I.
Dlouhé nepřerušované řady hraničářů s krátkými luky ve skvrnitých pláštích a kožených čapkách, horalů s meči, sekyrami, kopími a velkými štíty v kožešinách, žoldnéřů z východních údolí s jejich dlouhými a zlověstně vypadajícími zbraněmi v pestrém a rozličném odění, vysokých lučištníků z Nížin s dlouhými luky a v kožených kazajkách, obrněných horských olifantů, knížecí gardy zalité v oceli, povozů, soumarů, mezků a otroků se zásobami sestupovaly po serpentinách Staré cesty pomalu do údolí, kde se jako střela vypálená z luku hnala k soutoku s Baranduinou stejnojmenná řeka.
Z ostrohu, přečnívajícího vysoko nad její břehy, je, obklopen svými vojevůdci, sledoval urostlý muž v černé zbroji se znakem rhudaurského medvěda na hrudi a zlatou knížecí čelenkou na čele.
"Ať zastaví!" poručil a armáda ho poslechla.
"Mám toho tak akorát dost!" rozkřikl se, "mám dost tý hry na schovávanou! Prý tady bude velká armáda! Kde je? Ptám se, kde je?" ukázal na protější břeh, kde se místo slibované podívané jen leskl prach Cesty a tiše šuměl Starý hvozd.
"Prázdná cesta, prázdnej les! Sou snad naším nepřítelem veverky, aby lezly po stromech, červi, aby se schovávali v zemi, nebo ostatní lesní havěť, aby pobíhala po lese?"
"Možná to jsou elfové, pane," namítl velitel hraničářů, "ti parchanti můžou i armádu přesunovat v lese! Já sám jsem jednou viděl..."
"Nezajímá mě, co jsi viděl, ale co tam v tom lese skutečně je!" rozčílil se znovu kníže, "i já vidím, že Cesta je prázdná, ptám se ale, je někdo v lese?"
"To vám teď nemůžu říct, ale kdybych vyslal pár zvědů..."
"Tak by někoho našli?" přerušil ho netrpělivě kníže.
"Jestli je někdo schopnej vyčmuchat elfy, pak to jsou mí lidé, pane," řekl hraničář.
"Tak ať je teda najdou!" poručil kníže.
Hraničář mlčky přikývl, pobídl svého koně a vyrazil do údolí vydat svým mužům příslušné rozkazy.
Kníže mlčky sledoval rojnici zvědů, jak překračuje řeku, přechází úzký pás říční pláže a mizí v lesích po obou stranách průseku. Měl spoustu času, než se vrátí Mork, a tak se věnoval svým myšlenkám.
Vrátil se do včerejšího večera, byl znovu u Tyrn Gorthadu v pohodlí svého velitelství, obklopen neprostupnými řadami stráží a desítkami otrokyň a znovu si užíval horké lázně. A pak se objevil angmarský Posel, temný a mlčenlivý, vyvolávající svou obludností děs a hrůzu mezi nevěstkami. Než se kníže nadál, byl úplně sám.
"Dopis od Krále," zachrčel Posel hlasem, ze kterého šla hrůza, a rukou, z níž snad až příliš jasně trčely holé kosti, mu podával svitek z lidské kůže.
Kníže ho převzal, odtrhl Královskou pečeť a dopis si přečetl. Král ho v něm nazýval přítelem a to bylo snad jediné, co ho mohlo potěšit. Krátká zmínka o tom, že jeho zvědi zahlédli armádu, jež táhne k Mohylovým vrchům a nakonec věta: "Doufám příteli, že si s tím už nějak poradíte. Myslím, že rhudaurské vítězství by bylo v zájmu obou našich, prozatím tak spřátelených, zemí." Kníže byl původem prostý horal a umění diplomacie mnoho nerozuměl, ale takhle to bylo horší, než kdyby to Král rozkázal. Jestli je nezničíte, nebudeme přáteli, říkal dopis. Co se pak stane s Rhudaurem i jím osobně, to si raději kníže netroufal předvídat.
"Vyřiď Králi, že to zařídím," řekl Poslu.
"Král bude rád," zašklebil se Posel tak, že knížeti přejel mráz po zádech.
