Článek byl převzat s laskavým svolením autora
ze serveru: Imladris-Roklinka
Silmarily, neboli Velké klenoty, byly největším dílem, jaké kdy kdo (kromě Ainur) v Ardě vyrobil. Byly v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu, a stejně jako Dva valinorské Stromy, ani silmarily už nemohly být víckrát vyrobeny znovu. Všichni, kdo bydleli v Amanu, nad tím dílem žasli a těšili se z něho.
Ne všechen úžas však byl upřímný. Melkor, stále ještě nejmocnější z obyvatel Ardy, po nich zatoužil a chtěl je mít navždy pro sebe. Od té chvíle vše podřizoval tomuto jedinému cíli a vkládal do něj veškerou svoji moc a sílu.
Klenoty byly zároveň pevně svázány s Fëanorem, který je vyrobil a s jeho osudy, stejně jako s osudy jeho rodu. Nedal je ani za nic z ruky a úzkostlivě je střežil, neboť Melkor začal zasévat do srdcí Noldor lži, které se postupem času dostaly až k Fëanorovým uším a které obviňovaly Valar nebo jiné Noldor z touhy po silmarilech. Není tedy divu, že když pak Melkor zničil Stromy, ukradl silmarily a uprchl s nimi do Středozemě, Fëanor a jeho synové složili strašlivou přísahu, která je pak provázela až do jejich konce. Prohlásili silmarily za své nezpochybnitelné dědictví a přísahali krutou pomstu každému, kdo by se jich pokusil zmocnit proti jejich vůli.
A jelikož Fëanor těmito a jinými slovy ovládl vůli většiny Noldor, vydali se do dobrovolného vyhnanství ve Středozemi a celý První sluneční věk bojovali s Melkorem ve snaze vydobýt zpět ukradené klenoty. Jejich přísaha je však neustále zrazovala a vše, co vykonali k lepšímu, se posléze obracelo proti nim. Vždy, když už se zdálo, že mají vítězství na dosah ruky, karta se obrátila a oni utrpěli drtivou porážku. Taková byla Sudba Valar za jejich chování ve Valinoru, které bylo neomluvitelné, přestože zpočátku nebylo z jejich hlavy.
Válka Noldor s Melkorem, kterého nazvali Morgothem čili Temným nepřítelem světa, trvala po celých zhruba šest set let, po které trval První sluneční věk a nazývala se Válkou o Klenoty. Během této války se osudy silmarilů propletly s osudy lidí a tato válka se tak stala i jejich válkou, ať už bojovali po boku Noldor či ve službách Temného pána Morgotha…
Základní data
| Tvůrce: | Fëanor |
| Pozdější vlastníci: | Melkor řečený Morgoth Bauglir; krátce Fëanorovi synové Maedhros a Maglor; dočasně Beren Jednoruký, Lúthien Tinúviel, Elu Thingol, trpaslíci z Nogrodu, Dior Eluchíl, Fëanorovi synové, Elwing a Eärendil Požehnaný |
| Doba vzniku: | Věk Stromů |
| Materiál: | silima (krystalická bezbarvá látka neznámého původu a pevnější než diamant – vyrobená Fëanorem) + smíšené světlo dvou valinorských Stromů |
| Počet: | 3 |
| Umístění: | Fëanorova pokladnice v Tirionu a Formenosu; Angband – Morgothova koruna; Menegroth, kde byl jeden silmaril zasazen do trpasličího náhrdelníku Nauglamíru; Tol Galen (domov Berena a Lúthien); Balarská zátoka a ostrov Balar (Elwing); Eärendil na čele – vyzdvižen na nebeskou klenbu; zbylé dva skončily v moři a v zemském lůně |
| Vlastnosti: | uchovávaly v sobě svit dvou Valinorských stromů i poté, co byly Stromy zničeny; pálily nesnesitelnou bolestí každého smrtelníka nebo toho, kdo na ně sáhl neprávem; později naplňovaly touhou vlastnit je téměř každého, kdo na ně pohleděl |
Vznik
Fëanor byl nejstarší a také nejmilovanější ze synů Finwëho, krále Noldor v Tirionu. Přišel na svět v době, kdy si Melkor odpykával svůj trest v síních Mandosu a elfové v Blažené říši vzkvétali na těle i na duchu. Jeho matka se jmenovala Míriel, přízviskem Serindë pro svou vynikající zručnost v tkaní a vyšívání. Láska Finwëho a Míriel byla veliká a radostná, protože začala v Blažené říši v Blažených dnech. Ale když Míriel porodila svého syna, strávilo jí to na duchu i na těle (protože do Fëanora z ní přešla velká síla) a po jeho narození toužila být zproštěna námahy žití.
