Návrat stínu, šestý díl Historie Středozemě vydávaného z pozůstalosti J.R.R.T. jeho synem Christopherem, tvoří spolu s dalšími třemi knihami z tohoto cyklu celistvou sérii nazvanou Historie Pána prstenů. Narozdíl od prvních pěti dílů se zabývá vznikem a proměnami nejslavnějšího Tolkinova díla. Následující ukázka pojednává hned o první kapitole.
(i)
První verze
Původní výchozí bod Pána Prstenů - jeho ’první zárodek’, jak můj otec dopsal k textu mnohem později - zůstal zachován; je jím pětistránkový rukopis s titulem Dlouho očekávaný dýchánek. Myslím, že je to právě tento úryvek (mnohem spíš než druhý, nedokončený koncept, který se objevil krátce po něm), na který se můj otec odkazuje v dopise z 19. prosince 1937 Charlesi Furthovi z Allen and Unwin: ’Napsal jsem první kapitolu nového příběhu o Hobitech - "Dlouho očekávaný dýchánek".’ Jen tři dny předtím napsal Stanley Unwinovi:
Takto se zdá jisté, že 16. prosince nejenže ještě nezačal psát, ale se vší pravděpodobností se ani nikterak nezabýval podstatou ’nového příběhu o Hobitech’. Nedlouho předtím odevzdal rukopis třetí verze Silmarillionu do Allen and Unwin; ten ještě nebyl dokončený a otec se jím neustále podrobně zabýval. V dodatku k tomuto dopisu Stanley Unwinovi uvádí, že se ten den hodlá k Silmarillionu (a jiným věcem) vrátit. Určitě ale svůj nový příběh začal tehdy a tam.
Když poprvé přiložil pero k papíru, napsal velkými písmeny ’Když M’, ale přestal ještě než dokončil poslední tah M a místo toho napsal ’Když Bilbo ...’. Text začíná úhledným písmem, které se ale postupně zrychluje a zhoršuje do spěšného škrábání, které na konci není na všech místech zcela čitelné. K rukopisu existuje velké množství variant. Text, který následuje, představuje původní formu tak, jak soudím, že vznikla, ovšem s tím, že není možné perfektně rozlišit co je originál a co ne. Je vidět, že některé změny se prováděly už v okamžiku psaní a ty jsou taky zahrnuty v následujícím textu; ostatní jsou ale charakteristickým přehodnocením v dalších verzích a ty jsou zde ignorovány. V každém případě je vysoce pravděpodobné, že můj otec napsal několik verzí této úvodní kapitoly rychle po sobě. Poznámky k této verzi následují bezprostředně za koncem textu.
Dlouho očekávaný večírek (1)
Když Bilbo, syn Bunga z rodiny Pytlíků, [oslavil >] připravoval oslavu svých sedmdesátých narozenin, pár dní se o tom v sousedství povídalo. Kdysi se mu dostalo trochu prchavé slávy mezi lidmi z Hobitína a Povodí - zmizel po snídani 30. dubna a neobjevil se dřív než na oběd 22. června příští rok. Bylo to velice podivné chování, které nikdy zcela nezdůvodnil a o kterém napsal jakési nesmyslné vyprávění. Později se vrátil k normálnímu chování a jeho otřesená důvěryhodnost se postupně obnovovala, obzvlášť když se zdálo, že Bilbo ovládá nevysvětlitelné způsoby, jak velmi, ba přímo mimořádně bohatnout. Opravdu to byla spíše skvělost dýchánku než prchavá zpráva, která zpočátku vytvořila různé pověsti - přece jen se ta podivná událost přihodila už před dvaceti lety a slušně se na ni zapomínalo. Skvělost příprav dýchánku, měl bych říct. Louka jižně od Bilbových dveří byla pokrytá pavilóny. Pozvánky byly rozeslány všem Pytlíkům, všem Bralům (příbuzní z matčiny strany), Ponravům (spřízněným jen vzdáleně), Pelíškům, Bulíkům, Cvalíkům a Hrdonožkům: nikdo z nich neměl k Bilbovi žádný příbuzenský vztah, co si místní historikové pamatovali, někteří žili na druhé straně kraje, ale všechno to byli samozřejmě hobiti. Opomenuti nebyli dokonce ani Pytlíci ze Sáčkova, jeho bratranci z otcovy strany. Mezi nimi a panem Bilbo Pytlíkem vypukl spor, jak si někteří z vás možná vzpomínají. Zlatě napsaná pozvánka ale byla natolik velkolepá, že nemohli odmítnout. Kromě toho jejich bratranec Bilbo Pytlík se už drahně let zabýval kuchařským uměním a jeho stůl byl vyhlášený, i v té době a zemi, kde jídlo bylo vydatné a vůbec tím, čím mělo být, aby se jím všichni lidé pořádně zabývali.
