Článek byl převzat s laskavým svolením autora
ze serveru: Imladris-Roklinka

Beren byl synem Barahira z rodu Bëorova. Po Dagor Bragollachu žil se svým otcem a jeho druhy v Dorthonionu jako psanec, neustále pronásledován Morgothovými služebníky. Avšak vinou zoufalé zrady byl jejich úkryt prozrazen Sauronovi, a ten vyslal skřety, aby Barahira zlikvidovali. Beren byl tou dobou na výzvědech na území Nepřítele, když byla skrýš dobyta. Té noci měl sen, který věstil neštěstí, a tak se vzbudil a chvátal nocí a druhý den ráno přišel k místu, kde měl jeho otec skrýš. Bylo však již příliš pozdě – všichni byli do jednoho pobiti a na jejich mrtvolách hodovali mrchožrouti. Beren tedy pohřbil otce a jeho druhy a navršil nad nimy mohylu. Pak se vydal po stopách skřetů, našel jejich tábor, zabil jejich kapitána a získal zpět prsten, který dal jeho otci Finrod Felagund, pán Nargothrondu.
Ještě čtyři roky pak žil Beren jako osamělý psanec v Dorthonionu, nebál se smrti, jen zajetí, a protože byl smělý a zoufalý, unikal smrti i poutům, a o činech jeho osamělé odvahy se vyprávělo po celém Beleriandu a pověst o nich dospěla až do Doriathu. Nakonec na jeho hlavu vypsal Morgoth odměnu, která byla stejně vysoká jako odměna za hlavu Fingona, Velekrále Noldor. Celá země se teď plnila zlem a Beren byl nakonec tak tísněn, že musel z Dorthonionu uprchnout. V čase zimy a sněhu opustil zemi a hrob svého otce, vyšplhal do výšin Gorgorothu, Hor děsu, a z dálky spatřil zemi Doriath. Tam mu bylo vloženo do srdce, aby šel so Skrytého království, kde ještě nestanula noha smrtelníka.
Strašlivá byla cesta na jih místy, kam se ještě neodvážil smrtelník ani elf, zemí, kde se setkávala moc Melian a Sauronova kouzla. Ta pouť se nepokládá za nejmenší mezi Berenovými velkými činy, nikdy však o ní potom nikomu nevyprávěl, a tak nikdo nevěděl, jak našel cestu a dospěl na pomezí Doriathu. A pronikl mámeními, jimiž Melian obetkala Thingolovo království, právě tak, jak sama předpověděla, neboť na něm spočívala veliká sudba.
Ve Zpěvu Leithian, Propuštění z pout, se vypráví o tom, jak Beren doklopýtal do Doriathu, unavený a shrbený po útrapách své pouti, a tam, v letních neldorethských lesích, potkal Lúthien, dceru Thingola a Melian, jak tančí při vycházejícím měsíci po nevadnoucí trávě na mýtinách u Esgalduiny. Lúthien byla nejkrásnějším stvořením, které kdy chodilo po světě, nejspanilejší z Ilúvatarových dětí a tak není divu, že Beren, po prvním pohledu na ni, zapomněl na všechnu únavu a bolest, a propadl okouzlení. Zmizela mu však z očí a on oněměl jako zakletý a dlouho se toulal po lesích, divoký a ostražitý jako šelma, a hledal ji. V srdci jí říkal Tinúviel, což v jazyce Šedých elfů znamená Slavík, dcera soumraku, protože pro ni neznal jiné jméno. Pak jednou na jaře, když viděl Tinúviel opět tančit a zpívat, spadlo z něj mlčenlivé zakletí a on na ni zavolal. V úžasu zůstala stát, neprchala dál a Beren k ní přišel. Ale když na něho hleděla, dostihla jí sudba a ona se do něho zamilovala – byla vtažena do Berenovy sudby; byla nesmrtelná a sdílela jeho smrtelnost, byla svobodná a přijala jeho pouta, a její utrpení bylo větší, než jaké poznal kdokoli jiný z Eldalië.

Brzy se však zprávy o Berenovi a Lúthien donesly královi Thingolovi do Menegrothu, a ten se rozhněval, protože miloval Lúthien nad všechno a stavěl ji nad všechna knížata elfů, kdežto smrtelné lidi ani nebral do svých služeb. Poslal své služebníky, aby se chopili Berena a přivedli jej do Menegrothu jako zločince, avšak Lúthien je předběhla a sama Berena dovedla před Krále. Tam promluvil Beren před Thingolem, a mnozí z přítomných se zalekli, když nepřímo požádal Krále o ruku Lúthien. Nenechal se Thingolem nazvat Morgothovým zvědem ani otrokem a ukázal všem přítomným prsten po svém otci, který si vydobyl statečností a hrdinstvím od Finroda Felagunda, přítele Thingola Doriathského. Po těchto slovech Melian Thingolovi radila, aby ovládl svůj hněv, neboť Berenův osud měl být svázán s jeho osudem i s osudem celého Doriathu. Ale Thingol mlčky hleděl na Lúthien a v srdci si myslel: „Nešťastní lidé, děti malých pánů a pomíjivých králů, má na tebe vztáhnout ruku někdo takový a zůstat živ?“ Pak přerušil ticho a řekl: „Vidím prsten, synu Barahirův, a pozoruji, že jsi pyšný a pokládáš se za mocného. Ale otcovy činy, i kdyby byl svou službu prokázal mně, neprospějí k získání dcery Thingola a Melian. Pohleď! I já toužím po pokladu, který je zadržován. Skála a ocel a Morgothovy ohně totiž chrání klenot, který bych chtěl vlastnit navzdory moci všech elfských království. Slyším však, že tebe taková pouta nelekají. Jdi tedy! Přines mi ve své ruce silmaril z Morgothovy koruny, a pak ti smí Lúthien podat ruku, bude-li chtít. Potom dostaneš můj klenot, a přestože je v silmarilech uzavřen osud Ardy, budeš mě pokládat za štědrého.“
Tak připravil sudbu Doriathu a padl do osidel Mandosovy kletby. A ti, kdo ta slova slyšeli, pochopili, že Thingol chce zachovat svou přísahu, a přesto poslat Berena na smrt, vždyť věděli, že celá moc Noldor před prolomením Obklíčení nestačila na to, aby alespoň z dálky zahlédli Fëanorovy zářící silmarily, neboť byly zasazeny do Železné koruny a střeženy v Angbandu víc než všechny poklady, obklopovali je balrogové a nesčíslné meče, silné závory a nedobytné zdi, a Morgothův tajemný majestát.
