Nejúplnější práce o Istari byla napsána, jak se zdá, v roce 1954. Uvádím ji zde v plné šíři a budu ji nadále nazývat "Pojednání o Istari".
Čaroděj je překlad quenijského istar (sindarsky ithron): jeden z členů "řádu" (jak jej nazývali), vyznačujících se vynikající znalostí dějin a podstaty světa. Tento překlad je snad poněkud nešťastný, (1) ježto Heren Istarion aneb Řád čarodějů byl zcela odlišný od čarodějů a mágů pozdějších legend; Istari náleželi toliko do Třetího věku, pak odjeli a nikdo, snad kromě Elronda, Círdana a Galadriel, nezjistil, co byli zač a odkud přišli.
Mezi lidmi, kteří s nimi měli co do činění, se (zpočátku) předpokládalo, že to jsou lidé, kteří nabyli vědění a dovedností dlouhým a tajným studiem. Poprvé se objevili ve Středozemi kolem roku 1000 Třetího věku, chodili dlouho v prosté podobě, vypadali jako lidé v letech, ale stále při síle; jako poutníci a pocestní získávající znalosti o Středozemi a o všem, co tam žilo, nevyjevující však nikomu svou moc a záměry. V té době je lidé vídali zřídka a málo o ně dbali. Avšak když Sauronův stín počal opět růst a nabývat tvaru, Istari začali být aktivnější a snažili se proti němu bojovat a upozorňovat elfy a lidi na hrozící nebezpečí. Tehdy se mezi lidmi široko daleko rozšířila pověst o jejich putování a vměšování se do mnoha věcí a lidé věřili, že neumírají, nýbrž zůstávají stejní (mimo toho, že na pohled poněkud stárli), zatímco otcové a synové lidí odcházejí. Začali se jich proto bát, třebaže je milovali, a považovali je za příbuzné elfů (se kterými se vskutku Istari často stýkali).
Leč Istari nebyli elfové, ježto přišli přes moře z Nejzazšího Západu; to bylo dlouho známo jen Círdanovi, opatrovníku Třetího prstenu, Pánu Šedých přístavů, který je viděl přistávat u Západních břehů. Byli vyslanci Pánů Západu, Valar, kteří stále spravovali Středozemi, a když se Sauronův stín poprvé dal do pohybu, zvolili proti němu tento prostředek odporu. Proto se souhlasem Eru vyslali příslušníky jejich vlastního vysokého řádu, oděné v tělech jakoby lidských, opravdových a vystavených vlivům strachu a bolesti a únavy ze světa, schopných hladovět, žíznit a být zabit, ač jejich vznešený duch neumíral a stárnul jen starostmi a prací mnoha dlouhých let. Toto Valar učinili, přejíce si napravit staré chyby, zvláště jejich někdejší snahu zcela otevřeně hlídat a chránit Eldar svou vlastní mocí a slávou, zatímco teď měli jejich vyslanci zakázáno zjevovat se v majestátních podobách, či snažit se otevřeně ovládat vůli lidí nebo elfů silou, ale přicházejíce v podobách slabých a skromných měli radit a přesvědčovat lidi a elfy k dobru a snažit se sjednotit v lásce a porozumění všechny, které by se mohl Sauron (přišel-li by opět) pokusit ovládnout a svést.
Počet příslušníků tohoto řádu není znám, ale z těch, kteří přišli na Sever Středozemě, kam byla vkládána největší naděje (pro zbytek Dúnadanů a Eldar, který tam setrvával), bylo pět velmistrů. První příchozí byl vznešeného chování a držení těla, s havraními vlasy a krásným hlasem a oblečen byl v bílém; slul velkou dovedností v práci rukou a téměř všemi (i Eldar) byl považován za hlavu řádu. (2) Byli tu i jiní: dva v mořské modři a jeden v hnědi země; a poslední přišel kdo se zdál být nejmenší, ne tak vysoký jako ostatní, na pohled letitější, šedovlasý a v šedém oblečený a opírající se o hůl. Leč Círdan v něm za jejich prvního setkání v Šedých přístavech vytušil nejmoudřejšího a největšího ducha, přivítal jej s úctou a svěřil mu do opatrování Třetí Prsten, Naryu Rudou.
