Gart Mstitel seděl u malého ohníčku, hřál si zkřehlé ruce a hleděl do plamenů. Jeho tělo se chvělo v poryvech ledového severáku, útroby mu svíral hlad a na unavené nohy se téměř nemohl postavit. Ale vždy, když už se zdálo, že jej útrapy přemohou, pohlédl na meč vedle sebe a napřímil se, vzpružen a plný nové síly.
Pouhých patnáct mil od jeho ohně totiž stála tvrz jeho nepřítele, po které dlouho marně pátral. A teď došel k cíli. Zbabělec Nerpal, vrah jeho otce, může hodiny svého života počítat už jen na prstech rukou. Mstitel je tu!
Zabral se do slastných představ vítězství. Tehdy, když jeho bratr Renn nad otcovou mrtvolou pronesl přísahu o strašlivé vendetě, držel se Gart ještě matčiných sukní. Jak záviděl svým starším bratrům, kteří si s hrdým výrazem připínali dědičný meč, stejně jako přijímali přídomek Mstitel. A on sám, malý Gart, ač nosí přízvisko pouhý rok, dokázal padoucha vypátrat a již zítra jej ztrestá.
Vzpomínal na nafouklého utopence, v jehož tváři jen těžko shledával Rennovy rysy, na křik Daltana, druhého bratra, který umíral přivázán k posteli v horečkách, způsobených infekcí z otevřené zlomeniny ruky. (Daltan spadl ze stromu, z něhož pozoroval rodového nepřítele, a svůj úděl nenaplnil.)
Gart Mstitel se zachvěl a přihodil na oheň další dávku chrastí. Ne, jeho bratři měli skutečně smůlu. Každý se přiblížil na dosah vytčeného cíle, leč náhoda, ta těžko předvídatelná veličina, ukrátila jejich život. Gart Mstitel si pevně umínil, že se náhodou nedá zaskočit.
Vždyť, trochu se zastyděl, některé ty náhody byly vlastně ponižující. Hrdinové jako jeho bratři, mistři boje, jimž se nemohl rovnat nikdo z lidí, valtů ani trollů, si zasloužili hrdinnou smrt. Kdyby se alespoň dostali k souboji, ale to ne. Třetí bratr, Allo, měl velikou šanci. Kdyby si jeho kůň nezlomil nohu, nezlomil by si on vaz a mohl mstu ukončit.
Odjezd Tonneho si pamatoval dobře. Matka plakala a prosila jej, aby si dával pozor na všechny léčky a pasti. Gartovi bylo jedenáct a Keppovi čtrnáct, a museli velmi dlouho čekat na čest převzetí dědičného meče, protože Tonne skutečně proslul svou opatrností. Posměváčci jej nazývali Váhavý Tonne. Leč ani on neměl štěstí. Jednoho dne, a Gart Mstitel při vzpomínce polekaně pohlédl na vířící plameny, si jeho bratr Tonne Mstitel rozdělal oheň na špatném místě - poblíž hnízda velkých arnelských sršňů. Zemřel v hrozných bolestech na jejich bodance.
Prosil pak matku, aby mohl jít on, ale ona mu to zakázala, přestože Kepp nebyl dostatečně zdráv. Trpěl na úpal a to předznamenalo jeho smrt, již nalezl pod kmenem padajícího stromu, který mu skýtal stín. Gart Mstitel nikdy nezapomene na vzácně udivený výraz v bratrově tváři, patrně způsobený pohledem na prudce se blížící větve.
Gart Mstitel se opět ujistil, že meč leží vedle něj, a pak pohled vrátil zpět do hasnoucích uhlíků. Zasněně přemítal o svém zítřejším vítězství, a při té myšlence z něj padala únava. Ani lezavé prsty zimy už necítil. Jakoby vstupoval do lázně, která hladí, hladí a ulevuje. Slyšel konejšivý hukot krve ve spáncích a usínal, jako usínají malé děti.
Když zmrzlému Gartovi jeho bratr Raddig zatlačil oči a odebíral meč, udivil jej hrdinův šťastný úsměv.
Trvalo ještě celých šest let, než se jedenáctý ze třinácti bratrů, Lacce, dostal za hradby tvrze Zbabělce Nerpala a dokončil mnohaleté úsilí. Zbabělec Nerpal zemřel na selhání srdce, uslyšev dunivé kroky posledního mstitele. Pak už mohly otcovy kosti tlít v pokoji. Byly dobře pomstěny.
Richart Lastowecki