The Unfinished Tales
Hlavní překážkou ve snadném dobytí Rohanu byli pro Sarumana Théodred a Eomer. Byli to muži nezdolní a oddaní Králi a jako jeho jediný syn a syn jeho sestry ho velice milovali. A činili, co mohli, aby omezili vliv, který nad ním získával Gríma, když královo zdraví počalo vadnout. To se stalo z počátku roku 3014, když Théodenovi bylo šedesát šest. Jeho neduh mohl mít tedy přirozenou příčinu, ačkoliv se Rohirrim běžně dožívali téměř osmdesátky a i více, snadno však mohl být vyvolán či podporován zákeřnými jedy, které by mu podával Gríma. Každopádně měl Théodenův pocit slabosti a závislost na Grímovi z velké části původ ve lstivých a dovedných návrzích zlého rádce. A jeho taktikou bylo znevážit své hlavní protivníky v očích Théodenových a zbavit se jich, jak jen bude možné. Théoden byl však před svou "chorobou" velmi milován všemi svými a celým svým lidem; ukázalo se tedy nemožné je spolu znesvářit. Théodredova i Eomerova loajalita zůstala neochvějná i přes královu zjevnou dětinskost. Eomer nebyl ctižádostivý a jeho láska a úcta k Théodredovi (který byl o třináct roků starší) stála hned za jeho láskou ke svému pěstounovi. Gríma se proto snažil je postavit proti sobě alespoň v Théodenově mysli a ukazoval Eomera jako stále dychtivého zvětšovat svou autoritu a jednat bez rady krále či jeho dědice. Dosáhl v tom jistého úspěchu a to přineslo své plody, když Saruman nakonec uspěl ve snaze zabít Théodreda.
Když byly v Rohanu známy pravdivé události bitev o Brody, ukázalo se zřejmým, že Saruman vydal zvláštní příkazy, aby byl Théodred za každou cenu zabit. V první bitvě zaútočili jeho nejlítější válečníci bezhlavě na Théodreda a jeho stráž, nedbajíce dalších událostí bitvy, která jinak mohla skončit mnohem účinnější porážkou Rohirrim. Když byl nakonec Théodred mrtev, Sarumanův velitel (bezpochyby podle příkazů) se zdál být prozatím uspokojen a Saruman udělal chybu, jak se ukázalo, osudnou, že sem nevrhl okamžitě více sil a neučinil rozsáhlý vpád do Západních úvalů; jeho zpoždění napomohla i Elfhelmova a Grimboldova udatnost. Kdyby vpád do Západních úvalů začal o pět dní dříve, není pochyb o tom, že posily z Edorasu by se nikdy nebyly přiblížily k Helmově žlebu, ale byly by obklíčeny a přemoženy na otevřené pláni; pokud by ve skutečnosti Edoras sám nebyl napaden a dobyt před Gandalfovým příchodem.
Bylo řečeno, že chrabrost Grimbolda a Elfhelma přispěla k Sarumanově zdržení, které se ukázalo být pro něj osudné. Předešlá úvaha snad podceňuje její význam.
Želíz přitéká svižně od svých pramenů nad Železným pasem, ale v rovných krajích Brány až do prudkého stočení na západ zpomalí; pak teče dál krajinou, která dlouze klesá do nízko položených pobřežních krajů nejzazšího Gondoru a Enedwaithu, a stává se hlubokým a prudkým. Právě nad tímto západním záhybem jsou brody přes Želíz. Řeka je tam široká a mělká, obtékající ve dvou ramenech rozsáhlý ostrov přes kamenitou mělčinu pokrytou oblázky a kameny připlavenými ze severu. Na jih od Železného pasu mohla pouze zde velká vojska, zejména byla-li těžce ozbrojená či na koních, překročit řeku. Saruman měl tu výhodu, že mohl vyslat své oddíly dolů po obou stranách Želíze a napadnout brody, pokud by byly bráněny, z obou stran. Kterékoli z jeho vojsk na východ od Želíze se mohlo v nutném případě stáhnout zpět do Železného pasu. Na druhou stranu, Théodred mohl poslat muže přes brody, ať už v dostatečném počtu, aby napadli Sarumanovy oddíly, či aby bránili západní předmostí; ale v případě porážky neměli jiné cesty k ústupu než zpět přes brody s nepřítelem v patách a zřejmě i čekajícím na druhém břehu. Na jih a západ nevedla žádná cesta domů, pokud by nebyli vybaveni na dlouhou pouť do Západního Gondoru.
Sarumanův útok nebyl nepředvídán, ale přišel dřív, než se čekalo. Théodredovi zvědové ho varovali o přehlídkách oddílů před branami Železného pasu, zejména jak se zdálo, na západní straně Želíze. Obsadil tedy přístupy k brodům na západě i východě houževnatými muži, pěšáky naverbovanými ze Západních úvalů. Na východním břehu zanechal tři družiny jezdců spolu s pastevci a zbylými koňmi, sám překročil řeku s hlavní silou své jízdy - osmi družinami a družinou lučištníků, neboť zamýšlel zničit Sarumanovu armádu, než bude plně připravena.
Ale Saruman neodhalil své záměry ani plnou sílu svých vojsk. Byla již na pochodu, když Théodred vyrazil. Asi dvacet mil od Brodů narazil na jejich předvoj a se ztrátami ho rozehnal. Ale když jel dál, aby napadl hlavní voj, odpor vzrostl. Ve skutečnosti byl nepřítel v pozicích připravených na střet, za zákopy obsazenými kopiníky a Théodred ve vedoucím eoredu byl zastaven a téměř obklíčen, neboť nová vojska spěchající ze Železného pasu ho obchvátila ze západu.
