dokončení
VII.
Šarag by musel dlouho vzpomínat, kdyby se ho náhodou někdo někdy zeptal, kdy viděl šéfa rozčilenějšího než tehdy po Sarbagově odchodu.
"Ta krysa! Vobrovská zbabělá krysa!" křičel a mlátil se pěstí do hlavy, "To mu nedaruju, já ho zabiju, úplně ho zabiju!"
Šaragovi dalo dost práce starýho uklidnit a dostat z něho, co se vlastně stalo.
"Chápeš to?" praštil se šéf znovu do hlavy. "Zasednul si na nás. Má na nás spadýno, ale já mu to nedaruju, já ho zabiju!"
Šarag musel uznat, že takových zlomyslností se vůči skřetům skutečně nedopouštějí ani elfouni, ale v duchu se zařekl, že jestli přežije, už nikdy nebude hrát kostky falešně. Zvláště proti ctižádostivým skurutům ne.
Šéf tedy nadával, on s ním (jako zástupce musel sdílet nálady velitele), ale než by torog napočítal do tří, náhle se uklidnil, podrbal na hlavě a začal jednat. Zřejmě mu došlo, že mlácením do hlavy si nepomůže, spíše způsobí nějaké zranění. A hned hnal Šaraga do práce.
Zatímco šéf seřvával sark, vysílal pátrače pro ašgug a formoval útvary, měl Šarag dohodnout spolupráci s ostatními sarky, zjistit výšku hladiny řeky, rozestavení rhudaurských oddílů a podobně.
Díky tomu poznal velitele rhudaurských hraničářů, který na něj věru neudělal dobrý dojem (kromě toho, že se jmenoval Mork, na něm nebylo nic sympatického) a odpovědi z něj Šarag musel doslova páčit - nesporný důkaz Sarbagovy práce. To pohovor se zástupci velitelů skřetích sarků byla jinší práce, byli ještě vystrašeni ze Sarbagových nadávek a spolupracovali rádi. Jen ten náfuka od vlčích jezdců dělal trochu problémy, ale než by chromý elf okolo Angbandu dopajdal, mohl šéfovi hlásit splnění úkolu.
Stopaři už vařili ašgug, a tak si šel smočit zbraně. Předběhl frontu (to jako šéfův zástupce mohl) a podal stopaři šavli. Kopí totiž neměl, jako nosič znaku ho mít nemusel, a nůž potřeboval nepotřísněný, protože jím chtěl ještě předtím, než začne útok, napsat báseň.
Byl dobrým básníkem, doma o něm říkali, že kráčí ve stopách slavného Targa, ale ve válce měl málo času věnovat se své tvorbě, a tak stagnoval. Už měl pocit, že se zlepšuje, když mu ten mizera Sarbag tabulku s verši rozšlápl. I tak si ji ovšem schoval, chtěl ji zkusit dát znovu dohromady a verše opsat, protože teď už by takové asi nevymyslel.
"Tady je vaše šavle, podšéfe," podával mu stopař zbraň. Ještě dýmající si ji strčil do pochvy a rozběhl se na své místo, aby tak získal pro své verše co nejvíce času.
Měl smůlu - jen si sedl, vřískot polních trub oznámil příchod obrů a pohotovost. Zaklel, utáhl si boty a pořádně vycídil znak, aby neudělal sarku ostudu. Během té doby zřejmě stačil Sarbag obry dostatečně seřvat a vysvětlit jim, co vlastně chce, protože ve chvíli, kdy schoval hadr a vytáhl své verše ze záňadří, byl tu další povel k nástupu.
Vzdychl, popadl znak a pomalým krokem se odšoural k řece.
***
A tak tu tedy stáli - Urlúk, Gríšag a jeho garda, on se znakem, před nimi v linii dva trarky lučištníků a jeden trark stopařů, který jim měl prostřílet cestu, za nimi pak ve vyrovnaných řadách deset trarků kopiníků. Po levé ruce zhruba stejně seřazené sarky Krvavý šavle a Černý mordýři, po pravé ruce Elfounská zkáza a Krvavý ráno. Za nimi v širokých rozestupech skuruti s biči, těžkými meči a bijáky, po jejich bocích nastoupená vlčí jízda. Ve třetí linii pak horští obři s velkými oválnými štíty, kyji, kladivy a sekyrami, s úkolem rozdrtit i to málo, co zbude po skřetech a skurutech.
Následovala armáda Rhudauru - nejprve jejich lučištníci, poté pětice olifantů obklopená oddíly hraničářů, pak horalové a na na křídlech žoldnéři a nakonec knížecí garda, to vše na rozdíl od skřetů tonoucí ve světle pochodní.
Chvíli byl klid přerušován jen nadávkami velitelů, kteří opravovali poslední nedostatky v bojových formacích. Pak zazněla trubka, nejprve první, na to druhá a třetí, podle toho, jak oddíly hlásily připravenost k boji. Poté zatroubil některý z olifantů, přidaly se i píšťaly skřetů, a nakonec nebylo slyšet nic jiného než jedno obrovské moře hlučících šílenců.
Potom zavířily bubny, zatroubily rohy a každý oddíl spustil svoji válečnou píseň. Všechny tóny zmizely v jediném moři chaosu, což však jeho sílu znásobilo a vrhlo na druhý břeh.
Vlčí spár zpíval Šaragovu píseň Těšte se elfouni.
Těšte se elfouni Těšte se elfouni na naše šavle, na naše nože, těšte se blbouni těšte se blbouni na naše kopí! na naše šípy! Hola hej, hola hou, máte se fakt na co těšit!
...řval Šarag z plných plic a vědomí, že píseň je jeho, jenom rozdmýchávalo jeho zuřivost. Najednou to nebyl skřet, kterého válka nebavila, kopím si málem vypíchl oko a bitev se bál, náhle to byl jeden z mnoha, kteří se pod praporem Angmaru vrhali do bitev. Začal se třást, cloumala jím zuřivost a z úst mu vytékaly sliny.
"Pusťte nás na ně! Pusťte nás na ně!" mával šavlí a křičel ze všech sil. Jako by ho Sarbag zaslechl, dal pokyn svému trubači a ten mocně zadul signál k útoku.
"Na ně!" zamával Urlúk kopím. "Deme jim natrhnout prdele!"
Systém povelů rozvedl Urlúkovi výkřiky v rozkaz a lučištníci vstoupili do vody. Šarag popadl znak a po šéfově boku se vrhl vpřed.
VIII.
Je těžké zastavit rozzuřeného lva, snad ještě těžší je zastavit silného medvěda, ale je skoro nemožné zastavit lavinu, která spojuje zuřivost jednoho se silou druhého. A těžko by se našlo něco, co je lavině podobnější než skřetí útok. Thrórin prakticky celý život nedělal nic jiného, než zastavoval skřetí útok, a pár se mu jich skutečně zastavit podařilo. Od dnešní bitvy si sliboval, že rozmnoží řadu svých úspěchů, a proto se důkladně připravil.
