Language and Legend before The Lord of the Rings
by J.R.R.Tolkien
edited by Christopher Tolkien
Na konci roku 1937 J.R.R.T. znechuceně odložil stranou právě velkolepě propracovaná vyprávění o mýtech a hrdinských legendách Valinoru a Středozemě a začal Pána prstenů. A právě o těchto opuštěných příbězích pojednává pátý díl Historie Středozemě, nazvaný Ztracená cesta.
V první části knihy je mnoho místa věnováno númenorejské otázce, především konečné katastrofě Země Daru. Je možno sledovat vývoj vyprávění od letmých náčrtků -
"Agaldor - vládce lidu, který žije na sev.-záp. okraji Západního Moře.
Poslední bitva Bohů. Lidé především s Morgothem. Po vítězství porada Bohů. Elfové posláni do Valinoru. [škrtnuto: Věřící lidé přebývají v Zemích.]
Mnoho lidí nevstupuje do Starých příběhů. Stále na zemi. Otcové lidí jsou dovedeni Ossëm a Aulëm na zemi v západním moři. Povstává Západní království. Atalante. [připsáno na okraji: Legendy jej tak jmenují až zpětně (původní název Númar nebo Númenos) Atalantë = Pád] Lidé skvělí námořníci, mužové velkých znalostí i moudrosti. Zkoumají od Tol-eressey až k Středozemi. Občasné působení mezi Divokými lidmi, Bezvěrci [? kazí je]. Někteří jsou pány na Východě. Bohové však nedovolují přístup do Valinoru - a ačkoli jsou velmi dlouhověcí, přesto jsou smrtelní. Roste nespokojenost s tímto faktem. Thu přichází oznámit přiblížení Morgotha, ten se však může objevit pouze jako duch, neboť byl vyobcován za Zdi Noci. Atalanté upadají; stavba kláštera Thu-Morgothovi..."
- přes podrobnější verze Pádu Númenoru (už s nezbytnými dodatky k dodatkům, těmito, abych tak řekla, "značkami plnohodnotné tolkienovštiny"), až k rozsáhlému příběhu s númenorejskou tématikou, Ztracené cestě. Tato povídka (?) je, pokud vím, neobyčejná až jedinečná svými úvodními kapitolami, které se odehrávají v naší (relativně ovšem) současnosti. Je to zkrátka Tolkienova troška do literárního pytle s cestováním v čase. I v ní se drží patrně nejznámější části dějin Númenoru - období, kdy Lidé začali nepokrytě toužit po Nedosažitelném. Toto "atlantidické" téma zřejmě Tolkiena neobyčejně zaujalo (mě a jistě nejen mě konečně taky), ale rozebírat proč tomu tak je, by byl nepochybně krok k Profesorem tolik nesnášeným analogiím a výkladům jeho příběhů, takže se toho zdržím. Místo toho si pojďme poslechnout rozhovor, který proběhl na Ostrově jednoho letního večera, ne dlouhý čas před tím, než zase jednou zvítězila touha po moci, tentokráte nad moudrostí a velikostí nejznamenitějších z Lidí...
"Elendil se procházel svou zahradou; nepozoroval však její krásu ve večerním světle. Cítil se znepokojen a jeho mysl nebyla obrácena k vnějším věcem. Nad ním v západu slunce zářil dům s bílou věží a zlatou střechou, ale on hleděl na stezku, kterou měl před sebou. Šel dolů ke břehu; vykoupat se v modrých tůňkách zátoky za zahradou, tak jak přikazoval v tuto hodinu jeho zvyk. A poohlížel se také po svém synu Herendilovi. Přišel čas, kdy si s ním musí promluvit.
