Rían, žena Huorova, žila mezi lidem domu Hadorova, ale když do Dor-lóminu přišla zvěst o Nirnaeth Arnoediad a ona se nemohla dozvědět žádné zprávy o svém muži, zneklidněla a samotná odešla do divočiny. Tam by zahynula, ale Šedí elfové jí přišli na pomoc. Neboť v horách západně od jezera Mithrim bylo sídlo tohoto lidu, tam ji zavedli a tam před koncem Roku nářků porodila syna.
A Rían řekla elfům: "Nechť se jmenuje Tuor, neboť to jméno vybral mu otec, než nás válka rozdělila. A žádám vás, abyste se ho ujali a vychovali ho v tajnosti, neboť předvídám, že z něho vzejde velké dobro pro elfy i pro lidi. Ale já musím jít hledat Huora, mého muže."
Nato ji elfové litovali, ale jistý Annael, jenž se jako jediný z toho lidu, který šel do války, vrátil z Nirnaeth Arnoediad jí řekl: "Běda, paní, je známo, že Huor padl po boku svého bratra Húrina a leží, jak se domnívám, v hoře padlých, kterou skřeti navršili na bitevním poli."
Poté se Rían zvedla a opustila sídlo elfů, prošla zemí Mithrim a dostala se nakonec k Haudh-en-Ndenginu na zpustošené Anfauglith, kde ulehla a zemřela. Ale elfové se starali o malého Huorova syna a Tuor mezi nimi vyrůstal; byl zlatovlasý jako příbuzní jeho otce, krásný, vysoký, silný a odvážný a s elfí výchovou získal znalosti a dovednosti nemenší než knížata Edain předtím, než na sever přišla válka.
Ale jak roky míjely, život původních obyvatel Hithlumu, elfů i lidí, kteří zůstali, se stával stále těžší a nebezpečnější. Neboť, jak už je řečeno jinde, Morgoth porušil závazky dané Východňanům, kteří mu sloužili, odepřel jim bohaté země Beleriandu, po nichž dychtili, a zahnal ten zlý národ do Hithlumu, kde jim nařídil žít. A ačkoli už Morgotha více nemilovali, ze strachu mu sloužili dále, nenáviděli všechny elfy a opovrhovali zbylými lidmi z domu Hadorova (což byli většinou starci a ženy s dětmi), utlačovali je, násilím si brali jejich ženy, přivlastňovali si jejich půdu a statky a zotročovali jejich děti. Přišli skřeti a procházeli zemí, jak si zamanuli; pronásledovali prodlévající elfy do útočišť v horách a brali mnoho zajatců jako Morgothovy otroky do dolů Angbandu.
Proto přivedl Annael svůj nepočetný lid do jeskyní Androth, kde byl jejich život nesnadný a obezřelý, až Tuorovi bylo šestnáct let, zesílil a naučil se zacházet se zbraněmi, sekyrou a lukem Šedých elfů; a jeho srdce zaplálo při vyprávění o strastech jeho lidu, a přál si jít a pomstít je na skřetech a Východňanech. Ale Annael mu to nedovolil.
"Daleko odtud, jak se domnívám, leží tvůj osud, Tuore, synu Huorův," pravil. "A tato země nebude zbavena Morgothova stínu, dokud Thangorodrim samotné nebude zničeno. Proto jsme se konečně rozhodli ji opustit a odejít na jih, a ty půjdeš s námi."
"Ale jak unikneme nepřátelským zvědům?" pravil Tuor." Neboť pochod tolika pohromadě jistě nezůstane nepovšimnut."
"Nepůjdeme zemí otevřeně," řekl Annael, "a jestliže nás štěstí nezklame, přijdeme ke skryté cestě, Annon-in-Gelydh, Brána Noldor, ji nazýváme , neboť byla vytvořena dovedností toho lidu již dávno za dnů Turgonových."
To jméno Tuora rozrušilo, ačkoli nevěděl proč, a vyptával se Annaela, co ví o Turgonovi. "Je synem Fingolfinovým," řekl Annael, "a od pádu Fingonova je považován za Velkého krále Noldor. Neboť on, nejobávanější z Morgothových nepřátel, je stále ještě naživu; unikl ze zkázy Nirnaeth, když Hůrin z Dor-Lóminu a Huor, tvůj otec, drželi za ním průsmyky Sirionu."
"Potom půjdu a budu Turgona hledat," řekl Tuor, "neboť kvůli mému otci by mi přece mohl poskytnout pomoc."
"To nemůžeš," odvětil Annael. "Neboť jeho pevnost je skryta očím elfů i lidí a nevíme, kde vlastně leží. Někteří z Noldor možná znají cestu tam, ale nikomu o ní neřeknou. Ale jestli chceš s nimi mluvit, pak pojď se mnou, jak ti radím, neboť v dalekých jižních přístavech se můžeš setkat s poutníky ze Skrytého království."
Takto se stalo, že elfové opustili jeskyně Androth a Tuor odešel s nimi. Ale jejich nepřátelé drželi dohled nad jejich sídly a brzy se dověděli o jejich cestě; a nedostali se na plání daleko od kopců, když byli napadeni velkou přesilou skřetů a Východňanů a rozprášeni široko a daleko do temnící se noci. Ale Tuorovo srdce vzplanulo ohněm bitvy a on, ačkoli ještě chlapec, neutekl a třímal svou sekeru tak jako předtím jeho otec; dlouhou dobu neustupoval a pobil mnoho ěch, kdo na něj zaútočili, ale nakonec byl přemožen a zajat a předveden před Lorgana Východňana. Tento Lorgan byl pokládán za náčelníka Východňanů a dělal si nároky na vládu nad celým Dor-lóminem jako Morgothův vazal; a vzal si Tuora jako otroka. Těžký a trpký byl poté jeho život; neboť Lorganovi činilo potěšení zacházet s Tuorem mnohem hůře pro jeho původ z rodu dřívějších pánů; a on se snažil, jak mohl, zlomit hrdost domu Hadorova. Ale Tuor byl moudrý a trpělivě snášel všechny rány a urážky, takže zanedlouho se jeho úděl stal o něco lehčím, přinejmenším nebyl tak vyhladovělý jako mnozí z Lorganových nešťastných otroků. Neboť byl silný a zručný, a Lorgan krmil své soumary dobře, dokud byli mladí a dobře pracovali.
Ale po třech letech otroctví Tuor konečně spatřil příležitost k útěku. Nyní už dorostl do plné síly mysli i těla, byl vyšší i rychlejší než kdokoli z Východňanů, a když ho spolu s ostatními otroky poslali na práci do lesů, obrátil se náhle proti strážím, pobil je sekerou a uprchl do kopců. Východňané na něj poštvali psy, ale bez úspěchu; neboť téměř všichni Lorganovi psi byli jeho přáteli a jestliže ho dohonili, lísali se k němu a poté na jeho rozkaz utíkali domů. Tak se nakonec vrátil do jeskyní Androth a žil tam o samotě. Po čtyři roky byl psancem v zemi svých otců, sveřepý a osamělý; a jeho jméno bylo obáváno, neboť odtud často vycházel a pobil mnohé z Východňanů, na které narazil. Nato vypsali na jeho hlavu velkou odměnu, ale neodvážili se přijít k jeho skrýši ani s přesilou mužů, neboť se obávali elfů a vyhýbali se jeskyním, kde sídlili. Ale říká se, že Tuor nevycházel jen kvůli pomstě, spíše stále hledal Bránu Noldor, o které mluvil Annael. Ale nenašel ji, protože nevěděl, kde hledat, a těch několik málo elfů, kteří stále žili v horách, o ní neslyšelo.
