Brzy poté Tuor a Voronwë vstali a obrátili se k moři zády a vydali se na dlouhou pouť ve tmě; o této cestě se dá říci jen málo, neboť na Tuorovi spočíval Ulmův stín a nikdo je neviděl procházet lesem ani skalami, poli ani močály, mezi západem a východem slunce. Ale šli stále obezřetněji, obávajíce se Morgothových nočních špehů a vyhýbali se vyšlapaným stezkám elfů i lidí. Voronwë volil jejich cestu a Tuor následoval. Zbytečně se nevyptával, ale dobře si všímal, že jdou stále na východ podél okraje zdvihajících se hor a nikdy neuhnuli k jihu, což ho udivilo, neboť jako téměř všichni elfové a lidé věřil, že Turgon sídlí daleko od válek Severu.
Pomalý byl jejich pochod za soumraku a v noci neschůdnou divočinou a z Morgothova panství rychle přišla krutá zima. Navzdory závětří kopců byl vítr silný a pronikavý a na vysočině brzy ležel vysoko sníh nebo vířil v průsmycích a padal na lesy Núathu, ještě než zcela opadalo jejich zvadlé listí. (14) Tak, ačkoli vyrazili před polovinou Narquelie, nadešel Hísime s tuhými mrazy, když se přiblížili k Pramenům Narogu.
Tam se za šedého úsvitu na konci únavné noci zastavili, a Voronwë byl zdrcen a rozhlížel se kolem sebe v žalu a obavách. Kde kdysi ležela krásná tůň Ivrin ve své kamenné nádržce vyhloubené padající vodou a kolem se pod kopci rozkládalo zalesněné údolí, spatřil nyní zemi zpustošenou a poskvrněnou. Stromy byly spáleny nebo vyrvány z kořenů, kamenné vroubení tůně bylo rozlámané, takže vody Ivrinu zbloudily a vytvořily uprostřed zkázy velký pustý močál. Všechno nyní byla jen změť zmrzlého bahna a pach rozkladu ležel na zemi jako nečistá mlha.
"Běda! Což zlo přišlo i sem?" zvolal Voronwë. "Daleko od hrozby Angbandu bývalo toto místo, ale Morgothovy prsty se natahují stále dál."
"Je to, jak mi Ulmo pravil," řekl Tuor. "Prameny jsou otrávené a má moc ustupuje z vod země."
"Ale," řekl Voronwë, "zde byla zášť s větší mocí než je ta skřetí. Strach zůstává na tomto místě." A pátral kolem okrajů bahna, až náhle strnul a znovu vykřikl: "Ano, velké zlo!" Pokynul Tuorovi a Tuor přiblíživ se uviděl stopu jako obrovskou brázdu, která mířila na jih, a po obou stranách někdy rozmazané, jindy jasné a ztvrdlé mrazem, stopy velkých nohou s drápy. "Pohleď", řekl Voronwë a jeho tvář byla bledá strachem a odporem. "Zde byl nedávno velký červ z Angbandu, nejkrutější ze všech Morgothových stvůr! Naše poslání za Turgonem se skutečně opozdilo. Je třeba spěchat."
Právě jak to říkal, zaslechli v lesích výkřik a naslouchajíce stáli tiše jako šedé kameny. Ale hlas byl krásný, ačkoli naplněný žalem, a zdálo se, jako by stále volal jméno, jako když hledá někoho ztraceného. A jak čekali, kdosi přišel mezi stromy, a viděli, že je to vysoký muž, ozbrojený, oděný v černi, s taseným dlouhým mečem; a podivili se, neboť čepel meče byla také černá, ale ostří zářilo jasně a chladně.
Do jeho tváře se vepsaly strasti a když spatřil zkázu Ivrinu, zvolal hlasitě v žalu, řka: "Ivrine, Faelivrin! Gwindore a Belegu! Zde jsem byl kdysi uzdraven. Ale nyní se už nikdy nenapiji nápoje míru."
Nato rychle odkráčel k Severu; jako pronásledovatel nebo někdo na neodkladné výpravě, a oni ho slyšeli volat Faelivrin, Finduilas! dokud jeho hlas nezanikl v lesích. (15) Ale nevěděli, že Nargothrond padl a že toto byl Túrin, syn Húrinův, Černý meč. Tak se jen na chvíli, a už nikdy víc, k sobě přiblížily cesty těchto příbuzných, Túrina a Tuora.
Když Černý meč odešel, Tuor a Voronwë chvíli pokračovali v cestě, ačkoli už nastal den, neboť vzpomínka na jeho žal na ně těžce doléhala a oni nesnesli setrvat u poskvrněného Ivrinu. Ale zanedlouho si našli úkryt, neboť celá ta země byla nyní naplněna předtuchou zla. Spali málo a nepohodlně a jak den postupoval, setmělo se a napadlo mnoho sněhu a s nocí přišel krutý mráz. Proto sníh a led neroztávaly a po pět měsíců držela Krutá zima, dlouho vzpomínaná, Sever ve svých okovech. Tuor a Voronwë trpěli chladem a obávali se, že je sníh prozradí slídícím nepřátelům, nebo že upadnou do zrádně zastřených skrytých nebezpečí. Devět dní pokračovali v cestě, stále pomaleji a ztrápeněji, a Voronwë zamířil trochu k severu, až překročili tři prameny Teiglinu, a poté se dali znovu na východ, opustili hory a šli obezřetně, až minuli Glithui a přišli k toku Malduiny a ten byl zamrzlý až ke dnu. (16)
Nato Tuor pravil Voronwëmu: "Mráz je krutý a ne-li tvá, pak má smrt je blízko." Neboť nyní na tom byli zle: bylo to dlouho, co naposledy našli v divočině potravu, a cestovního chleba ubývalo, a byli promrzlí a unavení. "Je to zlé být chycen mezi Osudem Valar a Zlobou Nepřítele," řekl Voronwë. "Unikl jsem snad ze spárů moře, abych se tu nechal zasypat sněhem?"