Nikdy v minulosti, ani při začátku války, se jeho armáda nepřemisťovala tak rychle, jako dnes. Ještě ani nevyšlo Slunce, když nechali Mohylové vrchy daleko za zády a vyrazili na západ vstříc neznámému. Po celý ten čas však nenarazili na nic, co by armádu alespoň trochu připomínalo. Kraj byl úplně opuštěný. Vypálená a rozbořená stavení, zanedbaná pole, pár uprchlíků a pár zběhů - to bylo vše, na co narazili. Pro zvednutí morálky dal uprchlíky ukřižovat, zběhy popravit a pak pokračovali dál.
Až dorazili ke Střele. Za ní začínal Hvozd a území nikoho. Čas od času se tu servala tlupa skřetů s bandou elfů, občas sem zabrousil nějaký válečný pán se svou družinou, ale to bylo vše, co se tu od začátku války přihodilo. Co by se tu také mohlo dít? Od té doby, co byla postavena Velká východní a Zelená cesta, se Stará používala málo a co načal čas, to dokončila válka. Cesta byla v ruinách, zarostlá travou a křovinami. Jeho muži měli co dělat, aby ji upravili alespoň pro pěší a on si nedokázal představit, jak by se po ní mohla pohybovat armáda Arthedainu se svými jezdci. Že by se Král zmýlil?
"Moji muži překročili řeku, pane," přerušil tok jeho myšlenek Mork, "vyslal jsem jich plnou stovku. Jestli narazí na nepřítele, ohlásí se domluveným signálem. Křikem orla," dodal na vysvětlenou.
Kníže mávl rukou, na potvrzení toho, že rozuměl a věnoval se dál svým myšlenkám.
Černokněžný král - jméno, před kterým se všichni, včetně jeho, třásli. Muž, který založil svoji říši před stoletím a během té stovky let dokonale otřásl tisíciletým pořádkem. Muž, kterého vlastně nikdo nikdy neviděl a který svoji vůli projevoval jen prostřednictvím Poslů a Magie. Muž, o jehož moci, vzhledu i původu se vyprávěly strašlivé věci. Člověk nemusí věřit všemu, co se říká, zvláště je-li knížetem, ale jestli byla jen desetina z těch povídaček pravda, bylo štěstím, že se s Ním nikdy nesetkal, a nepřál si nic jiného, než aby tomu tak bylo i do budoucna. Ale aby tomu tak bylo, musí porazit nepřátelskou armádu a aby ji porazil, musí ji nejprve najít. A najít mu ji musí Mork!
Podíval se na velitele hraničářů, který mlčky a nehybně pozoroval druhý břeh.
"Tak co?" zeptal se ho.
"Zatím nic, můj pane. Žádné známky přítomnosti nepřítele."
"Bude to trvat ještě dlouho?" zívl Luga, velitel gardy.
"Bude to trvat přesně tak dlouho, kolik budou moji muži potřebovat. Tam naproti je Hvozd a ne nějaká lesní mýtina, kterou přehlédneš jedním zrakem," ohradil se Mork, "já nechci, aby moji muži dopadli tak, jako tví chlapi u Mšené."
Narážel na onen nešťastný incident, který se stal před lety. Tenkrát z vězení uprchl jeden z Dúnadanů. Starý kníže, zakladatel dynastie, se ho jal pronásledovat s celou gardovou setninou.
Chlap zmizel v lesích na soutoku Mšené s Bouřnou, setnina za ním. Už se nikdy nevrátila. Hlídky hraničářů, vyslané druhý den za nimi, objevili jen jejich mrtvoly v nepěkných pózách a s elfími šípy v zádech.
"Není nic nenápadnějšího a nebezpečnějšího než elf v lese," pokračoval Mork," vydrží stát celé hodiny nepohnutě, zahalený do svého pláště tak, že splývá s okolím, v jedné ruce drží luk, v druhé šíp, stojí a mlčí. Stačí, aby zaslechl sebemenší šramot, který do lesa nepatří a ..." odmlčel se náhle.
Kníže si ho překvapeně prohlédl. Mork ztuhl a díval se do jednoho jediného místa, kdesi na protějším svahu.
