DÍLO: Pán prstenů – Děj Návratu krále
zpět na obsah

Po vítězství u Helmova žlebu Pipin s Gandalfem putují do Minas Tirith, hlavního města Gondoru, kde se chystají s vojskem na Válku proti Nepříteli. Jednoho obzvlášť černého dne se pláň před městem začíná plnit obrovským vojskem skřetů, obrů, vrrků a olifantů. Ti ocelovým beranidlem rozbíjí bránu, když vtom přijíždí na pomoc Rohané. Strhuje se k obrovské bitvě, kterou Sauron prohrává. Válka však ještě neskončila. Frodo se Samem se zatím dostali ze zajetí skřetů a vydávají se dál k Orodruině. Po dlouhé cestě se na ni konečně vyšplhají a ocitají se u Pukliny osudu. Najednou Froda ovládne moc prstenu, která se v Mordoru znásobila a odmítne ho zničit. Vtom se objevuje Glum a v touze získat zpět svůj prsten, ukousne Frodovi prst na kterém je Prsten moci pohodlně usazen. V záchvatu radosti však nedává pozor a padá i s prstenem do Pukliny osudu – PRSTEN JE ZNIČEN! Náhle moc Temného pána pomíjí, jeho vojska se stahují a válka končí. K Orrodruině přilétají orli a na Gandalfův příkaz popadají Sama a Froda a odnášejí je do bezpečí. Vlády Gondoru se ujímá Aragorn, který si bere Arwen Undómiel za ženu. Hobiti se se slávou vracejí do Kraje a vyhánějí z Kraje zlé skřety a Sarumana. A v Kraji zase nastává poklidný život. Sam se žení s Růženou Chaloupkovou a mají spolu třináct dětí. Zanedlouho se Frodo vydává do Roklinky za Bilbem, aby spolu odpluli za Moře.

Tolkienův Pán prstenů si záhy po svém vydání získal obrovskou popularitu. Tolkien byl pasován králem fantasy literatury a jeho dílo se už za jeho života stalo předmětem kultu. Jeho knihám podléhaly stále další a další generace. Už v radikálních 60. letech se kniha Pán prstenů stala jakousi biblí mladé generace. V Londýně se začaly zakládat kluby s názvy jako Středozem, na plakátech se objevovalo jméno hudební skupiny Hobiti, hudební nakladatelství neslo název Gandalf. Jména Tolkienových postaviček vešla do běžného slovníku mladé generace; heslem vysokoškoláků se stal výkřik: Frodo žije! Na světě vznikly desítky tolkienovských klubů, jejichž členové si oblékají hobití kostýmy a pořádají hobití dýchánky, na kterých se navzájem trumfují ve znalostech nesmírně košaté faktografie fantasy světa, který Tolkien vytvořil a předhánějí se v citacích zbožňovaného profesora. Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a v druhé polovině 20. století se jí prodalo na světě téměř 50 milionů výtisků. V roce 1997 zvolili Britové Pána prstenů za nejpopulárnější knihu své monarchie v celé své historii. Poté, co padla železná opona, nastal „tolkienovský boom“ i u nás. V současné době je popularita Pána prstenů ještě posílena stejnojmenným filmem.
Nabízí se otázka, proč měl fantastický příběh o putování hobitů Středozemí takový čtenářský úspěch? Proč právě toto dílo ovlivnilo tolik generací čtenářů a proč se zrovna ono stalo předmětem kultu? Co způsobilo jeho nezměrnou popularitu? Jak mohl něco takového způsobit puntičkářský akademik, který prožil tak obyčejný a nevzrušivý život? Najít na tyto otázky jednoznačnou odpověď není nijak jednoduché. První vlna popularity přišla v šedesátých letech, v období, kdy se v anglosaských zemích a později téměř v celém západním světě začaly zpochybňovat ideály hmotného úspěchu a konzumní společnosti. Mladá generace se ztotožňovala s nehrdinským hrdinou Frodem a v Hobitíně spatřovala nezkažený přírodní ráj vzdálený od ruchu moderní civilizace. Tolkienovy knihy zřejmě nabídly člověku dvacátého století to, co postrádal. Po době, kdy zuřily modernistické experimenty, nabídly Příběh, tradičně napsaný, dobře vystavěný, silný a srozumitelný, příběh, který není lhostejný k dobru a zlu. Pán prstenů je skvělé epické vyprávění, mistrně gradované a dokonale vyvrcholené, jednotlivé vyprávěcí roviny do sebe skvěle zapadají. Příběh je velmi různorodý a stále vzrušující, čtenář touží dozvědět se, jak to bude dál; je nutno smeknout klobouk před autorovou imagičností při vymýšlení nových epizod. Tolkien mladým lidem navíc nabídl jisté uklidnění a únik do kouzelného, přitažlivého, zcela nově vytvořeného světa, v němž díky neobyčejné fantazii a hravosti nenápadně proniká k modernímu čtenáři pohádkové zpracování odvěkého boje protikladných sil, dobra a zla. Tolkien ve své eseji O pohádkách přiznával, že pohádky mohou lidem někdy sloužit jako únik; ale jedním dechem dodával, že nevidí důvod, proč by člověk neměl hledat únik ze světa válek a mechanizace.
Tolkienův svět byl sice vymyšlený, ale nebyl zcela vzdálený od lidské skutečnosti. Tento nový svět je vlastně světem velmi starým. V jeho pozadí nacházíme germánské a severské mýty a křesťanskou morálku. Autor v mnohém čerpá ze severských, keltských a germánských legend, ale na rozdíl od nich má jasný, křesťanský náhled na dobro a zlo. Tolkien chtěl, aby jeho příběhy vyjadřovaly jeho vlastní morální náhled na vesmír. Doufal, že Pán prstenů je stejně jako legendy, mýty a evangelia utkán z „pravd“, které byly objeveny před dávnými časy a znovu se ve světě „objevují“. Tolkien nepředpokládal, že přesně takoví tvorové, jaké popisoval – elfové, trpaslíci, skřeti – chodili kdysi po zemi a konali činy, jež zaznamenával. Spíše doufal, že jeho příběhy jsou v určitém smyslu ztělesněním hluboké pravdy – vnitřní skutečnosti, která se člověku zjevuje v záblescích. A právě tyto záblesky pravdy v čtenáři evokuje literatura a mytologie, takže na něj hluboce působí a vyvolává v něm emoce.