Bylo to v krajině Zaram, kam přijíždějí kupci na velkých lodích a přivážejí dobytek, obilí a různé plody, za které dostávají železo a kov turir, tvrdý jako diamant a houževnatý jako semůlové kmeny. Jeho tajemství je ukryto v umění zaramských kovářů. V místních dílnách jsou vyráběny nejlepší rádla a meče v celém známém světě. Snad jen pověstné meče bájných Sigurů mají lepší vlastnosti. Ty se však nacházejí jen v pohádkách starců.
Z jedné lodi, která kotvila časně zrána u přístavního mola, se mezi lodníky skládajícími náklad vykulil podivný zjev. Ačkoli - co je vlastně v přístavní čtvrti podivného na otrhaném, špinavém tlouštíkovi, kterého kdosi vykopl z podpalubí. Snad jen podlouhlý vak z dobré kůže, který pevně svírá v tlapách. Ospale mžourá do jarního sluníčka a na celé kolo zívá. Povaleč, tulák, otrapa. Než přesto je v něm něco, co upoutá náhodného pozorovatele. Snad zvláštní, zdánlivě nemotorně batolivá chůze, snad krátké pohledy zpod přimhouřených víček.
Ťápe jako medvěd křivolakou uličkou kamsi do středu města. Z výrazu jeho tváře je jasné, co asi hledá. Jídlo, pití, postel - to ho nyní zajímá. Sláva, pomyslí si, když po chvíli bloudění mezi přístavními sklady narazí na výmluvný vývěsní štít se džbánem a na řev, ozývající se ze dveří i z děr nahrazujících okna, neklamné znamení - zde je putyka.
Vstoupil do zelenavého šera. Kolem něj se převalovaly chuchvalce jedovatě zeleného dýmu, do nosu jej udeřil zápach omamných látek. Snažil se zrakem proniknout šero a když se mu to podařilo, zamířil přes sál k nálevnímu pultu. V kukani ze železných prutů seděl hospodský, obklopen vydatným množstvím lahví a soudků s kořalkou, laciným vínem a šťávou ze všech možných opojných rostlin. Stanul před tváří tohoto božstva pijanů a chvíli si ho prohlížel. Přejížděl pohledem z jeho lebky s několika chomáči slepených pačesů přes nos a ohnivě červené líce až na jeho tlustý pupek, obtažený opaskem s velkým řeznickým nožem.
S očima stále ještě někde uprostřed tohoto bachoru si poručil:
"Láhev červeného vína a něco k snědku, nejlépe kus libového uzeného s cibulkami."
Tlouštík na něj zaostřil svá prasečí očka, utopená v tukových jamkách: "Máš čím platit?"
Chlap sáhl pod kaftan a vytáhl měšec. Chudý, chudičký měšec. Hodil ho na pultík, trochu to cinklo. Hospodský obrátil pytlík naruby. Zalesklo se několik stříbrných plíšků.
"Peněz máš jako novorozenec zubů," vrčel hospodský.
"Nač mi to vystačí ? Chtěl bych tu i spát."
"No řekněme džbán vína a kus kýty teď a ještě ráno, až se tu vyspíš. Pak plav dál." Hospodský shrábl peníze do dlaně a tázavě se na muže podíval. Ten se ušklíbl, olízl jazykem rty a přikývl:
"Dobrá, dej sem jídlo a pití."
Jedním pohybem zmizely mince a druhým se před ním objevil džbán a miska s kusem masa.
"Co ty cibulky?" zeptal se.
"Seš nějakej fajnovej," zabručel hospodský, ale nasypal do misky hrst cibulek a přisunul ji k němu blíž. "Sednout si můžeš támhle vzadu, je to tam pro lepší hosty," uchechtl se.
"Nějakou práci bys mi nesehnal?" zeptal se chlap.
"Třeba ti někdo tam vzadu poradí," odbyl ho tlouštík a věnoval svou pozornost dvěma opilcům, kteří se začali potýkat přímo před jeho kukaní.