"Morgothe!" tiše zaklel.
"Co je, děje se něco?" zeptal se kníže.
"Tam na tom svahu," ukázal hraničář, "ta malá šedá skvrna. U Jediného, jak jsem ji jen mohl přehlédnout?"
"Skvrna, Morku," řekl klidně kníže," no a co? Tak je tam skvrna! Ptám se znovu, děje se něco?"
"Ta skvrna pane, to je přece... Morgothe, ono je jich tam víc!"
"Tak co to je?" ztratil kníže klid.
"Jezdec pane. A není sám, jsou jich tam desítky, tam na okraji lesa, pod těma stromama. To jsou elfové pane! A moji muži je nemohou vidět! Trubte na poplach, prosím vás, trubte na poplach!" Kníže dal rychle pokyn trubači. Avšak ve chvíli, kdy ten zvedl nástroj ke rtům, zazněl z druhého břehu křik orla. Na varování už bylo pozdě. Masakr právě začal.
II.
Bylo krásné letní počasí. Slunce hřálo, tráva se zelenala, květiny štědře rozdávaly svoji krásu a nebýt toho, že na protějším břehu stál nepřítel, zdálo by se, že tu vládne klid a mír. Ale nevládl.
Stáli tiše a nehybně, skryti za hradbou stromů, držíce své koně za uzdy, se svým vůdcem v čele a s řetězem lučištnických hlídek po levici i po pravici. Stáli a hleděli na Střelu, která jim připadala krásná ve své mladosti a nespoutanosti s jakou se drala na jih, do Baranduiny a potom k moři. Leckterý z nich by se jistě rád vydal po jejím toku a potom dál a dál, až do míst, kde bouří mořský příboj a krásně křičí racci. Zatím však byli tady, sta a sta mil ve vnitrozemí, a připraveni k boji očekávali rozkaz svého velitele.
Annael, jejich kníže, cítil neklid ve své duši. Neboť slyšel nejen sténání trávy z druhého břehu, zdupávané těžkými botami nepřátel, a nářek řeky, zakalené zvědy, ale také píseň, kterou vydával šumící hvozd, začala nabývat stále nepokojnějších tónů. Nepřítel se blížil, o tom nebylo sporu. A dle lesní písně o nich stále ještě nevěděl. A to bylo dobré.
Annael byl překvapen, že narazili na nepřítele tak brzo, vlastně ho očekával až mnohem dále na východě. V Dúnadanových plánech něco nevyšlo, angmarské stvůry je zřejmě, přes veškerá zajištění, která vytvořil, vyčenichaly. Ale to se u lidí a trpaslíků dalo čekat. Jejich pochod se podobá spíše veselici než válečné výpravě, na rozdíl od elfů totiž postrádají onen zvláštní smysl, který i v tichu nachází krásu. Proto byly jejich úmysly nepřítelem odhaleny, ale i proto stoupají rhudaurští zvědové do kopce, nejsou od nich dále než sto nebo dvěstě kroků a přeci o nich nemají ani potuchy. Zato oni o nich ano. Annael mohl klidně ukázat na místo, kde zrovna jeden ze zvědů stojí a pečlivě se rozhlíží.
Rhudaurští zvědové. Jak on je nenáviděl! Ač se to nezdálo, byli totiž skutečně dobří a mezi lidmi asi jediní, kteří je byli schopni odhalit. Lepší než oni byli v pátrání pouze vlci či skřeti se zvlášť vyvinutým čenichem. Jejich největší síla však nebyla v lesní moudrosti, nýbrž v bezuzdné a zvrácené krutosti. Rány, které způsobily jejich dlouhé zakřivené nože či šípy se zpětnými hroty, byly strašné nejen na pohled, a zvěsti, které se vyprávěly o krutostech, prováděných na zajatcích, byly více než pravdivé. Na krutost se dá odpovídat jen krutostí a to byl důvod, proč při vzájemných střetnutích tekla krev proudem.