Beren se však při těch slovech jen zasmál a prohlásil, že lacino prodávají elfští králové své dcery. Slíbil, že splní Thingolovu vůli a až se příště setkají, bude jeho ruka třímat silmaril ze Železné koruny. Pak pohlédl do očí Melian, rozloučil se z Lúthien, poklonil se Králi, odstrčil stráže a odešel z Menegrothu.
Opustil tedy Doriath a vydal se přes Talath Dirnen, Střeženou zemi, směrem k Nargothrondu, hledat radu a pomoc u krále Felagunda. Finrod jej vřele přijal a Beren mu převyprávěl vše, co se odehrálo od otcovy smrti až po příchod do Nargothrondu. Finrod, ačkoli si byl vědom toho, že ho Přísaha a Sudba již dostihly a nesou mu smrt, neodmítl Berenovi pomoci, jelikož se kdysi zavázal jeho otci Barahirovi za to, že mu v Bragollachu zachránil život. Předstoupil tedy před svůj lid a vylíčil jim své plány, avšak v Nargothrondu tou dobou pobývali i Fëanorovi synové Celegorm a Curufin, kteří tvrdě vystoupili proti a nárokovali si silmaril jen pro sebe jako zákonné dědictví. Jejich řeč byla tak přesvědčivá a jejich slova tak ostrá, jako kdysi Fëanorova vlastní slova v Tirionu, a mnohým z Finrodova lidu to nahnalo strach a od té doby žili skrytě a podezíravě vůči cizincům a až do doby Túrinovy nešel žádný z nich otevřeně do války. Nyní reptali, že Finarfinův syn není žádný Vala, aby jim poroučel, a odvrátili se od něho. Když Felagund viděl, že je opuštěn, sňal stříbrnou nargothrondskou korunu a hodil jí na zem slovy: „Vy se své přísahy věrnosti ke mně zřekněte, ale já musím svůj závazek dodržet.“ Nakonec se našlo deset těch, kteří stáli při něm, a tak Felagund předal korunu svému bratru Orodrethovi a vydal se s Berenem na cestu.
Po cestě přišli na družinu skřetů, všechny je v noci v táboře pobili a vzali si jejich šaty a zbraně. Felagundovými kouzly se jejich postavy a tváře proměnily do skřetí podoby, a tak přestrojeni došli na své cestě daleko až do západního průsmyku Ered Wethrin. Ale Sauron je pozoroval ze své věže na Tol-in-Gaurhothu a pojal proti nim podezření. Proto poslal zálohu, aby si na ně počíhala a přivedla mu je. Tak došlo k souboji mezi Sauronem a Felagundem, který je proslulý. Felagund totiž zápolil se Sauronem v mocných zpěvech, a králova moc byla veliká, ale Sauron zvítězil, jak o tom vypráví Zpěv Leithian, strhal z nich přestrojení, avšak nemohl zjistit jejich jména ani jejich záměry. Uvrhl je proto do temné kobky pod ostrovem a čas od času posílal vlkodlaka, aby zabil jednoho z nich. Tak se stalo, že naživu už zůstali jen Beren a Finrod, a když přišel vlkodlak pro Berena, vytrhl se Felagund z pout a zápasil s ním holýma rukama. Nakonec vlka zabil, avšak sám byl smrtelně raněn. Tak se naplnila jeho Sudba a on, Finrod Felagund, nejsvětlejší ze všech Noldorských knížat, splnil přísahu danou Berenovu otci Barahirovi, a odebral se za Moře do Síní čekání. Ale Beren vedle něho truchlil v zoufalství.
V tu hodinu přišla Lúthien, která unikla díky své kouzelné moci ze svého „vězení“ v Doriathu a za pomoci vlkodava Huana i z Nargothrondu, kde jí drželi Fëanorovi synové, snažíce se zabránit úspěchu Berenovy výpravy. Postavila se na most, který vedl na Sauronův ostrov a zazpívala mocnou píseň. Sauron se však tomu pouze pousmál a rozhodl se Lúthien zajmout a vydat Morgothovi. Posílal tedy na most vlky, ale ti byli pokaždé Huanem zabiti. Pak poslal Darugluina, praotce Angbandských vlkodlaků. Avšak i ten neunikl smrti a pošel Sauronovi přímo u nohou, neboť Huan byl vlkodavem Valar, narozený v Blažené říši a měl předem daný osud – zemřít poté, co se utká s největším vlkem ve Středozemi.
Nakonec vyšel sám Sauron v podobě velikého vlka a na mostě se rozpoutal lítý boj. Ale ani Sauronova kouzla, ani tesáky, ani jed, ani ďábelské umění, ani zvířecká síla nemohly porazit valinorského Huana, uchopil nepřítele za krk a přitiskl jej k zemi. Pak k němu přistoupila Lúthien a přikázala mu vydat ostrov do jejích rukou. Sauron se poddal, Huan jej pustil a on uletěl v podobě velkého netopýra do Taur-nu-Fuinu. Pak Lúthien zlomila Sauronova kouzla a odkryla všechny kobky. V té nejhlubší našla Berena, jak truchlí u Felagunda. Nakonec se však probral z temnot a spolu s Lúthien pohřbili Finrodovo tělo a navršili nad ním velkou mohylu.
Poté, co se donesly do Nargothrondu zprávy o smrti krále Finroda a o statečnosti Lúthien Tinúviel, nastala mezi nargothrondskými nespokojenost a vynily Fëanorovy syny ze zrady vůči Felagundovi. Nakonec byli oba z Nargothrondu vyhnáni a tamní lid měl na čas klid. Celegorm a Curufin se tryskem vydali k severu, protože chtěli dojet k Himringu, kde sídlil jejich bratr Maedhros. Cestou však náhodně narazili na Berena a Lúthien, kteří se spolu toulali po lesích a právě když spolu rozmlouvali, byly bratry spatřeni. Celegorm vyrazil proti Berenovi, aby ho proklál kopím, a Curufin proti Lúthien, aby jí odnesl s sebou. Beren se však nenechal překvapit a nastal boj. V tu hodinu opustil Huan Celegormovy služby a chránil Berena z lásky k Lúthien. Tak byli Fëanorovi synové přemoženi a Beren si od Curufina vzal výstroj a zbraně a také jeho nůž Angrist, který vyrobil nogrodský Telchar, a který řezal železo jako by to bylo dřevo. Když však Celegorm s Curufinem odjížděli (protože Lúthien nedovolila bratry zabít), vystřelil Curufin Celegormovým lukem na Berena. První šíp zněškodnil Huan, avšak druhý zasáhl Berena do prsou. Lúthien však za pomoci Huana svým uměním a láskou vyléčila Berenovo zranění, a nakonec se oba vrátili do Doriathu.
