J.R.R.TOLKIEN

  Vložil/a: Entony  11. Červen, 2009 | 13 599x prohlédnuto.

DÍLO: Hobit – Děj a styl Hobita
zpět na obsah

Děj Hobita (a zároveň i Pána prstenů) se odehrává na severozápadě Středozemě, „což zeměpisnou šířkou pravděpodobně odpovídá pobřeží Evropy a severnímu pobřeží Středozemního moře.“ Příběh Tolkien zasadil do doby mnohem pozdější než legendy Silmarillionu; ty se odehrávají v Prvním věku světa, mnoho tisíc let před začátkem Třetího věku, období Hobita (v současné době prožívá svět zhruba pátý nebo šestý věk).
Příběh Hobita začíná, když se jednoho dne objeví u kulatých dveří hobita Bilba Pytlíka velký čaroděj, Gandalf Šedý, a s ním třináct trpaslíků: nikdo jiný než sám Thorin Pavéza, potomek králů, a jeho dvanáct druhů ve vyhnanství (Dvalin, Bombur, Fili, Kili, Dori, Ori, Nori, Oin, Gloin, Bifur, Bofur, Balin). S nimi hobit vyráží – k vlastnímu trvalému údivu a zprvu velmi neochotně – za velkým bohatstvím, trpasličím pokladem. Cestou je čekají mnohá dobrodružství – přepadnou je tři zlobři, kteří naštěstí při východu slunce zkamení, skřeti je uvězní ve své podzemní jeskyni, ve které našli cestovatelé úkryt před bouří. Odporný prapředek hobitů Glum si zasoutěží s Bilbem v hádankách a Bilbo v jeho doupěti najde kouzelný Prsten, který svému nositeli poskytuje neviditelnost (ten sehraje hlavní roli v Pánu Prstenů). Když prchají před armádou skřetů, na mýtince je nemile překvapí vrrci. Znenadání zasáhne král orlů, který dobrodruhy před vrrky a skřety zachrání. Na chvíli si odpočinou u Medděda a pak se vydají do Temného hvozdu. Tam vyruší zlatovlasé elfy při oslavě a Král elfů je za trest uvězní ve svém království. Všichni však, díky Bilbovi, uniknou vodní bránou do Jezerního Města. Odtud dojdou k Osamělé hoře, kde se ukrývá drak a hlídá poklady, které nashromáždil za mnoho a mnoho století. Bilbo projde tajnou bránou a draka nechtěně urazí. Ten se rozčílí a v domnění, že jde o zloděje z blízkého Jezerního města, jej spálí na popel svým smrtícím dechem. Avšak lukostřelec Bard jej jako zázrakem zasáhne do jediného zranitelného místa a drak Šmak rozmetá zbytky města ve svých smrtelných křečích. Příběh končí „bitvou pěti armád“, v níž bojují lidé, elfové a trpaslíci proti skřetům a vrrkům. A nebýt orlů, vše by skončilo katastrofou. Nakonec vše dopadne, tak, jak by v pohádce mělo a Bilbo se vrátí domů jen s malou truhličkou cenností, s jejíž pomocí vykoupí většinu svých věcí prodaných v aukci, během jeho dobrodružství na severu Středozemě.
Je zjevné, že příběh Hobita je fantastický, pohádkový a „dětský“. Na rozdíl od Pána prstenů nebo Silmarillionu to totiž kniha pro děti opravdu je. Nicméně kniha pro děti napsaná tak mistrně, vtipně a vynalézavě, že se jí pobaví i mnohý dospělý. Přestože byl Hobit vtažen do jeho mytologie, Tolkien nepřipustil, aby kniha příliš zvážněla nebo dokonce získala dospělý tón, ale držel se svého původního záměru pobavit vlastní a snad i cizí děti. A to se mu zdařilo. Autor zde prokázal velký vypravěčský talent a smysl pro příběh. Kouzelný svět, který nám autor předkládá, čtenáře rychle vtáhne, až je mu téměř líto, že se musí vracet do šedé reality. Tolkien tuto knihu výjimečně opatřil vlastními barevnými ilustracemi a také vlastnoručně nakreslenými mapkami, které ještě usnadňují orientaci. Text je proložen mnohými básničkami, i když zde jsou to spíš říkanky než vážná poezie, včetně neodolatelného a skvostného hádankového souboje Bilba a Gluma. Není ani divu, že se kniha záhy po vydání stala bestsellerem a nakladatelství Allen & Unwin požádalo Tolkiena, aby napsal pokračování.



DÍLO: Pán prstenů – Vznik knihy
zpět na obsah

Tolkien se rozhodl vyhovět svým nakladatelům a napsat pokračování úspěšného Hobita. Zprvu však neměl moc jasnou představu, o čem nový příběh bude. Na konci Hobita prohlásil, že Bilbo „zůstal velice šťastný až do konce svých dní, a dožil se jich neobyčejně mnoho.“ Jak tedy mohl hobit zažít nějaká nová dobrodružství, která by stála za řeč a nedostat se s tím do rozporu? Navíc měl autor pocit, že na původního Hobita vyplýtval příliš mnoho materiálu a motivů a nemá už moc o čem psát. Nicméně se dal do práce a pod rukama se mu rozvinul příběh, který byl něčím víc než pouhým pokračováním hravého Hobita.
Tolkien vytvořil dílo nesrovnatelně rozsáhlejší, propracovanější, myšlenkově hlubší a složitější, než měl původně v úmyslu. Pán prstenů se mu rodil pod rukama a přitom si šel vlastním směrem. Objevovaly se stále nové a nové epizody, které Tolkien mnohdy předem nezamýšlel. O náhlých nápadech svědčí následující ukázka z dopisu, kde Tolkien popisuje tvorbu knihy: „Na scénu přišla nová postava (určitě jsem si ho nevymyslel, dokonce jsem ho ani nechtěl, i když se mi líbí, ale prostě mi vkráčel do ithilienských lesů) Faramir, bratr Boromira – a zdržuje ,katastrofu´ spoustou řečí o dějinách Gondoru a Rohanu. Jestli bude ještě dlouho pokračovat, spoustu z něj budu muset přesunout do dodatků.“ Podobné postřehy nic nemění na tom, že měl Tolkien příběh předem pečlivě naplánovaný – jen se mu poněkud rozrostl a občas se zatoulal nečekaným směrem. S vývojem knihy se mění také její tón. První kapitoly mají veselý, dětský tón podobně jako Hobit, později se však mění směrem k vznešenému tónu a temnější náladě. Poslední kniha trilogie má pak už blíž k hrdinským legendám Silmarillionu než k laskavému humoru Hobita.
Podobný vývoj byl zřejmě nevyhnutelný. Tolkien vlastně nechtěl psát další příběhy, jako byl Hobit; chtěl pokračovat ve své seriózní práci na mytologii. Nový příběh se pevně sepjal se Silmarillionem a měl získat důstojnost záměru a vznešený styl starší knihy. Pravda, hobiti zůstali hobity, človíčky s nohama porostlýma srstí a se směšnými jmény jako Pytlík či Křepelka. Nyní si však Tolkien poprvé uvědomil význam hobitů ve Středozemi. Téma jeho nového příběhu bylo rozsáhlé, ale ústřední v něm měla být statečnost těchto malých lidiček; srdce knihy nemělo být ve velkých, hrdinských činech, ale v hospůdkách a zahrádkách Kraje, který představoval všechno, co Tolkien nejvíc miloval na Anglii.

<<< =6= >>>

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •