Drapl jakýsi hadr a vyběhl za ním pryč z té mely. Z bílé mlhy se dostal do černočerné tmy, takže stále nebyl sto rozpoznat, kdo je ten tajemný zachránce, který ho dál táhl za sebou. Okolí se začalo pomalu prosvětlovat. Zastavili se na volném prostranství nedaleko doků. Z dálky byl slyšet křik a troubení rohů, jimiž se svolávaly hlídky šedých. Pohlédl na svého dobrodince a poznal ho. Byl to zmrzačený stařec z krčmy.
"Polez." Vybídnut, následoval ho pod převrácenou loď, jejímž obložením prosvítalo slunce.
"Jsi dobrý bojovník, chlapče," řekl stařec a pátravě si ho prohlížel. "Kdo vlastně jsi?"
"Jsem Sidar, zvaný z Hor. Jsem ze země Dobbů a do těchto končin jsem přišel hledat meč Sigurů. Znáš pověst o nich, starče?"
"Znám mnohé," pohlédl na něj starý.
"Poslechni si jeden příběh. Bylo to před několika lety, v horách tam nahoře za planinou Bazuků. Stála tam malá vesnička, pár domků a kovárna. Z té byli obyvatelé živi, neboť meče zde kované byly známé v celém kraji. Turir, ze kterého byli vytvořeny, byl ceněn jako zlato. V kovárně žily, rodily se, umíraly celé generace kovářů. Bylo tomu tak od dávných časů. Z otce na syna se dědilo toto poslání - být kovářem. A s ním i věčné tajemství rodiny, místo, kde jsou skryty zbraně několika bájných Sigurů. V té svatyni je skryta moc, která v rukou dobrého člověka může osušit slzy trpících. Avšak v rukou bídného lotra stala by se hrozbou a z ostří zbraní by kanuly hořké slzy. Slyš, co se v té vesnici jednoho dne odehrálo:
"Jdou, jdou!" Dětský hlas se jasně nesl malou kotlinkou. A oni skutečně přicházeli. Tři muži oděni v pestrý šat. V popředí šel velký hromotlucký chlap v dlouhé peleríně, která skrývala jeho tělo od krku až po chundelaté boty z dlouhé srsti. Za ním vyšlapovali dva zavalití pořízci s velkými meči na ramenou. Vcelku všední návštěva těch, kteří chtějí nakoupit vyhlášené zbraně. Kadam, kovář a první muž vesnice, vyšel na zápraží svého domu, aby přivítal hosty. Mírně se jim uklonil a zeptal se: "Co vás přívádí, cizinci, obchod nebo touha po chvilce odpočinku?"
"Hledám Kadama Starého, syna Kadama čtyřprstého. Je tu?", zeptal se hromotluk.
"Ano, můj otec je tu s námi. Pojď dál, uvidíš ho." Pozval hosty do dvora, kde bylo cítit teplo kryté výhně.
"Táto, hledají tě nějací muži." Z chaty vyšel bělovlasý, avšak velmi statný muž.
"Buďte pozdraveni. Čeho žádáte?"
"Chtěl bych s tebou mluvit o samotě," požádal ho hřmotný chlap.
"Odložte, prosím, zbraně a vejděte, příteli." Muž rozhrnul svou pelerínu a odhalil pohled na dvě mačety visící na širokém opasku z ještěří kůže. "Vezmi si je." Starý pokynul synovi, ten vzal obě zbraně a položil je ke stěně. Stařec dal hostu přednost a vstoupil s ním do svého domu. Posadili se za stůl a hleděli si do očí. Starý něco tušil, a proto byl ve střehu, u pasu měl krátký mečík, a tak se cítil dost silný, aby se ubránil. Zvláště, když muž složil obě své mohutné ruce na stůl, takže byly neustále pod starcovým dohledem.
"Tedy?"
"Jsem Ogar, bývalý žoldnéř krále Attila. Slyšel jsem o tobě, že víš o meči Sigurů. Chci ho!"
"Nevím, kdo ti napovídal takový nesmysl, ale já o žádném meči nevím. Chceš-li, kup u nás meč z turiru a pak běž svou cestou."
"Tedy nechceš vědět o tom meči?" Výhružný pohled nenechal starce na pochybách.
"Nevím o ničem a budeš-li mluvit takto, dám tě vyhnat z dědiny."
"Dobrá," usmál se chlap, "uděláme to tedy jinak." Stařec hmátl po meči, ale jakoby zázrakem se objevila ruka s obuškem a pak ho tupý úder poslal k zemi.
Když se probral, muž již uvnitř nebyl a zvenku se ozýval křik a třesk zbraní. Vyběhl na práh a zůstal jako opařen stát. Všude kolem se válela bezduchá těla vesničanů, žen i dětí. Na zdi sedělo několik chlapů s kušemi, kteří odstřelovali zděšeně prchající lidi. Ve volném kruhu stáli proti sobě jeho syn a Ogar. Drželi v rukou meče a měřili opatrnými kroky vzdálenoust mezi sebou. Začali bojovat. Kadam byl skvělý šermíř a meče v jeho rukou utvořily vějíř oceli valící se na Ogara. Ten však bleskurychle odrážel útoky a sám tu a tam donutil Kadama k obraně. Avšak převaha kováře byla zřejmá. Oba soupeři se zaklesli meči a funíce snažili se jeden druhého odhodit. Ogar začal krůček po krůčku couvat, zdálo se být rozhodnuto. Náhle jeho rudá pelerína vyletěla nazad a vzduchem zasvištěl úder meče. Se zaúpěním padl Kadam na zem svého dvorce. Ogar se pomalu obrátil ke starci. Ten s hrůzou pohlédl na jeho obnažené tělo. Ogar měl čtyři ruce! Každá z nich svírala meč.