Byl vyproštěn útokem družin, které přicházely za ním; když však pohlédl k východu, zhrozil se. Bylo kalné a mlžné ráno, ale západní vánek hnal nyní mlhu zpět Branou a daleko na východ od řeky spatřil další vojska, i když jejich sílu nemohl odhadnout. Nařídil okamžitý ústup. Jezdci, dobře vycvičení v manévrech, ho zvládli s malými ztrátami, avšak nepřítele nesetřásli, ani se mu nadlouho nevzdálili, neboť ústup byl zpomalován, když zadní voj pod Grimboldovým velením byl nucen se obracet a zahánět zpět nejdychtivější z pronásledovatelů.
Dne ubývalo, když Théodred dosáhl brodů. Ustanovil Grimbolda za velitele tvrze na západním břehu, posílené padesáti sesednuvšími jezdci. Zbytek jeho jezdců a všechny koně poslal ihned přes řeku, vyjma své vlastní družiny: s nimi obsadil ostrov, opěšale, aby kryl Grimboldův ústup, kdyby byl zatlačen zpět. Bylo to stěží dokončeno, když přišla katastrofa. Sarumanova východní vojska přišla nečekanou rychlostí; byla mnohem slabší než západní, ale nebezpečnější. V čele bylo několik dulendingských koňáků a velká smečka strašlivých skřetích jezdců na vlcích, kteří děsili koně. Za nimi šly dva bataliony divokých skurutů, těžce ozbrojených, ale vycvičených na mnohamílové přesuny ve velkém spěchu. Koňáci a jezdci na vlcích napadli pastevce se střeženými koňmi, pobili je nebo rozehnali. Tvrz na východním břehu byla smetena hrnoucími se skuruty a jezdci, kteří se právě přebrodili ze západu, byli zastiženy ve zmatku a přestože zoufale bojovali, byly zatlačeni od brodů podél Želíze se skuruty v patách.
Jakmile nepřítel získal východní konec brodů, objevila se skupina skřetů či skřetích mužů (očividně vypravených pro takový účel), divokých, vybavených sekerami a brněním. Spěchali k ostrůvku a zaútočili na něj z obou stran. V tu chvíli napadla Grimbolda na západnim břehu Sarumanova vojska. Když vzhlédl k východu, poděšen hlukem bitvy a ohavnými pokřiky vítězících skřetů, spatřil sekyrníky, jak zatlačují Théodredovy muže od břehů ostrůvku k nízkému pahorku v jeho středu a slyšel mocný Théodredův hlas volající Ke mně, Eorlingas! Ihned se Grimbold s několika muži stojícími kolem něj rozběhl zpět k ostrůvku. Jejich nápor byl prudký a Grimbold, muž velké postavy a síly, si prosekal cestu skrz, až se dvěma dalšími dospěl k Théodredovi zatlačenému na pahorek. Příliš pozdě. Sotva stanul Grimbold po jeho boku, Théodred padl sražen velkým skřetím mužem. Grimbold ho zabil a stál nad Théodredem, kterého považoval za mrtvého, a byl by tam sám brzo padl, nebýt příchodu Elfhelma.
Elfhelm jel ve spěchu po jízdní cestě z Edorasu a v odpověď na Théodredovu výzvu přiváděl čtyři družiny. Očekával bitvu, ale ne dřív jak za několik dní. Ale blízko napojení jízdní cesty na cestu ze Žlebu, jezdci z jeho předvoje na pravém křídle hlásili dva vlčí jezdce daleko v polích. Cítil, že věci jsou zlé, nezabočil tedy do Helmova žlebu na noc, jak zamýšlel, ale ujížděl plnou rychlostí k Brodům. Po setkání se žlebovou cestou se jízdní cesta stočila k severozápadu, ale opět prudce zahnula na západ, když se dostala na úroveň Brodů, a dál k nim vedla přímá stezka dlouhá asi dvě míle. Elfhelm tedy neviděl ani neslyšel nic z bojů mezi ustupující posádkou a skuruty na jih od Brodů. Slunce zapadlo a světlo sláblo, když se přiblížil k poslednímu záhybu cesty a narazil na pár divoce pobíhajících koní a několik prchajících mužů, kteří ho zpravili o pohromě. Přestože muži i koně byli unaveni, vyrazil přímým směrem tak rychle, jak jen mohl a když přijel na dohled od Brodů, dal družinám povel k útoku.
Teď nastala chvíle překvapení pro železnopaské. Uslyšeli hřmění kopyt a uviděli proti temnějícímu východu přijíždět jako černý stín velké vojsko (jak se jim zdálo) s Elfhelmem v čele a bílou standartou po jeho boku, jenž vedla ostatní. Málo z nich vydrželo na místě. Většina prchla na sever, pronásledována dvěma z Elfhelmových družin. Ten nařídil dalším sesednout a bránit východní břeh a sám se svou družinou vyrazil k ostrůvku. Sekyrníci byli teď, kdy oba břehy stále drželi Rohirrim, sevřeni mezi přeživší obránce a Elfhelmův útok. Bojovali dál, ale nakonec padli do jednoho. Avšak Elfhelm sám se hnal k pahorku, kde našel Grimbolda bijícího se se dvěma velkými sekyrníky o Théodredovo tělo. Jednoho Elfhelm srazil hned a druhý padl rukou Grimbolda.