Každý očekával příjemnou hostinu, ačkoli se dost děsili proslovu hostitele po večeři. Míval sklon zatahovat do řeči úryvky čehosi, čemu říkal poezie a občas dokonce dělal, po nějaké skleničce, narážky na ztřeštěná dobrodružství, která prý před lety prožil během svého směšného zmizení. Čekala je velmi příjemná hostina: vskutku poutavá zábava. V následujícím týdnu poklesl nákup potravin v celém kraji téměř k nule, ale skoro to nevadilo, protože Bilbovo pohoštění vyprázdnilo většinu obchodů, sklípků a skladišť v okruhu mnoha mil. Potom přišel proslov. Většina shromážděných hobitů byla teď ve snášenlivém rozpoložení a zapomínali na své předchozí obavy. Byli připraveni vyslechnout cokoli a jásat po každé větě. Byli ale úplně a nebývale přecpaní - některým se dokonce udělalo špatně.
’Moji milí,’ začal Bilbo. ’Slyšte! Slyšte!’ odpověděli sborově. ’Drazí Pytlíci,’ pokračoval a vylezl na židličku, takže se světlo z lamp, které ozařovali obrovský pavilon, odráželo od zlatých knoflíků na jeho vyšívané vestě tak, aby je každý viděl. ’A mí drazí Bralové a Ponravové, Cvalíci a Pelíšci, Bulíci a Hrdonožky. (2)’ ’Hrdonožkové’, vykřikl obstarší hobit zezadu. Jeho jménu bylo samozřejmě Hrdonožka a zaslouženě; nohy měl veliké, neobyčejně chlupaté a obě na stole. ’Také mí dobří Pytlíkové ze Sáčkova, které konečně zase vítám v Dně Pytle,’ pokračoval Bilbo. ’Dnes mám sedmdesáté narozeniny.’ ’Hurá hurá a buď dlouho zdráv!’ vykřikovali. Takovou řeč měli rádi: stručnou, nerozporuplnou a polopatě.
’Doufám, že se bavíte stejně dobře jako já.’ Ohlušující jásot, výkřiky souhlasu (a nesouhlasu) a zvuky trumpetek a píšťalek. Byla tam hojnost mladých hobiťat, neboť hobiti byli ke svým dětem tolerantní, zvlášť když byla naděje, že dostanou nějaké jídlo navíc. Vyletěla spousta hracích petard. Většina na sobě měla nálepku ’Vyrobeno v Dolu’. Co to znamená, věděl jen Bilbo a několik jeho bralských synovců; každopádně to byly báječné petardy. ’Svolal jsem vás všechny dohromady,’ pokračoval Bilbo, když utichl poslední smích a něco v jeho hlase přimělo pár Bralů nastražit uši. ’Nejprve abych vám řekl, že vás mám ohromně rád a že sedmdesát let je moc málo na život s takovými skvělými a okouzlujícími hobity.’ - ’slyšte slyšte!’ ’Neznám vás ani polovinu tak, jak bych rád; a ani polovinu z vás tak, jak si zaslouží.’ Žádný jásot, sem tam tlesknutí. Většina z nich se to pokoušela rozmotat. ’Za druhé, abych oslavil své narozeniny a dvacet let od svého návratu.’ Znepokojený šumot. ’A konečně, abych učinil Prohlášení.’ Řekl to velmi nahlas a každý se narovnal, pokud ještě mohl. ’Sbohem! Po večeři odcházím pryč. A také se chystám oženit,’ a sedl si. Vypuklo ochromující ticho. Prolomil ho jen pan Hrdonožka, který převrátil stůl; paní Hrdonožková se zakuckala.