Tuor věděl, že ačkoli štěstěna ho dosud ochraňovala, dny psance jsou stejně sečteny, a jsou nepočetné a bez naděje. A nebyl ani ochoten žít navždy v divočině bez domova a jeho srdce ho pohánělo ke stále větším činům.
V tomto se, jak se říká, projevila Ulmova moc. Neboť on shromažďoval zprávy o všem, co se stalo v Beleriandu, a každý proud Středozemě, který se vléval do Velkého moře, byl jeho poslem tam i zpět; a také jako zastara zůstával přítelem Círdana, Stavitele lodí, při ústí Sirionu (1). V té době Ulmo největší pozornost věnoval osudům domu Hadorova, neboť ve svých hlubokých úradcích předvídal, že by mohly sehrát velkou úlohu v jeho plánech na pomoc Vyhnancům; a dobře věděl o Tuorových nesnázích, neboť Annael a mnozí z jeho lidu skutečně unikli z Dor-lóminu a přišli nakonec ke Círdanovi na dalekém jihu.
Tak se stalo, že jednoho dne na začátku roku (dvacátého třetího po Nirnaeth) Tuor seděl u stružky, která vytékala blízko vchodu jeskyně, kde žil; a vzhlížel k oblačnému západu slunce. Nato náhle v srdci pocítil, že by neměl dále čekat, ale vstát a jít.
"Opustím nyní šedivou zemi mých příbuzných, kterých už není více," zvolal, "a půjdu hledat svůj osud! Ale kam se obrátím? Dlouho jsem hledal Bránu a nenašel jsem ji."
Potom vzal harfu, kterou stále nosil s sebou, byv zručný ve hře na její struny, a nedbaje jasnosti svého hlasu samotný v pustině zpíval severskou elfí píseň pozvedající srdce. A jak zpíval, pramínek u jeho nohou začal kypět velkým množstvím vody a přetekl a potůčkem hlučně stékal po kamenitém úbočí před ním. A Tuor to přijal jako znamení, ihned vstal a následoval jej. Takto sestoupil z vysokých vrchů Mithrimu a prošel do severních plání Dor-lóminu; proud vzrůstal, jak ho sledoval stále na západ, až po třech dnech mohl v dálce spatřit dlouhé šedé hřebeny Ered Lóminu, které v těchto krajích ubíhaly od severu k jihu a ohrazovaly tak daleká pobřeží Západních břehů. Do těch vrchů se Tuor na svých cestách nikdy nedostal.
Země teď byla znovu nerovná a kamenitá, jak přecházela v kopce, a brzy se začala pod Tuorovýma nohama zvedat, a proud stekl dolů do rozeklaného řečiště. Ale když přišel kalný soumrak třetího dne cesty, Tuor přišel před skalní stěnu, v níž byl otvor jako velká brána; a tok jí procházel a mizel. Nato byl Tuor zdrcen a pravil: "Takže má naděje mne podvedla! Znamení v kopcích mne dovedlo jen k temnému konci uprostřed země mých nepřátel." A zklamaný do hlouby duše usedl mezi kameny na vysokém břehu řeky, s trpkou vyhlídkou na noc bez ohně; neboť to bylo v měsíci Súlime a do dalekých severních zemí ještě žádný příznak jara nepřišel a od východu vál pronikavý vítr.
Ale když bledé světlo vycházejícího slunce zazářilo v dalekých mlhách Mithrimu, Tuor uslyšel hlasy, a když pohlédl dolů, v úžasu spatřil dva elfy, kteří se brodili mělkou vodou; a jak vystupovali po stupních vytesaných v břehu, Tuor vstal a zavolal na ně. Okamžitě tasili své jasné meče a rozběhli se k němu. Tehdy uviděl, že pod šedými plášti jsou oděni v brnění; a podivil se, neboť byli krásnější a sveřepější na pohled než kdokoli z elfího lidu, koho poznal předtím. Stál zcela vzpřímený a očekával je; a když viděli, že nesáhl po zbrani, ale stojí sám a zdraví je elfí řečí, ukryli své meče a zdvořile k němu promluvili.
A jeden pravil: "Jsme Gelmir a Arminas z lidu Finarfinova. Nejsi snad jeden ze starých Edain, kteří v těchto zemích sídlili před Nirnaeth? Neboť skutečně tě pokládám za příbuzného Hadora a Húrina, jelikož pro to svědčí zlato tvé hlavy."
A Tuor odpověděl: "Ano, jsem Tuor, syn Huora, syna Galdora, syna Hadorova; ale teď toužím opustit tuto zemi, kde jsem pronásledován a beze všech příbuzných."
"Potom," řekl Gelmir, "jestliže chceš uniknout a najít přístavy na jihu, tvé nohy byly navedeny na správnou cestu."
"Tak jsem se i domníval," řekl Tuor, "neboť jsem sledoval náhlý pramen vody v kopcích, dokud se nepřipojil k tomuto zrádnému potoku. Ale nyní nevím, kam se dál obrátit, neboť potok mizí v temnotě."
"Skrz temnotu můžeš přijít ke světlu," odvětil Gelmir.
"Přesto člověk raději kráčí pod sluncem, dokud může," řekl Tuor. "Ale pokud jsi z onoho lidu, pověz mi, jestli můžeš, kde leží Brána Noldor. Neboť ji hledám dlouho, již od doby, kdy mi o ní řekl Annael, můj pěstoun z lidu Šedých elfů."
Nato se oba elfové rozesmáli a řekli: "Tvé hledání skončilo, neboť my sami jsme právě prošli Branou. Je tady před tebou!" A ukázali k oblouku, do kterého vtékala voda. "Pojď tedy! Skrze temnotu přijdeš ke světlu. My tě zavedeme na cestu, ale nemůžeme jít s tebou daleko, neboť my sami jsme byli vysláni zpět do zemí, odkud jsme uprchli, za naléhavým posláním."
"Ale neboj se," řekl Gelmir, "velký osud je nadepsán nad tvým čelem a povede tě daleko od těchto zemí, skutečně daleko od Středozemě, jak se domnívám."
Nato Tuor následoval Noldor dolů po stupních a brodili se chladnou vodou, až přišli do stínu za kamenným obloukem. A poté Gelmir vyňal jednu z těch lamp, jimiž byli Noldor proslulí, neboť byly vyrobeny ve Valinoru za starých dnů a vítr ani voda je nemohly uhasit; a když nebyly zakryty, vydávaly jasné modré světlo z plamene uzavřeného v bílém křišťálu.(2) Nyní, díky světlu, které držel Gelmir nad hlavou, Tuor viděl, že řeka nečekaně začíná stékat dolů po mírném svahu do většího tunelu, ale podél jejího ve skále vytesaného kanálu ubíhala dlouhá řada schodů vedoucí kupředu a dolů do hluboké tmy za dosahem paprsků lampy.