Potom se sklonili, aby zvednuli tělo; a zjistili, že Théodred stále dýchá. Dožil se však té chvíle, jen aby pronesl svá poslední slova: Nechte mne ležet zde - bránit Brody než Éomer přijde! Padla noc. Zazněl drsný zvuk rohu a pak bylo ticho. Útok na západní břehu ustal a nepřítel se ztratil ve tmě. Rohirrim držely brody přes Želíz, ale jejich ztráty byly těžké, a nejenom v koních. Králův syn byl mrtev a oni byli bez vůdce a nevěděli, co je ještě potká. Když se po studené a bezesné noci vrátilo bledé světlo, nebylo po těch z Železného pasu ani stopy až na spousty padlých, co nechali mrtvé na poli. V dálce vyli vlci, čekající na odchod těch živých. Mnoho mužů rozptýlených náhlým útokem železnopaských se počalo vracet, někteří stále v sedle, někteří vedoucí své znovu chycené koně. Později ráno přišla zpátky většina z Théodredových jezdců, kteří byli zahnáni na jih batalionem skurutů - zmožených bitvou, ale v pevné formaci. Jejich osud byl podobný. Zastavili se na nízkém kopci a připravili se k obraně. Přestože část útočníků ze Železného pasu zahnali, při ústupu na jih bez prostředků by neměli stejně žádnou naději. Skuruti odolávali všem pokusům o průlom na východ a tlačili je směrem do nyní nepřátelské dunlendingské "západní marky". Přestože byla hluboká noc, Jezdci se připravovali na další útok. Vtom se ozval roh a záhy zjistili, že nepřítel je pryč. Měli příliš málo koní k pronásledování, ba i jen pro zvědy, pokud by chtěli využít noci. Po nějaké době začali obezřetně postupovat k severu, ale s protivníkem se nestřetli. Mysleli, že se skuruti vrátili k Brodům, aby tam posílili své pozice; čekali tedy, že se s nimi opět setkají, a velice se divili, když našli Brody v držení Rohirrim. Bylo to až později, co zjistili, kam skuruti odešli.
Tak skončila první bitva o brody Želíze. O druhé bitvě žádné takovéto jasné pojednání učiněno nebylo, vlivem mnohem větších událostí, které následovaly. Erkenbrand ze Západních úvalů, když ho další den zastihla v Hlásce zpráva o Théodredově smrti, převzal velení nad Západní markou. Vyslal posly na koních do Edorasu, aby donesli Théodenovi tuto zprávu a poslední slova jeho syna a přidali jeho vlastní prosbu o okamžité vyslání Éomera se vší pomocí, kterou mohou postrádat. "Nechť je obrana Edorasu učiněna zde na západě," řekl, "a nečeká se, až bude sám obléhán." Avšak strohosti této výzvy využil Gríma na podporu vlastní politiky odkladů. A žádná akce nebyla podniknuta, dokud nebyl on poražen Gandalfem. Druhého března odpoledne vyrazili posili s Éomerem a králem samotným, ale tu noc byla bojována a ztracena Druhá bitva o Brody a započala invaze do Rohanu.
Erkenbrand sám se neodebral do bitevního pole. Všude byl zmatek. Nevěděl, jaké síly může ve spěchu shromáždit ani dosud nedokázal určit skutečné ztráty, které Théodred utrpěl. Správně usoudil, že vpád je blízko, ale Saruman že se neodváží napadnou Edoras, dokud pevnost v Hlásce stojí nedotčena se svou posádkou a dobrými zásobami. Tři dny strávil těmito záležitostmi a shromážděním všech mužů ze Západních úvalů, které sehnal. Grimbolda pověřil velením v poli, dokud nebude moci sám přijít; nepřevzal ale velení nad Elfhelmem a jeho jezdci, kteří patřili k Jízdě Edorasu. Oba dva velitelé byli ovšem přátelé a taky moudří a věrní muži a nebyly mezi nimi žádné rozpory; příkazy jejich oddílům byly kompromisem mezi jejich rozdílnými názory. Elfhelm měl za to, že Brody již nejsou důležité, nýbrž spíše pastí pro muže, kteří by jinde mohli být umístěni lépe. Saruman mohl totiž snadno poslat vojska po té straně Želíze, kde to vyhovovalo jeho záměrům, a jeho bezprostředním záměrem je bezpochyby obsadit Západní úvaly a oblehnout Hlásku dřív, než může přijít účinná pomoc z Edorasu. Jeho armáda, či její většina, by tedy přišla po východní straně Želíze, neboť přestože by jejich cesta po hrubější půdě bez cest byla pomalejší, nemuseli by si probíjet průchod přes Brody. Elfhelm tedy radil, aby opustili brody, shromáždili všechny opěšalé muže na východním břehu a rozmístili je v pozici, ve které by zadrželi postup nepřátel: na dlouhé linii svahu běžícího od západu k východu několik mil na sever od Brodů. Kavalerie by se stáhla na východ do místa, odkud by v okamžiku, kdy se nepřítel střetne s obranou, zaútočila na jeho křídlo s největší možnou silou a zatlačila ho do řeky. "Ať se Želíz stane jejich pastí, ne naší! "
