ŽIVOT – Válka
zpět na obsah

Vztah s Edith se zatím vyvíjel zdárně. Tolkien dosáhl věku požadovaného otcem Francisem Morganem, Edith přestoupila na katolickou víru a přestěhovala se zpět z Cheltenhamu, kde se stala snoubenkou Warwickshireského farmáře, jehož, ale pustila k vodě. V srpnu 1914 však vypukla 1. světová válka.
Na rozdíl od mnoha vrstevníků Tolkien nevstoupil do armády ihned po vypuknutí války, ale vrátil se do Oxfordu, kde pilně studoval. V této době také pracoval na různých básnických pokusech a na svých smyšlených jazycích, zvláště na jednom, který nazval Quenya, a který byl ovlivněný finštinou – ale ještě postrádal nit mezi jeho živými, ale neslučitelnými představami. V prvních básních, napodobujících staroanglickou poezii, se už však objevují zárodky Tolkienovy smyšlené mytologie.
Tolkien nakonec nastoupil jako podporučík k Lancashirským střelcům a mnoho měsíců strávil nudným čekáním v Anglii. Pracoval zatím na myšlence Earendila námořníka, který se stal hvězdou. Když pak přišel rozkaz k brzkému nalodění do Francie, Tolkien se s Edith oženil. Pouze dva týdny před svatbou si Ronald dodal kuráž a oznámil otci Francisovi, že si bude brát Edith. Otec Francis byl šťastný za oba a sám se nabídl, že svatební ceremonii povede sám v Oratoři, ale nabídka přišla pozdě. Svatba už byla zařízena jinde. Ve středu 22. března 1916 byli po ranní mši oddáni otcem Murphym v římsko-katolickém kostele sv. Marie Neposkvrněné ve Warvicku a líbánky strávili v Clevendonu.
Tolkien byl odvelen na západní frontu. Po čtyřech měsících v zákopech podlehl „zákopové horečce“, jedné z forem tyfu. Byl tedy poslán zpět do Anglie do nemocnice, kde se léčil, ale nemoc na něm zanechala důsledky až do konce jeho života. Během těchto pár měsíců byli všichni jeho blízcí přátelé z Č.K.B.S. až na jednoho zabiti v boji. Částečně jako pietní akt k uctění jejich památky, ale také jako pohnutou reakci na vlastní válečné zkušenosti, začal dávat svým příběhům tvar „…v chatrčích plných oplzlosti a rouhání nebo u světla svíčky, ve stanech tvaru zvonu, či dokonce někde dole v podzemním krytu pod skořápkou ohně“. Tyto jeho představy se rozvinuly do Knihy ztracených příběhů. Ač tyto starobylé epické příběhy, tvořené po vzoru skutečných starověkých mytologií, Tolkien za svého života nikdy nepublikoval, právě ony tvoří podhoubí, ze kterého vyrostl příběh proslulého Pána prstenů.
Když bylo 11. listopadu 1918 podepsáno příměří, Tolkien se již začal poohlížet po akademickém zaměstnání a ještě než byl demobilizován, byl ustaven pomocným lexikografem pro přípravu nového anglického slovníku. Zatímco se zabýval vážnou jazykovědnou prací s tím spojenou, prvně jeden ze svých Ztracených příběhů přednesl veřejnosti – Pád Gondolinu přečetl v Esejistickém klubu Exeterské koleje, kde byl velmi dobře přijat publikem.

V létě 1920 Tolkien zažádal o post lektora univerzity v Leedsu a ke svému velkému překvapení byl přijat. V Leedsu kromě vyučování pokračoval v psaní a upravování svého mytologického a legendárního cyklu a ve vytváření smyšlených „elfských“ jazyků. Navíc zde založil „vikingský klub“ pro vysokoškoláky zajímající se hlavně o čtení starých severských ság v originále a pití piva. Pro tento klub původně s přítelem napsali Písně pro filology, směsici tradičních písní a originální poezie přeložené do starší angličtiny, staré norštiny a gótštiny vhodné k tradičním anglickým melodiím. V Leedsu se také Tolkienovým narodili tři synové. Když se pak v roce 1925 uvolnila profesura anglosaštiny v Oxfordu, Tolkien úspěšně požádal o tento post.
V Oxfordu byl Tolkien ve svém živlu. Povahou byl typický profesor, pedant a puntičkář, a výlučně mužský svět vyučování, výzkumu, přátelských výměn názorů a příležitostného publikování mu zcela vyhovoval. Jeho akademická činnost je však velmi řídká, jednak proto, že byl ke svému dílu přehnaně kritický, a než něco vydal, mnohokrát to přepsal, a jednak proto, že mu mnoho času zabíralo vyučování, opravování písemek a v neposlední řadě psaní díla beletristického. Nicméně jeho ojedinělé vědecké publikace byly někdy neobyčejně vlivné, obzvláště jeho přednáška Beowulf, příšery a kritikové, která vybudila nevídaný rozruch nejen mezi studenty. Jeho akademický život byl jinak spíše nepozoruhodný. V Oxfordu vyučoval postgraduanty a podílel se na akademické politice a administrativě až do roku 1959, kdy odešel do důchodu.
Jeho rodinný život byl stejně přímý. Žili klidně na severooxfordském předměstí, kde Edith porodila jejich poslední dítě a jedinou dceru, Priscillu. Tolkien si zvykl psát dětem každoročně ilustrované dopisy jakoby od Ježíška (jejich výběr byl později publikován). Svou fantazii si rozvíjel také tím, že pro děti vymýšlel nesčetné pohádky na dobrou noc. Některé z nich se rozrostly a byly posmrtně publikovány (patří sem Sedlák Jiljí z Oujezda, Nimralův list, Kovář z Velké Lesné, Tulák Rover a Mr.Bliss) K synům měl Tolkien vždy velmi úzký vztah. Později kráčeli v jeho šlépějích. V dospělosti John vstoupil do kněžského stavu, Michael se stal pedagogem a Christopher univerzitním profesorem v Oxfordu a předním „tolkienologem“.
Tolkienův společenský život měl však daleko k nevýznamnosti. Brzy se stal jedním ze zakládajících členů volného seskupení nazvaného Inklingové. Název skupiny se dá chápat jako žert – znamenalo to něco jako „inkousťata“ (tedy lidé související s inkoustem, se psaním), může to však znamenat také „tušitelé“ (odkazující snad k tušení duchovní podstaty). Do seskupení patřilo kromě Tolkiena ještě několik vcelku významných spisovatelů – především Tolkienův nejlepší přítel Clive Staples Lewis, za jehož návrat ke křesťanství byl Tolkien přinejmenším odpovědný. Inklingové se pravidelně setkávali za účelem konverzace, popíjení a častého předčítání ze svých rozpracovaných děl.