Když přišli k začátku peřejí, stanuli ve velkém skalním dómu; tam se řeka řítila přes příkrý sráz s velkým rachotem, který pod klenbou zněl ozvěnou, a vtékala poté pod dalším obloukem do dalšího tunelu. U vodopádu se Noldor zastavili a dali Tuorovi sbohem.
"Nyní se musíme vrátit a vydat se spěšně naší vlastní cestou," řekl Gelmir, "neboť velké zlo se děje v Beleriandu."
"Přišla tedy hodina, kdy Turgon vyjde?" zeptal se Tuor.
Nato na něj elfové pohlédli v úžasu. "To je věc, která se týká spíše Noldor než synů lidí," odvětil Arminas. "Co víš o Turgonovi?"
"Málo," řekl Tuor. "Kromě toho, že můj otec mu pomáhal při úniku z Nirnaeth a že v jeho skryté pevnosti sídlí naděje Noldor. Ale, ačkoli nevím proč, jeho jméno zneklidňuje mé srdce a přichází na mé rty. Raději bych ho šel hledat, než abych kráčel touto temnou cestou strachu. Nebo snad ta tajná cesta vede k jeho sídlu?"
"Kdo může říci?" odpovědel elf. "Neboť dokud je Turgonovo sídlo skryto, pak jsou skryty i cesty k němu. Já je neznám, ačkoli jsem je dlouho hledal. Ale i kdybych je znal, neřekl bych ti o nich, ani žádnému jinému z lidí."
Ale Gelmir řekl: "Avšak já jsem slyšel, že tvůj dům je v oblibě u Pána vod. Jestliže tě jeho úradek vede k Turgonovi, potom k němu dojista přijdeš, ať se obrátíš kamkoli. Sleduj nyní cestu, ke které tě z kopců přivedla voda, a neboj se! Nepůjdeš dlouho v temnotě. Sbohem! A nemysli, že naše setkání bylo pouhou náhodou, neboť Vládce hlubin stále panuje mnoha věcem v této zemi. Anar kaluva tielyanna!" (3)
S tím se Noldor obrátili a šli zpět po dlouhých schodech; ale Tuor stál tiše, dokud se neztratilo světlo jejich lampy, a zůstal sám mezi burácením vodopádů v temnotě hlubší než noc. Nato sebrav odvahu položil levou nohu na skalní stěnu a nahmatával si cestu; zpočátku pomalu a posléze mnohem rychleji, jak si zvykal na temnotu a nenacházel žádné překážky. A po dlouhé chvíli, jak se mu alespoň zdálo, kdy byl unavený, ale nechtěl odpočívat v černém tunelu, uviděl před sebou světlo, a když si pospíšil kupředu, došel do hluboké a úzké rozsedliny a následoval hlučný proud mezi jejími sklánějícími se stěnami do zlatého večera. Neboť přišel do hluboké strže s vysokými příkrými stěnami, která ubíhala přímo na Západ; zapadající slunce sklánějící se na jasné obloze zářilo do strže a zapalovalo na jejích stěnách žlutý oheň a říční vody se zlatě blýskaly, jak se tříštily a pěnily na mnoha třpytivých kamenech.
Tuor s velkou nadějí a potěšením kráčel v tomto hlubokém místě a našel stezku pod jižní stěnou, kde ležel dlouhý a úzký břeh. A když přišla noc a řeka se řítila dál neviditelná kromě odlesku vysokých hvězd zrcadlících se v temných tůních, potom spal a odpočíval, neboť u těchto vod, jimiž proudila Ulmova moc, nepociťoval strach.
S příchodem dne znovu beze spěchu vyrazil. Slunce vycházelo za jeho zády a zapadalo před jeho tváří; a kde voda pěnila mezi kameny nebo se řítila dolů v náhlých vodopádech se ráno a večer přes proud klenula duha. Proto tu strž nazval Cirith Ninniach.
Tak Tuor pomalu putoval po tři dny, pil chladnou vodu, ale netoužil po jídle, ačkoli tam bylo mnoho ryb, které se leskly jako zlato a stříbro nebo se třpytily stejnými barvami jako duhy nad nimi. A čtvrtého dne se řečiště rozšířilo, jeho stěny byly méně vysoké a příkré; ale řeka byla hlubší a silnější, neboť na obou stranách se zvedaly vysoké vrchy a z nich stékaly do Cirith Ninniach čisté potůčky ve třpytivých vodopádech. Tam Tuor po dlouhou chvíli seděl, pozoroval víření proudu a naslouchal jeho nekonečnému hlasu, až znovu přišla noc a hvězdy zazářily chladně a bíle v temném pásu oblohy nad ním. Poté pozvedl hlas a rozezněl struny své harfy a nad hlukem vod se rozléhal jeho zpěv a sladké chvění harfy a byly znásobeny ozvěnou v kameni a zněly dál a dál a zvonily ve vrších zahalených nocí, až celá ta pustá země byla naplněna hudbou pod hvězdami. Neboť ačkoli to nevěděl, Tuor nyní přišel do Lammothu, Hor ozvěn, u fjordu Drengist. Tam kdysi dávno přistál na břehu moře Feanor a hlasy jeho zástupu zesílily do mocného křiku před východem Měsíce. (4)
Nato byl Tuor naplněn údivem, přestal zpívat a hudba v kopcích pomalu zmírala, až nastalo ticho. A v tom tichu uslyšel ve vzduchu nad sebou zvláštní výkřik; a nevěděl, jaké stvoření ten křik vydalo. Chvíli si říkal: "To je hlas víly," pak zase, "ne, to je hlas mláděte, které opuštěně naříká," a potom, když ho uslyšel znovu, řekl: "Jistě, to je volání nějakého nočního ptáka, kterého neznám." Ten zvuk se mu zdál truchlivý, a přesto toužil jej slyšet a následovat, neboť ho volal, ačkoli nevěděl kam.
Příštího rána uslyšel týž zvuk nad svou hlavou a vzhlédnuv, uviděl tři velké bílé ptáky prodírající se průrvou proti západnímu větru, jejich silná křídla zářila v nově vzešlém slunci a jak přelétávali nad ním, hlasitě vykřikli. Tak poprvé spatřil velké racky, které milovali Teleri. Potom Tuor vstal, aby je následoval, a aby lépe viděl, kam letí, vyšplhal na útes po své levici, stanul na jeho vrcholku a ucítil silný západní vítr dout proti své tváři a vlasy mu v něm povlávaly. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a řekl: "Toto povzbudí srdce jak doušek chladného vína!" Ale nevěděl, že ten svěží vítr přišel přes Velký oceán.