Jednou zrána Beren, zmítán mezi svou přísahou a láskou (a vědom si toho, že Lúthien je nyní v bezpečí), vstal dřív než slunce, svěřil Lúthien do péče Huanovi, a sám se vydal na zoufalou pouť k Angbandu. dojel až na kraj Taur-nu-Fuinu, pohlédl přes pustinu Anfauglith a v dálce spatřil štíty Thangorodrim. Tam, na prahu konečného nebezpečí, složil Píseň na rozloučenou, k chvále Lúthien a nebeských světel; věřil totiž, že se musí rozloučit s láskou i se světlem. A zpíval nahlas a nedbal na to, že ho někdo slyší, neboť byl plný zoufalství.
Ale jeho píseň slyšela Lúthien a zazpívala v odpověď, zatímco se nečekána blížila lesem. Nesl jí totiž Huan na svém hřbetě a rychle uháněl Berenovou stopou. Miloval totiž ty dva, a tak se rozhodl jim pomáhat. Cestou se zastavili na Sauronově ostrově a vzali odtamtud ohavnou vlčí kůži Draugluinovu a netopýří kožich Thuringwethil, což byla Sauronova poselkyně, jež létala v podobě velkého upíra do Angbandu. V těchto hrůzných oděvech běželi Huan a Lúthien Taur-nu-Fuinem a všechno před nimi prchalo. Opět se tedy setkal Beren s Lúthien mezi pouští a lesem a Beren proklínal svou přísahu Thingolovi, neboť nechtěl, aby jej Lúthien následovala do beznadějného nebezpečí. Avšak Huan tehdy podruhé promluvil a vysvětlil Berenovi, že již nemůže bránit Lúthien, neboť ji již vtáhl do sudby, která na něm spočívá, a ona je svou láskou pevně připoutána k němu. Beren pochopil a na Huanovu radu se oděl Draugluinovou kůží a Lúthien oblékla kožich Thuringwethil. Rozloučili se s Huanem, prošli vším nebezpečím a došli zaprášení dlouhou a úmornou cestou k ponurému údolí před Branou Angbandu.
Tam na ně padl úlek, neboť Brána byla střežená. U Brány totiž ležel největší a nejstrašnější vlk, jaký kdy chodil po světě – Carcharoth bylo jeho jméno, a Rudá tlama, a Anfauglir, Žíznivé čelisti – byl vykrmen živým masem přímo z Morgothovy ruky a vstoupil do něj oheň a pekelná muka, takže se stal tvorem strašlivým a silným. Ležel u Brány, nespal a celé dny čekal na Huana, jehož zhoubou mu bylo souzeno být, avšak ten den ještě nenadešel. Nyní viděl z dálky přicházet Draugluina a Thuringwethil a naplnily ho pochybnosti, neboť do Angbandu se již dávno donesly zprávy o Draugluinově smrti. Když se přiblížili, nepustil je tedy dál a nařídil jim stát; hrozivě se blížil, protože ve vzduchu kolem nich cítil něco divného. Do Lúthien však náhle vstoupila veliká moc. Odhodila své roucho, postavila se před mohutným Carchrothem, zvedla ruku a přikázala mu, aby spal. A Carcharoth se skácel, jak by ho udeřil blesk.
Pak vykonali Beren a Lúthien ten největší skutek, jaký je znám mezi elfy a smrtelníky v Kruzích Světa, a který nebude nikdy zapomenut. Prošli Branou a sestoupili do nejhlubší síně Angbandu, kde stál Morgothův trůn a kde přebýval jeho hrůzný majestát. Beren zalezl pod trůn, ale Lúthien byla Morgothovou vůlí zbavena svého převleku a stála před ním v plné kráse. V mysli se mu zrodila zlá žádost a úklad temnější než všechny, které mu vyvstaly v srdci od chvíle, kdy prchl z Valinoru. Tak se dal ošálit vlastní zlobou; pozoroval ji totiž, nechával ji chvíli na svobodě a tiše se kochal svojí myšlenkou. Tu se mu náhle ztratila z očí a ze stínů zazněla píseň tak nevýslovné líbeznosti a tak oslepující moci, že chtě nechtě naslouchal; a přišla na něho slepota, když bloudil očima sem a tam a hledal ji. Pak na něho vložila sen, temný jako Vnější prázdno, jímž kdysi chodíval sám. Náhle se zhroutil, jako když pahorek klouže lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal ležet na podlaze pekla. Železná koruna se mu řinčíc odkutálela z hlavy. Vše strnulo.
Beren ležel na zemi jako mrtvé zvíře, ale Lúthien se ho dotkla rukou, probudila ho, a on shodil svůj vlčí kožich. Pak vytáhl nůž Angrist a ze železných drápů, které jej držely, vyřízl silmaril. Když je sevřel v ruce, živým tělem mu tryskala záře a jeho ruka se stala jakoby svítící lampou, ale klenot strpěl jeho dotek a neublížil mu. Berena napadlo, že půjde za svou přísahu a odnese z Angbandu všechny tři Fëanorovy klenoty; ale to nebylo silmarilům souzeno. Nůž Angrist se zlomil a úlomek ostří v letu zasáhl Morgotha do tváře. Ten zasténal, trhl sebou a celé angbandské vojsko se pohnulo ve spánku.
Tu padl na Berena a Lúthien děs a prchali, na nic nedbajíce a bez přestrojení, s jedinou touhou: vidět opět světlo. Nikdo jim nebránil ani je nepronásledoval, ale Brána byla střežena a nemohli ven; Carcharoth totiž procitl ze spánku a rozezleně nyní stál na prahu Angbandu. Lúthien byla vyčerpaná a neměla čas ani sílu vlka přemoci. Ale Beren vykročil před ni a v pravici zvedal silmaril. Nastavil jej vlkovi až před oči a nařizoval mu utéct. Ten se však silmarilu a jeho záře nezalekl, chňapl po ruce a ukousl ji Berenovi v zápěstí. Tu mu celé vnitřnosti rázem naplnil mučivý plamen a silmaril pálil jeho prokleté maso. S vytím před nimi prchl a zabíjel vvšechno živé, co mu přišlo do cesty, a vyrazil ze Severu do světa jako zhouba.