"Jelikož", řekl, "mnohá práce a nebezpečí leží před tebou, a aby se tvůj úkol neukázal příliš velkým a únavným, vezmi tento Prsten na pomoc a pro útěchu. Byl mi svěřen jen abych jej skrýval, a zde u Západního břehu je nepotřebný; myslím však, že by zanedlouho měl být ve vznešenějších rukou než mých, takových, které s ním roznítí odvahu ve všech srdcích." (3) A Šedý posel vzal prsten a vždy jej držel v tajnosti, avšak Bílý posel (který byl mistrem v odhalování všech tajemství) se přesto po čase o tomto daru dozvěděl a záviděl mu jej, a to byl počátek skryté nevraživosti, kterou choval k Šedému, a ta později vyšla najevo.
Později byl Bílý posel mezi elfy znám jako Curunír, Dovedný muž, v jazycích Severu Saruman; ale to až poté, co se vrátil z mnohých cest a přišel do království Gondoru a usadil se tam. O Modrých se toho na Západě vědělo málo, neměli žádná jména kromě Ithryn Luin, Modří čarodějové; odešli na Východ s Curunírem, ale nikdy se nevrátili, a není známo, zda zůstali na Východě a prováděli tam úkoly, se kterými tam byli vysláni, či zda zahynuli, nebo snad, jak se někteří domnívají, byli lapeni do Sauronových osidel a stali se jeho služebníky. (4) Žádná z těchto možností není zcela vyloučena, poněvadž, ať už se to může zdát jakkoli podivné, Istari, oděni těly Středozemě, mohli jako elfové či lidé odpadnout od svých úkolů a činit zlo, zapomínajíce na dobro při hledání moci k jejich uskutečnění.
Oddělená pasáž napsaná na okraji patří nepochybně sem:
Říká se, že to proto, že po svém vtělení se Istari museli zvolna učit mnohé věci znovu, a třebaže věděli, odkud přišli, vzpomínka na Blažené Království pro ně byla dalekou vidinou, po které (dokud zůstávali věrni svému poslání) neobyčejně prahli. Tak, ze své vlastní vůle snášejíce útrapy exilu a Sauronovy lsti, mohli napravit špatnosti té doby.
Ze všech Istari zůstal ovšem jen jeden věrný, a to ten, který přišel jako poslední. Neboť Radagast, čtvrtý, si zamiloval ta mnohá zvířata a ptáky, kteří žili ve Středozemi, opustil elfy a lidi a strávil svůj život mezi divokou zvěří. Tak dostal své jméno (které je ve starém Númenorském jazyce a znamená prý "Ten, kdo pečuje o zvířata"). (5) A Curunír 'Lân, Saruman Bílý, zklamal ve svém vysokém poslání a začal být pyšný, netrpělivý a zahleděný do hledání moci, kterou by mohl prosazovat svou vůli silou a vypudit Saurona, avšak byl přelstěn tím temným duchem, mocnějším než on.
Poslední příchozí byl mezi elfy nazýván Mithrandir, Šedý poutník, poněvadž nikde nebydlel, neshromažďoval poklady ani následovníky, nýbrž chodil stále sem a tam po zemích Západu od Gondoru po Angmar, od Lindonu po Lórien, stoje při všem lidu v dobách nouze. Jeho duch byl vřelý a horlivý (a podpořený prstenem Naryou), neboť byl Sauronovým nepřítelem; proti jeho ohni který ničí a maří, postavil oheň, který rozněcuje a pomáhá v beznaději a úzkosti; leč jeho radost a jeho prudký hněv byly zahaleny v oděvu šedém jako popel, takže jen ti, kdo jej dobře znali, letmo zahlédli plamen uvnitř. Byl veselý a laskavý k mladým a prostým, nicméně občas snadno hovořil zostra a vytýkal pošetilosti; nebyl však pyšný a nehledal moc ani chválu, a byl proto široko daleko milován těmi, kdo sami nebyli pyšní. Většinou neúnavně putoval pěšky, opíraje se o hůl, a tak byl mezi lidmi Severu nazýván Gandalf, "Elf (kouzelné) hole". To proto, že věřili (ač mylně, jak již bylo řečeno), že je elfího rodu, a to od doby, kdy mezi nimi dělal kouzla, zvláště s ohněm, jehož krásu miloval. Takové divy činil většinou pro radost a potěšení a nepřál si aby z něj měl někdo hrůzu nebo přijímal jeho rady ze strachu.
Jinde se praví, že když Sauron znovu povstal, on také vzrostl a částečně zjevil svou moc a jako hlavní strůjce odporu proti Sauronovi nakonec zvítězil a bdělostí a prací dovedl vše do konce, jaký Valar pod Jedním, který je nad nimi, určili. Nicméně je řečeno, že ke konci úkolu, se kterým přišel, velmi trpěl, byl zabit a ze smrti poslán na krátkou chvíli zpět; pak byl oděn v bílém a stal se zářícím plamenem (ač vyjma veliké nouze stále zahaleným). A když bylo po všem a Sauronův Stín byl zlomen, navždy odplul přes moře. Curunír byl však svržen a naprosto ponížen, až jej nakonec zahubila ruka utiskovaného otroka. Jeho duch odešel, kam mu bylo souzeno odejít a do Středozemě se nahý ani ztělesněný už nikdy nevrátil.
