Velký král Británie Beli zemřel a zanechal po sobě čtyři syny, z nichž Lludd, následník trůnu, se ujal moudré vlády nad zemí. Přestavěl celý Londýn, posílil městské zdi, vylepšil staré a vztyčil nové strážní věže a přiměl lid ve městě stavět si domy lepší, než stály kdekoli jinde. Měl své sídelní místo rád a vzpomínka na jeho zásluhy dodnes v názvu zaznívá - je jen zkomolením a rozšířením jména 'Lludd'.
Nejraději ze všech svých bratrů měl Lludd Llewelyse, se kterým si byli velmi blízcí a který byl jeho důvěrníkem. A tak, když vešlo ve známost, že po právě zemřelém francouzském králi zůstala pouze dědička a Llewelys začal přemítat, zda by svolila ke sňatku, pouvažovali oba bratři o vhodnosti takového spojení a nakonec se rozhodli, že by bylo ku prospěchu celé Británie. Lludd se rozhodl svého bratra podpořit a dal mu k dispozici výstavní námořní flotilu, která s Llewelysem na palubě vlajkové lodi vbrzku vyplula směrem ku Francii. Výprava byla úspěšná; francouzský dvůr bez okolků princezně doporučil nabídku přijmout a ukázalo se, že to byl vskutku dobrý tah - Llewelys, provázen radami svého bratra, se brzy stal moudrým a rozhodným panovníkem. Tak bratři vládli Británii a Francii.
O několik let později padly na Lluddovo království tři veliké pohromy, s nimiž si Britové nevěděli rady. První ranou byl příchod národa Koroniadských, kteří byli obdařeni magickou schopností slyšet cokoliv, co bylo řečeno po celém ostrově, ať to bylo na místě vysokém či nízkém, tmavém či světlém. To je neodpustitelně zvýhodňovalo ve všech oblastech života. A nebylo proti nim žádné obrany, neboť jakmile jen hovor sklouzl k nějakému takovému tématu, ihned ho slyšeli, i kdyby byl šeptán na dně hluboké propasti či vysoko na vrcholku hory. Navíc se Koroniadským podařilo podlomit ekonomiku celého ostrova pomocí jejich měny, kterou bylo sice možno měnit za mince, ale pokud byla uložena či uschována, proměnila se v houby.
Druhým neštěstím, které přicházelo jednou do roka a přivádělo lid k šílenství, byl nepopsatelný řev, jenž se ozýval celou zemí vždy v noci před Beltainë, v předvečer prvního máje. Kdokoliv slyšel tento příšerný jek, propadl strachu a zmatku, kterému někteří dokonce podlehli. Stateční muži se ukrývali v domech, ženy z toho byly nemocné a děti se z té hrůzy, která trápila i zvířata a rvala listí ze stromů, nikdy docela nevzpamatovaly.
Pohroma číslo tři se úzce dotýkala samotného krále Lludda. Sklepníci a hostinští v jeho dvorcích a klášterech, dokonce i ti v Londýně, nacházeli každé ráno svoje spíže a sklepy prázdné - bez ohledu na to, jak pečlivě se je snažili v noci hlídat.
Neštěstí nabývala na síle a nakonec nebylo v království člověka, který by jich zůstal ušetřen. Občané se tedy obrátili o radu a pomoc ve svých trápeních ke králi Lluddovi. A on, ačkoliv se starostlivě snažil, seč mohl, si nevěděl rady. Nakonec někdo z královských rádců navrhl obrátit se na králova bratra Llewelyse, který by mohl tyto smutné záležitosti pomoci rozřešit. Lludd ihned, ačkoliv tajně, vypravil loď do Francie. Llewelys dostal zprávu, že jeho bratr byl spatřen, jak se po moři blíží ke Francii a správně předvídaje, proč tak činí, se mu vydal vstříc. Uprostřed Kanálu oba odpoutali vlajkové lodi od velkých flotil a pluli se setkat a pozdravit. Llewelys prozradil Lluddovi, že uhádl důvod jeho návštěvy. Pak si však oba uvědomili, že vítr zanese slova jejich rozmluvy zpět ke Koroniadským a Llewelys navrhl způsob, jak si promluvit bez toho, aby byli odposloucháváni. Kázal vyrobit velikou bronzovou trumpetu ve tvaru dlouhého loveckého rohu, skrze kterou mohli hovořit. Naneštěstí však cokoliv bylo do trumpety řečeno, dostávalo se ven druhým koncem jako urážky a ostouzení.
Llewelys brzy přišel na to, že v dlouhé troubě sídlí zlý duch a nařídil svým sluhům, aby ji prolili vínem a tím ho vyplavili. V následující rozmluvě pak vysvětlil Llewelys Lluddovi, jak se zbavit všeslyšících Koroniádů. Dal mu velikou zásobu zvláštního druhu brouků, který se v Británii nevyskytoval, a poradil mu, aby si jich část schoval, kdyby je snad potřeboval ještě později. Zbytek měl Lludd rozetřít a smíchat s vodou na kaši. Pak už postačí po návratu domů svolat všechen lid a rozsypat na něj onu podivnou hmyzí směs. Lluddovým lidem neublíží, ale Koroniadští zemřou na otravu.