Beren ležel v mdlobách a jeho konec se blížil, neboť na vlčích tesácích byl jed. Lúthien vynaložila všechnu svou zbývající sílu, ránu mu vyčistila a krvácení zastavila. Za ní se však již obrovské Morgothovo vojsko probouzelo ze spánku a z hlubin se ozval hukot velikého hněvu. Na poslední chvíli se však objevil Thorondor a jeho dva vazalové, který si z výše všiml Carcharothova běsnění a dvou postav před Bránou; nyní slétl níž a zjitil, co se vlastně stalo. Orli poté zvedli Berena i Lúthien a dopravili je přes hory a pláně daleko od Angbandu a Morgothova hněvu, a složili je na mýtině, kde Beren před časem v zoufalství opustil Lúthien.Tam byl Beren vyléčen a začal si říkat Erchamion, totiž Jednoruký. Avšak jeho výprava ještě nebyla dokonána, neboť silmaril nebyl stále ještě získán…

Mezitím se do Doriathu dnesly zprávy o Carcharothově běsnění. Toho hnal osud a moc silmarilu a nic, ani Melianin pás, ho nedokázalo zastavit. Vtrhl do nedotčených doriathských lesů a všichni před ním ze strachu prchali.
Právě v té temné hodině se vrátili Beren a Lúthien. Přišli až k branám Menegrothu a Beren opět stanul před Thingolovým trůnem. Opět žádal o ruku Lúthien a ukázal Thingolovi pahýl své ruky se slovy: „Právě teď je silmaril v mé ruce.“ A od té chvíle si říkal Camlost, Prázdnoruký.
Tehdy se Thingol obměkčil, Beren usedl před jeho trůnem po levici, Lúthien po pravici, a líčili celý příběh své Výpravy. Všichni kolem naslouchali a žasli. A Thingolovi se zdálo, že tento muž se nepodobá ostatním smrtelným lidem a patří mezi velké v Ardě, a Lúthienina láska mu byla něčím novým a zvláštním; a pochopil, že jejich subě neodolá žádná moc na světě. Proto nakonec povolil a Beren dostal Lúthieninu ruku před trůnem jejího otce.
Dlouho však jejich radost netrvala, neboť Carcharoth se den ode dne blížil k Menegrothu. Nyní se chystali k Honu na Vlka; ne nejnebezpečnější výpravu za šelmou, o jaké vyprávějí příběhy. Na ten hon šel valinorský pes Huan, Mablung Těěžkoruký, Beleg Lučištník, Beren Erchamion a král Thingol Doriathský. Na Vlka narazili v temném údolí řeky Esgalduiny. Rozestavili hlídky a čekali na něho, avšak Huanovi došla trpělivost a vrhl se do houští po vlčí stopě. Ale Carcharoth se mu vyhnul, vyrazil z trní a náhle skočil po Thingolovi. Beren však před něho rychle předstoupil s kopím, ale Carcharoth jej smetl, povalil ho a zahryzl se mu do prsou. V tu chvíli skočil z houští Vlku na hřbet Huan a padli spolu na zem v lítém boji; a žádná bitva mezi psem a vlkem nebyla jako tato, neboť v Huanově lání bylo slyšet hlas Oromëho rohů a hněvu Valar, kdežto v Carcharothově vytí byla Morgothova nenávist a zášť krutější než ocelové zuby. Huan v tu hodinu zabil Carcharotha, ale tam v houštině doriathských lesů se naplnila i jeho dávno vyřčená sudba. Byl smrtelně raněn a vnikl do něj Morgothův jed. Pak přišel, padl vedle Berena a potřetí promluvil lidskou řečí a dal Berenovi sbohem, než zemřel. Beren nepromluvil, ale položil psovi ruku na hlavu. Tak se rozloučili. Jenže Beren byl sám težce raněn. Mablung a Beleg přispěchali králi na pomoc, ale když viděli, co se stalo, odhodili kopí a zaplakali. Potom vzal Mablung nůž a rozpáral Vlku břicho; ten byl zevnitř takřka stráven jeho ohnm, ale Berenova ruka třímající klenot byla neporušená. Když však po ní Mablung sáhl, ruka již nebyla a silmaril tam ležel odhalený a jeho svtlo prostoupilo lesní stíny okolo nich. Tu jej Mablung rychle a s bázní vzal a položil jej Berenovi do živé ruky; Beren se při doteku silmarilu probral, pozvedl jej a vyzval Thingola, aby jej přijal. „Nyní je Výprava dokonána,“ řekl, „a má sudba se naplnila.“ Víc nepromluvil.

Zde opustíme Zpěv Leithian a budeme se dál věnovat osudu silmarilu, jež Beren vynesl z Angbandu a jež měl v dějinách elfů a lidí ještě sehrát velkou úlohu. Pro jeho pozdější osud je důležité připomenout, že se Beren poté, co byl na márách donesen do Menegrothu, rozloučil s Lúthien a odebral se do Síní čekání v Mandosu. Po krátkém čase k němu přišla i Lúthien, neboť bez něj již nedokázala žít. Tam klekla před Mandosem a zpívala mu. A Mandos byl jejím zpěvem pohnut k lítosti, Mandos, který takto nebyl pohnut nikdy předtím, nikdy potom. Proto povolal Berena, a tak, jak řekla Lúthien v hodině jeho smrti, setkali se opět za Západním mořem. Mandos však neměl moc zadržet duchy lidí, a tak se vypravil za Manwëm žádat o radu. Nakonec byla Lúthien předložena volba: buď bude propuštěna z Mandsu a navždy zůstane ve Valmaru spolu s ostatními Prvorozenými, nebo se vrátí spolu s Berenem do Středozemě, kde jí ale bude čekat osud Druhorozených a ona podlehne druhé smrti stejně jako Beren, zanedlouho opustí svět navždy a její krása bude jen vzpomínkou v písni. Tuto sudbu si zvolila. Opustila Blaženou říši a vzdala se všech výhod Starších Ilúvatarových dětí z lásky k Berenovi z rodu smrtelných lidí. Říká se, že se Beren a Lúthien vrátili do severních končin Středozemě, odešli z Doriathu a usadili se za řekou Gelion v Ossiriandu na zeleném ostrově Tol Galen. Té zemi se pak říkalo Dor Firn-i-Guinar, Země mrtvých, kteří žijí, a tam se narodil krásný Dior Aranel, který byl potom znám jako Dior Eluchíl, totiž Thingolův dědic.