Dnešek nesmí být vyjímkou, ani jeden ze zvědů, který vkročil do Hvozdu, se neměl dostat zpět. Annael zahlédl na protějším břehu knížecí zástavu a chtěl rhudaurskému vládci ukázat, co ho čeká, pokusí-li se i on poskvrnit panenskost Hvozdu či nedotknutelnost Cesty.
Léčka, kterou nastražil, byla bezchybná, síť jeho lučištníků neprodyšná, jejich koně pak rychlí a odpočatí. Vše záviselo na tom, budou-li mít rhudaurští tolik odvahy, aby pomohli svým druhům. Annael tušil, že ne. A pak mu budou muži vydáni na milost a nemilost, pravý říční břeh bude jeho a on bude moci v klidu vyčkat příchodu Dúnadana a hlavních sil.
A tak stál, tiše a nehnutě naslouchal lesní písni a sledoval, jak se muži blíží. Čekal dlouho, ale byl klidný, protože věděl, že se dočkat musí. A také se dočkal.
Někde vpředu zapraskala větévka. Byl to slabý, téměř neslyšný zvuk, takřka se ztrácející v hučení větrem hnaných lesních korun, ale v melodii lesní písně prostě nešel přeslechnout. Annael vydal signál a lučištnící napnuli své tětivy. Nepřítel byl teď blízko, velice blízko, tak blízko, že byl slyšet i jeho dech, sice nepatrný, ale pro jemné elfí uši hlasitý tak, že mohli střílet i poslepu, kdyby k tomu dal jejich vůdce povel. Ale Annael ho nevydal, chtěl, aby první úder zaskočil nepřítele co nejvíce a k tomu bylo dobré ho vidět.
A pak ho i uviděl, z lesních stínů se jako přízraky vynořily vysoké siluety mužů v maskovacích pláštích, s luky, připravenými ke střelbě, pomalu, ale jistě se pohybující vpřed, směrem ke své zkáze. Annael si vybral svoji oběť a pečlivě zamířil. Muž se rozhlédl, udělal krok vpřed a aniž by to tušil, vystavil celé tělo elfově pohledu.
Tětiva zadrnčela, muž s sebou trhnul, ale než mohl cokoliv udělat, zabořil se mu šíp do prsou. Byl mrtev dříve, než dopadl k zemi. V jediném okamžiku les ožil a změnil se tak pro stovku zvědů v krvavé peklo. Smrt přišla bez varování a většinou okamžitě. Většina mužů padla už při první salvě, zbytek se pak pokusil spasit útěkem k řece, pronásledován při tom lučištníky, dýkami dobíjejícími zpozdilé a raněné, šípy zasahujícími další a další muže, posílaje je tak na cestu, z níž není návratu. Jakýsi zvěd zakřičel jako orel a porušil tak hrubě píseň Hvozdu. Co ho za to mohlo čekat jiného než smrt?
A to byl okamžik pro druhou část Annaelova plánu, zavelel svým jezdcům, vyhoupl se do sedla a v jejich čele se vydal po Staré dolů, aby byl u řeky dříve než rhudaurští a odřízl jim tak cestu.
Byl to riskantní manévr, který nemusel vyjít. Rhudaurští ho mohli předběhnout, přejít řeku dříve a tam na něj čekat, nebo udeřit až když břehu dosáhne a sevřít ho tak do kleští mezi své oddíly a zvědy, ale Annael byl přesvědčen, že se toho neodváží. Ono není vůbec příjemné brodit se lučištníkům vstříc, člověk může snadno dojít k úrazu a rhudaurští kromě toho, že byli krutí, byli i zbabělí.
A jeho tušení ho nezklamalo. Ještě když on a jeho jezdci pádili po břehu, pokusilo se pár mužů svým druhům pomoci, ale důstojnící je zahnali zpět, a když dosáhl břehu, zmohli se jedině na příval nadávek a několik vypálených šípů, které dopadly uprostřed řeky.
Své muže mu nechali napospas a on je dobíjel tak, jak vybíhali z lesa, štváni lučištníky jak divá zvěř. Netrvalo dlouho a na pravém břehu opět zavládl klid a mír.
Ke knížeti se ze sta zvědů nevrátil nikdo, kdo by mu vyprávěl o hrůze a děsu, která čeká každého, kdo vkročí do Hvozdu a poruší jeho píseň.