Konečně stanul u rozsáhlého živého plotu lavaraldy, který ohrazoval nižší, západní část zahrady. Byl na něj stále příjemný pohled a jeho krásu neumenšil ani dlouhý čas, po který tam rostl. Uplynulo už sedm dvanáctek let nebo i víc od doby, kdy ho sám sázel, když upravoval zahradu před svým sňatkem; a blahořečil svému štěstí, neboť semena byla přinesena z Erresey daleko na Západě a už tehdy připlouvaly lodě odtud jen zřídka; nyní už nepřicházejí vůbec. Duch té požehnané země a jejích čestných obyvatel se však stále ještě odrážel ve stromech, které vyrostly z té setby: jejich dlouhé zelené listí bylo na spodní straně zlaté, a když jím pohyboval vánek, šumělo jakoby množstvím měkkých hlasů a třpytilo se podobno slunečním paprskům na vlnách. Květy byly světlé se žlutým odstínem, visely na větvích hustě jako sluneční sníh a jejich vůně naplňovala celou dolní zahradu - slabě, ale zřetelně. Námořníci dávných dnů říkali, že vůni lavaraldy je možno ucítit ve vzduchu dříve než je vidět Erresëa, a že přináší touhu po odpočinku a velké uspokojení. Viděl stromy v květu den za dnem, neboť si odpočívaly od kvetení jen zřídkakdy, ale nyní ho pohled náhle uchvátil; známou, ale přesto neobvyklou silou. Chvíli si připadal, jako by je nikdy před tím necítil: rozehnaly nepokoje jeho mysli, avšak byly matoucí, nepřinášely dobře známou spokojenost, ale nový neklid.
"Erresëa, Erresëa!" řekl. "Přál bych si být tam; nebýt určen k přebývání v Númenoru, na půl cesty mezi světy, a navíc v dnešních dnech zmatku!"
Prošel pod obloukem zářících listů a pomalu kráčel dolů k bílé pláži. Rozhlížel se po svém synovi, ale nemohl ho spatřit. Vykreslil si v mysli Herendilovo bílé tělo, silné a krásné na prahu dospělosti, rozrážející vodu nebo ležící na písku, který se třpytí ve slunci. Ale Herendil zde nebyl a pláž vypadala podivně prázdně.
Elendil se zastavil a pátral pohledem po zátoce i okolních skalách a jak se rozhlížel, spatřil svůj dům mezi stromy a květy nad svahem při pobřeží: bílý a zlatý, zářící ve slunci. Náhle strnul a upřeně se díval - dům tam stál jako věc skutečná, ale i přízračná, věc patřící do jiného času a příběhu, krásná k zamilování, avšak podivná, vzbuzující touhu, jako by byla částí tajemství, které zůstává skryto. Nemohl si nijak vysvětlit ten pocit. Povzdechl si: "Myslím, že je to tušení války, které mě přivádí k pohledům na obyčejné věci s takovým neklidem. Štít strachu leží mezi námi a Sluncem a všechny věci se zdají být už ztraceny. Takto viděny jsou podivně krásné. Nevím," přemítal, "Ach, Númenore! Doufám, že stromy budou rozkvétat na tvých pahorcích v letech, které přijdou, stejně jako teď, a že tvé věže zůstanou bílé pod Měsícem a žluté pod Sluncem. Přál bych si, aby to nebyla naděje, ale jistota - taková jistota, jakou jsme mívali před příchodem Stínu... Avšak - kde je Herendil? Musím ho vidět a musíme si spolu promluvit, jasněji, než jak jsme to činili doposud. Dříve, než bude pozdě. Čas se krátí."
"Herendile!" zavolal a jeho volání se ozývalo zátokou do měkkého zvuku přelévajících se vln. Zdálo se mu, že slyší jen svůj hlas a povšiml si, že zní silně a neobyčejně melodicky. "Herendile," zavolal znovu.
Konečně se ozvala odpověď: mladý hlas, přicházející z určité vzdálenosti jako zvon z hluboké jeskyně.
"Man-ie, atto, man-ie?"
Na krátou chvíli se Elendilovi zdála tato slova podivná: 'Man-ie, atto? Co se děje, otče?' Pak pocit pominul.
"Kdepak jsi?"
"Tady!"
"Nevidím tě!"
"Jsem nahoře, na zdi, dívám se na tebe!"
Elendil pohlédl vzhůru a potom hbitě vyšplhal po řádce kamenných stupňů v severní části zátoky. Dostal se na ploché prostranství, ležící na vrcholku skalnatého výběžku. To bylo místo, kde je možno ležet na slunci nebo sedět na kamenném sedátku se zády opřenými o útes a vidět záplavu popínavých rostlinek s girlandami bílých a modrých květů.
Mladík ležel natažen na kameni s bradou v dlaních. Pozoroval moře a neotočil hlavu, když jeho otec vylezl nahoru a posadil se na sedátko.