Své hochy rozestavil po trojicích za příkop a kolovou hradbu, vždy tři a tři mezi dvěma ostře nabroušenými kůly, dle tradičního trpasličího způsobu dva krajní vpředu, ten uprostřed vzadu, aby útočící formace co nejvíce rozdrobil. A nejen to, za ně postavil ještě druhou řadu, která měla pobíjet ty, kteří projdou. Také ta byla řazena po trojicích, ale opačně, s prostředním vpředu, aby zarazila do narušených nepřátel útočné klíny.
Thrórin stál ovšem v první řadě, tak jako většina velkých trpasličích velitelů, s těmi nejlepšími, připraven buď útok odrazit nebo padnout.
Vše ale, a to musel Thrórin uznat, záleželo na tom, do jaké míry dokáží útok zbrzdit elfové, neboť, jak je všeobecně známo, se zpomaleným nepřítelem otřeseným těžkými ztrátami se bojuje mnohem lépe než se zuřivým šílencem v plné síle.
Proto, když zakvičely skřetí trouby a jejich první řady vstoupily do řeky, vyšel před hradbu, zapálil si dýmku a s klidem, jakého je schopen jen trpaslík, sledoval začínající útok.
A přesto, že neměl elfy rád, držel jim tentokrát palce.
Úder nesl všechny znaky skřetího útoku - za nepopsatelného vřískotu, hlomozu a rachotu, štváni skurutími biči, vstoupili skřeti do vody, aby se jejich řady okamžitě rozpadly, oddíly se promísily a jeden skřet vedle druhého se snažil co nejrychleji dostat na druhou stranu.
Tam už na ně čekali lučištníci, nejprve pěší, seřazeni v dlouhé linii podél říčního břehu, a potom jízdní, pojíždějící se svými oři za nimi, všichni připraveni se svými toulci, naplněnými k prasknutí, zasypat nepřítele přívalem dlouhých bílých střel.
Sotva se skřeti, kterým sahala voda po pás, dostali na dostřel, mávl Annael rukou, tětivy poprvé zadrnčely a bitva začala.
Účinek bílého přívalu byl pro skřety, kteří zaplnili celou šíři řeky a na některých místech se nakupili do hroznů tak, že prostě nešlo minout, strašný. Střely dopadaly ve velkých obloucích a s mocnou silou, takže snadno prorážely jejich chatrná brnění.
Řeka, už takhle dost temná, zčernala jejich mrtvými těly, skřeti zastřelení výše po proudu proplouvali celou útočnou sestavou a strhávali pod vodu ty, kteří se brodili níže, zranění pak byli ušlapáni těmi, kteří se hnali za nimi.
A jako by toho bylo málo, přidaly se i Gallionovy stroje, a protože muži při slabém svitu měsíce a hvězd toho mnoho neviděli, museli nejprve cíl osvětlit. Těžké praky vyvrhly Oheň Valar.
Hořící kapalina se rozlila po hladině, měníc přitom zasažené skřety v živé pochodně, a zalila brod takřka denním světlem. Příval těžkých střel, kamenů a dalšího Ohně následoval vzápětí.
Jeden z oddílů, který ztratil vůdce, propadl panice a dral se přívalem zpět. Ale těžké biče a bijáky skurutů ho přivedly k rozumu, stejně jako oddíly, které zachvátil zmatek nebo se jim zdály příliš pomalé. Nepřítel pokračoval dál.
Lučištníci i artileristi se zastříleli, přes Thrórinovu hlavu létaly teď projektily každou chvíli a lučištníci udržovali ve vzduchu svých obvyklých dvanáct šípů najednou. Střely bičovaly hladinu, vyvrhovaly gejzíry vody a zalévaly řady útočníků, jako by se je snažily zchladit, přinutit obrátit se nebo alespoň zastavit, tím poskytnout střelcům lákavý cíl, a umřít.
Jenže nepřítel se hnal dál, překročil polovinu řeky a teď dostali šanci i jeho lučištníci, neboť elfové byli na dostřel. Nastřádaný vztek z částečné bezmocnosti vykonal své a skřeti krvavě odpláceli.
Jejich střelci nikdy nepatřili k nejpřesnějším a navíc běželi po pás ve vodě, aniž by měli čas či prostor zamířit, ale jejich šípy byly otrávené. Stačil dotek, pouhé škrábnutí, a jed začal účinkovat. Řady elfů prořídly, nejprve málo, ale s tím, jak se nepřítel blížil a lučištníci nabývali jistoty, čím dál více, a úměrně tomu řídl i jejich smrtonosný déšť.
Elfové změnili taktiku, místo pobíjení všech bez rozdílu se soustředili na ty nejvýznačnější - důstojníky, skuruty, obry a také lučištníky. Několik oddílů se jim tak povedlo uvést do úplného zmatku, ale masa armády se hrnula dál.
Do řeky vstoupily další oddíly, takže Gallionovy stroje, aniž by jejich osádky musely znovu zaměřovat, přinutily další a další jednotky, aby odvedly svoji krvavou daň. Těžké střely teď zasypávaly rhudaurské, bez výjimky masakrovaly žoldnéře, horaly, gardu i hraničáře. Jeden z balvanů dokonce rozdrtil hlavu horskému olifantovi a ten, než zdechl, stačil rozdupat muže, kteří v jeho blízkosti hledali zdánlivé bezpečí.
Bylo to krvavé představení, které obě strany Thrórinovi přichystaly, ale on věděl, že ještě zdaleka není všemu konec. Desítky nepřátel padly, stovky se jich však hrnuly vpřed a elfové je prostě nedovedli zastavit.
A tak řeku přešli. Jako první oddíl, který útočil uprostřed a šípům navzdory se mu povedlo zachovat jakýs takýs řád. Oddíl, nesoucí ve znaku vlčí tlapu a čísi lebku, se vynořil z řeky, jako blesk přeběhl mělčinu a se šíleným jekotem vnikl do elfích řad.
To byl pro Annaela signál k ústupu. Loutnisté udeřili do svých strun, luky zmizely na zádech, v rukou se objevily dlouhé nože a zatímco se pěší lučištníci probíjeli zpět, elfí jízda udeřila, aby jim kryla záda.
A protože nejdále pronikl oddíl s vlčí tlapou, stal se cílem útoku především on. A pak se stalo něco nepochopitelného - čelo útočících skřetů se trochu stáhlo, vyrovnalo krok s poněkud zaostávajícími boky a zatímco lučištníci mizeli v hloubi jejich sestavy, přední řady se náhle, jako by někdo neviditelný k tomu dal signál, naježily stovkami ostrých a nepochybně otrávených kopí.
Elfí jízda, útočící v plném trysku, na kopí neměla čas reagovat a na hroty skřetích zbraní se doslova napíchla. Thrórin viděl, jak zemřel Annael, jak padli další velitelé, útočící v prvních řadách, jak jezdce, ostřílené válečníky, zachvátil zmatek a jejich koně, bodáni do nozder, se splašili, ale zdaleka nebyl všemu konec.