V Pánu prstenů je jediný všeobecný výklad o Istari, a to v předmluvě k Letopisu Třetího věku, Dodatek B, III/336:
Když uplynulo asi tisíc let a na Velký zelený hvozd padl první stín, objevili se ve Středozemi Istari neboli Čarodějové. Později se říkalo, že přišli z Dalekého Západu a byli posly vyslanými, aby se změřili se Sauronovou mocí a sjednotili všechny, kdo měli vůli mu odporovat; bylo jim však zapovězeno odpovídat na sílu silou nebo se pokoušet ovládat elfy či lidi násilím a strachem.
Přišli proto v podobě lidí, třebaže nikdy nebyli mladí a stárli jen pomalu, a měli moc mysli i rukou. Svá pravá jména odhalili jen nemnohým a používali ta, která jim byla dána. Dva nejvyšší z toho řádu (praví se, že celkem jich bylo pět) byli Eldar nazýváni Curunír, "Dovedný muž" a Mithrandir, "Šedý poutník", ale lidmi na Severu Saruman a Gandalf. Curunír často cestoval na Východ a nakonec se usadil v Železném pasu. Mithrandir se nejdůvěrněji přátelil s Eldar, většinou putoval po Západě a nikdy si nezřídil stálé obydlí.
Zde následuje výčet opatrování Tří prstenů elfů, kde se říká, že Círdan dal Rudý prsten Gandalfovi, když poprvé přišel do Šedých přístavů zpoza moře (protože "Círdan viděl dál a hlouběji než kdo jiný ve Středozemi").
Právě citované Pojednání o Istari říká o nich a o jejich původu mnohé, co není v Pánu Prstenů (a také obsahuje nahodilé, velice zajímavé poznámky o Valar, o jejich neutuchající starosti o Středozemi a o jejich poznání dávného omylu, který zde nemůže být dopodrobna rozebrán). Nejpozoruhodnější je popis Istari jako "příslušníků jejich vlastního vysokého řádu" (míní se řádu Valar) a také výklad jejich fyzického ztělesnění. (6) Ale zaznamenáníhodné jsou také příchod Istari do Středozemě v různé době; Círdanův postřeh že Gandalf je největší z nich; Sarumanova vědomost, že Gandalf vlastní Rudý Prsten a jeho žárlivost; pohled na Radagasta coby odpadlého od svého úkolu; dva další "Modří čarodějové", nepojmenovaní, kteří odešli se Sarumanem na Východ, ale narozdíl od něj se už nikdy nevrátili do Západních zemí; počet členů řádu Istari (zde řečeno že je neznámý, ačkoliv "velmistrů" těch, kteří přišli na sever Středozemě, bylo pět); vysvětlení jmen Gandalf a Radagast a sindarského slova ithron, plurál ithryn.
Pasáž o Istari v O Prstenech Moci (Silmarillion, str. 78-II-6/256) je velice podobná výkladu v Dodatku B Pána Prstenů, citovaném výše, dokonce i stylisticky, avšak obsahuje tuto větu, která dobře koresponduje s Pojednáním o Istari:
Starší z nich byl Curunír; ten přišel do Středozemě z Istari nejdřív a po něm Mithrandir a Radagast a další, kteří se odebrali na Východ Středozemě a do těchto příběhů nevstupují.
Většina zbývajících písemností o Istari (jako skupině) jsou naneštěstí jen velmi zběžné poznámky, často nečitelné. Nejzajímavější je stručný a velice uspěchaný náčrt vyprávění o radě Valar svolané pravděpodobně Manwë ("a možná požádal o radu Eru?"), na níž bylo rozhodnuto vyslat do Středozemě tři emisary. "Kdo půjde? Musí být mocní, rovni Sauronovi, musí se však své moci zříci a odít se do těla, aby zacházeli s elfy a lidmi jako s rovnými a získali jejich důvěru. Leč to je bude ohrožovat, zamlží to jejich moudrost a vědění a budou je mást strach, starosti a únava pocházející z těla." A jen dva předstoupili: Curumo, kterého vybral Aulë, a Alatar, jehož poslal Orome. Pak se Manwë otázal, kde je Olórin. A Olórin, který byl oděn v šedém a zrovna přišel z cesty, si sedl na kraj rady a zeptal se, čeho po něm Manwë žádá. Manwë odpověděl, že si přeje, aby se Olórin vydal do Středozemě jako třetí vyslanec (a je poznamenáno v závorce, že "Olórin byl milovníkem Eldar, kteří zůstali", zjevně jako vysvětlení volby Manwë). Ale Olórin se zdráhal, že je příliš sláb pro takový úkol, a že se bojí Saurona. Nato Manwë řekl, že právě to je důvod, proč by měl jít a nařídil mu (mezi nečitelnými slovy která následují je pravděpodobně slovo "třetí"). Nato však Varda vzhlédla a řekla "Nikoliv jako třetí"; a Curumo si to zapamatoval.