"O čem sníš, Herendile, že tvé uši neslyší?"
"Nesním, přemýšlím. Už nejsem dítě."
"Já vím, že nejsi," řekl Elendil. "A právě proto jsem si přál tě najít a promluvit si. Jsi v těchto dnech tak často pryč a tak zřídka doma."
Shlédl dolů na bílé tělo před ním. Bylo krásné a jemu drahé. Herendil byl nahý; skákával totiž z vysoké skály, odvážně se potápěl a byl pyšný na to, co umí. Náhle se Elendilovi zazdálo, že mladík vyrostl snad přes noc.
"Jak jsi vyrostl!" řekl. "Vypadáš jako mocný muž a už brzy jím budeš!"
"Proč si ze mě děláš legraci?" řekl chlapec. "Dobře víš, že jsem tmavý a menší než moji vrstevníci. A to je mé trápení. Dosahuji sotva po ramena Almáriel, jejíž vlasy jsou jako zářící zlato, a ona je mého věku a přitom děvče. Vím, že jsme z krve Králů, ale řeknu ti, že synové tvých přátel si ze mě dělají žerty a nazývají mne Terendul - nepatrný a temný; a říkají, že mám eresseanskou krev nebo že jsem Půlnoldo. A to v těchto dnech nebývá řečeno s láskou. Je jen krok od toho být zván Půl-Gnómem k nazvání Bohabojným a to je nebezpečné.
Elendil si povzdechl: "Pak pro tebe musí být také nebezpečné být synem toho, jehož jméno je Elendil, protože to odkazuje k Valandilovi, Příteli Bohů, což byl tvůj děd."
Bylo ticho. Po chvíli Herendil znovu promluvil: "Od koho jsi říkal, že pochází náš Král, Tarkalion?"
"Od Eärendela Námořníka, syna Tuorova, který se ztratil v mořích."
"Proč Král nesmí činit to, co Eärendel, od kterého pochází? Říká se, že by ho měl následovat a dokončit jeho úkol."
"Co je tím míněno? Kam by ho měl následovat a co dokončit?"
"Však víš. Cožpak se Eärendel neplavil až na nejzazší Západ a nevstoupil do zemí, které jsou nám zapovězeny? Prý nezemřel, aspoň se to říká."
"Proč hned mluvíš o Smrti? On se pouze nevrátil. Opustil všechny, které miloval, dříve než vystoupil na ty břehy. Zachránil svůj rod tím, že ho ztratil."
"Ublížili mu Bohové?"
"Co o tom můžeme vědět, vždyť se nevrátil zpět. Jen jedno je jisté: nechtěl sloužit Melkorovi, ale porazit ho; osvobodit lid od něj, nikoliv od Pánů; získat pro nás tuto zemi a ne krajiny Pánů. Páni slyšeli jeho modlitbu a povstali proti Melkorovi. A země je nyní naše."
"Ríká se, že ten příběh byl pozměněn Eresseany, kteří jsou otroky Pánů; ve skutečnosti byl Eärendel dobrodruh, který nám ukázal cestu, Páni ho vzali do zajetí a jeho práce zůstala nedokončena. Mělo by se pokračovat v tom, co je už dlouho nehotové."
"A to je co?"
"Sám to dobře víš - stanout v Zemích Západu a nenechat se odsud vypudit. Dobýt nové říše pro náš národ a snížit stísněnost tohoto lidnatého ostrova, kde je každá cesta vyšlapaná a každý strom i trávník spočítány. Být svobodnými a pány světa. Uniknout stínu jednotvárnosti a konečnosti. Mohli bychom učinit našeho Krále Pánem Západu: Nuaran Númenóren. Smrt k nám přichází zřídka a pomalu, ale přece přichází. Tato země je pouze klec, pozlacená, aby vypadala jako ráj."
"Ano, slyšel jsem ostatní také tak mluvit," řekl Elendil.
