Je jarní dopoledne roku 1967. Jel jsem z centra Oxfordu, přes Magdalen Bridge, po London Road, a nahoru do kopce do uznávaného, ale fádního předměstí - Headingtonu. Blízko dívčí soukromé školy jsem zatočil doleva na Sandfield Road, obytnou ulici s dvoupatrovými cihlovými domy, každý s upravenou přední zahrádkou.
Číslo sedmdesát šest je daleko vzadu. Dům je bíle natřený a je částečně stíněn vysokou zdí, živým plotem a přečnívajícími větvemi stromů. Zaparkuji auto, otevírám klenutou branku, jdu po krátké stezce mezi růžovými keři a zvoním na zvonek u hlavních dveří.
Dlouho je ticho, až na vzdálený ruch dopravy na hlavní ulici. Začínám přemýšlet o tom, že zazvoním znovu, nebo že to vzdám a půjdu pryč, když dveře otevírá Profesor Tolkien.
Je trochu menší než jsem očekával. Výška je kvalita, kterou hojně používá ve svých knihách, a tak je mírně překvapující, že on sám je o něco menší než je průměr - ne moc, ale přece je to nápadné. Představuji se, a (jelikož je schůzka domluvena dopředu a jsem očekáván) tázavý a tak trochu odtažitý pohled, kterým mě obdaroval původně, je nahrazen úsměvem. Podáváme si ruce a pevně si je tiskneme.
Za ním mohu vidět vstupní pokoj, malý a uklizený, který neobsahuje nic, co by člověk nečekal v domě staršího páru ze střední třídy. W.H.Auden v neuvážené poznámce v novinách nazval dům "ošklivý", ale to je nesmysl. Je to prostě spořádaný předměstský dům.
Na chvíli se objeví paní Tolkienová, aby mne pozdravila. Je menší než její manžel, upravená stará dáma s bílými vlasy svázanými vzadu a temným obočím. Vyměňují se komplimenty a potom Profesor vychází z předních dveří a vede mne do své "kanceláře" vedle domu.
Je to garáž, dlouho nedotčená jakýmikoliv auty - vysvětluje, že neměl auto od začátku II. světové války - a po svém odchodu do důchodu garáž zabydlil a určil pro skladování knih a materiálů, které předtím přechovával ve své místnosti na koleji. Police jsou zarovnané slovníky, pracemi o etymologii a filologii a texty v mnoha jazycích, mezi kterými převažuje stará a střední angličtina a stará norština; ale je tam také sekce věnovaná překladům Pána Prstenů do polštiny, holandštiny, dánštiny, švédštiny a japonštiny; mapa jeho vymyšlené "Středozemě" je přibitá na rámu okna. Na podlaze je velmi starý lodní kufr, plný dopisů, a na stole jsou lahvičky s inkoustem, pera, kalamáře a dva psací stroje. V místnosti jsou cítit knihy a tabákový kouř.
Není to moc pohodlné, a Profesor se omlouvá za to, že mne přijímá zde, ale vysvětluje, že v jeho studovně, sloužící zároveň jako ložnice a místo pro psaní, není dost místa. ňíká, že vše je stejně jen dočasné; brzy se mu, jak doufá, podaří dokončit přinejmenším hlavní část díla slíbeného jeho vydavateli, a potom se bude moci on a paní Tolkienová přestěhovat do pohodlnější čtvrti a příjemnějšího prostředí, pryč od návštěv a rušitelů klidu. Zdá se, že poslední poznámka ho uvedla do mírných rozpaků.
Procházím kolem elektrických kamínek a sedám si s jeho dovolením na pojízdnou židli, zatímco on si bere dýmku z kapsy svého tvídového saka a začíná vysvětlením, že není schopen věnovat mi více než pár minut. Zářivě modrý budík se jakoby snaží potvrdit to hlasitým tikáním, které je slyšet po celém pokoji. Říká, že musí opravit jasnou nesrovnalost v pasáži z Pána Prstenů, na kterou upozorňuje v dopise jeden čtenář; záležitost vyžaduje okamžité řešení, jelikož do tisku má jít nové opravené vydání. Vysvětluje vše do nejmenších detailů a mluví o svých knihách ne jako o beletrii, ale jako o kronice pravdivých událostí; zdá se, že si připadá ne jako autor, který udělal chybu, jež teď musí být opravena a osvětlena, ale jako historik, který musí vysvětlit mírnou nepatřičnost v historickém dokumentu.
Každopádně se zdá, že předpokládá, že znám jeho knihy stejně jako on sám. Četl jsem je mnohokrát, ale on nyní mluví o podrobnostech, které pro mne znamenají málo nebo vůbec nic. Začínám se bát, že nadhodí nějakou hlubší otázku, která objeví mou neznalost - a vzápětí mi klade dotaz, který je ale naštěstí řečnický a jednoznačně nevyžaduje jinou odpověď než "ano, jistěže".
