Tolkienův Magický Prsten

Následující esej pochází z knihy The Tolkien Reader a byla napsána ještě před vydáním Silmarillionu. Podle vydavatelovy předmluvy je to skvělý úvod pro lidi věci neznalé. Za její zapůjčení děkuji Keithu Wangleovi. Doslovné citáty z Pána prstenů jsou v překladu Stanislavy Pošustové. Za případné chyby způsobené mou nepříliš velkou znalostí angličtiny se předem omlouvám.

Daleko na severu jsou Železné hory, Šedé hory a Ledová zátoka Forochel; mezi tím leží jen velká Severní spoušť. Nejvzdálenější na jihu je Haradwaith, země temných a divokých lidí; na západě se nachází Moře a daleko za Mořem nesmrtelné země Západu, odkud Eldar přišli a kam se zase všichni vrátí. Na východě je Mordor, vždy zlá a pustá země. To jsou hranice Středozemě a to je svět, který J. R. R. Tolkien prozkoumal a zaznamenal v Pánovi Prstenů. Neříkám vytvořil, protože tu byl vždy.

Pán prstenů a jeho prolog Hobit patří, podle mé zkušenosti, do malé skupiny knih, básní a písní, které opravdu sdílím s ostatními. Nejneznámější cizinci je znají a my mluvíme o Gandalfovi, šíleném Glumovi nebo můstku v Khazad-dum na večírku, ve třídě nebo během cesty vlakem. Staří přátelé, stejně jako já, objevují, že čtením kterékoliv knihy trilogie o Prstenu se dostanou znovu do Příběhu - a my o tom mluvíme jako kdybychom to právě přečetli poprvé a jako kdybychom opakovali cosi, co se nám stalo již dávno. Něco z nás samých vešlo do čtení a proto nám to nyní náleží.

Svět těch knih, Středozemě, je hodně ( ale ne zcela ) podoben Vašemu vysněnému světu. Jeho sluneční svit je vzpomínka z dlouhých let dětství a jeho noční můry jsou podobné těm dětským : nepřekonatelné vize ohromných studených fantomů, kteří navždy blokují světlo. Ale síly, které utvářejí životy obyvatel Středozemě, jsou stejné jako ty, jež utvářejí náš život - historie, náhoda a touha. Je to svět překypující skutečností, podřízený přírodním zákonům - navždy - dokud se neztratí z prvotního chaosu, který obklopuje každý svět; není to Oz, není to Velké Dobré Místo, ale svět obývaný lidmi a věcmi, vůněmi a ročními obdobími, jako náš vlastní.

Hobit je naše představení obého : Středozemě i příběhu Jednoho prstenu. Hobiti jsou malý, v norách přebývající nárůdek, trochu nižší než trpaslíci : odolní, srstonozí, společenští sadaři a zahradníci, milující ohňostroje, písně, tabák a sestavování rodokmenů. V té knize hobit Bilbo Pytlík doprovází třináct trpaslíků a čaroděje jménem Gandalf a pomáhá v nalezení pokladu ukradeného drakem kdysi v předchozích staletích. Během dobrodružství najde Bilbo magický prsten a přinese si ho domů jako suvenýr. Jeho předností, lze-li to tak nazvat, je schopnost udělat nositele neviditelným, což je užitečné, pokud se pokoušíte vyhnout tetičkám a drakům, a Bilbo ho jednou či dvakrát použil na oboje. Během následujících šedesáti let, kdy jej vlastnil, ho používal jen málo a nosil ho v kapse na jemném řetízku.

Pán prstenů začíná Gandalfovým objevem, že Bilbův prsten je opravdu Jeden prsten z veršů. Byl vyroben Temným pánem - Sauronem Mordorským, bezvěkým a naprosto zlým. Menší prsteny, rozdělené elfům, trpaslíkům a lidem, jsou míněny k navnadění Tří národů pod nadvládu Jednoho prstenu, vládce všech. Ale Sauron Prsten ztratil a jeho pátrání se stává stále víc divoké a šílené : s Prstenem by byl konečně nepřemožitelný, ale bez něj může být všechna jeho síla ještě zmařena. Prsten je třeba zničit - ne jen držet ze Sauronova dosahu, protože jako většina prstenů, mění i Jeden dobro ve zlo. A je to Bilbův synovec, Frodo Pytlík, kdo se s ním odvažuje cesty k sopce, kde byl ukován, Temnému pánu před očima, přímo skrz hory v Mordoru.