Stalo se, že jednoho dne byl předveden před krále Thingola vysoký stařec. Thingol užasl a zarmoutil se, když na něj pohlédl a poznal v něm poznal Húrina Thaliona, Morgothova zajatce, ale pěkně ho uvítal a prokázal mu poctu. Húrin králi neodpověděl, ale vytáhl zpod pláště jednu jedinou věc, kterou vynesl z Nargothrondu, a nebyl to žádný menší poklad než Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, který před dávnými lety vyrobili Finrodovi Felagundovi řemeslníci z Nogrodu a Belegostu, nejproslulejší z děl v Starých časech. Húrin jej hodil Thingolovi k nohám s trpkými slovy. Vinil totiž Thingola a Melian za to, že nepečovali v Doriathu o jeho syna Túrina ani o dceru a ženu tak, jak kdysi slíbili. Z Túrinova odchodu z Doriathu vyplynulo mnoho skutků, o nichž se vypráví v Narn i Hîn Húrin, Příběhu Húrinových dětí. V jeho slovech byla zloba, ale zloba neoprávněná, neboť všechno to, co viděl ze svého vězení na Thangorodrim, viděl očima Morgotha – pokřivené a plné jeho lží. V tom duchu k němu promluvila Melian a on, při pohledu do jejích očí, poznal celou pravdu a litoval svých unáhlených slov. Na důkaz toho zvedl Nauglamír ze země a podal jej Thingolovi se slovy: „Přijmi nyní, pane, Trpasličí náhrdelník darem od toho, kdo nemá nic, a jako upomínku na Húrina z Dor-Lóminu. Nyní se totiž můj osud naplnil a Morgothův záměr se uskutečnil; ale již nejsem jeho otrokem.“ Pak se otočil a vyšel z Tisíce jeskyní a všichni, kteří jej viděli, couvali před jeho tváří a nikdo se ho nepokusil zastavit…
Když Húrin odešel z Menegrothu, Thingol dlouho mlčky seděl a díval se na veliký poklad, který mu ležel na kolenou, a napadlo ho, že by se měl předělat a že by do něj měl být vsazen silmaril. Jak roky plynuly, Thingolova mysl se totiž ustavičně obracela k Fëanorovu klenotu a byla k němu připoutána, takže jej nerad nechával i za dveřmi své nejzazší pokladnice, a zachtělo se mu jej nyní nosit stále při sobě, ať spí či bdí.
V oněch dnech dosud do Menegrothu přicházeli trpaslíci ze svých sídel v Ered Luin, neboť práce pro ně bylo dostatek. Chodili však již dobře ozbrojení a ve velkých družinách, neboť cesty mezi Doriathem a Modrými horami již nebyli bezpečné jako kdysi, a Morgothovi služebníci těmi kraji volně procházeli. Právě tehdy byli v Menegrothu právě přišlí velcí řemeslníci z Nogrodu; král je tedy povolal a oznámil jim své přání: stačí-li na to jejich umění, ať předělají Nauglamír a vsadí do něj silmaril. Trpaslíci pohlédli na dílo svých otců a s údivem spatřili zářící klenot Fëanorův; zmocnila se jich velká žádost vlastnit je a odnést si je do svých dalekých domovů v horách. Nedali však nic najevo a ujali se úkolu.
Pracovali dlouho a Thingol scházel sám do jejich hlubinných kováren a stále u nich seděl, když pracovali. Časem bylo jeho přání splněno a největší díla elfů a trpaslíků se spojila v jedno; jeho krása byla veliká, neboť nespočetné drahokamy Nauglamíru nyní zrcadlily a v podivuhodných odstínech vysílaly světlo silmarilu uprostřed. Pak Thingol, sám mezi nimi, po něm sáhl a chtěl si jej připevnit na šíji, ale trpaslíci mu jej v té chvíli odepřeli a žádali, aby jim jej vydal, jelikož Nauglamír byl dílem jejich otců. Ale Thingol jim viděl do srdce a dobře rozpoznal, že si jen v touze po silmarilu hledají pláštík pro svůj pravý záměr; a ve svém hněvu a pýše nedbal na nebezpečí, ale opovržlivě je odbyl. Vstal mezi nimi, vysoký a pyšný, a hanlivými slovy je vyzval, ať odejdou z Doriathu bez odměny.
Žádostivost trpaslíků se královými slovy roznítila v zuřivost; povstali okolo něěho, vztáhli na něho ruce a zabili ho tam, kde stál. Tak zahynul v hlubinách Menegrothu Elwë Singollo, král Doriathu a svůj poslední pohled upřel na silmaril.
Pak vzali trpaslíci Nauglamír a prchali z Menegrothu na východ přes Region. Ale zpráva o jejich činu se rychle rozlétla lesem a Nauglamír byl dobyt zpět. Avšak dva z Thingolových vrahů dokázali uprchnout a dostat se až do Nogrodu, kde pokřiveně vylíčili co se stalo, a podnítili ostatní, aby sebrali vojsko a zaútočili na Doriath.
Na Doriath padla těžká změna, neboť Melian truchlila nad smrtí Elwëho. Jako Maia měla moc vidět dopředu a tak tušila, že se blíží její loučení a konec Dorithu. Její moc se stáhla z lesů a Doriath se otevřel nepřátelům. Pak promluvila s Mablungem, svěřila mu do péče silmaril a přikázala, ať vzkáže Berenovi a Lúthien do Ossiriandu. Pak odešla ze Středozemě do země Valar za západním mořem, a tento příbh o ní víc neříká.
Tak tedy vojsko Naugrim překročilo Aros a bez překážek vtrhlo do Doriathu. Nikdo se jim nepostavil, protože jich bylo mnoho a byli zuřiví, a velitelé Šedých elfů byli na pochybách, zoufali si a bezcílně přebíhali sem a tam. Ale trpaslíci drželi směr, překročili velký most a vstoupili do Menegrothu. Tam došlo k nejbolestnějšímu z žalostných činů Starých časů. V Tisíci jeskyních došlo k bitvě a bylo zabito mnoho elfů i trpaslíků, a na to se nezapomnělo. Ale trpaslíci zvítězili a Thingolovy síně byly vydrancovány a vypleněny. Tam padl Mablung Těžkoruký přede dveřmi pokladnice, v níž ležel Nauglamír, a silmaril byl trpaslíky vzat.