Obešel, či spíše obkulil pultík, odkudsi vytáhl pevný bičík z ocasu divokého orana a prudce udeřil každého z nich bleskově mezi oči. Zmatené výtržníky pak postrčil směrem ke dveřím. Ven je vyhodily ochotné ruce dalších návštěvníků.
"Jo. A žádný blbosti tady nestrpím," prohodil přes rameno, dívaje se výmluvně na mužův podlouhlý vak.
"Jsem jako ovečka, mírnost sama," usmál se muž a proplétal se mezi stoly dozadu do klidného kouta. Tam se svalil na lavici a věnoval se jídlu. Přitom mu ale neuniklo ani slovo z hovoru, který kypěl kolem něho. A bylo co poslouchat. Chlapi kolem se vychloubali, kde všude byli a co viděli, mluvili o ženách, víně i zabíjení. úádná větší válka právě neprobíhala, tak jen probírali šermíře a jejich umění.
"To vám povím,"pištěl jakýsi hubeňourek, "takovej chlap, jako je Kukla, se hned tak nevidí." Mužíček se rozohnil a začal mávat rukama, div že neshodil ze stolu džbánek. "Bojuje se dvěma saxy a umí to jedna radost. Když začne sekat kolem sebe, je to taková rychlost, že máte chvílemi pocit, jako by měl čtyři ruce."
"Něco jako čtyřruká opice talůn, že jo," skočil mu do řeči muž od protějšího stolu. Posluchači při té představě řvali smíchy., neboť talůn je velká, skoro lysá opice, které dělají její čtyři ruce neustále potíže. Potulní kejklíři toho využívají při různých komických číslech. Skrček se uraženě ušklíbl a svlažil hrdlo hltem vína.
Vtom se z kouta ozval chraplavý, zastřený hlas. Jakoby mrazivý vítr zavál, až se všichni kolem otřásli. "Pán čtyř mečů ! Pán čtyř mečů !"
Před vyjevenými muži se objevila podivná postava. Šedivý stařec v otrhaném plášti k nim vztáhl holé pahýly obou paží: "Je na světě muž, jenž čtyři ocelové blesky svírá, střezte se ho, je-li vám život milý ! Však jste-li odvážní, zabte ho a budete odměněni."
"Zalez, starej," houkl na něj zrzek, sedící naproti našeho muže. Ten se zeptal:
"Kdo je to?"
"Neškodný starý mrzák, který neustále cosi blekotá o Pánu čtyř mečů, o věčné porobě a kdesi cosi. Prostě cvok," sdělil zrzek a obrátil se k trochu zaraženým mužům.
"Co se tváříte jak po mučení, troubové ? Vykašlete se na pomateného dědka! Hola hop !" uchopil džbán a vyprázdnil ho. Ostatní ho následovali a znovu se rozpoutala divá zábava. Náš přítel však neustále pošilhával do temného kouta, kam zapadl starý muž.
"Když jsme u těch opic," začal tentýž smíšek jako předtím, "nepřipomíná vám talůn na tržišti někoho?"
Každý si hádal někoho známého, ale smíšek stále říkal jen "samá voda, samá voda."
"Zamyslete se, chlapi, když tak plácá rukama, připitoměle se usmívá a čeká na potlesk," a současně to živě předváděl, "koho vám to připomíná?"
Nestačil už svou myšlenku dokončit. Zezadu k němu přistoupil chlap v šedém. "Zatýkám tě pro hanobení hlavy státu." Současně kde se vzali tu se vzali objevili se podobní i po dalších stranách stolu.
"Whau! Krysy!" zařval výtržník.
"Půjdeš s námi," položil mu šedivák ruku na rameno. Zatčený začal pomalu vstávat, napřáhl před sebe ruce a šedivák se mu je chystal spoutat. Pak to šlo ráz na ráz. Sevřenýma rukama ho chlap švihl do brady, chytil stoličku a obratem s ní poslal druhého k zemi. Ten třetí mu skočil na krk a zaječel: "Za elitu!" Propukla rvačka.