Pán prstenů je příběh Frodova putování skrze dlouhou noční můru chtivých a strašných sil, jeho změny obojím : strachem i opravdovou krásou, jeho konečné ztráty světa a jeho nalezení záchrany. Podle názoru všech moudrých a magických bytostí, které Frodo Pytlík potkává, je jediným vhodným k nesení Prstenu; přestože Frodovy rostoucí znalosti ujídají jeho radost a nevinnou sílu, kterou je tvořen. Jak říká Samovi Křepelkovi, jedinému příteli, který ho doprovázel celou dlouhou cestu k ohni : "To tak musí být často ... když jsou věci v nebezpečí : někdo se jich musí vzdát, musí je ztratit, aby ostatním zůstaly." Ve Středozemi jsou jiní, kteří by ochotně zaplatili tu cenu, ale spolehlivě nikdo, pro koho by to mohlo znamenat tolik.

To je zápletka; pravé potěšení z knihy pochází ale z bohatosti děje, kterého je Pán prstenů pouze strofa; podobně jako sněhová vločka nebo pavučina v přírodě. Struktura Tolkienova světa je závratný komplex : jenom království lidí ve Středozemi trvala tři věky a každá z jejich historií ( jež Tolkien umístil ve fascinujícím dodatku ) obsahuje dostatek materiálů pro příběh stejně dlouhý, jako je Pán prstenů. A ještě jsou zde ostatní, starší národy, jejiž historie sahá daleko k Starým časům, dlouho před příchod dobra a zla do Středozemě; jsou zde nesmrtelní elfové a trpaslíci a entové - pastýři stromů, "starší než hory" - a je zde Tom Bombadil, který nepatří k žádné rase a nemá žádného poslání ani stáří.

Tolkien nám vypráví něco o každém z těchto národů - o jejich písních, jazycích, obyčejích a vztahu k ostatním - ale je dosti moudrý, aby neřekl všechno, co o jejich světě ví. To lze udělat s literárním výtvorem, ale ne s něčím žijícím. A Středozemě žije; nejen v Pánovi prstenů, ale i kolem něho a před ním a po něm. Přečetl jsem celé dílo pětkrát nebo šestkrát ( nepočítaje prohlížení pro tuto esej ) a pokaždé se mé potěšení z tkaniny příběhu prohloubilo. Je to kniha, která získává individuální patinu v každé mysli, která ji přijme; stejně jako třeba talisman.

Hobit je dobrý úvod do života obyvatel Středozemě; více jen když se jeho hlavní postavy znovu objeví v Pánovi prstenů. Kromě hobitů, trpaslíků a elfů je zde čaroděj Gandalf : poutník známý mnoha lidem pod mnoha jmény, schopný jevit se jako shrbený slabý starý muž, zručný v práci s ohněm, pošetilý, hlučný a jaksi komický, ale také jako zářící postava s děsící silou, schopná měřit se vůlí se samotným Sauronem. A je zde Medděd, kožoměnec, který na sebe může vzít podobu medvěda; mrzutý, mručící muž, ale dobrý přítel. Medděd se nevyskytuje jinde než v Hobitovi, v literárním smyslu je však předchůdcem obsáhlejšího Toma Bombadila. Oba jsou ostražitá stvoření, nezajímající se o velké starosti ostatních lidí. Oba jsou vlastními pány, nejsou svázáni kouzly vyjma svých vlastních; ale starý Bombadil je v písních a jeho moc je větší než Meddědova. Mohl by být posledním poraženým, jestliže by Sauron držel Prsten.

Avšak ze všech postav z obou knih je určitě nejvíce památné - a díky vlastnímu nešťastnému osudu velmi důležité - stvoření zvané Sméagol nebo též Glum - podle neustávajících kloktavých zvuků, které vydává. Glum je po předcích velmi blízký hobitům a byl to on, kdo objevil Prsten v řece, kde byl ztracen před tisícovkami let. Aby jej získal, zavraždí, nemaje jiný důvod, vyjma toho, že Prsten je hezčí než cokoliv, co kdy vstoupilo do jeho života. Vždy ho nazývá svým "Miláškem". Utíká s ním podél řeky hluboko do hor a tam se v temnotě skrývá. Až Bilbo, ztracený v horách, o něj zakopne; stejně jako o nestřežený Prsten, který dá do kapsy. Prsten se o sebe postaral, jak si Gandalf uvědomil : přitahován Sauronovou silou odešel, kam musel jít. Glum ale nemůže žít bez svého Miláška a zanedlouho opouští hory, aby jej našel. Při svých putováních nakonec vystopuje Froda a Sama, připojuje se k nim a provází je do Mordoru, kde byl jednou Sauronovým vězněm. Od té doby je s nimi oběma ( nebo v jejich dohledu ) téměř neustále až do konce jejich putování - i vlastní, stejně strašné, odysey.