Mezi Ossiriandskými elfy se však brzy rozkřiklo, že velké vojsko trpaslíků ve válečné zbroji vyšlo z hor a překročilo Gelion. Ta zpráva brzy došla k Berenovi a Lúthien a zároveň k nim také přišel posel z Doriathu a řekl jim, co se tam stalo. Beren tedy povstal, opustil Tol Galen, povolal svého syna Diora a šli na sever k řece Ascaru. S nimi šlo mnoho ossiriandských Zelených elfů.
Tam si počíhali na vracející se prořídlé trpasličí vojsko obtěžkané lupem z Menegrothu. A ve chvíli, kdy trpaslíci hodlali překročit brod, rozezněly se všude kolem elfí rohy a odevšad se na ně sypaly střely. Mnoho trpaslíků tam bylo zabito v prvním náporu, ale někteří unikli přepadení, drželi se pohromadě a prchali na východ k horám. A jak zlézali dlouhé svahy pod horou Dolmed, vyšli Pastýři stromů a zahnali je do stinných lesů Ered Lindon. Žádný z trpaslíků již více nepřišel do vysokých průsmyků, jež vedli k jejich domovu.
V bitvě u Sarn Athradu vedl Beren svůj poslední boj a vlastní rukou zabil Pána Nogrodu a vyrval mu trpasličí náhrdelník, ale ten umíraje proklel celý poklad. Nakonec, když bylo po bitvě, utopili celý poklad v řece Ascaru a ta se od té doby jmenovala Rathlóriel, Zlaté řečiště, ale Beren vzal Nauglamír a vrátil se na Tol Galen, kde jej připnul na krk Lúthien. A říká se a zpívá, že Lúthien s tím náhrdelníkem a nesmrtelným klenotem kolem hrdla byla vidinou největší krásy a slávy, jaká se kdy ukázala mimo říši Valar, a Země mrtvých, kteří žijí, se načas stala jakoby vidinou Valinoru, a žádné místo nebylo od té doby tak krásné, tak úrodné ani tak plné světla.
Nyní se Thingolův dědic Dior rozloučil s Berenem a Lúthien, odešel od Lanthir Lamathu, přišli s manželkou Nimloth do Menegrothu a usídlili se tam. Šli s nimi jejich mladí synové Eluréd a Elurín a jejich dcera Elwing. Sindar je s radostí přijali a probrali se z temného zármutku nad padlými příbuznými a králem a nad odchodem Melian, a Dior Eluchíl si předsevzal obnovit slávu doriathského království, avšak to mu nebylo souzeno učinit, neboť všechny elfí království v Beleriandu již padly pod Sudbu Noldor a řítili se k jistému zániku. Pak jednoho večera přispchal do Menegrothu posel s Ossiriandu, mlčky předal Diorovi skříňku a odešel. V ní ležel Trpasličí náhrdelník s vsazeným silmarilem a Dior při pohledu na něj poznal, že Beren Erchamion a Lúthien Tinúviel skutečně zemřeli a odešli tam, kam jde lidský rod, k osudu za hranicemi světa.
Dlouho hleděl Dior na silmaril, který jeho otec s matkou proti všemu očekávání vynesli z Morgothovy hrůzy, a velmi ho rmoutilo, že jejich smrt přišla tak brzy. Pak vstal, připnul si na šíji Nauglamír a rázem se ukázal jako nejsličnější ze všech dětí světa, trojího lidu: z Edain, Eldar a Maiar z Blažené říše.

Mezi rozptýlenými beleriandskými elfy se však rozletěla pověst, že Dior, Thingolův dědic, nosí Nauglamír, a říkali: „Fëanorův silmaril opět plane v doriathských lesích.“ Přísaha Fëanorových synů se opět probudila ze spánku. Dokud totiž nosila Trpasličí náhrdelník Lúthien, žádný elf by se ji neodvážil napadnout, když ale nyní slyšeli o obnově Doriathu a o Diorově pýše, shromáždilo se všech sedm opět ze svého bloudění a poslali mu svůj požadavek.
Dior však Fëanorovým synům vůbec neodpověděl a Celegorm podnítil své bratry, aby chystali útok na Doriath. Přišli nečekaně uprostřed zimy a bojovali s Diorem v Tisíci jeskyních. Tak došlo k druhému zabíjení elfů elfy. Diorovou rukou tam padl Celegorm, padl tam Curufin a temný Caranthir, ale také Dior byl zabit a jeho manželka Nimloth, a krutí služebníci Celegormovi se zmocnili jeho mladých synů a vyhnali je o hladu do lesa. Maedhros toho vskutku litoval a dlouho je hledal v doriathských lesích, ale marně, a o osudu Eluréda a Elurína nevypráví žádný příběh.
Tak byl zničen Doriath a už nikdy nepovstal. Fëanorovi synové však nezískali to, co hledali, ostatek lidu totiž před nimi uprchl a byla s nimi i Diorova dcera Elwing. Unikli a časem došli se silmarilem k ústí řeky Sirionu do moře.

Po pádu Gondolinu uprchl do Přístavů v ústí Sirionu i zbytek gondolinského lidu v čele s Tuorem a Idril. Ti měli spolu syna Eärendila jež se později stal velkým námořníkem. Když Tuor pocítil, že se k němu blíží stáří, postavil velkou loď, napjal plachty a vydal se s Idril Celebrindal do zapadajícího slunce na západ, a víckrát se neobjevil v příběhu ani v písni. Jasný Eärendil byl potom pánem tamního lidu, který sídlil u ústí Sirionu, a který se za tu dobu značn rozrostl. Za ženu si vzal sličnou Elwing a ta mu porodila Elronda a Elrose, jimž se říká Půlelfové. Eärendil však neznal odpočinku a plavby kolem pobřeží Bližších zemí neulevovaly jeho neklidu. V srdci mu totiž zrál dvojí záměr sloučený v jedné touze po širém Moři: chtěl se po něm plavit a hledat Tuora a Idril, kteří se nevraceli, a pomýšlel na to, že třeba najde poslední břeh a donese tam, než zemře, Valar na Západě poselství elfů a lidí, jež by pohnulo jejich srdce k slitování s žaly Středozemě.
Eärendil mohl tyto plavby vykonávat také proto, že jeho lidu nehrozilo přímé nebezpečí, neboť pro Morgotha již nepředstavovali prakticky žádné větší nebezpečí a neplýtval proto silami na jejich zničení. Také Fëanorovi synové již byli jen hrstkou původní síly a stali se toulavými lovci neschopnými větší akce proti Nepříteli. V srdci jim však stále ještě hořela touha po silmarilech a jejich činy svazovala Přísaha.
