Flint Kovadlina se sesunul na mechem obrostlý balvan. Staré trpasličí kosti ho už nesly dost dlouho a nehodlaly v tom pokračovat bez protestů.
"Neměl jsem odejít," zamumlal Flint a podíval se do údolí pod sebou. Mluvil nahlas, přestože kolem nebyla žádná známka přítomnosti jiné živé bytosti. Za dlouhé roky osamělého putování se trpaslík naučil mluvit sám se sebou. Plácnul se oběma rukama do kolen. "A byl bych blázen, kdybych ještě někdy odešel!" oznámil vehementně.
Starý trpaslík, který celý den kráčel na studeném podzimním vzduchu, se na kameni, zahřátém odpoledním sluncem, cítil pohodlně. Flint odpočíval a nechával proudit teplo do svých kostí - teplo slunce a teplo svých myšlenek. Byl totiž doma.
Podíval se kolem sebe a jeho oči radostně spočinuly na známé krajině. Úbočí kopce pod ním tvořilo jednu stranu hlubokého horského údolí utopeného v podzimní kráse. Valleny v údolí planuly barvami tohoto ročního období, nádhernou červenou a zlatou přecházející do purpuru štítů Kharolisu za nimi. Azurové nebe bez poskvrny se odráželo mezi stromy ve vodách jezera Crystalmir. Úzké sloupy dýmu se kroutily kolem korun stromů jako jediné znamení přítomnosti Solace. Jemný, šířící se opar pokrýval údolí sladkou vůní domácích ohňů.
Jak Flint seděl a odpočíval, vytáhl z batohu špalík dřeva a lesklou dýku a jeho ruce se začaly bez jeho vědomí pohybovat. Od nepaměti měl jeho lid potřebu dávat tvar beztvarému podle libosti. On sám býval proslulý kovář, než před pár lety práce zanechal. Zarytí nožem do dřeva upoutalo jeho pozornost, a tak, zatímco se díval na kouř, stoupající ze skrytých komínů pod ním, jeho ruce zůstaly nečinné.
"Můj krb vyhasl," řekl Flint měkce. Otřásl se, rozzlobený na sebe za pocit sentimentality, a začal pomstychtivě dlabat do dřeva. Nahlas zamumlal: "Můj dům zůstal prázdný. Střechou asi teče a nábytek je zničený. Hloupé pátrání. Nejpitomější věc, kterou jsem kdy udělal. Po sto čtyřiceti osmi letech bych už na to měl přijít!"
"Nikdy na to nepřijdeš, trpaslíku," odpověděl mu vzdálený hlas. "Ani kdybys žil dvěstě čtyřicet osm let!"
Zatímco se rozhlížel po cestě, trpaslíkova ruka s chladnou jistotou upustila dřevo a pohnula se od dýky k rukojeti sekery. Hlas zněl povědomě. První povědomý hlas, který za dlouhou dobu slyšel. Ale nemohl přijít na to, odkud přichází.
Flint mžoural do zapadajícího slunce. Zdálo se mu, že zahlédl postavu muže kráčejícího po stezce. Vstal a stáhl se do stínu vysoké borovice, aby viděl lépe. Mužova chůze se vyznačovala nenuceným půvabem - elfím půvabem, řekl by Flint; přesto mělo mužovo tělo šířku a pevné svaly člověka a chlupy na obličeji byly lidské s konečnou platností. Všechno, co trpaslík viděl z mužovy tváře pod zelenou kapucí, byla snědá kůže a rudohnědé vousy. Přes jedno rameno mu visel dlouhý luk a na levé straně se houpal meč. Byl oblečen v měkké kůži, pečlivě zpracované do složitého střihu, který milovali elfové. Žádný elf na světě Krynn by si ale nenechal narůst vousy ... žádný elf, ale ...
"Tanisi?" řekl Flint váhavě, když se muž přiblížil.
