DÍLO: Silmarillion – Tolkien filolog a mýtotvůrce
zpět na obsah

Na počátku Silmarillionu čili Ztracených příběhů – tedy onoho mytologického a legendárního cyklu, který Tolkien začal psát dávno před Pánem prstenů – stojí filologie. Jak už bylo řečeno, Tolkien měl zcela zvláštní vztah k jazyku. To, že ho vzrušovaly věci jako velšská jména na vagónech s uhlím, „povrchový třpyt“ řečtiny, zvláštní tvary gótských slov v knize, ke které náhodou přišel, a finština Kalevaly, ukazuje, že měl zcela neobvyklou vnímavost vůči vzhledu a zvuku slov, což ho také vedlo k vynalézání vlastních jazyků. Potom přišel na to, že chce-li takové vynálezy dovést k určité míře komplexnosti, musí pro jazyky stvořit „dějiny“, v nichž by se mohly rozvíjet. Něco z těch dějin už načrtl v raných ealendilovských básních; nyní je chtěl zaznamenat celé. Kdysi napsal: „Začal jsem jazykem, a zjistil, že jsem zabředl do vymýšlení pověstí ve stejném duchu.“ Vymyšlené jazyky ho přivedly k vymýšlení imaginárního světa, místo aby tomu bylo naopak.
Dalším důležitým prvkem byla Tolkienova neobvyklá touha: touha stvořit mytologii pro Anglii. Naznačil to už za studentských dnů, kdy napsal o finské Kalevale: „Kdyby tak toho bylo zůstalo víc – něčeho stejného druhu, co by patřilo Angličanům!“ Tato myšlenka rostla, až dosáhla velkolepých rozměrů. Takto ji Tolkien vyjádřil, když po mnoha letech vzpomínal: „Nesmějte se! Ale kdysi (už mi dávno spadl hřebínek) jsem měl v úmyslu dát dohromady útvar víceméně propojených pověstí, od velkých kosmogonických po romantické pohádkové příběhy – aby ty větší stály na menších, které se dotýkají země, a menší aby čerpaly nádheru z obrovitého pozadí – jež bych mohl prostě věnovat: Anglii, mé vlasti… Některé z velkých příběhů bych vykreslil plně a mnohé bych nechal jen zařazené v celkovém plánu a načrtnuté. Cykly by měly být svázány s majestátným celkem, a přesto nechat prostor pro jiné ruce, které vládnou barvami, hudbou a dramatem. Absurdní.“ Představa se mohla zdát absurdně velkolepá, ale Tolkien se rozhodl, že ji uskuteční. Na obálku laciného zápisníku napsal tlustou modrou tužkou název: Kniha ztracených příběhů.
Zajímavé je, že se mu úmysl do jisté míry podařil; Tolkienova mytologie se pro mnoho lidí opravdu stala mytologií Anglie, a mnohé také přiměla k vytvoření „navazujícího“ díla. Seznam výtvarných děl inspirovaných Tolkienem by byl opravdu dlouhý; na motivy jeho děl vznikají dramata, divadelní a rozhlasové hry, filmy, fanoušci dále rozepisují některé jeho příběhy, v Rusku dokonce vzniklo pokračování Pána prstenů.