Nyní Tuor znovu vyrazil, hledaje racky vysoko nad řekou; a jak šel, stěny průrvy se znovu k sobě přibližovaly, a on dorazil k úzkému kanálu, jejž naplňoval velký hukot vod. A když Tuor pohlédl dolů, uviděl, jak se mu zdálo, velký div; neboť do úžiny se přihnal divoký příval a zápasil s řekou, která se stále tlačila kupředu, a téměř až k vrcholku útesu se vzedmula vlna korunovaná pěnivým hřebenem, který sfoukával vítr. Nato koryto zmizelo v hlubině a valící se balvany duněly jak hromobití. Tak byl Tuor voláním mořských ptáků zachráněn před smrí ve valícím se přílivu, jenž byl vysoký kvůli roční době a silnému větru od moře.
Ale nyní byl Tuor postrašen divokostí cizích vod a odvrátil se a zamířil na jih, a tak nedospěl k dlouhým břehům fjordu Drengist, ale několik dní se potuloval v drsném bezlesém kraji, přes nějž se proháněl vítr od moře, a všechno, co tam rostlo, tráva i keře, se naklánělo k východu právě kvůli těm západním větrům. Takto Tuor přišel k hranicím Nevrastu, kde kdysi sídlil Turgon; a nakonec nevědomky (neboť vrcholky útesů při kraji pevniny byly mírnější než svahy za nimi) přišel k černým břehům Středozemě a spatřil Velké moře, Bezbřehý Belegaer. V té hodině slunce jako mocný oheň zapadalo za okraji světa; a Tuor stál sám na útesu s rozpřeženými pažemi a velká touha naplnila jeho srdce. Říká se, že byl první z lidí, kdo dospěl k Velkému moři, a že nikdo kromě Eldar nikdy nepocítil hlouběji touhu, kterou vzbuzovalo.
Tuor prodléval v Nevrastu mnoho dní a zdálo se mu to dobré, neboť ta země blízko u moře a ze severu a z východu ohraničená horami byla mírnější a příjemnější než země Hithlumu. Dávno si zvykl žít sám jako lovec v divočině a netrpěl nedostatkem jídla; neboť jaro v Nevrastu bylo v plném rozpuku a vzduch byl plný štěbetání ptáků; těch, kteří v hejnech sídlili na březích, i těch, kteří se hemžili v močálech Linaewen uprostřed té pusté země; ale v oněch dnech nezaslechl ve své samotě hlas elfa ani člověka.
Ke břehům toho velkého jezera Tuor přišel, ale k jeho vodám se dostat nemohl kvůli širokým pásům bahna a neprostupným porostům rákosí, které se rozkládaly kolem; a brzy se odvrátil a zamířil zpět k pobřeží, neboť Moře ho přitahovalo a on si nepřál žít dlouho tam, kde neslyšel zvuk jeho vln. A tam na pobřeží Tuor nalezl první stopy po dávných Noldor. Neboť mezi vysokými útesy ohlazenými mořem jižně od Drengistu bylo mnoho zálivů a chráněných zátok s plážemi bílého písku mezi lesklými černými skalami a když sešel k takovému místu, Tuor často narazil na točité schody vytesané v omletém kameni; a u kraje vody byly trosky přístavišť postavených z velkých bloků vytesaných z kamene, k nimž bývaly připoutávány elfí lodě. V těch končinách Tuor dlouho pobýval, pozoroval každou změnu moře, až pomalu přešlo jaro i léto a temnota v Beleriandu se prohloubila a přiblížil se podzim zhouby Nargothrondu.
Možná ptáci zdálky vycítili krutou zimu, která měla přijít (5), neboť ti, kteří odlétali na jih, se k odletu shromáždili dříve a ostatní, co byli zvyklí hnízdit na severu, odlétli ze svých domovů do Nevrastu. Jeden den, když Tuor seděl na břehu, zaslechl svist a šumění velkých křídel, vzhlédl a spatřil sedm bílých labutí rychle letících v klínu na jih. Ale jak přelétaly nad ním, zakroužily a náhle slétly dolů a se šploucháním a pěněním dosedly na vodu.
Tuor miloval labutě, jež znal ze šedivých tůní Mithrimu; a co víc: labuť byla znakem Annaela a lidu jeho pěstounů. Proto vstal, aby ptáky přivítal; zavolal na ně a podivil se, když si všimnul, že jsou větší a pyšnější než ti z jejich rodu, které vídal dříve; ale ony bily křídly a vydávaly nepříjemný křik, jako by s ním byly nespokojeny a chtěly ho zahnat od břehu. Potom s velkým hlukem vzlétly z hladiny a přeletěly nad jeho hlavou, takže šum jejich křídel ho ovanul jak svištění větru; obletěly široký kruh, vystoupily vysoko do vzduchu a odlétly na jih.
Nato Tuor zvolal: "To je další znamení, že jsem zde prodléval příliš dlouho!" A hned vyšplhal na útes a spatřil, že labutě stále krouží ve výšce; ale když se obrátil k jihu a vyrazil, aby je následoval, rychle odlétly pryč.
Tuor cestoval po pobřeží na jih plných sedm dní; každé ráno za úsvitu ho probouzelo šumění křídel nad ním, každý den labutě letěly kupředu a on je následoval. Jak šel, vysoké útesy se snižovaly a jejich vrcholky byly pokryty kvetoucím drnem; a na východě byly lesy žloutnoucí na sklonku roku. Ale před sebou, stále se přibližující, viděl pás vysokých kopců, které přehrazovaly jeho cestu, ubíhajíce na západ, až skončily vysokou horou: temnou věží, s vrcholem zahaleným oblaky, vypínající se v mohutných svazích nad zeleným mysem vybíhajícím do moře.
Ty zelené vrchy byly vlastně dalekou západní částí Ered Wethrinu, severní hranice Beleriandu, a tou horou byl Taras, nejzápadnější z věží té země, jejíž vrchol je to první, co námořník spatří přes dlouhé míle moře, jak se přibližuje ke smrtelným břehům. V minulých dnech přebýval pod jejími dlouhými svahy Turgon v síních Vinyamaru, nejstarší ze všech prací z kamene, které Noldor postavili v zemích vyhnanství. Ještě tam stály, opuštěné, ale odolávající, vysoko na velkých terasách, které hleděly směrem k moři. Roky jimi neotřásly a Morgothovi služebníci se jim vyhýbali; ale vepsal se do nich vítr, déšť a mráz a na omítkách jejich zdí a velkých taškách jejich střech byl hustý porost šedozelených rostlin vyživovaných slaným vzduchem, takže se jim dařilo i ve škvírách mezi holými kameny.
Nyní Tuor přišel k troskám ztracené cesty, prošel mezi zelenými valy a nakloněnými kameny, a jak se den nakláněl, přišel ke starodávným síním a vysokým a vzdušným nádvořím. Nespočíval tam ani stín strachu nebo zla, ale padla na něj posvátná bázeň, jak přemýšlel o těch, kdo zde žili a nyní zmizeli, nikdo neví kam: hrdý lid, nesmrtelný, ale prokletý, z dálav za mořem. A obrátil se a pohlédl, jak i oni často hleděli, přes blyskotání neklidných vod až k obzoru. Nato se znovu obrátil a spatřil, že labutě se snesly na nejvyšší terasu a stojí před západním vchodem do síně; máchaly křídly a jemu se zdálo, že ho vyzývají, aby vstoupil. Pak Tuor vyšel po širokém schodišti, nyní zpola zakrytém hvozdíky a staticemi, překročil vysoký práh a vstoupil do stínů domu Turgonova a nakonec vešel do vysokosloupé síně. Jestliže zvenčí vypadala velká, pak zevnitř se Tuorovi zdála ohromná a úžasná, a pro svou bázeň si nepřál probudit ozvěnu v její prázdnotě. Nic v ní neviděl kromě vysokého sedadla na stupni na východní straně a tak tiše, jak jen mohl, kráčel k němu, ale zvuk jeho kroků duněl na dlážděné podlaze jako kroky osudu a podél sloupoví síně před ním ubíhala ozvěna.