"Správně," zarostlá tvář příchozího se roztáhla do širokého úsměvu. Rozpřáhl ruce a dřív, než ho trpaslík mohl zastavit, objal pevně Flinta a zvedl ho ze země. Trpaslík se na okamžik k příteli pevně přitiskl, potom si ale vzpomněl na svou důstojnost, odtáhl se a uvolnil z půlelfovy náruče.
"Nenaučil ses za těch pět let vůbec chovat," zabručel trpaslík. "Stále nemáš žádnou úctu k mému věku a mému postavení. Házet se mnou jako s pytlem brambor." Flint se podíval na cestu. "Doufám, že to neviděl nikdo, kdo nás zná."
"Pochybuji, že je moc těch, kteří by si nás pamatovali," řekl Tanis, zatímco jeho oči s potěšením studovaly podsaditého přítele. "Pro tebe a pro mě čas neubíhá jako pro lidi, starý trpaslíku. Pět let je dlouhá doba pro ně, pro nás ale jen pár chvil." Potom se usmál. "Nezměnil ses."
"To se nedá říct o ostatních." Flint si sedl zpátky na kámen a začal znovu vyřezávat. Zamračil se na Tanise: "Proč ty vousy? Už tak jsi byl dost škaredý."
Tanis se poškrábal na bradě. "Byl jsem v zemích, které nebyly přátelské k těm z elfí krve. Vousy - dar od lidského otce -" řekl s hořkou ironií v hlase, "udělaly hodně, abych skryl své dědictví."
Flint zabrblal. Věděl, že to není tak docela pravda. Ačkoliv si půlelf ošklivil zabíjení, Tanis nebyl z těch, kteří by se před bojem schovávali za vousy. Odletělo několik dřevěných třísek.
"Já byl v zemích, které nebyly přátelské k nikomu z žádné krve." Flint otočil dřevo v ruce a prohlédl si ho. "Ale teď jsme doma. Všechno je to za námi."
"Podle toho, co jsem slyšel, ne úplně," řekl Tanis a přetáhl si přes obličej zase svou kapuci, aby mu slunce nesvítilo do očí. "Hledači v Havenu určili muže jménem Hederick, aby vládl jako Hlavní Teokrat v Solace, a ten dělá z města hnízdo fanatismu toho jejich nového náboženství."
Tanis i trpaslík se otočili a shlédli do tichého údolí. Tam se začínala mihotat světla a mezi valleny se daly spatřit domy na stromech. Noční vzduch byl klidný, chladný a svěží, smíchaný s pachem spáleného dřeva z domácích ohňů. Dvakrát zaslechli slabý hlas matky volající dítě k večeři.
"Neslyšel jsme o žádném zlu v Solace," řekl klidně Flint.
"Náboženská perzekuce ... inkvizice ..." Tanisův hlas, vycházející z hloubi kapuce, zněl zlověstně. Byl hlubší, chmurnější, než jak si ho Flint pamatoval. Trpaslík se zamračil. Jeho přítel se za pět let změnil. A elfové se nikdy nemění! Ale vždyť Tanis byl jen půlelf - dítě násilí. Jeho matka byla znásilněna lidským válečníkem v jedné z mnoha válek, které rozdělily rasy Krynnu v chaotických dobách po Kataklyzmatu.
"Inkvizice! Povídá se, že ta je jen pro ty, kteří se staví proti novému Hlavnímu Teokratovi," zafrkal Flint. "Nevěřím v bohy Hledačů - a nikdy jsem nevěřil - ale svou víru nebudu předvádět na ulici. Zůstaň zticha a nechají tě na pokoji - to je moje heslo. Hledači v Havenu jsou ještě pořád moudří a ctnostní mužové. To jen v Solace je jedno shnilé jablko, které kazí celý sud. A mimochodem, našel's, co jsi hledal?"