V době, kdy ho Frodo bere s sebou, je Glum jistě úplně šílený. Tma, mlčenlivá století života s tíhou Prstenu a Sauronova mučení spálily jeho rozum do jednoduché žhoucí škváry nesmyslné touhy. Je nyní dvěma bytostmi, dvěma hlasy, které v něm syčí a tlachají ve dne v noci : Glum a Sméagol - vůbec ne člověk, ale otrok touhy po Prstenu; ostatní nicméně ještě žije, po celou tu dlouhou dobu mu pořád zůstává několik cárů jeho vlastní vůle a někdy je schopen cítit zakrnělou groteskní touhu po Frodovi, kterého musí zradit. Glum nemůže zůstávat na světle - dokonce i svit Měsíce mu způsobuje fyzická muka - a bojí se většiny věcí na světě, nejvíce Saurona. Mimoto je nebezpečný; byl dlouho kanibalem a jeho zkažené tělo si uchovávává ohebnost a nepřirozenou sílu. Bilbo, Sam a mnoho jiných mělo možnost jej zabít, ale pokaždé tomu myšlenka na jeho utrpení, které mohli nejasně chápat ( a to chápe jen ten, kdo nesl alespoň chvíli Prsten ), zabránila a on žije a sehrává svou část příběhu o Prstenu. Na konci straší představivost možná více než ostatní vhodné postavy v Pánovi prstenů, neboť on byl strašidlem již když příběh začal.

Sauron sám není nikdy viděn, vyjma jeden strašlivý okamžik, kdy s ním jeden z hobitů naváže kontakt skrze palantír, vidoucí kámen.

Ale Sauronovi sluhové jsou tak viditelní jak jsou silní: skřeti a obři, plození jako výsměch elfům a entům, neschopní cokoliv vytvořit, stejně jako jejich pán, nežijící v radosti ale v ohyzdnosti; mohyloví duchové, studené přízraky, obývající ruiny pohřebních mohyl králů; mnoho lidí, od barbarů z lesů přes kruté Haradské, kteří řídí "olifanty", ke králům a princům, kteří padli do rozličných Sauronových pastí. Z těch posledních jsou nejvíce smtonosní, nejvíce "ztracení" a příšerní Nazghulové, Prstenové přízraky, z niž každý byl člověk, král, který se dostal pod nadvládu Devíti prstenů, vyrobených pro smrtelné lidi. Létajíce na velkých ptácích nebo řídíce černé koně vrhají mrazivé stíny, když se štvou sem a tam dle rozkazů svého pána, navzájem se navždy volajíce slabými hlasy plnými zla a nelítostného žalu. Jsou to kreatury, nepocházející z dětských snů o Měsíci za mraky, pátrající pro něj, volané tlukotem jeho srdce. Jsou to ale také zničení lidé a Frodo, když je maje nasazen Prstenem vidí, chápe podstatu jejich zatracení. Jejich osud je velmi blízký jeho.

Kvůli Prstenu ničit. Je to druh planoucího skla, skrze které může být všechno sobectví na světě soustředěno do jednoho ohniska a nosit jej znamená být bezbranný jak k Oku ( protože Sauron nechal velkou část své původní síly přejít do Prstenu a ten jej volá ) tak ke své vlastní nejhlubší touze po moci nad ostatními. Jako všechno ostatní, co náleží Temnému pánovi, Prsten nemůže opravdu tvořit: může dát sílu, ale jenom podle nositelovy vlastní síly a velikosti; a jeho majitel neumírá, "ale neroste ani nezískává víc života," jak říká Gandalf "prostě přežívá." To nebezpečně dlouze natahuje Bilbův život a proto Glumova mysl trpí kvůli své minulosti; a dlouhá tíha toho zraňuje Froda během léčení. Mluví pro ubohého Gluma a rovněž pro Nazghuly, když říká Samovi:

Nezůstává mi žádná chuť jídla, žádný pocit vody, žádný zvuk větru, žádná vzpomínka na stromy, trávu nebo kytky, žádná představa měsíce ani hvězd. Jsem nahý ve tmě, Same, a není žádný závoj mezi mnou a ohnivým kolem. Začínám je vidět už i v bdění a všechno ostatní bledne.