Ale Tuor řekl: "Jak daleko je to nyní? Neboť nakonec, Voronwë, se přede mnou musíš svého utajování vzdát. Vedeš mne přímo, a kam? Neboť mám-li vydat své poslední síly, chtěl bych vědět, k čemu to poslouží."
"Vedl jsem tě tak přímo, jak jsem si mohl dovolit," odvětil Voronwë. "Věz tedy, že Turgon stále sídlí na severu země Eldar, ačkoli málokdo tomu věří. Už jsme se k němu dostali blízko. Ale ještě je třeba ujít mnoho mil, a to i vzdušnou čarou; a my musíme ještě přejít Sirion a před námi možná ještě leží velké zlo. Neboť brzy už musíme přijít k cestě, která odedávna vede od Minas Krále Finroda k Nargothrondu. (17) Tam budou služebníci nepřítele procházet a hlídat."
"Považoval jsem se za nejodolnějšího z lidí," řekl Tuor, "a v horách jsem přečkal strázně mnoha zim; ale to jsem měl za sebou jeskyni s ohněm, a nyní pochybuji, že mám sílu jít mnohem dále hladový a v takto krutém počasí. Ale pojďme tak daleko, jak můžeme, než nás naděje zklame."
"Jinou možnost nemáme," řekl Voronwë, "leda bychom se tu uložili a hledali spánek ve sněhu."
Proto se všechny ty trpké dny plahočili dále, považujíce nepřátele za menší nebezpečí než zimu; ale jak šli dál, nacházeli stále méně sněhu, neboť nyní zase mířili na jih do Údolí Sirionu a hory Dor-lóminu nechali daleko za sebou. V prohlubujícím se šeru přišli k Cestě při úpatí vysokého zalesněného srázu. Náhle zaslechli hlasy, a když opatrně vyhlíželi mezi stromy, uviděli pod sebou rudé světlo. Skřetí oddíl se utábořil uprostřed cesty a všichni se natlačili kolem velkého ohně.
"Gurth an Glamhoth!" zašeptal Tuor. (18) "Po plášti teď přijde na řadu meč. Budu riskovat smrt, abych získal oheň, a ocenil bych i skřetí potravu."
"Ne!" řekl Voronwë. "Plášť slouží jen našemu úkolu. Musíš se vzdát ohně nebo Turgona. Tahle banda není v divočině sama, tvůj smrtelný zrak nevidí vzdálené ohně dalších stráží na severu a na jihu? Rozruch na nás přivede armádu. Poslouchej mne, Tuore! Je proti zákonům Skrytého království, aby někdo přišel k branám s nepřáteli v patách; a tento zákon neporuším ani kvůli Ulmovi, ani kdyby mi hrozila smrt. Vzburcuj skřety, a opustím tě."
"Nechme je tedy být," odvětil Tuor. "Ale dožiji se někdy dne, kdy se nebudu muset kolem hrstky skřetů plížit jako postrašený pes?"
"Pojď tedy!" řekl Voronwë. "Nerokujme víc, nebo nás vyslídí. Následuj mne!"
Nato se mezi stromy odplížil po větru na jih, až byli uprostřed mezi skřetím ohněm a dalším na cestě. Tam dlouho tiše stál, zatímco naslouchal.
"Neslyším na cestě žádný pohyb," řekl, "ale nevíme, co může číhat ve stínech." Zíral do tmy a otřásl se.
"Vzduch je špatný," zašeptal. "Běda! Tam leží země našeho poslání a naděje života, ale mezi námi a ní kráčí smrt."
"Smrt je všude kolem nás," řekl Tuor. "Ale mně zbyla síla jen pro nejkratší cestu. Musím přejít tady, nebo zahynout. Spolehnu se na Ulmův plášť a tebe také zakryje. Teď nás povedu já!"
S těmi slovy se přikradl k okraji cesty. Nato obejmuv těsně Voronwëho ovinul kolem nich obou záhyby šedého pláště Pána vod, a vykročil.
Všechno bylo klidné. Chladný vítr sténal, jak se hnal dolů starodávnou cestou. Nato se náhle utišil. Mezitím Tuor ucítil ve vzduchu změnu, jako by dech ze zemí Morgotha na chvíli ustal a jako slabá připomínka moře přišla bríza ze Západu. Jako šedá mlha přešli přes kamennou cestu a vstoupili do houštiny na jejím východním okraji.
Náhle se v blízkosti ozval divoký výkřik a mnoho jiných podél okrajů cesty na něj odpovědělo. Drsně zatroubil roh a bylo slyšet zvuk utíkajících nohou. Ale Tuor pokračoval dál. Během svého zajetí se naučil ze skřetí řeči dost, aby těm výkřikům rozuměl: stráže je uslyšely a ucítily, ale nespatřily. Pronásledování začalo. Zoufale klopýtal a plazil se kupředu s Voronwëm po boku po dlouhém svahu hluboko mezi hlodašem, borůvčím a spletí jeřábů a břízek. Na vrcholu hřebene se zastavili a naslouchali výkřikům za nimi a lomození skřetů v podrostu dole.
Vedle nich byl bludný balvan, který vypínal svůj vrchol ze změti vřesu a ostružiní, a pod ním bylo takové doupě, jaké hledá lovené zvíře a doufá, že v něm unikne pronásledování, nebo že přinejmenším se zády chráněnými kamenem prodá svůj život co nejdráže. Dolů do temného stínu Tuor postrčil Voronwëho a bok po boku leželi pod šedým pláštěm a těžce oddechovali jako štvané lišky. Nepromluvili ani slovo, jen naslouchali.