Neviditelný skřet vydal další rozkaz a zatímco čelo dále zadržovalo pokračující nápor, křídla se roztáhla do boků a zadní řady se vysunuly do stran, aby jezdce sevřely do úplného obklíčení.
Annael byl mrtvý, většina jeho velitelů asi taky, a tak tu nebyl nikdo, kdo by dal elfům povel k ústupu. Skřeti je sevřeli do neprodyšného prstence, na další povel vrhli svá kopí a pak zaplavili jezdce jako lavina. Jedni je strhávali z koní a dýkami dobíjeli na zemi, jiní šavlemi rozřezávali koňům břicha, další jim podřezávali šlachy.
Ještě teď si jezdci mohli probít cestu ven, ale snad byli elfové příliš hrdí na to, aby ustupovali bez rozkazu, snad se jim i chtělo umřít, když ztratili svého knížete, a tak bojovali dál.
A to i když skřety vystřídaly čerstvé oddíly skurutů a když přišli obři. Jejich kopí byla už v tu chvíli zlomená a meče příliš krátké na to, aby se vyrovnaly velkým zbraním obrů. A tak zemřeli, jeden po druhém, vyčerpaní a opuštění. Svůj úkol splnili, většině pěších se povedlo ustoupit za Thrórinovy linie, nebo alespoň do lesa (kam se za nimi vrhla vlčí jízda, což přinutilo Thrórina zesílit křídla), ale jezdce, kteří přežili, by trpaslík mohl spočítat na prstech svých rukou.
Ale boj tím neskončil, skřeti se hrnuli dál a trpaslíci, kteří se před tím rozestoupili, aby vpustili probíhající elfy, znovu semkli své řady. Thrórin vyklepal dýmku a ustoupil za hradbu.
Ještě jednou si prohlédl oddíl s vlčí tlapou, který běžel přímo k němu, a pak si stáhl trpasličí masku. Svět se mu zúžil na malou štěrbinku hledí, která se pomalu zaplňovala pádícími postavičkami.
"Baruk khazad! Khazad ai-menu! Sekery trpaslíků! Trpaslíky na vás!" zakřičel a jeho oddíl pokřik opětoval.
Nebylo pochyb. Teď byli na řadě oni.
IX.
Gríšag svého velitele vždy obdivoval a tvrdil o něm, že je nejlepší na světě, ale to, jak provedl přechod přes řeku, bylo překvapením i pro něj. Ve formaci "proti šutrům" přes řeku, "úplnym útokem vpřed" na břehu, "vostnatej hlemejžď" proti elfounskejm koňákům, korunovaný nakonec manévry "vobchvat z vobou" a "krvavě kupředu"! To prostě nemělo chybu. Jejich ztráty byly ve srovnání s ostatními sarky nanejvýš čtvrtinové a navíc takové velké vítězství! A co teprve, jak šéf bojoval, to byl výkon! Jakéhosi elfounskýho šéfa propíchl skrz naskrz, dalšímu prohrábl nožem vnitřnosti a co dovedl se šavlí! Gurduš, chlápek, kterého Gríšag pověřil sbíráním šéfových trofejí, se nestačil ohánět.
Jenže teď to bylo něco jinýho, v cestě jim stáli trpajzlíci, schovaný za pěkně naostřenejma kůlama, na rozdíl od elfounů připraveni k obraně a čerství. A jich navíc dost ubylo. Jenže v jejich čele stál Urlúk a ten, jak Gríšag věděl, si s tím už nějak poradí.
"Vlčí spár! Vlčí spár!" křičel šéf a hnal se kupředu tak, že mu Gríšag s gardou a Šarag se znakem sotva stačili. Hradba se rychle přibližovala, takže teď rozeznával i postavy trpaslíků v těch jejich maskách a se sekyrami.
Deset kroků, ještě pět, tři, dva, jeden a hop - hradba byla před ním.
Ale co to? Šéf přehlédl příkop, šlápl do prázdna a žuchl přímo do něj. A hned vedle něj se natáhl Šarag. Gríšag a Gurduš, jako členové jejich osobní stráže, museli pochopitelně za nimi. Ostatní, běžící za nimi, je předběhli a vnikli tak do hradby jako první.
"Co je šéfe, co se stalo?" zeptal se Gríšag starostlivě šéfa.
"Ale nic," zvedl se nejistě Urlúk. "U elfí hnáty, díra!" rozhlédl se překvapeně.
Žuch! Spadlo jim něco těžkého s mlasknutím na záda.
"U elfí hnáty, co to bylo?" zaklel podruhé Urlúk.
Gríšag si to prohlédl.
"To je Šaghark z vaší gardy, šéfe. Totiž jen část z toho, co zbylo," opravil se.
Nahoře to prasklo, luplo a dolů spadnul další skřet. Šarag si ho všiml a začal zvracet.
"Čistá práce," uznale přikývl šéf, "takhle to uměj jen trpaslíci."
Do hradby skočil další, ale nevedlo se mu o nic lépe. Doběhly je další trarky a příkop se pomalu plnil mrtvolami.
Urlúk ztratil trpělivost.
"Masakrujou mi sark!" vykřikl, "to nemůžu takhle nechat!"
Gríšag nakoukl do mezery mezi kůly a chvíli zkoumal, jak to probíhá.
"Sou tam tři, šéfe!" vykřikl, "dva na straně a jeden vzadu! Sekaj každýho, kdo jim přijde pod ránu!"
Šéf se poškrábal na hlavě a na chvíli se zamyslel.
"Chtělo by to kopí," přemýšlel nahlas, "ňáký dlouhý kopí."
Jenže ta se válela dole u řeky. Šéf si ještě chvíli lámal hlavu a pak mu pohled spočinul ostré špici Šaragova znaku. Vyrval mu ho z rukou.
"To bude stačit," zamumlal.
***
A pak začal tanec. Vběhli tam tři najednou, Gríšag vlevo, Gurduš napravo a Urlúk uprostřed. Zatímco Gríšag s Gurdušem štíty kryli úder trpaslíků (chudák Gurduš přitom přišel o ruku), Urlúk vší silou zabodl třetímu trpaslíkovi znak do hrudi.
Zatímco probodený sekerník padal a další dva zvedali zbraně k novému úderu, Urlúk tasil šavli a s překvapivou rychlostí ťal. Vybral si Gurdušova trpaslíka. Urlúk stál sice asi krok před ním, takže ho při útoku nejspíš neviděl, jeho šavle však sekla přesně - přímo do mezery mezi přilbou, límcem kroužkové košile a maskou. Každý jiný by ťal ještě jednou nebo se přesvědčil, že je soupeř opravdu mrtvý, ale šéf si byl sebou tak jistý, že se okamžitě vrhnul na dalšího, a než se Gríšag vzpamatoval, ležel i jeho sekerník na zemi s proříznutým hrdlem.
Trojice trpaslíků v druhé řadě si všimla, co potkalo jejich druhy, a okamžitě zaútočila. Urlúk jim vyběhl vstříc.