Když stanul před velkým křeslem v temnotě a spatřil, že je vytesáno z jediného kusu kamene a popsáno zvláštními znaky, zapadající slunce se ocitlo v jedné rovině s vysokým oknem pod západním štítem, paprsek světla se dotkl stěny před ním a zablýskl se jako na lesklém kovu. Nato si Tuor s údivem všiml, že na zdi za trůnem je zavěšen štít a velké brnění s přilbou a dlouhý meč v pochvě. Brnění zářilo, jako by bylo vyrobeno z nečernajícího stříbra, a sluneční paprsky ho pozlacovaly zlatými jiskrami. Ale tvar štítu byl Tuorovým očím cizí, neboť byl dlouhý a zužoval se do špičky; pole bylo modré a ve jeho středu byl vytepán znak bílého labutího křídla. Pak Tuor promluvil a jeho hlas zazněl v prostoru jako výzva: "Pro toto znamení si vezmu tuto zbroj, ať mi přinese jakýkoli osud." (6) A sňal štít a shledal, že je lehčí a ovladatelnější, než předpokládal; neboť, jak se zdálo, byl vyroben ze dřeva, ale uměním elfích kovářů byl pobit kovovými pláty, tenkými jak lístek, avšak pevnými, jimiž byl chráněn před počasím i červotoči.
Nato si Tuor navlékl brnění, na hlavu si nasadil přilbu a opásal se mečem; pochva i opasek se stříbrnými sponami byly černé. Takto vyzbrojen vyšel z Turgonovy síně a stanul na vysokých terasách Tarasu v rudém slunečním světle. Nebyl tam nikdo, kdo by ho viděl, jak hledí na západ, třpytivý ve stříbře a zlatě, a on nevěděl, že v té hodině vyhlíží jako jeden z Mocných Západu a jako způsobilý být otcem králů Králů lidí, což bylo skutečně jeho osudem (7); ale přijetím oné zbroje se Tuor, syn Huorův, změnil a jeho srdce v něm vyrostlo. A jak kráčel od dveří dolů, labutě se mu klaněly, nabízely mu každá velké pero, které si vytrhly z křídel a pokládaly své dlouhé krky na kámen před jeho nohama; a on si vzal těch sedm per a vsadil je do hřebenu na své přilbě; labutě se ihned vznesly a v západu slunce odlétly na sever, a Tuor je víckrát nespatřil.
Pak Tuor pocítil, že mořský břeh přitahuje jeho kroky a sešel po dlouhých schodech k širokému břehu severního výběžku Tarasu; a jak šel, viděl, že slunce pomalu mizí za velkým černým mrakem, který vzešel za okrajem temnícího moře; ochladilo se a ve vzduchu byl pohyb a neklid, jako by měla přijít bouře. Tuor stál na břehu a slunce bylo jako kouřící oheň za hrozbou oblohy a jemu se zdálo, že v dálce se zvedla velká vlna a valí se k zemi, ale úžas ho zadržel a on zůstal stát bez pohybu. Vlna se přihnala k němu a ležel na ní závoj stínu. Nato, jak se přiblížila, se náhle zčeřila a zlomila a hrnula se kupředu v dlouhých jazycích pěny; ale kde se zlomila, stála postava velké výšky a vznešenosti, temná proti nadcházející bouři.
Tehdy se Tuor sklonil v úctě, neboť se mu zdálo, že hledí na mocného krále. Nesl vysokou korunu jakoby ze stříbra, zpod které jeho dlouhý vlas spadal dolů jako pěna třpytící se v soumraku; a jak odhodil svůj šedý plášť, jenž se kolem něj vinul jak mlha, hle! byl oděn v třpytivé zbroji, přiléhavé jak pancíř mohutné ryby a v širokém temně zeleném šatu, v němž vzplával a pohasínal třpyt moře. V této podobě se Vládce Hlubin, jehož Noldor nazývají Ulmo, Pán vod, zjevil Tuorovi, synu Huorovu z domu Hadorova, pod Vinyamarem.
Nevstoupil na břeh, ale stál po kolena v zastíněném moři, když promluvil k Tuorovi, a nato pro světlo jeho očí a zvuk jeho hlubokého hlasu, který jako by vycházel od základů světa, na Tuora padl strach a on se vrhl dolů na písek.
"Povstaň, Tuore, synu Huorův!" pravil Ulmo. "Neobávej se mého hněvu, ačkoli jsem tě volal dlouho, aniž jsi mi naslouchal; a když jsi konečně vyrazil, prodléval jsi na své cestě sem. Na jaře jsi tu měl stát; ale nyní brzy přijde krutá zima ze zemí Nepřítele. Musíš se naučit spěchu a příjemná cesta, kterou jsem pro tebe chystal, musí být změněna. Neboť mými radami bylo opovrhnuto (8), do údolí Sirionu se vkrádá velké zlo a mezi tebe a tvůj cíl již vstoupilo vojsko nepřátel."
"Jaký je tedy můj cíl, Pane?" otázal se Tuor.
"Ten, který tvé srdce hledalo stále," odpověděl Ulmo, "najít Turgona a pohlédnout na Skryté město. Neboť takto jsi vystrojen, abys byl můj posel, dokonce ve zbroji, kterou jsem již dávno pro tebe určil. Ale skrze nebezpeční budeš muset projít zastíněn. Zahal se proto do tohoto pláště a nikdy ho neodkládej, dokud nedospěješ na konec své cesty."
Nato se Tuorovi zdálo, že Ulmo oddělil část svého šedého pláště a cíp mu hodil; jak na něj dopadl, byl jako velký plášť, do kterého se mohl zahalit od hlavy k patě.
"Takto budeš kráčet pod mým stínem," řekl Ulmo. "Ale nezdržuj se víc, neboť v zemích Anaru a v ohních Melkorových nevydrží. Přijímáš mé poslání?"
"Přijímám, Pane," řekl Tuor.
"Vložím tedy do tvých úst slova, která řekneš Turgonovi," pravil Ulmo. "Ale nejprve tě poučím a ty uslyšíš věci, které žádný člověk ještě neslyšel, ani moc ní mezi Eldar ne."