Eärendil se stal blízkým přítelem Círdana Stavitele lodí, jenž sídlil na ostrově Balar s těmi ze svého lidu, kteří přežili vyplenění přístavů Brithombaru a Eglarestu. S Círdanovou pomocí postavil Eärendil Vingilot, Pnový květ, nejkrásnější loď z písní; měla zlatá vesla a bílé trámoví, pocházející z nimbrethilských březových lesů, a plachty měla jako stříbrný měsíc. S tou lodí vyplul na moře a plavil se daleko a našel země, kde nestanula noha, ale Tuora ani Idril nenašel a na té výpravě se k pobřeží Valinoru nedostal, odrážen stíny a kouzly, odháněn nepříznivým větrem. Elwing se jeho plaveb, ani této, neúčastnila a zarmouceně zůstávala se svým lidem v ústí Sirionu. Tu se Eärendil v touze po Elwing obrátil zpátky k domovu, k břehům Beleriandu, a srdce ho pobízelo k chvatu, protože ze snů na něho náhle padl strach, a vítr, s nímž předtím zápasil, ho nyní nenesl zpátky tak rychle, jak si přál.
Když se Maedhros poprvé doslech, že Elwing zůstala naživu a sídlí se silmarilem u ústí Sirionu, litoval skutků v Doriathu a nevztáhl na ni ruku. Ale časem se jemu i jeho bratrům vrátilo mučivé vědomí nesplněné přísahy. Sešli se ze svých toulavých loveckých stezek a poslali do Přístavů poselství přátelské, ale s tvrdým požadavkem. Elwing a lid od Sirionu však nechtěli vydat klenot, který dobyl Beren a který nosila Lúthien a pro který byl zabit sličný Dior; a už vůbec ne v době, kdy byl jejich pán Eärendil na moři, neboť se jim zdálo, že v silmarilu spočívá uzdravení a požehnání, které přišlo na jejich domy a jejich lodě. A tak došlo k poslednímu a nejkrutějšímu zabíjení elfů elfy, to bylo třetí z velkých zel, jež způsobila prokletá přísaha. Neboť Fëanorovi synové, kteří ještě žili, náhle vpadli na vyhnance z Gondolinu a ostatek z Doriathu a vyhubili je. V té bitvě zůstali někteří z jejich lidu stranou, a hrstka se vzbouřila a byla pobita při tom, když pomáhali Elwing proti vlastním pánům, ale Maedhros a Maglor toho dne zvítězili, třebaže zůstali samojediní z Fäanorových synů, protože Amrod a Amras byli zabiti. Příliš pozdě přispěchaly na pomoc elfům od Sirionu lodě Círdana a Velekrále Gil-galada, a Elwing a její synové byli pryč. Potom těch pár, kteří nezahynuli při útoku, odešli s Círdanem na Balar, a vyprávěli, že Elros a Elrond byli zajati, ale Elwing se silmarilem na prsou skočila do moře.
Maedhros a Maglor tedy opět klenot nezískali, neztratil se však. Ulmo vynesl Elwing z vln a dal jí křídla a podobu velkého bílého ptáka, a silmaril jí na prsou svítil jako hvězda, když letěla přes vodu hledat milovaného Eärendila. Ten stál u kormidla a byla již noc, když na obzoru uviděl přilétat bílý obláček, jako hvězdu nad mořem pohybující se po podivné dráze. Zpívá se, že dopadla ze vzduchu na palubu Vingilotu v mdlobách, blízká smrti po svém usilovném spěchu. Eärendil ji přivinul k sobě, ale ráno s úžasem vedle sebe spatřil svou manželku v její vlastní podobě.
Tak se Eärendil dozvěděl o osudu sirionských přístavů a velmi nad tím spolu truchlili, stejně jako nad zajetím svých synů, neboť se domnívali, že budou zabiti. To se ale nestalo, Maglor se totiž nad Elrosem a Elrondem slitoval, opatroval je a vznikla mezi nimi láska, což nikdo neočekával. Maglorovo srdce bylo ale choré a unavené břemenem strašlivé přísahy.
Eärendil však již neviděl na pevnině Středozemě žádnou naději, a opět se v zoufalství obrátil, neplul domů, ale znovu se vydal hledat Valinor s Elwing po boku. Nyní stál ponejvíc na přídi Vingilotu, silmaril měl uvázaný na čele, a jeho světlo stále sílilo, jak se blížili k Západu. Moudří říkají, že právě mocí toho posvátného klenotu dospěli do vod, jež nepoznal nikdo kromě Teleri, dopluli k Začarovaným ostrovům, unikly jejich čárům a dostali se do Stínových moří, propluli jejich stíny a pohlédli na Tol Eressëu, Osamělý ostrov, ale nezdrželi se tam, a nakonec spustili kotvu v zátoce Eldamaru. Teleri viděli připlouvat tu loď od Východu a byli ohromeni, když zdáli hleděli na světlo silmarilu, jež bylo velmi veliké.
Tak Eärendil, jako první ze smrtelných lidí, přistál u nesmrtelných břehů a vydal se hledat Valmar a předat Valar své poselství. Když procházel Tirionem, bylo město liduprázdné, a nikdo ho nepřišel uvítat. Až si myslel, že i do Blažené říše vstoupilo nějaké zlo, ale bylo to tím, že přišel v době svátku jako kdysi Melkor s Ungoliant, a všichni elfové byli v Menwëho síních na Taniquetilu. Volal mnoha jazyky elfů i lidí, ale nikdo mu neodpovídal, a tak se zklamán otočil, aby se vydal zpět na pobřeží, když na kopci stanul kdosi, kdo na něho velkým hlasem zvolal:
„Buď zdráv Eärendile, nejslavnější z mořeplavců, vyhlížený, jenž přicházíš nečekaně, vytoužený, jenž přicházíš proti všemu očekávání! Buď zdráv, Eärendile, jenž neseš světlo starší než Slunce a Měsíc! Nádhero Dětí Země, hvězdo ve tmě, klenote v zapadajícím slunci, zářící zjitra!“
Byl to hlas Eönwëho, Manwëho herolda, přišel z Valimaru a povolal Eärendila před Mocnosti Ardy. A Eärendil šel do Valimaru, do valimarských síní, a víckrát nestanul na zemích lidí. Potom se Valar sebrali k poradě a povolali z hlubin moře Ulma, Eärendil stanul před jejich tváří a předal poselství obou plemen. Prosil o odpuštění pro Noldor a o slitování s jejich velkým žalem, o milosrdenství pro lidi a elfy a o pomoc v jejich nouzi. A jeho prosba byla vyslyšena.