Na druhé straně Grimbold nebyl ochoten vzdát se Brodů. Zčásti to bylo vlivem tradice, ve které byl on a Erkenbrand vychován, nebylo to však zcela bez důvodů. "Nevíme," řekl, "jakým vojskům Saruman dosud velí. Pokud je jeho záměrem skutečně obsadit Západní úvaly, zahnat obránce do Helmova žlebu a tam je držet, musí být jeho armáda velmi velká. Stěží ji ukáže celou naráz. Jakmile objeví nebo uhádne, jak jsme rozložili naši obranu, určitě pošle velké vojsko co nejrychleji po cestě ze Železného pasu a po překročení nestřežených brodů nám, pokud se odebereme všichni na sever, vpadne do zad." Nakonec Grimbold obsadil západní konec Brodů s větší částí svých pěších vojáků, kde v pevném postavení v zemních pevnůstkách bránili přístupy. Se zbytkem svých mužů, včetně těch, co mu zůstali z Théodredovy kavalerie, zůstal na východním břehu. Ostrůvek nechal prázdný. Elfhelm však stáhl své jezdce a zaujal pozici na linii, kde chtěl mít hlavní obranou sílu: jeho záměrem bylo zpozorovat co nejdříve jakýkoli útok na východním břehu a rozprášit jej, než budou moci dosáhnout Brodů. Vše se vyvinulo špatně, jak by tomu nejspíše bylo v každém případě; Sarumanova síla byla příliš velká. S novým dnem zahájil svůj útok a před polednem druhého března silný oddíl jeho nejlepších bojovníků, kteří přišli po cestě ze Železného pasu, napadl opevnění na západě Brodů. Tento oddíl byl ve skutečnosti jen malou částí toho, co měl v rukou, ne víc, než považoval za dostatečné k odstranění zeslabené obrany. Avšak pevnost u Brodů, přestože bojovala proti velké přesile, urputně vzdorovala. Posléze ale, když obě pevnůstky byly vystaveny težkému útoku, jednotka skurutů prorazila průchod mezi nimi a vydala se přes brody. Grimbold, který věřil, že Elfhelm zadrží útok na východní straně, přešel se všemi muži, kteří mu zbyli, a nepřítele odrazil - na chvíli. Nepřátelský velitel však vrhl do boje další batalion, který nebyl dosud nasazen, a obranu prolomil. Grimbold byl nucen se stáhnout přez Želíz. Blížil se západ slunce. Grimbold utrpěl značné ztráty, ale daleko větší způsobil nepříteli (z většiny skřetům) a dosud pevně držel východní břeh. Nepřítel se nepokoušel překročit brody a vybojovat postup po prudkých svazích, aby je odsud vytlačil - zatím ne.
Elfhelm nebyl schopen se zapojit do této akce. Za soumraku stáhl své jednotky a vedl je zpět ke Grimboldově táboru. Umístil muže v jisté vzdálenosti od něj, aby byli záštitou proti útoku ze severu a východu. Z jižního směru neočekávali žádné nebezpečí, naopak doufali v pomoc. Po ústupu přes Brody byli ihned vysláni poslové k Erkenbrandovi a do Edorasu donést zprávu o jejich situaci. Obávali se, ve skutečnosti věděli, že zanedlouho se přihodí větší zlo, pokud nepřijde rychle pomoc nad očekávání. Obránci se připravili udělat vše, co je v jejich silách, aby Sarumanův postup zadrželi, než jím budou sami zavaleni.
Větší část mužů stála připravena k boji, pouze několik se pokoušelo ukrást pro sebe krátký odpočinek a pokud mohli, usnout. Elfhelm a Grimbold zůstali beze spánku v očekávání úsvitu a v obavách z toho, co přinese. Nemuseli čekat tak dlouho. Nebyla ani půlnoc, když byly zpozorovány body červených světel přicházející ze severu a již se stahující na západě řeky. Byl to předvoj celého zbývajícího Sarumanova vojska, které nyní posílal do bitvy za dobytí Západních úvalů. Přišli značnou rychlostí, náhle se zdálo, jako by celé vojsko zažehl plamen. Stovky pochodní byly zapáleny od těch, které nesli velitelé jednotek, a spolu s vojskem, které již ovládlo západní břeh, se přehnali přes brody jako řeka ohně s velkým křikem plným nenávisti. Velká družina mužů s luky by je přinutila litovat světla jejich loučí, ale Grimbold měl jen hrstku lučištníků. Nebyl schopen udržet východní břeh, stáhl se tedy a vytvořil velkou štítovou stěnu kolem tábora. Ten byl brzo obklopen útočníky, kteří vrhali louče mezi ně a někteří je házeli vysoko přes vrchol stěny doufajíce, že způsobí požár mezi zásobami a vyděsí koně, které si Grimbold stále držel. Ale štítová stěna vydržela. Nyní, protože skřeti byli kvůli své postavě méně vhodní pro takovýto boj, vyrazily proti ní zuřivé družiny dunlendingských horalů. Ale přes všechnu svou zášť měli dunlendingští stále strach z Rohirrim, setkali-li se tváří v tvář. Byly také méně cvičení pro válku a hůře vyzbrojeni. Štítová stěna opět vydržela.
Zbytečně vyhlížel Grimbold pomoc, která by přišla od Elfhelma. Nepřišel nikdo. Nakonec se rozhodl provést plán, který vytvořil pro případ, že by se nacházeli právě v takovéto zoufalé pozici. Konečně seznal Elfhelmovu moudrost a pochopil, že i když by jeho muži mohli bojovat, dokud by nebyli všichni pobyti, a byli by to udělali, kdyby to nařídil, takováto chrabrost by Erkenbrandovi nepomohla. Každý muž, který by se mohl probít a uniknout k jihu, by byl k většímu užitku, i když by se to mohlo zdáti potupné.
