Bohové se přesto nevzdali naděje, ale mnohokrát se shromáždili pod zničeným kmenem Laurelinu a odtamtud vycházeli a znovu neúnavně prohledávali zemi Valinor a divoce si přáli pomstít se za rány, jež utrpěla jejich překrásná říše; a Eldar na jejich výzvu pomáhali v pronásledování, a hnali se nejen po rovině, ale plahočili se i vzhůru a dolů po svazích hor, neboť z Valinoru není úniku na Západ, kde se prostírají chladné vody Vnějších moří.
Ale Fëanor stojící na prostranství před Inwëho domem na vrcholku Kôru se nenechá umlčet a volá, ať se všichni Noldoli u něj shromáždí a vyslechnou ho, a mnoho tisíc jich přichází, aby naslouchali jeho slovům; nesou štíhlé pochodně, takže je místo naplněno zlověstně rudým světlem, jaké nikdy předtím neozářilo ony bílé stěny. Když se tam shromáždili a Fëanor vidí, že daleko nejvíce jich je z rodu Noldor, vyzývá je, aby nyní využili temnoty, zmatku a únavy Bohů a svrhli své jařmo - neboť tak pomateně nazýval požehnané dny ve Valinoru - a káže jim, ať s sebou vezmou, co mohou nebo chtějí. "I kdybyste se všichni v srdci strachovali mne následovat, vězte, že já, Fëanor, sám půjdu do širého a tajemného světa hledat klenoty, jež mi patří, a snad mne tam potkají mnohá velká a podivuhodná dobrodružství, více hodná dítěte Ilúvatarova než služebníka Bohů."
Tu zavládne veliký shon mezi všemi, kdo ho chtějí ihned následovat, a přestože moudrý Nolemë pozvedá hlas proti takové ukvapenosti, neposlouchají ho a vřava stále roste. Nolemë je znovu zapřísahá, ať alespoň vyšlou posla k Manwëmu, aby se řádně rozloučili a snad dostali na cestu i požehnání a radu, Fëanor je však přesvědčuje, ať zavrhnou i tak uměřenou rozvážnost, neboť učinit, jak Nolemë radí, by prý vyvolalo jen odmítnutí, a Manwë by jim cestu zakázal a zabránil jim v ní. "Čím je nám nyní Valinor, když jeho světlo pohaslo?," říkají. "Daleko raději bychom si zvolili nespoutaný svět bez hranic." Poté se ozbrojí, jak nejlépe mohou - neboť v oněch dnech se Elfové ani Bozi přespříliš nezaobírali zbraněmi - a vzali si nashromážděné klenoty a zásobu oděvů; avšak všechny knihy svých nauk tam zanechali, a bylo toho věru málo, co by jejich moudří nedokázali sestavit podle paměti. A Nolemë viděl, že jeho rada nezvítězila, nechtěl se však odloučit od svého lidu, a šel s nimi a pomáhal jim se všemi přípravami. Potom sestoupili se svahu Kôru, osvětleného plameny pochodní, a tak spěchali podél zátoky po březích toho ramene Moře stínu, které tam zabíhalo, až na pahorcích našli přímořská obydlí Solosimpi.
Zabíjení rodných (bitva na Kópas Alqualunten)
Většina toho lidu se s Bohy účastnila pronásledování, avšak mnozí byli shromážděni na písčinách před svými obydlími a vládla mezi nimi úzkost, ale nemálo se jich ještě činilo na kotvištích. Hlavní z nich nazývali Kópas; nebo úplněji Kópas Alqualunten, Přístav labutích lodí (1). A Labutí přístav se podobal zátoce klidných vod, jen směrem na východ a k mořím se skalní kruh, jenž ho obklopoval, poněkud snižoval, a tudy moře pronikalo dovnitř, takže se tam klenul mocný oblouk z pevného kamene. Ten byl tak obrovský, že kromě těch nejmocnějších tam mohly proplouvat dvě lodi najednou, jedna ven a druhá dovnitř, a o skálu se přitom neodřely ani vrcholky stěžňů. Kvůli skalní stěně tam dopadalo jen málo světla stromů, a proto byl Přístav neustále osvětlen kruhem zlatých lamp, a byly tam také pestrobarevné lucerny, nesoucí znaky loděnic a přístavišť různých domů; obloukem však bylo možné vzdáleně zahlédnout bledé vody Moře stínu, slabě osvětlené září Stromů. Překrásný byl pohled na přístav v čase, kdy bílé třpytivé flotily připlouvaly domů a zčeřené vody tříštily odraženou záři lamp do chvějivých světélek a spřádaly podivné obrazy z mnoha třpytivých čar. Nyní však všechna plavidla kotvila nehnutě a po zániku stromů padl na celé místo truchlivý stín.