A Ulmo promluvil k Tuorovi o Valinoru a jeho potemnění, o vyhnanství Noldor, o Sudbě Mandosově a o skrytí Blažené říše. "Ale pohleď!" řekl, "V pancíři Sudby (jak to Děti Země nazývají) je vždy trhlina a ve stěnách Osudu je průlom až do úplného vyhotovení, které nazýváte koncem. Tak tomu bude, dokud setrvávám, hlas, který tajně odporuje a světlo v místech, která byla určena temnotě. Proto, ačkoli se zdá, že se stavím proti vůli mých bratří, Pánů Západu, je to má úloha mezi nimi, k níž jsem byl vybrán ještě před stvořením světa. Ale Osud je silný a stín Nepřítele se prohlubuje; a já se zmenšuji, až zde ve Středozemi nebudu víc než skrytý šepot. Vody, jež ubíhají k západu, pozvolna zanikají a jejich prameny jsou otrávené a má moc ustupuje ze země, neboť elfové a lidé se mocí Melkorovou stávají slepými a hluchými. A nyní Prokletí Mandosovo spěchá ku svému naplnění, všechna díla Noldor zajdou a všechny naděje, které vybudovali, se rozpadnou. Jen poslední naděje zůstává, naděje, již nehledali a nepřipravovali. A ta naděje spočívá v tobě, neboť tak jsem rozhodl."
"Turgon se tedy Morgothovi nepostaví?", řekl Tuor. "A co ode mne očekáváš, Pane, půjdu-li nyní k Turgonovi? Neboť, ačkoli si skutečně přeji konat jako můj otec a stát při králi v nouzi, přece nebudu mít velký význam, jediný smrtelný člověk mezi tak mnoha statečnými ze Vznešeného lidu Západu."
"Jestliže jsem se rozhodl tě poslat, Tuore, synu Huorův, potom nevěř, že tvůj meč nestojí za vyslání. Neboť na odvahu Edain budou elfové navždy vzpomínat, jak se věky budou dloužit, v údivu, že dali tak lehce život, jenž měli na zemi tak krátký. A neposílám tě jen pro tvou odvahu, ale abys přines na svět naději, jakou si nedovedeš představit, a světlo, které proniká temnotou."
A jak Ulmo toto říkal, šepot bouře zesílil do mohutného řevu, vítr vzrostl a obloha zčernala a plášť Pána vod povlával jako letící mrak. "Jdi nyní," řekl Ulmo, "ať tě moře nezničí! Neboť Ossë poslouchá Mandosovu vůli a ten se hněvá, protože je služebníkem Osudu."
"Jak přikazuješ," řekl Tuor. "Ale jestliže uniknu Osudu, jaká slova mám povědět Turgonovi?"
"Jestliže přijdeš k němu," odpověděl Ulmo, "potom slova vyvstanou v tvé mysli a tvá ústa budou promlouvat, jako bych hovořil já. Mluv a neboj se! A poté čiň, jak tě srdce a odvaha povedou. Pevně se drž mého pláště, neboť tak budeš chráněn. A ze zloby Ossëho ti pošlu někoho, kdo bude tvým průvodcem: ano, posledního námořníka z poslední lodi, která směřovala na Západ před východem Hvězdy. Jdi nyní zpět na zem!"
Nato zaburácel hrom a nad mořem se zablesklo; a Tuor spatřil Ulma, jak stojí mezi vlnami jako stříbrná věž plápolající vrhanými plameny; a zvolal proti větru:
"Jdu, Pane! Ale nyní mé srdce tíhne spíše k Moři."
A tehdy Ulmo pozvedl velký roh a zadul na něj jediný mocný tón, ve srovnání s nímž bylo burácení bouře zčeřením jezerní hladiny. A jak ten tón uslyšel a byl jím obklopen a naplněn, zdálo se Tuorovi, že pobřeží Středozemě zmizelo, a on přehlédl všechny vody světa ve velké vizi: od pramenů až k ústím řek, od pobřeží a delt až do hlubin. Velké moře viděl skrze jeho neklidné kraje hemžící se podivnými tvary až do jeho hlubin beze světla, kde mezi věčnou temnotou zněly hlasy strašlivé pro uši lidí. Jeho nezměrné pláně pozoroval pronikavým zrakem Valar, ležící bezvětrné pod okem Anaru nebo třpytící se pod srpkem Měsíce, nebo vzedmuté v kopcích hněvu, jenž se vybouřil na Ostrovech stínů (9), až za nespočetnými mílemi zahlédl na hranici zraku vzdálenou horu vypínající se mimo dosah jeho mysli do zářivého oblaku a při jejím úpatí třpyt dlouhého pěnivého příboje. A jak se namáhal zaslechnout zvuk těch vzdálených vln a spatřit jasněji to vzdálené světlo, tón dozněl a on stál vprostřed burácení bouře a rozeklané blesky rozdělovaly oblohu nad ním. A Ulmo byl pryč a moře se vzdouvalo, jak Ossëho divoké vlny dorážely na stěny Nevrastu.
Nato Tuor prchl před divokostí moře a s námahou se dostal zpět na vysoké terasy; neboť vítr ho strhával k útesům a když se dostal na vrchol, srazil ho na kolena. Proto znovu vstoupil do temné a prázdné síně, aby v ní našel úkryt, a celou noc proseděl v Turgonově kamenném křesle. Samy sloupy se chvěly zuřivostí bouře a Tuorovi se zdálo, že vítr je plný kvílení a divokých výkřiků. Ale byv unavený, často usínal a ve spánku ho zneklidňovaly mnohé sny, z nichž po probuzení v mysli nezůstalo nic, kromě jednoho: vize ostrova s vysokou horou uprostřed, za nímž zapadalo slunce a na obloze vyvstávaly stíny, ale nad ním zářila jediná oslnivá hvězda.
Po tomto snu Tuor upadl do hlubokého spánku, neboť před koncem noci bouře pominula a zahnala černé mraky na Východ světa. Nakonec se probudil za šedého světla, vstal a opustil vysoké sedadlo, a jak sestoupil do šeré síně, viděl, že je plná mořských ptáků zahnaných sem bouří, a vyšel ven, když na Západě uhasínaly poslední hvězdy před příchodem dne. Nato viděl, že velké vlny v noci vysoko zaplavovaly zem a zvedaly své hřebeny nad vrcholky útesů a že řasy a úlomky byly vyhozeny až před dveře na terasách. A Tuor pohlédl dolů z nejnižší terasy a mezi kameny a mořskými řasami uviděl elfa opírajícího se o její zdi, oblečeného v šedém plášti nasáklém vodou. Seděl tiše a hleděl přes dlouhé hřebeny vln za zpustošenou pláží. Všechno bylo tiché a nebyl slyšet jiný zvuk než burácení příboje dole.
Jak Tuor stál a hleděl na tichou šedou postavu, vzpomněl si na Ulmova slova; a na jeho rty přišlo neznámé jméno a on hlasitě zvolal: "Vítám tě, Voronwë! Čekám zde na tebe." (10)
Nato se elf obrátil a vzhlédl a Tuor se setkal s pronikavým pohledem jeho očí šedých jak moře a poznal, že je ze vznešeného lidu Noldor. Ale v jeho očích se objevil úžas a strach, jak viděl Tuora stát vysoko na zdi nad ním, oblečeného ve svém velkém plášti, z pod něhož zářilo ne jeho hrudi elfí brnění.