S neuvěřitelnou hbitostí proběhl pod padající sekerou vedoucího trojice a skočil mu na krk. Trpaslík ztratil rovnováhu, zakymácel se a s rachotem spadl na záda. Ještě než dopadl, vystřídal Urlúk zbraně, a ve chvíli, kdy se dotkli země, mu zabořil do průzoru v hledí nůž. O sekundu později se odvaloval stranou od běsnících sekerníků a ještě přitom stačil jednomu z nich podrazit nohy.
Když vstával, měl už zase v ruce šavli, kterou kryl úder zbylého stojícího. Ten však ťal obouruč a do útoku vložil všechnu svoji sílu navíc znásobenou zuřivostí, takže ostří sekery přes Urlúkovu blokádu rychle klesalo dolů.
Jenže kam s tímhle na šéfa? Než se kdo nadál, přenesl váhu na jednu nohu a tou druhou kopl trpaslíka do rozkroku. Zadunělo to, sekerník zaúpěl a v bolestech šel k zemi. Pro Urlúka pak bylo hračkou podříznout mu hrdlo. Šestého, který se zrovna začal zvedat, nejprve kopl do masky a když i ten klesl k zemi, mohl si Urlúk připsat na svůj účet šestou oběť.
Trpaslíky asi výsledek utkání překvapil či snad dokonce Urlúk dostal nějakého jejich šéfa, protože trvalo dost dlouho, než se znovu zformovali a podnikli protiútok. A když se jim to povedlo, byli už za jejich liniemi nejméně dva trarky, které napadaly další a další trojice a rozšiřovali tak průlom do obou stran.
Asi byli jediní, kterým se vlom zdařil, protože Sarbag dirigoval své obry a skuruty právě k nim. Každý jiný skřetí šéf by se teď stáhl do ústraní a řídil by bitvu z povzdálí, ale to by to nesměl být Urlúk. Ten se v nepřátelských řadách točil jak na obrtlíku, jeho šavle řezala jedno hrdlo za druhým a štít praskal pod náporem trpasličích seker, pro které se stalo prestižní záležitostí, zabít právě jeho. Gríšagovi dělalo problémy se šéfa držet, natož ho chránit, a Sargat, kterého Gríšag pověřil sbíráním šéfových trofejí místo raněného Gurduše, nestačil brát skalpy.
Průlom se teď rozšířil po celé délce trpasličí linie a příval dalších skřetů, obrů a skurutů obránce doslova pohltil. Ne, že by trpaslíci bojovali špatně, rvali se statečně a jejich sekery dopadaly na skřetí hlavy se železnou pravidelností, ale poté, co byla hradba proražena, jich bylo příliš málo k tomu, aby černou lavinu zastavili.
Věrni svému zvyku neustoupili a tak padli do jednoho.
***
"Tak kolik?" vypotácel se Urlúk z poslední krvavé řeže.
"Pětadvacet," spočetl skalpy Sargat, "i s těma třema tady. Dole ste jich prej měl sedm a to dohromady dělá..." chvíli v duchu počítal.
"Třicet dva," spočetl za něj Šarag, "celkem tedy stodevadesát."
"Šéfe!" hvízdnul obdivně Gríšag, "to byste jich dneska klidně moh mít i dvěstě!"
"Možná," zašklebil se Urlúk a teprve teď si Gríšag všiml, jak je unavený. Štít měl rozdrcený napadrť, přední plech zprohýbaný a kazajku potrhanou, bylo těžké nalézt na jeho těle místo, které by nebylo zakrvácené, ať už krví jeho, nebo nepřátel. Každý skřet má někdy okamžiky, kdy zjistí, že už nemůže, a Urlúk procházel jedním z nich. Bojová nálada ho opustila, nadšení vyprchalo a on si sedl do trávy a oddechoval.
Nebyl sám, postihlo to většinu skřetů. Bojovali už příliš dlouho, měli strašné ztráty a většina z nich utrpěla nějaké zranění.
"Kupředu! Do útoku!" řval Sarbag a jeho bič svištěl na všechny strany. Ale jen pomalu a s nechutí se skřeti dávali do pohybu a plazili se vzhůru. Útok se vyčerpal.
"No tak hněte se, vy sviňky líný!" razil si Sarbag cestu k nim, vzteky celý bez sebe.
"Šéfe?" očekával Gríšag další rozkazy.
"Kašlu na to," mávl Urlúk rukou, "naši už nemůžou. Ať si taky zabojujou," ukázal na rhudaurské, za svitu pochodní až příliš pomalu vystupující do kopce.
Ale to už byl Sarbag u nich.
"Kdo tady velí tomu bordelu?" práskl bičem nevinného Sargata.
"Já," řekl unaveně Urlúk.
"Kdo já?" vztekle zavrčel skurut a přetáhl dalšího skřeta, který se nešťastnou náhodou ocitl v dosahu jeho biče.
"Já, sark-turog Urlúk, velitel lehkého pěšího sarku Vlčí spár, momentálně tak na desetině bojového stavu. Připraveni k plnění vašich rozkazů."
"Tak si seber ty svý prašivý snagy a hybaj do útoku!"
"Pane," vysvětloval trpělivě Urlúk, "přešli jsme řeku, prolomili dvě obranné řady a způsobili nepříteli těžký ztráty. Ale i my máme plno mrtvejch a ještě víc zraněnejch. Chlapi sou unavený a potřebovali by vystřídat..."
"Tak sviňky by chtěli vystřídat? A copak byste eště chtěli?" řekl posměšným tónem Sarbag.
"Prdlajs bude!" vykřikl náhle a jeho bič zasvištěl. "Ste smečka línejch a zbabělejch skřetů, který sou podělaný strachy!"
Urlúk s sebou trhnul. Gríšag sevřel pěsti, tušil, co bude následovat. "
Pane," řekl podivuhodně klidně šéf, "byl to můj sark, co první přešel řeku. Byli sme to my, co vobklíčili elfounský koňáky, a byli sme to my, co prolomili trpasličí hradbu. Tudíž nejsme žádní zbabělci. Jestli je tu někdo zbabělej, pak to je ten, co se celou dobu skrejval vzadu a teď chce trhnout slávu na tom, že to bude von, co porazil Dúnadana..."
"Ty svině!" zařval Sarbag a šlehl po Urlúkovi bičem.
Ačkoliv vše, co následovalo, Gríšag očekával, přeci to přišlo tak rychle, že nestačil ani reagovat.
Urlúk bleskurychle tasil, skočil kupředu a ještě, než stačil bič dopadnout, projelo ostří jeho šavle Sarbagovou hrudí. Zahnuté meče obou strážců vyletěly z pochev, ale na Urlúka byly příliš pomalé. Ten uskočil stranou, seknul a jeden ze skurutů chroptěl na zemi s proříznutým hrdlem. Druhý ťal, ale to už byl skřet jinde a jeho zbraň udeřila potřetí. Sarbagův trubač uskočil stranou, aby získal víc prostoru k obraně, ale za chvíli měl stejně ostří šéfovi zbraně pod krkem.