Dítě dostalo od otce jméno Curufinwë, ale matkou byl nazýván Fëanor, Ohnivý duch – to jméno už mu zůstalo, a tak se o něm zpívá v písních Noldor.
Otec mu věnoval všechnu svou lásku a Fëanor rostl rychle, jako by v něm byl zažehnut tajný oheň. Byl urostlý a sličné tváře, panovačný, oči měl pronikavě jasné a vlasy havraní, o každý cíl usiloval dychtivě a vytrvale. Ze všech Noldor, kteří kdy byli, měl nejobratnější ruce. V mládí vylepšil Rúmilovo dílo a vynalezl písmena, která nesou jeho jméno a která od té doby Eldar stále používali; byl to on, kdo první z Noldor přišel na to, že se dají uměle vyrobit drahokamy větší a zářivější než kameny ze země. První drahokamy, jež Fëanor vyrobil, byly bílé a bezbarvé, ale v hvězdném svitu planuly modrým a stříbrným ohněm jasněji než Helluin; a udělal další krystaly, v nichž bylo možno vidět vzdálené věci, malé, ale zřetelné, jako očima Manwëho orlů. Fëanorova mysl a ruce málokdy odpočívaly.
V tom čase byly vyrobeny věci, které se později staly nejproslulejšími ze všech elfských děl. Když totiž Fëanor nabyl plné síly, dostal nový nápad, nebo snad k němu přišel nějaký stín předtuchy osudného dne, který se blížil, a dumal, jak by bylo možno uchovat nezničitelné světlo Stromů, jas Blažené říše. Pak zahájil dlouhé a tajné dílo a vynaložil všechnu svou moudrost, sílu a dovednost, a na konci všeho udělal silmarily.
Popis
Silmarily byly tvarem jako tři velké klenoty. Ale až do Konce, kdy se vrátí Fëanor, jenž zahynul dříve, než vyšlo Slunce, a sedí nyní v Síních čekání a nevrací se mezi své příbuzné, dokud nepomine Slunce a nespadne Měsíc, nebude známo, z jaké látky byly vyrobeny. On sám ji pojmenoval silima a vypadala jako démantový krystal, a přece byla silnější než diamant, takže ji nemohla poškodit ani rozbít žádná síla v Království Ardy. A přece byl ten krystal pro silmaril jen to, co je pro Ilúvatarovy děti tělo: dům jeho vnitřního ohně, který je v jeho nitru, celý jej prostupuje a je jeho životem. A vnitřní oheň silmarilů udělal Fëanor ze smíšeného světla valinorských Stromů, a to v nich dosud žije, přestože Stromy dávno uschly a již nesvítí. Proto svítily silmarily i ve tmě nejhlubší pokladnice vlastní září jako Vardiny hvězdy, a přece jako živí tvorové měly radost ze světla, přijímaly je a vracely je v odstínech podivuhodnějších než dříve.
Všichni, kdo bydleli v Amanu, nad Fëanorovým dílem žasli a těšili se z něho. A Varda silmarily posvětila, takže se jich od té doby nemohlo dotknout žádné smrtelné tělo, nečisté ruce ani nic zlého, aniž by to bylo spáleno a sežehnuto, a Mados předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu. Fëanorovo srdce bylo pevně připoutáno k těmto věcem, jež sám udělal.
Osudy
Když Melkor viděl krásu a skvělost silmarilů, zatoužil po nich a sama vzpomínka na ně byla v jeho srdci jako sžíravý oheň. Od té chvíle rozpálen touto žádostí stále dychtivěji usiloval o Fëanorovo zničení a o rozbití přátelství mezi Valar a elfy; vychytrale však zastíral své záměry a v tvářnosti, kterou nosil, se ještě neukazovalo nic z jeho zloby. Pracoval dlouho a jeho námaha byla zprvu pomalá a neplodná. Ale kdo zasévá lži, nebude nakonec postrádat žeň a brzy bude moci opravdu odpočinout od své práce, a sklízet a sít budou za něho jiní.