"Co však ty víš o ráji? Ale hleďme, naše slova se zatoulala přesně k tomu, o čem jsem chtěl mluvit. Jsem však nešťastný, že tvoje názory jsou tohoto druhu, přestože jsem se obával, že by tomu tak mohlo být. Jsi můj jediný syn, mé drahé dítě, a měli bychom být zajedno ve všech věcech. Musíme se rozhodnout, ty, stejně jako já - neboť o svých narozeninách jsi dosáhl způsobilosti pro službu v armádě nebo u Krále. Musíme volit mezi Sauronem a Pány (nebo Tím Nejvyšším). Domnívám se, že víš, že ne všechna srdce v Númenoru jsou nakloněna Sauronovi?"
"Ano. Blázni jsou i v Númenoru." řekl Herendil tichým hlasem. "Ale proč hovoříš o takových věcech na tomto místě? Chceš na mě přivolat něco zlého?"
"Nepřivolávám nic zlého," odpověděl Elendil. "Tohle je ten klín mezi námi: volba mezi zly - první ovoce války. Ale podívej, Herendile. Náš dům je sídlem moudrosti a stráží učenost; a byl proto dlouho vážen. Já jsem následoval svého otce, jak jsem jen mohl. Nebudeš následovat ty mne? Co ty víš o historii světa nebo Númenoru? Jsou ti sotva čtyři dvanáctky let a byl jsi malé dítě, když se objevil Sauron. Nechápeš, jaké byly časy před ním. Nemůžeš se rozhodnout v nevědomosti."
"Ale jiní, věku a znalostí vyšších než jsou moje nebo tvoje, už zvolili," řekl Herendil. "A říkají, že historie jim dává za pravdu, a že Sauron vrhl na dějiny nové světlo. Sauron zná historii, celou historii."
"Sauron ji zná, jistě, jenomže ji překrucuje. Sauron je lhář!", vzrůstající hněv donutil Elendila zvýšit hlas. Slova zazněla jako výzva.
"Ty jsi blázen!" řekl jeho syn, otočil konečně hlavu a pohlédl otci do tváře. "Neříkej mi takové věci! Mohli by, mohli by..."
"Kdo? A CO by mohli udělat?" řekl Elendil, ale mrazivý strach vystupující z očí jeho syna se přenesl do jeho vlastního srdce.
"Neptej se! A nemluv tak nahlas!" Herendil se otočil a ležel s hlavou schovanou v dlaních. "Víš jak je to nebezpečné - pro nás všechny! Kdekoliv je, všude má Sauron uši. Obávám se žalářů. A mám tě rád, mám tě rád. Atarinya tye-meláne."
"Atarinya tye-meláne, můj otče, mám tě rád": slova zněla podivně, ale sladce a uchvátila Elendilovo srdce. "A yonya inye tyeméla: a já tebe také, můj synu, mám tě rád," řekl a každá hláska se mu zdála podivná, ale živá, jak ji vyslovoval. "Ale pojďme! Už je příliš pozdě na koupání. Slunce zachází. V zahradách Bohů je jasno, ale zde přichází soumrak a temnota; a temnota už není léčivá v této zemi. Pojďme domů. Musím s tebou dnes večer víc rozprávět - za zavřenými dveřmi, kde se možná budeš cítit bezpečněji." Pohlédl směrem k moři, které miloval, a zatoužil se do něj ponořit, jako by mohl smýt únavu a starosti. Ale noc už přicházela.
Slunce se dotklo hladiny a rychle se ztrácelo v moři. Nad vzdálenými vlnami bylo videt záři, ale zmizela stejně rychle, jako se objevila. Od Západu náhle zadul mrazivý vítr a zčeřil pobřežní žluté vody. Nad ozářeným obzorem se objevily tmavé mraky; rozprostřely od severu k jihu svá mohutná křídla a zdálo se, že hrozí zemi.
Elendil se zatřásl: "Podívej, orlové Pánů Západu přicházejí do Númenoru s varováním." zamumlal.
"Co jsi to říkal?" zeptal se Herendil. "Není snad nařízeno, že titul Pána Západu patří Králi?"
"Je to nařízeno Králem, ale to ho ním neučiní." odpověděl Elendil. "Neměl jsem však v úmyslu hovořit nahlas o svých předtuchách. Pojďme!"
Jak stoupali zahradními cestičkami, světlo se rychle ztrácelo a plot plný květin zářil do soumraku. Stromy vytvářely sladké noční scenérie a u jezírka začal lómelindë svoji písničku.