"Zatrub!" zakřičel Urlúk, "Vopíchej elfku a zmrzač elfa, a rychle!"
"To je zrada!" zvolal jeden ze skurutů, "to je zrada!"
"Ticho!" umlčel ho šéf, "je to zrada, ale jeho," ukázal prstem na bývalého sark-ašaga, "to von vás chtěl všechny nechat pobít a zmasakrovat!"
"Hloupost," ozval se další skurut, "byl to náš šéf. Ty si ho zabil a ty za to budeš pykat!"
Tasil meč a v čele svých druhů se vrhnul na skřeta. Gríšag s chlapy osobní gardy a několika kopiníky ze sarku mu zastoupil cestu.
"Hloupost?" naoko se podivil Urlúk. "Tak proč nás tak hnal proti vobrannejm liniím? Proč nás chtěl všechny pobít a tyhle," ukázal na rhudaurské, "nechal flákat? Byl to totiž zrádce!"
"A já vám dám důkaz!" sklonil se Šarag nad mrtvým vojevůdcem. "Koukejte," zamával nad hlavou jakousi rozbitou tabulkou, "písmo psaný samotnýmu elfounskýmu knížeti! Pochopitelně šifrovaný!"
"Ukaž!" nedal se obalamutit skurut.
"Tak se poď podívat!" podal mu Urlúkův zástupce tabulku.
"Nad Mlžnejma horama zapadá to protivný Slunce. Vod Gundabadu se vynořil poblitej Měsíc. Ale jinak je noc hezká, řekla Ašgar a v jejích očích sem uviděl zářit plameny pochodní,"
četl nedůvěřivě skurut.
"Jasný jako facka," řekl Šarag. "Až zapadne Slunce a rhudaurští zapálej pochodně, zaútočíme. Byl to zrádce!"
"Asi jo," pokrčil skurut rameny. "Asi to tak bude."
"Je to tak!" řekl Urlúk. "Byl to zrádce a chtěl nás všechny nechat pobít. Jenže my mu zatneme tipec! Protože velení se ujímám já, sark-turog Urlúk! A já nařizuju, aby trubač zahrál Vopíchej elfku a zmrzač elfa, aby nás mohli rhudaurští vystřídat. Vostatní pak maj až do dalších rozkazů pohov a volno. To je rozkaz sark-turoga Urlúka, vašeho novýho šéfa!"
A trubač zadul, rhudaurská armáda zrychlila krok a bitva se rozhořela novým plamenem.
X.
"Tak co, už se hnuli?" zeptal se Ragnor.
"Ne, stále ještě stojí na místě," odpověděl elf.
Světla ojedinělých pochodní planoucích na valu dosahovala jen do vzdálenosti několika kroků a pak se rozprostírala jen hluboká tma, neprostupná pro oči člověka. Ano, Ragnor viděl záři rhudaurských loučí, ale angmarská armáda mu zůstala skryta, neboť útočila potmě. Musel se spolehnout na oči elfích lučištníků, kteří ustoupili od řeky a které rozmístil před svými kopiníky.
A tak jenom jejich prostřednictvím slyšel o porážce Annaelovy jízdy a Thrórinových sekerníků. A díky nim se také dozvěděl, že se skřetí útok zastavil. Uplynulo několik dlouhých chvil a nic se nedělo. Ragnor znal angmarské stvůry až příliš dobře, než aby nevěděl, že jakmile se jejich i sebezběsilejší úder zastaví, nikdo ho už za žádnou cenu nedá dohromady. A to znamenalo jen jedno. První fáze bitvy, v které se střetli žoldnéři a stvůry, skončila a začíná druhá, ve které se konečně utkají ti, kvůli kterým se válka vede, tedy lidé.
Budou to především rhudaurští, které bude od svého valu odrážet, a budou to jeho kopiníci, původem z Rhudauru, Cardolanu i Arthedainu, kteří se pokusí útok nepřítele zadržet.
Možná to tak bude lepší, vlastně to bude určitě lepší, protože všichni, kterým velel, byli válkou postiženi a teprve teď dostanou příležitost vyřídit si své krvavé účty. Neboť jeho muži, nezávisle na tom, v které části Arnoru před válkou žili, byli vyhnanci, jejich domovy ležely v troskách, spáleny postupující rhudaurskou armádou, jejich ženy a děti byly v lepším případě mrtvé, v horším znásilněné a odvedené do otroctví. Každý jeho kopiník nepřítele nenáviděl a planul zuřivou touhou po odplatě. Dnes bude mít konečně šanci...
Všichni jeho muži nepřítele nenáviděli. On snad nejvíce, protože... A znovu se ponořil do vzpomínek, které ho tak tížily a už léta znemožňovaly klidný spánek.
***
Nejmenoval se vždy Ragnor a nebyl vždy vojákem. Kdysi nosil slavné jméno bohatého dúnadanského rodu a patřil k předním šlechticům Rhudaurského království. Patřily mu rozlehlé lány úrodné půdy v nížinách, početné hrady v kopcích, poslouchaly ho tisíce poddaných. Jeho slovo mělo v královské radě velkou váhu, mohl si dovolit rozhodovat o osudech statisíců. A on rozhodoval.
Byl jedním z těch, kteří první začali volat po větší nezávislosti země, po jejím úplném osvobození od vlivu arthedainských kněží, kupců a jejich vojenských poradců. A byl to on, kdo navrhl zvolit novým knížetem prostého horala, který by byl, jak tenkrát říkal, "jedním z nich". Sliboval si tenkrát od toho nejen větší nezávislost království, ale i svou, neboť co může prostý horal vědět o vládnutí?
Jak mohl tenkrát vědět, kdo za horalem skutečně stojí a čí dlouhé prsty hmátly po jejich království? Jak mohl předvídat vše, co poté následovalo? Kdo mohl tušit, že se tak nenápadná dynastická změna promění v občanskou válku, která do sebe zavleče všechny severní národy? Jak to mohl tenkrát vědět, když pro horala zvedal ruku?
Ale stalo se. Nový kníže byl zvolen a to, co proběhlo potom, nemohl předvídat ani ten nejhorší sýček. Štvanice na arthedainské, hony na cardolanské a nakonec na všechny cizince. Noci, které ohně požárů měnily v den, a dny, které dým ze spálenišť měnil v noc. Potoky krve a řeky násilí, které se vylily z břehů, aby je všechny pohltily. A přitom stále sílící vliv Černokněžného království, jejich protest proti tomu a uvěznění celé Rady, jen tak ze dne na noc. Strašné mučení, kterému byli vystaveni, dlouhé bezesné noci strávené za úpění mučených ve vězeňských kobkách, dlouhé výslechy ve dne a poté opět noci a dny a noci... Šlechtici, jejichž slovo mělo váhu statisíců, umírali v podzemí jako krysy, až zůstal jenom on. A jednoho dne přivedli i jeho před soudní tribunál. Dodnes si pamatuje jeho složení. Starý kníže, velitel gardy a velitel hraničářů.