Obloha byla zatažená a temná, ale nyní začal dorůstající měsíc prosvítat skrze sunoucí se mraky. Vanul vítr z východu, předzvěst velké bouře, která přejde přes Rohan, až přijde den, a příští noc propukne nad Helmovým žlebem. Grimbold si náhle uvědomil, že většina loučí uhasla a nápor útoku polevil. Nechal tedy ihned nasednout ty jezdce, pro které měl koně, ne více jak polovinu eoredu a svěřil je do velení Dúnherovi. Štítová stěna byla otevřena na východě a Jezdci rozehnali útočníky na té straně; pak se rozdělili, zatočili dokola a napadli nepřítele na severu a jihu tábora. Náhlý manévr byl na chvíli úspěšný. Nepřítel byl zmaten a naplněn strachem; mnoho si jich zprvu myslelo, že z východu přijelo velké vojsko Jezdců. Grimbold sám zůstal opěšalý se zadním vojem předem vybraných elitních bojovníků, spolu s Dúnherovými jezdci kryl ostatní, kteří ustupovali tak rychle, jak jen mohli. Ale Sarumanův velitel prohlédl, že stěna je rozbitá a nepřítel prchá. Naštěstí měsíc byl zakryt mrakem, všude byla opět tma a nepřítel spěchal. Nedovolil tedy svým jednotkám hnát se v pronásledování prchajících daleko do temnoty, neboť brody byly již dobyty. Shromáždil své vojsko, jak nejlépe uměl, a připravil ho k cestě na jih. Tak se stalo, že většina Grimboldových mužů přežila. Byli rozptýleni ve tmě, ale potom, jak Grimbold nařídil, se odebrali pryč z cesty, na východ od velkého záhybu, kde se stáčí na západ k Želízi. Byli potěšeni, ale také udiveni, že nepotkali žádné nepřátele; nevěděli totiž, že velká armáda prošla před několika hodinami k jihu a Železný pas byl bráněn bezmála jen silou svých stěn a brány.
To byl také důvod, proč od Elfhelma nepřišla žádná pomoc. Víc než polovina Sarumanových sil byla skutečně poslána na východ od Želíze. Postupovali pomaleji než západní skupina, neboť krajina byla drsnější a bez cest a neměli světla. Ale před nimi, rychle a tiše, jelo několik oddílů obávaných vlčích jezdců. Než dostal Elfhelm jakékoli varování o přiblížení nepřítele na jeho straně řeky, vlčí jezdci se dostali mezi něj a Grimboldův tábor a snažili se také obklíčit každou z jeho malých skupin Jezdců. Byla tma a celé jeho vojsko bylo ve zmatku. Všechny, co mohl, shromáždil do sevřeného útvaru mužů na koních, byl však přinucen ustoupit na východ. Nemohl dospět ke Grimboldovi, přestože věděl, že je v tísni a měl mu přijít na pomoc, když byl napaden jezdci na vlcích. Ale také správně uhodl, že tito vlčí jezdci jsou pouze předzvěst vojska daleko většího, než kterému by se byl schopen postavit a které se vydá po cestě k jihu. Noc mizela, mohl jen čekat na úsvit.
Není tak jasné, co následovalo, neboť jen Gandalf věděl o tom vše. Zprávy o pohromě dostal 3.března pozdě odpoledne. To byl král nedaleko od spojení Cesty s odbočkou vedoucí k Hlásce. Odtud byl Železný pas asi devadesát mil přímou cestou a Gandalf musel jet největší rychlostí, jakou Stínovlas vládl. Do Železného pasu dospěl s první tmou a ne víc jak za dvacet minut ho zase opustil. Jak na jeho cestě tam, kdy ho přímá trasa přivedla do blízkosti Brodů, tak i při jeho návratu na jih nalézt Erkenbranda musel potkat Grimbolda s Elfhelmem. Ti byli přesvědčeni, že jedná podle královy vůle, nejen proto, že se zjevil na Stínovlasu, ale také že znal jméno posla, Ceorla, i zprávu, kterou nesl; a brali rady, které jim dal, jako příkazy. Grimbold poslal své muže k jihu, aby se připojili k Erkenbrandovi...
Mezi písemnostmi, které se vztahují k uvedenému textu, se objevuje několik dalších podrobností týkajících se Maršálů marky v roce 3019 a po skončení Války o prsten:
Maršál marky (či Jízdmarky) byla nejvyšší vojenská hodnost a titul králových poručíků (původně tří), velitelů královských jednotek dokonale vyzbrojených a vycvičených Jezdců. Prvnímu maršálovi bylo svěřeno hlavní sídlo království, Edoras, a připojené Královy země (včetně Brázdné doliny). Velel jezdcům Edoraského sboru, staženým z příslušejícího území a z některých částí Východní a Západní marky (1), pro něž byl Edoras nejvhodnějším místem k shromáždění. Druhému a třetímu maršálovi se přidělovalo velení podle okamžité potřeby. Na počátku roku 3019 byla Sarumanova hrozba nejnaléhavější, a Druhý maršál, králův syn Théodred, velel tedy Západní marce se základnou v Helmově žlebu. Třetí maršál, králův synovec Éomer, měl svěřenu Východní marku se základnou v jeho domově, Aldburgu na Foldě.