Tak to tedy je. Slouží to pouze pro vysvětlení, že se Bilbo Pytlík oženil a měl spoustu dětí, neboť vám hodlám vyprávět příběh jednoho z jeho potomků, a pokud jste četli jeho paměti jen do Balinovy návštěvy - nejméně deset let před touto oslavou narozenin - mohli byste být překvapeni. (3)
Bilbo Pytlík vlastně zmizel potichu a nenápadně - prsten držel v ruce, už když pronášel svou řeč - uprostřed zmateného výbuchu hovoru, který vypukl po ochromujícím tichu. Víckrát ho už v Hobitíně neviděli. Když pro hosty přijely povozy, nebylo se s kým rozloučit. Vylily se jeden po druhém pryč, plné najedených, ale mimořádně nespokojených hobitů. Přišli zahradníci (podle domluvy) a na trakařích odtáhli ty , kteří omylem zůstali. Pomalu minula noc a vstalo slunce. Lidé přišli, aby odklidili pavilóny, sltoly a židličky, lucerny a kvetoucí stromky v truhlících, lžíce a nože, talíře a vidličky, drobečky a nedojedené jídlo - nepatrný zbytek. Přišlo také hodně jiných lidí. Pytlíci, Pytlíci ze Sáčkova, Bralové a lidé, kteří tu měli ještě méně co dělat. Uprostřed dopoledne (když vstali už i nejnajedenější hobiti) byl u Dna Pytle docela velký zástup, nezvaný, ale ne neočekávaný. Na velké bílé desce před vchodem bylo napsáno VSTUPTE a dveře byly otevřené. Ke každé věci uvnitř byla přivázaná cedulka. ’Pro Mungo Brala, s láskou od Bilba’; ’Pro Semolinu Pytlíkovou - s láskou od synovce’ na koši na papír - napsala mu hromadu dopisů (většinou plných dobrých rad). ’Pro Karamelku Bralovou, jako památka na strýce’ na hodinách v síni. I když ne zrovna dochvilná, byla to neteř, kterou měl docela rád, dokud jednoho dne nepřišla pozdě na čaj a neprohlásila, že mu jdou hodiny dopředu. Bilbovy hodiny nikdy nešly dopředu nebo pozadu a on na to nikdy nezapomněl. ’Pro Obo Brala-Brala, od prasynovce’ na péřové posteli; Obo málokdy vstával před dvanáctou nebo před svačinou a chrápal. ’Pro Hrděmíra Ponravu s přáním všeho nejlepšího od B.Pytlíka’ na zlatém plnícím peru; nikdy neodpovídal na dopisy. ’Pro Angeliku’ na zrcátku - Angelika byla jedna mladá Pytlíková, která se považovala za velmi pohlednou dívku. (4) ’Pro Inigo Ponravu-Brala’ na kompletním příborníku - Inigo byl nejhrabivější hobit v historii. ’Pro Amaldu Pytlíkovou ze Sáčkova jako dárek’ na krabičce se stříbrnými lžičkami. Amalda byla žena Bilbova Bratrance, ta, terou před lety objevil při svém návratu, jak prohledává jídelnu (možná si vzpomínáte na jeho podezření týkající se zmizelých lžiček: ani on ani Amalda na to nezapomněli). (5)
