C.S.Lewis (1898-1963), původem Ir, profesor středověké a renesanční literatury v Cambridge. Tolik snad ze životopisu. Nechci se o datech rozepisovat víc; pokud by snad někoho zajímala, nechť zví, že sám CSL si na ně příliš nepotrpěl. A tak radši zkusím vyprávět o světě, který on ve svých knihách maloval, i když jsem nikdy "popisný realismus" neměl moc rád. No řekni sám - není lepší se na obrázek podívat, než si o něm nechat jen vyprávět?
Už několikrát, třeba i při cestě Prahou, jsem se málem dostal do Narnie. Vždycky je úplně jasné, že támhle za tím rohem čeká branka, stačí se shýbnout a už mne svými větvemi vítají dryády a když budu mít štěstí, potkám samotného Aslana... Cože, že jsi o Narnii ještě neslyšel? Ale to je chyba, příteli! Nikoli nenapravitelná, samozřejmě. Do Narnie se člověk dostane různě. Třeba starou skříní - ani neví jak, ale najednou zjistí, že za kabáty je smrkový hustník a o kousek dál stojí - uprostřed lesa - pouliční svítilna... Když jsem četl Letopisy poprvé, připadalo mi to trochu naivní: máš pravdu, není to svět vznešených hraničářů a tichých moudrých elfů, ale mne vždycky hrozně přitahoval právě Hobitín, se svojí jednoduchou náročností na pohodlí. A i v Narnii potkáš vznešenost. Stačí, aby kolem tebe prošel lev Aslan, syn Zámořského císaře - a začne ti běhat po zádech mráz a zároveň bys moc chtěl schoulit se u Aslanovy přední tlapy a zabořit obličej do jeho zlaté hřívy...
Lewis má mnoho společného s JRR Tolkienem, osobně i autorsky. Byli velkými přáteli, kteří se oba setkali s mýty Severu a oba jimi vskutku žili. Každý z nich také vytvořil svůj vlastní svět, těmito mýty nemálo inspirovaný. Pro mne má pan Lewis však jedno zvláštní kouzlo v tom, že se kolem něj dosud nerozpoutala žádná... Lewisománie. Snad proto, že Narnii jen načrtnul, zachytil snad sedm příběhů z její historie, snad proto, že jakékoliv snahy proniknout do historie Narnie hlouběji tvrdě potíral. V odpověď na dopis jednoho čtenáře napsal: Ptáte se mne, koho (nebo co) má představovat Rípčíp. Odpovídám tedy, že NIKOHO. Rípčíp, tak jako většina postav z mých příběhů, tak jako celá Narnie, nechce nic představovat. ’Do Narnie jste se dostali jenom proto, abyste mne tu trochu poznali a mohli mě potom tím lépe poznávat ve vašem světě.’ říká Aslan, když se loučí s Lucinkou a Edmundem.
Divil jsem se, ale někteří moji přátelé skutečně nevytušili, o čem Lewis v Letopisech Narnie, jako i v dalších knihách píše. Byl ostatně sám po dlouhá léta ateistou, až do událostí, jež autobiograficky popisuje v knize Zaskočen radostí, která nedávno vyšla i v češtině. A tak i mnoho dalších knih se zabývá výhradně problémy křesťanství. Zmíním K jádru křesťanství - zcela logicky (a tedy v Lewisově stylu) podaný rozbor jeho křesťanské filosofie, Poutníkův návrat - snad nejlépe připodobnitelný Komenského Labyrintu světa, situovanému však do našeho věku - a knihu Problém bolesti, jejíž obsah už naznačuje samotný název.
Knihu, kterou bych ti ale rozhodně doporučil, je Velký rozvod. Když už je člověk jednou v pekle, může být takový výlet autobusem do nebe docela příjemné zpestření. Jedná-li se ale o to, zda se sám ve svém pekle zamkne, nebo zda odhodí zbytečná zavazadla přetvářky a pocitu vlastní důležitosti... a začíná jít o život.
Skutečné mistrovství slova však CSL prokázal zejména v rozboru psychologie ďábla. Ať už ve vědecko-fantastické trilogii Pryč z Mlčící planety, Perelandra, Ta příšerná síla, nebo v Radách zkušeného ďábla. Čekáš-li sci-fi, ve které se křižují kosmické křižníky a supermoderní technika vítězí, asi tě tě Lewisova trilogie zklame - spíše si představ takové Wellsovské pojetí - létat se přece dá i v lahvi od okurek - a jsi doma. Ale když na Venuši potká Královna Eva Zlého pozemšťana, začne ti po zádech běhat mráz, jak logicky lze obhájit naprostou, vyloženou lež. Sám by jsi se proti ní nebyl ubránil. A Rady? To je zase sbírka dopisů zkušeného pokušitele mladšímu nezkušenému ďáblíkovi, kterak pokoušet a jak nejlépe otravovat život mladého křesťana. Sám autor o téhle knize píše, že se mu nic nepsalo snadněji, ale také nikdy nepsal nic s menším požitkem. Když tuhle knihu tvořil, byl sám plný prachu, žízně, hrubého písku, svědění. A stejné sucho je cítit na jazyku, když Rady čteš.
To by snad jako stručný přehled mohlo stačit; vždyť proč bys měl o Narnii slyšet jen z druhé ruky, když se tam můžeš vydat a poznat Aslana sám...