Slunce se pomalu klonilo k západu a štíhlé věže vrhaly na nádvoří dlouhé stíny. Koně i lidé neklidně přešlapovali, ničí hlas však neporušil tíživou atmosféru prosycenou strachem a smutkem. Průvod byl připraven, čekalo se jen na královnu Antaru. Roghar na sobě cítil desítky pohledů, v nichž se mísila naděje s lítostí i obdivem.
A pak se objevila královna. Scházela sama, bez doprovodu, po hlavním schodišti oděna v prostém bílém šatu bez závoje, jak si to drak přál. Teprve teď, v rudých paprscích zapadajícího slunce na monumentálním pozadí kamenných kvádrů schodiště mohl Roghar opravdu ocenit divokou krásu její poněkud tmavší tváře, kterou dosud spatřil jen zahalenou závojem ve světle loučí korunního sálu, lesk dlouhých černých vlasů upravených v jednoduchý uzel i ztepilost její postavy od mládí uvyklé jízdě na koni i výcviku v boji.
Roghar věděl, že král si Antaru přivezl před sedmi lety z výpravy do barbarských krajů na Jihu jako šestnáctiletou dívku a posadil ji na trůn po svůj bok. Lidé tehdy reptali a mluvili o ní jako o cizačce, o divošce z Jihu, ale když se časem ukázalo, že je to vlídná a veselá dívka a spravedlivá královna, řeči utichly a zakrátko si lid královnu zamiloval.
Nyní však nebylo jiné možnosti. Drak zpustošil již několik vesnic a bylo zřejmé, že neustane, dokud nezíská, co chce. Tedy Antaru. Kdo ví, proč draci touží požírat právě nejkrásnější dívky, snad je to jakási zvrácená touha ničit krásu, snad snaha co nejvíce ublížit lidským srdcím. Ať je to jak chce, Antara teď kráčela s tváří hrdě vztyčenou vstříc strašlivé smrti. Král seskočil z koně a sám pomohl královně do sedla, byl to pozorný manžel, přestože byl téměř o dvacet let starší.
Průvod se dal za tíživého ticha do pohybu. Vyjel mlčky branou paláce a pak už klapot koňských kopyt na dláždění rozezníval ulice města, jež byly na první pohled liduprázdné, stovky očí však průvod sledovaly zpoza přivřených okenic a zatažených závěsů. Město opustil árinskou bránou a pomalu mířil na sever, k Šedým skalám, kde si drak přál mít připravenu časně ráno oběť.
Roghar jel po boku královské dvojice a po očku sledoval Antaru. U Skargora, za tu by stálo za to bojovat i nebýt těch třiceti tisíc ve zlatě, které měl v případě úspěchu dostat. Všiml si, že i královnin pohled často zabloudí k němu. Jeho mohutná postava ve zbroji z dračí kůže působila mnohem vznešenějším dojmem než král, jehož záda již ohnula léta a starosti. Roghar si pohrával s myšlenkou, co bude, až starý král zemře. Má již jistě přes čtyřicet a jeho dny se pomalu naplňují. A zachrání-li Roghar Antaru i celou zemi před drakem, získá vděčnost a obdiv královny i lidu a pak kdo ví...
Královně se honily hlavou neveselé myšlenky. Nebyla zdaleka tak klidná a smířená s osudem, jak se snažila působit. Ještě se jí nechtělo umírat a Roghar byl její jedinou nadějí. Nevěděla nic o jeho minulosti, přišel před pár dny z Thardských zemí na Západě jako jediný na královu výzvu. Představil se jako Roghar Drakobijce a jeho zbroj i štít z hnědozlaté lesklé dračí kůže svědčily o tom, že nenosí toto jméno zbytečně.
Antara, stejně jako většina ostatních lidí, nechápala, jak může někdo dokázat zabít draka. Netušila, že na Západě existují organizace jako Talávinská škola drakobijců, kde se Roghar dlouhé měsíce učil anatomii draků, jejich zvykům i způsobům boje. Na to vše se nyní Roghar snažil vzpomenout. Podle vyprávění lidí, kteří setkání s netvorem přežili, šlo o skalního draka starého tak pět set až osm set let. Skalní draci mívají dost silný ohnivý dech, ale není tak strašný jako dech pouštních či černých draků.
Roghar byl přesvědčen, že drak použije nejdříve svůj oheň. Všichni draci až na mořské jsou totiž dost pomalí a neobratní a pokud by se drak pokusil zaútočit na něj přímo, riskoval by, že se Rogharovi podaří vrazit svůj meč na jedno z devíti smrtelných míst. Přestože vypadají draci na první pohled strašlivě a nezranitelně, pro toho, kdo se v nich vyzná není nic těžkého zabít je jedinou správně umístěnou ranou. Jenže draci jsou poměrně inteligentní a meče se bojí - proto dávají místo boje přednost své nejstrašnější zbrani, ohni. Roghar doufal, že jestliže si bude chránit hlavu štítem z dračí kůže, zbroj by měla nápor plamenů vydržet a obejde se to v nejhorším případě s těžšími popáleninami. Pak musí rychle reagovat, po vydechnutí bývají draci chvíli malátní a tohoto okamžiku musí využít k tomu, aby se mu dostal pod břicho a bodnul. Zdaleka si nebyl jist, zda boj přežije, často se také stávalo, že drakovi se ve smrtelné křeči ještě podařilo svého přemožitele rozsápat či rozmáčknout, ale třicet tisíc je dostatečná cena za takové riziko, je to nejvíc, co mu kdy nabízeli.