Nad nimi se tyčil dům. Jeho bílé zdi se třpytily, jako by v nich bylo uvězněno měsíční světlo, ale žádný měsíc zatím nebylo vidět, jen rozptýlený studený svit beze stínu. Malé hvězdičky se blyštěly na obloze jako křehké sklo. Z horního okna přicházel hlas podobající se stříbru padajícímu v soumraku do jezírka, kolem něhož procházeli. Elendil znal ten hlas: patřil Fíriel, děvčeti jeho hospodáře, dceři Orontorově. Jeho srdce posmutnělo, neboť Fíriel prodlévala v jeho domě, protože Orontor odešel. Jedni říkali, že je na dlouhé výpravě, jiní, že upadl v nemilost u Krále. Elendil věděl, že ve skutečnosti odešel za posláním tam, odkud se patrně nevrátí nebo se navrátí příliš pozdě. A on miloval Orontora i dobrou Fíriel.
Nyní její hlas zpíval pomalou píseň v Eresseanském jazyce, avšak vytvořenou před dlouhou dobou lidmi. Slavík ztichl. Elendil se zastavil a poslouchal; a slova přicházela k němu, vzdálená a podivná stejně jako melodie a archaická řeč, zpívaná smutně o zapomenutém soumraku začátku lidské cesty světem.
Ilu Ilúvatar en káre eldain a fírimoin
ar antaróta mannar Valion; númessier.....
Otec učinil svět pro elfy a smrtelníky
a dal ho do rukou Pánům, kteří jsou na Západě.
To zpívala Fíriel, až její hlas smutně dospěl k otázce, kterou tato píseň končí: man táre antáva nin Ilúvatar, Ilúvatar, enyáre tar i tyel íre Anarinya qeluva? Co mi dá Ilúvatar, Ó Ilúvatar, v tom dni za dny, až mé slunce zapadne?
"E man antaváro? Co nám skutečně dá?" řekl Elendil a zůstal stát v zasmušilém zamyšlení.
"Neměla by zpívat tu píseň u okna." řekl Herendil, přerušuje mlčení. "Nyní je zpívána jinak. Melko přichází zpět, říkají, a král nám dá Slunce navěky."
"Vím, co se mluví," odpověděl Elendil, "ale takové věci svému otci v jeho domě neříkej." Pokročil k temným dveřím domu a Herendil jen pokrčil rameny a následoval ho.
Tak tohle byla první kapitola númenorejské části Ztracené cesty. Ještě několik poznámek: v anglo-saské části příběhu tamější Elendil jménem Alboin (samozřejmě - Alboin --> Aelfwine --> Elwin --> Elendil, přítel elfů) nachází slova cizích jazyků typicky Tolkienovským způsobem - prostě se sama objevují ve vhodnou chvíli; myslím, že tady Profesor popisuje svoje vlastní zážitky s elfskými (a jinými středozemskými) jazyky. Tahle povídka by prostě skutečně stála za překlad - nemáte někdo čas a náladu?!?!
Druhá část knihy se věnuje silmarillionským textům. Potěší například milovníky přesných čísel, neboť jsou zde obsaženy krátké letopisy Valinoru, opatřené datováním ve zvláštním letopočtu - V.Y., tj. ve Valinorských Rocích, které byly každý desetkrát delší než běžný dnešní rok na Ardě. Další část tvoří Anály Beleriandu, také s letopočty, tentokrát už ovšem ve Slunečních letech.
Následuje asi dvanáct stránek o Hudbě Ainur, vyprávění o jejím vzniku kompilací ze dvou původních textů; přidány jsou četné poznámky, které se neobjevily v Silmarillionu.
Rozsáhlejší je další část - The Lhammas, celým názvem "Lhammas: úvaha o jazycích, kterou sepsal Pengolod z Gondolinu v pozdních dnech Tol-eressey s užitím prací Rúmila, mudrce z Tuny. Tuto úvahu spatřil Aelfwine, když přišel na Západ.", což je pojednání dlouhé nejen názvem, týkající se elfských jazyků. Opět jsou srovnávány asi tři verze. Údaje o rozdělení Eldar a jejich řečí jsou doplněny Tolkienovými obrázky stromů jednotlivých jazykových rodin a vztahů mezi nimi.