Výkřiky pronásledovatelů zeslábly; neboť skřeti se nikdy neprodírali hluboko do divoké země po obou stranách, ale raději pobíhali po cestě nahoru a dolů. Málo se starali o zbloudilé uprchlíky, obávali se špehů a vyzvědačů ozbrojených nepřátel; neboť Morgoth nevyslal na cestu stráž proto, aby lapila Tuora a Voronwëho (o kterých ještě nic nevěděl) nebo nějakého příchozího ze Západu, ale pátrat po Černém meči, aby nemohl uniknout, pronásledovat zajatce z Nargothrondu a přivést, pokud by to bylo možné, pomoc z Doriathu.
Noc míjela a nad pustou zemí znovu viselo zádumčivé ticho. Unavený a vyčerpaný Tuor usnul pod Ulmovým pláštěm, ale Voronwë se vyplížil ven a stál tiše jako kámen, nehybný, elfím zrakem pronikal stíny. Když se den lámal, probudil Tuora; a ten se odplazil a viděl, že počasí se na chvíli umoudřilo a černé mraky se odvalily stranou. Byl rudý úsvit a on mohl v dálce před sebou spatřit vrcholky neznámých hor třpytící se proti ohni na východě.
Nato Voronwë řekl tichým hlasem: "Alae! Ered en Echoriath, ered e-mbar nin." (19) Neboť on věděl, že hledí na Okružní hory a stěny Turgonovy říše. Na východě v hlubokém a stinném údolí pod nimi ležel krásný Sirion, proslavený v mnoha písních, a za ním, zahalená v mlze, se táhla šedá země od řeky k rozeklaným vrchům při úpatí hor. "Tam leží Dimbar," řekl Voronwë. "Kéž bychom tam už byli! Neboť tam se naši nepřátelé málokdy odváží kráčet. Nebo tak tomu alespoň bývalo, dokud v Sirionu byla Ulmova moc silná. Ale nyní se všechno mohlo změnit (20) - kromě nebezpečí řeky: už teď je rychlá a hluboká a i pro Eldar je přechod nebezpečný. Ale já jsem tě vedl dobře, neboť tam se blyští Brod Brithiach, trochu na jih, kde Východní cesta, jež za starých dob vedla od Tarasu na Západě, překračovala řeku. Nikdo se nyní neodváží ji použít, leda v zoufalé nouzi, elf, člověk ani skřet, neboť vede do Dungorthebu a hrůzné země mezi Gorgorothem a Pásem Melian a už dávno se ztratila v divočině nebo se změnila ve stezku mezi býlím a trním." (21)
Nato Tuor pohlédl, kam Voronwë ukazoval, a v dálce zahlédl třpyt jakoby nezamrzlé vody v krátkém světle úsvitu; ale za ní se rýsovala tma, kde se velký les Brethil na jihu zvedal do vysočiny. Nyní obezřetně sestupovali po straně údolí, až nakonec přišli na starodávnou cestu vedoucí dolů od křižovatky na hranicích Brethilu, kde se protínala s cestou z Nargothrondu. Nato Tuor viděl, že se dostali blízko k Sirionu. Břehy jeho hlubokého řečiště se v tomto místě rozšiřovaly a jeho vody zahlcené spoustou balvanů (22) se rozlévaly do širokých mělčin plných zurčení zčeřených proudů. Pak se po chvíli řeka zase zúžila a vyrývajíc si nové koryto odtékala k hvozdu a v dálce mizela v hluboké mlze, kterou jeho oko nemohlo proniknout; neboť tam ležela, ačkoli on to nevěděl, severní hranice Doriathu ve stínu Pásu Melian.
Tuor chtěl ihned pospíšit k brodu, ale Voronwë ho zadržel, řka: "Přes Brithiach nemůžeme přejít otevřeně ani za denního světla ani dokud trvá jakékoli nebezpečí pronásledování."
"Máme tu tedy sedět a hnít?" otázal se Tuor. "Neboť takové nebezpeční zůstane, dokud Morgothova říše potrvá. Pojď! Musíme jít pod stínem Ulmova pláště."
Voronwë stále váhal a ohlížel se na západ; ale úvoz za nimi byl opuštěný a všechno kolem až na běh vod bylo klidné. Vzhlédli a obloha byla šedá a prázdná, neboť ani pták přes ni nepřeletěl. Nato náhle jeho tvář zjasněla radostí a on hlasitě zvolal: "Je to dobré! Brithich je stále střežen nepřáteli Nepřítele. Skřeti nás tu pronásledovat nebudou a pod ochranou pláště můžeme přejít bez nesnází."
"Co nového jsi viděl?" řekl Tuor.
"Slabý je zrak smrtelníků!" řekl Voronwë. "Vidím Orly z Crissaegrim, a přilétají sem. Dívej se chvíli!"
Nato Tuor stál a upřeně se díval; a brzy vysoko ve vzduchu uviděl tři ptáky snášející se na silných křídlech ze vzdálených vrcholků hor nyní znovu zahalených v oblacích. Pomalu klesali ve velkých kruzích a nato se náhle nad poutníky zarazili; ale než na ně mohl Voronwë zavolat, širokým obloukem se obrátili a podél řeky pospíšili na sever.
"Pojďme nyní," řekl Voronwë. "Jestli je poblíž nějaký skřet, bude ležet a zarývat nos do země, dokud orlové neodletí daleko pryč."