Náhle se mlčenlivý průvod zastavil. Bizarní silueta Šedých skal se objevila na pozadí tmavé noci jako černočerná skvrna na obzoru. Vojáci přivázali koně a postavili několik stanů. Nikdo nemluvil nahlas, všichni jen šeptali, jako by se báli, že porušit ticho noci by bylo rouháním.
Mihotavé světlo louče vrhalo na stěny stanu stíny tří postav. Král položil Rogharovi ruku na rameno a řekl:
"Věřím ti. Víš, jak mi na Antaře záleží. Kdyby existovalo jiné řešení, nikdy bych nesouhlasil. Ale jsem král a nemohu povyšovat své zájmy nad zájmy státu."
"Myslím, že vím jak ti je, králi. Udělám, co bude v mých silách, abych ti Antaru přivedl zpět... Stejně nevěřím, že by drak odtáhl, až dostane královnu, znám dobře jejich proradné duše. A nyní již musíme vyrazit," obrátil se k Antaře, "ať mám čas připravit se na drakův příchod." Vyšel ven a počkal až se král se svou ženou rozloučí.
A pak už jeli sami dva k Šedým skalám doprovázeni pohledy krále a jeho družiny, dokud jim nezmizeli v mlžném oparu počínajícího úsvitu.
Antara seděla na velkém plochém balvanu, na místě, které určil drak. Koně byli přivázáni opodál u suchého stromu, v boji bude potřeba jen mrštnost lidského těla. Roghar obhlížel terén, vybíral místo, kde by bylo nejlepší drakovi se postavit. Schovávat se nemělo cenu, skalní draci mají obzvláště jemný čich. Ani úkryt za skálou či balvanem by neměl proti ohni úspěch, drak nikdy svůj dech nepoužije, není-li si jist zásahem. Pak přistoupil k Antaře:
"Klidně seď a neboj se. Já to zvládnu, není to můj první drak," řekl a dal si záležet, aby to znělo sebevědomě.
"Nebojím se," usmála se dívka. Ale já ano, pomyslel si Roghar. Jako vždy před bojem mu srdce začal svírat strach. Věděl, že až k boji dojde, pocit zmizí a bude se zase moci soustředit.
Antara vstala. Přivinul ji k sobě a dlouze ji políbil. Nebránila se. Chvíli stála bez hnutí a pak ho objala nádhernými pažemi kolem krku. Vtom koně neklidně zaržáli. Roghar odstrčil dívku, sklouzl z kamene a ostražitě se rozhlédl. Proti vycházejícímu slunci spatřil siluetu letícího netvora. Viděl, že lidé nijak moc nepřeháněli. Bude to těžký boj, pomyslel si.
Drak přistál nedaleko balvanu, složil svá mohutná křídla a pomalu přicházel. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti od Roghara a zasyčel:
"Co chceš? Zemřeš!" Draci nikdy nevynikají výřečností.
"Zabiju tě," křiknul na něj Roghar a zamával mečem, "useknu ti tu tvoji hnusnou hlavu, rozsekám tě na kusy!" Schválně mlel nesmysly, useknout drakovi mečem hlavu je nemožné, páteř je kryta nejsilnějšími šupinami. Draci jsou velice sebevědomí a mají sklon nepřítele podceňovat, proto hrál Roghar dál prosťáčka a křičel: "Tuhle zbroj jsem koupil za spoustu peněz, ale teď si udělám vlastní z tvojí kůže..."
"Nudíš... Zemřeš!" odvětil drak a dělal, že si ho dál nevšímá, podle chvějící se kůže těsně za hlavou však Roghar poznal, že se již nadechuje. Zkontroloval, má-li pevně upevněn štít na rameni. Pak se drak rádoby nečekaně otočil k němu a Roghar si skryl hlavu za štít. A drak rozevřel křídla a skočil. Roghar byl tak překvapen, že se nedokázal v první chvíli pohnout. Až v posledním okamžiku se pokusil vrhnout stranou, takže drak nedopadl přímo na něj, strašlivý náraz dračí tlapy do štítu ho však odhodil stranou. Narazil hlavou na balvan a zatmělo se mu před očima. Pak uslyšel:
"Zemřeš, Roghare!"
Vida, jak jsem známý. Drak stál kousek nad ním a opět se připravoval k dechu. Tak takhle končí drakobijce, pomyslel si hořce. Meč ležel neznámo kde a štít s přetrženým řemínkem také neměl. Náhle se ozval Antařin výkřik: "Roghare!" Viděl ji, jak k němu přibíhá s jeho mečem v ruce.
K čertu teď s mečem, potřebuji štít. Další zlomky sekundy jednal napůl instinktivně. Uchopil Antaru za zápěstí a strhl ji na sebe právě v okamžiku, kdy drak vypustil smrtonosný oblak. Přitiskl její zmítající se tělo k svému obličeji. Žár byl nesnesitelný, plameny ho olizovaly několik dlouhých okamžiků. Pak zkoncentroval všechny zbývající síly, odhodil hořící tělo dívky stranou, vykroutil jí meč, skočil a bodnul. Odvalil se z dosahu smrtelné agonie nestvůry a na chvíli zavřel oči.
Pak vstal, naložil spálené Antařino tělo na koně a pomalu odjel k Severu. Těžko by lidem vysvětloval, že nebyla jiná možnost.
Ještě dlouho se pak v kraji vyprávělo o hrdinovi v dračí kůži, který zachránil krásnou královnu před drakem, pohrdl odměnou třiceti tisíc a unesl ji neznámo kam.