Za krále Théodena nebyl nikdo jmenován do úřadu Prvního maršála. Král nastoupil na trůn coby mladý muž (ve dvaatřiceti letech), mel válečnického ducha a byl skvělým jezdcem. Kdyby nastala válka, vedl by sám Edoraský sbor. Avšak v království vládl po mnoho let mír a tak vyjížděl se svými rytíři a sborem jen při cvičeních a přehlídkách, přestože znovu probuzený stín Mordoru od dob jeho dětství rostl stále víc. Během tohoto míru velel Jezdcům a ostatním ozbrojencům Edoraské pevnosti důstojník v hodnosti maršála (v letech 3012-19 to byl Elfhelm). Když Théoden, jak se zdálo, předčasně zestárnul, situace se nezměnila a chybělo účinné centrální velení - takový stav záležitostí podporoval jeho rádce Gríma. Král, jenž zřídka opouštěl svůj dům, si navykl vydávat příkazy Hámovi, kapitánovi jeho dvora, Elfhelmovi a dokonce maršálům Marky ústy Grímy Červivce. V Edorasu mu to zazlívali, ale povelů bylo dbáno. Co se týče bojů, když začala válka se Sarumanem, Théodred bez příkazu převzal nejvyšší velení. Svolal Edoraský sbor a odvedl velkou část jeho Jezdců po Elfhelmem posílit sbor Západních úvalů a pomoci vzdorovat invazi.
V dobách války či nepokojů měl každý Maršál pod přímým velením coby součást svého "dvora" (to jest, ubytovaných s plnou zbrojí v jeho sídle) éored připravený k boji, jenž mohl v naléhavém případě užít dle vlastní úvahy. Takto ze skutečnosti činil Éomer (2), ale trestem (na kterém trval Gríma) za to bylo, že mu v tomto případě zakázal odvádět z Edorasu, jenž byl nedostatečně bráněn, jakékoli nepovolané jednotky Východní marky; neboť věděl o zkáze u brodů Želíze a Théodredově smrti předtím, než pronásledoval skřety do vzdáleného Vysočiny; a také proti všeobecnému nařízení nechal volně jít cizince a dokonce jim půjčil koně.
Po Théodredově smrti se velení v Západní marce (opět bez příkazů z Edorasu) ujal Erkenbrand, pán Žlebové rokle a mnoha dalších krajů z Západních úvalech. V mládí býval, jako většina pánů, důstojníkem Králových jezdců, ale to už minulo. Nicméně byl nejvyšším pánem v Západní marce a protože byl lid v nebezpečí, měl jeho právo a povinnost shromáždit mezi nimi všechny schopné nosit zbraň, aby vzdorovali invazi. Převzal tedy velení i nad Jezdci Západního sboru; ale Elfhelmovi zůstalo nezávislé velení nad Jezdci Edoraského sboru, které Théodred povolal na pomoc.
Po Gandalfově vyléčení Théodena se situace změnila. Král opět převzal osobní velení. Éomer byl znovu dosazen na své místo a stal se ve skutečnosti Prvním maršálem, schopným převzít velení, kdyby král padl nebo ho opustily síly; ale tento titul nebyl užíván a v přítomnosti krále ve zbrani mohl jen radit a nikoli vydávat příkazy. Role, kterou ve skutečnosti hrál, byla tedy velmi podobná Aragornově: proslulý bojovník mezi královy bojovníky (3).
Když se v Brázdné dolině konala Úplná přehlídka a byla co možná nejpodrobněji určována "trasa výpravy" (4) a pořadí zvažovaných bitev, Éomer zůstal v této pozici, jel s králem (coby velitel předního éoredu, Královy družiny) a jednal jako jeho hlavní rádce. Elfhel se stal Maršálem marky a vedl první éored sboru Východní marky. Grimbold (jenž nebyl dříve ve vyprávění zmiňován) měl funkci, ne však titul, Třetího maršála a velel sboru Západní marky (5). Grimbold padl v bitvě na polích Pelennoru a Elfhelm se stal zástupcem Éomera jako krále; byl zanechán ve velení všech Rohirrim, když se Éomer vydal k Černé bráně, a rozdrtil nepřátelskou armádu, která vpadla do Anórienu (Návrat krále V, konec kap. 9 a začátek 10). Byl jmenován jako jeden z hlavních svědků Aragornovy korunovace (tamtéž VI 5).
Je zaznamenáno, že po Théodenově pohřbu, kdy Éomer znovu uspořádal království, Byl Erkenbrand jmenován maršálem Západní marky a Elfhelm maršálem Východní marky a tyto tituly se zachovaly na místo Druhého a Třetího maršála, kdy žádný z nich neměl přednost před druhým. V dobách války byl zvláštně jmenován úřad Podkrále: jeho držitel jednak vládl království za nepřítomnosti krále, jednak přebíral velení v poli, pokud král z nějakého důvodu zůstal doma. V míru se úřad obsazoval, jen když král na něj kvůli nemoci či stáří převedl své pravomoci; držitelem byl přirozeně dědic trůnu, pokud byl mužem v dostatečném věku. Avšak za války si Rada nepřála, aby starý král posílal svého dědice do bitev mimo království, pokud neměl alespoň dalšího syna.
V textu, na místě, kde se pojednává o rozdílných názorech velitelů na důležitost brodů přes Želíz, je uvedena delší poznámka. Její první část většinou opakuje historii uvedenou již na jiném místě knihy, považuji však za nejlepší ji uvést celou.
