se klanět" (!). Bude to asi dost staré slovo, když jeho význam je tak vzdálený od významu jeho složek. Ani jedno z těchto čínských slov však zřejmě není tak staré, aby se vyskytovalo ve stejném významu v japonštině [Ks]. (Hlavní vlny přebírání čínských slov do japonštiny se datují mezi 6. a 9. stoletím [Ja] [Ki].) Japonci nazývají týden šú () nebo šúkan (), což vlastně znamená cyklus [Ku] [Ks]. V čínštině dnes tyto znaky mají úplně jiný význam [Úv]. V čínštině, korejštině i japonštině existuje zato jeden společný termín pro den v týdnu: píše se (), čte se jao-ž', resp. joil, resp. jóbi. (Kusá poznámka k etymologii tohoto slova: druhý ze znaků označuje odpradávna slunce nebo den; první dnes už nemá žádný běžně užívaný samostatný význam.) Pro každý konkrétní den se před tyto dva znaky umísťuje třetí, se čtením a významem podle následující tabulky:
Tedy den měsíce, den ohně, den vody, den dřeva, den kovu, den země, den slunce [Ja]! Vida - kromě slunce a měsíce tu máme i vodu (čili moře?) a dřevo (čili strom? - znak připomíná strom ještě dnes), i když v jiném pořadí než u elfů... Oheň, voda, dřevo, kov a hlína je podle nejstarších čínských učení pět základních prvků světa [Bö]. Po pravdě řečeno, Číňané dnes tento systém asi příliš nepoužívají: v mé učebnici [Úv] jsou jen názvy podle pořadí (Velká Revoluce samozřejmě taky potřebovala, aby lidé jistá slova zapomněli)... Ve starším slovníku [DC] se však některá z těch starých jmen najdou. Ovšem hlavní překvapení nakonec. Kdyby vás někdy zajímalo, jak se čínsky nebo japonsky nazývají "staré známé" planety, ušetřím vám práci se slovníky [DC] [Ks]: Merkur je "hvězda vody" (šuej-sing, suisei), Venuše je "hvězda kovu", Mars je "hvězda ohně", Jupiter je "hvězda dřeva", Saturn je "hvězda země" (čínské a japonské znění si už v této chvíli umíte sestavit sami)... Když to promítneme do týdne - jsme zpátky v Babylónu. A co tedy zůstává "záhadou"? Za prvé: nevím, kdy a odkud se takto pojatý týden dostal do staré Číny. Nejspíš z Indie v době, kdy odtamtud přicházely i jiné věci (např. buddhismus). Každopádně musí sedmidenní týden existovat v Číně dost dlouho, když odtamtud přešel ve stejné podobě do Koreje i do Japonska. Teoreticky by se nabízela i verze, že to celé vymysleli Číňané a už kdysi pradávno vyvezli na západ (do Indie, a tam se inspirovali Babylóňané). Tento postup se ale zdá být vyloučen tím, že staří Číňané nepoužívali 24 hodin - a pořadí planet v týdnu, jak jsme si ukázali výše, je dáno právě zbytkem 3 při překrývání sedmiprvkového a čtyřiadvacetiprvkového cyklu. Starým Číňanům, kteří dělili den s nocí na 12 dvouhodin, by vycházel zbytek 5 a pořadí Saturn - Merkur - Slunce - Jupiter - Měsíc - Venuše - Mars! (Anebo Měsíc - Jupiter - Slunce - Merkur - Saturn - Mars - Venuše, kdyby přiřazovali planety k hodinám v obráceném pořadí.) Pokud ovšem Číňané znají sedmidenní týden tak dlouho, jak to vypadá, je tu druhá "záhada": proč se o něm nezmiňují knihy popisující život staré Číny. Naopak se zdá, že staří Číňané považovali za důležitější prvek kalendáře dekádu. Snad by to mohlo znamenat, že sedmidenní týden právě jako prvek spojovaný s buddhismem nemohl naplno ovládnout staročínskou kulturu. Ale to už jsou opravdu jen takové volné asociace...
[Bö] BÖTTGER, W.: Kultura ve staré Číně. Praha, Panorama 1984.
[Br] BRONDSTED, J.: Vikingové. Praha, Orbis 1967.
[ČN] Česko-novořecká konverzace. Praha, SPN 1988.
[DC] Deutsch-Chinesisches Standart-Handwörterbuch. Peking 1953?
[Gl] GLENDENING, P.J.T.: Icelandic. A complete course for beginners and students. 8th impression. New York, David McKay - Hodder and Stoughton 1981.
[Ja] JANOŠ, J.: 99 zajímavostí z Japonska. 2. vyd. Praha, Albatros 1986.
[Ki] KIM, S.F.: Fonetičeskij slovar' kitajskich ijeroglifov. Moskva, Nauka 1983.
[Kr] Kratkij japonsko-russkij slovar'. Moskva, Russkij jazyk 1980.
[Ks] Kratkij japonsko-russkij slovar' ijeroglifov. Moskva, Russkij jazyk 1990.
[Ku] KROUSKÝ, I.: Učebnice japonštiny. 2. vyd. Praha, SPN 1974.
[LS] LÖWE, G. - STOLL, H.A.: Antika - ABC. Praha, Orbis 1974.
[Pu] PULTR, A.: Příruční slovník česko-korejský. Praha, Naklad. ČSAV 1954.
[Rh] RHYS JONES, T.J.: Living Welsh. A complete working course. New York, David McKay - Hodder and Stoughton 1977.
[Se] SELEŠNIKOV, S.I.: Wieviel Monde hat ein Jahr? Kleine Kalenderkunde. Moskva, Mir - Leipzig, Urania 1981. (Orig. Istorija kalendarja i chronologija. Moskva, Nauka 1977.)
[Th] THOMPSON, J.E.S.: Sláva a pád starých Mayů. Praha, Mladá fronta 1971.
[Úv] Úvod do hovorové čínštiny. Praha, SPN 1967.
[Va] VAILLANT, G.C.: Aztékové. Praha, Orbis 1974.
[We] WEEKLEY, E.: An Etymological Dictionary of Modern English. New York, Dover Publications.
[Wr] WRIGHT, J.: Old English Grammar. Oxford University Press 1925.