Poznámka končí konstatováním, že Curumo [Saruman] s sebou vzal Aiwendila [Radagast], protože jej o to požádala Yavanna a že Alatar vzal Pallanda jako přítele. (7)
Na další straně poznámek jasně náležejících do stejné doby se praví, že "Curumo musel vzít Aiwendila, aby uspokojil Yavannu, ženu Aulë". Také je zde několik hrubých tabulek přiřazujících jména Istari ke jménům Valar: Olórina k Manwë a Vardě, Curuma k Aulë, Aiwendila k Yavanně, Alatara k Orome a Pallanda také k Orome (to ale nahrazuje přiřazení Pallanda k Mandosovi a Nienně).
Význam těchto vztahů mezi Istari a Valar je ve světle citovaných poznámek následující: každý Istar byl vybrán některým Valou pro své vrozené vlastnosti - snad byli dokonce příslušníky "lidu" toho Valy, ve stejném smyslu jako je to řečeno o Sauronovi ve Valaquentě (Silmarillion str. 8-II-8/26), to jest "na počátku byl jedním z Maiar ve službách Aulë a zachoval si velikou učenost onoho lidu". Je tudíž velice zajímavé, že Curumo (Saruman) byl vybrán Aulë. Není zde žádný náznak vysvětlení, proč musela Yavanna splnění svého přání, aby byl mezi Istari jeden s obzvláštním zájmem o věci, které stvořila, dosáhnout tím, že uložila Sarumanovi, aby vzal Radagasta s sebou; když Pojednání o Istari vykládá Radagastův zájem o divokou zvěř jako odklon od původního záměru, se kterým byl vyslán do Středozemě, což poněkud neladí s myšlenkou, že byl vybrán Yavannou. Nadto jak v Pojednání o Istari tak v O Prstenech Moci Saruman přichází první a sám. Na druhé straně je možno vidět náznak příběhu Radagastovy nevítané společnosti v Sarumanově krajním opovržení pro něj, jak řekl Gandalf v Elrondově Radě:
" 'Radagast Hnědý!' rozesmál se Saruman a již neskrýval opovržení. 'Radagast Krotitel ptáků! Radagast Prosťáček! Radagast Hlupák! A přece mu rozum stačil, aby sehrál úlohu, kterou jsem mu určil.' "
Zatímco v Pojednání o Istari se říká, že ti dva, co odešli na východ, neměli žádná jména kromě Ithryn Luin "Modří čarodějové" (čímž se pochopitelně míní, že neměli jména na západě Středozemě), zde jsou jmenováni jako Alatar a Pallando a jsou spojováni s Orome, ačkoli není naznačen žádný důvod tohoto vztahu. Tímto důvodem (ačkoliv to je pouhý odhad) může být, že Orome měl ze všech Valar největší znalost vzdálenějších částí Středozemě, a že Modří čarodějové měli do těchto krajů putovat a zůstat tam.
Mimo faktu, že tyto poznámky o výběru Istari byly jistě napsány v době po dokončení Pána prstenů nenacházím žádné známky svědčící o jejich vztahu k Pojednání o Istari. (8)
Nevím o žádných dalších písemnostech o Istari mimo několika velice hrubých a částečně nesrozumitelných poznámek, které nepochybně pocházejí z mnohem pozdější doby, než všechny předchozí (pravděpodobně r.1972):
Musíme předpokládat, že všichni [Istari] byli Maiar, tedy osoby "andělského řádu", třebaže ne nutně na stejné úrovni. Maiar byli "duchové", ale duchové schopní vlastního vtělení, kteří mohli nabývat "lidských" (obzvláště elfích) forem. O Sarumanovi se říká (např. samotným Gandalfem) že byl hlavou Istari - to jest, ve vyšším Valinorském postavení než ostatní. Gandalf byl patrně druhý v řádu. Radagast je prezentován jako mnohem méně mocný a moudrý. O ostatních dvou se v publikovaných pracích neříká nic kromě odkazu na Pět čarodějů v hádce mezi Gandalfem a Sarumanem [Pán prstenů II/168]. Tito Maiar byli vysláni v rozhodující chvíli dějin Středozemě aby zvětšili odpor elfů západu, jejichž sil ubývalo a nezkažených lidí západu, které počtem mnohonásobně převyšovali ti z východu a jihu. Zdá se tedy, že každý z nich mohl v tomto poslání dělat, co chtěl; že nebyli řízeni ani se nepředpokládalo že by jednali společně jako malý sbor koncentrované síly a moudrosti; a že každý měl jiné síly a sklony a s tímto na mysli je Valar vybírali.