V dávných dobách tvořila Šerava jižní a východní hranici Severního království; západní hranicí jižního království byl Želíz. Do země ležící mezi nimi (Enedwaithu neboli "střední oblasti") přišlo jen málo Númenorejců a žádný z nich se zde neusadil. Za dnů Králů byla součástí Gondorské říše (6), ale ta se o ni zajímala málo, s výjimkou střežení a udržování velké královské cesty. Tato vedla celou trasu z Osgiliathu a Minas Tirith do Fornostu na dalekém severu. Přecházela přes brody Želíze a vedla Enedwaithem, kde se držela ve vyšších krajích uprostřed a na severovýchodě, dokud nemusela sestoupit do západních zemí kolem dolní Šeravy, již přecházela po zvýšené silnici vedoucí k velkému mostu v Tharbadu. V těch dobách byla tato oblast málo zalidněna. V mokřinách u ústí Šeravy a Želíze žilo několik kmenů "divokých lidí", rybářů a lovců ptáků; byli ale příbuzní rasou i řečí Drúedain z Anorienských lesů (7). V kopcích na úpatích západních svahů Mlžných hor žily zbytky lidu, jež Rohirrim později nazývali Dunlenďané: nepřívětivý národ příbuzný starým obyvatelům Bílých hor, jež Isildur proklel (8). Měli Gondor málo v lásce, ale přestože byli dosti tvrdí a silní, bylo jich příliš málo a příliš se obávali moci Králů na to, aby se jí postavili nebo odvrátili pozornost od východu, odkud přicházelo jejich hlavní nebezpečí. Jako všechen lid Arnoru a Gondoru i Dunlendingští trpěli Velkým morem v letech 1636-7 Třetího věku, avšak méně než většina ostatních, neboť žili odděleně a málo se stýkali s druhými lidmi. Když skončila doba Králů (1975-2050), a Gondor začal upadat, přestali být skutečnými poddanými Gondoru; královská cesta v Enedwaithu nebyla udržována, most v Tharbadu se změnil v trosky a nahradil ho jen nebezpečný brod. Hranicí Gondoru se stal Želíz a Calenardhonská brána (jak se jí říkalo). Bránu hlídaly pevnosti Aglarondu (Hláska) a Angrenostu (Železný pas), a brody přes Želíz, jediný snadný vstup do Gondoru, byly střeženy proti vpádu z "divokých zemí".
Avšak během Ostražitého míru se lidé Calenardhonu vytráceli: ti ráznější odcházeli každým rokem obsadit tok Anduiny; z těch, co zůstali, se stal prostý lid vzdálený zájmům Minas Tirith. Posádky v pevnostech nebyly obnovovány a péče o ně byla přenechána místním dědičným vůdcům, jejichž poddaní byli stále více smíšené krve. Neboť Dunlenďané se šířili stále a nekontrolovaně přes Želíz. Tak se stalo, že když byly obnoveny útoky z východu na Gondor, skřeti a Východňané zaplavili Calenardhon a oblehli pevnosti, jež by zřejmě nevzdorovaly dlouho. Tu přišli Rohirrim a po vítězství Eorla na Celebrantském poli v roce 2510 jeho početný a válečný lid s velkým množstvím koní vyčistil Calenardhon a zničil nebo zahnal východní vetřelce. Cirion Správce jim dal do vlastnictví Calenardhon, jenž byl od té doby zván Jízdmarka či v Gondorštině Rochand (později Rohan). Rohirrim započali s osídlováním této oblasti, přestože za Eorlovy vlády byly východní hranice podél Emyn Muil a Anduiny pod stálými útoky. Ale za Brega a Aldora Dunlenďany znovu vymýtili a zahnali za Želíz a střežili brody přes Želíz. To jim přineslo nenávist Dunlendinských, jež nebyla urovnána do příchodu Krále, tehdy v daleké budoucnosti. Kdykoli se ocitli Rohirrim v nesnázích nebo oslabeni, Dunlendingští obnovili útoky.
Žádné spojenectví lidí nebylo na obou stranách udržováno věrněji než spojenectví Gondoru a Rohanu pod přísahou Ciriona a Eorla; a nebyli nikdy pro svou zemi vhodnější strážci širokých travnatých plání Rohanu než Jezdci Marky. Nicméně zde byla vážná slabina jejich situace, jek se nejzřetelněji ukázalo v dobách Války o Prsten, kdy bezmála způsobila zkázu Rohanu a Gondoru. Mělo to mnoho důvodů. Především zraky Gondoru směřovaly vždy na východ, odkud pocházelo veškeré nebezpečí; nepřátelství "divokých" Dunlenďanů znamenalo pro Správce jen málo. Další věcí bylo, že Správci si ponechali pod kontrolou Orthanskou věž a kruh Železného pasu (Angrenost) ; klíče Orthanku si vzali do Minas Tirith, věž byla zavřena a kruh Železného pasu zůstal ovládán pouze dědičným gondorským náčelníkem a jeho malým lidem, ke kterému se přidali staří dědiční strážci Aglarondu. Tamní pevnost byla opravena s pomocí gondorských zedníků a pak věnována Rohirrim (9). Z ní se zásobovali strážci Brodů. Z velké části se jejich sídla nacházela na úpatí Bílých hor a ve stržích a údolích na jihu. K severním hranicím Západních úvalů přišli zřídka a jen v nouzi, neboť s obavami pohlíželi na okraje Fangornu (Entího lesa) a hrozivé zdi Železného pasu. Málo se pletli do věcí "pána Železného pasu" a jeho tajného lidu, které považovali za prostředníky temné magie. A vyslanci z Minas Tirith přicházeli do Železného pasu ještě řidčeji, až přestali chodit úplně; zdálo se, že mezi svými starostmi zapomněli na Věž, přestože měli od ní klíče.