Tak se také nakonec stalo, neboť Melkor nalezl mezi Noldor mnoho uší, které mu naslouchaly, ne nejméně pak uši Fëanorovy. Zprvu potají a opatrně, později otevřeně začali Noldor reptat proti Valar a proti jejich pozvání do Blažené říše. Zapomněli již, že především díky Valar dosáhli svého velkého poznání a bohatství. V čele nespokojených nebyl nikdo jiný než sám Fëanor, jehož ohnivé srdce a mysl se nejsnáze nechaly přesvědčit k novým myšlenkám a činům. Představoval si rozlehlé pláně Středozemě, kterým by mohl vládnout v čele svého lidu místo toho, aby se tísnil v malé zemičce, pod neustálým dohledem Valar, jako „nevolník“.
V té době si Noldor začali kovat zbraně a zbroj a plnit jimi svoje domy. Nadělali si také štíty se znaky mnoha domů a rodin, které mezi sebou soupeřily. A Fëanor si postavil tajnou kovárnu, a tam kalil břitké meče pro sebe a pro své syny a dělal vysoké přilby s rudými chocholy. K jeho silmarilům se nesměl přiblížit nikdo jiný kromě otce a synů – Fëanor je sice nosil při velkých hostinách na čele, kde mu plápolaly, ale jindy byly bedlivě střeženy, zamčeny v hlubokých kobkách jeho pokladu v Tirionu. Fëanor si totiž silmarily zamiloval lakotnou láskou a pohled na ně nedopřál nikomu kromě svého otce a svých sedmi synů; málokdy si teď vzpomněl, že světlo v nich není jeho vlastní.
Po incidentu před Finwëho domem v Tirionu, kde Fëanor napadl svého bratra Fingolfina, se Valar rozhodli již dál nepřehlížet nespokojenost Noldor. Fëanor byl vyzván, aby před ně přišel do brány Valmaru a zodpovídal se ze svých slov a činů. Tehdy bylo odhaleno, že za vším stojí Melkor a jeho zloba, avšak Fëanor byl rovněž shledán vinným za to, že vytasil meč na svého bratra a porušil tím mír ve Valinoru. Bylo mu přikázáno na dvanáct let opustit Tirion, radit se se sebou samým a přehodnotit své činy.
Fëanor si do vyhnanství vzal vše, co se nacházelo v jeho domácnosti a šli s ním i jeho synové a otec z lásky, kterou ke svému synu choval. Postavili na severu Valinoru v kopcích hradiště a pokladnici a tam ve Formenosu byla uskladněna spousta šperků i zbraní a silmarily byly uzavřeny do železné komory.
Melkora se, i přes veškerou Tulkasovu a Oromëho snahu, nepodařilo vypátrat, neboť ten, když poznal, že jeho úklady byly odhaleny, skryl se a kmital z místa na místo jako mrak po kopcích. V té době světlo Stromů potemnělo a stíny ve Valinoru se dloužily – nebyl již daleko okamžik, kdy měly Stromy vyhasnout navždy. Po čase se Melkor vydal do Formenosu a rozmlouval z Fëanorem před dveřmi jeho domu. Svými slovy však zasáhl Fëanora do srdce, neboť se dotkl silmarilů a z jeho slov byla poznat touha vlastnit je. Nenávist přemohla Fëanorův strach a ten Melkora proklel a zabouchl před ním dveře svého domu. Melkor s hanbou odešel, ale srdce měl černé hněvem – prchl přes Calaciryi jako bouřkové mračno a zamířil na sever Středozemě. Oromë a Tulkas se plnou rychlostí hnali za ním a snažili se ho pokud možno dostihnout, ale v neosídlených končinách po něm nenašli ani stopy, ani zvěsti. Melkor se totiž obrátil zpátky na jih až došel do temného kraje Avatharu, kde v nejhlubších a nejhustších stínech na světě sídlila Ungoliant – tvor v podobě obrovského obludného pavouka, který tká své černé sítě v horské rozsedlině. Tam sála všechno světlo, které mohla najít, a předla z něho temné sítě rdousící temnoty, až k jejímu příbytku nepronikalo žádné další světlo, a tak hladověla.