Rychle pospíšili dolů po dlouhém svahu a přešli přes Brithiach suchou nohou po štěrkových náplavech nebo se přebrodili přes mělčiny, kde nebylo vody víc než po kolena. Voda byla čirá a velmi chladná a na mělkých tůních, kde putující proudy zbloudily mezi kameny, byl led; ale nikdy, ani za Kruté zimy při Pádu Nargothrondu, nemohl smrtící dech Severu zmrazit hlavní proud Sirionu. (23)
Na druhé straně brodu přišli k rokli, jež jako by bývala starým řečištěm, avšak voda v něm nyní netekla; ale zdálo se, že její hluboké koryto vyhloubila bystřina, jak ubíhala ze severu od hor Echoriathu, a přivlekla odtud do Sirionu všechny kameny Brithiachu.
"Konečně jsme to našli, už mimo všechnu naději!" zvolal Voronwë. "Pohleď! To je ústí Vyschlé řeky, touto cestou se musíme dát." (24) Nato vešli do rokle, a jak se obracela k severu a její svahy se příkře zvedaly, její stěny se tyčily po každé ruce, a Tuor klopýtal mezi kameny, jimiž bylo pokryto její nerovné dno. "Je-li toto cesta," řekl, "pak je zlá pro unaveného."
"Ale je to cesta k Turgonovi," odvětil Voronwë.
"Potom se divím ještě víc," řekl Tuor, "že její vstup je odkrytý a nestrážený. Čekal jsem, že najdu velkou bránu se silnou stráží."
"Tu skutečně ještě uvidíš," řekl Voronwë. "Tohle je jen přístup - Cesta tomu říkám; ale nikdo po ní nekráčel více než třista let, kromě několika tajných poslů, a všechna dovednost Noldor byla vynaložena k jejímu utajení od doby, co jí Skrytý lid prošel. Že leží otevřená? Dozvěděl by ses o ní, kdybys neměl s sebou někoho ze Skrytého království jako průvodce? Nebo by tě napadlo, že je to ona a ne dílo počasí a divokosti vod? A nejsou tu Orlové, jak jsi mohl vidět? Jsou z lidu Thorondora, který kdysi sídlil na Thangorodrim, a od pádu Fingolfina sídlí nyní v Turgonových horách. (25) Kromě Noldor oni jediní znají Skryté království a stráží nebe nad ním, ačkoli se ještě žádný služebník Nepřítele neodvážil vzlétnout vysoko do vzduchu; a přinášejí Králi zvěsti o všem, co se přihodí v okolních zemích. Kdybychom byli skřeti, nepochybně bychom byli polapeni a z výšky svržení na nelítostné skály."
"Nepochybuji o tom," řekl Tuor. "Ale napadá mě, že bych rád věděl, zda zprávy o našem příchodu se k Turgonovi nedostanou dříve než my. A jestli je to dobré nebo zlé, to můžeš říci jedině ty."
"Ani dobré, ani zlé," řekl Voronwë. "Neboť Střeženou branou nemůžeme projít nezpozorováni, ať už očekáváni nebo ne; a jestliže tam přijdeme, Stráže nebudou potřebovat hlášení, že nejsme skřeti. Ale abychom prošli, budeme potřebovat více než toto. Neboť ty se, Tuore, nedomýšlíš, jakému nebezpečí budeme stát tváří v tvář. Nevyčítej mi, že jsem tě nevaroval, co se může stát; snad se moc Pána vod skutečně prokáže! Neboť jen v této naději jsem byl ochoten tě vést a jestliže padne, pak zemřeme mnohem jistěji než zimou v divočině."
Ale Tuor řekl: "Nepředvídej už. V divočině je smrt jistá, o smrti u Brány stále ještě pochybuji i přes všechna tvá slova. Veď mne dál!"
Mnoho mil se plahočili po kamenech Vyschlé řeky, až nemohli dále a večer přinesl temnotu do hluboké rokle, pak vyšplhali na východní břeh a přišli nyní do kopců, které ležely při úpatí hor. A vzhlédnuv Tuor spatřil, že se tyčí jinak než ostatní hory, které kdy viděl; neboť jejich úbočí byla jako příkré stěny nakupené jedna nad druhou, vyšší za nižší, jako by to byly věže s mnoha patry útesů. Ale den pohasínal a celý kraj byl šedý a zamlžený a Údolí Sirionu bylo zahaleno stínem. Nato ho Voronwë zavedl k nízké jeskyni v úbočí, jež hledělo přes osamocené svahy Dimbaru; vplazili se dovnitř a tam leželi v skrytu; snědli poslední zbytky jídla a byli prokřehlí a unavení, ale nespali. Tak Tuor a Voronwë přišli osmnáctého dne měsíce Hísime, třicátého sedmého jejich cesty, k štítům Echoriathu a Turgonově prahu, a mocí Ulmovou unikli Osudu i Zlobě.
Když první záblesk dne pronikl mezi šedí mlh Dimbaru, vkradli se zpět do Vyschlé řeky, a brzy poté se její řečiště obrátilo k východu stáčejíc se ke stěnám hor; a přímo před nimi se v šeru rýsoval velký útes vyvstávající náhle a příkře z prudkého svahu, na kterém vyrůstal trnitý porost. Řečiště ústilo do té houštiny a byla v něm stále tma jako v noci; zastavili se, neboť hloží rostlo i po stranách rokle a jeho propletené větvoví husté jako střecha bylo tak nízko, že se Tuor a Voronwë často museli pod nimi plazit jako zvěř kradoucí se zpět do svého doupěte.
Ale nakonec, když se s velkou námahou dostali k úpatí útesu, nalezli otvor, což bylo ústí tunelu vyhloubeného v tvrdé skále vodami vytékajícími ze srdce hor. Vstoupili a uvnitř nebylo žádné světlo, ale Voronwë šel stále kupředu, zatímco Tuor ho následoval s rukou na jeho rameni; trochu skloněný, protože strop byl nízký. Tak šli chvíli poslepu, krok za krokem, až brzy ucítil, že země pod jejich nohama je rovnější a uvolněných kamenů je méně. Nato se zastavili a zhluboka dýchali, jak stáli a naslouchali. Vzduch se zdál čistý a zdravý a oni si uvědomili velký prostor kolem sebe a nad sebou; ale všechno bylo tiché a nebylo slyšet ani kapání vody. Tuorovi se zdálo, že Voronwë je znepokojen a na pochybách a zašeptal: "Kde je tedy Střežená brána? Nebo jsme jí už prošli?"