"Už mě to nudí," zívl kníže, "ty neustálé popravy. Vymyslete něco jiného."
A tak vymysleli. Něco, co tu ještě nebylo a co by mohlo pobavit stárnoucího šlechtice (Bohové, kolik let vlastně strávil ve vězení?) - štvanici na člověka. Mork dal nápad a Luga poskytl muže, setninu svých nejlepších. Gardisty, ne hraničáře - štvanice měla být fér a on měl dostat alespoň minimální šanci.
Než začala, dostával pravidelnou potravu a směl alespoň trochu chodit, ale i tak při něm asi stáli všichni Valar. Štěkot loveckých psů, dusot koní, těžké oddychování pronásledovatelů a potom onen spásný les a Mšená. Dodnes netuší, co se to vlastně stalo, proč náhle umlkly lovecké rohy a volání lovců. Snad starého knížete lov omrzel, snad ztratili jeho stopu nebo se stalo něco jiného, v každém případě se mu však podařilo přejít hranice a zachránit si život. Změnil si jméno a stal se vojákem. Po celou tu dobu se snažil vykoupit svoji vinu a stal se jedním z největších nepřátel Rhudauru i Angmaru. Zabil desítky, možná i stovky nepřátel, ale i to bylo málo. Chtěl se pomstít a k úplnému dokončení msty potřeboval životy těch tří - kníže už byl mrtvý, zemřel prý krátce po honu, Luga a Mork však stále žili. Dnes se však vše změní, to Ragnor cítil a to si i přál...
***
Jeho myšlenky přerušil hlas trubky troubící starou oplzlou skřetí píseň.
"Rhudaurská armáda přidává do kroku, teď míjí zadní angmarské řady," ohlásil elf.
Takže měl pravdu, ani tentokrát se nemýlil.
"Skřeti již nejsou vidět, lučištníci a olifanti mi zcela zakryli výhled," pokračoval elf.
Řady planoucích pochodní se rychle blížily. Už byli zřejmě na dostřel, neboť elf sňal ze zad luk a vložil první šíp. A pak, aniž by se Ragnora na něco ptal, vystřelil. Jeho druhové současně s ním. A podle výkřiků na druhé straně poznal, že většina z nich zasáhla.
Ragnor slyšel mnoho o kvalitách elfích lučištníků, ale to, co viděl, zcela předčilo jeho očekávání. Rhudaurští se zřejmě po prvních zásazích vzpamatovali a rychle uhasínali pochodně, ale nebylo jim to nic platné - elfové stříleli do tmy jeden šíp za druhým, zdálo se nemožné, že by v té rychlosti ještě stíhali zaměřovat, ale dle řevu zasáhnutých a sténání raněných se zřejmě málokterá střela minula.
Vzteklí rhudaurští se také pokoušeli střílet, ale jejich šípy neškodně končily v obranném předpolí. Tak alespoň přidali do kroku ve snaze co nejrychleji překonat vražednou vzdálenost, dělící je od valu.
Ragnor mohl jen zalitovat, že se nemohly připojit Gallionovy stroje, které teď střílely někam za trpasličí hradbu, neboť riziko, že zasáhnou jeho kopiníky, bylo příliš velké.
Chůze rhudaurských se změnila v běh, a i když jich padlo mnoho, ještě více jich pokračovalo, a tak se dostali na dohled.
Jako bájné stvůry ze starých legend se ze tmy vynořili obrovští olifanti v ocelovém pancíři, ježícím se železnými ostny, s věžemi na zádech, obklopeni hraničáři s tasenými noži.
Elfové ustoupili a kopiníci zaujali jejich místa. Rhudaurští je spatřili a spustili válečný řev.
"Rhudaur! Rhudaur!" řvali hraničáři.
"Náš Ragnor Lev chce vaši krev!" odpověděli sborem kopiníci a pak se obě strany srazily.
Tam, kde pochodovali olifanti, se řady rozestoupily, na ostatních místech však byli hraničáři přivítáni neproniknutelnou hradbou kopí.
Ragnor se postavil jednomu olifantu vstříc. Chvíli hleděl na obrovské zvíře, zuřivě troubící svým mohutným chobotem a opřen o své kopí vyčkával. Měl již tu čest bojovat proti několika takovým zvířatům, věděl, jak na ně, a své muže k tomu vycvičil. Zatímco zvlášť určený oddíl pobíjel hraničáře, kterým se podařilo spolu s obrem proniknout, on sevřel zbraň, přeběhl vzdálenost, která ho od mumaka dělila, vyhýbaje se přitom střelám, které po něm vrhali rhudaurští z věžičky, a vší silou mu zabodl kopí do hrudi. Zvíře zařvalo bolestí, postavilo se na zadní, vystavujíce tak dalším kopím své nechráněné břicho. Věž na hřbetě ztratila stabilitu a zřítila se dolů. Rhudaurské, kteří z ní vypadli, čekala jen smrt, ať už z rukou jeho mužů, nebo umírajícího zvířete, které ve strašných bolestech ničilo vše, co se dostalo do blízkosti jeho strašných nohou či mohutného chobotu.
Netrvalo dlouho a olifanti byli do jednoho pobiti, aniž by se jim nějak výrazně povedlo Ragnorovu linii narušit.
Útoky lehkých hraničářů, připravených o podporu olifantů, se rozbíjely o řady kopiníků jako vlny o skalní útesy, ale protože byli zezadu tísněni postupující armádou, nezbývalo jim nic jiného, než se hnát vpřed a znovu a znovu se pokoušet o průlom.
Až se jim na jednom místě skutečně podařil. Tam, povzbuzováni přítomností svého velitele, svými mrtvými zatížili a posléze zlámali jejich kopí a přes velké ztráty se jim podařilo prorazit. Jenže to už se na ně hnal Ragnor v čele nejvěrnějších, obnovil porušené linie a skrz hraničářské šiky si probil cestu k jejich vůdci.
A tak se - nad hrozny mrtvol a v záři pochodní - znovu potkali. Mork, ač mrštný a hbitý, neměl se svým nožem proti Ragnorově dlouhé zbrani žádnou šanci. A pak, když zatlačili zbylé rhudaurské zpět za val, se mohl Ragnor poprvé za poslední rok usmát. První část své pomsty uskutečnil, další na sebe určitě nedá dlouho čekat.
***
Hraničáře vystřídali horalové a žoldnéři a obě strany se opět srazily. Někde za řevu, jinde tiše, všude však s nenávistí, jaká je možná jen v občanské válce.
Horalům s meči a oštěpy se ve středu sestavy nevedlo o mnoho lépe než hraničářům; žoldnéřům s dlouhými zbraněmi se však na křídlech několikrát podařilo proniknout. Ragnor je však pokaždé zahnal zpět. Už se zdálo, že se mu podařilo útok zastavit, když došlo k události, kterou nepředvídal.