Teď přišel do Avatharu Melkor a vyhledal ji. Opět vzal na sebe podobu, kterou nosil jako tyran v Utumnu: temného Pána, vysokého a strašného. V té podobě již navždy zůstal. Tam, v černých stínech, kam nedohlédl ani Manwë ze svých nejvyšších síní, kul Melkor s Ungoliant svou pomstu. Následující události vypráví Aldudénië (neboli Nářek pro dva Stromy). kterou složil Elemmírë z Vanyar a kterou znají všichni Eldar. Stromy zašly a Valinor utonul v hlubokém moři noci. Manwë však vyhlédl ze svého vysokého stolce a jedině jeho oči pronikly nocí, až spatřily Tmu převyšující temno, jíž nemohly proniknout, velkou, ale vzdálenou, rychle se pohybující k severu, a věděl, že Melkor přišel a odešel.
Začalo pronásledování a země se třásla pod kopyty Oromëho zástupu a oheň, který vykřesávala Naharova kopyta, byl prvním světlem, které se vrátilo do Valinoru. Jakmile však dostihli Ungoliantin mrak, byli jezdci Valar oslepeni a zmateni, rozptýlili se a jeli, nevěděli kam; zvuk Valarómy zakolísal a zmlkl. A Tulkas byl jakoby chycen v černé síti v noci, stál bezmocně a marně tloukl do prázdna. Ale když Tma přešla, bylo pozdě: Melkor se dostal, kam chtěl, a jeho pomsta se naplnila.
Po čase se sešlo velké shromáždění u Soudného kruhu, avšak všichni seděli ve stínu a v srdcích měli žal. Přesto nebyla ve Valinoru úplná Tma, neboť vzduch byl opět čistý a nad hlavami jim zářily Vardiny hvězdy. Pak vstala Yavanna a přistoupila ke Stromům, jenže ty byly mrtvé a nové již v tomto světě nemohly být znovu stvořeny. Ungoliant ve svém neukojitelném hladu po světle vypila i velké kádě, kde bylo skladováno světlo dvou Stromů, a tak jediným jeho zdrojem teď byly Fëanorovy silmarily. Proto jej Yavanna požádala o jejich vydání, neboť ještě existovala naděje, že by pomocí jejich světla dokázala přivést Stromy k životu, rány by se zahojily a Melkorova zloba by nedošla zadostiučinění.
Promluvil i Manwë a žádal Fëanora o vydání klenotů, Fëanor však mlčel. Pak v rozčilení vykřikl Tulkas, ale Aulë jej napomenul, neboť si byl dobře vědom, že žádají od Fëanora mnohem víc, než by se zdálo, vždyť silmarily byly jeho největším dílem a jeho srdce k nim bylo pevně připoutáno. Nakonec ale Fëanor promluvil a zvolal trpce: „Pro menšího jako pro většího je nějaké dílo, které může vykonat jen jednou, a v tom díle utkví jeho srdce. Možná, že mohu své klenoty otevřít, ale už nikdy neudělám žádné podobné, a musím-li je rozbít, pukne mi srdce a to mě zabije; prvního ze všech Eldar v Amanu.“ „Prvního ne“, promluvil Mandos, ale nerozuměli jeho slovům. Nakonec Fëanor odmítl vydat Valar klenoty dobrovolně, avšak nedlouho poté dorazili posli z Formenosu a přinesli s sebou zlé zvěsti…
V tu chvíli se Fëanor i všichni přítomní dozvěděli, že Melkor zaútočil na pevnost ve Formenosu, před dvěřmi pokladnice zabil Fëanorova otce Finwëho a ukradl silmarily.
Fëanor vstal, pozvedl před Manwëm ruku, proklel Melkora a nazval ho Morgothem, Černým nepřítelem Světa. Proklel také Manwëho pozvání a hodinu, v níž přišel na Taniquetil, protože se v šílenství svého vzteku a hoře domníval, že kdyby byl býval ve Formenosu, jeho síla by stačila na víc než na to, aby byl také zabit, jak Melkor zamýšlel. Pak Fëanor vyběhl ze Soudného kruhu a prchl do noci; otec mu byl totiž dražší než Světlo Valinoru nebo nesrovnatelné dílo jeho rukou, a komu ze synů, elfovi nebo člověku, byl otec cennější?