Ostatní písemnosti vypráví výhradně o Gandalfovi (Olórin, Mithrandir). Na druhé straně samostatného listu obsahujícího vyprávění o volbě Istari Valar je velice pozoruhodná poznámka:
Elendil a Gil-galad byli společníci; to však bylo "Poslední spojenectví" elfů a lidí. Elfové nebyli do Sauronova konečného přemožení zapojeni ve smyslu akce. Legolas pravděpodobně dosáhl nejméně z Devíti pěších. Síla Galadriel, největší z Eldar žijících v té době ve Středozemi, byla hlavně v moudrosti a dobrotě, byla nepřemožitelná v odolnosti (obzvláště mysli a ducha), leč neschopná trestné akce. V tom se stala (na své úrovni) podobnou Manwe. Avšak Manwe, i po Pádu Númenoru a rozbití starého světa, i ve Třetím Věku, kdy bylo Blažené království odstraněno z "Okruhu světa", se nestal pouhým pozorovatelem. Je jasné, že emisaři, kteří byli nazýváni Istari (nebo Čarodějové) a s nimi Gandalf, který se ukázal jako koordinátor útoku i obrany, byli vysláni z Valinoru.
Kdo byl "Gandalf"? Říká se, že v pozdních dnech (když stín zla znovu povstal) mnoho "věrných" věřilo, že "Gandalf" bylo poslední zjevení samotného Manwë, před jeho posledním ústupem do strážní věže Taniquetilu. (Že Gandalf řekl, že jeho jméno na západě bývalo Olórin, bylo, podle této víry, jen přijetí inkognita, prostá přezdívka.) Já (samozřejmě) pravdu o této věci neznám, a kdybych přece znal, byla by chyba být otevřenější než byl Gandalf. Ale myslím, že to tak nebylo. Manwë nesestoupí z Hory před Dagor Dagorath a před příchodem Konce, kdy se Melkor vrátí. (9) K přemožení Morgotha vyslal svého herolda Eönwe.) Neseslal by tedy k přemožení Saurona nějakého menšího (ale mocného) ducha andělských lidí, stejně starého a silného jako byl Sauron ve svých začátcích, avšak ne více? Olórin bylo jeho jméno. Ale o Olórinovi se nikdy nedozvíme více, než vyjevil v Gandalfovi.
Po tomto následuje šestnáct řádků básně psané v aliteračním verši:
Je zde mnoho, co se dotýká široké otázky starosti Manwë a Valar o zhoubu Středozemě po pádu Númenoru, jejíž podrobné vysvětlení je bohužel nad rámec tohoto pojednání.
Pod slova "Ale o Olórinovi se nikdy nedozvíme více, než vyjevil v Gandalfovi" můj otec později připsal:
kromě toho, že Olórin je vznešené elfské jméno, a tudíž mu muselo být dáno Eldar ve Valinoru, nebo být pro ně významuplným "překladem". Každopádně, co znamenalo toto jméno, ať už bylo dané či přijaté? Olor je slovo často překládané jako "sen", ale netýká se (ponejvíce) lidských "snů", rozhodně ne snů ve spánku. Pro Eldar to zahrnovalo působivé obrazy z jejich paměti i představivosti - znamenalo to vlastně jasnou vidinu věcí fyzicky nepřítomných, a sice netoliko holou myšlenku, ale i její plné odění v přesné formě a detailu.
Samostatná etymologická poznámka vysvětluje význam podobně:
olo-s: vidina, fantazie: obecné elfí slovo pro "výtvor mysli", ne skutečně nezávisle na myšlence (předem) v Eä existující, ale Uměním (Karme) Eldar učinitelný viditelným, smysly vnímatelným. Olos se obvykle používá pro krásný výtvor čistě uměleckého účelu (tedy nikoliv účelu šalby či získávání moci).