V Bilbově domě byla samozřejmě tisíc a jedna věc a každá měla cedulku - většinou s nějakou jedovatostí (ty po nějaké době opadaly). K dispozici bylo veškeré vybavení, ale nikde se nedal najít ani halíř, ani mosazný prstýnek nebo jiný šperk. Na Amaldu bylo jeko na jedinou z Pytlíků ze Sáčkova pamatováno s cedulkou - v předsíni ale bylo oznámení pravící, že se pan Bilbo Pytlík vzdává svého nemovitého majetku neboli obytné nory známé jako Dno Pytle pod Kopcem, společně se vší půdou, která k ní náleží, ve prospěch Sago Pytlíka ze Sáčkova a jeho ženy Amaldy, kteří ji mohou obývat nebo s ní jinak nakládat podle svých přání a úmyslů od 22. září dále. Toho dne bylo 21. září (Bilbovy narozeniny se slavily dvacátého dne tohoto příjemného měsíce). Tak se nakonec Pytlíci ze Sáčkova přece jen usadili ve Dně Pytle, i když museli skoro dvacet let čekat. A taky jim dalo hodně práce zbavit se všech těch ocedulkovaných krámů - cedulky se utrhaly a pomíchaly, lidé se pokoušeli na chodbě věci vyměňovat a někteří se pokoušeli zmizet s věcmi, které [ne]byly pečlivě hlídané; různí snaživí hobiti začali vytloukat díry do stěn a hrabat ve sklepích dřív, než stihli být vykázání ven. Pořád je zajímaly peníze a drahé kameny. Jak by se byl Bilbo smál. A on se opravdu smál - předvídal, jak všechno dopadne a soukromě měl ze svého žertu docela radost.
Tak, počítám, že teď by mělo být všechno jasné. Přes to, co pronesl při proslovu, ho vlastně všechno najednou začalo velmi unavovat. Bralovská krev (i když ne všichni Bralové takovou toulavou povahu měli) se zase naráz probudila k životu. A ještě jedno tajemství - potom, co na dýchánek utratil svých posledních padesát dukátů, nezůstaly mu už žádné peníze a šperky kromě prstenu a zlatých knoflíků na vestě. Všechno za dvacet let utratil (včetně zisku z jeho nádherné{ho} ...., který prodal před pár lety). (6)
Jak se tedy mohl oženit? V nejbližší době to ani neměl v úmyslu - jen prohlásil: ’Chystám se oženit’. Ani nemůžu říci proč. Najednou mu to prostě přišlo na myslo. Také ho napadlo, že by se to někdy v budoucnu mohlo přihodit - kdyby cestoval mezi jinými národy nebo kdyby někde našel nějakou vzácnější a krásnější odnož hobitů. To by také mohlo být jedno z vysvětlení. Hobiti měli při ženění zvláštní zvyk. Drželi po léta v tajnosti (vždycky oficiálně a velmi často i ve skutečnosti), koho si budou brát, i když se to všeobecně vědělo. Potom to na ně naráz přišlo, oženili se a odjeli bez adresy na jeden až dva týdny (nebo i déle). Když Bilbo zmizel, bylo to první, co jeho sousedy napadlo. ’Jel se někam oženit. Kdo by to tak mohl být? - Nikdo jiný nezmizel, pokud víme.’ Ještě po roce by nebyli moc překvapeni, kdyby se vrátil s manželkou. Dlouhou dobu lidé mysleli, že si ji někde schovává a jeden čas se objevila pověst o ubohé paní Pytlíkové, která je tak šeredná, že se bojí ukazovat.