Dveřmi se do místnosti cpaly šedivé uniformy, aby vzápětí hospodu opustily okny, letíce s jekotem a sakrováním ven. Do jejich pranice se krom hospodského a našeho muže zapojil každý. Skončilo by to možná docela nevinně, ale velitel šedých nevydržel a tasil. Zrzek, který ho právě mlátil, zařval a na stůl před našeho cizince dopadl nějaký předmět. Byla to uťatá pěst.
Začalo to vypadat zle. Všichni šedí tasili, ozvali se další výkřiky bolesti. Na stůl dopadl za pěstí mladý chlapec - skoro dítě. Jeden z šedých ho tloukl hruškou zbraně a chystal se mu rozbít hlavu. Vtom mu zbraň vylétla z ruky a on sám byl odhozen kus od stolu.
"Je to malý kluk, nech ho žít," řekl ten, kdo takto zasáhl. Místo odpovědi vytáhl šedák z boty nůž a zaútočil. Poslední, co si uvědomil, než padl do bezvědomí, byla hrana ruky, která se mu mihla před nosem a uspala jej.
Velitel šedých si všiml tohoto incidentu a okamžitě zařval: "Berte toho chlapa !" Obstoupili ho a výhružně si pošvihávali meči.
"Nikomu jsem neublížil. Nechte mne jít. Jsem mimo vaše spory," klidně a nevzrušeně čelil slovy té hromadě oceli.
"Naopak, jsi v nich namočen až po uši," opáčil velitel. "Nicméně můžeš jít v pokoji. Necháš nám tu ale ta ušiska ," zařehtal se.
Ti hosté, kteří mohli, se mezitím z hospody uklidili. Ty ostatní si odnesou pozůstalí později. Šedí měli tedy jen dva diváky - zachráněného chlapce a hospodského.
"Napadneš-li mne, budu se bránit!"
Velitel se těm slovům usmál, pokynul mužům a ti se rozestoupili.
"Tak se braň," řekl a zaútočil mu ledabyle na břicho. Napadený ustoupil a vykřikl:
"Dost té hry, pane!"
"Teprve jsem začal, hošánku," vysmíval se velitel a švihal po něm zprava zleva. Muž uhýbal útokům. Pak mu šedý rozťal rukáv kaftanu. Další bylo dílem zlomku sekundy. Špice pravé nohy se zabořila do žaludku šediváka. Tomu vylétl meč z ruky. "Zabte ho," zachroptěl ještě, a pak začal znečišťovat podlahu svým obědem.
Nejbližší šedivák sekl po mužově boku. Místo výkřiku zraněného se ozvalo třesknutí ocele. V rukou našeho hrdiny se objevily krátké nože a svištivě přejely po paži útočníka. Než se ostatní vzpamatovali, stál muž u svého vaku a strčil do něj ruku.
"Naposledy! Necháte mě odejít?!" Místo odpovědi jen výkřiky a svist zbraní. Ťalo po něm snad deset mečů najednou. Jeho pohyb byl bleskový. Z vaku vyjela dlouhá čepel a začala protínat vzduch. Zazvonilo několik úderů, jimiž se vykryl, a pak tupá strana mírně zahnutého meče dopadla několikrát do měkkého. Vlna útočníků se rozbila jako vlnobití o skálu a odhrnula se pryč, znovu se přivalila a opět byla zatlačena. Pokaždé pár svištivých cinknutí, výkřiků a těch, co zůstali ležet a drželi si obražené a zlomené končetiny.
"Kuše, doneste kuše !" vykřikl kdosi. Muž si vzal před sebe vak a chystal se k poslednímu boji. Vtom rána. Záblesk a dým - bílý, neprůhledný.
"Pojď," strkal ho někdo do té bílé mlhy. "Chyť se mě a pojď."
konec první části
Robert Waschka