Slova odvozená od tohoto kořene jsou citována: quenijské olos "sen, vidina", plurál olozi/olori; ôla- (neosobní) "snít"; olosta "snový". Poté následuje odkaz na slovo Olofantur, což bylo původní pravé jméno Lóriena, toho Valy, který byl "pánem snů a vidin", než bylo v Silmarillionu změněno na Irmo (podobně jako původní jméno Mandosovo (Nurufantur) bylo změněno na Námo, byť plurál Feanturi pro tyto dva "bratří" ve Valaquentě zůstal).
Tyto výklady olos, olor zdá se odpovídají úryvku ve Valaquentě (Silmarillion, 8-II-4/26), kde se praví, že Olórin pobýval v Lórienu ve Valinoru a že "sice elfy miloval, ale chodil mezi nimi neviditelný nebo jako jeden z nich, takže se ani nedozvěděli, odkud pocházejí jasná vidění i moudrá vnuknutí, jež vkládal do jejich srdcí."
V jedné z dřívějších verzí tohoto úryvku se říká, že Olórin byl "Irmův rádce", a že v srdcích těch, kdo mu naslouchali, vzbudil myšlenky "na krásné věci dříve neviděné, ještě však možné učinit pro obohacení Ardy".
Zde je dlouhá poznámka osvětlující úryvek z Pána prstenů (II/250), kde Faramir na Henneth Annún vypráví, jak Gandalf řekl:
Mám mnoho jmen v mnoha zemích. Mithrandir mezi elfy, Tharkún mezi trpaslíky, Olórin jsem byl ve svém mládí na Západě, který je zapomenut, (10) na Jihu Incánus, na Severu Gandalf; na Východ nechodím.
Tato poznámka pochází z doby před vydáním druhé edice Pána Prstenů v roce 1966 a zní následovně:
Datum Gandalfova příjezdu není známo. Přišel zpoza moře, zjevně někdy kolem doby, kdy byly poprvé zpozorovány známky znovupovstání "Stínu": opětného objevení a rozšíření se zlých věcí. Ale během druhého tisíciletí Třetího Věku je zřídka zmiňován v kronikách a záznamech. Pravděpodobně dlouho cestoval (v různých přestrojeních), nebyl zaměstnán činy a událostmi, ale prozkoumáváním srdcí elfů a lidí, kteří by se mohli postavit Sauronovi. Dochovala se jeho vlastní výpověď, že jeho jméno v mládí na Západě, který je zapomenut, bylo Olórin, elfy však byl zván Mithrandir (Šedý poutník), trpaslíky Tharkún (což mělo znamenat "Muž s holí"), na Jihu Incánus a na Severu Gandalf, ale "na Východ nechodím."
"Západ" zde znamená jednoduše Dálný západ za mořem, nikoliv část Středozemě; jméno Olórin je vznešené elfí podoby. "Sever" se musí týkat severozápadních končin Středozemě, kde většina obyvatel byla a zůstala nezkažena Morgothem či Sauronem. V těchto krajích by schopnost odolávat zbytkům nepřátel či Sauronovi, měl-li by se objevit, byla největší. Hranice tohoto regionu byly přirozeně neurčité; východní hranicí byla zhruba řeka Carnen po ústí do Celduiny (Bystrá řeka) a dále k jezeru Núrnen a odtamtud na jih k starodávným hranicím Jižního Gondoru. (To původně nevylučovalo Mordor, který byl okupován Sauronem, ač byl mimo území jeho původní říše "na Východě", jako dobře promyšlená hrozba Západu a Númenorejcům.) "Sever" tedy obsahuje celý tento veliký prostor: ze západu na východ od Zálivu Luny po Núrnen a ze severu na jih od Carn Dúm po jižní hranice starodávného Gondoru mezi ním a Blízkým Haradem. Za Núrnen Gandalf nikdy nešel.