Kniha je plná zpívání. Balady a básně a verše lidových učení náleží do denních životů obyvatel Středozemě a epická poesie je jejich historie a jejich novinářství. Každá z rozličných ras a rodů, vyjma obyvatele Mordoru, má své vlastní tradice písní a Tolkien je všechny překládá - elfí způsoby a vzory veršování, monotóní prozpěvování trpaslíků a písně, které si hobiti rádi zazpívají, když se někde sejdou - s obratností a samozřejmostí spisovatele, jehož vlastní próza je sama téměř poesie. Nejlepší z veršů se samy začnou prozpěvovat, když je čtete; stejně jako jména lidí a míst. Co se týče této záležitosti - jeden může skoro zpívat mapy, které Tolkien zařadil do každého svazku. A hudba není nikdy vnucená zvenčí; vyvěrá ze středu toho světa, což se nedá říct o světě Iliady a Zpěvu o Nibelunzích. Tolkienovi lidé chtějí zpívat. A chtějí zpívat takto.

Od té doby, co je nakladatelství Houghton Mifflin představilo, se knihy ve Spojených státech prodávají bez velkého rozruchu ale celkem dobře, avšak v posledních několika letech prodej prudce vzrostl. Nakladatelství Ballantine Books publikovalo paperbackovou verzi odsouhlasenou Tolkienem, který přidal předmluvu a nějaké nové materiály.

Opravdový zájem o Tolkienovo psaní mají středoškoláci a studenti universit. Berou nezvyklé a rozmanité dílo za své a jestli je tu nějaký význam jejich přijetí Pána prstenů - kromě toho, že je to dobrá kniha - k čertu s ním. Některý z našich vysvětlovačů mladých si ho jistě brzy všimne. Je tu ale jeden možný důvod Tolkienovy popularity, který bych chtěl předložit, protože se dotýká opravdové síly Pána prstenů. Mladí obvykle chápou rozdíl mezi skutečností a přetvářkou. Nevědí, že když tento rozdíl začnou poznávat a zkoušejí jej vyjádřit, pak jsou dospělí a vystavení všem bolestem a možným omylům tohoto stavu. Mohou být svedeni podvodníky a špatnými lidmi, ale poznají kazatele, kteří necítí slova svých kázání, podvodníky, kteří na ně hrají divadlo, společnost, která v sebe nevěří. Zřídka přijímají předstírání jakéhokoliv druhu do svých srdcí.

Tolkien věří ve svůj svět a všechny, kdož jej obývají. To, samozřejmě, nezaručuje velikost - jestliže Tolkien nebyl skvělý spisovatel, nemůže ho to takovým udělat - ale je to něco, bez čeho tu velikost není, v umění nebo v čemkoliv jiném, a nacházím toho velmi málo ve fikci, jejíž smyslem je říci mi něco o světě, kde žijeme. Tento nezdar víry v autorské části je, myslím, to, co mění tak mnoho knih, které míní pojednávat o skutečných věcech, které se skutečně stávají ve skutečných duších a tělech skutečných lidí ve skutečném světě, v křečovité malé jeviště, kde se kolíbají a zpívají s módou měnící se loutky. Já ale věřím, že Tolkien putoval Středozemí, která neexistuje jinde než v něm, a rozumím smutku elfů a viděl jsem Mordor.

A to je zdroj jednoty knihy, tato hlubina jistoty Tolkiena, jež udělal ze svého světa víc než pouhý součet všech jeho částí, důmyslný vynález nebo jednoduché podobenství síly. Kromě dovednosti a vynalézavosti člověka, kromě jeho znalostí filozofie, mytologie a poesie, je Pán prstenů vytvořen láskou a pýchou a trochou šílenství. Nikde v něm není mnoho fikce v jakékoliv formě, ale po půlnoci se mi někdy zdá, že přichází rovněž o tuto trošku. Tak čtu příběh o Prstenu a pár dalších knih mnohokrát a závidím svým dětem, které ještě žádnou z nich nečetly, a závidím Vám, pokud také ne, a přeji Vám radost.

Peter S. Beagle se narodil v New Yorku v roce 1939 a svůj první román A Fine and Private Place napsal dříve, než mu bylo dvacet. Byl publikován v roce 1960 a byl nezvykle dobře přijat.

Po absolvování Pittsburgské university v roce 1955 odjel pan Beagle do ciziny - žije v Paříži, cestuje po Francii, Itálii a Anglii. Strávil rok na Stranforské universitě jako člen Writing Fellowship. Nyní žije v Santa Cruz v Kalifornii. Jeho příběhy se objevují v Seventeen a The Atlantic Monthly a články přispíval do Holiday, kde byly publikovány části jeho druhého románu I see by My Outfit.