Přesto západní hranice a tok Želíze přirozeně spadala pod Železný pas a zřejmě to chápali i Králové Gondoru. Želíz tekl od svých pramenů podél východní stěny Kruhu a jak dále pokračoval k jihu, byl stále mladou řekou, která netvořila pro vetřelce vážnější překážku, přestože byl zde proud velmi prudký a neobvykle studený. Ale Velká brána Angrenostu se otevírala na západ a jestliže měla pevnost dobrou posádku, musel by přijít nepřítel s velikou silou, aby pomýšlel na vpád do Západních úvalů. Navíc vzdálenost Angrenostu od Brodů byla méně než poloviční oproti té z Aglarondu a vedla k ní široká jízdní cesta přímo od Brány, po většinu trasy rovným terénem. Hrůza, která obklopovala velkou Věž a strach z temnot Fangornu, jenž ležel za ní, mohla na chvíli Železný pas ochránit, ale zůstával-li neobsazen a opomíjen, jak tomu bylo v pozdějších dobách Správců, tato ochrana nemohla být dlouho platná. To se také potvrdilo. Za vlády krále Déora (2699 - 2718) si Rohirrim uvědomili, že nestačí jen udržovat stráž u Brodů. Protože Gondor i Rohan se málo starali o tento vzdálený kout říše, zjistilo se až později, co se tu událo. Řada gondorských náčelníků v Angrenostu vymřela a velení nad pevností přešlo do rukou rodiny z lidu. Ti, jak bylo řečeno, již dlouho pocházeli ze smíšené krve a byli nyní přátelštěji nakloněni Dunlendingským než "divokým seveřanům", kteří si uzurpovali zemi; se vzdálenou Minas Tirith už neměli žádné styky. Po smrti krále Aldora, který vyhnal poslední Dunlenďany a dokonce plenil v odvetu Enedwaith, začali Dunlendingští nepovšimnuti Rohanem, ale s němým souhlasem Železného pasu pronikat znovu na sever Západních úvalů, kde se usazovali v horských stržích na západ i na východ od Železného pasu a dokonce i na jižních okrajích Fangornu. Za vlády Déora započalo otevřené nepřátelství, nájezdy na stáda a stáje Rohirrim v Západních úvalech. Brzy bylo Rohirrim jasné, že tito nájezdníci nepřekročili Želíz u Brodů ani na žádném jiném místě dál na jih od Železného pasu, neboť Brody byly střeženy (10). Déor tedy vedl výpravu na sever a setkal se s vojem Dunlenďanů. Přemohl je, ale zmátlo ho, když objevil Železný pas také nepřátelský. Domnívaje se, že ho vysvobodil z Dunlendingského obležení, vyslal k bráně posla se slovy dobré vůle. Brána se však před ním zavřela, a jediná odpověď, jež se mu dostalo, byla střela z luku. Jak se později zjistilo, Dunlenďané, kteří byli vpuštěni jako přátelé, obsadili Kruh Železného pasu a pobili těch několik přeživších ze starých strážců, kteří se nechtěli (což byla většina) připojit k dunlendingské straně. Déor ihned poslal vzkaz Správci Minas Tirith (v té době, roce 2710, Esglamoth), avšak ten nebyl schopen vyslat pomoc a Dunlenďané setrvali v okupaci Železného pasu až do té doby, kdy oslabeni velkým hladomorem po Dlouhé zimě (2758-9) byli vyhladověni a vzdali se Fréalafovi (posléze první král Druhé řady). Ale Déor neměl sílu ke zteči ani k obležení Železného pasu a po mnoho let museli Rohirrim udržovat silnou jednotku Jezdců na severu Západních úvalů; byla podporována až do velkých invazí v roce 2758 (10).
Je tedy snadné pochopit, že když se Saruman nabídl převzít velení nad Železným pasem, opravit ho a převést zpět jako součást západních opevnění, byl uvítán králem Féalafem i Berenem Správcem. A tedy když přijal sídlo v Železném pase a Beren mu svěřil klíče od Orthanku, Rohirrim se vrátili k politice střežení brodů Želíze coby nejzranitelnější místo jejich západních hranic.
Lze stěží pochybovat o tom, že Saruman učinil svou nabídku s dobrými úmysly či alespoň s dobrou vůlí ohledně obrany Západu, pokud sám zůstal hlavní osobou této obrany a hlavou její rady. Byl moudrým a snadno prohlédl, že Železný pas svou pozicí a velkou silou, přirozenou i umělou, je nanejvýš důležitý. Tok Želíze v kleštích Železného pasu a Hlásky byl valem proti vpádu z východu (ať podníceném a vedeném Sauronem, či jinému) s cílem jak obklíčit Gondor tak vpadnout do Eriadoru. Ale nakonec se obrátil ke zlu a stal se nepřítelem; a přesto Rohirrim, ačkoli byli varováni o rostoucí zášti k nim, dále umísťovali svou hlavní sílu na západ Brodů, dokud jim Saruman v přímé válce neukázal, že Brody jsou jen malou ochranou bez Železného pasu a ještě menší proti němu.