Slovo runa znamená v jazyce starých Germánů tajemství (souvisí s německým raunen - šeptat) a tento název je výstižný dodnes. I přes velké pokroky ve výzkumu run existují stále mnohé nejasnosti.
Podle germánské mytologie je tvůrcem run Odin, první mezi bohy, stvořitel světa, bůh válečného běsnění, posvátných věd a magie. Sám sobě obětován visel devět nocí přivázán za nohy na stromě, než pronikl do tajemství run. O tom, jak tomu bylo ve skutečnosti, existuje mnoho teorií. Podle některých badatelů se runy vyvinuly z písma řeckého, podle jiných z latinky, v Německu se objevila domněnka, že runy vznikly naprosto nezávisle a dokonce se zde vyskytl i extrémní názor, že jsou předchůdcem všech hláskových abeced včetně fénické. V současnosti se zdá nejpravděpodobnější hypotéza Nora C.J.Marstrandera, že runy pocházejí z alpské varianty etruského písma užívaného od 5. st.př.n.l. do 1 st.n.l. Nasvědčuje tomu značná podobnost některých hlásek (A,H,K,O,S,T,U) i způsob zápisu. Avšak poslední slovo ještě pravděpodobně řečeno nebylo.
Za nejstarší důkaz o existenci run bylo považováno Tacitovo dílo Germania přibližně z roku 100 n.l. Autor se zde zmiňuje o tom, že germánští kněží užívali věšteckých hůlek s různými vyrytými značkami. Jenomže německý profesor H.Jensen tento názor ve své souhrnné práci o písmech popírá a jeho argumenty byly vědeckou obcí přijaty. Takže se zdá, že nejstarším potvrzením existence run je nález 26 do sebe vmáčknutých přilbic z konce 2.st.př.n.l. poblíž štýrského Negau (dnes na území Slovinska). Na jedné z přileb je napsáno "Harigasti teiwa" (Bohu válek). Z jihu, místa kontaktu s vyspělejšími kulturami se pak runy dostaly do jihovýchodního Dánska a přilehlých oblastí Německa a odtud do Skandinávie, ostatní Evropy obývané Germány a s anglosaskou invazí v 5.století i do Británie.
Hranatý tvar run nasvědčuje tomu, že byly původně ryty do dřeva. Podle prvních šesti písmen se runová abeceda nazývá také futhark. Každý znak znemenal jednu hlásku (případně i více) a každý měl své jméno. Starší, celogermánské runy používané od 2. do 8. století měly 24 znaků, které byly rozděleny do tří skupin (rodov). Jejich konec způsobily šířící se křesťanství a latinka. Anglosaské runy se vyvíjely až do 10. století a jejich počet stoupl na 28 (ke konci dokonce 33) znaků. Ty mimochodem s drobnou úpravou užil Profesor v "Hobitovi". (Jak si jistě každý všimnul, runy v H a PP nejsou totožné.) Ale ani zde neodolal futhark náporu latinky. Nejdéle runová abeceda udržela ve Skandinávii - od 5. do 13. století. Tady naopak došlo k redukci počtu znaků na 16, takže některé označovaly 2 i více hlásek. Nevýhody tohoto nepřesného záznamu byly očividné, a tak se už koncem 10. století v Dánsku a brzy i ve Švédsku a Norsku začaly některé runy označovat tečkami. Tyto tečkované runy (stungnar rúnir) znovu umožnily rozlišit znělé a neznělé souhlásky i některé samohlásky. Později byly ještě dále modifikovány a i po nástupu latinky se jejich znalost uchovávala a prý ještě počátkem 20. století v odlehlých krajích Švédska sedláci runy ovládali.
Kromě svého hláskového obsahu měly runy i význam magický. Někdy se soudí, že jejich specifický tvar, názvy a nezvyklé pořadí jsou odvozeny od starých kouzelných germánských symbolů. Z počátku také byla jejich znalost pouze výsadou zasvěcených. Z Edd se dovídáme, že pro zajištění vítězství se ryly do mečů, pro ochranu před rozbouřeným mořem se vypalovaly do lodí - kormidla a vesel, pro ulehčení porodů se kreslily ženám do dlaní, atd. S magickými praktikami snad souviselo i šifrování run - existovaly např. větvové runy (kvistrúnir) či bodové runy (stofrúnir).
Co se týče materiálu, nejstarší runové nápisy se zachovaly na zbraních a špercích. Na dřevu a kostech jsou velmi vzácné. Od 4. století jsou runy ryty do pohřebních kamenů (a často i vybarvovány). Tyto nápisy mají téměř vždy ustálenou formu - X dal tento kámen vytestat pro svého příbuzného nebo přítele Y s připojením několika pochvalných slov o mrtvém a pohrůžkou tomu, kdo by chtěl kámen zničit. K záznamu historických zpráv se futhark užívá od 10. století. Pergamenových památek je velmi málo, nejznámější z nich je "Codex Runicus", dánský zákoník z konce 13. století.
Do současnosti se zachovalo asi 5000 runových nápisů téměř pod celé Evropě - ve Švédsku 3000, v Norsku 1100, v Dánsku 700, ale i v Německu, ve východní Francii, Velké Británii, Rusku, na Balkáně, Islandu, v Grónsku - a dokonce i na západním pobřeží Severní Ameriky.
Zájem skandinávských vědců o runy se datuje od poloviny 17. století, vlastní výzkum run začíná 18. století. Základy runologie položily práce Dána L.F.A.Wimmera a Nora S.Buggeho. A abych zakončil stylově, současnou expolozi zájmu o runové písmo nemá na svědomí nikdo jiný než John Ronald Reuel Tolkien.
Význam run pro celkový vývoj písma je téměř zanedbatelný. Když Vizigóti přijali na počátku 4. století křesťanství, jejich biskup Wulfila vytvořil pro chystaný překlad bible nové písmo, pro něž použil alfabetu, latinku a také futhark - s jistotou 2 znaky (Ó, U) a u dalších tří se prameny neshodují (Q,R,S). Výsledkem Wulfilova úsilí je "Codex Argenteus" (Stříbrný Kodex) s biblickými příběhy. V 6. století po romanizaci VIzigótů však toto písmo zaniká. Kromě toho ještě existují více než odvážné teorie o vztahu hypotetického předchůdce irského oghamu a futharku.
Kromě germánského písma jsou runami (když nepočítám české falzifikáty z období národního obrození) někdy nazývány staromaďarská, staroturecká a několik dalších abeced. Ty však svým původem s futharkem nemají nic společného.
Bronstedt J.: Vikingové, Praha 1967, str. 149-161
Genzor J., Krupa V: Písma sveta, Bratislava 1989, str. 267-270
Kéki B.: 5000 let písma, Praha 1984, str. 113-117
Loukotka Č.: Vývoj písma, Praha 1946, str. 124-126
Pyramída - encyklop. časopis moderného človeka, Bratislava 1984, str. 5117
Schlette T.: Germáni, Praha 1977, str. 219-225