Poté Lludd objasnil svůj druhý problém, předprvomájový řev.
"To působí drak," řekl Llewelys do trouby, "jenž je napaden jiným drakem, který si dělá zálusk na tvou zemi. Váš drak útoku každoročně odolá, ale strašně přitom řve. No, co tedy s tím. Až se vrátíš, povolej matematiky a nech přesně vyměřit celý ostrov od pobřeží k pobřeží, až ke čtyřem nejvzdálenějším bodům, a pak na místě, které je přesně ve středu, vykopej hlubokou jámu se svažujícími se stěnami. Na dno postav velký kotel tvé nejlepší medoviny a přikryj ho plachtou z nejjemnějšího hedvábí. Nesvěř to nikomu jinému - sám o půlnoci před prvním májem stůj na stráži a čekej, co se bude dít. Dívej se pozorně. Bojující draky nakonec vysílí dlouhý zápas a až únavou padnou přímo dolů do díry na medovinu překrytou hedvábím, promění se v tom okamžiku v párek prasátek. Začnou se topit, zamotáni do hedvábné plachty, a žízeň je přiměje vypít hltavě každičkou kapku. Jediné, co pak zbývá udělat, je zavázat cípy hedvábí na uzel a celý balík pohřbít někde v nejbezpečnější pevnosti, jakou ve svém království máš."
Lludd zavolal do trubky: "A co to třetí neštěstí, naše mizející zásoby?"
"To je ze všeho nejsnazší," volal Llewelys zpátky. "To čaroděj krade každou noc tvoje jídlo! Při večeři sesílá kouzla a když všichni usnete, loupí potravu."
"Ale jak mu to můžeme zarazit?"
"No zůstat vzhůru!" křikl Llewelys. "Nesmíš podlehnout kouzlu. Poruč si přinést velikou káď plnou studené vody, postav ji vedle sebe a jakmile budeš ospalý, skoč dovnitř. Tak ho můžeš chytit při činu a porazit."
Lludd bratra objal, poděkoval mu a už na cestě zpět k domovu se začal řídit bratrovými radami. Nejdřív roztloukl hmyz a zamíchal ho s vodou. Pak svolal velké shromáždění všech poddaných včetně Koroniádů a směs na ně rozsypal. Koroniadští popadali k zemi, svíjeli se v agónii a pak do jednoho zemřeli. Poté Lludd našel střed Británie - v Oxfordu, jak se vypráví - a vykopal tam hlubokou jámu. Do ní uložil kotel nejlepší medoviny a přikryl ho prvotřídním hedvábím. Celou noc seděl, čekal a draci skutečně přilétli a bojovali ve vzduchu nad jeho hlavou. Pak se konečně znaveně proměnili na žíznivá prasátka a padli dolů. Tak jak Llewelys předpověděl, vrhli se na medovinu a v mžiku ji vypili. Lludd je bezpečně svázal a pak ukryl hluboko v kamenné pevnosti pod Snowdonem. A od těch dob už nikdo nikdy neslyšel takový strašný křik.
Aby se vypořádal s třetí pohromou, uspořádal Lludd velikou slavnost. Nechal si připravit vědro dost velké pro člověka a naplnil ho ledovou vodou. Jak ubíhal večer, řeč stolovníků byla stále nezřetelnější, písně přestávaly znít, až konečně všichni usnuli s hlavami na stole.
Král Lludd tušil, že se mu za chvíli povede stejně, a proto neváhal a skočil do kádě, jen aby zůstal vzhůru. Otevřely se dveře a vešel muž veliké postavy oděný v brnění. Nesl ohromný koš, do kterého začal ihned ukládat všechno jídlo a pití. Koš se stále zvětšoval, aby pobral každičký kousek jídla. Když obr vyčistil celou hodovní síň, nakonec spící sál opustil.
Lludd se za ním rozběhl, připraven se bít. Obr pustil košík a vytasil meč. Bojovali ze všech sil, až se stěny pevnosti začaly třást a kdykoliv Lluddův útok, živený spravedlivým hněvem, zasáhl cizincovu zbroj, létaly spršky jisker. Nakonec ale obr kapituloval a prosil krále o život.
Lludd ho donutil slíbit, že vrátí či nahradí každičkou věc, kterou ukradl, zachová věrnost králi a jeho lidu a už nikdy se proti němu nepostaví, a pak mu dal milost. Takto král Lludd našel lék na všechna tři příkoří, která trápila jeho državy po celé Británii; tím si vysloužil věčnou úctu a z velké vděčnosti byl nejvyšší kopec Londýna pojmenován po něm jménem Ludgate.