"Nějaká znamení po starých, skutečných bozích?" zeptal se Tanis. "Anebo mír v duši? Hledal jsem oboje. Co z toho jsi měl na mysli?"
"No, počítám, že jedno jde dohromady s druhým," zahrčel Flint. Otočil kousek dřeva v rukou, stále nespokojen s jeho proporcemi. "Zůstaneme tu stát celou noc a budeme čichat kuchyňské ohně? Nebo sejdeme do města a dáme si nějakou večeři?"
"Pojďme," přitakal Tanis. Dvojice začala scházet společně. Vzhledem k Tanisovým dlouhým nohám byl trpaslík nucen zdvojnásobit rychlost svých kroků. I když to bylo již hodně let, co cestovali společně, Tanis nevědomky zpomalil chůzi a Flint svou stejně nevědomky zrychlil.
"Takže jsi nenašel nic?" naléhal Flint.
"Nic," odpověděl Tanis. "Jak jsme objevili už dávno, jediní klerikové a kněží na tomto světě slouží falešným bohům. Slyšel jsem příběhy o uzdravování, ale všechno to byly jen triky a magie. Náš přítel Raistlin mě naštěstí naučil, na co se dívat -"
"Raistlin!" odfouknul si Flint. "Ten bledý, vychrtlý kouzelník. On sám je napůl šarlatán. Pořád jen kňourá, fňuká a strká nos tam, kam nepatří. Kdyby na něj jeho bratr nedohlížel, někdo by udělal těm jeho kouzlům brzo konec."
Tanis byl rád, že vousy zakryly jeho úsměv. "Myslím, že ten mladík je lepší kouzelník, než jak ho hodnotíš," řekl. "A musíš uznat, že pracoval neúnavně a dlouho, aby pomohl lidem, kterých se tihle nepraví klerikové ujali - stejně jako já." vzdychl.
"Za což se ti patrně málokdo poděkoval," zamumlal trpaslík.
"Téměř nikdo," řekl Tanis. "Lidé chtějí v něco věřit - i když někde hluboko uvnitř vědí, že to není pravda. Ale co ty? Jaká byla cesta do tvé domoviny?"
Flint se se zamračenou tváří belhal dál bez odpovědi. Konečně zamručel. "Nikdy jsem se na ni neměl vydat," a vzhlédl k Tanisovi. Jeho oči - stěží viditelné za hustým, převislým, bílým obočím - dávaly půlelfovi najevo, že tento obrat v konverzaci není vítán. Tanis si toho pohledu všiml, ale položil svou otázku jinak.
"Co trpasličí klerikové? Příběhy, které jsme slyšeli?"
"Nepravdivé. Ti klerikové zmizeli před třemi sty lety v době Kataklyzmatu. Staří to povídají."
"Podobně jako u elfů," zadumaně řekl Tanis.
"Viděl jsem -"
"Psst!" Tanis zvedl varovně ruku.
Flint se prudce zastavil. "Co je?" zašeptal.
"Támhle v tom hájku," naznačil Tanis pohybem hlavy.
Flint se zadíval směrem ke stromům a ihned sáhl po válečné sekeře, kterou měl upevněnou na zádech.
Rudé paprsky zapadajícího slunce se na krátký okamžik odrazily od kousku kovu blýskajícího se mezi stromy. Tanis ho zahlédl, ztratil a potom ho zahlédl znovu. V tu chvíli ale slunce zapadlo a nebe dostalo tmavě fialovou barvu. Noční stíny se začaly plížit mezi lesními stromy.
Flint se zadíval do šera. "Nic nevidím."
"Já ano," řekl Tanis. Stále se díval na místo, kde zahlédl záblesk. Jeho elfí zrak začal postupně rozeznávat teplou červenou záři, kterou vysílají všechny živé bytosti, jež je však zřetelná pouze elfům. "Kdo je tam?" zavolal Tanis.