III.
Urlúk se vydrápal z nory, pohlédl, pohlédl na vysoké šedé valy Tyrn Gorthadu a jako každý den jim zahrozil pěstí. Přesvědčil se, že mrtvé tělo na bitevním poli ohlodávané krkavcem patří skřetovi a zahnal ptáka kamenem. Pak zalezl zpátky.
"Tak co, chlapi? Co dělaj ty poseroutkové nahoře?" zeptal se familiárně, aby řeč nestála, dvojice skřetů, kteří tu drželi stráž.
"Připravujou se na večer, šéfe," řekl jeden.
"Už vod rána sou slyšet jejich kovadliny," doplnil ho druhý.
"Taky se maj na co těšit!" pohrozil jim znovu pěstí Urlúk, "večer jim to ukážeme. Něco mi řiká, že val tuhle noc padne. Co vy na to chlapi?"
"Jasně šéfe," přikývl první.
"Dneska jim to nandáme!" řekl druhý.
Ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Mohylové vrchy obléhali už druhý rok a za tu dobu dobyli jen podhradí a první dva valy. Pokud Urlúk věděl a ve funkci sark-turoga to musel vědět, čekaly je ještě další dva valy a navíc troje hradby.
Morgothe! Tak malý postup za cenu tak strašných ztrát! Pole za nimi i před nimi bylo poseto mrtvolami, které nikdo nepohřbíval, protože to nemělo cenu - každou noc přibývaly další. Před třetím valem se mršiny vršily v několika vrstvách, některé z nich možná ještě žily, ale nikdo z obou stran nenašel odvahu jim pomoci. Ale nebyli tu jen mrtví. Po pravé ruce ještě dýmala dvojice obléhacích věží, které se povedlo obráncům zapálit při minulém výpadu. I v jejich troskách se však válely desítky zuhelnatělých těl. Nasládlá vůně mrtvých byla cítit na míle daleko.
Jistě, ztráty Cardolanu byly také těžké - jen Urlúk rozšířil svoji sbírku trofejí na stopadesátosm (jak nedávno spočítal Šarag), ale ztráty Angmaru a Rhudauru byly mnohem větší. Mohutné lavinovité útoky neuspořádaných skřetích oddílů, štvaných biči skurutů jako na jatka, se tříštily jeden za druhým a přicházející posily nováčků zdaleka nestačily nahrazovat úbytky zkušených veteránů.
Z Urlúkova sarku už jen skřeti ve funkcích sark-haleg a výše pamatovali začátek války, ostatní byli zelenáči a přišli až během obléhání. Z Urlúkových známých přežil jen Ghark, ostatní zmizeli v hromadách mrtvých, které zbyly po každé zteči. A kdyby jen to, někteří na tom byli ještě hůř, jako například Gurag, který řval ještě tři dny a tři noci, poté co při útoku na Černou baštu dostal plný zásah kyselinou, a jeho křik byl tak strašný, že už to ani Urlúk nevydržel a musel mu vyříznout jazyk. Když pak Černou baštu vyklízeli, byl to sám Urlúk, kdo svého zástupce podřízl, neboť dle Králova rozkazu se nikdo nesmí dostat do nepřítelského zajetí živý.
Ale velké ztráty měly i své výhody, před několika týdny zařval i sám Sardug Velikej, velitel sarku, a Urlúk se, jako jeho zástupce, stal načas, aspoň do té doby, než velitelství jmenuje nového sark-alefa, jeho velitelem.
A to už byla pořádná funkce - sark sice nebyl tak silný jako před válkou, ale stále ještě pod ním bylo pár stovek chlapů, o které se sice musel starat, ale kteří ho poslouchali na slovo a na které mohl řvát dle libosti.
A Urlúk nejen řval, ale také se staral. Nejprve jmenoval svým zástupcem Šaraga, skřeta odkudsi z Gundabadu, sice mizerného bojovníka, ale jinak schopného a neuvěřitelně mazaného organizátora. Šarag uměl nejen číst a počítat do stovky - to by zvládnul Urlúk taky, ale sčítal i odčítal i velká čísla, násobil i dělil, uměl psát, hovořil šesti skřetími nářečími, ovládal Sindarin a trochu i Quenyu, rozuměl trpasličtině a ve volných chvílích psal básně! Rozumí se, že s takovým zástupcem nezůstal v sarku za chvíli kámen na kameni.