"Tak mluv, starý, kde jsou ty meče," zavrčel Ogar.
"Nic nevím, vrahu." Z domu se ozval jekot ženy v nebezpečí a hlasitý pláč dětí. Zavalitý světlovlasý zabiják vyvlekl ven mladou ženu, které se drželi za sukni dva chlapci. Když uviděla mrtvého muže, vrhla se s pláčem k jeho tělu.
"Starý, dobře mě poslouchej. Jestli mi nepovíš, kde je ta skrýš, budeš se dívat, jak tu ženu a děti nabodnu na kůl. Tak co?"
"Ty zrůdo, nikdy ti zbraně Sigurů nevydám, neboť bys napáchal tolik hrůzy, že by samo nebe zaplakalo." Bleskový pohyb čtyř mečů a na dvůr dopadá tělíčko dítěte bez všech končetin.
"Ne!" Stařec se vrhnul proti Ogarovi. Jakýsi žoldák, zastupiv mu cestu, odletěl do prachu s přeraženým vazem. Kadam Starý sebral jeho meč a zaútočil. Cinkot čepelí se slil v jeden plynulý zvuk. Ogar ustupoval a byl náhle škrábnut do ruky. Zařval a jeho čtyři ruce se pohnuly jako lopatky mlýnu - mlýnu smrti. Do prachu padl meč i ruce, které ho svíraly. Přes závoj bezvědomí slyšel ještě stařec křik ženy, přecházející ve smrtelný chropot a nelidský výkřik druhého dítěte. Pak vše zahalila mlha.
Omdlel. Probudila ho ostrá bolest v pahýlech paží. Ležel pohozený v komoře vlastního domu. Slyšel opilé hlasy žoldáků z vedlejší místnosti.
"Proč nechceš, Ogare, toho starého mučit?" ptal se kdosi.
"Vydržel by to a nic by nepověděl, to, co chci udělat, je mnohem lepší. Je sice tvrdý, ale když přivedeme ta děvčátka a budeme je před ním pomalu mučit, určitě to vysype."
"Když ti to poví, tak je pustíme?"
"Ano, chm, jestli přežijí, jak si s nimi pohrajeme." Chraplavě se zasmál.
"Musím se odtud dostat a přivolat pomoc." Pomyslel si a přes mučivou bolest se začal po kolenou šinout ke stěně. Loktem uvolnil tajné pero a protáhl se úzkým otvorem ve stěně. Vypadl do noční tmy. Vlahé letní tmy, stvořené pro milence a ne pro noc hrůz, která se kolem odehrávala. Zvedl se a odpotácel do lesa. Šel směrem k nejbližší velké vesnici. Šel a šel šel, až na úsvitu znaven padl u cesty kupeckých karavan. Ráno ho našli, ošetřili a do vesnice se vydala dobře ozbrojená skupina mužů.
Vrátil se jen jediný, jenž vyprávěl o tlupě zdivočelých rabijátů vedených čtyřrukým obrem. Kraj začal žít ve strachu a v područí darebáků. A žije dodnes," skončil zmrzačený stařec své vyprávění.
"Ten příběh je pravdivý?", zeptal se Sidar. Stařec na něj vážně pohlédl.
"Ano, já jsem Kadam Starý."
"Pak mi pověz, kudy se jde v ten kraj bídy."
"Čekal jsem to a děkuji ti." Stařec se usmál. "Víš, já ani netoužím po pomstě, jako po tom, aby mohli lidé tam u nás zase volně dýchat. Bez strachu. Doprovodím tě a daruji ti zbraně sigurů. Tvé oči jsou jasné a já jim věřím. Pojď, pomoz mi." Vylezli z pod lodi a podél nábřeží se vydali do města.
"Tam je, tam je," výkřik a za ním deset šedých, kteří se vrhli zezadu proti nim. Sidar bleskurychle tasil a odrážeje rány, couval i s Kadamem ke zdi. Vtom kdosi vypadl z boku a ťal bezbranného starce do břicha.
"Eíí!" Ten výkřik Sidar vyrazil a pak se proměnil v blesk. Nic nechápající šedáci mizeli pod ranami jeho mečů jako pod přívalem. Poslední, snažící se přivolat posilu, padl s nožem v hrdle. Sidar se sklonil ke Kadamovým ústům a zachytil tichoučký šepot:
"Běž k Hoře ohně a hledej, co k ohni nepatří. Tam najdeš i druhou půli kruhu. Pozor na p..."
Hlava starce klesla. Sidar vstal, pozvedl meč a pronesl: "Já, Sidar z Hor přísahám, že muž zvaný Ogar, Pán čtyř mečů, zemře zbraní Sigurů. Tak se staň!"