"Ne," řekl Voronwë. "Ale divím se, neboť je zvláštní, že se nějaký příchozí mohl vplížit tak daleko, aniž ho hlídka zastavila. Obávám se nějakého úderu v temnotě."
Ale jejich šepot probudil spící ozvěnu a rozlehl se a znásobil a probíhal pod stropem a kolem neviditelných stěn, syčivý a mumlavý jako zvuk mnoha opatrných hlasů. A jak ozvěna zmlkla v kameni, Tuor uslyšel z temnoty hlas mluvící elfí řečí: nejprve vznešenou řečí Noldor, kterou neznal, a poté jazykem Beleriandu, i když způsobem cizím jeho uším, jako někdo z lidu dlouho odděleného od svých příbuzných. (26)
"Stůjte!", řekl. "Nehýbejte se! Nebo zemřete, ať jste přátelé či nepřátelé."
"Jsme přátelé," řekl Voronwë.
"Potom čiňte, jak vám nařizujeme," řekl hlas.
Ozvěna jejich hlasů utichla. Voronwë a Tuor stáli tiše a Tuorovi se zdálo, že uběhlo mnoho pomalých minut, a v jeho srdci vzrostl strach, jaký ještě žádné nebezpečí jeho cesty neprobudilo. Potom se přiblížily kroky, rostouce do dusotu hlasitého jako pochodující zlobří nohy v tom dutém prostranství. Náhle byla odkryta elfí lucerna a její paprsek dopadl na Voronwëho před ním, ale Tuor nemohl vidět nic než oslnivou hvězdu v temnotě; a věděl, že dokud na něm paprsek spočívá, nemůže se pohnout, ani utéci, ani se rozběhnout kupředu.
Na chvíli byli takto drženi okem paprsku a potom hlas promluvil znovu, řka: "Ukažte své tváře!" A Voronwë shodil kápi a jeho tvář zazářila v paprsku, jasná a tvrdá jak vytesaná z kamene; a Tuor užasl, když spatřil její krásu. Nato hrdě promluvil, řka: "Nepoznáváte, koho vidíte? Jsem Voronwë, syn Aranwëho z domu Fingolfinova. Nebo jsem snad ve své vlasti zapomenut po několika málo letech? Dál, než by koho ze Středozemě napadlo, jsem putoval, ale přece si pamatuji tvůj hlas, Elemmakile."
"Potom si Voronwë také pamatuje zákony své země," řekl hlas. "Pokud vyšel na rozkaz, má právo na návrat. Ale ne přivést sem jakéhokoli cizince. Tímto činem je jeho právo zrušeno a musí být předveden jako zajatec ke králově soudu. Co se týká cizince, bude zabit nebo zajat podle rozhodnutí Stráže. Přiveď ho sem, ať to mohu posoudit."
Nato Voronwë vedl Tuora ke světlu a jak se přiblížili, mnoho Noldor oděných v brnění a ozbrojených vykročilo z temnoty a obstoupilo je s tasenými meči. A Elemmakil, kapitán Stráže, jenž nesl jasnou lampu, na ně dlouze a přísně pohlédl.
"Toto se ti nepodobá, Voronwë," řekl. "Dlouho jsme byli přátelé. Proč jsi mne takto krutě postavil mezi zákon a mé přátelství? Kdybys sem bez dovolení přivedl někoho z druhých domů Noldor, i to by bylo dost. Ale ty jsi prozradil Cestu smrtelnému člověku - neboť podle jeho očí rozeznávám jeho rod. Nesmí svobodně odejít, když zná tajemství; a jako někoho z cizího rodu, kdo se odvážil vstoupit, bych ho měl zabít - i kdyby byl tvůj přítel a tobě drahý."
"V širých zemích venku, Elemmakile, se jednomu může přihodit mnoho zvláštních věcí a mohou být na něj vloženy nečekané úkoly," odpověděl Voronwë. "Poutník se může vrátil jiný, než když odcházel. Co jsem udělal, udělal jsem na příkaz silnější než zákony Stráží. Pouze král samotný může soudit mne a toho, kdo přichází se mnou."
Nato promluvil Tuor a nebál se už víc. "Přicházím s Voronwëm, synem Aranwëho, protože byl určen, aby byl mým průvodcem, Pánem vod. K tomuto účelu byl zachráněn ze zloby Moře a Osudu Valar. Neboť já nesu poselství od Ulma synu Fingolfinovu, a jemu je sdělím."
Nato Elemmakil pohlédl v úžasu na Tuora: "Kdo tedy jsi?" zeptal se. "A odkud přicházíš?"
"Jsem Tuor, syn Huorův, z domu Hadorova a příbuzný Húrina, a bylo mi řečeno, že tato jména nejsou ve Skrytém království neznáma. Neboť jsem přišel z Nevrastu skrze mnohá nebezpečí, abych je vyhledal."
"Z Nevrastu?" řekl Elemmakil. "Říká se, že tam nikdo nežije od doby, co náš lid odtud odešel."
"To se říká správně," odpověděl Tuor. "Prázdná a chladná stojí nádvoří Vinyamaru. Ale přícházím odtud. Přiveď mne nyní k tomu, kdo za stara postavil ony síně."
"V záležitosti tak velkého významu mi nepřísluší rozhodovat," řekl Elemmakil. "Proto vás vyvedu na světlo, kde může být prozrazeno více, a předám vás Strážci brány."