Nechali sarku třináct trarků, jak tomu bylo odjakživa, ale úplně změnili jeho strukturu. Stopaře a lučištníky stáhli do samostatných jednotek a ostatním sjednotili výzbroj. Každý teď musel mít kopí (dost dlouhé na to, aby se jím dalo bodat a dost lehké na to, aby se jím dalo házet), šavli, dýku a štít. Každý štít musel nést znak sarku (vlčí spár drtící lidskou lebku) a jméno majitele, aby se tak zamezilo krádežím a skřeti se při boji lépe poznali. Výzdoba zbraní a zbroje byla nepovinná, záležela čistě na chuti a vkusu majitele, ale kdo chtěl, mohl si je dát za drobný poplatek vyzdobit k Urlúkovi, stejně jako před tím štít. Je zajímavé, že to tak udělali skoro všichni a Urlúk musel na zdobení najmout i umělce z jiných sarků.
Když pak měli stejné zbraně, Urlúk s překvapením zjistil, že jsou si všichni podobní jako vejce vejci a že by tedy všichni mohli provádět stejné povely stejně. A odtud byl už jen krok k formacím, Urlúkově největšímu vynálezu, tedy k manévrům, který prováděl jako jeden skřet ne oddíl, ne trark, ale hned celý sark. Cvičili je celé dny, Urlúk si téměř vyřval hlasivky, ale výsledky se projevily. Ztráty při útoku výrazně klesly a při nedávném protiútoku utrpěl Cardolan ztráty dokonce větší.
Ne, že by se to nějak projevilo na výsledcích bitev, Vlčí spár byl jen kapkou v angmarském moři, ale proti jeho oddílům teď začaly být nasazovány ty nejelitnější cardolanské jednotky a nepřítel dal jeho sarku přezdívku Řezníci.
"Šéfe, šéfe!" vytrhl ho z přemýšlení Gríšag, velitel jeho osobní stráže, "už je tady!"
Urlúk zálibně mlaskl a doprovázen Gríšagem se rozběhl do své nory. Skřeti mu s respektem uvolňovali cestu, několik z nich mu dokonce i vzdalo čest. Odhrnul záclonu z lidských kostí (jako velící důstojník měl právo na uzavřenou místnost) a vkročil do svého štábu.
"Kde je?" zeptal se.
"Tady," poklepal Ghark na obrovský sud plný kořalky.
"U elfí hnáty!" obdivně hvízdl velitel, "kde ste ho vzali?"
"To Šarag," ukázal Gríšag na Urlúkova zástupce, skromně se krčícího v koutě, "vyhrál ho v kostkách nad Sarbagem."
Sarbag byl velitel sousedního sarku skurutů a jak Urlúk věděl, měl velké známé a ještě větší ambice. Proto byla jeho následující otázka zcela na místě.
"Ňáký problémy byly?"
"Trochu," přiznal Gríšag, "Sarbag měl námitky, že Šarag hraje falešně. Řek sem, že ne a mých deset chlápků to potvrdilo. Von a jeho dva skuruti to museli uznat."
"Fajn," mlaskl Urlúk, "Gharku, naraž to!"
Důstojník lučištníků vyrazil špunt a Gríšag rozlil první dávku pěkně páchnoucí břečky do kožených pohárů. Ten největší podal Urlúkovi.
"Tak do dna chlapi!" zašklebil se velitel.
Čtrnáct rukou se chytilo pohárů a zvrhlo je do čtrnácti hrdel. Všechna hrdla obdivně říhla. Jen patnáctý pohár zůstal na stole.
"Co je s tebou Šaragu? Chlastej!" pobídl svého zástupce Urlúk.
"Ne šéfe, já nebudu," omlouval se Šarag, "víte, že nepiju. Radši se pudu podivat na chlapy," zvedl se a poněkud zaraženě odkráčel pryč.