Tento úryvek je jediným svědectvím, že jeho cesty vedly dále na Jih. Aragorn tvrdí, že proniknul "až po daleké země Rhún a Harad, kde svítí jiné hvězdy" (Pán Prstenů I/234). (11) Není nutno předpokládat, že Gandalf také. Tyto legendy jsou severocentrické - neboť je presentováno jako historický fakt, že zápas proti Morgothovi a jeho služebníkům probíhal hlavně na Severu a obzvláště na Severozápadě Středozemě, a to proto, že cesta elfů, a později i lidí prchajících před Morgothem, vedla nevyhnutelně na západ, směrem k Blaženému Království, a na Severozápad, neboť tam byly břehy Středozemě nejblíže Amanu. Harad "Jih" je tudíž nevyhraněný výraz, a třebaže muži z Númenoru před jeho pádem prozkoumali pobřeží Středozemě daleko na jih, jejich osady za Umbarem byly pohlceny nebo se, jsouce vybudovány lidmi už v Númenoru zkaženými Sauronem, staly nepřátelskými a částmi Sauronových panství. Ale jižní kraje ve styku s Gondorem (a nazývané Gondorskými prostě Harad "Jih", blízký nebo daleký) byly proměnitelné k "odporu" a zároveň tam byl Sauron nejzaneprázdněnější ve Třetím věku, jelikož to pro něj byl zdroj lidské síly nejsnadněji použitelný proti Gondoru. Těmito končinami mohl Gandalf putovat v raných dnech své práce.
Ale jeho hlavním polem působnosti byl "Sever" a s ním celý Severozápad, Lindon, Eriador a povodí Anduiny. Byl ve spojení především s Elrondem a severními Dúnadany (Hraničáři). Jeho zvláštností byla obliba a znalost "půlčíků", poněvadž ve své moudrosti tušil jejich základní důležitost a zároveň vnímal hodnotu vězící v nich. Gondor přitahoval jeho pozornost méně, a to z téhož důvodu, který jej činil zajímavějším pro Sarumana: byl centrem vědění a síly. Jeho vládci byli původem a všemi svými tradicemi nezměnitelně postaveni proti Sauronovi, zajisté politicky: jejich království vyrostlo jako hrozba jemu a pokračovalo jen potud, pokud bylo možné odporovat jeho hrozbě ozbrojenou silou. Gandalf mohl jen málo vést jeho pyšné vládce nebo je poučovat, zajímat se o ně více začal až tehdy, když byli, v době úpadku své moci, zušlechtěni odvahou a neochvějností, již prokazovali ve válce zdánlivě předem prohrané.
Jméno Incánus je zjevně "cizí", to jest ani západské ani elfí (sindarské nebo quenijské) ani vysvětlitelné přežívajícími jazyky lidí Severu. Poznámka v Thainově knize říká, že je to quenijská adaptace Haradského slova znamenajícího prostě "Severský zvěd" (Inká + nús). (12)
Gandalf je nahrazení v anglickém textu podobně jako jména hobitů a trpaslíků. Je to skutečné norské jméno (týká se skřítka ve Völuspá) (13), které jsem použil, jelikož je patrno, že obsahuje gandr, hůl, zvláště používanou k "magii" a mohlo by tedy znamenat "elfský tvor s (čarovnou) holí". Gandalf nebyl elf, ale lidmi byl s nimi spojován, ježto jeho spojenectví a přátelství s elfy bylo dobře známé. Poněvadž jméno je přisouzeno "Severu" všeobecně, Gandalf musí reprezentovat západské jméno, ale složené z elementů neodvozených od elfích jazyků.
Zcela jiný pohled na význam Gandalfových slov "na Jihu Incánus" a na etymologii tohoto jména je zaujat v poznámce napsané v roce 1967:
Je velmi nejasné, co bylo míněno slovy "na Jihu". Gandalf popíral, že by někdy navštívil "Východ", zdá se, že omezil své cesty a opatrování pouze na západní země, obydlené elfy a lidmi všeobecně nepřátelskými Sauronovi. Každopádně se zdá být nepravděpodobné, že by cestoval nebo přebýval v Haradu (nebo Dálném Haradu!) tak dlouho, aby získal zvláštní jméno v některém z cizích jazyků těchto málo známých končin. Jih by tudíž měl znamenat Gondor (v nejširším rozsahu - země pod vrchnostenstvím Gondoru na vrcholu jeho síly). Avšak v době tohoto příběhu shledáváme, že je Gandalf v Gondoru vždy nazýván Mithrandir (lidmi vysokého postavení či Númenorského původu jako Denethor, Faramir atd.). To je Sindarsky, tak mu říkali elfové; ale vznešení lidé v Gondoru znali a používali tento jazyk. Jeho "lidové" jméno v západštině nebo Obecné řeči znamenalo "Šedý plášť", ale protože bylo vymyšleno velmi dávno, mělo nyní archaický nádech. To je možná předvedeno ve jméně Šedoplášť, které mu dal Éomer v Rohanu.
Můj otec zde skončil s tím, že "na Jihu" odkazovalo na Gondor a že Incánus bylo (jako Olórin) quenijské jméno, vymyšlené v Gondoru v dřívějších časech, kdy Quenijština byla stále často používána učenými a kdy byla jazykem mnoha historických záznamů, jako na Númenoru.