Nato vydal rozkazy a Tuor a Voronwë byli postaveni mezi vysoké stráže, dva byli před nimi a tři za nimi, a jejich kapitán je vedl z jeskyně Vnější Stráže a přišli, jak se zdálo, do přímého průchodu, kde dlouho kráčeli po rovné podlaze, až před nimi vysvitlo bledé světlo. Tak konečně přišli k širokému oblouku s vysokými pilíři vytesanými do skály po obou stranách a mezi nimi visela velká padací mříž z překřížených dřevěných tyčí podivuhodně vyřezávaných a pobitých železnými hřeby.
Elemmakil se jí dotkl a ona tiše vyjela vzhůru; prošli a Tuor viděl, že stojí na konci rokle, jakou nikdy předtím neviděl a ani si nedokázal představit, ačkoli dlouho putoval divokými horami Severu; neboť ve srovnání s Orfalch Echor byla Cirith Ninniach pouhá rýha ve skále. Zde v dávných válkách na počátku světa ruce samotných Valar rozlomily velké hory ve dvé a stěny průrvy byly příkré jako rozpolcené sekerou, jak se tyčily do nepředstavitelné výšky. Tam vysoko v dálce ubíhal pás oblohy a proti jeho hluboké modři se rýsovaly černé štíty a zubaté vrcholky, vzdálené ale ostré a kruté jako kopí. Tyto mocné zdi byly příliš vysoké, než aby je zimní slunce přehlédlo, a ačkoli bylo ráno, nad vrcholky hor zářily slabé hvězdy a pod nimi bylo všechno šeré až na světlo lamp zavěšených podél stoupající cesty. Neboť dno rokle příkře stoupalo k východu a po levé straně viděl Tuor vedle řečiště širokou cestu vykládanou a dlážděnou kameny, která se vinula vzhůru, dokud nezmizela ve stínu.
"Prošli jste První branou, Branou ze dřeva," řekl Elemmakil. "Tam vede cesta. Musíme si pospíšit."
Jak daleko ta hluboká cesta vedla, Tuor nemohl uhodnout, a jak hleděl kupředu, přišla na něj velká únava jako těžký mrak. Mrazivý vítr hvízdal přes povrch kamenů a on si přitáhl plášť těsněji k tělu. "Chladný vítr vane ze Skrytého království!" řekl.
"Ano, skutečně," řekl Voronwë, "cizinci by se mohlo zdát, že pýcha činí Turgonovy služebníky bezcitnými. Dlouhé a kruté se zdají být míle Sedmi bran hladovému a unavenému."
"Kdyby naše zákony byly méně přísné, už dávno by vstoupily zášť a zrada a zničily nás. To víš dobře," řekl Elemmakil. "Ale my nejsme bezcitní. Zde není k jídlu nic a cizinec se nesmí vrátit branou, kterou už prošel. Vydrž tedy chvíli a u Druhé brány se můžeš občerstvit."
"To je dobře," řekl Tuor, a šel dál, jak mu bylo přikázáno. Po chvilce se ohlédl a viděl, že s Voronwëm jde jediný Elemmakil. "Více stráží není třeba," řekl Elemmakil, uhádnuv jeho myšlenku. "Neboť z Orfalchu není úniku pro elfa ani člověka, a ani návratu."
Takto kráčeli příkrou cestou, někdy po dlouhých schodech, jindy po kroutících se stezkách pod hrozivým stínem srázu, až nějaké půl míle od Dřevěné brány Tuor spatřil, že cesta je uzavřena velkou zdí postavenou napříč roklí se silnými kamennými věžemi po každé straně. Ve stěně byl velký klenutý průchod, ale zdálo se, že jej zedníci zahradili jediným mohutným kamenem. Jak se přibližovali, jeho temný vyhlazený povrch se leskl ve světle bílé lampy zavěšené nad středem oblouku.
"Zde je Druhá brána, Brána z kamene," řekl Elemmakil a přistoupiv k ní lehce se o ni opřel. Otočila se na neviditelném čepu, až se její hrana natočila proti nim a po obou stranách se otevřely průchody a oni prošli na nádvoří, kde stálo mnoho ozbrojených stráží oděných v šedé. Nepadlo jediné slovo, ale Elemmakil zavedl své svěřence do místnosti pod severní věží, a tam jim přinesli jídlo a víno a bylo jim dovoleno na chvíli odpočívat.
"Jídla se může zdát málo," řekl Elemmakil Tuorovi, ale jestliže se tvůj nárok potvrdí, bude ti poté bohatě přidáno."
"To stačí," řekl Tuor. "Slabé by bylo srdce, jež by potřebovalo lepšího léku." A skutečně nalezl v jídle a pití Noldor takové občerstvení, že si brzy přál jít dále.
Po krátké době přišli ke zdi ještě vyšší a silnější než předešlá a v ní byla vsazena Třetí brána, Brána z bronzu: velké dvojité dveře pobité bronzovými štíty a pláty, v nichž bylo vytepáno mnoho obrazů a zvláštních znaků. Nad korunou zdi byly tři čtverhranné věže, zastřešené a pobité mědí, která nějakým uměním kovotepců byla stále jasná a svítila jako ohen v paprscích rudých lamp umístěných podél zdi jako pochodně. Opět tiše prošli branou a na nádvoří za ní spatřili ještě větší družinu stráží ve zbroji, která zářila tmavorudým ohněm, a ostří jejich seker byla rudá. Ti, kdo drželi tuto bránu, byli většinou z rodu Nevrastských Sindar.