Urlúk pokrčil rameny. Jeho zástupce měl několik chyb a tohle byla jedna z nich. Říkal, že mu pití zatemňuje mozek. Takový nesmysl! Urlúk pobil devět bojovnic Elbereth a byl při tom střízlivý? Nebyl. Pobil stopadesátosm bojovníků. A byl při tom střízlivý? Většinou ne. Dobyl Černou baštu a byl v tu dobu střízlivý? Nebyl. Z toho plyne, že alkohol mozek nezatemňuje, ale naopak vzpruží, navíc dodá malomyslným odvahy a zbabělcům zvedne bojového ducha. Bylo to jasné jako facka, ale Šarag, jinak logicky uvažující skřet, to prostě nebyl schopen pochopit.
"Ale co," mávl nad tím rukou, "aspoň je nás na ten soudek míň. Vyhoď ten pohár Gríšagu, ať se nám tu neplete! Nebo radši ne, nech ho tady, budu pít z vobou!"
Popíjeli už nejméně hodinu, všichni notně zlití, když do místnosti vběhl zděšený Šarag.
"Šéfe, de sem Sarbag!"vykřikl na celé kolo.
"Cože?"zamžoural na něj malátnýma očima Urlúk.
"De sem ten Sarbag, co sem ho dneska obral v kostkách!"
"Tak ať de," poklepal velitel na prázdný sud, "může si ho zase vzít."
"Nevim, nevim," zapochyboval zástupce, "ale asi mu nejde vo sud."
Jenže to už Sarbag vstoupil. Vysoký, ramenatý v těžkém brnění a ocelové přilbici, s dlouhým zakřiveným mečem u boku a velitelskými důtkami v ruce a hlavně se zlatorudou šerpou Velkýho šéfa přes rameno. Nebyl sám, doprovázela ho dvojice urostlých skurutů, ve stejné zbroji jako on, jen místo důtek se jim v ruce houpala dvojice pěkně těžkých a pěkně ostrých bijáků. Všichni tři překypovali nenávistí, Sarbag navíc sršel vztekem.
"Mrchy jedny, úplně vožralý," rozhlédl se zlostí celý zrudlý po štábu. Kopl do sudu, až to zadunělo. "Parchanti, všechno vychlastali! Pak se neni co divit, že tu maj takovej bordel!"
"Do toho, jakej pořádek tu máme," vstal rozčíleně Urlúk, "ti nic neni. Tohle je můj sark a tady vládnu já."
"Aby ses nemejlil, maličkej smradlavej snago!" zasmál se záludně Sarbag, narážeje současně na výškový rozdíl mezi skřety a skuruty. Ani ti největší skřeti totiž nesahali těm nejmenším skurutům výše než po ramena.
"Pro tebe nejsem žádnej snaga!" vykřikl Urlúk a jeho důstojníci tasili šavle.
"Ale budeš," zakřenil se skurut, "nevidíš?" poklepal si na šerpu.
"Pchá," vyprskl Urlúk,"někdo si z ňáký mrtvoly stáhne ňákej hadr a pak se s ním vytahuje."
Sarbag nejprve zbledl, pak opět zrudl a ze záňadří vylovil svitek z lidské kůže a s velkou krvavou pečetí.
"Tak koukej ty sviňko!" rozvinul ho jediným pohybem.
Urlúk na něj zvědavě zamrkal, ale písmena se mu rozutekla před očima.
"Šaragu, přečti to!" požádal svého zástupce. Ten se opatrně přišoural blíž.
"ROZKAZ VRCHNÍHO VELITELSTVÍ!!! Tímto jmenujeme skuruta Sarbaga, velitele těžkého pěšího sarku RVÁČI za velitele zvláštní úderné jednotky, skládající se z lehkých pěších sarků KRVAVÝ ŠAVLE, ČERNÝ MORDÝŘI, ELFOUNSKÁ ZKÁZA, KRVAVÝ RÁNO a VLČÍ SPÁR, těžkých pěších sarků RVÁČI a VRAHOUNI, jízdního sarku ŠEDÝ JEZDCI a III. oddílu horských obrů. S touto jednotkou se podle tajných dispozic přemístí na určené místo, kde provede útok. Nad podřízenými oddíly má neomezené pravomoce dle směrnice O ŽIVOTÌ A SMRTI PODŘÍZENÝCH JEDNOTEK.
