Článek byl převzat s laskavým svolením autora
ze serveru: Imladris-Roklinka

Věc: Nauglamír

Další názvy: Trpasličí náhrdelník

Tvůrce: trpaslíci z Modrých hor (pravděpodobně z Nogrodu)

Vlastníci: Finrod Felagund, pro kterého byl vyroben, Glaurung, velký angbandský had, který vyplenil Nargothrond, drobný trpaslík Mîm, který se do Nargothrondu nastěhoval po drakově smrti, Húrin Thalion, který přijel do Nargothrondu po svém propuštění z Angbandu a ve dveřích zabil trpaslíka Mîma, Elu Thingol, který jej dostal od Húrina a nechal do něj vložit silmaril, krátce nogrodští trpaslíci, kteří zabili Thingola, poté co byli trpaslíci pobiti Nandor v čele s Berenem a Diorem, nosila klenot až do své smrti Lúthien Tinúviel, nakrátko jej pak zdědil Dior Eluchíl, dokud se zpráva o něm nedonesla Fëanorovým synům. Při plenění Doriathu Fëanorovými syny se s Nauglamírem podařilo uniknout Diorově dceři Elwing, která jej donesla do ústí Sirionu a nakonec připevnila na hruď svému manželovi Eärendilovi při jeho velké plavbě na Západ. Eärendil byl pak posledním vlastníkem klenotu – a ten mu zářil na čele pronikavým svitem, když brázdil vody Nebeského oceánu

Doba vzniku: 1. století Prvního slunečního věku
Byl to zlatý nákrčník a byly v něm vsazeny nepočítané kameny z Valinoru, měl však tu moc, že na šíji svého nositele spočíval lehce jako lněné vlákno, a ať objímal kterékoli hrdlo, vždy seděl s půvabem a líbezně. Později, když byl do něj vsazen silmaril, čímž se spojila největší díla elfů a trpaslíků v jedno, byla jeho krása veliká, neboť nespočetné drahokamy Nauglamíru nyní zrcadlily a v podivuhodných odstínech vysílaly světlo silmarilu uprostřed.