Nyní se dostali k nejnamáhavější části cesty, nebot uprostřed Orfalchu byl svah nejprudší a jak stoupali vzhůru, Tuor viděl nejmohutnější stěnu temně se rýsující nad ním. Tak se konečně přiblížili ke Čtvrté bráně, Bráně z kovaného železa. Zeď byla vysoká a černá a neosvětlovala ji žádná lampa. Stály na ní čtyři železné věže a mezi dvěma prostředními věžemi byl vsazen velký orel vytepaný ze železa, snad podoba samotného Krále Thorondora, jako by se z výšin snášel na horu. Ale jak Tuor stál před branou, v úžasu se mu zdálo, že hledí skrze větvoví a kmeny věčně živých stromů do bledé tváře Měsíce. Neboť skrze krajkoví brány, jež bylo vytepáno a vykováno do tvaru stromů s kroutícími se kořeny a propletenými větvemi obtíženými listy a květy, prostupovalo světlo. A jak jí procházel, spatřil, jak je to možné, neboť zeď byla velmi silná a nebyla tam jen jedná mříž, ale tři za sebou postavené tak, že příchozímu uprostřed cesty každá vytvářela část obrazce; ale světlo za nimi bylo světlo dne.
Neboť nyní vyšplhali do velké výšky nad nížinou, kde začali, a za Železnou branou cesta ubíhala většinou po rovině. Navíc přešli korunu a srdce Echoriathu a štíty se rychle snižovaly k vnitřním kopcům; a rokle se rozšířila a její stěny byly méně příkré. Její dlouhé svahy byly pokryty sněhem a světlo nebes tím sněhem odrážené přícházelo skrze opar ve vzduchu bledé jak světlo měsíce.
Nyní prošli řadami Železných stráží, které stály za Branou; černý byl jejich šat i brnění a dlouhé štíty a jejich tváře byly zakryty hledím s orlím zobákem. Poté šel Elemmakil před nimi a oni ho následovali do bledého světla; a Tuor spatřil u cesty trávník, kde jako hvězdičky vykvétaly bíle kvítky uilosu, stáliček, které neuznávají žádné období a nikdy neuvadají (27); a takto v údivu a potěšení srdce byl přiveden k Bráně ze stříbra.
Zeď Páté brány byla postavena z bílého mramoru a byla nízká a široká a její ochoz tvořila stříbrná mříž mezi pěti velkými mramorovými báněmi; a stálo tam mnoho lučištníků oděných v bílé. Brána měla tvar tří částí kruhu vytvořeného ze stříbra a Nevrastských perel do podoby Měsíce; ale nad Branou na prostřední báni stála podoba Telperionu, Bílého stromu, vyrobeného ze stříbra a malachitu s květy z velkých perel z Balaru. (28) A za Branou na širokém nádvoří dlážděném zeleným a bílým mramorem stáli lučištníci ve stříbrné zbroji a přilbách s bílými chocholy, sto po každé straně. Nato Elemmakil vedl Tuora a Voronwëho jejich mlčenlivými řadami a vstoupili na dlouhou bílou cestu, která vedla přímo k Šesté bráně; a jak šli, trávních se rozšířil a mezi bílými hvězdičkami uilosu rozkvétalo mnoho drobných kvítků jako zlatá očka.
Tak přišli k Zlaté bráně, poslední z Turgonových bran vyrobených ještě před Nirnaeth, a byla velmi podobná Bráně ze stříbra, ale byla postavena ze žlutého mramoru a báně a koruna zdi byly z rudého zlata; bání bylo šest a na zlaté pyramidě uprostřed byla vsazena podoba Laurelinu, Stromu Slunce, s květy vyrobenými z topasu zavěšenými na zlatých řetězech. A Brána samotná byla ozdobena mnohopaprsčitými deskami v podobě Slunce, vsazenými mezi granáty, topasy a žlutými diamanty. V nádvoří za ní byly seřazeny tři stovky lučištníků s dlouhými luky; jejich brnění bylo pozlacené a na jejich přilbách stály vysoké zlaté chocholy; a jejich velké kulaté štíty byly rudé jako plamen.
Nyní sluneční světlo dopadalo na cestu dále, neboť kopce po obou stranách byly nízké a zelené, ale se sněhem na vrcholcích; a Elemmakil spěchal kupředu, neboť k Sedmé bráně, Bráně z oceli, zvané Velká, kterou přes široký vstup do Orfalch Echoru postavil Maeglin po návratu z Nirnaeth, zbývala už jen krátká cesta.
Nebyla tam žádná zeď, ale po každé straně byla kulatá věž velké výšky, s mnoha okny, vybíhající v sedmi patrech do vížky z jasné oceli, a mezi věžemi stála silná mříž z oceli, která nerezavěla, ale třpytila se chladně a bíle. Bylo v ní sedm velkých ocelových sloupů o výšce a tloušťce silných mladých stromů, ale zakončených špicí ostrou jak jehla; mezi sloupy bylo sedm příčných ocelových břeven a v každé mezeře sedm krát sedm vztyčených ocelových prutů s vrcholy jak široké listy kopí. Ale uprostřed, nad prostředním a největším sloupem, byla postavena velká napodobenína Turgonovy královské přilby, Koruny Skrytého království, s diamanty okolo.
V tom mocném ocelovém mřížoví nemohl Tuor spatřit žádnou bránu, ale jak přišel blíž, zdálo se mu, že skrze prostory mezi jeho břevny přichází oslepivé světlo; zastínil si oči a stál tiše v údivu a bázni. Ale Elemmakil šel dál a na jeho dotyk se neotevřela žádná brána; ale uhodil do jednoho břevna a mřížoví zaznělo jako harfa vydávající harmonii jasných tónů, jež ubíhaly od věže k věži.