Po několik dlouhých chvil mu byl jedinou odpovědí tajemný zvuk, při kterém běhal půlelfovi mráz po zádech. Byl to dutý, vrčivý zvuk, jenž začal hlubokými tóny, které se zvyšovaly, dokud nedosáhly intenzity nepříjemného pronikavého kvílení. Spolu s ním se k nim donesl i hlas.
"Elfí poutníku, obrať se zpět a zanech trpaslíka o samotě. Jsme nebohé duše těch, které Flint Kovadlina opustil pod hospodským stolem. Zemřeli jsme v boji?"
Duchův hlas se vznesl do nových výšek, stejně jako ječivý, kvílivý zvuk, jenž jej doprovázel.
"Ne! Zemřeli jsme hanbou, prokleti přízrakem vína, neboť jsme nesnesli vypít víc než trpaslík z kopců!"
Flintovy vousy se třásly hněvem a Tanis, vybuchující smíchy, musel držet trpaslíka za rameno, aby mu zabránil vrhnout se bezhlavě do křoví.
"K čertu s očima elfů!" ozval se najednou vesele nezemský hlas. "A k čertu s vousy trpaslíků!"
"Jako bych to nevěděl," zamručel Flint. "Střapatec Hrčinožka!"
V podrostu něco slabě zašelestilo a na cestě se objevila malá postavička. Byl to kender, z rasy, kterou mnozí na Krynnu považovali za stejně obtížnou jako komáry. Se svými krátkými kostmi kenderové málokdy přesáhli čtyři stopy výšky. Tento byl velký asi jako Flint, ale jeho drobné tělo a dětský výraz ve tváři vytvářely zdání, že je mnohem menší. Na sobě měl zářivě modré kalhoty, které prudce kontrastovaly s jeho kožešinovou vestou a jednoduchým, prostým pláštěm. Hnědé oči mu zářily uličnictvím a vtipem; jeho úsměv sahal od jednoho špičatého ucha k druhému. Sklonil hlavu v hluboké úkloně, takže dlouhý střapec hnědých vlasů - jeho radost i pýcha - mu spadl až přes nos. Narovnal se a rozesmál. Kovový záblesk, který zachytily Tanisovy rychlé oči, způsobila přezka na jednom z mnoha váčků, připevněných k jeho ramenům a hrudi.
Střap se na ně zašklebil a opřel o svou vrčákovou hůl. Byla to právě tato hůl, která vytvářela podivné zvuky. Tanis ji měl poznat okamžitě, protože už mnohokrát viděl, jak kender vylekal případné útočníky točením hole nad hlavou a vydáváním nadpřirozeného jekotu. vrčáková hůl byl kendeří vynález. Její spodní část byla zakončena měděnou špicí a ve vidlici nahoře byl umístěn kožený prak. Hůl byla vyrobena z jednoho kusu pevného vrbového dřeva. Přestože se jim všechny ostatní rasy na Krynnu vysmívaly, vrčák byl pro kendera víc než jen užitečná zbraň nebo nástroj - byl to symbol. "Nové cesty vyžadují vrčák," bylo oblíbené rčení mezi kendery. Po něm vždycky následovala další z jejich průpovídek: "Žádná cesta nikdy nezestárne."
Střapatec se najednou rozběhl dopředu s napřaženýma rukama.
"Flinte!" Kender obejmul trpaslíka a sevřel ho v náruči. Rozpačitý Flint objetí váhavě opětoval, ale vzápětí rychle ustoupil zpět. Střapatec se zašklebil a vzhlédl k půlelfovi.
"Kdo to je?" vydechl. "Tanis! S těmi vousy jsem tě skoro nepoznal!" napřáhl své krátké ruce.
"Ne, díky," řekl Tanis s úsměvem a rukou kenderovi naznačil, že se o jeho objetí nestojí. "Byl bych rád, kdyby váček s penězi zůstal u mne."