Skřetím jezdcům se v boji vedeném v lese povedlo prorazit řetěz elfích stráží a zaútočili na jeho křídla. Okamžitě zorganizoval protiútok, ale skřeti měli u sebe svého strašného vůdce a než se mu ho podařilo zabít, spojili se s rhudaurskými, křídlo bylo poraženo a bitva prohrána.
Dal zatroubit k ústupu, sám však sebral hrst nejvěrnějších a v touze po naplnění své pomsty se vrhnul do posledního útoku. Jako papír odváli jeho muži zbytky horalů a jako nůž do másla vnikli do řad knížecí gardy.
"Lugo! Lugo!" křičel a v bojovém šílenství bodal okolo sebe kopím jako posedlý. Jeho křik nezůstal nevyslyšen.
"Kdo mě volá?" vzkřikl velitel gardistů a obklopen svými nejzkušenějšími se vrhl vpřed.
"Já," odpověděl Ragnor a probodl dalšího muže.
"Kdo já?"
"No přece já," usmál se Lev, bodl své kopí do hrudi muže z Lugovy stráže a přiblížil k němu na dálku kopí, "copak mě nepoznáváš?"
"Ty?" vykřikl překvapeně velitel gardy.
"Já," přikývl Lev a bodl ještě jednou a z plných sil. Luga byl příliš překvapený na to, aby se stihl krýt. Kopí mu vniklo hluboko do břicha.
"Já Ragnor Lev, dostal svou krev!" smál se Ragnor, když se na něj ostatní gardisté vrhli a svými meči ho sekali na kusy. Jeho spolubojovníky pohltil rhudaurský příval.
Jejich oběť však nebyla marná. Uvedli nepřátelské řady ve zmatek a nechali je dezorganizované právě ve chvíli, kdy princ zatroubil do útoku a jeho těžká jízda zahájila poslední dějství noční bitvy nad brodem řeky Střely.
XI.
Takže si ho šéf konečně všiml a hned ho povýšil! Takový sběrač trofejí je už pěkně důležitá funkce, skoro velitel trarku, a možná ještě víc, protože sběrač je šéfovi pořád nablízku, kdykoliv se něco semele a někdy i jindy.
A teď byl Sargat šéfovi pěkně nablízku, seděl mu u nohou a zatímco ho Gríšag dostával kořalkou z nejhoršího a Šarag přepočítával podřízené, on mu na řemeny přišíval trofeje. Ale ještě předtím musel ovšem skalpovat toho zrádce Sarbaga a jeho dva pohůnky, čímž dosáhl počet šéfových triumfů sto devadesáti tří a do dvou stovek scházelo jen sedm.
Taková funkce ovšem není jen tak a skřet se o ni musí pořádně starat. A Sargat se staral. Nejprve zapojil Gurduše, který byl sice zraněn, ale to ho vůbec neopravňovalo k tomu, aby se flákal. Pověřil ho, aby našel šéfovu dýku a jeho kopí, což bezruký mohl klidně zvládnout.
Zatímco dýku našel Gurduš snadno, válela se nedaleko, stále ještě zabodnutá v trpasličí hlavě, kopí musel hledat až u řeky a tam mu to bude chvíli trvat.
Když dýku šéfovi předával, šéf z ní měl ohromnou radost, to se pozná, a hned vyslal Sargata hledat nějaký vhodný štít. Sargat ho našel a teprve potom mohl našívat trofeje. Byl asi u stosedmdesátý, když je začali znovu bombardovat a oni museli každou chvíli zdrhat, aby nedostali šutrákem po palici. Ono se špatně šije, když každou chvíli něco letí, a tak byl teprve u stoosmdesátý, když šéf rozčíleně vykřikl.
"Co se děje?" zeptal se Gríšag.
"Ty to nevidíš?" ukázal Urlúk na zadní řady rhudaurské armády, "vždyť voni ustupujou!"
A skutečně, když se Sargat podíval pořádně, viděl, že se zadní voj nějak divně prohnul a pár lidí dokonce utíkalo pryč.
"Ty zbabělci ustupujou!" zakřičel šéf, "voni to snad eště prohrajou!"
Dosud souvislé řady rhudaurských se začaly pomalu drolit a příliv uprchlíků zesílil. Na místě, které ještě před chvílí měli v moci, zavlála bílá zástava Arnoru.
"To teda ne!" rozčílil se šéf, "to jen tak nenechám. Tohle vítězství sme těžko vybojovali a já se nenechám vo něj připravit."
A začal jednat. Tak, jak u něj byli zvyklí.
Seřval své podřízené, postavil sark na nohy, doplnil dalšími skřety, sešikoval do útočného klínu, když boky zpevnil obry a skuruty, a ještě předtím, než se rhudaurská armáda definitivně zhroutila, dal zatroubit k útoku.
***
Sargat se chvíli zdržel, protože hledal Gurduše s kopím a než ho nalezl a šéfa dohnal, pronikl už klín do rhudaurské sestavy a Urlúk si na svůj účet připsal sto devadesátého čtvrtého.
"Útočí Angmar! Angmar útočí!" řval šéf a skrz prchající rhudauřany si razil cestu vpřed. Někteří z nich se vzchopili a chtěli útočit po jejich boku, ale bojovně naladění skuruti je strhávali k zemi a po jejich tělech se hrnuli dál. Narazili na jeden z jezdeckých klínů, který se zařízl do rhudaurské armády s cílem ji obklíčit. Nepovedlo se mu to. Šéf si připsal sto devadesátého pátého a sto devadesátého šestého. U příležitosti skalpování mu chtěl Sargat předat kopí, ale nestihl to, protože šéf se jako zběsilý hnal dál.
Rozprášili další jezdecký oddíl. Sto devadesát sedm a sto devadesát osm.
Rhudaurský ústup se zastavil a muži fascinovaně zírali na mohutné obry a urostlé skuruty s malým skřetem v čele, přidávali se k nim a skrz nepočetné jezdce se probíjeli zpět.
Jeden z arnorských velitelů zjistil, proč útok uvázl a vrhnul proti nim svůj voj. Bojoval statečně, ale proti Urlúkovi neměl šanci. Sto devadesát devět a do dvou stovek chyběl jen jediný.
Šéf se rozhlédl, zjistil, kde se zrovna nachází arnorská zástava (byla teď už nebezpečně blízko té rhudaurské), a zamířil k ní.
Prošli řadami knížecí gardy, bez svého velitele jen obtížně čelící jezdeckému náporu. Občas narazili na nějakého jezdce, prosekávajícího si cestu, ale Urlúk je tentokrát nechával jiným, jako by si dvousté místo pro někoho šetřil.
"Z cesty! Angmar je tady!" křičel a razil si cestu k vlajce. Nakonec tam došli. Probíhala tu zuřivá řež. Urostlý Dúnadan, který v bitvě přišel o koně, vzdoroval přesile gardistů a jednoho za druhým posílal na onen svět. Jeho muži, částečně na koních a částečně opěšalí, mu kryli boky a probíjeli se společně s ním k rhudaurskému knížeti. "Kde máte svého knížete?" proklál Dúnadan dalšího muže, "ať jen změří své síly s arnorským princem!"