Chvíli tak zůstali, každý pátrající v tváři toho druhého, a nato elf vstal a hluboce se uklonil před Tuorovýma nohama. "Kdo jsi, pane?" řekl. "Dlouho jsem se namáhavě plavil po nemilosrdném moři. Pověz mi, staly se velké věci od dob, kdy jsem kráčel po zemi? Je Stín přemožen? Vyšel již Skrytý lid?"
"Ne," odpověděl Tuor. "Stín se prodlužuje a Skrytí zůstávají v úkrytu." Poté naň Voronwë dlouho mlčky hleděl. "Ale kdo jsi?" zeptal se. "Neboť před mnoha lety můj lid opustil tuto zemi a od té doby zde nikdo nesídlí. A nyní zjišťuji, že navzdory svému šatu nejsi jedním z nich, jak jsem se domníval, ale jsi z rodu lidí."
"Jsem," odvětil Tuor. "A nejsi ty poslední námořník z poslední lodi, která vyplula na Západ z Círdanových přístavů?"
"Jsem," řekl elf. "Jsem Voronwë, syn Aranweho. Ale nechápu, odkud znáš mé jméno a osud."
"Znám je, neboť včerejšího večera ke mně promluvil Pán vod," odpověděl Tuor, "a řekl, že tě zachrání před hněvem Ossëho a pošle mi tě jako průvodce."
Nato v bázni a úžasu Voronwë zvolal: "Ty jsi mluvil s Mocným Ulmem? Potom skutečně velký musí být tvůj osud a určení! Ale kam bych tě měl vést, pane? Neboť jistě musíš být králem lidí a mnozí musí očekávat tvé rozkazy."
"Ne, já jsem jen uprchlý otrok a osamocený psanec v pusté zemi," řekl Tuor. "Ale mám poselství pro Turgona, Skrytého krále. Víš, jak bych ho mohl najít?"
"V těchto zlých dnech jsou psanci a otroky mnozí, kdo se tak nenarodili," odpověděl Voronwë. "Soudím, že jsi skutečně pánem lidí. Ale i kdybys byl nejvznešenější ze svého lidu, neměl bys právo hledat Turgona, a tvé poslání by bylo marné. Neboť i kdybych tě zavedl k jeho branám, nemohl bys vstoupit."
"Nežádám tě, abys mne vedl dál než k bráně," řekl Tuor. "Tam bude řada na Osudu a Ulmově úradku. A jestliže mne Turgon nepřijme, pak mé poslání bude u konce a zvítězí Osud. Ale co se týče mého práva hledat Turgona: jsem Tuor, syn Huorův, a příbuzný Húrina, jejichž jména Turgon nezapomene. A hledám ho také na Ulmův příkaz. Zapomene Turgon, jak k němu promluvil za stara: "Pamatuj, že poslední naděje Noldor přichází z Moře"? Nebo zase: "Až se nebezpečí přiblíží, z Nevrastu tě někdo přijde varovat"? (11) Já jsem ten, kdo má přijít, a tak jsem oděn ve zbroji, jež pro mne byla přichystána."
Tuor se podivil, když slyšel sám sebe takto mluvit, neboť Ulmova slova k Turgonovi při jeho odchodu z Nevrastu předtím neznal, ani nikdo ze Skrytého lidu. O to více byl proto udiven Voronwë; ale odvrátil se, pohlédl k moři a vzdychl.
"Běda!" zvolal. "Přál bych si nikdy se nevrátit. A často jsem se zavazoval nad hlubinami moře, že vstoupím-li kdy znovu na zemi, budu žít v klidu daleko od Stínu na Severu; v Círdanových přístavech nebo v krásných pláních Nan-tathrenu, kde je jaro sladší, než si srdce může přát. Ale pokud se zlo rozšířilo, zatímco jsem putoval, a poslední nebezpečí se k nám blíží, pak musím jít ke svému lidu." Obrátil se zpět k Tuorovi: "Zavedu tě ke skrytým branám," řekl, "neboť moudrý neopovrhne Ulmovými radami."
"Potom půjdeme společně, jak bylo plánováno," řekl Tuor. "Ale netruchli, Voronwë! Neboť mé srdce ti říká, že tě tvá dlouhá cesta zavede daleko od Stínu a tvá naděje se navrátí Moři." (12)
"A tvá také," řekl Voronwë. "Ale nyní ji musíme opustit a vyrazit ve spěchu."
"Ano," řekl Tuor. "Ale kam mne povedeš a jak daleko? Neměli bychom nejprve pomyslet na to, čím se budeme v divočině živit; nebo, jestli cesta bude dlouhá, jak půjdeme v zimě bez přístřeší?"
Ale Voronwë nechtěl říci jasně nic, co se týkalo cesty. "Znáš sílu lidí," řekl. "A já jsem z Noldor a hladovění a zimní chlad musí být dlouhé, aby zabily příbuzného těch, kdo přešli přes Ledovou tříšť. Ale jak myslíš, že jsme mohli přežít nesčetné dny námahy v slaných pustinách moře? Nebo jsi nikdy neslyšel o cestovním chlebu elfů? A mně stále zůstalo to, co si námořníci nechávají až do konce." Nato pod svým pláštěm ukázal pevně uzavřenou torbu připnutou k opasku. "Voda ani počasí mu neublíží, dokud je pevně uzavřena. Ale musíme s ním šetřit jen pro případ velké nouze; a psanec a lovec bezpochyby najde jinou potravu, než se roční doba zhorší."
"Snad," odpověděl Tuor. "Ale ne ve všech zemích se dá lovit bezpečně, ať už je zvěřiny hojnost či není. A lovci se na cestě zdržují."
Tuor a Voronwë se přichystali na cestu. Mimo výzbroj, kterou si vzal v síni, Tuor nesl s sebou malý luk a šípy, své původní zbraně, ale své kopí, na němž bylo elfími runami Severu napsáno jeho jméno, zavěsil na stěnu na důkaz, že zde byl. Voronwë neměl žádnou zbraň kromě krátkého meče.
Než se zcela rozednilo, opustili dávné Turgonovo sídlo, a Voronwë vedl Tuora kolem něho západně od příkrých svahů Tarasu a přes velké mysy. Tudy kdysi procházela cesta z Nevrastu do Brithombaru, jež nyní byla jen zeleným úvozem mezi travnatými svahy. Tak přišli do Beleriandu a severních krajů Falasu a obrátivše se na východ zamířili k temným převisům Ered Wethrinu a tam leželi v skrytu a odpočívali, dokud se nezešeřilo. Neboť ačkoli stará sídla Falathrim, Brithombar a Eglarest byla ještě daleko, sídlili tam nyní skřeti a celá země byla zamořena Morgothovými špehy: on se obával Círdanových lodí, které občas podnikaly nájezdy na pobřeží a spojovaly se trestnými výpravami z Nargothrondu.
Nyní, jak seděli zahaleni ve svých pláštích jako stíny pod kopci, Tuor a Voronwë spolu mnoho rozprávěli. Tuor se vyptával Voronwëho na Turgona, ale Voronwë byl o tom ochotný říci jen málo; a mnoho vyprávěl o sídlech na ostrově Balar a o Lisgardhu, zemi rákosí při Ústí Sirionu.