V Silmarillionu a v jiných knihách Tolkien stvořil patrně nejkomplexnější a nejpodrobnější umělý svět v umělé literatuře. První z „legend“, z nichž se skládá Silmarillion, líčí stvoření vesmíru a zbudování známého světa, jež Tolkien nazývá Middleearth neboli Středozem. Někteří čtenáři to pochopili jako jinou planetu, ale tak to Tolkien nemyslel. „Středozem je náš svět“, psal a dodal: „Umístil jsem děj do ryze imaginárního (ač ne úplně nemožného) starobylého období, v němž byl tvar světadílů odlišný.“ Tato imaginární doba je mýtickým obdobím těsně před počátkem lidských dějin a vznikem jakékoliv doložené civilizace.
Silmarillion tedy začíná stvořením Středozemě a popisem toho, jak vznikli jednotliví její obyvatelé. První přišli elfové, krásné a ušlechtilé bytosti, umělci a znalci kouzel, milovníci přírody obdaření nesmrtelností. Silmarillion vypráví především o nich. Středozem dále obývají lidé a trpaslíci, sveřepí bojovníci a zruční řemeslníci. Nelze vynechat ani skřety, kruté, hloupé a nehezké bytosti, které se zrodily z trýzněných elfů, v nichž bylo zničeno vše dobré. Tolkienova říše je však obydlena ještě mnoha jinými podivuhodnými tvory známými z pověstí, jako např. draky, obřími pavouky, vlkodlaky či mluvícími orly, a také tvory, které nikde jinde nenajdete – jako např. ohnivý balrog, děsiví nazgúlové či stromovatí enti.
Je k nevíře, s jakou vědeckou pečlivostí Tolkien svůj svět vytvořil a do jakých neuvěřitelných detailů ho vypracoval. Detailně zpracoval dějiny všech národů, od stvoření po „současnost“, vypracoval pro jednotlivé rody genealogické tabulky, vytvořil různé další jazyky, podrobně popsal zvyky jednotlivých ras, přidělil jim různé kalendáře a různé počítání času dle letopočtů. Na mnoha stranách načrtl zeměpis Středozemě a ke každé své knize přiložil mapy míst, kde se odehrává jejich děj, tak, aby na nich mohl čtenář sledovat putování hrdinů. Není možno neobdivovat důslednost, s kterou Tolkien postupoval a na které si zakládal – tak např. všichni Rohirové mají vždy jen stará anglosaská jména. Tolkien byl schopen popsat několik stran jen o původu hobitího dýmkového koření a jakmile objevil v knize sebemenší nesrovnalost, plně se jí věnoval a dlouze ji rozvíjel. Tolkienovi – lingvistovi nečinilo potíže vymýšlet stále nová a nová jména – často přitom jen oživoval zapomenutá slova starobylých jazyků. Ve svých knihách nashromáždil tak velký počet jmen různých osob a míst, že i zarytí tolkienovští fanoušci mají co dělat, aby neztratili orientaci.
Ztráta orientace však hrozí mnohem spíše v Silmarillionu, než v Pánu prstenů. Silmarillion v sobě totiž shrnuje velké množství legend, psaných archaickým slohem a často i ve verších, které není vždy lehké číst a orientovat se v nich. Mají totiž připomínat skutečné, již existující mytologické cykly. Tolkien byl dobrým znalcem severské, germánské i keltské mytologie a z těchto znalostí při tvorbě svých děl často čerpal. Silmarillion pojednává hlavně o zhotovení silmarilů (tří elfských klenotů, které daly knize název), o jejich krádeži z blažené říše Valinoru zlomocným Morgothem a o válkách, během nichž se je pak elfové snaží vydobýt zpět. Ani není divu, že kniha u nakladatelů napoprvé neprorazila a byla odmítnuta jako komerčně nevhodná. O dokončení Silmarillionu se Tolkien snažil celý život, ale neúspěšně – měl příliš mnoho verzí jednotlivých příběhů a nevěděl, které z nich vybrat. Zároveň se právem obával, že čtenáři očekávají nového Pána prstenů spíš než svazek nesrozumitelných legend. Navíc chtěl, aby si mytologické pozadí Pána prstenů zachovalo punc tajemna a dodalo tak příběhu hloubku. Po Tolkienově smrti svazek uspořádal a vydal jeho syn Christopher. Nadšení čtenáři Pána prstenů však překvapivě přijali i tento relativně těžko pochopitelný materiál a rozhodli se riskovat a pustit se do tohoto „dlouhého a komplikovaného studia“. Ještě komplikovanějšího než očekávali, neboť syn Christopher později vydal další výběr z otcovy pozůstalosti pod názvem Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě, které následovala dvanáctisvazková Historie Středozemě.

Zcela jinou povahu a osudy měl další „předchůdce“ Pána prstenů, dětská kniha Hobit. Příběh o hobitovi začal Tolkien vyprávět svým dětem jako jednu z mnoha pohádek pro pobavení a ze začátku ho ani nenapadlo, že by měl mít něco společného s jeho soukromou, vážnou a obsáhlou mytologií. Na základě zcela náhodné inspirace mu do hlavy vklouzlo slovo hobit – a Tolkien se rozhodl, že zjistí, kdo to hobit je a něco si o něm vymyslí. Hravý a veselý příběh pro děti se mu v hlavě začal spojovat s legendami, které do velké míry zaměstnávaly jeho mysl a hobit se přiřadil k již existujícím stvořením Středozemě. Hobiti jsou nejspíše Tolkienovým nejznámějším „vynálezem“: Jsou to malí človíčci, drobnější než trpaslíci, a jejich tvůrce přiznává, že si tento nárůdek vytvořil k obrazu svému. „Ve skutečnosti jsem ve všem kromě velikosti hobit,“ napsal jednou. „Mám rád zahrádky, stromy a zemědělskou krajinu bez mechanizace, kouřím dýmku, mám rád dobré prosté jídlo, líbí se mi ozdobné vesty a dokonce se je v těchto šedivých dnech opovažuji nosit. Mám rád houby (z louky), mám velmi prostoduchý smysl pro humor (který unavuje i ty, kdo jsou mi příznivě nakloněni), chodím pozdě spát a pozdě vstávám. Příliš necestuji.“ Hobiti mají rádi mír a pokoj, tváře mají spíš dobromyslné a růžolící než krásné, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu a pití. Hobiti mají rádi své pohodlí a nestojí o žádná dobrodružství, je-li to třeba, tak dokážou být neobvykle otužilí a odolní. Zvláštní na nich je to, že mají chlupatá chodidla, chodí velmi tiše a bydlí v norách – ale nejsou to žádné obyčejné díry v zemi, jsou to domky zasazené do kopců s veškerým komfortem a kulatými okny.