Tak se tedy naplnilo to, co bylo již dávno předpovězeno v Hudbě – krása a mír Blažené říše byl pokažen, Stromy zahubeny a na Noldor, za jejich skutky, které bezprostředně následovaly, padla Sudba a hněv Valar. Všechny tyto události, byť byly plné žalu, se ale musely odehrát, neboť z nich vzešly věci nové a velkolepé, které obohatily Ardu a její dějiny tak, jak to Ilúvatar od Počátku zamýšlel.
Poté, co získal co chtěl, dal se Melkor na útěk a unikl pronásledovatelům Valar. Přešel ledovou pustinu Helcaraxë a vstoupil na půdu Středozemě. Když se už blížil k troskám své bývalé pevnosti Angbandu, prohlédla Ungoliant jeho plán. Zastavila ho a žádala, aby splnil svůj slib. Tu musel Melkor, byť neochotně, vydat velkou část Fëanorova pokladu z Formenosu Ungoliant, a ta je požírala a jejich krása navždy mizela ze světa. Ungoliant však byla stále nenasitnější a její moc z každým soustem ještě víc rostla; žádala, aby jí Melkor vydal i to, co nesl v druhé ruce – zářivé silmarily. Když Melkor odmítl, povstala proti němu, aby ho zardousila, ale Morgoth vyrazil strašlivý výkřik, který se ozvěnou rozlehl po horách. Ten křik uslyšeli jeho věrní služebníci balrogové, kteří unikli hněvu Valar při Melkorově zajetí a nyní se skrývali v hlubokých jamách Angbandu, přihnali se jako ohnivá smršť a svými plamennými biči zahnali Ungoliant na útěk. Tak byl Morgoth zachráněn, vrátil se do Angbandu, znovu tam vyhloubil svá obří sklepení a žaláře a nad branami vztyčil trojité štíty Thangorodrim, kolem nichž se stále vinul veliký závoj černého páchnoucího kouře. Opět shromáždil všechny své sluhy a zástupy jeho šelem a démonů se staly bezpočetnými a dávno vypěstované skřetí plemeno se množilo v útrobách země. Tam v Angbandu si Morgoth vykoval velikou železnou korunu, do níž zasadil všechny tři silmarily, a nazval se Králem světa. Dotekem těch posvěcených klenotů mu ruce ohořely do černa a zůstaly černé již navždy; nikdy se také nezbavil bolesti z popálenin a hněvu nad tou bolestí. Korunu nikd nesnímal z hlavy, třebaže její váha mu působila smrtelnou únavu. Jen jedinkrát se tajně na chvíli vzdálil ze své říše na Severu; málokdy vůbec opuštěl hlubiny své tvrze, ale řídil svá vojska ze svého severského trůnu. A jen jedinkrát za celou dobu, co trvala jeho říše, také sám bojoval zbraní.
Beleriand zahořel válkou, která byla nazývána Válkou o Klenoty, neboť Noldor – a především pak Fëanor a jeho synové – hnáni Přísahou a Sudbou, přišli ze Zámoří do Středozemě a po celý jeden Sluneční věk vedli z Morgothem zoufalou válku o znovunabytí ztracených silmarilů. Během této doby bylo svedeno pět velkých bitev, jež jsou připomínány v mnoha zpěvech, a v nichž zahynulo mnoho velkých a udatných elfích pánů i prostých vojáků stejně jako lidí, kteří přišli do Beleriandu a se stali jejich spojenci. Na všech totiž ležela Sudba a hněv Valar, která padla na Fëanora a jeho lid a padla i na ty, kteří se je rozhodli následovat – jejich přísaha je totiž hnala kupředu, ale na konci je stejně zradila a vyrvala jim právě ty poklady, o které přísahali usilovat. Všechno, co dobře začali, se obrátilo ke zlému konci, zradou mezi příbuznými a strachem ze zrady. A Valinor byl obehnán kouzly a stal se pro ně nedostupným do té doby, dokud se nenašel ten, který v hodině nejvyšší nouze připlul a žádal o odpuštění jak za elfy, tak za lidi…
Zde můžeš zanechat svůj komentář.