"Tam se nyní zvýšil počet Eldar," řekl, "neboť stále více z obou rodů jich prchá ze strachu z Morgotha, unavených válkou. Ale já jsem neopustil svůj lid z vlastní vůle. Neboť po Bragollach a prolomení Obléhání Angbandu vstoupily do Turgonova srdce pochyby, že by Morgoth mohl být příliš silný. V tom roce poslal první ze svého lidu, kteří vyšli branami, jen několik málo, na tajnou výpravu. Šli po proudu Sirionu k Ústí a pobřeží a tam postavili lodě. Ale nemělo to žádný užitek, dostali se jen na ostrov Balar a tam zřídili osamělá sídliště daleko z Morgothova dosahu. Neboť Noldor neumějí stavět lodě, které by dlouho odolávaly vlnám Velkého Belegaeru. (13)
Ale když se Turgon později doslechl o zpustošení Falasu a dobytí starobylých Přístavů Stavitelů lodí, které leží tam před námi, a říkalo se, že Círdan zachránil zbytek svého lidu a odplul na jih k Zátoce Balar, vyslal posly znovu. Bylo to jen před krátkým časem, ale ve vzpomínkách se to zdá být nejdelší částí mého života. Neboť já jsem jeden z těch, které vyslal, jsa mladý podle roků Eldar. Narodil jsem se zde ve Středozemi v zemi Nevrast. Má matka byla z rodu Šedých Elfů z Falasu a příbuzná samotného Círdana - v Nevrastu se národy za prvních dnů Turgonova panování mnohokrát smísily - a já jsem po lidu své matky zdědil srdce tíhnoucí k moři. Proto jsem byl mezi vybranými, neboť naše poslání bylo požádat Círdana o pomoc při stavbě lodí, aby poselství a prosba o pomoc mohly dospět k Pánům Západu, než všechno bude ztraceno. Ale já jsem se na cestě zdržel. Neboť ze Středozemě jsem zatím viděl jen málo, a na jaře jsme přišli do Nan-tathrenu. Krásná, srdce okouzlující je ta zem, Tuore, jak zjistíš, budeš-li někdy kráčet podél Sirionu cestami na jih. Tam je vyléčení ze vší touhy po moři, kromě pro ty, jimž to Osud nedovolí. Tam je Ulmo pouhým služebníkem Yavanny a země dala život takovému množství krásných věcí, jaké je nad pomyšlení srdcí v nehostinných vrších Severu. V té zemi se Narog slévá se Sirionem a nepospíchají už víc, ale jsou široké a klidně protékají loukami plnými života a všude kolem třpytící se řeky jsou vodní lilie jako kvetoucí les a tráva je plná kvítků jako drahokamy, jako zvonky, jako rudé a zlaté plamínky, jako spousta mnohobarevných hvězd na zelené obloze.
Ale ze všeho nejkrásnější jsou vrby Nan-tathrenu, bledě zelené nebo stříbrné ve větru, a šepot jejich nesčetných listů je jako kouzlo hudby: dny a noci nepočítaně pohasínaly, zatímco jsem stál po kolena v trávě a naslouchal. Tam jsem propadl okouzlení a zapomněl jsem na Moře ve svém srdci. Tam jsem se potuloval a dával jména novým květům, nebo ležel a snil uprostřed zpěvu ptáků a bzukotu včel a mušek; tam bych mohl stále žít v radosti, opustiv všechny své příbuzné, meče Noldor i lodě Teleri, ale můj osud mi toho nedopřál. Nebo možná sám Pán vod, neboť on je mocný v té zemi.
Takto mne napadlo udělat si vor z vrbových větví a plout jasnou náručí Sirionu, tak jsem učinil a tak jsem byl lapen. Neboť jednoho dne, kdy jsem byl uprostřed řeky, zavál náhlý vítr a zmocnil se mne a nesl mne pryč ze Země vrb po proudu k moři. Tak jsem jako poslední z vyslanců přišel ke Círdanovi; a sedm lodí, které na Turgonovu prosbu stavěl, bylo kromě jedné zcela hotovo. A jedna po druhé odplouvaly na Západ a žádná se ještě nevrátila ani nepřišly žádné zvěsti o nich.
Ale slaný mořský vzduch ve mně znovu rozezněl srdce lidu mé matky a já byl potěšen vlnami a dozvídal jsem se vše o lodích, jako by to již bylo uloženo v mé mysli. Takže když poslední a největší loď byla dohotovena, byl jsem dychtivý odejít, říkaje si v myšlenkách: "Jestliže jsou slova Noldor pravdivá, pak jsou na Západě louky, jimž se Země vrb nemůže rovnat. Tam nic neuvadá a jaro nikdy nekončí. A snad i já, Voronwë, bych tam mohl přijít. A přinejhorším, putování po vodách je lepší než Stín na Severu." Nebál jsem se, neboť lodě Teleri žádné vody nemohou potopit.
Ale velké moře je hrozné, Tuore, synu Huorův; a nenávidí Noldor, neboť vykonává Sudbu Valar. Způsobuje horší věci než utonout v hlubině a tak zahynout: odpor, samotu a šílenství; strach z větru a bouře, ticho a stíny, kde je ztracena veškerá naděje a všechny živé věci pominou. A mnohé cizí a zlé břehy omývá a je zamořeno mnoha ostrovy strachu a nebezpečí. Nechci zarmoutit tvé srdce, synu Středozemě, vyprávěním o sedmi letech mého trmácení se po Velkém moři od Severu na Jih, ale nikdy na Západ. Neboť ten je pro nás uzavřen.
Nakonec, v černém zoufalství, unavení celým světem, jsme se obrátili a prchli před soudem, jenž nás tak dlouho šetřil, jen aby nás zasáhl ještě krutěji. Neboť jakmile jsme v dálce spatřili horu a já zvolal: "Hle! Tam je Taras a země mého narození," zvedl se vítr a od Západu přišly velké mraky plné hromobití. Nato nás vlny pronásledovaly jako živé věci naplněné nenávistí a bily do nás blesky; a když z lodi zbyl jen bezmocný trup, moře se na nás v zuřivosti vrhlo. Ale jak vidíš, já byl ušetřen; neboť se mi zdálo, že se přihnala vlna, větší, ale tišší než ostatní, uchopila mne a zvedla z lodi a nesla mne vysoko na svých ramenou a jak se přivalila k zemi, vyhodila mne na trávu, a pak se valila pryč a přelévala se přes útesy ve velkých vodopádech. Seděl jsem tam přes hodinu, než jsi mne našel, stále omámený mořem. A stále z něj cítím strach a trpkost ztráty všech mých přátel, kteří se mnou putovali tak daleko na dohled smrtelných zemí."
Voronwë vzdychl a poté promluvil tiše, jakoby sám k sobě: "Ale velmi jasné byly hvězdy nad okraji světa, když mraky kolem Západu byly odehnány stranou. Ale zda jsme viděli jen ještě vzdálenější oblaka nebo zda jsme skutečně zahlédli, jak někteří měli za to, hory Pelóri podél zracených břehů našeho domova, nevím. Daleko, daleko jsou, a soudím, že nikdo ze smrtelných zemí se tam už nikdy nedostane." Nato Voronwë zmlkl a hvězdy zářily chladně a bíle.