Pak byli Eärendil i Elwing přičteni k plemeni Prvorozených, Vingilot byl vzat, posvěcen a odnesen přes Valinor na nejzazší okraj světa; tam prošel Dveřmi noci a byl vyzdvižen do nebeského oceánu. Nyní byla té lodi dána podivuhodná krása; byla naplněna mihotavým, čirým a jasným plamenem, Eärendil Mořeplavec seděl u kormidla, třpytil se prachem elfských klenotů a silmaril měl připevněný na čele. Daleko putoval s tou lodí, až do bezhvězdného prázdna, ale nejčastěji ho bylo vidět zrána nebo navečer, jak se mihotá ve vycházejícím nebo zapadajícím slunci, když se vrací do Valinoru z poutí za hranice světa.
Když Vingilot poprvé vyplul do nebeských moří, vznesl se neočekávaně, třpytivý a jasný, lid Středozemě jej zdálky pozoroval a žasl. Přijali jej jako znamení a nazvali jej Gil-Estel, Hvězda veliké naděje. A když bylo tuto novou hvězdu vidět za večera, Maedhros promluvil ke svému bratru Maglorovi a řekl: „To přece musí být silmaril, který nyní září na Západě!“
A Maglor odvětil: „Jestliže je to opravdu silmaril, jejž jsme viděli padat do moře a jenž opět povstává z moci Valar, buďme rádi, vždyť jeho slávu teď vidí mnozí, a přece je v bezpečí před každým zlem.“ Pak elfové vzhlédli a již nezoufali, ale Morgoth znejistěl.
A přece se říká, že Morgoth nečekal útok, který na něho přišel ze Západu, jeho pýcha byla totiž tak velká, že se domníval, že už proti němu nikdo nepovede otevřenou válku. Navíc si myslel, že Noldor navždy odcizil Pánům Západu, a že Valar, spokojení ve své blažené říši, již nebudou dbát o jeho království ve vnějším světě; neboť pro nelítostného jsou skutky slitování vždy podivné a nevypočitatelné…

Tak byla svedena Velká bitva, o které se mnoho nevypráví, protože se jí neúčastnil nikdo z elfů, kteří žili a trpěli ve Středozemi a skládali příběhy oněch dnů. Střetnutí však bylo obrovské, neboť v ní bojovalo vojsko Západu včele s Eönwëm, a Beleriand zahořel skvělostí jejich zbraní. Proti nim postavil Morgoth všechnu svou moc, která byla nespočetně velká, takže ji Anfauglith nemohl pojmout a celý Sever vzplanul válkou. Dlouho se bojovalo, ale Morgothova vojska byla nakonec poražena a smetena, zlá říše byla zničena a Morgothovy jámy pobořeny a odkryty a moc Valar sestoupila do hlubin země. Tam se konečně ocitl Morgoth zády ke zdi, ale neprojevil statečnost. Uprchl do nejhlubšího ze svých dolů a prosil o mír a o milost, podťali mu však nohy a srazili jej na tvář. Potom byl spoután řetězem Angainorem, který již kdysi nosil, ze železné koruny mu ukovali obojek na krk a hlavu mu sehnuli ke kolenům. A dva silmarily, které ještě Morgothovi zůstaly, mu z koruny vzali, a ty zazářily neposkvrněné pod oblohou, ujal se jich Eönwë a střežil je.
Když bylo po bitvě, vyzval Eönwë jako herold Staršího krále beleriandské elfy, aby opustili Středozem. Ale Maedhros a Maglor nechtěli uposlechnout a hotovili se, ač unaveně a s odporem, k zoufalému pokusu o splnění své přísahy, měli přece bojovat o silmarily, pokud by jim byly odepřeny, i proti vítěznému vojsku Valinoru, přestože stáli sami proti světu. Poslali proto Eönwëmu zprávu, v níž ho vyzývali, aby vydal klenoty, které kdysi vyrobil jejich otec Fënor a Morgoth mu je ukradl.
Ale Eönwë jim je odmítl vydat s tím, že jejich právo na silmarily zaniklo na základě činů, které spáchali a silmarily odejdou do Valinoru, odkud přišly. Tam se také musí vrátit Maedhros a Maglor a vyčkat tam rozsudku Valar, na jejichž pokyn jedině vydá Eönwë svěřené klenoty.
Tu se oba bratři zmítali mezi tím, co jim přikazovala přísaha a mezi tím, co jim velel zdravý rozum. Maglor, který měl v srdci žal, se chtěl pokořit, ale Maedhros byl proti, jelikož se trápil myšlenkou, že by jim Valar odepřeli nárok na silmarily. Pak by se museli postavit samotným Mocnostem přímo v jejich zemi a tím by na sebe přivolali ještě strašnější sudbu. A navíc tenkrát ve svém šílenství přísahali při samotném Ilúvatarovi a přivolali na sebe Věčnou tmu, pakliže svoji přísahu nedodrží…

Nakonec se Magor podrobil Maedhrosově vůli a uradili se, jak vztáhnout ruku na silmarily. Přestrojili se, přišli v noci do Eönwëho tábora, vplížili se na místo, kde byly silmarily střeženy, zabili stráže a vztáhly ruce na klenoty. Tu se proti nim zvedl celý tábor a oni se chystali zemřít, ale chtěli se bránit až doposledka. Eönwë však nedovolil Fëanorovy syny zabít, takže odešli bez boje a daleko prchli. Každý si vzal jeden silmaril, neboť řekli: „Když je pro nás jeden ztracen a zůstaly jen dva, a my dva sami ze svých bratrů, je tedy zřejmé, že osud chtěl, abychom se rozdělili o otcovo dědictví.“
Ale klenot pálil Maedhrosovu ruku nesnesitelnou bolestí a on pochopil, že je to tak, jak řekl Eönwë, že jeho právo na něj zaniklo a že je přísaha marná. V mukách a zoufalství se vrhl do zející propasti plné ohně a tak skončil, silmaril, který třímal, byl přijat do lůna Země.
Vypráví se, že Maglor nemohl snést bolest, jíž ho mučil silmaril, hodil jej nakonec do Moře a od té doby stále putoval po pobřežích a zpíval v bolesti a lítosti vlnám. Nikdy se však nevrátil mezi elfský lid.

A tak se stalo, že silmarily našly svůj dlouhý domov: jeden v nebeském povětří, jeden v ohnivém srdci světa a jeden v hlubokých vodách.