V trpaslíkových očích se náhle objevil vyděšený pohled a Flint si sáhl pod plášť. "Ty lumpe!" vykřikl a skočil po kenderovi, který musel před trpaslíkovým náporem uhnout na stranu. Oba dva se svalili na prašnou cestu.
Rozesmátý Tanis se snažil Flinta od kendera odtrhnout. Najednou přestal a pohotově se otočil. Příliš pozdě zaslechl ržání koně a cinkání stříbrných rolniček na postroji a uzdě. Půlelf rychle uchopil jílec svého meče, výhody, které však mohl získat větší pozorností, už ale byly ztraceny.
Tanis tak nemohl dělat nic jiného než tiše klít a dívat se na postavu vyjíždějící ze stínu. Seděla na malém poníkovi s chlupatýma nohama a skloněnou hlavou, který jako by se styděl za svého jezdce. Na jezdcově obličeji visela zplihle šedá skvrnitá kůže a dvě růžová prasečí očka na ně vyhlížela zpod hledí vojenské přilby. Jeho tučné měkké tělo se dralo ven mezi jednotlivými kusy vyleštěné honosné zbroje.
Tanise zasáhl typický zápach, takže si s nechutí zacpal nos. "Hobgoblin!" zaregistroval jeho mozek. Spustil meč a kopl do Flinta, ve stejný moment ale už trpaslík hlasitě kýchl a sedl si na kendera.
"Kůň!" řekl Flint a znovu kýchl.
"Za tebou," odpověděl tiše Tanis.
Flint zaslechl v přítelově hlase varování a vyskočil na nohy. Střapatec ho rychle následoval.
Hobgoblin seděl obkročmo na poníkovi a pozoroval je s nadřazeným posměšným výrazem v obličeji. V jeho růžových očích se odrážely poslední zbytky slunečního světla.
"Tak se podívejte, hoši," prohlásil hobgoblin obecnou řečí se silným přízvukem, "s jakými blázny máme co do činění tady v Solace."
Ze stromů za ním se ozval skřípavý smích. Objevilo se pět goblinských strážců, oblečených do nevkusných uniforem, kteří se rozmístili po obou stranách velitelova koně.
"Tak ..." naklonil se hobgoblin na hřbetě poníka. Tanis fascinovaně sledoval, jak obrovské břicho obalilo celou hrušku sedla. "Já jsem Malopán Toede, velitel vojáků, kteří chrání Solace od nežádoucích elementů. Nemáte právo pohybovat se na území města po setmění. Jste zatčeni." Malopán Toede se sehnul k nejbližšímu goblinovi. "Jestli u nich najdete modrou křišťálovou hůl, doneste mi ji," řekl hrdelním goblinskou řečí. Tanis, Flint a Střapatec se na sebe tázavě podívali. Všichni uměli trochu goblinsky - Střap o něco víc než ostatní. Slyšeli správně? Modrá křišťálová hůl?
"Kdyby se bránili," přidal Malopán Toede, pro větší efekt znovu v obecné řeči, "zabte je." S tím bodnul ostruhami zvíře do slabin a odcválal po stezce směrem k městu.
"Goblini! V Solace! Ten nový Teokrat nám toho má hodně co říct!" odplivl si Flint. Natáhnul se a vytrhnul bitevní sekeru z pochvy na zádech. Nohama se zapřel pevně do země a chvíli se kýval dopředu a dozadu, dokud nebyl v dokonalé rovnováze. "Tak dobře," promluvil. "Jdeme na to."
"Radím vám, abyste odešli," řekl Tanis, přehodil si plášť přes jedno rameno a vytáhl meč. "Měli jsme dlouhou cestu. Máme hlad, jsme unavení a těšíme se na setkání s přáteli, které jsme dlouho neviděli. Rozhodně se nechystáme jít do vězení."
"Nebo se nechat zabít," přidal Střapatec. Nevytáhl žádnou zbraň, jen stál a díval se se zájmem na gobliny.