Z věží okamžitě vyjeli jezdci, ale před nimi vyrazil ze severní věže kdosi na bílém koni, sesedl a kráčel k nim. A jakkoli vysoký a vznešený byl Elemmakil, vyšší a vzešenější byl Ecthelion, Pán fontán, v té době Strážce Velké brány. (29) Celý byl oděný ve stříbře a na jeho zářící přilbě byla vsazena ocelová špice ukončená diamantem; a jak jeho páže neslo jeho štít, třpytil se jako by byl orosen kapkami deště, což ve skutečnosti byly tisíce křištálových úlomků.
Elemmakil ho pozdravil a řekl: "Zde přivádím Voronwëho Aranwiona, jenž se vrátil z Balaru; a toto je cizinec, kterého sem přivedl, a který si přeje vidět Krále."
Nato se Ecthelion obrátil k Tuorovi, ale ten přitáhl plášť k tělu, stál tiše a hleděl mu do tváře; a Voronwëmu se zdálo, že Tuora zahalila mlha a jeho postava se zvětšila, takže vršek jeho kápě převyšoval helmu elfího pána, jako by to byl hřeben šedé mořské vlny valící se k zemi. Ale Ecthelion upřel na Tuora svůj jasný pohled a po chvilce mlčení vážně promluvil, řka (30): "Přišel jsi k Poslední bráně. Věž tedy, že žádný cizinec, který jí prošel, nesmí znovu vyjít ven, leda branou smrti."
"Nemluv zlověstně! Jestliže posel Pána vod projde tou branou, pak ho budou následovat všichni, kdo tu žijí. Pane fontán, nezadržuj dále posla Pána vod!"
Nato Voronwë a všichni, kdo tam stáli, znovu pohlédli na Tuora v úžasu, udiveni jeho slovy i hlasem. A Voronwëmu se zdálo, jako by slyšel mocný hlas, ale jen jako hlas někoho, kdo volá z velké dálky. Ale Tuorovi se zdálo, že slyší sám sebe mluvit, jako by někdo jiný promlouval jeho ústy.
Na chvíli stál Ecthelion mlčky, pohlížeje na Tuora, a pomalu naplnila jeho tvář bázeň, jako by v šedém stínu Tuorova pláště spatřil vzdálené vize. Nato se uklonil a šel k mřížoví a vložil naň ruce; a po obou stranách sloupu s Korunou se otevřely brány. Nato Tuor prošel a přišel k travnaté terase hledící přes údolí za ní, a spatřil obraz Gondolinu mezi bílým sněhem. A byl tak uchvácen, že dlouho nemohl odtrhnout zrak: neboť před sebou konečně spatřil obraz touhy svých snů.
Takto stál beze slova. Po obou stranách tiše stálo vojsko Gondolinu; bylo zde zastoupeno všech sedm druhů stráží od Sedmi bran, ale jejich kapitáni a náčelníci seděli na koních, bílých a šedých. Nato právě jak v údivu hleděli na Tuora, jeho plášť sklouzl a on stál před nimi ve skvělé zbroji Nevrastu. A byli tam mnozí, kdo viděli Turgona samotného zavěšovat tyto věci na stěnu za Vysokým trůnem ve Vinyamaru.
Nato konečně Ecthelion pravil: "Nyní už žádný další důkaz není třeba; a i jméno, jímž se prohlašuje za syna Huorova, znamená méně než tato zřejmá pravda, že přichází od Ulma samotného." (31)
ered e-mbar nín: hory mého domova
Tuor se zeptal na jméno města a bylo mu řečeno jeho sedm jmen (je pozoruhodné a bezpochyby úmyslné, že jméno Gondolinu nebylo v příběhu nikdy použito, kromě na samotném konci, všude je nazývaný Skryté království, Skryté město). Ecthelion vydal rozkaz, aby zazněl signál, a z věží Velké brány zaduly trubky a vyvolaly ozvěnu v kopcích. Po odmlce z dálky z městských zdí uslyšeli odpovídající trubky. Přivedli jim koně (pro Tuora šedého) a vyjeli ke Gondolinu.
Zde měl následovat popis Gondolinu, schodišť k jeho vysoké plošině a jeho velké brány, pahrbky (toto slovo je nejisté) porostlé mallorny, břízami a stále zelenými stromy, Nádvoří Fontány, Královy věže nad podloubím se sloupořadím, Králova domu a Fingolfinovy zástavy. Nyní by se objevil sám Turgon, "po Thingolovi nejvyšší ze všech Dětí Světa," s bílým a zlatým mečem ve slonovinové pochvě, a Tuora by přivítal. Maeglin by stál napravo od trůnu a Idril, Králova dcera, by seděla nalevo; a Tuor by přednesl Ulmovo poselství buď "v doslechu všech", nebo "v poradní komnatě".
Další nesouvislé poznámky naznačují, že by tam měl být popis Gondolinu, jak ho Tuor viděl z dálky; že Ulmův plášť by měl zmizet, jak Tuor sděloval Turgonovi poselství; že by mělo být vysvětleno, proč v Gondolinu nebyla Královna, a že ve chvíli, kdy Tuor poprvé pohlédl na Idril, nebo dříve, mělo být zdůrazněno, že ve svém životě poznal nebo dokonce jen viděl málo žen. Většina žen a všechny děti z Annaelovy družiny v Mithrimu byly poslány na jih; a jako otrok Tuor viděl jen pyšné a barbarské Východňanky, které se k němu chovaly hůře než ke zvířeti, nebo nešťastné otrokyně nucené od dětství těžce pracovat, pro které měl jen politování.
Stojí za povšimnutí, že pozdější zmínky o mallornech v Númenoru, Lindonu a Lothlórienu nenaznačují, ale ani nepopírají, že tyto stromy rostly v Gondolinu za Starých časů, a že Elenwë, Turgonova žena, se ztratila dávno předtím, když Fingolfinova armáda překračovala Helcaraxë (Silmarillion str. 79).