Jsem stále nervózní z toho, že přijdou další a obtížnější otázky, nervózní dvojnásob, protože neslyším všechno, co říká. Má zvláštní hlas, hluboký, ale bez rezonance, čistá angličtina, ale s jakousi zvláštní kvalitou, kterou nemohu definovat, jako kdyby hlas přicházel z jiné doby či civilizace. Také po většinu času mluví nejasně. Slova vycházejí v dychtivých přívalech. Celé fráze jsou vázané čí zhuštěné, jak spěchá nebo klade důrazy. ăasto zvedá ruku a zakrývá si ústa, což činí porozumění ještě obtížnějším. Mluví v složitých větách, zřídka váhá - ale nyní příchází dlouhá mezera, ve které jistě očekává mou reakci. Reakci na co? Pokud předcházela otázka, nerozuměl jsem jí. Náhle pokračuje (předtím větu ještě neskončil) a sentence vrcholí důrazným zakončením. Zatímco mluví, drtí dýmku mezi zuby, drmolí přes sevřené čelisti a škrtá zápalkou v momentě, kdy udělá tečku.
Znovu začínám uvažovat o nějaké inteligentní otázce a on znovu pokračuje, než stihnu něco vymyslet. Následuje navázání nitě rozhovoru na další téma a nyní povídá o poznámce v novinách, která ho nedávno rozčilila. Nyní cítím, že bych mohl také trochu přispět a říkám něco, o čem doufám, že zní inteligentně. Poslouchá se zdvořilým zájmem a dlouze mi odpovídá, přičemž mění mou poznámku (která byla opravdu dost triviální) ve výtečný citát, takže mám pocit, že jsem řekl něco skutečně cenného. Pak už je zase jinde, u jiného vztaženého tématu, a já jsem nalezl cestu ještě dál přes propast, která nás dělila a mohu se už bavit i jinak než v příležitostných jednoslabičných výrazech souhlasu; ačkoliv mi připadá, že jsem ceněn spíš jako posluchač než jako účastník konverzace.
Jak mluví, nepřetržitě se pohybuje a kráčí po pokoji s energií hraničící s neúnavností. Mává ve vzduchu svou dýmkou, vyklepává ji do popelníku, naplňuje ji, škrtá zápalkou, ale zřídkakdy mu vystačí na víc než na pár bafnutí. Má malé, dovedné, svraštělé ruce s jednoduchým snubním prstenem na prostředníku levé ruky. Jeho oblek je trochu pomačkaný, ale dobře mu padne, a přestože je mu sedmdesát šest, za knoflíky jeho barevné vesty lze rozeznat jen náznak baculatosti. Pozornost jeho očí nikdy dlouho nevydrží na jednom místě, přejíždějí celý pokoj anebo vyhlížejí z okna, pak se na moment stočí a na mně spočine pevný pohled, když se dostáváme k nějakému důležitému bodu. Oči jsou obklopeny vráskami a záhyby, které se neustále mění a zdůrazňují každou změnu nálady.
Záplava slov na chvíli vyschla a znovu se zapaluje dýmka. Využívám příležitost a předkládám své téma, které se teď zdá naprosto nedůležité. Přesto na něj ihned nadšeně přechází a pozorně mne poslouchá. Potom, když je tato část rozhovoru u konce, vstávám, abych odešel; ale v ten moment můj odchod evidentně neočekává, ani si ho nepřeje, protože začal znovu vyprávět. Ještě jednou se vrací ke své mytologii. Jeho oči se zastavily na jakémsi vzdáleném předmětu a vůbec se zdá, že zapomněl na moji přítomnost, když svírá v zubech svoji dýmku a mluví přes její náustek. Ve všech vnějších projevech připomíná typického oxfordského učitele, čas od času dokonce přehnanou karikaturu takového učitele. Spíše to vypadá, jako by nějaký podivný duch na sebe vzal převlek stárnoucího profesora. Tělo se možná prochází po tomto malém ošuntělém pokoji, ale duše je daleko a bloumá po horách a pláních Středozemě.
A potom je všechno pryč, a já jsem vyprovázen z garáže k zahradní brance - menší oproti té vpředu. Vysvětluje, že musí nechávat vjezd ke garáži zamčený, aby zabránil fotbalovým fanouškům, kteří navštěvují zápasy na místním stadiónu, parkovat na jeho příjezdové cestě. K mému překvapení mě žádá, abych se ještě někdy zastavil a navštívil ho. Tentokrát ani jemu, ani paní Tolkienové nebylo moc dobře, chystají se na dovolenou do Bournemouthu, jeho práce je o několik let pozadu a dopisy, na které neodepsal, se hromadí čím dál víc. Ale na shledanou, brzy. Potřásá mi rukou a vrací se, trochu opuštěně, zpátky do domu.
Humprey Carpenter, překlad Karel Makovský