A tak Bilbo před tím, než zmizel, řekl: ’Chystám se oženit’. Mylsel, že to všechny - spolu se vším povykem kolem domu (nebo nory) a nábytku - na dlouhou dobu uspokojí a zabaví, takže se nikdo ani trochu nebude zabývat jeho pronásledováním. A měl pravdu - nebo skoro pravdu. Protože jeho pronásledováním se nikdo nikdy nezabýval. Shodli se na tom, že zešílel a běžel, dokud nenarazil na tůň, řeku nebo nějaký vodopád a bylo o jednoho Pytlíka míň. Aspoň většina z nich tak soudila. Několika svým mladším přátelům samozřejmě velice scházel (... Angelika a Sar......). On se ale nerozloučil se všemi - ó ne. To se dá snadno vysvětlit.
Při zmínce o tomto konceptu ve svém Životopise Humphrey Carpenter píše (str. 166):
V prvním náčrtu je pro jeho zmizení uveden důvod, že Bilbovi ’nezůstaly už žádné peníze ani drahokamy’ a že šel pátrat po dalším dračím zlatě. V tomto bodě zůstává první verze úvodní kapitoly nedokončená.
Zde můžeme odporovat, protože ve skutečnosti je dokončená: protože příští kompletní koncept této kapitoly (třetí - druhý vypadá nezakončeně a přestává v mnohem dřívějším bodě) končí jen o trochu dál ve vyprávění a krátce před konce se tam píše:
Ale ne všichni se s ním rozloučili. To se dá snadno vysvětlit a brzy se tak stane.
K vysvětlení ještě nedojde, to je ponecháno na další kapitolu. V prvním konceptu také není ani naznačeno, že by Bilbo ’šel pátrat po dalším dračím zlatě’. To, že pro něj byl nedostatek peněz důvodem k odchodu je jistě důležité, ale zdůrazňuje se také náhlé bralovské znechucení nad hobití nudností a konvenčností; vlastně není dán vůbec žádný náznak toho, co Bilbo hodlal uskutečnit. Je docela možné, že 19.prosince 1937 v tomto směru mého otce ještě nic nenapadlo. Spěšně napsané zakončení textu znamená nejspíš nejistý směr (a opravdu se předtím v této kapitole mluví o tom, že příběh bude o jednom z Bilbových potomků).
A přestože zde není žádná zmínka o Gandalfovi, většina podstatných věcí a hodně detailů ze samotného dýchánku, jak je popsán ve Společenstvu prstenu (SP), pochází ze samotného začátku a nezměněné zůstaly dokonce některé fráze. Objevují se zde Cvalíkové (nebo Cvalíci, str. viz zmínka výše), Bulíkové a Hrdonožky - na konci Hobita ve jménu advokátní kanceláře dražící Dno Pytle (Žrout, Žráč a Hrabal) padla zmínka o rodinách Pelíšků a Ponravů; hobití zemi se poprvé říká ’kraj’. Křestní jména hobitů zatím byla ale jen v úplně základní formě - taková jména jako Sago a Semolina byla vyškrtnuta jako nevhodná, pro jiná (Amalda, Inigo, Obo) se nenašlo místo v závěrečných genealogiích a ostatní (Mungo, Hrděmír) byla dána jiných postavám; jediný, kdo přežil až do konce, byla marnivá Angelika Pytlíková.
Myslím, že je jasné, že ... se volá po pokračování nebo nástupci Hobita. Slibuji, že si to promyslím. Ale jsem si jist, že se mnou budete sympatizovat, když řeknu, že má mysl se zaobírá spíše tvorbou propracované a konsistentní mytologie (a dvou jazyků) a na srdci mi leží Silmarily. Takže jen bůh ví, co se přihodí. Pan Pytlík začal jako komický příběh mezi konvenčními grimmovskými pohádkovými trpaslíky a dostal se až na samý okraj - přes který hrozivě nahlíží dokonce i Sauron. Co dalšího by hobiti mohli udělat? Můžou být zábavní, ale jejich zábavnost je maloměstská, pokud není postavena proti elementárnějším věcem.
Poznámky