Trochu zaskočení goblini se na sebe nervózně podívali. Jeden vrhl zlověstný pohled na cestu, kudy zmizel jejich velitel. Goblini byli zvyklí na zastrašování formanů a rolníků cestujících do malého města - ne na výzvy dobře vyzbrojených a viditelně zkušených bojovníků. Ale jejich nenávist k ostatním rasám Krynnu převážila a vytáhli svoje dlouhé, zahnuté meče.
Flint vykročil dopředu, ruce pevně sevřeny kolem topůrka sekery. "Je jen jediný tvor, kterého nesnáším víc než skřepaslíka." zamumlal. "A to je goblin!"
Goblin po Flintovi skočil se snahou srazit ho k zemi. Flint sekerou máchl se smrtící přesností a načasováním. Goblinova hlava se skutálela do prachu a tělo se svalilo na zem.
"Co děláte, vy slizové, v Solace?" zeptal se Tanis, když šikovně zachytil neobratnou ránu jiného goblina. Jejich meče se na sekundu zaklesly, potom Tanis goblina odhodil dozadu. "Pracujete pro Hlavního Teokrata?"
"Teokrata?" vyprskl goblin smíchy. Divoce zamával mečem a rozběhl se k Tanisovi. "Toho blázna? Náš Malopán dělá pro - uch!" Tvor se nabodl na Tanisův meč. Vykřikl a sesunul se k zemi.
"K čertu!" zaklel Tanis a podíval se zklamaně na goblina. "Pajdavý idiote! Nechtěl jsem tě zabít - jen zjistit, kdo tě najal."
"To zjistíš dřív, než ti bude milé!" zavrčel další goblin a zaútočil na vyrušeného půlelfa. Tanis se rychle otočil a vyrazil mu zbraň. Kop do žaludku, a goblin se zlomil v pase.
Jiný goblin se vrhl na Flinta dřív, než měl trpaslík čas vzpamatovat se ze své smrtící rány. Nahnul se dozadu a pokusil znovu získat rovnováhu. vTehdy zazněl Střapatcův vysoký hlas. "Tahle verbež bude bojovat pro kohokoliv, Tanisi. Hoď jim jednou za čas kus psího masa a jsou navždy tvo- "
"Psí maso!" zařval goblin a odvrátil se vztekle od Flinta. "A co tak kendeří, ty nedochůdče!" Goblin se vrhl k jasně neozbrojenému kenderovi a červenýma rukama se mu drápal po krku. Střap, aniž by jeho tvář ztratila nevinný dětský výraz, sáhl pod vlněnou vestu, vytáhl a hodil dýku - to vše jedním pohybem. Goblin se chytil za hrudník a s výkřikem upadl na zem. Ozval se zvuk prchajících nohou zbylého goblina. Boj skončil.
Tanis zasunul meč zpět do pochvy a zadíval se s nechutí na zapáchající těla; ten smrad mu připomínal shnilou rybu. Flint utřel černou gobliní krev z ostří své sekery. Střap se smutně díval na tělo goblina, kterého zabil. Upadl tváří dolů a dýku pohřbil pod sebou.
"Vytáhnu ti ji," nabídl Tanis a chystal se otočit mrtvé tělo.
"Ne," udělal Střap obličej. "Nemám zájem. Vždyť víš, že se už nikdy nezbaví toho smradu."
Tanis přikývl. Flint si připevnil znovu sekeru do nosiče a všichni tři se vydali dál po cestě.
Světla Solace se zjasnila a tma prohloubila. Vůně kouře ve studené noci vyvolala myšlenky na jídlo, teplo a bezpečí. Společníci zrychlili krok. Dlouhou dobu nemluvili, neboť každý z nich slyšel v mysli ozvěnu Flintových slov: Goblini. V Solace.
Konečně se nezdolný kender zachichotal.
"Kromě toho," řekl, "ta dýka byla Flintova!"