Jenže Rhudauřanovi se do boje moc nechtělo, jen vysílal další a další muže, kteří končili v tratolištích krve pod jeho nohama.
"Tak kde je ten pasák ovcí? To je skutečně takový zbabělec, jako se o něm vypráví?"
Zřejmě byl, protože zaútočil jen další gardista. Za chvíli ležel i on a princ se probíjel dál.
"Má ještě někdo chuť utkat se s princem?" zasmál se šlechtic, "chce z vás stvůr ještě někdo zemřít, jsa proboden ušlechtilou zbraní?"
"Já," ozval se Urlúk a s tasenou šavlí se vrhnul na prince. "Nevěděl jsem, že rhudaurské barvy hájí skřeti," podivil se Dúnadan, ale pak už měl co dělat, aby kryl Urlúkovy útoky.
Byl to skvělý souboj a u skřetích ohňů se o něm později mnoho vyprávělo. Dúnadanova velikost, síla a obratnost proti skřetí mrštnosti a vynalézavosti. Princovo šermířské umění, získané od těch nejproslulejších bojovníků a vypiplané v desítkách soubojů, proti Urlúkově taktice, vzniklé v dvouleté válce. Oba se předháněli v složitých obratech, úskocích a fintách, ale nikdo z nich nemohl získat viditelnou převahu. Tak musela přijít náhoda.
Při jednom z úkroků Urlúk špatně došlápl a než se mu povedlo přenést váhu na druhou nohu, princ rychle zareagoval a udeřil mečem. Urlúk rychle vykryl ránu šavlí, ale pak mu noha definitivně uklouzla a on spadl k zemi. Ještě nedopadl a už se pokoušel odvalit stranou. Ale princ byl rychlejší a ťal.
Přesně v ten okamžik Sargat poznal, že šéf má problémy a jestli se něco nestane, mohl by přijít o kejhák a komu by pak on sbíral trofeje?
A než si uvědomil, co vlastně dělá, hodil šéfovi jeho kopí. Zbraň byla u šéfa přesně v tu chvíli, co Dúnadanův meč. Sargat neměl dobrou mušku, protože místo toho, aby zbraň skončila v ruce Urlúkově, skončila v ruce Dúnadanově - ostrý, ještě zčásti otrávený hrot jí projel skrznaskrz a vychýlil ji o dva palce stranou. Meč dopadl vedle, Dúnadan vykřikl bolestí, Urlúk rychle vyskočil a ještě při výskoku ťal. Měl na ránu spoustu času a on si ji vychutnal - princova hlava dopadla na zem o pár chvil dříve než vlastní tělo.
A jako by to byl nějaký signál, vrhli se všichni - skřeti, obři, skuruti, Rhudauřané, Cardolanci i Arthedaiňané vpřed, aby získali jeho tělo a všech se zmocnilo jedno ohromné krvavé šílenství.
XII.
Dorazil posel. Vyslechl ho. Nepřinesl nic pěkného, už dlouho zezdola nepřicházely dobré zprávy, ale tahle byla skutečně špatná a bylo na něm, aby ji sdělil princezně.
"Princezno, váš manžel..." řekl pomalu.
Zbledla. Okamžitě poznala, co jí řekne.
"Je mrtvý?" zeptala se s trochou naděje v hlase. Přikývl a zničil tak i poslední naději.
"Jak zemřel?" zeptala se, jako by na tom záleželo.
Raději dělal, že otázku přeslechl.
"Ptám se, jak zemřel?" opakovala otázku princezna.
"Nevím, byl tam prý strašný zmatek a ..." vymlouval se. Bylo to zbytečné, stejně poznala, že lže.
"Víte-li, že je mrtvý, pak víte, i jak zemřel. A já to chci slyšet."
Tak jí to řekl. Zasmála se tak, že mu přeběhl mráz po zádech.
"Mému manželi, princi Dúnadanů a velkému vojevůdci usekl hlavu nějaký skřet?" zeptala se nevěřícně.
"Bylo tam to kopí, byla to lest..." vysvětloval nevysvětlitelné.
"To není pěkná smrt, doufám, že já zemřu lépe," pobídla koně a náhle se rozjela do údolí. Jen taktak ji stačil zadržet.
"Proč?" obrátila se k němu v slzách."Proč mě nenecháte zemřít? Chci s ním alespoň umřít, když už jsem s ním nemohla žít!"
"Princezno, váš manžel je mrtvý a bitva je prohraná. Vaše smrt na tom nic nezmění," pokusil se ji přesvědčit. "A navíc váš otec..."
"Kašlu na svého otce," přerušila ho. "On je mrtvý, on, kterého jsem měla ráda a kterého jsem milovala. Ona mi ho vzala...", polkla. "Ale proč vám to vůbec říkám, víte vy vůbec, co je to láska? Víte co je to milovat? Nebo znáte jen tu svou strategii a taktiku?"
Mlčel, co měl také říci?
"Proč mlčíte? Proč nic neříkáte?"
"Princezno," řekl pomalu. "Já chápu váš zármutek, ale přesto vás musím upozornit, že váš další pobyt zde se stává nebezpečným. Jak jsem říkal, na výsledku bitvy nic nezměníte a vy byste mohla přijít o život. Každou chvíli sem mohou dorazit nepřátelé a já si nejsem jistý, zda bychom je byli schopni zadržet. Bude lepší, když pojedeme pryč..."
Chvíli přemýšlela.
"Dobře tedy," řekla nakonec, "pojedeme. Ale ne domů, zůstaneme tady, jemu nablízku. A jednou Střelu přejdeme, dokončíme jeho plán, dáme jeho vlasti svobodu a teprve pak se můžeme vrátit. Je to jasné?"
"Ale princezno, k tomu budeme potřebovat spoustu vojáků a ..."
"Vy mi v tom pomůžete," řekla pevným hlasem. "Je vám to jasné?" Přemýšlel - Eluréd mu dal zcela jiné pokyny - a navíc ...
"Ptám se je vám to jasné?" zeptala se znova. "Jinak neodjedeme!"
Přikývl, v této chvíli vůbec nemělo smysl o něčem s ní diskutovat. Snad později...
Pobídla koně a vyrazili. U brány Gallion šikoval poslední vojáky. "Pojeďte s námi, Gallione," nabídla mu.
"Ne," odmítl starý voják, "princ mne najal na celé tažení a nehodí se pro mne opouštět ho teď před jeho koncem. Mám ještě pár chlapů a budou-li mi Valar nakloněni, vydržím až do rána a pošlu pár nepřátel tam, kam patří. Já zůstávám zde."
Pokrčila rameny a v čele jejich doprovodu zamířila k Západní bráně. K místu smrti svého manžela se už neohlédla. Halmir však cítil, že se ještě vrátí.