DÍLO: Pán prstenů – Děj a postavy trilogie
zpět na obsah

Nový příběh začíná dost podobně jako první vyprávění o hobitech. Zestárlý Bilbo Pytlík z Hobitína pořádá oslavu svých 111. narozenin, po proslovu k hostům si nasadí kouzelný prsten, který získal v knize Hobit v Glumově sluji a zmizí. Tajně pak předá kouzelný prsten svému oblíbenému synovci Frodovi, spolu s celým dědictvím a svou norou a odchází z Kraje. Čaroděj Gandalf Šedý Frodovi vyjeví, že tento prsten je ve skutečnosti právě ten Jeden prsten, který kdysi ukoval sám temný pán Sauron, aby ovládl lidi, elfy a trpaslíky. Tento prsten vládne nad všemi ostatními Prsteny moci a Sauron velmi touží se ho zmocnit – kdyby jej získal, získal by zároveň moc nad celou Středozemí. Frodo je proto nucen utéci spolu s přáteli Pipinem, Smíškem a především Samem z rodného Hobitína v Kraji. Přes různá nebezpečí, včetně pronásledování temnými Sauronovými přízraky, se dostanou do Roklinky, domova elfí moudrosti. Tam se koná Velká rada, na níž je rozhodnuto pokusit se o zničení Prstenu a Frodo se sám přihlásí k těžkému úkolu spojenému s dlouhou cestou do nitra Hory osudu. Potom jsou vybráni i jeho společníci, kteří mají Frodovi pomáhat na jeho výpravě, aby pokud možno došel k Orodruině v Mordoru, zemi Sauronově, kde jedině se dá prsten zničit. Mezi devět členů Společenstva jsou vybráni zástupci lidí (Aragorn, syn Arathornův, dědic Isildurův a Boromir, syn Denethorův), trpaslíků (Gimli, syn Gloinův), elfů (Legolas, syn Krále elfů) i hobitů (Frodo Pytlík, Peregrin Bral, Samvěd Křepelka a Smělmír Brandorád); vůdcem se stává čaroděj Gandalf Šedý. Pán prstenů sleduje putování Společenstva prstenu za svým posláním a po rozdělení Společenstva pak jednotlivé osudy jeho členů až do konečného střetu dobra se zlem.
Příběh obsahuje velké množství epizod a vedlejších linií. Sledujeme Společenstvo, jak prochází obřími temnými dómy trpasličí říše, či jak na chvíli zakotví v líbezné, bezčasé a nadzemsky nádherné elfské lesní říši Lothlórien. Tolkien nás nechá nahlédnout do říše obživlých stromů – entů, v čele s věkovitým lesním vládcem Stromovousem. Navštívíme velkolepá města králů i děsivé temné věže Nepřítele; jsme svědky chrabrých i zoufalých činů a hrdinských bitev. Tolkien je mistrem popisu – dokáže čtenáře vtáhnout do své kouzelné země, vytvořit tu pravou atmosféru, vystihnout náladu. Je schopen vykreslit před námi fantastické, nadpozemsky krásné i krutě děsivé scenérie, dokáže věnovat pár desítek stránek jen popisu kouzelného lesa. Nutno ovšem říci, že v některých pasážích přílišná popisnost poněkud unavuje; na obtíž jsou někdy také dlouhé osvětlující vhledy do minulosti, často shrnující děje ze Silmarillionu. Ne všechny pasáže opusu jsou stejně povedené.V knize však rovněž není nouze o napínavé scény, při kterých se až tají dech, jako je přechod hobitů přes děsivé Mrtvé močály, ze kterých na ně zírají sinalé tváře nebožtíků, či boj rozčíleného Sama s obří pavoučicí Odulou. Tolkien však nezapomíná poskytnout svým hrdinům včas oddech od nebezpečí a obzvláště v první knize odlehčuje tíživé situace vlídným humorem.
Někteří kritici vyčítají knize také to, že v ní vystupují příliš ploché a schématické postavy. To může být do jisté míry pravda, některé postavy trpaslíků a elfů mohou působit poněkud jednorozměrně, ale to je způsobeno do jisté míry i tím, že v knize vykreslují typické představitele své rasy. Jiné postavy jsou však vylíčeny tak sugestivně, že jejich obraz zůstává po přečtení knihy čtenáři dlouho před očima, i když jednotlivé spletité dějové peripetie už z mysli vymizely. Málokdo zapomene na čaroděje Gandalfa, jehož obraz kolísá od dobráckého rádce a tvůrce ohňostrojů pro hobiťátka až po mocného vůdce a mága, málokdo zapomene na slizkého, odpudivého, lstivého, a přece politováníhodného tvora jménem Glum či na smutného hrdinu Froda, který si odhodlaně nese svůj kříž.