Poslední a nejobsáhlejší díl druhé části knihy je tak, jako v Silmarillionu samotném, Quenta Silmarillion. Obsahuje většinou alternativní texty na tato témata: O Valar. O Valinoru a Dvou Stromech. O příchodu elfů. O Thingolovi. O silmarilech a zatmění Valinoru. O útěku Noldor. O Slunci, Měsíci a ukrytí Valinoru. O lidech. O obléhání Angbandu. O Beleriandu a jeho říších. O lidech a trpaslících. O zkáze Beleriandu a pádu Fingolfinově. O čtvrté bitvě: Nírnaith Arnediad. O Túrinu Turamarthovi aneb Túrin Nešťastník.
Jak vidíte, názvy kapitol jsou povětšinou podobné, přesto je však možno získat mnoho zajímavých novinek, především díky rozsáhlým dodatkům.
Část třetí - Etymologie - se, jak už je patrno z názvu, zabývá opět jazyky. Asi šedesátistránková zpráva, nadepsaná v rukopise Beleriandic and Noldorin names and words: Etymologies přináší docela obsáhlé rozšíření silmarillionského slovníčku; nejsou zde však jen překlady jednotlivých slov, ale často jejich ekvivalenty v dalších elfských jazycích, poznámky o původu, některá příbuzná slova a podobně. Bližší představu vám možná poskytne úryvek z bohatých poznámek, kterými Etymologie opatřil (kdo jiný než) Christopher Tolkien:
"...Tou nejvíce překvapivou věcí je možná nedostatek jeho (Profesorova) zájmu o srozumitelné slovníky elfích jazyků. Nikdy už nevytvořil nic podobného kapesnímu slovníku Gnómštiny, o kterém je zmínka v dodatcích Knihy Ztracených příběhů. Je možné, že takový podnik byl neustále odsouván na den, který by nikdy nepřišel - "až bude dosaženo dostatečné dokončenosti". Zatím však takový slovník přímo nepotřeboval. Není totiž pravda, že by "vymýšlel" svévolně nová slova a jména; v podstatě je odvozoval podle historických souvislostí, vycházel z kořenů slov a přidával předpony či přípony nebo kombinoval už hotové, rozhodoval se (on by řekl pátral) kdy se slovo v jazyce objevilo, kterými změnami prošlo a zkoumal možnosti formálního nebo sémantického ovlivnění jinými slovy během jeho historie. Takové slovo pro něj potom existovalo a on je znal; a jak se celý systém vyvíjel a rozšiřoval, možnosti slov a jmen byly větší a větší.
Práce, kterou se nejvíce přiblížil skutečně použitelnému pojednání o elfské slovní zásobě, není skutečný slovník v obvyklém slova smyslu; je to etymologický slovník vztahů mezi slovy: abecední seznam slovních kořenů, základů slov a jejich odvozenin. Tuto práci zde uvádím... ...Etymologie jsem se rozhodl začlenit do této knihy spíše jako příklad způsobu vývoje slovní zásoby elfských jazyků než jako první krok vysvětlování lingvistické historie; a také proto, že mohou sloužit jako průvodce po příbězích té doby..."
Etymologie jsou skutečným bonbónkem pro quenyofily (a vlastně i jiné -fily), přesto však nepřinášejí odpovědi na všechny otázky: například starý spor o to, co skutečně znamená "tolkien" zůstává stále nerozhodnut, patrně je však nutné vyloučit dosud nejpravděpodobnější domněnku, že tohle slovo vzniklo nějakou složeninou ("Tol" & "K(h)ien"), neboť takový, ani vzdáleně podobný kořen slova Etymologie neuvádějí. Nezbývá nám tedy, než se na problém dívat jako na Tol- (k...?) -ien, čili ostrov s koncovkou (podle vzoru Lúthien ?), tedy Honza Ostrovník...
Dodatky celé knihy obsahují rodokmeny některých postav ze Silmarillionu, dále potom Seznam Jmen - kraťoučký soupis některých osob, míst a událostí s informacemi o jejich původu nebo významu a nakonec Druhou silmarillionskou mapu Beleriandu, která je ovšem jen o trošku lepší (někteří soudí, že i horší) než ta z našeho vydání. Úplný závěr patří, jak jistě sami odhadnete, neodmyslitelnému rejstříku.