Gandalf, jak je řečeno v Letopise, se objevil na Západě na počátku 11.století Třetího věku. Jestliže předpokládáme, že nejdříve navštěvoval Gondor, dostatečně často a nadlouho aby zde získal jméno nebo jména - řekněme za vlády Atanara Alcarina, asi 1800 let před Válkou o Prsten - bylo by možné vzít Incánus za quenijské jméno vymyšlené pro něj, které později zastaralo a pamatovali si ho jen učení.
Na této domněnce je postavena etymologie quenijských elementů in(id)- "mysl" a kan- "vládce", obzvláště v cáno, cánu "vládce, panovník, velitel, pohlavár" (což tvoří druhou složku ve jménech Turgon a Fingon). V této poznámce můj otec odkazuje na latinské slovo incánus "šedovlasý" s tím, že to byl skutečný původ tohoto Gandalfova jména když byl Pán Prstenů psán, což by, byla-li by to pravda, bylo velmi překvapivé; a nakonec poznamenal, že na shodu quenijského jména a latinského slova musí být pohlíženo jako na "náhodu", ve stejném smyslu jako se sindarské Orthanc "vidlicovitá výšina" podobá anglosaskému orţanc "vychytralý nápad", což je také překladem tohoto jména do jazyka Rohirrů.
Děkuji Michalu Broncovi za jeho korektury a také všem ostatním za jejich cenné připomínky k tomuto překladu.
Poslechni vyprávění o vědění dlouho tajném
o té pětici, která ze země daleké přišla.
Jen jeden vrátil se ostatní nikdy již
nebudou Středozem hledat, jež v panství připadla lidem
než Dagor Dagorath přijde a den sudby s ním.
Jak jsi to slyšel: o skryté radě
ze Západu pánů v zemi Amanské?
Dlouhé jsou ztraceny cesty, co dříve směrem tím vedly,
a ke smrtelným mužům Manwë nemluví.
Od Západu dávného po větru nesena
do ucha spáčova v utichlých končinách
pod pláštěm noci když přichází zvěst
zní z časů ztracených a z dávno zašlých dálav
přes věků moře k mysli, co hledá ji.
Ne všichni zapomenuti Starším Králem jsou.
Saurona zřel co hrozbu zlověstnou..*
Poznámky
I příběh královny Berúthiel existuje, avšak jen jako velice "primitivní" nárys, zčásti nečitelný. Berúthiel byla zlovolná, samotářská a nemilující žena Tarannona, dvanáctého Krále Gondoru (Třetí věk 830-913) a prvního z "Lodních králů", který převzal korunu pod jménem Falastur, "Pán pobřeží" a byl prvním bezdětným králem (Pán Prstenů III/285, III/292). Berúthiel žila v královském domě v Osgiliath, nenáviděla zvuky a vůně moře a dům který Tarannon postavil pod Pelagirem "nad oblouky jejichž paty stály hluboko v širokých vodách Ethir Anduin"; nenáviděla veškeré tvoření, všechny barvy a pečlivě zpracované ozdoby, nosila jen černou a stříbrnou, a žila v holých komnatách a zahrady domu v Osgiliath byly zaplněny utrápenými sochami pod cypřiši a tisy. Měla devět černých koček a jednu bílou, své otroky, se kterými hovořila nebo zkoumala jejich vzpomínky, ukládajíc jim vypátrat všechna temná tajemství Gondoru, aby znala všechny věci "které si lidé nejvíce přáli skrýt", nakazujíc bílé kočce špehovat černé a
mučíc je. Nikdo v Gondoru se jich neodvažoval dotknout; všichni se jich báli a kleli když je viděli procházet. Následující text je v jedinečném rukopise téměř úplně nečitelný kromě konce, kde se uvádí že její jméno bylo vymazáno z Knihy Králů ("ale paměť lidí není zcela uzavřena v knihách a kočky královny Berúthiel nikdy naprosto nevymizely z lidské řeči"), a že ji král Tarannon samotnou s jejími kočkami posadil na loď a vyhnal na moře se severním větrem v zádech. Tato loď byla naposledy viděna jak pluje kolem Umbaru pod srpkem měsíce, s kočkou na vrcholu stěžně a s jinou jako figurou na přídi.
[Česky: Vědmina píseň, Edda, Živá díla minulosti sv.30, SNKLU 1962, str.20; srv. také Snorri Sturluson: Edda, Sága o Ynglinzích, Živá díla minulosti sv. 106 Odeon 1988, str. 51]