Tímto se dočasně skurutovi Sarbagovi poskytuje titul sark-ašag se všemi právy a povinostmi, které k němu patří. Z milosti Krále se zvláštní jednotce rovněž propůjčuje čestný název ANGMARSKÁ. Rozkaz platí až do odvolání. Podpis i pečeť jsou pravé."
"Pravé," zachechtal se skurut a odkopl Šaraga stranou,"prašivej snago Urlúku, kterej ses jen náhodou stal velitelem sarku, tímto přebírám tvůj oddíl pod své velení! Podej hlášení!"
Urlúk ztuhl. To tedy znamenalo, že je Sarbagovi vydán na milost a nemilost. A to zrovna, když mu před tím ukradl sud. A to zrovna, když před tím zpochybnil jeho velitelskou funkci. A ještě na něj jeho důstojníci tasili zbraně. Pěkná nepříjemnost!
Ocelové konce velitelských důtek proletěly vzduchem a šlehly ho do tváře.
"Neslyšels?" obořil se na něj skurut,"chci po tobě hlášení!"
Inu, co mu zbývalo?
"Lehký pěší sark Vlčí spár, hlášení podává prozatimní velitel sark-turog Urlúk," vymrštil se do pozoru, "sark je na jedné třetině bojového stavu, připraven k plnění vašich rozkazů." ohlásil předpisově.
"Tak se mi to líbí," zašklebil se Sarbag, "to nám najednou sviňka zkrotla. Teď mi eště polib boty!"
"Cože šéfe?" zeptal se nevěřícně Urlúk.
"Copak si neslyšel, prašivej snago?" podivil se Sarbag, "máš mi políbit boty!"
Ale slyšel, jenže políbit boty byla hrozivá potupa. A provést to před svými podřízenými, to bylo ponížení, kterému není žádné jiné rovno.
"Tak co je? Si snad hluchej?" zasvištěly znovu důtky, "pomozte mu!" rozkázal skurut své stráži a ti ho strhli k zemi. Urlúkovi důstojníci na to jen tiše zírali a nebyli schopni slova.
"Tak, kdo je tu vrchní velitel?" kopl skurut Urlúka okovanou botou do obličeje, "polib je, než ti z ksichtu udělají fašírku."
A tak je tedy Urlúk políbil.
O hodinu později už pochodovali na západ. Dlouhé zástupy skřetích postaviček v žáru odpoledního slunce sotva pletly nohama, ale biče skurutů je nemilosrdně štvaly vpřed. Kdesi vpředu se na svých velkých šedých vlcích řítila jízda, obři vyrazí až po západu Slunce.
Své postavení u třetího valu opustili rychle a tiše. Nestačili se ani najíst a Sarbag jim kromě zbraní povolil jen trochu jídla a láhev kořalky.
Celé to bylo nějak podivné. Urlúk slyšel o případech, kdy byly sarky staženy, aby posílily Severní armádu, znal případy, kdy byly sarky stáhnuty k doplnění, ale nikdy se nestalo, aby byl oddíl odvolán před útokem. Muselo se stát něco strašného, že vrchní velení tak spěchalo. Co to mohlo být?
"Přidej prašivej snago, neloudej se!" zasvištěl bič a přetáhl ho přes nohy. Kdyby ho Gríšag nezachytil,byl by se bolestí zhroutil k zemi. "Skurutský krysy," zamumlal. "Klid šéfe, jen klid," zašeptal za ním Šarag. "Jen ho pusť, von pude sám!" zasvištěl bič z druhé strany a tentokrát přetáhl Gríšaga. Dvojice ohromných skurutů, pověřená samotným Sarbagem, je hlídala dokonale.
"Sarbagu, ty svině, já tě zabiju!" pomyslel si Urlúk, ale pak radši zrychlil krok a pokračoval v cestě vstříc zapadajícímu slunci a neznámému cíli.