Osudy: Když přišel Finrod do narožských jeskyní a počal tam budovat síně a zbrojnice po způsobu Menegrothu, pomáhali mu v té práci trpaslíci z Modrých hor. Byli dobře odměněni, protože Finrod si z Tirionu přinesl víc pokladů než kdokoli jiný z noldorských knížat. Tehdy pro něho trpaslíci vyrobili Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, nejslavnější z jejich děl ve Starých časech. A Finrod, nyní nazývaný Felagund, Hloubitel jeskyní, jej nosil spolu se stříbrnou korunou ve svém novém a mocném sídle Nargothrondu.
Ale Sudba Noldor nespala, a všem mocným noldorským sídlům byla předurčena zkáza. Stalo se, že roku 466 P.V. zahynul Finrod Felagund v kobkách Tol-in-Gaurhothu a třicet let nato, r. 496 P.V., padl Nargothrond a byl vypleněn. Ve Felagundových síních se pak na chvíli usadil Glaurung, který shrnul vąšchny poklady na hromadu v největší síni a ležel na nich jako na loži. Když pak odtáhl a jeho osud se naplnil, vstoupil do opuštěných nargothrondských síní drobný trpaslík Mîm a prohlásil je spolu se vším, co v nich našel, za své. Tak tam žil až do roku 502 P.V., kdy před jeho dveře přišel šedivý, leč sveřepý, stařec. Nebyl to nikdo jiný, než Húrin Thalion, otec Túrina, zhoubce Glaurunga, který byl po letech věznění propuštěn z Angbandu. Tam ve dveřích Nargothrondu zabil Mîma, ale ten, ještě než skonal, proklel všechen poklad a všechny, kdo se jej zmocní. Pak Húrin vešel branou a chvíli se zdržel v tom děsivém místě, kde se ve tmě a rozkladu válely po zemi poklady z Valinoru; ale vypráví se, že když vyšel z vypleněného Nargothrondu a opět stál pod nebem, vynesl z celého toho velkého pokladu jen jednu věc.
Nyní putoval Húrin na východ a došel k Soumračným jezerům nad Sirionským vodopádem. Tam ho zajali elfové střežící západní hranice Doriathu a přivedli ho před krále Thingola. Thingol užasl a zarmoutil se, když na něj pohlédl a poznal v tom sveřepém starci Húrina Thaliona, Morgothova zajatce, ale pěkně ho uvítal a prokázal mu poctu. Húrin králi neodpověděl, ale vytáhl zpod pláště tu jednu věc, kterou vzal s sebou z Nargothrondu, a nebyl to žádný menší poklad než Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, který před dávnými lety vyrobili Finrodovi Felagundovi řemeslníci z Nogrodu a Belegostu, nejproslulejší z jejich děl ve Starých časech, které si Finrod za svého života cenil víc než vąšchny poklady Nargothrondu. Húrin jej hodil Thingolovi k nohám s trpkými slovy. Byl však stále ještě očarován Morgothovými klamy a proto neviděl věci tak, jak se skutečně staly. Thingol se však ovládl a nedal na jevo svůj hněv. Pak promluvila Melian, zlomila Morgothovo kouzlo a Húrin prohlédl a vyčetl z jejích očí pravdu o všem, co se stalo. Již nemluvil o tom, co minulo, ale sklonil se pro Nauglamír, který ležel před Thingolovým stolcem, a podal mu jej se slovy: „Přijmi nyní, pane, Trpasličí náhrdelník darem od toho, kdo nemá nic, a jako upomínku na Húrina z Dor-Lóminu.
Když Húrin odešel z Menegrothu, Thingol dlouho mlčky seděl a díval se na veliký poklad, který mu ležel na kolenou, a napadlo ho, že by se měl předělat a že by do něj měl být vsazen silmaril. Povolal tedy nogrodské klenotníky, kteří toho času bydleli v Menegrothu a uložil jim, ať dílo vykonají. Trpaslíci učinili tak, jak jim pravil, ale když bylo dílo hotovo a Thingol si chtěl Nauglamír připnout na šíji, upřeli mu jej. Povstal mezi nimi vysoký a pyšný a urážel zakrslé plemeno za jejich opovážlivost, a tak na něj trpaslíci vztáhli ruce, zabili jej a prchli i s Nauglamírem z Doriathu. Neutekli však daleko, neboť zpráva o jejich činu se rychle mezi elfy roznesla. Tehdy vstal Beren a se svým synem Dioren vyšel naposled do boje. Vlastní rukou srazil pána nogrodských trpaslíků a sám smyl jeho krev z Nauglamíru ve vodách Gelionu. Tak byla pomstěna smrt Thingola Doriathského a Nauglamír se dostal na Tol Galen, kde jej kolem hrdla nosila sama Lúthien a říká a zpívá se, ľe s tím náhrdelníkem a nesmrtelným klenotem byla vidinou největší krásy a slávy, jaká se kdy ukázala mimo říši Valar, a Země mrtvých, kteří šijí, se načas stala jakoby vidinou Valinoru; a žádné místo nebylo od té doby tak krásné, tak úrodné ani tak plné světla.
Jednoho podzimního večera, když se připozdívalo, kdosi přišel, zabušil na dveře Menegrothu a dožadoval se vstupu ke králi. Byl to jeden pán Zelených elfů spěchající z Ossiriandu a stráže ho odvedly do komnaty, kde o samotě seděl Dior; mlčky podal králi skříňku a odešel. Ve skříňce však ležel Trpasličí náhrdelník s vsazeným silmarilem. Dior na něj pohlédl a viděl znamení, že Beren Erchamion a Lúthien Tinúviel opravdu zemřeli a odešli tam, kam jde lidský rod, k osudu za hranicemi světa. Ale moudří praví, že jejich konec uspíšil silmaril, protože plamen Lúthieniny krásy, když jej nosila, byl pro smrtelné země příliš jasný.
Pak Dior vstal, připnul si na šíji Nauglamír a rázem se ukázal jako nejsličnější ze všech dětí světa, trojího rodu: z Edain, Eldar a Maiar z Blažené říše. Netrvalo však dlouho, a Fëanorovi synové se dozvěděli, že Dior nyní vlastní Nauglamír se vsazeným silmarilem. Sebrali proto vojsko a vpadli do Doriathu, který již nebyl chráněn Melianiným pásem, a vyplenili jej. To bylo druhé zabíjení rodných, při kterém zahynuli Dior a jeho manželka Nimloth a jeho synové Eluréd a Elurín byli o hladu vyhnáni do lesa. Diorova dcera Elwing však před Fëanorovými syny unikla a s ostatkem svého lidu časem došla i s Nauglamírem k ústí Sirionu do moře. Tam si vzala za muže Eärendila, syna Tuora a Idril Gondolinské, který se pak stal největším a nejslavnějším mořeplavcem ve Středozemi. S ním se dostal Nauglamír do Blažené říše a Eärendil jej pak nosil na hrudi i po té, co byl se svou lodí vyzdvižen do Nebeského oceánu, který bude od té chvíle brázdit až do Konce světa.