Nikdo ze Solosimpi nechtěl naslouchat divokým slovům Noldoli, snad jen několik, které bylo možno spočítat na prstech dvou rukou; a tak se noldolský lid neradostně ubíral na sever podél břehů Eldamaru, až přišli k vrcholkům útesu, jež shlížely na Labutí přístav, a kde Solosimpi v dávných dobách vysekali do skály točité schody, vedoucí dolů k přístavní hrázi. Dále na sever byla cesta velmi drsná a zlá, a Noldoli měli mezi sebou téměř tolik žen a dívek, kolik bylo mužů a chlapců (ačkoli mnoho zejména nejmladších dětí zanechali v Kôru a v Sirnúmenu a prolili pro to mnoho slz); a tak byli nyní na rozpacích, a v této krajní nouzi, téměř šílení žalem a v myslích zmateni, dopustili se zde činů, kterých později přehořce litovali, neboť jimi na všechen lid nadlouho těžce dolehla nemilost Bohů a dokonce i srdce Eldalië se obrátila proti nim.
Hle, Fëanor radí, že družina nemůže postupovat rychle na sever, nemá-li lodě; "...a ty si musíme vzít," řekl, "neboť pobřežní elfové je nevydají." I sešli dolů do přístavu a zamýšleli nasednout na lodě, jež tam kotvily, avšak Solosimpi jim řekli 'ne' , přesto však ještě nevzdorovali, neboť Gnómů (2) bylo velké množství; ale znovu tam povstala zloba mezi Eldar a Eldar. Tak Noldoli nalodili všechny své ženy a děti a mimo ně ještě velkou družinu mužů, odvázali lodě a mnoha vesly je poháněli k moři. Tu pobřežní loďmistři zahořeli v srdcích velikým hněvem, když viděli krádež lodí, jež vystavěli s uměním a dlouhou pílí, a byly mezi nimi i některé lodi, jež v dávných dobách vytvořili Bohové na Tol Eressëi, jak se vyprávělo, skvostné a kouzelné čluny, první, které kdy byly. Tak mezi nimi náhle povstal hlas: "Nikdy neopustí tito zloději přístav na našich lodích!" A všichni Solosimpi, kteří tam byli, rychle běželi na vrchol skalní stěny, k oblouku, jímž musela flotila proplout; stáli tam a volali na Gnómy, ať se vrátí, ale ti na ně nedbali a drželi se svého směru, a Solosimpi je ohrožovali kameny a napínali své elfí luky.
To spatřili Gnómové, kteří se nemohli plavit na lodích a kteří měli pochodovat po březích, a domnívali se, že boj již propukl; a spěchali za Solosimpi, až na ně blízko brány Přístavu náhle udeřili, a krutě je zabíjeli nebo je házeli do moře; poprvé tak klesali Eldar pod zbraněmi svých rodných, a to byl hrůzný čin. Padl velký počet Solosimpi a také nemálo Gnómů, neboť museli tvrdě bojovat, aby se prosekali zpět z úzkých stezek na vrcholcích útesů, a mnoho pobřežního lidu uslyšelo bitevní vřavu a shromáždilo se jim v týlu.
Posléze však přece přišel konec, a všechny lodi pronikly na širé moře, a Noldoli odpluli daleko; ale drobné lampy jsou rozbity a Přístav je temný a velmi tichý, až na slabý zvuk pláče. Tak vypadala všechna Melkorova díla na tomto světě.
Příběh vypráví, že celý dlouhý věk Solosimpi plakali a Bozi prohledávali pláně Valinoru nebo sklíčeně seděli pod zničenými Stromy, a byl to věk ponurý, a v tom čase strádal lid Gnómů nejhoršími zly a pronásledovala jej všechna nelaskavost světa. Neboť někteří pochodovali nekonečně dlouho po pobřeží, až nechali Eldamar daleko za sebou, matný a zapomenutý, a čím dál na sever, tím se cesty stávali divočejší a neprůchodnější, lodi se však držely vedle nich blízko břehů a ti, kdo putovali po souši, je mohli často v příšeří nejasně zahlédnout, neboť v těch líných vodách pluly jen zvolna.
Neznám celý příběh o té strastiplné cestě, a ani jsem ho neslyšel vyprávět, neboť by to byl smutný příběh, a třebaže si Gnómové pamatují mnoho věcí z oněch dnů jasněji, než mohu já, velmi neradi hovoří o smutných událostech toho času, a jen zřídka probudí své vzpomínky. Přesto jsem je slyšel říkat, že by nikdy nebyli podnikli strašlivou pouť přes Querkaringu, kdyby již tehdy byli poznali únavu, nemoci a mnoho slabosti, jež se potom staly jejich údělem, když přebývali daleko od Valinoru. V jejich žilách ještě kolovala požehnaná potrava Bohů a sami byli zpola bohy, neměli však ještě žádné limpë (3) , které by si vzali s sebou, neboť toho se elfům dostalo až dlouho poté, co se uskutečnil Pochod osvobození; a zlo světa, jenž Melkor otrávil svou přítomností, na ně brzy dolehlo.